Otázka: Michelangelo Antonioni
Předmět: Dějiny filmu
Přidal(a): Skerol
Člověk otázek a žádných odpovědí, který ohromí, ale zanechá v divákovi podobnou prázdnotu jako ve svých postavách.
Antonioni se ve svých ranných filmech, které nesli dokumentární nádech snaží hledat prostřednictvím psychologie a citů, k jakým změnám došlo v lidech a příslušnících buržoazie jejichž chování a jednání je společensky podmíněno, neboť se domníval, že člověk není imanentní abstrakce jednoho jedince, ale že tvoří celek s realitou společenských vztahů.
Mezi filmy s touto tématikou můžeme například zařadit Kroniku jedné lásky (1950).
Tyto filmy se nesetkali s velkým diváckým ohlasem až na známou tetralogii citů (Dobrodružství, Noc, Zatmění a Červená pustina), která odstartovala Antonioniho inovátorství a zájem o předchozí tvorbu.
Antonioniův způsob vyprávění se opět nese ve vnitřní existenci postav a jejich okolí (odmítá užívat kontinuální a ‘‘účebnicové‘‘ vyprávění). Nemá problém začít vyprávět příběh od prostředku, bez představení postav.
Jeho vyprávění působí depresivně: divák po skončení filmu má jen otázky a žádné odpovědi, nemá záchytný bod, žádnou útěchu či jistotu ve svém bytí, neboť ji nemají ani postavy, kterým se nepodařilo zodpovědět existenciální otázky.
Jeho postavy nezažívají exotická dobrodružství, nýbrž všední situace, které nám Antonioni popisuje skrze mezní situace, které může každý dennodenně prožívat. (postavy žijí bez představy smyslu existence, zavrhují, aniž by věděli, co a proč apod…).
Ve filmech dává větší důraz mimice a gestům před mluveným slovem. To užívá spíš jako doplňující informaci již divák vstřebá společně se sledováním obrazu.
Antonioni ve svých filmech nerad užívá hudbu. Říka, že jde o zbytečný rušivý element, který pouze ubírá prostor pro působení samotného filmu.
Jeho skladatel, Giovanni Fusca se vyjadřuje takto:
Antonioni má velmi osobitý vztah k hudbě: nesnáší ji, a nemůže se bez ní obejít – nec cum te, nec sine te vivere possum; nesvobodné si však myslet, že je to předpojatost. Odpor, který pociťuje vůči hudbě, je výsledkem dlouhých úvah. Jeho jedinou a skutečnou vášní je film; hledat filmový ekvivalent lidských hodnot – jedině to je pro něj důležité. … Chová se k hudbě jako muž, který nenávidí ženu, neboť ji příliš miluje.
Avšak zvuk je pro něj nedílnou součástí. Pečlivě a propracovaně ho vkládá do obrazové části a přetváří do nejpůsobivější formy
Zvětšenina
Thomas (hlavní hrdina filmu, fotograf) je živý reprezentant anglické mládeže tehdejších let: roztržitý, vášnivý, lhostejný, promiskuitní, nepřítel citů rozhodnutý odmítnout jakýkoliv ideologický závazek, se snaží vyřešit skrze zvětšený nečitelný negativ vraždu, které byl pravděpodobně svědkem.
Mohli bychom Zvětšeninu popsat jako detektivku, avšak ji chybí jeden prvek, ten nejdůležitější: odpověď ke konečnému rozhřešení zločinu (Thomas nic nenajde, nedozvíme se kdo je ta žena, jaké má komplice a proč nechala toho muže zavraždit). Kdyby tohle udělal například Hitchcook, vyvolalo by to v divákovi velké neuspokojení, ale u Antonioniho to naprosto funguje, neboť zločin jako takový není námětem filmu. Sám autor popisuje funkci zločinu takto: Mohu jedině říci, že pro mě měl zločin funkci něčeho silného, velice silného, co navzdory tomu uniká. A k tomu ještě uniká někomu takovému, jako je můj fotograf, který si udělal z pozornosti vůči skutečnosti přímo povolání.
