Téma:Pergamské království a jeho osudy
Předmět: Regionální rozvoj
Zaslal(a):Markéta Ščotková
FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI
KATEDRA HISTORIE
Jak už napovídá název seminární práce, věnuji se dějinám Pergamského království od jeho založení, až do roku 129 př. Kr., kdy bylo toto království přeměněno na římskou provincii Asii. Podrobně jsem rozebrala jeho založení a vládnoucí dynastii Attalovců. Dále jsem se věnovala architektuře a umění. Stručně jsem nastínila fungování státu a jeho hospodářství.
Klíčová slova: Pergamské království, provincie Asie, Attalovci
As the name of essay implies, I am examining the history of the Pergamum Kingdom from its foundation until the year 129 BC, when the kingdom was converted to the Roman province of Asia. I have analyzed in detail the establishment of the ruling of Attalid dynasty. Next, I focused on architecture and art. I briefly outlined the functioning of the state and its economy.
Keywords: Pergamon Kingdom, provinces of Asia, Attalovci
Pergamské království, ačkoli ve své době nejmocnější stát v Malé Asii, je mezi českou veřejností téměř neznámé a ani v odborné české literatuře o něm nelze najít dost zmínek. Přes všechnu snahu jsem nenašla žádnou odbornou práci, která by se tímto tématem zabývala, což mě poměrně dost překvapilo. Nakonec jsem nejvíce informací našla v knize Vojtěcha Zamarovského, Řecký zázrak, Anny Świderkové, Tvář helénistického světa a v knize Řecko mezi Makedonií a Římem od Pavla Olivy.
Když jsem se pustila do zpracování tohoto tématu, nevěděla jsem o něm zhola nic a vybrala jsem si jej čistě ze zvědavosti. Proto jsem byla velmi udivená, když jsem zjistila, jak významnou hrálo roli v helénistické době.
Cílem této práce bylo vytvořit ucelený záznam o dějinách Pergamského království. Téma jsem se snažila zpracovat přehledně a detailně, nikoli ale zbytečně obsáhle a složitě.
1. ZALOŽENÍ A VZNIK PERGAMSKÉHO KRÁLOVSTVÍ
Pergamon bylo starořecké město, jež se nacházelo v severozápadní části Malé Asie.
Bylo vystavěno na hoře mezi dvěma přítoky řeky Kaikos, necelých 30 km od mořského pobřeží[1]. Realizace stavby města nebyla nijak snadná, ale vydané úsilí vynahradila skutečnost, že skalní sráz zajišťoval perfektní obranyschopnost a umožňoval výhled do okolí. O tom, že pohled na město byl zcela impozantní, se není třeba zmiňovat.
To, že bylo město stavěno do kopce, způsobilo, že nakonec vznikly, jak bychom dnes řekli, tři městské čtvrti, navzájem propojené schody. Západní svah hory zabíralo rozsáhlé divadlo se sloupořadím. Na samotném vrcholu se nacházelo „staré město“ s posvátným okrskem Athény, velkým oltářem zasvěceným Diovi a Horní agorou. Také zde stál pergamský palác, kde sídlili králové. Na Horní agoře stály velké vodní hodiny v podobě sochy Herma, který v ruce držel roh hojnosti. Asi uprostřed hory pak stál gymnasion a chrám Demetry. Pod ním, u jižní brány, se nacházelo „nové město“, kde žili obchodníci, drobní řemeslníci i chudina. Od Velké jižní brány vedla hlavní ulice, která prudce stoupala až na Horní agoru.
