Filozofie - maturitní otázka ZSV

Otázka: Filozofie

Předmět: Základy společenských věd

Přidal(a): Beatrice Sanvenero

FILOZOFIE

filein = milovat

sofos = moudrost

soustava kritického uvažování o otázkách bytí, světa, poznání…
Filozofie vzniká v Antickém Řecku na západním pobřeží malé Asie → místo obchodu, křižovatka mezi Evropou, Asii a Afrikou
6 stol. př. n. l.
Pýthagorás – jako první vůbec použil slovo filosof/filosofie
mythologie → filozofie (z Řecké mythologie se začíná oddělovat filozofie)
Filozofie začíná tehdy, kdy si začínáme klást otázky, pochybujeme, divíme se a je to také tehdy, kdy ztratíme jistotu, kdy svět ztrácí jistotu
Filozofie začíná otázkami a končí mnohdy otázkami na vyšší úrovni, složitějšími otázkami, vyššími
otázky si klademe všichni, týkají se každého člověka
východiskem pro filozofování je naše předešlá zkušenost
filozofovat začínáme tehdy, kdy náš svět ztrácí jistotu
při filozofování si člověk uvědomuje svoji nevědomost a snaží se ji překonat („Vím, že nic nevím“ Sókratés)

FILOZOFICKÉ DISCIPLÍNY

nejstarší členění fil. je od Aristotela
Aristotelés:

Filozofie teoretická (fyzika, matematika, metafyzika)
Filozofie praktická (etika, politika, poietika)

z historického hlediska dala filozofie základ/zárodek většině dnešních věd a postupně se z ní vyčleňovaly jiné vědy (např. Psychologie, Politologie, Sociologie, Estetika, Logika…)

Ontologie – on = bytí, jsoucno; logos = věda (řád, vědění)

věda, která se zabývá bytím, podstatou světa, hmotou, substance, podstata
někdy bývá Ontologie ztotožňována s Aristotelovou metafyzikou

Gnoseologie (Noetika) – gnósis = poznání; logos = věda

nauka o poznání
řeší jaké jsou formy a meze poznání, zabývá se formami, omezeními (v poznání)

součástí Gnoseologie je:

Hermeneutika – Hermés (řecký posel bohů) = teorie interpretace

Etika – ethos = mrav

morální x nemorální; dobré x zlé
je teorie morálky, řeší pojmy dobra a zla
řeší otázky mravní odpovědnosti
řeší otázky lidské svobody (eutanázie, interupce…)

Estetika – z řec. slova → aisthetikos = cit pro krásu, vnímavost

řeší problematiku krásy a ošklivosti (krása x ošklivo)
jak se formuje to, co se považuje za krásné a za ošklivé, jak vnímáme

Filozofická antropologie – anthropos = člověk

filozofie člověka
zabývá se věcmi jako např. duše a tělo, podstata člověka, zabývá se člověkem jako celkem, řeší otázky lidské svobody

Logika logos = věda, rozum, řád

dávající smysl, význam, teorie správného uvažování, myšlení

Filozofie dějin

zabývá se filozofickými aspekty lidských dějin

Filozofie přírody

zabývá se podstatou přírody, jejími formami, zákonitostmi (z filozofického hlediska)

Základní filozofické pojmy

Materialismus = podstatou světa je (materie) – hmota
veškeré duchovno je odvozené → je spjat s:
- Ateismus = nevěřící, popírá existenci boha (nadpřirozených sil)
- Gnoseologický optimismus = všechno je poznatelné, vše můžeme vysvětlit
Idealismus = základním principem je duchovno, tzn. že duchovno stojí výš než hmota
- objektivní = nezpochybňuje existenci objektivní reality
- subjektivní = zpochybňuje existenci objektivní reality
  - Solipsismus = existuji pouze já a mé vědomí, všechno ostatní je fikce
- Monismus = soustava názorů, které říkají, že skutečnost je založena na jednom principu
- Dualismus = skutečnost je redukovatelná, podstatou skutečnosti jsou dva zpravidla protikladné principy
- Pluralismus = principů podstat našeho světa je mnoho, uznává existenci mnoha principů našeho světa
- Objektivismus = pro platnost našeho poznání je důležitý objekt nikoliv subjekt (já, moje vědomí)
- Subjektivismus = pro platnost poznání není důležitý objekt, ale vlastnosti subjektu (moje vlastnosti)
- Filozofický optimismus = lidé věří v poznatelnost světa, jsou to optimisté
- Filozofický pesimismus = zpochybňují poznatelnost světa
  - Relativismus = zpochybňuje absolutní pravdu, pravda a poznání jsou relativní, vztahují se k nějakému člověku
  - Skepticismus = zpochybňuje poznatelnost, pravdu (skepse = pochybování), pravdu můžeme poznat pouze do určité míry
  - Agnosticismus = opět zpochybňují poznání, ale podstatě věcí neporozumí
  - Nihilismus = (nihil = nic) říkají, že žádné absolutno neexistuje (nic) a tudíž nemohu vůbec nic poznat
- Racionalismus = (racio = rozum, mysl) směr, který říká, že všechno je poznatelné a pochopitelné rozumem
- Empirismus = veškeré poznání je odvozené od (naší) zkušenosti
- Senzualismus = (senzus = smyslové poznání, cítit) veškeré poznání (znalosti, schopnosti) je odvozené (pochází) z počitků smyslového vnímání
- Iracionalismus = základem našeho poznání je něco mimorozumového, nadrozumového (F. Nietzsche, S. Kierkegaard, A. Schopenhauer)
- Teismus = (theos = bůh) bůh stvořil svět a dále do něj zasahuje
- Deismus = (deus, deí = bůh) bůh stvořil svět, ale dále do něj nezasahuje, je pouze jako prvotní stvořitel, hybatel
- Panteismus = (panthé = příroda) bůh = svět, bůh = příroda, je všude kolem nás, bůh je všude, je i v nás
- A priori = předem dáno, něco co je předem dané
- A posteriori = poté, po (něčem), odvozené od něčeho jiného, potom

Antická mythologie a přechod k filozofii

mýthus = pověst, mýtus, vyprávění, báje, příběh
mythologie = vyprávění v dávné minulosti „v pravěkém dávném čase“, obrací se do minulosti
Řecká mythologie před vznikem filozofie si klade otázky, kde se všechno vzalo a odpověď hledali v náboženském (mythologickém) duchu pomocí tzv. kosmogonií = mythologické nauky o počátcích světa. Svět vznikl díky bohům. Kde se vzali bohové?! → teogonie = bájeslovné nauky o počátcích bohů. Odvozují jedna božstva od druhých až na samotný CHAOS (neuspořádanost). Tento CHAOS řeky děsil a tak u nich postupně vzniká tendence nahradit CHAOS něčím uspořádaným, nějakým řádem. A toto je přechod od mythologie k filozofii.
Filozofie tedy vzniká tehdy, kdy lidé přestali slepě věřit mýtům a začali si klást otázky → stol. př. n. l. – pobřeží Malé Asie

Olympský mýthus

CHAOS (zející prázdnota)

↓

GAIA (Země) + Erós (Láska), Tartaros (Propast) a Erebos (Tma)

↓

ÚRANA (Nebe)

V čem se lišily podmínky Řecka od jiných starověkých kultur?

