Otázka: Filosofické školy helénismu a filosofie středověku
Předmět: Filosofie/ZSV
Přidal(a): Lucie
Obecná charakteristika helénistického období; základní filosofické školy helénismu a jejich představitelé – epikureismus, stoicismus, skepticismus, eklekticismus, novoplatonismus; Obecná charakteristik křesťanské středověké filosofie; období patristiky se zaměřením na učení sv. Augustina; období scholastiky – charakteristika, spor o univerzálie – hlavní představitelé s důrazem na učení Tomáše Akvinského.
HELÉNISMUS
- Alexandrie, Řím
- kosmopolitní kultura
- jak správně žít -> ETIKA
- individualismus
- směry: Stoicismus, Epikureismus, Skepticismus, Novoplatonismus, Eklektismus
EPIKUREISMUS
- zakladatel: Epikúros – zahrada Epikúrova
- 2 příčiny strachu: z bohů -> osvobodit se od náboženství + ze smrti
- slast X rozkoš
- přátelství
- politicky neaktivní
STOICISMUS
- pestré sloupořadí (scházeli se zde)
- jednota logika + fyzika -> etika (nejdůležitější)
- rovnost mezi lidmi
- politická angažovanost
- Seneca (vychovatel Nera), Marcus Aurelius
- “stoický klid” – přijmout to, co nemůžeme ovlivnit
- mudrc a blázen
SKEPTICISMUS
- nic není zcela pochopitelné
- stoikové X epikurejci (skeptici reagovali na jejich spor)
- pochybování o poznání
- trópy = krátké tvrzení, kterým se něco snažili zpochybnit
- zakladatel: Pyrrhón z Élidy
NOVOPLATONISMUS
- obnovení Platónovy filozofie
- mystika
- druhy: pohanský, egyptský, křesťanský – inspirace pro křesťanství
- emanace = šířit se
- -> svět vzniká jen tím, že bůh vyzařuje kolem sebe
- -> bůh je tak dokonalý, že přesahuje své hranice
- -> Jedno (dobro)
- zakladatel: Ammónios Sakkás -> jeho žák Plotinos to rozpracoval
EKLEKTISMUS
- “vyběrači” – přebírali myšlenky starších filozofů / autorů
- Cicero
- zachování starých učení
STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE
Křesťanství -> láska
- -> sociální spravedlnost
- -> 1 bůh ve 3 osobách = monoteismus
- -> desatero (nepokradeš, nezabiješ, v 1 boha věřiti budeš, nevezmeš jméno boží na darmo)
- -> 3 proudy:
-
- katolíci – papež- Itálie, Španělsko
- pravoslavní – (Rusko) východ
- protestanti – Sever, USA, VB
- -> Bible
- Starý zákon: dějiny židovského národa, žalmy, píseň písní (Šalamounova), Noe, Mojžíš, Adam a Eva
- Nový zákon: Ježíš Kristus (pouze pro křesťany), 4 evangelia: Matouš, Marek, Lukáš, Jan, apoštolové
- Buridanův osel – nerozhodnost (otep slámy – umřel)
- Ockhamova břitva – použít pouze tolik argumentů, kolik je nezbytné
Patristika
- Páter = otec
- Rané křesťanství se nejen potýkalo s vnějšími vlivy, ale zároveň se postupně ustanovovaly církevní struktury a s tím došlo k řešení zásadních teoretických otázek. Tomuto období se říká období duchovních otců – patristika. V tomto období získávají křesťanské názory v dílech církevních otců (patres ecclesiastici) podobu teologicko-filozofického učení. Zpočátku jde o apologetiku, tj. obrany křesťanství, později o dogmatiku, tj. základní pravidla, a nakonec o systematiku, tj. vytváření systémů.
- Důležitým mezníkem v období patristiky byl Nicejský koncil (srovnej „ariánství“), který v roce 325 upravil vztahy uvnitř Boží trojice přijetím dogmatu o Trojici, kde Otec a Syn jsou jedna podstata. Později bylo stanoveno, že Ježíš Kristus je stejně tak Bohem jako člověkem.
- Další zásadní a prastarou otázkou bylo, jak je možné, když Bůh je všemocný a nekonečně dobrý, že existuje ve světě zlo. Logicky se totiž zdá tato kombinace nemožná.
Aurelius Augustinus – sv. Augustin (354 – 430 n. l.).
- Jedním z jeho témat je vztah víry a rozumu. „Rozuměj, abys věřil, věř, abys rozuměl.“
- Názorově se vyvíjel od skepticismu přes novoplatónismus ke křesťanství. Křesťanem se stal v 33 letech v Miláně. Nakonec působil jako biskup v severní Africe. Pro jeho díla je příznačný hluboký psychologický účinek. Východiskem se mu stává vlastní vnitřní pochybnost. Je zastáncem učení o predestinaci – tzn. o předurčení člověka (Bůh ví co uděláme, ale rozhodnutí je na nás). Významně přispěl k filozofii dějin, kterou obohatil svým pojetím historického vývoje jako boje říše boží s říší satanovou, který směřuje k úplnému oddělení obou říší. Významné je i Augustinovo pojetí času – v rovině subjektivního prožívání času.