Za svou oslnivou podobu město vděčilo především Eumenovi II., který čtyřikrát zvětšil plochu města a celé jej obehnal novými hradbami vysokými 10 m a širokými asi 2 m. Vybudoval také po celém městě akvadukty, které zajišťovaly dostatek pitné vody.[2]
Za zakladatele města Pergamu považují mýty Télefa, mýsijského krále, syna hrdiny Hérakla a Athéniny kněžky Augy. Podle jeho manželky Hiery potom bylo pojmenováno město Hierápolis založené počátkem 2. století př. Kr. pergamským králem Eumenem II. Podobu Télefa známe z nástěnné malby Héraklés a Teléfos z baziliky v Herkulaneu asi z roku 60 n. l. Tato malba se dnes nachází v neapolském Národním muzeu. Je také zobrazen na tzv. malém vlysu Diova oltáře, který se nacházel v Pergamu. Dnes je uložen ve Státním muzeu v Berlíně. Město bylo údajně pojmenováno po Pergamovi, vnuku Achilleovu.[3]
Po smrti Alexandra Velikého[4] se rozpoutala válka mezi jeho diadochy[5]. K těm, kteří se snažili si uzmout alespoň kousek území z obrovské Alexandrovy říše, byl také Alexandrův vojevůdce, Lýsimachos. Ten se přidal ke vznikající koalici proti nejmocnějšímu nepříteli, Antigonovi I. Lýsimachos se roku 305 př. Kr. označil za krále. Svůj korunní poklad (jednalo se prý o 9 000 talentů)[6] se rozhodl uložit v Pergamu a jeho ochranu, společně s ochranou města, vložit do rukou Filetairovi, synovi Attala z Tia. Eunuch Filetairos ale Lýsimacha zradil a přešel na stranu Seleuka I., zakladatele Syrské říše. Než mohl Lýsimachos vzpouru potlačit, zemřel.[7]
Filetairos roku 283 př. Kr. založil Pergamské království (283-133 př. Kr.), i když vládce přebývající na vrcholku akropole ještě neměl královský titul. Díky prozíravé politice a diplomatickému jednání dokázal obhájit nezávislost Pergamonu před Seleukovci i sousedními státy.
2. VLÁDA ATTALOVCŮ
Filetairos roku 263 př. Kr. zemřel a vládu odkázal svému synovci Eumenovi I. z makedonského rodu Attalovců, který vládl do roku 241 př. Kr. S ním byla založena dynastie Attalovců. Když roku 261 př. Kr. porazil v bitvě u Sard seleukovského krále Antiocha I. Sótéra, vymanil se tak naprosto z moci Seleukovců a rozšířil Pergamské království o další území Malé Asie.[8]
Roku 241 př. Kr. se k moci dostal Eumenův adoptivní syn, Attalos I. Ten dosáhl vítězství nad Galaty, keltskými nájezdníky, kteří se přes Dardanely dostali až do středu Malé Asie. V důsledku tohoto vítězství v bitvě u řeky Kaikos roku 240 př. Kr. přijal královský titul a stal se tak oficiálně prvním pergamským králem. Během první makedonské války[9] se Attalos připojil ke koalici Římanů a aitólského spolku proti makedonskému králi Filipovi V. Také rozšířil území pergamské říše o ostrov Aeginu, kterou odkoupil za 30 talentů[10] od Aitólů, kterým ostrov připadl, na základě spojenecké smlouvy s Římem po první makedonské válce.[11]
Attalos byl přinucen se zúčastnit i druhé makedonské války,[12] opět po boku Římanů. Po smrti egyptského panovníka Ptolemaia IV. měl na trůn nastoupit čtyřletý Ptolemaios V. To způsobilo spory mezi jeho poručníky a situace využil Filip V., který zatoužil po dalším území. Spojil své síly se syrským králem Antiochem III., kterému za válečnou pomoc přislíbil území Pergamonu. Athény, které byly pleněny Filipem V., požádaly o pomoc Pergamon, který poté ještě společně s egyptským regentem, Rhodem a dalšími řeckými státy, požádal o pomoc Římany. Římský senát uzavřel s Antiochem tajnou smlouvu o neútočení, čímž Makedonii izolovali a požadoval od Filipa V., aby ukončil veškeré války v Řecku a vrátil Egyptu zabraná území. Filip V. odmítl. V důsledku toho mu Řím a další řecké státy vypověděly válku, která trvala do roku 196 př. Kr.[13] V průběhu první i druhé makedonské války navázal Pergamon vřelé a přátelské vztahy s Římem, které ovlivnily celou jeho další budoucnost. Athény, které nezapomněly na to, že jim Pergamon neupřel pomoc, za odměnu vytvořily novou fýlu, kterou nazvaly po Attalovi, Attalis.[14]
O tom, jak moc se Attalos snažil získat si přízeň řeckých měst, také svědčí, že nechal vystavit v Delfách a na Délu sloupořadí a několik soch, ztvárňující vítězství nad Galaty. I v Pergamu nechal vztyčit několik bronzových soch, které ale nyní známe jen z římských mramorových kopií. Pravděpodobně nejslavnější sochy jsou Umírající Gal a Gal zabíjející ženu.[15]
Attalos vládl do roku 197 př. Kr. a pro jeho vládu je charakteristický mocenský a kulturní vzestup Pergamského království.