MEZOPOTÁMIE, EGYPT →

založeny na zemědělství, silně závislé
organizovány do detailů
naprosto závislá na vegetačním cyklu
každé vybočení v této společnosti znamená ohrožení, zkázu
společnost je organizována tak, aby odpovídala přírodním podmínkám
jsou formováni tak, aby sloužili nějakému vyššímu cíli (Faraón = považován za boha)

ŘECKO →

hornatá krajina
vyšší důraz se kladl na obchod a řemeslo
není tak závislé na vegetačním cyklu
společnost se rozvíjí rychleji, jde rychleji dopředu
díky řemeslu a obchodu mnohem více uplatňují individuální znalosti a schopnosti, vlastní rozum (invenció)
díky relativnímu nadbytku získávají →

= volný čas → diskutují a přemýšlejí (filozofují)

mají prostor pro sebevzdělávání, přemýšlení
rozvíjí se hlavně v západním kulturním okruhu

→ na východě nedošlo k oddělení filozofie x náboženství (mýtů a filozofie)

Rozdíl mezi antickou a východní filozofií (orientální)

Antická

rozumová argumentace
dva různé jevy, ale propojené

Orientální

se vyjadřuje básnickou (poietickou) formou, obraznou formou
náboženské pravdy nejde často oddělit od filozofických

ANTICKÁ FILOZOFIE

stol. př. n. l.
Období starověkého Řecka a antického Říma
Řecko + Řím
filozofie je především Řecká záležitost, Římané pouze kopírují a rozšiřují řecké filozofické myšlení
dochází k oddělení filozofie od mýtů a vzniká filozofie jako samostatný vědní obor

Základní předpoklady antické filozofie:

Antická filozofie předpokládá → celostnost a jednota bytí → (tvoří) → řád (= KOSMOS)
řád je neosobní a racionální
řádu je podroben člověk
člověk je jedinný tvor, který má rozum (racio – je obdařen rozumem)
pomocí rozumu může člověk pochopit (poznat) světový řád

Kosmologické (předsokratovské) období (pol. 6. – 5. st. př. n. l.)

období přírodních filozofů

= snaží se vysvětlovat přírodní procesy

NE – vše vzniklo z ničeho
Nesouhlasí, že všechno vzniklo z chaosu (z ničeho) x ale, že něco existovalo odjakživa → hledají pralátku, praprincip

MILÉTSKÁ ŠKOLA

MILÉTOS = město, přístav, ležící na západním pobřeží malé Asie

THÁLES Z MILÉTU (640 – 547 př. n. l.)

scestovaný obchodník a kupec
dokázal předpovědět zatmění Slunce (které je považováno za počátek filozofie 28.5.585)
studoval magnetismus
byl výborný matematik
změřil výšku pyramid (podle stínu, který vrhaly)
filozofie: materialista a monista
za pralátku považuje vodu (z vody všechno vzniklo, všechno do ní zase zaniklo)
chápal ji jako základ všeho „Pra – voda“

Etické otázky:

Co je nejobtížnější? („Poznej sám sebe.“)
Co je nejsnadnější? („Poradit druhým.“)
Co je Bůh? („Bůh je něco, co nemá počátek ani konec.“)
Jak lze žít v dokonalém souladu se ctností? („Tak, že nikdy nečiníme to, co odsuzujeme u druhých.“)

ANAXIMANDROS (611 – 549 př. n. l.)

napsal spis: O přírodě (nedochoval se)
za pralátku považuje: APEIRON
vlhké x suché
teplé x studené
Geocentrický názor: Země je středem vesmíru
světy vznikají a zase zanikají
kolem země byl ohnivý obal, roztříštil se a vznikly 3 prstence (sluneční, měsíční, hvězdný)
evoluční teorie (vývoj)
Země byla původně v kapalném stavu a pak se vysušovala, vznikly pevniny, živočichové nejdříve byli ve vodě a postupně se dostali na souš

ANAXIMENES (585 – 524 př. n. l.)

za pralátku považuje vzduch
všechno vzniklo zhušťováním vzduchu
světy vznikají a zase zanikají
první škola, která se snaží o vysvětlení světa z něho samotného
prazákladem světa je hmota nebo něco duchovního
základem je pouze jeden princip
význam: všechno se snaží vysvětlit bez předsudků (přírodovědeckým myšlením)

PÝTHAGORÁS A PYTHAGOREJCI

PÝTHAGORÁS ZE SÁMU (581 – 497 př. n. l.)

významný matematik a filozof
žil v jiho – italském městě: Krotón
chodil celý v bílém, měl důstojné vystupování bez emočních výkyvů
jako první přišel s pojmem filozof (člověk milující moudrost)
základem jeho nauky je hledání opět nějaké pra – látky/pra – principu
základem jeho nauky je nauka o číslech (aritmos = číslo)
čísla jsou základem našeho světa
mezi všemi částmi tohoto světa jsou číselné vztahy
všechno ve světě je uspořádáno podle číselných vztahů
poznat svět = poznat čísla, která ten svět řídí
harmonie světa spočívá v tom, že všechno je uspořádáno podle čísel
každé číslo má určitý význam:

1 = Bůh

3 = nevěra

10 = nejdokonalejší číslo

= 1(bod, základ prostoru) + 2 (přímka, úsečka) + 3 (trojúhelník) + 4 (čtyřstěn)

mystické a náboženské ideje:

věří v převtělování duší (reinkarnace) → Indie
lidská duše je nesmrtelná, prochází neustálým koloběhem znovuzrození
Pythagorejci byli přísní vegetariáni!

Estetika:

čísla se nejvíce projevují v hudbě (výška tónu závisí na délce struny atd…)
nebeská tělesa: vydávají zvuky, plují po obloze – nebeská hudba sfér – stejně jako rána z pistole, jak proráží zvuk, když plují po obloze
hudba může mít (a má!) léčivé účinky – Muzikoterapie
„Buď mlč a nebo řekni, co by bylo lepšího.“

PÝTHAGOREJSKÁ ŠKOLA

velmi uzavřená skupina (sekta)
podmínky: 40 dní půst, zachovávání mlčenlivosti až 5 let, zkoušky z matematiky, zavázáni k poslušnosti, střídmosti, zdrženlivosti, mlčenlivosti (ve všech věcech)
vážili si: gymnastiky, lékařství, hudby
největší autoritou celé školy byl Pýthagorás „autos efá“ (sám řekl) – nejsilnější možné potvrzení
považovali se za něco víc (Aristokraté)
chtěli zasahovat do politiky

→ škola byla násilně rozehnána

ELEJSKÁ ŠKOLA

ELEA = město v jižní Itálii (opět počítáno do Řecka)

XENOFANÉS Z KOLOFONTU (565 – 473 př. n. l.)

jako první řecký filozof, kritizuje řecké náboženství
jako první řecký filozof, kritizuje tradiční řecké náboženství
je předchůdcem Elejské školy
kritizuje antropomorfní představu Bohů (lidé si představují své bohy – člověčí tvar – lidská podoba, černoši – bozi s tmavou pletí, podle jeho tvrzení, kdyby měli např. psi ruce, namalovali by své bohy jako psy)
o bozích nemůžeme nic vědět, jelikož jsme je nikdy neviděli, tudíž je nemůžeme ani poznat
kritizuje polyteismus – to nejdokonalejší (Bůh) může být jen jedno, nemůže být více bohů a jeden jim vládnout (např. Zeus vládne všem řeckým bohům)
Jeden Bůh je všudypřítomný – Panteismus
Je považován za zakladatele nauky o věčném neproměnitelném bytí za rozmanitosti všech jevů (uvnitř jsou změny, ale celek zůstává stejný, neměnný)

PARMENIDÉS Z ELEJE (540 – 465 př. n. l.)

