Téma: Kurdistán
Předmět: Zeměpis
Přidal(a): Anonym
Obsah
- 2 Úvod
- 3 Teoretická část
- 3.1 Přírodní poměry
- 3.2 Obyvatelstvo
- 3.2.1 Původ aneb kdo jsou Kurdové?
- 3.2.2 20. století (Turecko a Irák)
- 3.2.3 Írán
- 3.3 Současná situace
- 3.3.1 Turecko
- 3.3.2 Irák
- 3.3.3 Sýrie, Írán, Arménie
- 3.3.4 Přístup Spojených států a Evropské unie
- 4 Závěr
- 5 Zdroje
2 Úvod
Kurdistán, občas přezdívaný srdce Blízkého východu, je oblastí obydlenou především Kurdy. Jde o oblast náhorních plošin a hor, Zagros a východní část Taurusu, která se rozprostírá přes východní Turecko, severní Irák, západní Írán, severní Sýrii a malou část Arménie. V Iráku mají Kurdové vlastní autonomní region.
3 Teoretická část
Kurdistánu se nachází v subtropickém podnebném pásu, podnebí má kontinentální charakter, léta jsou horká a zimy chladné. Roční úhrn srážek odpovídá zhruba 200 až 400 mm ročně v nížinách, a mezi 700 a 3000 mm na náhorních plošinách či v horách. Na hranicích Íránu s Tureckem jsou léta suchá, ale v zimě se objevuje sníh, zatímco jih má spíš polopouštní či pouštní podobu.
Na území Kurdistánu se rozkládají pohoří Zagros a Taurus, srážky jsou zde dostatečně hojné na to, aby se na nich udržely lesy mírného pásma, mezi nimi se prostírají pastviny a zalesněná údolí tvořená duby, jehličnany, vrbami, na západě i olivovníky. Na jihu Kurdistánu se nacházejí stepi a pouště s palmami, datlovníky či tamaryšky. Mezi původní faunu patří medvěd hnědý syrský, vlk šedý, šakal zlatý, vydra říční, sup bělohlavý či rorýs obecný.
Oblast je důležitým zdrojem vody pro Blízký a Střední východ, a to díky vydatným dešťům a v zimě sněhovým srážkám, které jsou zdrojem pro mnohé řeky včetně Eufratu a Tigridu. Pro Irák a Turecko jsou tyto řeky důležité i z energetického hlediska. Vzhledem k bohaté historii oblasti však prakticky všechny stavby přehrad ničí, bohužel, archeologické památky. Jako na mnoha dalších místech, i v Kurdistánu jsou vodní zdroje ohroženy intenzivním hospodářstvím, pro zachování dostatku vodu v krajině je podle některých nutné vrátit se co nejdříve k tradičnímu zemědělství.
Na území Kurdistánu, a především Iráku, se nachází šesté největší naleziště ropy vůbec, těžba byla zahájena rok 2007. I v této oblasti se projevují místní komplikované poměry, například v roce 2011 došlo ke sporu mezi společností Exxon, která zpochybnila autoritu irácké vlády, která jí následně hrozila zrušením smlouvy na určité projekty, od nichž se však zmíněná společnost nakonec rozhodla odstoupit sama. Dalšími významnými zdroji Kurdistánu jsou uhlí, barevné kovy, železo, vápenec, mramor a kamenná síra.[1]
3.2.1 Původ aneb kdo jsou Kurdové?
Kurdové jsou indoevropským etnikem patřícím do íránské větve. Za svou bohatou historii stihli zažít mnoho významných historických zlomů, včetně příchodu islámu, který Kurdové přijali v dobách arabsko-muslimských invazí bez toho, aby došlo k jejich arabizaci. V 16. století se země Kurdů stala důležitou oblastí zájmů jak Perské, tak Osmanské říše. Kurdové se výměnou za mír a částečnou samostatnost podřídili Osmanské říši, pod jejíž nadvládou zůstali až do první světové války.
Nejvíce Kurdů žije na území Turecka (15 milionů), dále pak v Íránu (8 milionů), v Iráku (5,5 milionu), v Sýrii (1,7 milionu), v Arménii (kolem padesáti tisíc) a v Evropě, kam emigrovali (1,5 milionu).