Oženil se s ženou obyčejného původu z města Kozykos, Apollonis, se kterou měl čtyři syny. Dva z nich se poté vystřídali na královském trůně jako Eumenés II. a Attalos II.
Po smrti Attala I. se vlády ujal jeho nejstarší syn, Eumenés II. (197-159 př. Kr.). Bojoval proti spartskému tyranu Nabidovi a potom také proti králi Antiochovi III. v tzv. syrských válkách, kterého společně s Římany a achájským spolkem porazil v bitvě u Magnésie pod Sipylem koncem roku 190 př. Kr. Za to Pergamonu připadl thrácký Chersonés a část seleukovského území v Malé Asii, takže hranice svého území rozšířil až po pohoří Taurus.[16] Poleis, které dříve odváděly daně Antiochovi, je měly odvádět Eumenovi. Mezi tyto obce se řadily např. Sképsis, Magnésie pod Sipylem, Teós a Efesos.[17] Pergamon se tak stal nejmocnějším státem v Malé Asii.
V roce 172 př. Kr. se v řeckém světě již schylovalo k 3. makedonské válce[18], která měla být vedena proti nástupci a zároveň nemanželskému synovi Filipa V., Perseovi.[19] Perseus si byl vědom jasné převahy Říma a Pergamonu, proto o válečné střetnutí nijak nestál. Přesto si Řím byl vědom vzrůstající moci Makedonie, což bylo důsledkem úspěšné zahraniční politiky a snahou o upevnění vlastní moci v Makedonii. Vypuknutí třetí makedonské války nakonec dopomohl sám Eumenés, který roku 172 př. Kr. vystoupil před římským senátem, kde přednesl řadu stížností na Persea. Senát si ale uvědomoval, že Řím je po téměř století plném bojů vyčerpán. Nikomu se do další války nechtělo. Sám Perseus vyslal k senátu několik svých zástupců, aby zde dali Římanům najevo, že si válku nepřejí. Nakonec Eumenés prohlásil, že se jej Perseovi vyslanci pokusili zabít, když se po cestě z Říma zastavil v Apollónově chrámu v Delfách. Ačkoli Perseus toto obvinění popřel, Řím roku 171 př. Kr. vyhlásil Makedonii válku.[20]
Přestože se zdálo, že Perseus nemá šanci na výhru, jeho snahy byly zpočátku úspěšné. Vyrovnal se Pergamonu na moři a poté, co se spojil s Ilýrií, dokonce porazil Římany v bitvě u Sykorionu.[21] Rozhodující okamžik nastal 22. června 168 př. Kr. v bitvě u Pydny[22], kdy byla Makedonie poražena. Perseus byl zbaven královského titulu, vykázán na Albu[23] a Makedonie byla rozdělena na čtyři nezávislé státy.[24]
S čím ale Eumenés nepočítal a co jej zajisté překvapilo, bylo, že po skončení války sám upadl v nepřízeň Římanů. Ti pozbyli v panovníkovi důvěru, protože se začalo spekulovat o jeho tajných setkáních s Perseem na konci války. Ačkoli tyto schůzky nebyly nikdy prokázány, vztahy mezi Římem a Pergamonem na nějakou dobu ochladly. Když přijel po skončení 3. makedonské války do Říma Euménův bratr Attalos, aby poblahopřál senátu k vítězství, snažili se jej poštvat proti Euménovi, protože si přáli, aby se králem Pergamonu stál on.