Vše, co tvrdí mu podle jeho názoru vnukla bohyně spravedlnosti Niké
Všechny pravdy poznal rozumem, nikoliv smysly
Bohyně mu dala zároveň dar, jak pravdu sdělit, interpretovat lidem
Opravdovou skutečnost poznáme pouze rozumem, smysly nám poskytují falešný obraz světa → racionalismus, ontologie, odpůrce senzualismu
„Jen jsoucno jest, nejsoucno není a nemůže být ani myšleno“
→ Jsoucno je něco, nějaká osoba, předmět, věci, které vyplňují prostor, např. i vzduch, nejsoucno je naprosto prázdný prostor, který neexistuje (kdyby existoval, již se stane jsoucnem). Jsoucno (vše, co vyplňuje prostor) se jako celek nepohybuje, protože nemá kam. K pohybu by jsoucno potřebovalo úplně prázdný prostor – nejsoucno, to ale neexistuje. Jsoucno je navenek stále → Pohyb neexistuje, neexistuje ani dění, změny, jen věčné neproměnlivé bytí, protože pohyb jsoucna by předpokládal nejsoucno, aby se mělo jsoucno kam pohybovat.
Nejsoucno (neexistuje) – kdyby existovalo, stane se jsoucnem
Smysly, které nám předvádí svět změny (vznik pohybu) nás klamou, jsou zdrojem omylu

ZÉNÓN Z ELEJE (490 – 430 př. n. l.)

Obhajuje Parmenidovo učení, přišel s tzv. Aporiemi (logický paradox) → důkazy proti pohybu:

Achilles a želva

Achilles – nejrychlejší běžec – nikdy nedohoní želvu, která je o kus před ním.
V okamžiku, kdy totiž doběhne na původní místo želvy, želva se posunula o malý kousek dál. Když Achilles uběhne tento kousek, je želva zase o kousek dál a tak až do nekonečna.
Jeho pohyb lze tedy popsat jako nekonečnou řadu stále kratších úseček, což pro starší řecké filosofy představovalo nepřekonatelný paradox
Vzdálenost se bude mezi nimi neustále zmenšovat, ale nikdy nedosáhne 0
Paradox vyvrácen až v 19. Století diferenciálním počtem

Půlení

Paradox půlení čiargumentuje takto: představme si, že někdo chce uběhnout vzdálenost 100 m. Než se tam ale dostane, musí uběhnout 50 m, předtím už 25 m a tak dále až do nekonečna.
Takže se „nemůže“ hnout z místa, protože každý pohyb vyžaduje nekonečně mnoho dílčích přesunů.

Letící šíp

V kterémkoliv bodě svého letu se šíp nachází v nějakém bodu prostoru, kdy je v klidu → když je v klidu v každém okamžiku svého letu, tak je v klidu i v celém čase → šíp se nepohybuje

vyvrácení aporií:

Diogenés: Vstal a prošel se.
Diferenciální počet: prostor není nekonečně dělitelný
Čas nelze rozložit na řadu časových bodů, protože pro čas je typické stálé plynutí. Rozkouskovanost času vychází z našeho myšlení.

Aporie sloužily jako argumenty proti jiným školám, proti svým odpůrcům

HÉRAKLEITOS Z EFESU (540 – 480 př. n. l.)

zvaný „temný filozof“ (vyjadřoval se v metaforách)
byl ze vznešené rodiny, jako prvorozený měl vše zdědit, ale vzdal se toho ve prospěch svého bratra, byl znechucen vývojem v Efesu – nepřítel demokracie, samotář, chtěl se plně věnovat filozofii, ve vysokém věku se úplně odloučil od lidí a žil jako poustevník v horách (živil se pouze rostlinami)
za praprincip považuje oheň – přináší veškeré změny, z něj vzplanutím a uhasínáním vznikají, zanikají a mění se ve svůj protiklad jednotlivé věci
rozněcování a uhasínání se děje pomocí LOGOS (= řád), který je společným všem na světě a řídí celou přírodu, úkolem člověka je LOGOS poznat
Hérakleitos pravděpodobně nemyslel oheň doslova, ale spíše v přeneseném významu něco jako pra-energie – tento prapůvodní oheň je božský a lidská duše je jeho část
svět a život je plný protikladů (mladý x starý, den x noc, zima x teplo) → existuje neustálé napětí, veškerý vývoj se odehrává v polární souhře protikladných sil, v boji protikladů se utváří harmonická celistvost světa, napětí je nutné (kdybychom nebyli nemocní, nevěděli bychom, jak příjemné je zdraví a nevážili bychom si ho, zlo nám ukáže dobro), kdyby napětí pominulo, nastane klid = smrt
je zakladatelem dialektiky = svět se neustále mění a vyvíjí, navazuje na něj Hegel a marxisté (v 19. stol.)
Hérakleitos tedy stojí v opozici k Eleatům (Parmenidés – změna není možná X Hérakleitos – dialektika – neustálá změna)
byl relativista
„Pantha rhei.“ = „Vše plyne, nic netrvá.“ , „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ (jiná voda + my jsme jiní)

KRATYLOS

Hérakleitův žák, byl absolutní relativista
nesouhlasil s výrokem „Nevstoupíš dvakrát…“ – tvrdil, že nevstoupíš ani jednou, neboť řeka není, je jen nepřetržitá změna
než člověk něco řekne, již se to změní → jen seděl a hýbal prstem

MLADŠÍ FYZIKOVÉ

pokouší se sjednotit filozofii Elejské školy a Herakleita
existuje neměnný základ tohoto světa (z Elejské školy) a na neměnné základy působí dynamický princip (od Herakleita)

EMPEDOKLES (490 – 430 př. n. l.)

materialista, pluralista, eklektik (vybírá myšlenky z různých směrů a dělá z nich novou filozofii)
pralátky: 4 živly → oheň, voda, země, vzduch
završil přírodní filozofii
na 4 živly působí dynamický princip: láska (spojuje) a svár (rozpojuje)
ve vývoji světa různě převažuje láska a svár

vznik živých bytostí:
- existují nižší organismy, poté vyšší (rostliny → živočichové → člověk)
- z oboupohlavních bytostí → muž, žena
věřil v převtělování duší
věřil, že jeho duše je v božském těle → důkaz: skočil do Etny (a Etna měla vyplivnout jeho tělo, ale Etna údajně vyplivla jen jeho zlatý střevíc – střevíc je hodnotnější než Empedokles)

