Fobie – seminární práce

psychologie

 

Otázka: Fobie

Předmět: Psychologie, Společenské vědy

Přidal(a): Michal Badinka

 

Obsah

 

Úvod

V této práci se dozvíme informace o různých druzích fobií. Nejdříve si definujeme základní pojmy spojené s fobiemi. Poté si popíšeme rozličné příčiny vzniku každého druhu fobie. Dále si řekneme, jaké jsou příznaky těchto fobií a jejich konkrétní průběh. Zjistíme i způsoby léčby těchto fobií, různé postupy, léky, či terapie užívané pro léčbu fobií.

Můj důvod k výběru tématu fobie je založen na traumatickém zážitku z dětství, který si detailně pamatuji dodnes. Bylo mi asi 5 let a jeli jsme s rodinou na naši chatu uprostřed lesa na Slovensku. Tam jsem měl dva stejně staré sousedy, se kterými jsme si hráli celý den až do večera. Přibližně v 7 hodin večer jsme pobíhali po lese a najednou cítím prudký nával bolesti na zádech. Se sousedy jsme rychle běželi zpět k chatě, vešli dovnitř a za námi se přiletěl celý roj vos. Mí staří rodiče všechny vosy zahnali, ale také při tom dostali pár žihadel. Když bylo po všem, všiml jsem si, že mám na zádech, na nohou, obličeji i břiše hromadu vyrážek. Naštěstí se žádná z vos nedostala do nosu, očí ani úst. Přesto se mi tento incident zaryl do paměti a od té doby vždy, když vidím vosu, zpanikařím. Je nutné ji buď urychleně zabít či vzdálit se co možná nejdál. V dnešní době už zvládám být s vosou v jedné místnosti, ale v případě, že si nějaké všimnu, zbystřím smysly, mohu mít k ostatním agresivní reakce a zhorší se moje schopnost soustředit se na jiné věci. Na základě těchto zkušeností jsem uvážil, že bych o fobiích chtěl vědět něco více, abych se mohl v budoucnu naučit pomoci ostatním s tímto závažným problémem, který mě také do jisté míry postihl.

Pro seminární práci jsem si vybral všeobecný popis všech druhů fobií, proto nebudu zacházet do přílišných detailů u jednotlivých strachů. Pro skupinu fobií by měla platit podobná léčba, podobné příznaky i podobné způsoby vzniku. Není tudíž nutné zabývat se konkrétními příklady lidí a průběhem či léčbou jejich fobie.

V hlavě mi v souvislosti s fobiemi vzniká několik otázek: Jak je možné, že jeden člověk po traumatické situaci fobii získá, ale druhý nikoliv? Souvisí to s rodinným zázemím? Mohou být fobie vrozené, nebo jsou čistě naučené? Je možné fobii vyléčit i v případě, že s ní člověk žije desítky let? Co když léčba fobie nezabere? Existují i jiné druhy léčebných procedur, které může člověk použít? Nevím, jestli budu schopen přijít na odpovědi pro všechny tyto otázky, ale i nalezení několika odpovědí je bráno jako úspěch.

 

1         Definice základních pojmů

Fobie – Iracionální strach ze situace, kde běžně lidé velký strach nemívají. (Praško, 2005, s. 25)

Úzkost – Stav, kdy jedinec má strach, jehož příčinu nedokáže identifikovat a má pocit, že s ním musí něco udělat, i když neví co.

Strach – Obava z něčeho konkrétního neboli obava, co má příčinu.

Panická porucha – Často předchází agorafobii. Dochází k náhlým epizodám strachu až hrůzy, jež se objevují bez vnější příčiny. (Praško, 2008, Specifické…, s. 21)

Posttraumatická stresová porucha (PTSP) – Úzkostná porucha rozvíjející emočně těžké, stresující události, která závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatická pro většinu lidí. Například výbuch bomby, pád letadla, potopení lodi. Zažití podobné situace může vést k vytvoření fobie z daného objektu/aktivity. (Praško, 2008, Specifické…, s. 25)

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) – V případě této poruchy je člověk často obtěžován vtíravými nepříjemnými myšlenkami vedoucími k psychické nepohodě. Zpravidla tyto myšlenky zahrnují předpoklad katastrofických následků dané situace neboli obsese. Toto chování nastává například po otevření trouby, doteku kliky u dveří nebo podávání ruky. Řadí se mezi jeden z příznaků fobií. (Praško, 2008, Specifické…, s. 26)

Fobický podnět – Objekt nebo situace, ze které má člověk trpící fobií nesnesitelný strach (létání, vosy, hadi).

Sociální úzkost – Strach z přítomností ostatních lidí. Vyvolávají ji situace, kdy je člověk nervózní, z toho že by mohl být kritizován (mluvení na veřejnosti, setkání se slavnou osobou). (Praško, 2005, s. 27)

 

2         Specifické fobie

Jedná se o iracionální strachy spojené s konkrétní (specifickou) situací, se kterou má člověk problém. Patří sem například fobie z létání či fobie z pavouků. Abychom strach z určité situace mohli nazvat fobií, musí tato situace zasahovat do života člověka nebo mu způsobovat výrazný stres. Strachy, které nejsou nadměrné nebo nezasahují do každodenního života, nemůžeme považovat za fobii, jelikož v takovém případě jde opravdu jen o strach. Nemůžeme například pokládat strach z přepadení v noci ve velkoměstě nebo strach z tropické nemoci za fobii. Mezi specifické fobie však můžeme zařadit třeba strach podívat se z okna v 8. patře, strach ze štěkajícího psa za plotem nebo strach že vám žralok ukousne nohu při plavání v jezeře. Lidé trpící specifickou fobií se nemusí nutně obávanému předmětu vyhýbat. Například člověk, který se bojí výšek, zvládne mít důležitý pracovní konferenci v prosklené budově v 10. patře. Musí se však předtím připravit buď zvýšenou konzumací alkoholu, léků nebo silným stresem, který nastává již několik dní před konferencí. Pro konstatování, že člověk opravdu má danou fobii, musí danou situaci zvládat se silnou úzkostí nebo se jí kompletně vyhýbat, což vede k neschopnosti provádět úkoly každodenního života (Praško, 2008, Specifické…, s. 12-13).