- poznání boha přes sebepoznání
- “věř, abys rozuměl”
- Nejznámější díla: Vyznání – autobiografie, O Boží obci – v lidstvu bojují 2 společnosti: boží a pozemská, podle něj jsou celé dějiny zápasem mezi těmito společnostmi, O Boží trojici.
Augustinovo učení lze shrnout takto:
- Bůh je základem všeho. Stojí mimo čas a věčnost je pro něj stále přítomným okamžikem.
- Bůh stvořil svět z ničeho.
- Když byl stvořen svět, byl stvořen i čas.
- Boha nelze pochopit rozumem, protože stojí mimo čas, kdežto člověk je bytost časová.
- Zlo je nedostatek (privace) dobra, vzniká v důsledku nesprávné volby způsobené časovou omezeností lidského myšlení. Člověk nemůže chápat Boží plán stvoření a svobodná vůle jej zavádí
- theodicea: důkaz boží existence, ospravedlnění boha vůči zla (u stoiků, gnostiků a zvl. u Leibnize)
- Člověk se sice z vlastní vůle může otočit ke stvořiteli zády, ale nakonec nevydrží, protože tím jde proti své přirozenosti.
- Boží pravdy nám byly dány osvícením (iluminací).
- Celé dějiny jsou bojem mezi duchovním a světským pohledem na svět.
- Bůh je trojjediná substance. Otec, syn i Duch svatý jsou jedním.
- Vinou prvního hříchu jsme zatraceni, někteří budou ale spaseni.
Scholastika
- (Oxford, Camrbidge, Bologna, Salamanca, Sorbonna)
Název scholastika je odvozen od latinského schola = čas věnovaný přednáškám, studiím, učená rozprava.
- Hlavní otázkou, kterou řešila scholastika, byl vztah víry a rozumu
- řády: Františkání + Dominkáni (Tomáš Akvinský)
- Scholastika se snažila o rozumové podepření církevních dogmat – šlo jí o shodu s pravdami zjevenými, kanonizovanými, ne o myšlenkovou novost, originalitu a autorství; čistota a věrnost katolickému myšlení musela být zachována
- vedle banálních sporů (např. může Bůh zvednou kámen, který je těžší než on sám?) se vedly daleko závažnější filozofické spory, mezi nimi zaujímalo výsadní postavení spor, který se táhl po celý středověk a v pozměněné podobě nepřestal být aktuální ani v novověku = SPOR O UNIVERZÁLIE (obecný pojem)
- REALISTÉ (Platón, Tomáš Akvinský)obecné -> konkrétní
- NOMINALISTÉ (William Ockham)konkrétní -> obecné
Tomáš Akvinský (1225 – 1274)
- nejvýznamnější středověký filozof, italský šlechtic, mládí prožil ve slavném klášteře benediktýnského řádu Monte Cassino (první klášter, založen r. 529), teolog a filozof (podstatný rozdíl mezi teologií a filozofií v té době neexistoval), „pokřesťanštil“ Aristotela (podobně jako Augustin „pokřesťanštil“ Platóna v raném středověku), podařila se mu syntéza víry s věděním.
- studoval na neapolské universitě, r. 1272 se vrátil do Neapole, kde přednášel na univerzitě
- stal se členem dominikánského řádu, byl univerzitním profesorem na pařížské univerzitě
- je autorem klasické středověké představy o posmrtné cestě duše do očistce, pekla, či ráje
- vytvořil originální křesťanskou filozofii – tomismus (sjednotil starověké i raně křesťanské, středověké myšlenkové proudy a spojil je s prvky učení Platóna a Aristotela)
- formuloval také pět kosmologických důkazů Boží existence (pohyb, příčina, nutnost, dokonalost, cíl)
- pohyb – rozpohybování světa
- příčina – vše má důvod
- nahodilost a nutnost – nahodilé věci vyžadují nutné věci
- stupňovitost bytí – hierarchie, na vrcholku dokonalý Bůh
- teologický = cílový důkaz – vše směřuje k cíli
- rozdělení ctností podle původu na rozumové (moudrost, vědění, umění a opatrnost), mravní (uměřenost, spravedlnost a statečnost), nadpřirozené, Bohem „vlité“ do mysli (víra, naděje a láska). Integrace všech vede k uvědomění si lásky k Bohu a k jeho poznávání, tím k blaženosti
- vědění je součást svědomí
- zanechal obrovské dílo (34 svazků) – Suma proti pohanům, komentáře k Aristotelovým spisům
- jeho základním dílem je Suma teologická – odděluje v ní dva druhy poznání:
- o Bohu – založen na písmu svatém
- o stvořených věcech – založen na přirozeném světle rozumu
- Nauka o člověku (antropologie) Tomáše Akvinského – je klasickou křesťanskou naukou o člověku jako o jednotě duše a těla. Duše je formou těla, je stvořená, nesmrtelná, při vzkříšení se opět spojí s tělem.
- Koncepce dvojí pravdy – víra není v rozporu s rozumem.