3.2.2 20. století (Turecko a Irák)
3.2.2.1 Irák
Za první světové války se Kurdové dělili na ty spíše proosmanské a ty spíše probritské. K takovým patřil například kurdský vůdce Sheikh Mahmoud Barzinji, autorita pro město Sulejmánie a okolí. Britové Mahmouda označili za ideální osobnost pro vedení Mosulského vilajetu, major E. M. Noel byl v listopadu 1918 pověřen jmenování Mahmouda britským zástupce v Sulejmánii. Již v té době však Britové plánovali začlenění Kurdistánu do nově vzniklého Iráku, na rozdíl od kurdských kmenových vůdců, kteří si přáli nezávislý stát. Mahmoud byl 1. prosince 1918 potvrzen jako guvernér Sulejmánie, s pravomoci závislými na britské vládě, on se však rozhodl jednat nezávisle a upevňovat moc. Major E. B. Noel byl poslán proti Mahmoudovi, ten však vyvolal kmenové povstání, nařídil zatčení všech britských zaměstnanců, a poražen byl až v bitvě o Kurdistán v červnu roku 1919.
Mezitím vzniklo Turecko pod vedením Mustafy Kemala Atatürka, což donutilo Brity odstoupit od slibů Kurdům daným Sèvreskou smlouvou roku 1920. V ní bylo počítáno s vytvořením kurdského státu v jihovýchodní Anatolii, přičemž Kurdové z Mosulského vilájetu[2] by měli možnost se k tomuto státu připojit. Lausannská smlouva z roku 1923, která tu sèverskou nahradila, kurdskou nezávislost nezmiňovala, a Kurdistán byl rozdělen mezi několik dalších států. Severní Kurdistán byl rozdělen mezi Turecko a Brity ovládaný Irák. Důvody, proč Britové potřebovaly Mosulský vilájet pod iráckou (ne tureckou) nadvládou, jsou dva, jednak byl zjištěn rozsah místních ropných zásob, jednak bylo britské námořnictvo po válce oslabeno a pokladna prázdná, obrana Mosulského vilajetu s jeho přirozenými hranicemi hor byla značně jednodušší a levnější než obrana planin jazíry.
Irácká vláda uznala Kurdy jako svoje občany, a ti se současným uspořádáním dali souhlas účastí ve volbách, nicméně se pořád domnívali, že jsou chráněni Brity, proto se obávali chystaného vstupu Iráku do Ligy národů a jeho osamostatnění se. Došlo k podepisování petic pro autonomní stát pod britskou záštitou, nespokojenost se šířila jak mezi kmeny, tak mezi městskými Kurdy. Roku 1930 se demonstrace zvrhla v násilí ústící v smrt čtrnácti civilistů. Mahmoud se znovu pokusil chopit moci, vrátil se do Iráku a vytvořil armádu, ale byl poražen v květnu 1931 a poslán do exilu. Kurdové byli nadále nespokojeni, kmenům šlo hlavně o vlastnictví půdy, městské inteligenci pak o kurdské sebeurčení. V srpnu roku 1946 vznikla Kurdská demokratická strana (KDP), která měla spojovat tradiční venkovské kurdské obyvatelstvo i jejich levicově orientované městské příbuzné.
V padesátých letech docházelo k postupnému zhoršování socioekonomické situace, populace rostla, ale zisky z ropných nalezišť se k převážně chudším vrstvám nedostávaly. Roku 1958 došlo k sesazení monarchie a Quasim, podporovaný KDP, vložil do provizorní ústavy větu, že Kurdové a Arabové jsou partneři v rámci iráckého národa, a umožnil návrat exilovaným politikům (vůdce KDP Barzani). Barzani v rámci upevňování moci zaútočil na kmeny, které s ním nesouhlasili, a povolal do zbraně všechny Kurdy na odpor proti Irácké vládě.