Eumenés II. vládl necelých čtyřicet let a stal se zcela jednoznačně nejvýznamnějším vládcem Pergamského království. Díky jeho úsilí se Pergamon dostal na vrchol kulturní i politické úrovně. Jeho vláda je spojena se stavbou velkolepých budov, rozvojem vědy i umění.
Po Eumenovi se vlády ujal jeho bratr Attalos II., který dostal přízvisko Filadelfos.[25] Podle všeho už za vlády svého bratra toužil po tom, aby vládnul on, okouzlen úspěchy svého staršího bratra a otce. V roce 172 př. Kr. byl Eumen II. těžce zraněn a rozšířila se zpráva o jeho smrti. Attalos II. na nic nečekal a vzal si jak korunu, tak Eumenovu manželku (domníval se, že již vdovu) Stratoniku. Jakmile se ale jeho bratr zdravý vrátil do Pergamonu, Attalos mu oboje vrátil. Bratrovi se omluvil a se svou vládou čekal do doby, než jeho bratr zemřel, ačkoli ho římský senát po 3. makedonské válce přemlouval, aby sesadil svého bratra z trůnu.[26] Attalos II. vládl do roku 139 př. Kr. Pomáhal Římanům v boji proti achajskému spolku a v dobytí Korinta roku 146 př. Kr.
Pergamon se nakonec zúčastnil po boku Říma také 4. makedonské války[27]. Za neklidem v Makedonii stál Andriskos, který za svého pobytu u seleukovského vládce Démétria I. Sótéra[28] o sobě začal prohlašovat, že je synem Persea a tudíž právoplatným vládcem Makedonie. Římané mu zprvu nevěnovali pozornost, ale když se Andriskos dostal do Thesálie a odtud do Makedoni, zbystřili. V Makedonii dosáhl vítězství v bitvě u řeky Strýmonu, ovládl Makedonii a prohlásil se za krále. Snažil se ke svému území také připojit Thesálii, tu ale achájové ubránili. Andriskos provedl několik reforem a jako poslední razil makedonské mince.[29] V roce 149 př. Kr. zvítězil nad římskou armádou a chtěl navázat přátelství s Kartágem, aby se spojili proti Římu. Zde už ale Římané neváhali a roku 148 př. Kr. poslali proti Makedonii armádu podporovanou pergamským loďstvem. Andriskos prohrál, skončil v římském zajetí a v Makedonii vznikla nová provincie.
Oba bratři, Eumenés II. i Attalos II., se nebáli dávat najevo svou přízeň Athénám, ostatně podobně jako všichni jejich předkové. Eumenés II. nechal na jižním svahu Akropole postavit svou velkou stou[30], která měla sloužit jako ochrana před deštěm pro diváky, kteří navštívili Dionýsovo divadlo. Stejně tak Attalos II. nechal na athénské Agoře vystavit svou stou, která byla tržnicí. Za sloupořadím bylo rozmístěno jednadvacet ploch pro obchody a sklady.
Za vlády Attala I. a jeho synů zažívalo Pergamské království svůj největší rozkvět. V období své největší moci vládli území téměř 53 000 km2 velkému, s přibližně pěti a půl milióny obyvatel.[31]
Když v roce 138 př. Kr. zemřel Attalos II., nastoupil na trůn jeho synovec, Attalos III. Filometor,[32] syn Eumena II. a Stratoniky. Neměl ale příliš dobrou pověst a pro nezvyklé chování nebyl u svého lidu oblíbený. V necelých 30 letech se stranil lidí, chodil oblékaný prostě a neupravený. Žil sám v pustém paláci, kde se věnoval svým zálibám – sochařství a jedům. Sám odléval sochy z bronzu, pracoval na svém pojednání o rolnictví a zajímal se o léčivé byliny, jedy a protijedy. Také jejich výrobou, kterou prý testoval na vězních odsouzených k trestu smrti.[33] To vše přispívalo k velké míře záhadnosti tohoto panovníka.
