Etika – Společenské vědy (VŠ)

Téma: Etika

Předmět: Společenské vědy

Zaslal(a): Klara

 

Etické kategorie a systémy

Etika čili „praktická filosofie“. Toto vymezení pochází již od Aristotela, kterého stejně jako pro mnohé jiné obory můžeme i pro etiku považovat za ustanovitele této filosofické discipliny.

• Základní etickou otázkou jest, čím jsouodůvodněny a ospravedlněny způsoby lidského chování a jednání, které určují lidskou životní praxi v oblasti individuální i společenské.
• argument = odůvodnění nebo ospravedlnění určitého jednání
• zákon = trvalý a pokud možno neměnný příkaz k tomu nebo onomu jednání
• pochybnost = stav, kdy se rodí odůvodnění a ospravedlnění konkrétních lidských činů
• libovůle =  stav nevázanosti na jakékoliv odůvodnění nebo ospravedlnění

 

• cíle etiky
  • porozumět motivacím a postojům
  • prověřit možnost obecné platnosti užitých zdůvodnění
  • pokusit se zformulovat obecný etický princip, event. kodex
  • hodnotit a kategorizovat
  • relativizovat hodnocení s ohledem na situovanost jednání

 

• rozdělení etických systémů:
  • etika teleologická
    • telos znamená řecky účel, cíl
    • jednání je odůvodněno, posouzeno, ohodnoceno z hlediska následků toho, k čemu směřuje, proč je vedeno
    • Pročje ZA  Jednání je dobré, dosáhne-li dobrého účelu.
    • „Odpusť, aby ti bylo odpuštěno.“
  • etika deontologická
    • deón znamená řecky povinnost
    • Jednání je odůvodněno, posouzeno, ohodnoceno z hlediska adekvátnosti k pohnutce, příčině, úkolu , který jej vyvolal.
    • Pročje PŘED Jednání je dobré, jestliže bylo vzbuzeno dobrou pohnutkou, dobrou vůlí.
    • „Nejez hovězí, protože to není zdravé.“
  • Etika je souborem argumentů obhajujících naplň etických kategorií – dobra a zla

 

Eudaimonismus

SOKRATES

• první, kdo zavedl etické hledisko zcela záměrně do filozofie
• Postavil do centra filozofie člověka a s ním problém mravní
• Je představitelem tzv. etického intelektualismu. To znamená přesvědčení, že dobré jednání závisí na poznání dobra. Poznám-li, co je dobro, nemůžu nikdy jednat v rozporu s ním.
• Cílem lidského života je Sokratovi i ostatním Helénům eudaimonion, což česky znamená blaženost

 

• Blaženost spočívá podle Sokrata, Platona i Aristotela v dosaženíareté, což česky znamená ctnost
• podle etického intelektualismu ctnost spočívá ve vědění o dobru – vzorem ctnostného člověka je intelektuál
• Podle Aristotela spočívá blaženost v myšlení, protože myšlení, rozum a rozjímavý život jsou nejvlastnější člověku ze všech činností. A ctností je to, když někdo vykonává činnost sobě vlastní a vykonává ji dobře. V myšlení je i cosi božského, nesmrtelného.
• HlavnímAristotelovým etickým dílem je Etika Nikomachova (jeho syn)
• HÉDONISMUS
  • Hédoné = slast. Blaženost, která je cílem života, spočívá v jakékoli slasti
  • Aristipos z Kyrény přináší do filozofie námět, že cíl jednání a života je v příjemných dojmech
• Etický kynismus (cynismus) je další alternativou. Podle této etiky je člověk blažený, když o nic neusiluje a nic nevlastní. (jistá bezstarostná pohrdavost)

 

• EPIKUREISMUS
  • zvláštní druh etického eudaimonismu
  • nazvaný po svém osnovateliEpikurovi (asi 341-270 př. n. l.)
  • základ blaženosti vidí ve vyhledávání slastí a vyhýbání se strastem
  • Heslem je: žít a užít!
  • To ale neznamená, že se hlásí k smyslnému požitkářství, kdykoli, jakkoli a kdekoli. Rozlišuje totiž slast v pohybu a v klidu. A jen ta, která přivozuje klid duše, smí a má být dosahována. Duše anticipuje slasti budoucí. Tělesná slast může být naopak příčinou strasti.

 

Stoicismus

Ačkoli je stoicismus původně řecká filosofická škola, v Římě zdomácní prostřednictvím řady řeckých vychovatelů mladých Římanů, kteří sami se pak stanou znamenitými hlasateli stoických životních zásad.