V šedesátých letech docházelo k dalším sporům uvnitř strany, opozici Barzanimu, který byl podporován Íránem a Izraelem tvořili politici jako Talabani, jež byl podporován Bagdádem. Kurdská revoluce však pokračovala a byla pod Barzaniho kontrolou. V roce 1968 se k moci vrátila strana Ba’th. Ani ta ale zatím nedokázala Barzaniho, který mezitím zaútočil na ropná zařízení, porazit. Saddám Hussein, viceprezident Iráku, byl pověřen zjednáním míru, výsledná březnová dohoda z roku 1970 byla nakonec nejlepší, jakou Kurdové měli do roku 2003. Spory o přítomnost irácké armády, oblast Kirkuku a zajištění íránské hranice nadále zůstávaly.
V sedmdesátých letech došlo mezi Saddámem Husseinem a íránským šáhem k dohodě (Alžírská dohoda), která zaručovala předání Shatt al-Arabu Íránu výměnou za zastavení podpory kurdských povstalců. Barzani byl donucen se vzdát a odešel do exilu, roku 1979 zemřel ve Washingtonu DC na rakovinu. Po jeho odchodu se kurdská levicová hnutí začal sdružovat kolem Jalala Talabaniho, který vytvořil Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK), a pokračovala i činnost KDP.[3]
V druhé polovině osmdesátých let došlo k operaci al-Anfal, genocidě ze strany irácké vlády, během níž bylo zničeno dva tisíce vesnic a zabito asi sto osmdesát tisíc lidí. Roku 1988 byly letadly shozeny chemické zbraně na město Halabja. Roku 1991 došlo k povstání proti irácké vládě, které však armáda potlačila, desetitisíce lidí uprchly do hor. Spojené státy, Británie a Francie vyhlásily bezletovou zónu a Saddám Hussein uvalil na Kurdistán vnitřní blokádu. KDP a PUK se roku 1994 rozešly, čímž vznikla další občanská válka, která skončila až roku 1998 Washingtonskou dohodou.
Roku 2003 bojovala oficiální kurdistánská armáda spolu s koalicí, aby osvobodila Irák od vlády Saddáma Husseina. O dva roky později proběhlo referendum, jehož výsledky potvrdily instituce jako Kurdistánská regionální vláda a Kurdistánský parlament, došlo ke spojení PUK a KDP.[4]
3.2.2.2 Turecko
Název „Kurdistán“ se používal na mapách let až do konce první světové války, kdy došlo k rozdělení regionu na základě mezinárodní dohody. V Turecku pak za působení Mustafy Kemala Atatürka a dále byl pak Kurdistán mazán z paměti, doklady o jeho předešlé existenci byly zakázány, jazyk potlačován, to vše pro budování silného a hlavně národnostně jednotného Turecka.
V 80. letech 20. století v Turecku došlo k obnově národních snah, spojených s vznikem moderního kurdského národního hnutí. Je nutno podotknout, že v této zemi, která je členem NATO a snaží se stát se členem EU, jsou základní práva Kurdů porušována nejhrubším způsobem. Dne 12. září 1980 došlo k vojenskému převratu vedenému generálem Evrenem, který byl následován brutálním potlačením protestů, mučením a popravami statisíců lidí, zejména v kurdských oblastech. V roce 1983 se stal prezidentem Turgut Ozal a o rok později začal partyzánský boj Strany kurdských pracujících (PKK), jejímž cílem bylo dosáhnout svobody Kurdů jako národa. Střety s tureckou armádou trvaly několik let a vedly ke ztrátám nejméně čtyřiceti tisíc životů. Turecká vláda popírala své zásahy a jeho pohled byl přijímán především místními médii jako pravdivý. Novináři nemohou v kurdských oblastech pracovat, takže informace podávané oběma stranami jsou prakticky neověřitelné.
V devadesátých letech došlo v Turecku k ještě větším zásahům proti Kurdům, což vedlo k rostoucí chudobě a masové migraci z kurdských regionů především do Evropy – Německa, Švédska a Velké Británie, ale i na periferie tureckých metropolí.