Specifické fobie zpravidla vznikají již v dětství či rané dospělosti a bez správné léčby mohou přetrvávat desítky let. Závažnost jejich omezujícího charakteru záleží na schopnosti člověka se dané fobické situaci vyhýbat. U jednotlivých typů fobií je věk počátku zcela odlišný. Například u fobie ze zvířat je 4,4 roku, zatímco u fobií situačních je to 22,7 let (Praško, 2008, Specifické…, s. 13). U lidí s fobií se bez konfrontace s podnětem nevyskytují žádné příznaky jakéhokoli problému, ale v průběhu času se může ve vážných případech každodenní život výrazně omezit. Ze začátku může problém, například u fobie ze psů, nastat pouze když je člověk v blízkosti jednoho plemene psa. Postupně s narůstající úzkostí se tento problém přesune na všechny psy, poté se přesune na parky, na veřejná prostranství a v nejhorším případě na veškeré venkovní prostory. Některé strachy však nejsou fobiemi. Jelikož definice fobie je, že se jedná o „iracionální strach“, je například zcela přirozené a normální bát se volných elektrických drátů, nebo tygra, který utekl z cirkusu a nyní je volný. Důležité je také zmínit, že lidé trpící specifickou fobií jsou si ve většině případů vědomi absurdity svého strachu, ale při vystavení obávanému objektu jim to není nic platné a prožívají stále stejnou úzkost a stres. Ovšem většina fobií je založena na pravdě, třeba pes může člověka usmrtit, výšková budova se může zřítit, ale pravděpodobnost, že se něco takového stane, je nesmírně nízká. (Praško, 2008, Specifické…, s. 16)

Moderní pojetí rozděluje specifické fobie na několik subtypů:

  • Přírodní fobie, mezi které patří strach z bouřky, vody a jiných přírodních jevů a začínají většinou v dětství až dospívání. (Praško, 2008, Specifické…, s. 18)
  • Fobie ze zvířat jako třeba strach z ptáků, psů či pavouků. Je pro ni typické, že začíná v dětském věku, dříve než všechny ostatní druhy fobií. Jelikož se malé děti bojí mnoha podnětů, je fobie diagnostikována, až když je velmi intenzivní a trvá více než 6 měsíců. (Praško, 2008, Specifické…, s. 18)
  • Fobie z injekcí, krve a zranění souvisí se strachem z poranění, injekcí nebo krve. Lidé trpící touto fobií se vyhýbají nemocnicím a lékařům. Fobickou reakcí u této fobie je na rozdíl od ostatních často omdlévání. (Praško, 2008, Specifické…, s. 18-19)
  • Situační fobie se vyskytují při cestování letadlem, řízení auta, v uzavřených prostorech, ve výtahu, ve výškách atd. Objevují se spíše v pozdním věku kolem 20. roku. Společně s nimi přichází i úzkostné poruchy, jako panická porucha a agorafobie. (Praško, 2008, Specifické…, s. 19
  • Jiné fobie jsou fobie z dalších specifických objektů či situací. Řadí se mezi ně třeba fobie z určitých zvuků, barev, z mříží, z blatníků apod. (Praško, 2008, Specifické…, s. 19)

Často se také setkáváme s lidmi trpícími více fobiemi zároveň. Podle některých studií můžeme dokonce pozorovat, že přítomnost jedné fobie zvyšuje šanci na vznik druhé (zpravidla stejného typu). (Praško, 2008, Specifické…, s. 19)

 

2.1       Příčiny specifických fobií

Jak jsme si již uvedli u poddruhů výše, fobická reakce převážně vzniká v dětském věku a dospívání. Fobie jsou všeobecně považovány za naučené strachy získané přímým nebo zástupným podmíněním, kde se pod pojmem zástupné podmínění rozumí strach získaný z odpozorování v televizi, od staršího sourozence, rodičů apod. Na tuto problematiku existuje také Evoluční pohled, podle kterého jsou lidské strachy založeny na problémech s danými živočichy/situacemi v primitivním prostředí. Například strach z hadů byl kdysi u lidí žijících v tropech účelný, ale nyní je jedovatých hadů v přírodě poměrně málo. Při vzniku fobií se také uplatňuje, tzn. zděděná zátěž, kde se pracuje s předpokladem, že jsou určité strachy děděné z generace na generaci postupným ujišťováním potomků o nebezpečnosti daného podnětu, nebo případně čistě geneticky. Čistě geneticky fobie vznikají v 30-40% případů zatímco 60-70% je naučeno. (Praško, 2008, Specifické…, s. 32-33)

Další teorií je teorie učení, jež pojednává o tom, že se člověk většinu fobií naučí imitací vzorů (rodiče, sourozenci), nepříjemným zážitkem (pád ze stromu, pokousání psem), informačním přenosem (dívání na pád letadla v televizi, soused vypráví o jeho autonehodě) a identifikací s obětí (někdo jiný krvácí a člověk si představuje, že krvácí sám). Často se však přesná příčina fobie nedá určit vůbec. Je také možné, že se u člověka, který trpí fobií, nevyskytuje žádný traumatický zážitek, nebo naopak člověk s traumatickým zážitkem netrpí fobií. (Praško, 2008, Specifické…, s. 34-35)

 

2.2       Průběh specifické fobie

Hlavními příznaky fobie je strach a úzkost, které následně způsobují tři složky symptomů. Jedná se o tělesné pocity, chování a myšlenky. Pod tělesné pocity patří vše, co se děje na těle, třeba ztížené dýchání, pocení, zvýšené bušení srdce. Chování je to, co uděláme, když se setkáme s fobickým podnětem. Zde řadíme útěk, vyhýbání se, naříkání atd. Mezi myšlenky patří představy a přesvědčení, co si říkáme, představy, co se může stát v dané situaci a různé jiné katastrofické situace v naší mysli (Co když se to letadlo zřítí?). Úzkost i strach zasahují celý organizmus bez výjimek. Častým jevem při těchto příznacích je připisování jejich závažnosti k nebezpečnosti fobického podnětu, třeba když zrychleně člověk dýchá ve výtahu, myslí si, že to je pro nedostatek vzduchu, když se v realitě jedná o symptom úzkosti. (Praško, 2008, Specifické…, s. 38-39)

Důležitou součástí průběhu fobie jsou udržovací faktory. Díky udržovacím faktorům může specifická fobie trvat desítky let, i když víme, že je strach iracionální a přehnaný. (Praško, 2008, Specifické…, s. 52)

 

2.2.1        Vyhýbavé chování

Nejdůležitější udržující faktor, jehož principem je vyhýbání se situacím spojeným s jeho specifickou fobií. Například člověk se strachem z výšek dobrovolně nepůjde na rozhlednu a díky tomu se upevňuje myšlenka, že rozhledny jsou nebezpečné. Věří, že když na rozhlednu nepůjde, nemá šanci spadnout, ale neuvědomuje si, že se tím také připravuje o šanci zjistit, jak nebezpečná tato situace opravdu je. Vyhýbavé chování se dále dělí na zjevné a skryté. Při zjevném vyhýbavém chování člověk ze situací přímo uniká a vyhýbá se jim (místo výtahu člověk použije i do vyšších pater schody). Na druhou stranu u skrytého vyhýbavého chování člověk zvládá fobickou situaci, ale nemyslí na ni (jede výtahem, ale usilovně myslí, na to že je doma). Vyhnutí přináší vlnu úlevy, což dále upevňuje pocit nutnosti tohoto chování. Zároveň se tím však upevňuje i strach. (Praško, 2008, Specifické…, s. 52)