• název pro veškeré etické systémy, které za cíl životní praxe považují duševní vyrovnanost, pohodu a klid.
• Svůj vzor nalézají v antickém stoicismu, který vznikl sice v helénském (řeckém prostředí), ale svého vrcholu dosáhl u Římanů, v kultuře latinské, odkud se pak jako etický systém přenesl do celé evropské kultury, v níž dodnes mocně působí.
• Dělej, co máš, co je třeba a co právě děláš, a neboj se o výsledek. Nějak to vždycky dopadne. Ty můžeš ovlivnit jen to, jak moc si věc budeš brát, jak si ji připustíš k srdci. Duševní klid ti nic nemůže sebrat, nedopustíš-li to.
• řecký (Zenónův) stoicismus je pesimistický, protože naděje je škodlivá tím, že může být zklamána
• římský stoicismus (Seneca, Marcus Aurelius) je optimistický, protože na nutnost, jakožto přírodní zákon, je spolehnutí. Všude panuje řád.

 

MARCUS AURELIUS

• slavný a po dlouhou dobu velmi populární text, jehož autorem je Marcus Aurelius, nese název Hovory k sobě (řecky)
• římský císař, žil ve druhém století n. l., nebyl křesťan

 

Empiristická etika, utilitarismus, liberalismus

• snaha založit etiku na životní zkušenosti, na praktickém efektu, na citech, které nosíme v sobě a díky nimž úspěšně s druhými žijeme
• Já přece nepotřebuju vědět, říká etický empirik, co je dobro vůbec, abych žil vyrovnaně, užitečně, spokojeně a radostně.
• Mnozí lidé právě tak zdůvodňují svoje jednání, že cítí, co je správné, a proto to i ctí. Někteří považují morální city za vrozené (jako Bohem vložené do srdce každého člověka), jiní za přirozené ve smyslu přírodního instinktu či pudu (např. pud sebezáchovy), jiní za naučené a získané obcováním s druhými, a tak prakticky ověřené.
• Tuto tradici oživili, tento způsob etiky zkoumali a jím se zabývali především britští empiričtí filozofové John Locke , David Hume ,Adam Smith, Jeremy Bentham , kteří založili tradici anglosaské morální filozofie, která nevychází z principu obecného dobra jako něčeho o sobě samostatně jsoucího a nezávislého na konkrétní lidské bytosti.
• morální cit
  • blahovůle; soucit; smysl pro spravedlnost; sympatie
• utilitarismus
  • latinského utilis – vhodný, užitečný
  • etické stanovisko snažící se odvodit lidské jednání a veškeré etické kategorie a mravní hodnoty z prosté užitečnosti čehokoli pro člověka
  • Utilitární morálka podle zakladatele utilitarismu J. Benthama usiluje nalézt takové mechanismy, které povedou k zajištění maximálního blaha pro maximum jednotlivců.
  • Tím, že zdůrazňuje následky jednání, nepovažuje žádné jednání za správné či nesprávné samo o sobě.
  • Tím, že neredukuje užitečnost na uspokojení fyzických potřeb, odlišuje se od hédonismu.
  • Za předchůdce utilitarismu lze považovat Epikúra, T. Hobbese aj; K dalším představitelům patří např. J. S. Mill.

 

Kategorický imperativ

• formulace všeobecně závazného mravního zákona, daného a priori; klíčový pojem tzv. praktické filozofie (etiky) I. Kanta
• Je základem autonomní etiky, podle níž mravní autorita není dána z vnějšku, ale vychází z člověka.
• Na rozdíl od imperativu hypotetického, podle kterého se určité jednání stává prostředkem k nějakému jinému účelu (je tedy pragmatické, podmíněné), imperativ kategorický přikazuje jednání nepodmíněné (nezávislé na vnějších podmínkách) a objektivně nutné.
• Nejznámější jsou tři znění imperativu kategorického, vyjadřující požadavek
  • aby individuum jednalo podle zásad, které požaduje od jiných
  • aby jednalo podle takových zásad, které by se mohly stát přírodním (obecným) zákonem
  • aby jednalo tak, aby lidství sebe samého i druhého bylo pro jednajícího vždy účelem, nikoli prostředkem.
• Nesnese žádnou relativizaci. Je to takový zákon, který musí být uposlechnut kvůli sobě samému.
• klasický obhajovatel kategorického imperativu je Immanuel Kant
• podle Kanta je zdrojem kategorického imperativu rozum

 

• hypotetický imperativ
  • protiklad ke kategorickému
  • má platnost jen za určitých podmínek
  • Například: Chcete-li v místnosti rozsvítit, zmáčkněte vypínač. Zrovna tak by totiž bylo možné zapálit svíčku, posvítit si baterkou nebo roztáhnout tmavý závěs.
• Jednej tak, aby maxima tvého jednání mohla být z tvé vůle ustavena všeobecným zákonem.
  • mluv pravdu; nezabíjej; cti majetek