ANAXAGORAS Z KLAZOMEN (500 – 428 př. n. l.)

působil v Athénách – přítel Perikla
musel opustit Athény – byl obviněn z bezbožnosti – tvrdil, že slunce není bůh, ale žhnoucí kámen
předchůdce atomistů
základem světa jsou navzájem kvalitativně odlišné pralátky = HOMEIOMEREIAI (σπέρματα) = SEMENA – spermata, zárodky věcí (v každém semínku je obsaženo něco ze všeho)
→ např. Buňka z našeho těla obsahuje DNA – vzorec pro barvu očí, kůže, vlasů …
princip, který semena spojuje a rozpojuje – NÚS = myslící, rozumný, všemohoucí a neosobní – abstraktní představa boha
NÚS – působí jako prvotní hybatel, dále do dění světa nezasahuje (= deismus)

ATOMISTÉ

nejvýznamnější škola předsokratovského období
ovlivňovala fil. myšlení a vědu až do 19. století

LEUKIPPOS (500 – 440 př. n. l.)

„Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti.“
kauzalista = příčinnost determinita = určení, nepoznaná nutnost
→ všechno je jasně určeno v pevné souvislosti příčin a následků
zakladatel atomismu, ale jeho učení známe díky Démokritovy, který jeho učení převzal
materialista

DÉMOKRITOS (470 – 360 př. n. l.) Z ABDÉR

hodně cestoval, studoval → utratil celé rodinné jmění → vrátil se do Abdér
zdrženlivý – neúčastnil se veřejných diskuzí, nezaložil školu
neustále něco zkoumal a něčemu se smál (→ považován za blázna)
jeho filozofický systém stojí na několika předpokladech:

1) Plné a prázdné:

Eleaté tvrdili, že pohyb není možný, protože prázdný prostor neexistuje

Démokritos tvrdil, že nejsoucno je zcela prázdný prostor

svět → jsoucno – vyplňuje prostor

→ nejsoucno – úplně prázdný prostor

2) Atomy:

jsoucno se skládá z atomů (atomos = nedělitelný)
atomy jsou velmi malé, nepostřehnutelné, jsou věčné, jsou ze stejné látky, mají rozdílnou váhu a velikost
vznik věcí = spojení atomů
zánik věcí = rozpojení atomů

3) Pohyb atomů:

atomy se pohybují v prostoru, mají malé háčky
tím jak do sebe narážejí – vznikají věci
spojování a rozpojování se neděje pomocí ducha, děje se tak podle zákonitosti, která je pro jsoucno imanentní (= mají to v sobě dáno) – přírodní zákony
→ náhoda není (náhoda je nepoznaná nutnost)

4) Primární a sekundární vlastnosti:

Primární
- tíha, hustota, tvrdost
- jsou výsledkem rozdílů ve tvaru, poloze, velikosti a uspořádání atomů, ze kterých jsou složeny
Sekundární
- barva, chuť, vůně, teplota
- nejsou ve věcech, vycházejí z našich smyslů
- přídavek, který dáváme věcem

5) Duše člověka:

složena z kulatých, hladkých atomů → duše je hmotná
po smrti se atomy rozlétnou a mohou vytvořit duši někoho jiného

Etika: „smějící se filozof“

blaženosti dosáhnul pomocí radostné spokojenosti mysli (být umírněný – nepřejídat se, pohrdat smyslovými požitky, nejsou hodnotné duševní statky (člověka šlechtí duševní síla, ne fyzická)
zásady umírněnosti bychom měli udržovat ve všech oblastech života
„Život bez slavnosti je jako dlouhá cesta bez hospod.“

Estetika:

umění je závislé na přírodě (umění napodobuje přírodu)
umění nám dává radostné pocity
negativní postoj k hudbě

VRCHOLNÉ OBDOBÍ ANTICKÉ FILOZOFIE

Antropologický obrat – filosofové se začínají obracet ke člověku a společenským problémům (ne již k přírodě)
Hlavním centrem filosofie jsou Athény (po řecko-perských válkách)
Do popředí se dostává etická otázka „Jak žít?„.
Důvodem antropologického obratu je lidská aktivita, především politická aktivita člověka v demokratické polis.

SOFISTÉ

(sofia = moudrost)

profesionální učitelé filosofie a rétoriky, slibovali svým žákům, že je za peníze naučí myslet, mluvit a jednat → tím je připraví na úspěšnou politickou kariéru
je jim vytýkán gnoseologický relativismus = není možné dosáhnout absolutního, trvale platného (provždy a pro všechny lidi) → neučili své žáky poznat pravdu, ale aby jim bylo dáno za pravdu (přesvědčit posluchače, že právě ta jejich pravda je pro ně nejlepší) → učili hlavně rétoriku (rétorické triky)

PROTÁGORÁS Z ABDÉRY (480 – 410 př. n. 1.)

„ Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“
výrok je výrazem subjektivismu, vše, co je dobré nebo zlé, správné nebo špatné, musíme vždy posuzovat ve vztahu k člověku → pravda je relativní a subjektivní, neexistuje žádná absolutní pravda
výrokem myslel jednoho konkrétního člověka (ne člověka obecně), neboť tatáž věta může být jednou pravdivá a jednou nepravdivá (záleží, kdo ji vysloví, okolnosti apod.)
tvrdil, že o bozích nelze vědět, jestli jsou nebo nejsou, na to je ta otázka příliš temná a náš život příliš krátký → byl obžalován z bezbožnosti a vypovězen z Athén

GORGIÁS Z LEONTÍN

napsal spis „ O nejsoucnu neboli o přírodě„, dožil se údajně 109 let, nihilista:

„Nic není. Je-li něco, nelze to poznat. Lze-li to poznat, nelze to sdělit ani vysvětlit. “ → potom jsou to slova, která můžeme každý vysvětlit, interpretovat odlišně

Etika sofistů

je jim vytýkán etický relativismus = relativizují jednotlivé morální pojmy, jako jsou dobro a zlo (co je pro jednoho dobro, je pro jiného zlo, např. nemoc – pro člověka zlo, pro doktora dobro), relativizují i základní pravidla života obce
rozvíjejí spor o to, zda-li jsou lidské zákony dány od přirozenosti (přírodou) a jsou tudíž věčné a neměnné, nebo jsou dílem člověka, tedy jsou změnitelné => tvrdili, že jsou společensky a historicky podmíněné, a tedy změnitelné → neexistují zákony od boha
někteří sofisté pochybovali dokonce i o oprávněnosti otroctví, na němž stála athénská demokracie

Estetika sofistů

umění je v protikladu k přírodě (jako první Protágorás) => umění závisí na člověku, ale příroda je na člověku nezávislé, umění je záměrné, příroda náhodná
existují různé druhy umění – některé slouží požitku, některé jsou užitečné
krása je relativní

→ sofisté relativizují naprosto vše

SOKRATES (469 – 399 př. n. l.)