 

2.2.2        Zabezpečovací chování

Člověk se v stresové situaci zabezpečí, opírá se o tzv. signály bezpečí. Například při fobii z pavouků potřebuje jiného člověka, aby prošel místnost, do které se chystá vstoupit, jestli tam náhodou nejsou nějací pavouci nebo při fobii z létání si potřebuje před letem dát alkohol. Toto chování rovněž upevňuje pocit nebezpečnosti obávaného podnětu, protože si člověk začne myslet, že kdyby třeba neměl někoho, kdo vstoupí do místnosti a zkontroluje, jestli jsou tam pavouci, určitě by jich tam bylo mnoho a „skočili“ by na něj. (Praško, 2008, Specifické…, s. 52-54)

 

2.2.3        Selektivní pozornost a přecitlivělost

Člověk si postupně rozvíjí selektivní pozornost pro věci spojené s fobií. V přítomnosti fobického podnětu se jeho pozornost výrazně zbystří. Třeba osoba s fobií z vos ve všem létajícím hmyzu vidí vosu, slyší všude bzučení apod. Takzvaná Hypervigilance znamená monitorování okolí, či ujišťování ze strany ostatních, zda „vzduch je čistý“ a v opačném případě dochází k přehnaným reakcím (zrychlený dech, bušení srdce, napětí svalů). Snížení přecitlivělosti se dá docílit expozicí či nácvikem relaxace, o kterých si něco řekneme později. (Praško, 2008, Specifické…, s. 54)

 

2.2.4        Úzkostné předpovědi a domněnky

Důležitým udržujícím faktorem jsou katastrofické myšlenky, které s fobií často spojujeme. Například si můžeme říkat: „Když půjdu do toho parku, bude tam nějaký neposlušný pes a určitě mě kousne!“, nebo „Nemůžu si zavřít dveře na záchodě, co když se zasekne zámek a zůstanu tu zavřená.“. K těmto domněnkám může dojít při samotné konfrontaci s podnětem, ale také ještě před ní. Nejúčinnější způsob, jak se předpovědí a domněnek zbavit, je expozice, protože si poté můžeme porovnat naši domněnku se skutečností: „Prošel jsem parkem a žádný pes mě nekousl, ani si nevšiml, že jsem vůbec tady.“.  (Praško, 2008, Specifické…, s. 54-55)

 

2.2.5        Zkreslené hodnocení minulosti

V případě, že je fobie založena na důležité události (autonehoda, pokousání psem, pokousání hadem) je velmi jednoduché si vzpomenout, jak jsme se cítili v dané situaci a přenášet tento pocit do dalších setkání s podobnou situací. V léčbě je důležité zaznamenávat si úspěchy ihned, protože máme často tendenci více si pamatovat problémy a špatné situace než úspěchy a zvládnuté situace. Máme pocit, že o normálních situacích ani nemá cenu mluvit, a tak dochází ke zkreslenému vnímání minulosti. (Praško, 2008, Specifické…, s. 56)

 

2.2.6        Závislost na druhých

Při některých fobiích se může stát, že je postižený člověk závislý na svých přátelích a blízkých až do nezdravé míry. Třeba bez nich není schopen jít nakoupit, nebo bez nich řídit auto atd. Kvůli těmto situacím si blízká osoba může připadat spoutaná, což vede ke konfliktům, které ještě zhoršují danou fobii. (Praško, 2008, Specifické…, s. 56)

 

2.2.7        Fobii „posilující“ chování okolí

Blízké osoby se mohou snažit člověku s fobií pomoci, ale musí si dávat pozor, aby situaci ještě nezhoršovali. V případě že se o člověka starají příliš, není možné se fobickému podnětu opravdu vystavit a fobie se tak posiluje. Na druhou stranu když jsou blízcí odmítaví a nechtějí člověku pomoci vůbec, fobie se rovněž posiluje, protože se zvyšuje úroveň celkové úzkosti. (Praško, 2008, Specifické…, s. 56-57)

 

2.3       Léčba specifických fobií

Přes přesvědčení většiny lidí, že fobie je součást jejich charakterového rysu a tudíž se s ní nedá nic dělat, existují dvě úspěšné možnosti, jak specifické fobie léčit. Jednou z nich je léčba léky, která zabírá u 30-50 % postižených a druhou psychoterapie, jejíž úspěšnosti je mezi 70-80 % lidí. (Praško, 2008, Specifické…, s. 58)

 

2.3.1        Léčba léky

U situačních fobií (klaustrofobie) mohou pomoci léky účinné u panické poruchy (antidepresiva typu SSRI, SNRI, klasická třícyklická antidepresiva a benzodiazepiny). Léky na uklidnění (anxiolytika) nejsou doporučována v kombinaci s expoziční terapií, protože její účinek bývá menší – člověk zvládnutí situace připisuje lékům a ne sobě. Tyto léky jsou užitečné třeba v případě životní situace, na kterou se nedá dostatečně dopředu připravit, ale musíme ji podstoupit (let letadlem na pracovní jednání). Při užití některých léků je důležité vzít v potaz možnost následné závislosti; hlavně u lidí potýkajících se se závislostmi v minulosti. Celkově léky jsou spíše užitečné a jejich hlavní využití souvisí s přípravou na další expoziční léčbu, či návratu lidí se silnou fobií do běžného života. (Praško, 2008, Specifické…, s. 58-59)

 

2.3.2        Psychoterapie

Hlavním způsobem léčby fobií pomocí psychoterapie je tzn. expozice. Expozice má několik poddruhů a sama se řadí do kognitivně-behaviorální terapie. Nejdříve si pacient společně s psychologem fobii zhodnotí a následně si vytvoří hierarchii situací, kterým se postupně bude vystavovat. Tento postup se nazývá odstupňovaná expozice. Ta může probíhat buď „na živo“, nebo v těžších případech fobií v imaginaci. Pacient postupně prochází celým žebříčkem, až se dostane na úroveň nejtěžší fobické situace. Výhodou této léčby je, že z pohledu její úspěšnosti dojde u přibližně 80 % pacientů k střednímu až výraznému zlepšení. Druhý postup se nazývá zaplavení a jeho principem je, že se pacient vystaví bez jakékoli další přípravy nejtěžší situací, aby vyprovokoval maximální strach. V této situaci se pacient snaží vydržet tak dlouho, až strach z podnětu úplně zmizí. Tento postup je sice mnohem méně časově náročný, ale většina lidí se neodhodlá ho podstoupit, protože je oproti šetrné metodě odstupňované expozice několikanásobně psychicky obtížnější. (Praško, 2008, Specifické…, s. 60-64)

 

Průběh léčby odstupňovanou expozicí

Nejdříve by si měl pacient vytvořit tabulku fobických situací seřazených od 1 do 10. Těmto situacím je postupně pacient vystavován v následujících týdnech, svůj pokrok si vždy zaznamená a projde s psychologem na dalším sezení. Když se s nějakou situací vyskytne problém, doporučuje se stanovit si cíle léčby. Cíle by měly být konkrétní: „Na konci terapie bych chtěl být schopen vyjet výtahem v práci do osmého poschodí.“. Je také dobré opatřit si „pomocníka“ v podobě partnera nebo jiné blízké osoby. Tento člověk by vás měl povzbuzovat k pokračování v léčbě, může vám pomoci zvládat složitější situace například tím, že je podstoupí před vámi a ukáže, že není čeho se obávat. Měl by vás také povzbuzovat za každý úspěch, kterého dosáhnete. Terapie se považuje za úspěšnou, když pacient sám úspěšně zvládne podstoupit nejtěžší situaci v jeho hierarchii situací.