V roce 1991 došlo v Diyarbakiru k masakru desítek kurdských hostů na pohřbu kurdského politického aktivisty Vedata Aydina, kdy turecké protiteroristické jednotky střílely do davu. O rok později turecká armáda srovnala se zemí město Sirnak, a to jako odvetu za útok PKK. V následujících letech docházelo ke sponzoringu islamistické organizace Hizballáh protiteroristickými agenturami pro páchání vražd na významné kurdské osobnosti, jako byl například spisovatel Musa Anter nebo odborář – aktivista Zubeyir Akkoc. Mnohé zásahy turecké armády lze označit za zvěrstva, jedná se o mučení, pohřbívání těl do masových hrobů na utajená místa. Bohužel byly tyto činy pozorovány i v relativně nedávné době, naposledy snad v roce 2011.
5. listopadu 1996 došlo k Susurluku, incidentu, který odhalil úzkou spolupráci mezi politiky, policií, bezpečnostním aparátem a podsvětím v rámci tažení proti Kurdům. O rok později musela odstoupit vláda islamistického premiéra Erbakana a to pod tlakem armády. „Strana blahobytu“ byla ústavním soudem zakázána, ale vrátila se pod novým názvem „Strana ctnosti“. Z její reformní frakce vznikla Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která se po volebním vítězství v roce 2002 stala dominantní stranou turecké politiky. Tato strana se především ze západního pohledu jevila jako nábožensky smířlivější a jako vhodný vzor pro jiné státy Blízkého východu. Přestože s sebou tato strana spolu s Erdoganem přinesla hospodářský růst a řadu reforem, otvírání se Kurdům bylo spíše snahou o zachování dobré tváře, protože Kurdské požadavky přijímány nebyly.[5]
Roku 1918 došlo k Simkovu povstání, což byl prakticky začátek kurdského národního hnutí, o sedm let později vznikl moderní íránský stát. Nacionalismus se dále posiloval a institucionalizoval, hnutí se snažilo o řešit vztahy mezi třídami vedoucí k silnému ekonomickému znevýhodňování Kurdů. Spoléhalo se především na jednání, nenásilný odpor (např. stávky a mírové protesty).
Roku 1979 proběhla Íránská revoluce. Zajímavým momentem pak byly následující rozpory v Kurdské demokratické straně Íránu (KDPI). Tato strana navíc soupeřilo s jinou, mladší íránskou kurdskou stranou Komala (vznikla o dvacet let později, v šedesátých letech) o kontrolu nad územím. Kurdové se také snažila vyjednávat a získávat podporu z irácké strany, ale irácká strana byla podstatně silnější než ta íránská, a celkově tato jednání vedla spíše k oslabení pozice íránských Kurdů. Od osmdesátých let získaly KDPI a Komala vliv, tudíž přeshraniční interakce ztratily ne významu. Od té kurdský nacionalismus nadále roste.[6]
V Turecku došlo roku 2009 k pokusu o mírový proces, který však turecké nacionalistické strany nepodpořily s důvodem zachování etnická (a národní jednoty státu), zároveň Strana kurdských pracujících zaútočila na turecké vojáky. Roku 2010 zaútočilo turecké letectvo na některá kurdská sídla v Iráku, o rok později pak stát zakázal pod různými záminkami kandidaturu některých kurdských kandidátů, načež následovaly násilné protesty. Na přelomu let 2012 a 2013 došlo k výzvám k příměří z obou stran, PKK oznámila, že stáhne všechny své ozbrojené síly z Turecka do severního Iráku.
V následujících letech protesty a jejich násilná potlačování pokračovaly, za použití slzného plynu a vodních děl. Kromě toho pokračovaly snahy o omezování kurdského jazyka a kultury – názvy ulic se nemohou jmenovat podle kurdských osobností, byly zrušeny televizní kanály vysílané v kurdštině, od roku 2020 nemohou studenti psát diplomové práce v kurdštině.[7]
Od invaze USA do Iráku se kurdská hranice posunula výrazně jižněji. Nicméně, ani v rezoluci OSN z roku 2004, která se zabývala ustanovením prozatímní irácké vlády, Kurdové zmíněni nejsou.