Proto jej nikdo příliš neoplakával, když zcela náhle zemřel roku 133 př. Kr. na jakousi nemoc. Byl bezdětný a jeho jediným příbuzným, který se mohl ujmout vlády, byl jeho nevlastní bratr Aristonikos, syn Eumena II. a prosté kytaristky z Efesu. Ale tomu, aby se Aristonikos dostal k moci, se nejspíše Attalos snažil zabránit. Jinak si nejde vysvětlit jeho poslední a velmi překvapivý krok. Ve své závěti odkázal celý svůj stát i se všemi jeho poklady a územím Římu. Dodnes nikdo přesně neví, proč se k tomuto kroku rozhodl.[34]
Aristonikos, který se považoval za právoplatného dědice, byl tímto krokem nemile zaskočen. Nakonec se rozhodl, že vezme věci do svých rukou, přijal jméno Eumenés III. a ještě v den Attalovy smrti se prohlásil za krále.[35] V několika dalších dnech se k němu přidala většina chudých rolníků a otroků, kterým slíbil bohatství. Ale sám Pergamon ani jiné státy Aristonika za vládce neuznali.
To už se ale Aristonikovi podařilo zmocnit se pergamského loďstva a ovládnout pobřeží. Římané, kteří teprve roku 131 př. Kr. pochopili, že si budou muset své právo na Pergamské království obhájit, vyslali zde své legie. Naprosto nečekaně se ale Ariskonikovi podařilo je porazit. Ačkoli byl nakonec Aristonikos roku 130 př. Kr. Římany zajat, válka, kterou rozpoutal, dostala charakter povstání chudých proti bohatým. Římu se nakonec podařilo povstání silou potlačit a při té příležilosti se také zmocnit Iónie a Lýdie. Společně s Pergamonem z nich pak vytvořil první římskou provincii na asijském kontinentě, která dostala pojmenování Asie.[36]
I přesto, že si provincie Asie zachovala kulturní a obchodní význam i za římské nadvlády, znamenalo to konec Pergamského království a tudíž závěr jedné velmi důležité a kulturně jedinečné epochy.
Pergamon byl v zásadě svobodnou řeckou polis, která si vládla sama. Král jmenoval nejdůležitější městské úředníky, pětici stratégů, nižší úředníky volili občané. O tržní a obchodní záležitosti se starali agoranové a to na Horní i Dolní agoře. Pořádek a klid v jednotlivých čtvrtích měli na starosti amfodarchové a v celém městě pak astymové.[37] Amfodarchové také dbali na pořádek v okolí studen a fontán, odkud se brala pitná voda.
Pergamské království za svého největšího rozmachu bylo neuvěřitelně bohaté, a proto si panovníci mohli dovolit utrácet peníze za umělecká díla, finančně podporovat státy, které pomoc potřebovaly, budovat kvalitní lodě a stavit nádherné budovy. Patřili jim rozlehlá pole i pastviny. Lesy byly bohaté na kvalitní dřevo a jezera na ryby. Lidé se živili pastevectvím, obděláváním půdy, obchodem, pracovali v dolech nebo dílnách.[38] O vzrůst pergamského bohatství se zasloužil také vývoz stříbrného nádobí a později pergamenu.
Jak už bylo několikrát zmíněno, Pergamon bylo kulturním střediskem, které po celou dobu své existence hledalo inspiraci v Athénách a snažilo se získat si uznání helénistického světa.