(Praško, 2008, Specifické…, s. 60-90)

 

Základní léčebné přístupy

Při léčbě je možné narazit na některé komplikace a je nutné se jim vyrovnat, aby nás nadále netížili. Hlavním problémem bývají katastrofické myšlenky, které pacient prožívá před setkání s fobií. Tyto myšlenky je nejprve třeba identifikovat, poté napravit reálnými informacemi o nebezpečí. Důvodem, proč si myslíme, že daná situace je nebezpečná až katastrofická může být fakt, že lidé si rádi potvrzují svoji pravdu, své předešlé postoje. Hledají důkazy, které potvrzují jejich názor a zároveň přehlíží informace, které ho vyvracejí. Tak dochází ke zkreslení informací o dané situaci. Třeba člověk se strachem z blesku si zapamatuje článek, že před pěti lety někoho zasáhl blesk ve městě, ale úplně přehlíží fakt, že za tu dobu bylo v tom městě nesčetně dalších bouřek a nikdo další bleskem uhozen nebyl. Nebo například člověk se strachem z vos si může myslet, že vosí bodnutí často vede ke smrti, ale při otázce, jestli zná někoho, kdo na následky bodnutí zemřel, je jen malá šance, že někoho takového opravdu zná. (Praško, 2008, Specifické…, s. 90-100)

Dalším důležitým typem léčby je relaxace, kdy se pacient snaží naučit zvládat své úzkosti s klidnou myslí. Je třeba se ji naučit používat rychle v případě okamžité potřeby. Její postup je následovný: Začneme postupným napínáním a uvolněním jednotlivých svalů, čímž se naučíme napnutí, a uvolnění navzájem odlišovat. Po cvičení zklidníme mysl myšlenkami na něco příjemného, dýcháme pomalu nosem a pohybujeme se pomalu a klidně. V dalším kroku si relaxaci zkrátíme tím, že si vypracujeme podmíněný reflex – před každým nádechem si řekneme nahlas slovo „nádech“ a před výdechem slovo „uvolnit“. Posadíme se a dýcháme za použití těchto dvou slov. Když toto zvládneme, pokračujeme tím, že zvedneme jednu ruku, zatímco zbytek těla je uvolněný, poté druhou ruku a pak nohy. Tím se naučíme napínat vždy jen konkrétní část těla za uvolnění zbytku. Dále se snažíme relaxaci uplatnit v životě prováděním 20-30 vteřinových relaxačních cvičení v běžných nestresových situacích. V těchto cvičeních je zahrnut třikrát nádech a výdech, s tím že před každým výdechem si řekneme uvolnit a pak se snažíme uvolnit také co nejvíce svalů. Poslední finální fáze relaxace je aplikovat ji do běžných stresujících životních situací. (Praško, 2008, Specifické…, s. 107-112)

U fobie z krve a zranění se díky častým netypickým příznakům (pokles tlaku, mdloby, zrychlení tepu) vyskytuje pravý opak relaxace – aplikovaná tenze. Jejím principem je napnout na 10-15 vteřin velké svaly a pak je povolit do normálního stavu. (Praško, 2008, Specifické…, s. 113)

Systematická desenzibilizace se užívá při neschopnosti pacienta vystavit se fobii přímo na živo, nebo složitosti se s fobickým podnětem potkat v každodenním životě (létání, bouřky). U desenzibilizace (zvyšování odolnosti) se začíná konstrukcí scénářů v představách, jejichž úroveň strachu se podobně jako u expozice na živo zvyšuje. Před systematickou desenzibilizací je doporučeno provést krátkou relaxaci a po ní si člověk má vybavit sebe sama v klidné scéně a aspoň minutu v této scéně zůstat. (Praško, 2008, Specifické…, s. 113-122)

 

3         Sociální fobie

Sociální fobie jsou charakterizovány velkou nervozitou a napětí ve společnosti ostatních lidí. Jedná se hlavně o strachy z odmítnutí, kritiky a hodnocení druhých. Člověk chce na ostatní udělat dojem, ale myslí si, že dělá jen to nejhorší, a tak se vyhýbá situacím, kde špatný vytvoření špatného dojmu hrozí. (Praško, 2005, s. 19)

Sociální fobie začíná nejčastěji v pubertě a dospívání mezi 14. a 20. rokem. Jedná se hlavně o strach z pátravých či zvědavých pohledů druhých lidí. Ve většině případů jsou konkrétní fobické situace lehce určitelné a vede zpravidla k vyhýbání styku se společností jiných lidí. Fobické situace jsou buď velmi specifické (nakupování v obchodě, pití před ostatními lidmi, telefonování, přednášení před ostatními lidmi apod.), nebo difutestezní (skoro všechny sociální interakce mimo rodinu). Jsou často spojeny s obavou z autorit, strachem z kritiky či nízkým sebehodnocením. (Praško, 2005, s. 19-20)

Strach z odmítnutí bývá soustředěn na některé specifické fenomény. Ty mohou být založeny na chování, jako třes rukou či pohled z očí do očí, ale také na tělesných rysech – akné, velký nos, malá hlava apod. Sociální fobie se vyskytují asi u 3-13 % populace někdy v průběhu jejich života. U sociálních fobií nezáleží na pohlaví, inteligenci, povolání ani vzdělání. Může se vyskytnout naprosto u kohokoli. (Praško, 2005, s. 20)

 

3.1       Příčiny sociální fobie

Tento strach je založen již na primitivních společnostech, kdy vyloučení z kmene znamenalo většinou jistou smrt. Příčiny fobie nejsou vždy tak jasně určeny. Může vznikat následkem traumatu, po několika menších sociálních neúspěších, nebo také díky nedostatečnému množství sociálních dovedností v dětství. Není také vyloučeno, že je sociální fobie věcí vrozenou. Vědci prokázali, že u lidí se sociální fobií dochází k úbytku neurotransmiterů (chemických látek přenášejících signál mezi jednotlivými buňkami) na jednom místě v mozku a nadbytku v místě druhém. Mezi neurotransmitery způsobující sociální fobii patří serotonin, noradrenalin a dopamin. Konkrétně fobii způsobuje nedostatek serotoninu a dopaminu spojen s nadbytkem noradrenalinu – tím dochází k vzniku úzkosti. (Praško, 2005, s. 22-23)