Syn sochaře a porodní báby, narodil se, vyrůstal v Athénách, prožil zde celý svůj život
Údajně byl velmi ošklivý – odstáté uši, ohrnutý nos, ale měl krásnou duši
Jeho manželkou byla XANTIPA – legendární žena, vyčítala mu, že opustil roli otce a věnoval se filosofii
Nikdy nenapsal žádné dílo, nezaložil žádnou školu, učil neorganizovaně na ulicích v Athénách (na tržištích, v ulicích)
Jeho názory sepsal PLATÓN
Odsouzen k trestu smrti, že kazí mládež, z bezbožnosti, také z toho, že byl nepřítelem demokracie, kterou skutečně podrýval
Odsouzen v 70 letech života k smrti, musel vypít číši jedu (měl možnost útěku, ale odmítl ji, nechtěl utíkat z Athén, stál si za svou pravdou)
Jeho obranu sepsal Platón v díle Obrana Sokratova
Nejznámější citát: „vím, že nic nevím.“
Stojí v opozici proti sofistům, nebyl absolutní relativista

Sokratovský dialog:

část dialogu

Sokrates klade otázky, hraje si na hloupého…
Předstírá hloupého a ptá se lidí na různé otázky (Jak žít?! Co je to ctnost?! …)
Sokrates svými otázkami donutí 2. člověka uvědomit si, že o daném problému nic neví a že jeho názor byl mylný

část dialogu

maietická metoda (porodnická metoda, porodnické umění)

→ zrození pravdy, dobírají se k pravdě

Sokratovská ironie:
Sokrates svými otázkami přivede lidi do rozpaků

Sokrates nabádá lidi, aby používali rozum, protože rozumem můžeme poznat pravdu

→ racionalista

Smysl Sokratovských dialogů → Naučit lidi používat vlastní rozum – rozum je spolehlivý základ pro naše poznání → racionalista

Etika Sokrata

hlavní cíl života je dosáhnout blaženosti (=eudaimoniá)
toho dosáhneme ctnostným životem
ctnostný život = znát dobro
„Kdo dobro zná, tak ho i koná.“

→ Etický intelektualismus

každý člověk v sobě má vnitřní božský hlas → DAIMONION (svědomí, vnitřní božský hlas, který říká, co je dobré, co je špatné…)
Sokrates uvádí 4 ctnosti, které by měl mít každý člověk (Antické ctnosti):

Moudrost
Statečnost
Spravedlnost
Umírněnost

Estetika

Sokrates si klade otázku, jestli můžeme reprodukovat něco, co nevidíme (co nevnímáme zrakem)
Podle Sokrata ANO, protože umělecké dílo má hlavně vyjadřovat stav duše.
Druhou otázku si klade – Jací lidé mohou být zobrazováni?!
Říká, že pouze lidé s vysokým mravním ideálem (dobří lidé, lidé na vysoké úrovni)

→ KALOKAGATHIA (=ideál tělesné a duševní krásy) – krása a dobro

na Sokrata navazují tzv. Sokratovské školy – Megarská, Kynická, Kyrénská

PLATÓN (427 – 347 př. n. l.)

člověk, který pocházel z bohaté Athénské rodiny
měl básnické nadání, chtěl se stát (měl se stát) básníkem
ve 20ti letech (osudové setkání) potkal Sokrata a rozhodnul se věnovat filozofii
8 let Sokratovým žákem
napsal obhajobu Sokrata
po Sokratově smrti opustil Athény, cestoval (jižní Itálie, Indie)
vrátil se do Athén a v olivovém háji, který byl zasvěcen bohu jménem Akademos, založil školu Academia – centrum vzdělanosti v Athénách
fungovala až do roku 529 n. l. – zavřel ji Justinián I. (rozvoj křesťanství) jako pohanskou školu
fungovala nepřetržitě přes 900 let
díla psány dialogickou formou – okolo 37 dialogů, sbírka dopisů
v dialogu vystupuje Platón, Sokratés, oponenti Sokratovi (Protágorás, Gorgiás)
Platón se nikdy neoženil a byl natolik vážný člověk, že se nikdy nezasmál

dílo:

Obrana Sokratova
Symposion
Políteiá (=ústava) → obsahově nejbohatší dílo, nejrozsáhlejší
Zákony
Faidón (o nesmrtelnosti)
Faidros (dílo o duši a o idejích)
Kritiás (zmínky o bájné zemi Atlantidě)

Platón zemřel, když měl rozpracované dílo zákony, nedokončil ho

Filozofie:

Platón je zakladatelem a představitelem objektivního idealismu

= uzná existenci reálného světa a jeho základním východiskem je duchovní princip (duchovno)

Nauka o idejích = myšlenka existence 2 světů

1) svět idejí – ve světě idejí jsou ideje všech věcí → věcné, neměnné, dokonalé

mohu ho poznat pouze rozumem

2) svět smyslů – náš svět

jsme v zajetí smyslů
náš svět je nedokonalou kopií světa ideí

poznání:
- jedinné pravé poznání je rozumové, smyslové poznání nás klame, smyslové poznání je nepřesné
duše:
- člověk se skládá ze 2 částí: tělo a duše
- tělo = pomíjivé – spojeno příliš se světem smyslů
- duše = je nesmrtelná a přebývá v ní rozum, patří do světa ideí
- duše než se dostala do lidského těla byla součástí světa ideí
- neexistovalo nic, co by nevěděla
- když se dostane do lidského těla, vše zapomene

→ veškeré naše poznání je pouze rozpomínání se na svět idejí

tyto vzpomínky vyvolávají touhu (ÉRÓS) vrátit se do světa idejí; ÉRÓS = LÁSKA
ideální průběh života → nebráníme se érótu – osvobozujeme duši od smyslů a vedeme filozofický život
většina lidí je příliš vypjala na smyslový svět (na kopie idejí)

Podobenství o jeskyni

Lidé jsou v jeskyni spoutáni tak, že se nemohou otočit a vidí jen na zadní stranu jeskyně, kde vidí pouze stíny skutečných věcí (za jejich zády plane oheň a mezi nimi chodí lidé a povídají si apod., ale ti spoutaní vidí jen stíny a považují je za skutečnost). Jednomu z obyvatel (jeskyně) se podaří vymanit z pout a dostane se z jeskyně → spatří skutečný svět → on se vrátí a chce o tom světě povědět ostatním. Chce je přesvědčit, že vidí pouze mihotavé a pomíjivé odlesky. Lidé v jeskyni mu ale nevěří a nakonec ho utlučou. V podobenství Platón líčí cestu filozofa k pravému poznání, naráží i na osud Sokrata, kterého „obyvatelé jeskyně“ (=Athéňané) zabili, protože je chtěl dovést k pravému poznání.