4.1 KNIHOVNA
Zcela jedinečné bylo založení slavné pergamské knihovny za vlády Attala I., která měla v 1. století př. Kr. na 200 tisíc papyrusových svitků.[39] Jedná se o nejstarší řeckou a druhou největší knihovnu své doby, hned pro knihovně alexandrijské. Stavba byla dokončena roku 170 př. Kr., za vlády Eumena II. V největším sále budovy stála mramorová kopie Feidiovi sochy Athéna Perthenos, vysoká tři a půl metru. V dalších místnostech se nacházely regály se svitky, odkud si je čtenáři půjčovali a brali do horního patra, kde se na čerstvém vzduchu věnovali četbě. Celá knihovna byla vyzdobena sochami slavných básníků, spisovatelů a umělců. Zachovaly se ale bohužel pouze podstavce soch s vyrytými jmény Homéra, Alkania a Herodota.[40] Tento obrovský rozkvět s velkou nelibostí sledovali v Alexandrii. Proto egyptský vládce Ptolemaios V. vydal prohlášení o omezení exportu papyru – domníval se, že tak zabrání pergamské knihovně v dalším rozšiřování, protože papyrus se vyráběl pouze v Egyptě. Na chvíli to v Pergamenu opravdu zkomplikovalo situaci, protože se neměly kam opisovat jak staré knihy, tak zaznamenávat nové poznatky vědců. Nakonec ale někdo přišel s nápadem, jak problém vyřešit a papyrus nahradil pergamen[41]. Užívání pergamenu bylo v této době již známé, ale velmi vzácné. V Pergamonu toho využili, zdokonalili postup výroby a začali pergamen vyvážet, což přineslo nové peníze do státní pokladny. Právě díky tomuto vývozu pergamenu, který se nakonec stal nejdůležitější psací látkou středověku, dostalo město Pergamon své pojmenování.[42] Přesto ale pergamskou knihovnu nečekal šťastný konec. Roku 41 př. Kr. byla na rozkaz Marca Antonia celá převezena do Alexandrie, jako dar královně Kleopatře.[43]
4.2 UMĚLCI
Attala I. a jeho syny jednoznačně spojovala láska k umění. Zatímco Eumenés II. zdědil otcovu zálibu v sochařství, Attalos II. byl milovníkem malířství. Není proto divu, že postupem času v Pergamonu vzniklo něco na způsob dnešního muzea umění. Panovníci se nebáli utrácet peníze, aby mohli odkoupit ta nejvzácnější umělecká díla. A pokud nemohli koupit originál, nebránili se zaplatit za kopie. Síně pergamských paláců se tak staly galeriemi umění. Na podlahách byly nejkrásnější mozaiky plné barev. Nejznámější je pravděpodobně mozaika holuba, kterou vytvořil Sosos. Podlaha v samotném paláci Eumena II. byla rozdělena na tři části a v každé se nacházel mozaikový obraz. Dochoval se ale pouze jediný díl, a to barevný papoušek na černém pozadí.[44]
Mezi umělci, kteří přicestovali do Pergamonu, byl například významný literát a sochař Antigonos z Karystu, sochař Myron, který zde vytvořil Opilou stařenu, kterou dnes známe z římské kopie, filozofové Krates a Apollodoros, flétnista Kraton a mnoho dalších.[45]
Také ze samotného království pocházela spousta umělců, nedochovaly se nám ale o nich žádné zprávy, s výjimkou jediné. Kolem roku 140 př. Kr. poslal Attalos II. do Delf tři pergamské malíře, Kala, Gaudota a Asklepiada, aby pro něj pořídili kopie slavných obrazů.[46] Dozvídáme se o nich z delfských záznamů, protože obyvatelé Delf si je velmi oblíbili a udělili jim mnoho poct.