 

3.2       Průběh sociální fobie

Lidé se sociální fobií mají velké těžkosti s hledáním partnera, problémy oddělit se od svých rodičů a žít samostatně, studijní problémy (zejména ze zkoušení před třídou) a pracovní problémy (obava z neformálních kontaktů se spolupracovníky, strach mluvit na schůzích). Také u nich vzniká často závislost na alkoholu a psychotických látkách, které dočasně snižují jejich úzkost. U těchto lidí jsou bohužel zvýšené šance i na pokusy o sebevraždu. Spolu se sociální fobií se u těchto lidí může vyskytovat i panická porucha, agorafobie nebo generalizovaná úzkostná porucha. Často lidé se sociální fobií ani nevyhledávají odbornou pomoc, protože si myslí, že stydlivost je normální lidská vlastnost a jsou přesvědčeni, že neexistuje účinná léčba. (Praško, 2005, s. 23-24)

Nejčastější obávanou situací u většiny lidí je mluvení na veřejnosti a druhou nejčastější mluvení s cizím člověkem. Mezi vzácnější strachy patří třeba strach z psaní, pití či jezení před ostatními lidmi, ale tyto druhy jsou ve společnosti relativně vzácné. Ne všechny druhy sociálních fobií však kořen v odmítnutí, někteří se bojí, že budou působit před ostatními hloupě, jiní se bojí své vlastní reakce na situaci. (Praško, 2005, s. 25)

Nejvýraznějším příznakem sociální fobie je sociální úzkost. Nejdříve si však musíme ujasnit, že existuje i sociální úzkost bez sociální fobie, což je mnohem častější situace. V této situaci člověk často kritizuje i sám sebe uvnitř v duchu a ve svém životě ji někdy zažije skoro každý. Rozdíl mezi sociální fobií a sociální úzkostí je, že člověk se sociální fobií se těmto stresovým situacím vyhýbá a člověk se sociální úzkostí je dokáže zvládat. V druhém případě se proto nemluví o sociální fobii, ale pouze o sociálním strachu či studu. (Praško, 2005, s. 27)

Strach z druhých lidí vzniká tehdy, kdy si člověk myslí, že má nějakou skrytou vadu, která nesmí být odhalena, nebo když si myslí, že nedostane dobré hodnocení od ostatních. Nejčastějším strachem z druhých lidí je strach z autorit, který svazuje schopnost jednat a otevřeně za sebe mluvit. Dalším strachem z jiných lidí je strach z osob s vysokým sebevědomím. Lidé s tímto strachem se takovým osobám vyhýbají hlavně proto, že jejich sebevědomí nahání strach (u nejistých osob se zvýrazňuje jejich nejistota). (Praško, 2005, s. 28)

Kromě sociální úzkosti jsou příznaky sociální fobie i úzkostné myšlenky, kognitivní omyly v myšlení, negativní emoce, vyhýbavé a zabezpečovací chování, nedostatek konverzačních dovedností a negativní sebeobraz. Úzkostné myšlenky se projevují pocitem, že situace dopadne tím nejhorším způsobem. Dochází k tvorbě takzvaných automatických myšlenek, což jsou myšlenky, které přicházejí na mysl bez dalšího přemýšlení nad nimi. Tvoří komentář k aktuálním situacím, které prožíváme. Většinou jsou neutrálního charakteru (Zeptám se pana průvodčího, kolik stojí lístek do Brna), ale v případě, že jsou úzkostné, výrazně ovlivňují naše postavení vůči dané situaci a jsou zpravidla následovány povzbudivými myšlenkami (Co když bude průvodčí mojí otázkou otráven a řekne, že si to mám zjistit sám? Nevadí, v nejhorším případě se zeptám paní u pokladny). (Praško, 2005, s. 30-32)

 

Významným příznakem jsou kognitivní omyly v myšlení, které způsobují negativní cykly automatických myšlenek konstantními úsudky a hodnoceními. Kognitivních omylů je mnoho, zde jsou některé z nich:

  • Přehánění a katastrofizování, kvůli kterým v každodenních situacích hledáme ty nejhorší scénáře a naše chyby přehnaně zveličujeme. (Nezvládl jsem pomoci se zadaným úkolem, všichni se mi vysmějí, neumím nic.)
  • Nadměrné zevšeobecňování se projevuje zobecněním pravidla na základě jedné konkrétní situace. (Přišel jsem jednou pozdě – Nikdy nechodím včas – Jsem stále nezodpovědný.)
  • Diskvalifikace pozitivního je přehlížení pozitivních myšlenek, protože se naše mysl zaměřuje na ty negativní a pozitivní myšlenky přeměňuje na další negativní. (Chválila mě málo, určitě jsem to celé pokazil.)
  • Selektivní abstrakce je jev, kdy přijímáme pouze fakta potvrzující naše přesvědčení a ignorujeme všechno ostatní. (Při přednášce jeden člověk zívá, určitě je můj přednes nudný a nikoho nezajímá.)
  • Negativní věštby: Ještě před započetím situace si v hlavě představujeme, jak špatně to dopadne, i když pravděpodobnost toho, že to tak opravdu dopadne, může být minimální. (Z toho všeho napětí při prezentaci omdlím, budu jen pro smích.)
  • Personalizace: Přebíráme zodpovědnost za průběh určité situace, přestože s námi nemá daná situace nic společného. (Ostatní mlčí, určitě to je tím, že mě nenapadá, co říct.)
  • Mentální černý filtr: Tendence porovnávat se s ostatními, s tím že druhé vnímáme jako produktivní, spokojené a sebe jako pravý opak. Kritika je maximalizována, zatímco pochvaly přehlíženy. (Nikdy se mu nevyrovnám!)
  • Značkování: Jev, kdy si člověk sám sobě dá nějakou negativní „značku“, se kterou se v ten moment ztotožňuje. (To jsem ale neschopný hlupák!)
  • Čtení myšlenek: Podle chování ostatních člověk předpovídá, co si asi o něm myslí. (Nemluví, určitě se v mé přítomnosti nudí.)

