Člověk jako osoba – maturitní otázka


Otázka: Člověk jako osoba

Předmět: Filozofie, Společenské vědy

Přidal(a): Martin Matura

 

 

Význam a historie pojmu „osoba“:

  • řecká filosofie pojem osoby nevypracovala (antická filosofie byla velkou měrou soustředěna na obecnost a nutnost)
  • impuls pro promýšlení pojmu „osoba“ bylo především židovsko-křesťanské pojetí člověka jako jediné neopakovatelné bytosti, který je svobodná a za své činy je odpovědná – ovlivnění filosofie ze strany teologie
  • slova „osoba“ je ekvivalentem řeckého nebo latinského persona (význam – maska divadelního herce – důležitý je pojem role, kterou představuje jednotlivá maska)
  • hlavní význam slova persona je v identifikaci jedince
    • v římském právu jde o termín označující člověka, který je nositelem práv (svobodného římského občana – otroci jsou lidé, ale nejsou to osoby)

profesor Jan Sokol – pojednání o významu „osoby“ jako určité společenské role

    • v dějinách kladen důraz na význam „individuální bytost“ než „role“ u pojmu osoby je dán tím, že chápání božské Osoby jako role by vedlo k modalistickému výkladu Boží Trojice – osoba by byla pouze „role“ nebo „způsob projevu“, který na sebe jediný Bůh , což je rozporu s pravověrným křesťanstvím trinitárním monoteismem
    • role je něco, co lze chápat jak individuálně (kdy je herec vydělen z masy jiných a identifikován jako ta či ona postava) tak i obecně (jako vzorec chování či jednání, které může být společný mnoha lidí)

Claude Lévi-Strauss

  • vlastní jména, která jsou výrazem individuality svého nositele, mají svůj původ v nějakých obecných charakteristikách, na kterých se původně nositelé jmen podíleli
  • pojem „osoby“ je ve filosofii člověka spjat především s identitou a originalitou neopakovatelného jedince, který je středem, původcem a pánem svých činností
  • křesťanské myšlení přispělo k personálnímu myšlení – přijalo hebrejské chápaní Boha k člověku a lidí mezi sebou = člověk je chápán jako neopakovatelné a jedinečné individuum (souvislost s teologickým rozpracováním nauky o Boží Trojici – teologové hledali nejvhodnější slovo k popisu božské reality zachycené v Novém zákoně = začíná se používat slovo osoba, respektive bozká osoba)
  • božská osoba – termín vzatý od lidí

Aurelius Agustin

  • ve svém díle De Trinitate (O Trojici) použil při svých spekulacích o Trojici slovo persona jako ekvivalent řeckého 

Boethius (480-534/5)

  • upozorňuje, že pojem „osoby“ nemáme dostatečně vypracovaný – je třeba ho promyslet ve vztahu k jiným pojmům (které hrají důležitou roli v christologii a trinitologii) – hlavně pojmy: přirozenost, podstata a substance
  • „Ohledně pojmu osoby je však možné vznést značné pochybnosti – definice osoby by mohla být zdokonalena. Jestliže má každá přirozenost osobu, pak rozdíl mezi přirozeností a osobou představuje neřešitelný problém. Neboť není-li osoba totéž co přirozenost a spadá-li do rozsahu pojmu přirozenosti, je obtížné říci, na které přirozenosti se pojem osoby vztahuje, tj. které přirozenosti mohou mít osobu, a které se slovem osoba spojovat nelze. Je zjevné, že subjektem osoby je přirozenost, a že mimo přirozenost nelze pojem osoby použít.“
  • odmítá považovat za osobu nějakou vlastnost (krása nebo moudrost jsou vlastnostmi osoby, ale sami osobě osobami nejsou) či obecné pojmy
  • soustřeďuje se na substance, mezi kterými se může vyskytovat kandidát na označení jménem osoba (vypočítává podle Porfyriova stromu) – „je tedy zřejmé, že ze všech typů substancí nelze mluvit o osobě v případě neživých látek (kámen), ani v případě těch živých substancí, které nemají smysl (strom), ani v případě těch, které postrádají mysl a rozum (kůň) = osobou nazýváme člověka, Boha, anděla
  • definice „osoby“ = individuální substance rozumové přirozenosti
  • hlavní komponenty personálního myšlení: individualita, rozumovost (racionalita a svoboda) a substancialita (svébytnost, nezávislost)
  • člověk je bytostně konstantní, neměnný, stále identický, ale také maximálně dynamický
  • plně se člověk může uskutečnit pouze ve vztazích k jiným osobám – lidská jedinec je jakožto svébytná skutečnost (substance) bytostně prioritní a vztah je něco, co existuje pouze a jen díky existenci vztahů mezi jedinci
  • člověk je po jedné stránce stále stejný, tzv. je zachována jeho individualita, po jiné stránce je jiný, protože se vyvíjí – vývoj a dynamika života není myslitelná bez neměnného základu a naopak
  • personální uskutečnění je možné jen ve vztahovém charakteru lidského bytí
  • sebe-uskutečnění člověka, realizace všech schopností a možností člověka je možná jen ve vztahu k jiným lidem – být osobou neznamená mít vztah k jiným, předpokladem toho je individualita a svébytnost
  • rozum a svoboda umožňuje vztahovou realizaci lidského života v kontextu jiných osob

 

Individualita:

  • individualita = něco nerozdělitelného
  • tvrdit o člověku, že je individuem znamená tvrdit o něm, že je bytostně celistvý, nesložený
  • alternativy této pozice je:
  • akcidentalizace člověka – přesvědčení, že člověk je pouhým projevem či vlastností nějaké vyšší individuality
  • skladebný pohled na člověka, který odpovídá výše zmíněnému pojetí nahodilé jednoty
  • Bachur (Benedikt) Spinoza – nominalistická představa jediné světové substance
  • Georg Wilhelm Friedrich Hegel – představa vývoje jediného Absolutna (světového Ducha)

 

Definice lidské osoby:

Tomáš Akvinský – personální pojetí člověka

  • rozumová přirozenost není dostačující (jako u Boethia)
  • nejdůležitější je „vlastnictví“ aktu bytí (souvisí i s teologií – Ježíš Ktistus je podle křesťanské víry božskou osobou, která na sebe vzala lidskou přirozenost)
  • Ježíš Kristus – osoba se dvěma přirozenostmi, božskou a lidskou; zůstává jedinou božskou osobou, která na sebe vzala lidství
  • zdrojem veškeré dokonalosti je bytí či existence
  • člověk je jakožto osoba nejvýše postaveným typem hmotného jsoucna, protože má rozum a svobodnou vůli, sám si svobodně určuje svoje cíle a za svá rozhodování je odpovědný, je schopen mravnosti a lásky.
💾 Stáhnout materiál   🎓 Online kurzy
error: Content is protected !!