4.3 SOCHAŘSTVÍ
Pro pergamské sochařství je typické realistické až naturalistické pojetí. Zřetelně je to vidět na výzdobě Velkého oltáře a na slavných sochách, jež nechal postavit pro Athénin chrám král Attalos I., jako poděkování bohům za jeho vítězství nad Kelty. Nejznámější je sousoší již zmiňovaného Umírajícího Gala a Gala zabíjejícího ženu.[47]
4.4 VELKÝ DIŮV OLTÁŘ
Patrně nejslavnější ze všech staveb Pergamonu je Velký oltář zasvěcený Diovi a Athéně Nikeforos,[48] který se nacházel asi dvacet metrů nad Horní agorou. Nechal jej vybudovat Eumenés II. jako oslavu vítězství nad Galaty. Byl postaven na prostorné čtvercové ploše, otevřené na jih. Kultovní oltář byl obklopený ionským sloupořadím, které vybíhalo také po stranách křídel budovy, mezi kterými se nacházelo obrovské schodiště vedoucí na vnitřní nádvoří. Celý oltář zabíral plochu 37,7 x 34,6 metrů a byl vysoký 10 metrů. Vnější stěny zdobil 130 metrů dlouhý reliéfní vlys se znázorněním zápasu bohů s Giganty. Mnozí z nich jsou zobrazeni jako netvoři s napůl lidskou a napůl hadí podobou. Vnitřní část potom zdobil menší vlys, který zobrazoval život mytického zakladatele Pergamonu, Teléfa. Celý tento oltář je oslavou Attalovské dynastie a její historie. Dnes jej můžeme vidět v tzv. Pergamském muzeu v Berlíně.[49]
Žádné dosavadní zobrazení nebylo tolik nabyté dynamikou, patosem a utrpením. Jsou zde vidět zajímavé kontrasty světla a stínů, které byly navíc podtrženy hlubokými záhyby šatů v důsledku pohybu. Pozornost upoutá jak realistické zobrazení, tak důraz na detail.[50] Na realizaci tohoto díla pracovalo velké množství jak umělců, tak řemeslníků. Proto některé části mají vysokou uměleckou hodnotu, kdežto jiné jsou dobrou řemeslnickou prací. Sochařská výzdoba oltáře je jednou z nejvýznamnějších památek helénistické doby.
4.5 DIVADLO
Pergamské divadlo se nacházelo na západním svahu hory a jednalo se o zcela unikátní stavbu, už jen díky svému zakomponování do krajiny. Do osmasedmdesáti příkře stoupajících řad se vešlo deset tisíc diváků. Dvě vodorovné uličky rozdělovaly pak hlediště na tři části. Protože herci hráli velmi nízko a divadlo bylo příkré, herci hrající tragédie a pohybující se tak pomaleji a důstojněji, nosili střevíce s vysokou podrážkou, tzv. kothurny.[51]
Na závěr své práce bych ráda ještě něco málo poznamenala k vládnoucí dynastii Attalovců. Eumenés I. zahájil svou vládu roku 263 př. Kr. a Attalos II. ji ukončil roku 138 př. Kr. Pergamské království tedy zažilo 125 let aktivní vlády, kdy se panovníci rozhodovali na základě toho, co je pro království výhodné a co povede k jeho rozvoji. Ačkoli tato doba byla naplněna válkami proti Galatům a Makedonii, nelze popřít, že to byla pro Pergamon příznivá doba. Dovolila bych si použít úryvku z knihy Řecký zázrak, kde Vojtěch Zamarovský píše: „Politika Attalovců byla od začátku do konce ukázkou obratnosti, kterou kompenzovali svou relativní vojenskou slabost; vždy se jim podařilo zachytit úder nepřítele jiným nepřítelem. Vládli tolerantně a pečovali o hospodářský rozvoj.“ S tímto tvrzením se nedá jinak, než souhlasit. Je pravda, že jim mnohá rozhodnutí ulehčoval dostatek finančních prostředků. Přesto nemá cenu zapírat, že o své bohatství se právem zasloužili včasnými reakcemi na situace, které jim přinášel okolní svět.
Nejzásadnější je, že ačkoli Pergamské království skončilo, jak již víme, neslavně, přesto máme možnost prohlédnout si mnohé jeho krásy i dnes. V Berlíně lze spatřit Velký oltář, model města a dokonce i některé kopie soch pergamských umělců. A pokud se ani s tímto nespokojíme, není nic jednoduššího než navštívit turecké město Bergama, kde stále můžeme spatřit pozůstatky mnohých chrámů, Horní agory a hlavně divadla, které naštěstí stále odolává času.
Burian, Jan: Cesty starověkých civilizací, Praha 1973.
Burian, Jan: Řím, světla a stíny antického velkoměsta, Praha 1970.
Burian, Jan – Oliva, Pavel: Civilizace starověkého Středomoří, Praha 1984.
Grant, Michael: Dějiny antického Říma, Praha 1999.
Guaitoli, Maria Teresa: Římané. In: Poklady starobylých civilizací, Praha 2006.
Lӧwe, Gerhard – Stoll, Heinrich Alexander: ABC Antiky, Praha 1999.