(Praško, 2005, s. 33-42)

 

U sociálních fobií se vyhýbavé a zabezpečovací chování projevuje zakrýváním úzkosti jinými emocemi, nebo odvedením pozornosti jinam. Když se člověk sociální interakci vyhne, cítí krátkodobě úlevu, ale v dlouhodobém hledisku dochází k snížení počtu aktivit, jichž se člověk účastní. Zabezpečovací chování se projevuje užíváním léků, alkoholu, nebo třeba i nenápadným oblékáním ve společnosti. S tím souvisí bludný kruh sociální fobie, kdy tělesné příznaky (pocení, rychlé dýchání) způsobují další vyhýbavé chování, ze kterého zase vzniká pocit úzkosti a ten tvoří další tělesné příznaky. (Praško, 2005, s. 49-58)

 

3.3       Léčba sociální fobie

U léčby sociální fobie najdeme opět dva typy léčby: léčbu léky a psychoterapií. U obou typů je úspěšnost mezi 70-80 % pacientů. (Praško, 2005, s. 65)

 

3.3.1        Léčba léky

Nejvhodnější na léčbu jsou antidepresiva rozličných typů: RIMA, SSRI, SNRI či NDRI. Tyto léky umožňují lepší přenos signálů v neurotransmiterových systémech v mozku zvyšováním dostupnosti chemických přenašečů na nervových zakončeních. Konkrétně se jedná o serotonin, noradrenalin a dopamin. První účinky antidepresiv se objevují už po 8-12 týdnech, ale je doporučeno užívat je ještě minimálně rok až 18 měsíců po odeznění sociální fobie, při závažnějším průběhu i déle. Velkou výhodou antidepresiv je, že na nich většinou nevzniká závislost. (Praško, 2005, s. 67)

 

3.3.2        Psychoterapie

Pro změnu úzkostných myšlenek musíme podstoupit čtyři základní kroky: Identifikace automatických myšlenek, zjištění vlivu automatických myšlenek na chování, testování automatických myšlenek a určení rozumné odpovědi na spouštěcí situaci. (Praško, 2005, s. 68)

K identifikaci automatických myšlenek si musíme ujasnit rozdíl mezi událostmi a myšlenkami. Události jsou pozorovatelná fakta, která mohou být vnímána našimi smysly. Událostí může být třeba otázka posluchače (sluch), nebo úsměv posluchače (zrak). Události je možné zachytit objektivně, například fotoaparátem. Myšlenky a domněnky na rozdíl od událostí objektivně zachytit nejde. Jedná se o subjektivní interpretaci situace člověkem. Například v případě, že posluchač zívá (událost), si může člověk myslet, že je nudný (domněnka). Kdybychom tento moment natočili na kameru, či vyfotili, není přímo zřejmé, že je přednášející nudný, ale s určitou jistotou můžeme říct, že posluchač zívá.

(Praško, 2005, s. 68-70)

Když identifikujeme naše automatické myšlenky, musíme se zaměřit na jejich vliv na naše chování. Pacient má za úkol zapisovat si situace, kdy cítí nepříjemné emoce a automatické myšlenky. Ke každé situaci je také důležité napsat, na kolik procent dané automatické myšlence věří a jak moc jsou emoce intenzivní (0 % nevěří vůbec, 100 % věří ji maximálně). V tomto kroku pomáhá ptát se na otázky jako „Co nejhoršího by se mohlo stát?“ a „Co si o svém chování říkám?“. Tím přímo konfrontujeme automatické myšlenky a jsme schopni je změnit. (Praško, 2005, s. 70-73)

Při následném testování automatických myšlenek se doporučuje ptát se otázky jako: „Co svědčí pro a co proti platnosti této myšlenky?“, „Co by si ve stejné situaci mohli pomyslet jiní lidé?“, „Nejsou možná i jiná vysvětlení? Jaká?“. Tyto otázky nám pomohou přijít na důvod, proč se určitá automatická myšlenka vyskytuje a k čemu vlastně „slouží“. K zapsání jsou užitečná pouze fakta, nikoli pocity. Zapisování pocitů při testování automatických myšlenek může vést k dalším negativním automatickým myšlenkám, což má přesně opačný efekt, než kterého chceme dosáhnout. (Praško, 2005, s. 73-76)

Určení rozumné odpovědi na spouštěcí situaci neboli přerámování je přetvoření naší negativní automatické myšlenky na rozumné odpovědi. Tyto odpovědi musí být pravdivé a je nutné, aby jim člověk věřil. Snažíme se o odstranění katastrofických myšlenek a jejich nahrazení pravdivými a rozumnými myšlenkami. Rozumné myšlenky nemusí být zpravidla příjemné, ale pravdivé. Například při kritice od jiného člověka si musíme přiznat chybu a zkusit se z toho poučit, místo toho abychom si mysleli, že to dělá, protože jsme neschopní a nezvládneme udělat nic pořádně. (Praško, 2005, s. 76-79)

V překonávání sociální fobie se také musíme naučit základním sociálním dovednostem, obzvláště v případě kdy nám naši rodiče v tomto směru nebyli zrovna nejlepším příkladem. Základem je neverbální chování: oční kontakt při rozhovoru s jinou osobou, výraz tváře odpovídající probíranému tématu, postoj otevřený a uvolněný, mluvení dostatečně nahlas a jasně se zřetelnou artikulací apod. Konverzace také většinou nezačíná pouze slovy. Před prvním vysloveným slovem dochází k neverbálnímu navázání kontaktu (úsměvem, gestem). Rovněž není nutné, aby konverzace byla o nějakém odborném tématu. Naopak ve většině případů lidé probírají jednoduché věci jako počasí, čas či věci v přímém okolí. K udržení konverzace není potřeba mít stále o čem mluvit, stačí být dobrým posluchačem, klást otevřené otázky a občas dodat něco o sobě. Zároveň k uzavření konverzace používáme některé fráze, kterými druhému dáme najevo, že už dále nechceme pokračovat v rozhovoru. Například „Je to moc zajímavé, ale umírám hladem. Půjdu si něco koupit.“ Nebo „Bylo příjemné si s vámi popovídat, ale ráda bych si dočetla knihu.“. Při ukončování rozhovoru si musíme dát pozor na pokládání dalších otázek, jelikož to je signál pro druhou osobu, že chceme dále pokračovat v konverzaci. (Praško, 2005, s. 84-88)

Nejhlubší úrovní uvažování jsou takzvaná jádrová schémata. Mezi jádrová schémata patří výroky, které vnímáme jako absolutní a zpravidla o nich nepřemýšlíme. Takovéto výroky se mohou vztahovat k naší osobě (Jsem nula), k druhým lidem (Ostatní jsou lepší než já), nebo dokonce celkově k světu (Život je příliš těžký). Tato přesvědčení vznikají často v dětském věku a přenášejí se do věku dospělého. Když nám třeba v dětství rodiče říkají, že „chlapi nepláčou“, přeneseme si toto pravidlo i do dospělosti a tvoří se tím problémy v zpracovávání negativních pocitů. Většinou nás ani nenapadne si pomyslet, že by tyto zkušenosti platné v našem dětství byly jinak v dospělosti, a tak nám zůstávají v podobě 100% pravdivých pravidel a zásad. (Praško, 2005, s. 108-109)

Stejně jako při specifických fobiích pomáhá k léčbě sociální fobie expozice, kterou jsme si popsali detailně v předchozí části textu. Jedním z výrazných rozdílů však je, že s lidmi se běžný člověk setkává každodenně, proto je expozice prakticky nevyhnutelná. Společně s expozicí v imaginaci a expozicí na živo se u sociální fobie vyskytuje i expozice v cvičných podmínkách, kdy místo v každodenní situaci simulujeme nějakou podobnou situaci a vyzkoušíme si v ní naše reakce. U sociální fobie také pomáhá relaxace, jejíž přesný postup je zmíněn výše.