Tělo	Duše	Ctnost	Stát
hlava	rozum	moudrost	vládci (filozofové)
hruď	vůle	odvaha	strážci
břicho	žádostivost	uměřenost	výrobci

Vládci a strážci mají společný majetek i rodiny (vzdělání a výchova dětí je natolik závažná věc, že nemůže být svěřena jednotlivci). Ženy mohou patřit mezi vládce.
výjimečný názor – (říkal, že stát, který nevychovává a nevzdělává ženy, je jako člověk, který cvičí jen pravou ruku)
Nejvýše stojí hlava – rozum – moudrost – v čele filozof král (ví, co je dobro), filozof král má právo vybírat ze strážců ty nejlepší za účelem zplození potomků, případně rozhoduje o usmrcení nežádoucích dětí = eugenika (nauka o způsobech zušlechtění lidské společnosti), prosazuje se spíše negativní eugenika = omezení rozmnožování nežádoucích jedinců (zneužito nacisty)

Formy vlády – monarchie, aristokracie, oligarchie, demokracie, tyranida
snažil se aplikovat teorii ideálního státu v praxi, ale neuspěl (Syrakusy – Sicílie)

Etika

na vrcholu světa stojí idea dobra, ten který tuto ideu dobra poznal, je filozof král, proto stojí v čele obce
obec = uskutečnění dobra → opozice = zlo, jeho členové – usmrceni
spravedlnost = plnění povinnosti, které vyplývají z postavení ve struktuře obce

podobenství vozataje – Faidros – vozataj řídí trojspřeží, černý kůň (symbol zla v člověku), bílý kůň (dobro v člověku) a grošák (uměřenost), v mládí řídí člověk trojspřeží nevyrovnaně, ve stáří = vyrovnanost

Estetika

Krása a dobro jsou téměř totožné, krásu nelze hledat ve smyslových kvalitách jednotlivých předmětů, ale v jejich vztahu k lidské činnosti
Hledat absolutní krásno (to, co je krásné pro všechny) – hierarchie krásy:

→ Krása těla (fyzická krása)

→ Krása duše

→ Krásná věda

→ Ideál světské krásy

Skutečné krásno – pouze ve světě idejí, umění = kopie kopií

roviny umění:
božské umění – dává vznikat přírodě, má božskou podstatu
lidské umění řemeslné – vytváří nějakou věc
lidské umění napodobující – degradující obraz skutečnosti, toto umění odmítá

Koncem života názory změnil a připustil výchovnou funkci umění (hlavně hudby)

ARISTOTELES (384 – 322 př. n. l.)

Nejvýznamnější Platónův žák a zároveň jeho největší kritik
Encyklopedicky shrnul celý dosavadní vývoj řeckého myšlení
Na rozdíl od Platóna, který psal formou dialogu a poeticky, tak Aristotelovo dílo mělo ráz spíše věcný, empirický, přírodovědecký
Narodil se ve Stageiře (Chalkidiki), jeho otec Nikomachos byl lékařem na dvoře krále Filipa II. Makedonského, v 17ti letech vstoupil do Platónovi Akademie, v níž setrval až do Platónovi smrti (347 př. n. l.)
Přestože byl Aristoteles Platónovým oddaným žákem a přítelem, dostala se jejich filozofie časem do rozporu (Aristotelův smysl pro empirismus X Platónův idealismus), pro Aristotela to nebylo vůbec lehké a své konečné rozhodnutí „vykročit ve filozofii svou vlastní cestou“ vyjádřil výrokem: „Přítelem je pro mě Platón, ale ještě větší přítelkyní je pro mě pravda“ → Platón ustanovil, aby po jeho smrti v čele Akademie stanul nikoli Aristoteles, ale jeho synovec Speusipos, který byl sice méně nadaný, ale poskytoval záruku, že povede školu v linii platonismu
343 – 340 př. n. l. vychovatel Alexandra Makedonského
Aristoteles založil v Athénách vlastní školu – Lykeion (podle boha – ochránce stáda proti vlkům) – peripatetická škola = při výuce se procházeli – finančně dotováno Makedonci
Během působení na škole LYKEION (12 let) napsal veškerá díla
Roku 323 zemřel Alexandr Makedonský → ARISTOTELES uprchnul z Athén na rodný ostrov a umírá na perforaci žaludečního vředu

Dílo:

Poieutika
Politika
Etika Nikomachova
Metafyzika (o podstatě světa)
Fyzika
O duši (o psychologii a poznání)
Organon (logika, má 6 dílů)

Filozofie:
Kritizuje Platóna: podstata věci nemůže být odloučena od věci samotné = ideje nemohou existovat odděleně od věcí → to co je u Platóna rozděleno, u Aristotela tvoří jednotu
Všechny věci jsou tvořeny 2 částmi:
- Forma (morfé) → duchovní princip
- Látka (hýlé) → materiální princip
Hýlémorfismus = filozofie Aristotela
Aristoteles je dualista (základem světa jsou 2 principy)
Látka sama o sobě nepředstavuje nic konkrétního
Obsahuje v sobě pouze možnost, aby se z ní stala nějaká skutečná věc
Skutečnou věcí se látka stává až ve spojení s formou
Např. slepice – u slepice je forma kvokání, snášení vajec
- Když slepice umře, přestává kvokat a snášet vajíčka → přestane existovat její forma → zbyde po ní jen látka (mrtvá hmota)
Aby forma přistoupila k látce dochází ke kinésis (=pohyb)
Díky pohybu vznikají věci
Někdo musel dát prvotní impuls k pohybu – prvotní hybatel (= Aristotelova představa Boha)
Prvotní hybatel udílí všemu pohyb, ale dál do vývoje světa nezasahuje = deismus
Prvotní hybatel = ideální forma, forma všech forem → nezávislá forma na látce
Vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje
Je nehybný, jinak bychom museli vysvětlit jeho pohyb
Každá změna v přírodě je přechod látky od možnosti ke skutečnosti

Aristoteles je dualista, jeho ontologie se nazývá HÝLÉMORFISMUS
látka sama o sobě nepředstavuje nic konkrétního, obsahuje v sobě jen možnost (dispozici), aby z ní vznikla nějaká skutečnost (skutečná věc), skutečností se látka stává až ve spojení s formou

např. slepice: forma = kvokání, snášení vajec → když slepice umře, přestane kvokat a přestane tak existovat její forma – zbude po ní jen látka, ale to už není slepice

→ jedná se o mrtvou hmotu

Přechodem od možnosti ke skutečnosti dochází k pohybu = kinésis → konkrétní věci vznikají spojením látky a formy, díky pohybu → prvotní impuls k tomuto pohybu (aby mohla k látce přijít forma) dává prvotní hybatel = Aristotelova představa „Boha“
Prvotní hybatel – udílí všemu pohyb, působí jako stvořitel, ale dále již nezasahuje = deismus
- Je to forma všech forem, jediná forma, ideální forma, která je nezávislá na látce (nejedná se o nic hmotného, jde o duchovní princip
- Uvádí vše do pohybu, ale sám se pohybu světa neúčastní
- Je nehybný, nebo bychom museli vysvětlit, odkud on má pohyb (kdo mu ho udělil) → nebyl by prvotní hybatel

Každá změna v přírodě je podle Aristotela přechodem látky od „možnosti“ ke „skutečnosti“, vše kolem nás má svou podstatu, která je zapříčiněna existencí 4 příčin věcí:
- látková příčina – vodní páry jsou v mracích, když se vzduch ochladí, prší
- formální příčina – přirozeností vody je padat na zem, téct dolů
- hybná (působící) příčina – vodní páry se ochladí
- finální (účelová) příčina – prší proto, že rostliny a zvířata potřebují déšť, aby mohli růst

= tím shrnul dosavadní myšlení o příčinách:

První přírodní filozofové – hledali pralátku = hmotná příčina
Pythagorejci – číslo = praprincip = formální příčina
Hérakleitos + mladší fyzikové – příčiny změn (oheň, dynamický princip) = hybná příčina
Sokrates – nejvyšší idea dobra = věci jsou takovými a ne jinými, protože je nejlepší (dobré), aby takovými byly = náznak finální příčiny

Další příklad čtyř příčin – stříbrná miska:

4 druhy příčin:

Všechno kolem nás má svoji podstatu a to je způsobeno čtyřmi příčinami

Např. Stříbrník, který vytváří stříbrnou obětní misku.