Maggi, Stefano: Řekové. In: Poklady starobylých civilizací, Praha 2007.
Oliva, Pavel: Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha 1995.
Penrose, Jane: Řím a jeho nepřátelé, Praha 2007.
Svoboda, Ludvík: Encyklopedie antiky, Praha 1973.
Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983.
Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak, Praha 2000.
Zamarovský, Vojtěch: Bohové a hrdinové antických bájí, Praha 1970.
[1] Lӧwe, Gerhard – Stolll, Heinrich Alexander: ABC Antiky, Praha 1999, s. 279.
[2] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 283.
[3] Zamarovský, Vojtěch: Bohové a hrdinové antických bájí, Praha 1970, s. 409.
[4] Alexandr Veliký zemřel 13.6.323 př. Kr., před svou smrtí ale neurčil svého nástupce, což vedlo k obrovským bojům mezi všemi, kteří chtěli vládnout alespoň kousku z celé obrovské Alexandrovy říše. Situace se nakonec ustálila, když tři nejsilnější diadochové obhájili svá území. Na troskách Alexandrovy říše poté vznikly tři velké státy: Egypt (v čele s Ptolemaiovci), Sýrie (v čele se Seleukovci) a Makedonie (v čele s Antigonovci).
[5] Pojmem diadochové se označují nástupci Alexandra Velikého. Často mezi sebou sváděli boje o území. Nechávali se prohlásit za krále nebo dokonce za bohy.
[6] Talent je jednotka hmotnosti (odpovídá cca 27 kg) nebo peněžní jednotka (zhruba 60 kg zlata nebo stříbra); uvedeno v Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 273.
[7] roku 281 př. Kr.
[8] Svoboda, Ludvík: Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 186.
[9] 215-205 př. Kr.
[10] Viz poznámka č. 6, s. 6.
[11] Oliva, Pavel: Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha 1995, s. 193.
[12] 200-196 př. Kr.
[13] Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak, Praha 2000, s. 493.
[14] Oliva, Pavel: Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha 1995, s. 190.
[15] Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak, Praha 2000, s. 470.
[16] Svoboda, Ludvík: Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 186.
[17] Oliva, Pavel: Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha 1995, s. 210.
[18] 171-168 př. Kr.
[19] Perseus nastoupil na trůn roku 179 př. Kr. a vládl do roku 168 př. Kr. Byl posledním makedonským králem.
[20] Oliva, Pavel: Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha 1995, s. 220.
[21] Thesálie
[22] Poblíž Soluňského zálivu.
[23] Poblíž Fucinského jezera, střední Itálie.
[24] Roku 148 př. Kr. byla Makedonie připojena k Římu a prohlášena za římskou provincii.
[25] Znamená Milující bratr.
[26] Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak, Praha 2000, s. 429.
[27] 150-148 př. Kr.
[28] Znamená Zachránce, Spasitel.
[29] Oliva, Pavel: Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha 1995, s. 228.
[30] z řec. slova stoá neboli sloupořadí
[31] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 279.
[32] Znamená Milující matku.
[33] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 305.
[34] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 307.
[35] Svoboda, Ludvík: Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 73.
[36] Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak, Praha 2000, s. 501.
[37] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 283.
[38] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 280.
[39] svoboda, Ludvík: Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 91.
[40] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 290.
[41] řecky diftera = kůže; jedná se o upravenou zvířecí kůži (ovčí, kozí nebo telecí), která byla užívána jako psací látka.
[42] Název města Pergamon je ale doložen až od počátku 4. století n. l.
[43] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 297.
[44] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 289.
[45] Burian, Jan: Cesty starověkých civilizací, Praha 1973, s. 133.
[46] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 289.
[47] Burian, Jan – Oliva, Pavel: Civilizace starověkého Středomoří, Praha 1984, s. 133.
[48] Znamená Vítězné, doslova Přinášející vítězství.
[49] svoboda, Ludvík: Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 464.
[50] Maggi, Stefano: Řekové. In: Poklady starobylých civilizací, Praha 2007, s. 192.
[51] Świderková, Anna: Tvář helénistického světa, Praha 1983, s. 293.