(Praško, 2005, s. 96-104)

 

4         Agorafobie

Pojem agorafobie je všeobecně definován jako úzkostná porucha navazující na panickou poruchu. Doslovným překladem to znamená strach z otevřeného prostoru (agora=tržiště, fobie=strach). Projevuje se nadměrným iracionálním strachem v situacích, kdy není k dispozici pomoc či rychlý útěk. Všeobecně se tato fobie mylně vykládá jako strach z těchto konkrétních otevřených prostor, ale v realitě se jedná o strach z panických situací a z pobývání v těchto prostorech. Vznikají domněnky, že v panické situaci jedinec zkolabuje, dostane infarkt, či se zblázní, a tak se vyhýbá místům způsobujícím potíže bez doprovodu jiné osoby. Touto fobií trpí 3-6 % lidí společně s panickými záchvaty a 2-4 % bez panických záchvatů. Objevuje se v průměru dvakrát častěji u žen než u mužů a zpravidla vzniká mezi 20. a 30. letem života, i když je možnost jejího vzniku v jakémkoli věku. Nejdůležitějším rysem agorafobie je být daleko od domova, nebo od blízké osoby, proto se postižení lidé často vyhýbají samostatnému cestování, jízdě autem a v horších případech i vycházení z bytu bez doprovodu druhého člověka. (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 17-20)

 

4.1       Průběh agorafobie

Jako u jiných druhů fobií zde dochází k několika příznakům v podobě úzkostných myšlenek, úzkostných emocí, úzkostného tělesného prožívání a úzkostného chování. Kombinace těchto čtyř jevů tvoří takzvaný bludný kruh úzkosti. Ten začíná stresovou situací nebo dokonce i imaginací stresové situace, která vede k úzkostným myšlenkám a emocím. Následně se začnou vyskytovat tělesné příznaky, které člověk zaznamená a vysvětlí dalšími úzkostnými myšlenkami. Když se tento cyklus opakuje vícekrát, eskaluje až na úroveň paniky. Konkrétně stresové agorafobické situace vyvolává mezi jiným pobývání mimo domova, jízda veřejnými dopravními prostředky nebo místa s velkou koncentrací  lidí (náměstí, obchodní domy). (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 21-27)

Udržovacími faktory agorafobie je přecitlivělost na obávané tělesné pocity, vyhýbavé chování, nepřiměřené obavy, úzkost posilující chování okolí, ale především závislost na druhé osobě. S přecitlivělostí, vyhýbavým chováním a nepřiměřeným obavám ve spojení s fobickými situacemi se setkáváme i u ostatních fobií, proto zde nebudu jejich charakteristiku více rozvíjet. Úzkost posilující chování okolí je u agorafobie pocítěno velmi výrazně. Může být jak v podobě nadměrné péče, tak v podobě odmítání. Nadměrná péče není pozitivní, protože když kupříkladu partner začne za jedince dělat úkoly, které mu jeho fobie neumožňuje, jedinec si připadá bezvýznamný, bezcenný. Odmítavé chování ostatních na druhou stranu ještě více odměňuje jedincovo vyhýbavé chování a dává mu opravdu pocítit, že má závažný problém, což vede k dalším úzkostným myšlenkám a reakcím. Závislost na druhých je problémem, kdy agorafobie „spoutává“ blízké osoby jedince a nutí je být neustále v jejich přítomnosti. To může vést ke konfliktům a zhoršení úzkostných pocitů z fobie. (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 27-31)

 

4.2       Příčiny agorafobie

Bohužel nám ještě přes všechny získané znalosti nejsou dostupné detailní znalosti o příčinách panických poruch či agorafobie. Zvládneme však určit faktory podílející se na zranitelnosti k úzkosti. Mezi tyto patří:

  • Vrozené faktory: Panická porucha ani agorafobie se sice nedědí, ale temperamentové vlastnosti na její vznik mají velký vliv. Například u hyperkinetických dětí je větší šance na rozvinutí stresové reakce.
  • Biochemické faktory: V případě nedostatku serotoninu v mozku vznikají úzkostné reakce, ale stále jistě nevíme, zda je tento fenomén příčinou úzkosti, či jen její součástí. Zde však významně pomohou antidepresiva, která hladinu serotoninu zvýší a normalizují biologickou rovnováhu.
  • Podmínky vývoje v dětství a výchova: Tím nejdůležitějším, co mohou rodiče dítěti dát je pocit bezpečí. Při absenci tohoto pocitu například při příliš přísné výchově, nebo při absenci jednoho či obou rodičů mají děti větší šanci k získání agorafobie.
  • Rysy osobnosti: Agorafobie má větší tendenci se vyskytovat u lidí s některými konkrétními osobnostními rysy. Mezi takovéto lidi patří lidé, co si dělají přehnané starosti, ti co jsou závislí na hodnocení druhých, nebo lidi vyrábějící katastrofické scénáře z minimálních odchylek tělesného fungování.
  • Stres: Agorafobie je většinou založen na základě stresu. Lidé žijící v stresových podmínkách v mnoha případech podléhají agorafobii. Tento stres může být jednak psychický (hádky) či tělesný (nemoc).
  • Životní události: Vzniku agorafobie může také předcházet důležitá životní událost (smrt blízké osoby, odchod partnera).
  • Tělesná onemocnění: Úzkost může souviset přímo s tělesným onemocněním, obzvláště u starších lidí. Může navazovat na vysoký krevní tlak, Parkinsonovu chorobu apod.
  • Léky, drogy a alkohol: Rozvoj úzkostné reakce může být také spojen s užíváním nějakých léků, nejčastěji se objevuje po požití drog, jako třeba marihuana, extáze, LSD. (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 31-35)

 

4.3       Léčba agorafobie

Mezi léky užívané na její zmírnění patří antidepresiva, benzodiazepiny, propranolol a kombinace psychofarmak. Co se psychoterapie týče, je opět důležité porozumět pojmům panická porucha a agorafobie. Postižený se musí naučit jejich příznakům, důsledkům, spouštěčům a souvislostem. V souvislosti s přerušením úzkostných myšlenek při agorafobii a panické poruše se vyskytuje takzvaná stop technika, kdy pacient v případě vybavení si úzkostné myšlenky nejdříve hlasitě poté v duchu zakřičí „stop“. Tím zmanipuluje svou pozornost a odvede ji od úzkostných myšlenek na něco jiného. Dále se zde uplatňuje podobný postup testování automatických myšlenek jako u sociální fobie. Pokračujeme nácvikem relaxace (viz. Základní léčebné postupy s. 11) a expoziční terapií (viz. Psychoterapie str. 11). (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 52-59)