Látková příčina: látka, hmota (stříbro)
Formální příčina: tvar, forma misky (jak vypadá)
Hybná (působící) příčina: stříbrník, který ji vyrábí, (výrobce)
Finální (účelová) příčina: pro obětní obřady

= shrnul dosavadní myšlení celé filozofie

Gnoseologie:

Díky smyslům poznáme jedinečnost věcí, toto vnímání ale nemůžeme ztotožňovat s poznáním skutečnosti. Schopnost vnímat mají všichni živočichové/všechny bytosti. Pouze u některých vzniká paměť. Ale pouze u lidí z paměti vzniká zkušenost → veškeré vědění a umění u lidí vzniká na základě zkušenosti. Rozumové poznání je vyšší než smyslové, protože díky rozumovému jsme schopni vnímat obecně.

Logika:

Definoval tzv. SYLOGISMUS = pojem, soud, úsudek
3 kategorické soudy = 2 premisy + závěr

Státoprávní teorie:

Říká, že člověk je ZOON POLITICON = tvor společenský → nemůže žít mimo stát, musí žít ve společnosti. Prostudoval více jak 150 ústav řeckých městských států a zjistil, že se opakuje 6 základních forem vlády.

DOBRÉ	ŠPATNÉ
Monarchie (vláda jednoho)	Tyranie (vláda jednoho)
Aristokracie (vláda několika)	Oligarchie (vláda několika)
Políteiá (vláda mnoha)	Demokracie (vláda většiny)

Ideální stát je takový, který má převahu střední vrstvy a je jedno jaká zřízení mají (záleží na tom, co jim vyhovuje)
Otroctví naprosto schvaluje, říká, že otrok je živý nástroj s duší (motyka, krompáč – nástroj bez duše)

Etika:

Cílem je dosažení blaženosti, té se dosáhne tvořivým a aktivním životem = rozumovou činností (=člověku přirozená činnost)
Rozumnost = etická ctnost – pro Aristotela je to středmost (zlatá střední cesta) = uměřenost mezi krajnostmi, např. mezi zbabělostí a nerozvážnou smělostí je střední cestou statečnost, mezi lakomcem a marnotratníkem je zlatou střední cestou člověk štědrý a hospodárný
Aristoteles nepřiznává ale všem stejnou schopnost myslet: otroci – nemyslí, ženy – myslí jen omezeně
Platónův ideální stát je nereálný – kritizuje Platóna

„Všeho s mírou“

Estetika:

Umění má poznávací charakter – prostřednictvím umění poznává člověk podstatu skutečnosti
Dualismus látky a formy se objevuje i v umění – forma je v umělci obsažena dříve než látka
Umění = reprodukce skutečnosti, není to ale absolutní obraz
KATHARSIS = očistný účinek umění – tragédie, hudba, tanec; např. výtvarné umění ho nemá
Umění nemá jen úlohu očištění od negativních citů, ale působí radost a zábavu, pomáhá tak naplňovat nejvyšší lidský cíl = štěstí (scholé), člověk se nemusí věnovat jen každodenním povinnostem, ale může se věnovat také ušlechtilé zábavě

STŘEDOVĚKÁ FILOZOFIE

= křesťanská filozofie

Z časového hlediska rozšiřování křesťanství navazuje na konec antické filozofie
Z hlediska duchovních dějin se jedná o velký skok, o velkou změnu
Součástí jsou i dějiny náboženství
Šíří se až po roce 30 n. l.
Křesťanství se začíná šířit v 1 stol. n. l. především misionářskou činností apoštolů
Pavel – který nakonec zemřel mučednickou smrtí v Římě
Petr – je považován za prvního „papeže“

→ (Dnešní papežové se považují za následníka apoštola Petra)

V 2. stol. n. l. už ve všech částech římské říše už fungují, existují různé křesťanské obce (sdružení)
Křesťanství je oficiálně zakázáno, v podstatě z 2. duvodů:
- Viděli v nich odpůrce římského náboženství a odpůrce veřejného pořádku
- Křesťané neuznávali císaře jako boha
Veškeré církevní obřady, bohoslužby se konaly tajně v katakombách

→ NERO, MARCUS AURELIUS, DIOKLECIÁNUS, HADRIÁNUS = pronásledování křesťanů

Mnoho křesťanů pro svou víru zemřelo, byli mučeni – umučeni
Mučedník = člověk ochoten zemřít pro svou víru – vzdát se života pro svou víru → posílení křesťanství
Místo toho, aby bylo křesťanství potlačeno, je posíleno
– bylo křesťanství povoleno (Konstantin)

→ Jako státem uznané náboženství → konec pronásledování křesťanů

– křesťanství se stává jediným povoleným a uznaným náboženstvím v Římské říši (ostatní náboženství jsou považována za pohanská) a prosadilo se ve všech městech – na vesnicích ještě pohanská

PRAMENY KULTURY A DUCHOVNÍHO SVĚTA STŘEDOVĚKU

Středověk stojí na Řecké vzdělanosti
Římské právo (Římská říše)
Rozmáhající se křesťanství
Vliv Slovanů, Germánů. Keltů

základní periody:

PATRISTIKA

Apologetika
Dogmatika
Systematika

SCHOLASTIKA
- Ranná
- Vrcholná
- Pozdní

PATRISTIKA (1. – 8. stol.)

Páter = otec

Období církevních otců a jejich nauky, hájí a šíří křesťanské myšlenky

Apologetika (1. – 2. stol.)

Apologie = z řeč. obhajoba, odpověď

Období kdy církevní otcové obhajují křesťanskou nauku před pronásledováním a pomluvami ze strany židů a pohanů
Brání křesťanství
Patří tam tzv. starší církevní otcové (Tertullianus, Kléméns Alexan., Órigénés)
Zevnitř: křesťanství je ohrožováno i zevnitř různými sektami, proudy, které vyšly z křesťanských myšlenek
Gnostikové = říkají, že boha lze poznat i za života, v principu jde o směr křesťanství s prvky Platóna, Stoicismu, Novoplatonismu, Pythágora (gnósis = poznání)
Manichejci = Mání – zakladatel (lat. Manicheus)
Míšení křesťanských a pohanských prvků
Ostře odmítají židovství, zavrhují starý zákon

Dogmatika

Tvoří se základní církevní dogmata
Ve 4. stol. – spor: Aria a Athanasia

→ je to spor o podstatu bytosti Krista a jeho vztah k bohu otci

Arias → tvrdil, že Kristus je syn boží, ale není totožný s Bohem otcem, ale je mu podřízen, je to jakýsi prostředník mezi Bohem a lidmi
Athanasius → říká, že Kristus je syn Boží a je bytostně totožný s Bohem otcem
svolán koncil do Nikaii – Nikájský koncil: zvítězil názor Athanasia, ariánství dlouho přežívá
Dogma o trojjedinosti boha dominuje až od konce 4. stol:

→ Otec, syn i duch svatý jsou jedna osoba – jsou totožní

Systematika (od 4. – 7. /8. stol.)