Antonioni nám popsal skrze Zvětšeninu i obraz tehdejšího Londýna a beatové revoluce, neboť zločin a Anglie v roce 1966 nemá mnoho společného. Skrze hlavního hrdinu, který je vnímavý k morálním otázkám ale zároveň nechce pochopit ani idealizovat skutečnost a nepřiznává, že sám člověk je vnímavý a angažovaný. Antonioni popisuje beatovou revoluci jako osvobození od všeho starého a připravenost na všechno nové, aby nebyli zastiženi nepřipravení. Jeho fotograf odmítá angažovanost, ale není nemorální a má divácké sympatie, neboť má sympatii od samotného tvůrce.
Ve filmu je vidět větší tvůrčí svoboda. Proto si také Antonioni vybral místo Itálie Londýn. Na tehdejší dobu se zde objevují kontroverznější témata: Párek homosexuálů, kouření marihuany a nebo sekvence, kdy k Thomasovi do ateliéru vtrhnou dvě modelky a on se s nimi vyspí v rozházeném ateliéru, kde jsou stopy po zápasu. Antonioni popsal záměr sekvence následovně: Chtěl jsem ilustrovat takříkajíc náhodný erotismus, to znamená veselý, lehkomyslný, lehký, bezmyšlenkovitý. Sexuálnost se většinou tváří pochmurně, je to posedlost. Já jsem ji zde chtěl ukázat jako něco nedůležitého. Znovu tedy neangažovanost.
Zajímavé scény:
Thomas si zakoupí v antikvariátu velkou dřevnou vrtuli: Nevysvětlitelnost či nenávaznost této scény nám dává prostor k imaginaci a užití vlastní fantazie. Divák se snaží rozřešit a přijít na to, proč je tato scéna důležitá a je na ni brán vícekrát důraz. Podle mého žádné vysvětlení neexistuje.
Partička mimů (nespoutaná a hravá. Viděli jsme na začátku filmu) hraje tenis s imaginárním míčkem i raketami, když Thomas jde z prázdného místa činu: Thomas přihlíží přízračné partii a nakonec pochopí, že přestává pátrat po zločinu, který se asi nikdy nestal, protože pro něj není místo v Thomasově životě a ani společnosti. Bez vztahu mizí zločin v neskutečno věcí, které se sice staly, ale ve skutečnosti se nikoho netýkají.
Zabriskie point
Film o Americe, který Amerika nepřijala (označovala ho za Antiamerický). Kontroverzní dílo se nesetkalo ve své s době s dobrým diváckým ohlasem. Provokativní scény a sekvence, satira na americkou idylickou společnost a honba za nejlepším životem, velkým barákem a bazénem na rozhlehlé zahradě naproti revoltujícím studentům, kteří popírají tento způsob života vychvalující konvenci.
Antoninioni, podobně jako ve Zvětšenině, se s Amerikou osobně seznamoval. Fascinovali ho všude přítomné reklamy (ačkoliv mu byli odporné), rozsáhlá, pustá a osamělá poušť a hnutí rozbouřený studentů. Do svého štábu nasadil slušný počet mladých lidí, neboť k nim měl nejblíže.
Rozhněvaný bývalý student Mark je zapojen do demonstrací na univerzitě, málem zastřelí policajta, ukradne letadlo, odlétá do pouště, kde se setkává s Dariou se kterou prožívají milostný jednodenní vztah, rozhodne se letadlo vrátit, je zastřelen na letišti policií.
Takto zní zkrácená dějová linka, o které tehdejší kritici psali že je nudná a nesmyslná.
Antoninoni chtěl filmem ukázat, jak vidí on sám Americkou společnost. Sekvence, kdy roztřepaná a rychlá kamera snímá všudy přítomné billboardy a reklamní tabule značí nefalšovaný materialismus, na který je ve filmu odkázáno i skrze vedlejší postavu úspěšného podnikatele, který plánuje vystavět v poušti novou komunitu. Stejně taj na něj odkazuje i konečná scéna filmu, kde si Daria představuje, jak všechno, co dělá Ameriku Amerikou exploduje.
Dalším tématem by mohlo být odproštění od hlučného světa a oddání se nemizivého momentu, které nám ve filmu ukazuje pouštní milostná scéna, kdy jako by se mezi milenci zastavil čas a nechali se ovládat jen prostorem mezi nimi.
Nesouhlas s děním v USA můžeme pocítit i skrze začáteční scénu, kdy spolu studenti diskutují a připravují demonstraci.
Ve filmu je i spoustu narážek na mezigenerační odlišné pohledy na fungovaní společnosti, jako třeba představení Marka strážníkovi jako Karl Marx apod..