Roku 2005 bylo iráckou ústavou zaručeno, že do konce roku vznikne Regionální vláda Kurdistánu (KRG). Navíc mělo dojít ke zrušení politiky vedoucí k poarabšťování obyvatelstva (v oblasti Kirkuku), bylo provedeno sčítání lidu, a obyvatelé si měli vybrat, jestli budou spadat pod správu centrální vlády v Bagdádu nebo KRG. Roku 2008 došlo k domluvě mezi kurdskou, iráckou a americkou vládou na dalším vyjednáváním co se území a životních podmínek Kurdů týče, jelikož změny nebyly do roku 2007 realizovány a ukázaly se být obtížnými. Ještě v roce 2014 zabral Kurdistán oblast Kirkuku a další sporné oblasti.[8]
V Sýrii došlo roku 2004 k násilným střetům mezi kurdskými a arabskými fotbalovými fanoušky, které vedly ke smrti 65 lidí. Podle Kurdů měla použít syrská policie ostrou munici proti civilistům, zatčeny byly stovky lidí, kteří měli být podrobeni mučení.
Roku 2006 proběhly konference v americkém Senátu a v Evropském parlamentu, jejichž výsledkem byl vznik Kurdského národního shromáždění (KNAS). Toto uskupení se snažilo o rozvoj demokracie v Sýrii a vyrovnání práv Kurdů a Syřanů, a o přeměnu Sýrie na federaci.
V rámci protestů roku 2011 byl zabit jeden z kurdských vůdců, Mashaal Tammo, údajně státním agentem. Během jeho pohřbu měly státní složky střílet do davu a zabít několik osob, což vedlo k sérii protestů v následujících měsících a letech.
Kurdská národní rada podepsala dohodu s opoziční PYD, na jejímž základě vznikl Nejvyšší výbor pro správu kurdských oblastí. Pod vedením tohoto výboru vznikly Lidové ochranné jednotky (YPG), které zaútočily a dobily města Kobane, Amuda a Afrín, KNC a PYD je začaly řídit.
V letech 2018 a 2019 došlo k obsazení města Afrín tureckou armádou, která zároveň začala bombardovat i ostatní kurdské oblasti v Sýrii. Tato operace měla název Jaro míru.
V Sýrii (a Iráku) byl dlouho přímo existenční hrozbou Islámský stát (ISIS), ovládající zde rozsáhlá území a útočící na kurdská města. Kurdové se bránili (Peshmerga) za podpory Spojených států, které poskytovaly výcvik a finance.[9]
V Íránu od 90. let postupně sílí kurdské snahy o autonomii či nezávislost, a to hlavně kvůli násilnému potlačování kurdského aktivismu vládou.[10]
Kurdové žijí především v západní části Arménie, a jsou spolu s Yazidy počítáni jako samostatná etnická skupina. Od roku 2015 je v arménském parlamentu vyhrazeno jedno křeslo pro Kurdy.[11]
3.3.4 Přístup Spojených států a Evropské unie
Spojené státy americké nemají vůči Kurdům žádnou oficiální politiku, ta se utváří spíše jako vedlejší produkt politiky vůči Íránu, Iráku, Sýrii a Turecku. Kurdské snahy o nezávislost jsou v rozporu s cíli Spojených států, které se snaží o stabilizaci situace na Blízkém Východě a omezení konfliktů, což by zpochybňování místních vlád a destabilizace současných států mohly významně ohrozit. Komplikace nastaly po vítězství Kurdů nad ISIS, navíc přestává jednat o čtyři (případně pět) oddělených menšinových skupin na území různých států, ale o sjednocující se národ. Období, kdy bylo mezi Kurdy a USA a partnerství, bylo zejména v době svržení Saddáma Husseina. Kurdové tedy mohou být dočasnými spojenci Spojených států, v dlouhodobém horizontu jsou ale pro Washington komplikací při zachovávání stálých vztahů s a mezi státy Blízkého východu.[12]