Pacient si rovněž musí stanovit cíle a problémy terapie. Problémy potřebuje definovat co nejkonkrétněji, aby byla definice srozumitelná a přesná (Nezvládám sám sedět v kině uprostřed řady, Neumím jít nakoupit bez pomoci partnera). Cíle b měly být stejně jako problémy co nejpřesnější a realistické. Jedná se o aktivity, které by chtěl pacient po absolvování terapie provádět (Na konci terapie bych chtěl zvládnout jít sám na procházku po lese, Na konci terapie bych chtěla umět nakoupit v supermarketu bez pomoci partnera). (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 120-124)

Při agorafobii se léčba spoléhá i na rodinu pacienta, aby mu s jeho problémem pomohla. Je mnoho způsobů, jak může rodina pomoci. Například neobviňováním osoby za jeho stav, podporováním jeho rozhodnutí navštívit odborníka, nezlehčováním jeho stavu, oceňováním pokroku, či citovou podporou.  (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 78-80)

 

5         Závěr

V této práci jsme zjistili, jaké jsou druhy fobií, jejich jednotlivé příznaky, uvedli jsme si příčiny jejich vzniku a nakonec jsme u každé popsali způsob léčby. Jsou konkrétně tři druhy fobií: Specifické fobie, sociální fobie a agorafobie. Každý typ se do určité míry liší příznaky, dobou a způsobem vzniku i samotnou léčbou.

O specifických fobiích jsme se dozvěděli, že příčina jejich vzniku je většinou traumatický zážitek z dětství, který se přenese v podobě fobie do dospělosti. Je možné, že fobie vznikne bez jakéhokoli traumatického zážitku, nebo že po traumatickém zážitku žádná fobie nevzniká. Definovali jsme pojem specifická fobie jako iracionální strach s konkrétního fobického podnětu. Fobickým podnětem se rozumí situace nebo objekt, který v člověku vyvolává nepřirozenou až iracionální úzkostlivou reakci. Řekli jsme si, že se specifické fobie dělí na pár dalších podtypů: Přírodní fobie, fobie ze zvířat, fobie z injekcí/krve/zranění, situační fobie a jiné fobie. Každý z těchto subtypů má jiné příčiny vzniku a jiné příznaky. Uvedli jsme jednotlivé udržovací faktory specifických fobií a sdělili si jejich podrobnější popis. Hlavními udržovacími faktory jsme si určili udržovací a zabezpečovací chování. Co se léčby specifických fobií týče, může být jednak za pomocí léků, nebo za pomoci psychoterapie. Hlavním principem psychoterapeutické léčby je takzvaná odstupňovaná expoziční terapie, která spočívá ve vytvoření tabulky strachů v pořadí od 1 do 10 a postupným vystavováním jednotlivých stupňů buď expozicí „in vivo“ neboli „na živo“, anebo expozicí v imaginaci. Popsali jsme si podrobně některé základní léčebné postupy: systematickou desenzibilizaci pro ulehčení imaginace fobické situace, způsob provádění relaxace před vystavením stresové situaci a v případě strachu z krve či zranění i její pravý opak – aplikovanou tenzi.

Sociální fobie začínají později než fobie specifické a souvisí se strachem z rozličných mezilidských interakcí. Příčinou jejich vzniku může být nedostatek komunikačních dovedností, trauma, nebo několik menší trapných sociálních situací v minulosti. Příznaky sociální fobie jsou vyhýbavé a zabezpečovací chování společně s vytvářením katastrofických myšlenek. Nejčastější sociální fobií je strach z mluvení na veřejnosti a strach ze setkání s významnou osobou. Léčit se mohou antidepresivy nebo psychoterapií. Při léčbě psychoterapií je nejdůležitější zbavit se takzvaných úzkostných automatických myšlenek. Toho učiníme ve čtyřech krocích: Nejdříve automatické myšlenky identifikujeme, poté zaznamenáme jejich vliv na naše chování, testujeme naše automatické myšlenky pokládáním různých otázek a nakonec určíme rozumné odpovědi na stresovou situaci. Když se zbavíme úzkostlivých automatických myšlenek, je nutné pro vyléčení fobie naučit se základním komunikačním dovednostem.

Agorafobie je těsně spjata s panickou poruchou. Nejedná se o strach z otevřených prostor jako takových, ale o strach, že daleko od domova a blízkých nedostaneme v případě potřeby jakoukoli pomoc. Příznaky jsou vyhýbavé a zabezpečovací chování, útěk z fobické situace, špatné tělesné pocity a podobně. Léčbou jsou agorafobie podobné sociálním i specifickým fobiím. Mohou se léčit antidepresivy nebo psychoterapií. K přerušení automatických úzkostlivých myšlenek používáme takzvanou stop techniku, kdy nahlas nebo v duchu křičíme slovo „stop“, čímž přesuneme naše soustředění z úzkostlivých myšlenek jinam. K celkovému vyléčení agorafobie se využívá terapie odstupňované expozice spojené s postupem zbavování se negativní automatických myšlenek.

Tato práce by mohla být užitečná pro osoby trpící některou z probíraných fobií, známým těchto osob, nebo psychologům řešícím tento problém u svých pacientů. Hlavním důvodem zpracování tohoto tématu bylo zjištění co největšího množství informací o fobiích a jejich léčbě. Byla přínosná poskytnutím charakteristik příznaků fobií, teorií o jejich možných příčinách, či rozličných způsobů léčby, které budou do budoucna velmi užitečné.

 

6         Seznam literatury

  • PRAŠKO, Ján. Sociální fobie: jak překonat nadměrný stud. Praha: Portál, 2005. Rádci pro zdraví. ISBN 80-736-7031-3.
  • PRAŠKO, Ján, Hana PRAŠKOVÁ a Jana PRAŠKOVÁ. Specifické fobie. Praha: Portál, 2008. Rádci pro zdraví. ISBN 978-80-7367-300-0.
  • PRAŠKO, Ján. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Praha: Portál, 2008. Rádci pro zdraví. ISBN 978-80-7367-336-9.

Internetové zdroje:

  • https://www.healthline.com/health/list-of-phobias
  • https://is.muni.cz/th/yb7zj/DIPLOMKA_komplet.pdf
  • https://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/antidepresiva-a-anxiolitika-v-lecbe-neurotickych-p/

 

7         Přílohy

💾 Stáhnout materiál   ✖ Nahlásit chybu
error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.