Období systematika je křesťanství šířeno mladšími církevními otci

AUGUSTINUS AURELIUS (354 – 430)

Narodil se v Numidii
Syn pohanského otce a křesťanské matky
Rozpolcený život
Mládí – v Kartágu – rozmařilý způsob života
S konkubínou čekal dítě → utekl → našel si další
Dopustil se krádeže

Dílo:

Vyznání (vylíčil svůj život)

V 32 letech u něj došlo k obratu pod vlivem jeho matky: sv. Moniky a milánského kněze sv. Ambrože
Opustil rozpustilý způsob života, stane se knězem, později biskupem
Umírá v Hipponu
Jeho duchovní vývoj byl složitý:
Manicheismus → skepticismus → platonismus → novoplatonismus → křesťanství

Dílo:

Vyznání
O obci boží
O Trojici

Filozofie:

Radikální teocentrista = bůh je středobodem všeho
Celý svět i člověk nese stopy Trojice – triadická struktura – zastánce dogmatu o trojjedinosti boha

3 základní části jeho filozofie:

ONTOLOGIE = Bůh je nejvyšší bytí, bůh je nezávislý, nejvyšší bytí, příčina bytí
GNOSEOLOGIE = Bůh je nejvyšší pravda, bůh je důvodem našeho poznání
ETIKA = Bůh je nejvyšší dobro, bůh je pravidlo žití

→ Bůh otec je věčné bytí a vyvozuje ze sebe ještě Krista jako sebepoznání (skrze Ježíše poznáme boha otce) z boha otce a Ježíše Krista vychází Duch svatý, který zosobňuje naše mravní konání

Radikální teocentrismus není jen teoretická záležitost, ale má i praktický význam pro celek – člověka: závislost člověka na Bohu → člověk by měl neomezeně poslouchat církev (církev je prostředníkem mezi bohem a lidem)
KREACIONISMUS = zabývá se stvořením světa

→ Bůh stvořil svět z ničeho (rozdíl oproti Antice, kdy jsou principy pralátek)

Vedle boha nemohl existovat další princip
Bůh = jediný a dokonalý
Bůh X Plotínos (svět emanuje od Boha): Svět a Bůh musí být oddělený
Augustinus tvrdí: SVĚT JE OD BOHA, NIKOLI Z BOHA → kdyby byl svět z Boha, byl by dokonalý. Svět není ani dokonalý ani věčné ani božské, musí být oddělený od boha
Svět existoval od věků v mysli Boha v podobě idejí → náš svět je zobrazením božských idejí → teologizace Platónovy teorie ideí
Bůh stvořil svět ze svobodné vůle (ne z nutnosti) a dále ho řídí (zasahuje do něj)
OTÁZKA ČASU A VĚČNOSTI: – Co dělal Bůh v čase (době), než stvořil svět?

→ Bůh nestvořil svět v čase, ale s časem

ČAS: minulost = něco, co již není

přítomnost = něco, co je

budoucnost = něco co ještě není

Čas = něco, co nemá trvání mezi dvěma nic
Člověk je bytost, která není schopna setrvat v přítomném okamžiku
Kdyby byl čas přítomný zůstával přítomný, byla by to věčnost
Bůh = věčná bytost, stojí nad časem, neexistuje u něj před nebo potom → spása člověka: vykoupením se z času a spočinutím v božské věčnosti
ETIKA: problém zla → Kde se bere ve světě zlo? Proč člověk koná zlo, když svět stvořil dobrotivý a dokonalý Bůh? Proč si dobrotivý Bůh přeje zlo? → Zlo neexistuje (pouze nedostatek dobra. Menší dobro)
Bůh používá zlo, aby více vyniklo dobro
Nauka o predestinaci (předurčení): Adam jako první člověk (se narodil) svobodný a bez hříchu a měl možnost e řídit Boží vůlí a dosáhnout nesmrtelnosti → propadnul hříchu a tímto hříchem jsou zatíženi všichni lidé, celé lidské pokolení → dědičný hřích → lidé nejsou svobodní, musí hřešit a propadnout smrti (trest za hřích)
Bůh některé lidi vykoupí ze smrti svou milostí a vezme je k věčné blaženosti, zbytek k věčnému ztracení
Augustinovo učení bylo velice radikální
Církev jeho učení zmírnila, říká, že Bůh nezavrhnul ani nepovolal lidi předem, ale díky své vševědoucnosti, on ví, jak se budeme chovat, jak dopadneme
ESTETIKA: Augustin preferuje asketizmus, je zakladatelem asketického proudu
Odsuzoval např. divadlo (jako neuctivou zábavu)
Jediná odsuzující literatura – Bible
Nejvyšší umění je Bůh
„O obci boží“ – stát božský
Existují dva státy – stát božský (nebe, ráj) tvoří ho všichni lidé, omilostněni Bohem a stát pozemský ten je plný hříchu a je nedokonalým obrazem božího státu má se co nejvíce podobat tomu božskému)
Ani sama církev ještě není obec boží, ale pouze shromažďuje podle boží vůle ty, kteří budou vykoupeni

DIONÝSIOS AREÓPAGAITÁ (5. stol)

Významný myslitel mladší Patristiky
Jeho jméno je pouze pseudonymem
Pouze používá jméno Dionýsia z Athén v době raného křesťanství, který byl tehdy členem Aeropágů v Athénách – byl křesťan, konvertoval ke křesťanství
Pseudonym přijat, aby dodal svým dílům váhu, jako, že je z dob raného křesťanství
Křesťanský novoplatonik: Bůh je nepoznatelný a nevýslovný
Rozvinul negativní – apofatickou cestu poznání Boha → říká, že nemohu vypovídat něco o Bohu, když je nepostižitelný, nepoznaný, nevýslovný, o Bohu mohu pouze říci, co nevím a tím dospívám alespoň částečnému poznání
ESTETIKA: opět ztotožnění je krásné s dobrem
Bůh je ta nejvyšší krása, Božská krása je prapočátek všeho

Další představitelé mladší Patristiky:

Řehoř Myseyský (4. st.)
Ambrož z Milána (4. st.)
Isidor ze Sevilly (7. st.)
Béda (8. st.)
Alucumin z Yorku (9. st.)
Jan z Damašku (9. st.)

→ Celá patristika hodně vychází z Platóna (má Platónský až novoplatónský ráz)

Základní dogmata utvořená na konci patristiky

trojjedinost boha: jednota boha stvořitele = vykupitele Boha
nauka o predestinaci (předurčení)
propast mezi stvořitelem a stvořením
církev má nárok být jedinou strážkyní božské pravdy na zemi