Evropská unie rovněž nemá oficiální politiku směrem ke Kurdům, je tedy utvářena bilaterálními vztahy EU a zúčastněnými státy. Evropská unie se snaží podporovat mír a zasazovat se o lidská práva, což se zvlášť projevilo v době, kdy se Turecko snažilo o vstup do Unie[13], zlepšení situace Kurdů tak mělo být součástí kodaňských kritérií[14]. Ve většině případů se EU chová spíše podle svých ekonomických zájmů, jde jí tedy jak o dobré vztahy se samostatnými státy, tak s Kurdy, se kterými také obchoduje.[15]
Přístup Rusko a dříve Sovětského svazu je poněkud nekonzistentní. Rusko dokázalo s Kurdy spolupracovat bez narušení svých vztahů s dotčenými státy. Ačkoli se Rusko tváří nakloněno kurdským snahám, jde spíše o snahu získat co nejvíce zisku.[16]
Čína prohlašuje, že práva Kurdů by měla být respektována a chráněna, nicméně považuje Kurdské separatistické snahy o ohrožení pro stabilitu regionu[17], ideálnímu uspořádání je tedy pak nejblíže autonomní Kurdský region v Iráku.[18]
4 Závěr
Kurdové jsou etnikem, které za svou dlouhou historii nemělo jasnou pozici ani vlastní společný stát, v posledních sto letech však docházelo k postupnému stmelování a vzniku „národa“. V komplikované situaci Blízkého východu docházelo a stále ve větší či menší míře dochází k represi ze strany Iráku, Turecka, Íránu a Sýrie, v některých případech však byla Kurdům přiznána jistá práva, v Iráku a v Arménii i ta politická, kdy mají Kurdové v Iráku autonomní oblast, a v Arménii garantované místo v parlamentu.
Kurdské snahy o vlastní stát pravděpodobně v dohledné době zůstanou nevyslyšeny především kvůli komplikované situaci na Blízkém východě, který je trvale ve válečném stavu nebo na jeho pokraji, proti čemuž se snaží mezinárodní aktéři jako Spojené státy a Čína bojovat. Možností je tedy zlepšování podmínek pro Kurdy v rámci států jako například v Iráku, ačkoli i to je velmi obtížné a například v Turecku dosti nepravděpodobné.
5 Zdroje
- Kurdistan Development Corporation [online]. [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20071012180933/http://kurdistancorporation.com/Oil_and_gas.htm
- STANSFIELD, Gareth. The Kurdish Question in Iraq, 1914-1974 [online]. University of Exeter, 2006 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.gale.com/binaries/content/assets/au-resources-in-product/iraqessay_stansfield.pdf
- Modern history of Kurdistan [online]. Kurdistan Regional Government, Representation in the United States [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://us.gov.krd/en/about-kurdistan/modern-history-of-kurdistan/
- Kurdistan: a brief history [online]. Peace in Kurdistan [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.peaceinkurdistancampaign.com/about/kurdistan-a-brief-history/
- HASSANIYAN, Allan. Kurdish Politics in Iran: Crossborder Interactions and Mobilisation since 1947. Cambridge University Press, 2021. ISBN 978-1-316-51643-0.
- Turkey bans writing of university dissertations in Kurdish [online]. 31.7.2020 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.arabnews.com/node/1712831/middle-east
- Kurdish Troops Seize Iraq’s Kirkuk, Bai Hassan Oilfields [online]. 11.7.2014 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.nbcnews.com/storyline/iraq-turmoil/kurdish-troops-seize-iraqs-kirkuk-bai-hassan-oilfields-n153481
- Tens of thousands flee as Turkey presses Syria offensive [online]. 10.10.2019 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.irishtimes.com/news/world/middle-east/tens-of-thousands-flee-as-turkey-presses-syria-offensive-1.4046183
- MCDOWALL, David. A Modern History of the Kurdistan. New York: I.B.Tauris & Co., 1996. ISBN 1-85043-653-3.
- EDWARDS, Maxim. Armenia: Ethnic Minorities Gain a Voice in Parliament [online]. 2.10.2017 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://eurasianet.org/armenia-ethnic-minorities-gain-a-voice-in-parliament
- MCCOOL, Davis Campbell. The Role of the Kurds in U.S. Foreign Policy [online]. University of Mississippi, 2021 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://egrove.olemiss.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2725&context=hon_thesis
- The European Union and the Kurds: The EU’s Actorness in the Transnational Kurdish Issue [online]. Institute on Comparative Regional Integration Studies, 2021 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://cris.unu.edu/kurdistan%20european%20union%20EU%20Kurds%20Turkey%20Iran%20Iraq%20Syria
- DELANOË, Igor. The Kurds: A Channel of Russian Influence in the Middle East? [online]. 2015 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.ifri.org/sites/default/files/atoms/files/ifri_rnv_85_eng_the_kurds_a_channel_of_russian_influence_in_the_middle_east_delanoe_june_2015_0.pdf
- China’s Kurdish policy [online]. The Jamestown Foundation [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.kurdistanc.com/en/details.aspx?jimare=1110
————————–
- [1] Kurdistan Developmnet Corporation [online]. [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20071012180933/http://kurdistancorporation.com/Oil_and_gas.htm
- [2] nejvyšší správní jednotka Osmanské říše
- [3] STANSFIELD, Gareth. The Kurdish Question in Iraq, 1914-1974 [online]. University of Exeter, 2006 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.gale.com/binaries/content/assets/au-resources-in-product/iraqessay_stansfield.pdf
- [4] Modern history of Kurdistan [online]. Kurdistan Regional Government, Representation in the United States [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://us.gov.krd/en/about-kurdistan/modern-history-of-kurdistan/
- [5] Kurdistan: a brief history [online]. Peace in Kurdistan [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.peaceinkurdistancampaign.com/about/kurdistan-a-brief-history/
- [6] HASSANIYAN, Allan. Kurdish Politics in Iran: Crossborder Interactions and Mobilisation since 1947. Cambridge University Press, 2021. ISBN 978-1-316-51643-0.
- [7] Turkey bans writing of university dissertations in Kurdish [online]. 31.7.2020 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.arabnews.com/node/1712831/middle-east
- [8] Kurdish Troops Seize Iraq’s Kirkuk, Bai Hassan Oilfields [online]. 11.7.2014 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.nbcnews.com/storyline/iraq-turmoil/kurdish-troops-seize-iraqs-kirkuk-bai-hassan-oilfields-n153481
- [9] Tens of thousands flee as Turkey presses Syria offensive [online]. 10.10.2019 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.irishtimes.com/news/world/middle-east/tens-of-thousands-flee-as-turkey-presses-syria-offensive-1.4046183
- [10] MCDOWALL, David. A Modern History of the Kurdistan. New York: I.B.Tauris & Co., 1996. ISBN 1-85043-653-3.
- [11] EDWARDS, Maxim. Armenia: Ethnic Minorities Gain a Voice in Parliament [online]. 2.10.2017 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://eurasianet.org/armenia-ethnic-minorities-gain-a-voice-in-parliament
- [12] MCCOOL, Davis Campbell. The Role of the Kurds in U.S. Foreign Policy [online]. University of Mississippi, 2021 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://egrove.olemiss.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2725&context=hon_thesis
- [13] Přestože Turecko se oficiálně stále uchází o členství v Evropské unii, jde spíše o formalitu, kdy ani jedna strana už prakticky o jeho členství nemá zájem.
- [14] Kodaňská kritéria jsou předběžnými podmínkami pro členství v EU, které mají zajišťovat dodržování lidských práv a práv menšin.
- [15] The European Union and the Kurds: The EU’s Actorness in the Transnational Kurdish Issue [online]. Institute on Comparative Regional Integration Studies, 2021 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://cris.unu.edu/kurdistan%20european%20union%20EU%20Kurds%20Turkey%20Iran%20Iraq%20Syria
- [16] DELANOË, Igor. The Kurds: A Channel of Russian Influence in the Middle East? [online]. 2015 [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.ifri.org/sites/default/files/atoms/files/ifri_rnv_85_eng_the_kurds_a_channel_of_russian_influence_in_the_middle_east_delanoe_june_2015_0.pdf
- [17] Mimoto je Čína obecně proti separatismu nejen na svém území.
- [18] China’s Kurdish policy [online]. The Jamestown Foundation [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://www.kurdistanc.com/en/details.aspx?jimare=1110