Sociální práce se skupinou – maturitní otázka

 

Otázka: Sociální práce se skupinou

Předmět: Společenské vědy, Sociologie

Přidal(a): Janeysse

 

Co je to sociální práce?

  • SP je profesionální aktivita zaměřená na pomáhání jednotlivcům, skupinám anebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl. (Navrátil, 2012)
  • Co odlišuje SP od ostatních pomáhajících profesí (lékař. obory, psychologie, pedagogika)
    • a) komplexnost (zaměření na komplexní životní situace v kontextu celého života klienta a jeho okolí)
    • b) zaměření na sociální fungování
    • c) neustálé bilancování mezi pomocí a kontrolou

 

SP jako velmi široký obor práce

uplatnění sociálního pracovníka:

  • veřejná správa (státní správa, samospráva), nestátní neziskový sektor, zdravotnictví, sociální služby, školství (PPP, SPC…), spravedlnost (ochrana práv, vězeňství, probační a mediační služba), hospodářská správa (hospodaření s majetkem a financemi v oblasti SP), soukromý sektor (podnikatelské subjekty pracující s lidmi se znevýhodněním…)

 

Neoficiální definice s nadsázkou dle Navrátila, 2012:

  • SP je prostě to, co dělají sociální pracovníci
  • SP je často to, co jiní (zdravotní sestry, lékaři, policie…) nedělají

 

Co je to sociální fungování?

2 roviny:

  • člověk a jeho schopnost zvládat životní situace
  • prostředí a jeho požadavky

 

Co je to životní situace?

  • místo/bod, ve kterém se člověk právě nachází

 

Co ovlivňuje životní situaci člověka?

  • jeho vlastnosti, schopnosti, dovednosti, zkušenosti, vzdělání, úroveň zdravotního stavu, finanční situace, životní situace jeho blízkých a leckdy i rasa, etnicita nebo pohlaví
  • očekávání sociálního prostředí
  • míra podpory v sociálním prostředí
  • interakce mezi očekáváním sociálního prostředí a schopností člověka je zvládat

 

Kdy se z člověka „stává“ klient?

Kdy se potkáváme s člověkem v roli klienta SP?

  • Pojetí 1
  • Když nezvládá svou životní situaci
  • Když se má za to (určuje zákon), že by mohl mít potíže zvládat svou životní situaci
  • rodičovský příspěvek, pohřebné…
  • Pojetí 2
  • MOCI – CHTÍT – UMĚT
  • moci = být schopen (zdravotní postižení – nemá ruce – nemůže řídit auto; senior – stárnutí; psychické překážky – schizofrenie apod. a péče o dítě) – schopnosti
  • chtít = motivace
  • umět = znalosti (vědět) a dovednosti (mít nacvičené) stačí mít těžkosti v jedné z oblastí

 

Metody sociální práce

  • individuální
  • skupinová
  • komunitní

 

Co je to sp se skupinou? (def.)

  • “Sociální práce se skupinou se orientuje na řešení problému jednotlivce, rodiny i společnosti prostřednictvím skupiny jako nástroje za účasti profesionálů, jejichž úlohou je pomoc (bezprostřední, následná) při získávání způsobilosti členů skupiny k řešení problémů. Sociální práci se skupinou je také možno chápat jako metodu, která využívá dynamiku skupiny současně k dvěma cílům, a to posílení skupiny jako celku a zároveň prostřednictvím interakce jednotlivce se skupinou usiluje o zlepšení jeho sociálního fungování (Levická, 2003, 68). Dle Konopky sociální práce se skupinou je činností sociálního pracovníka, který pomáhá sociálnímu fungování různých skupin ve smyslu rozvoje vzájemných pozitivních sociálních vztahů mezi jejich členy, aby se každý jedinec jako člen skupiny vyvíjel v souladu s cíli, které si skupina klade (Matoušek, 2003, 288). Sociální práce s malými skupinami, jejímž cílem je zlepšení kvality života celé skupiny nebo podpora individuálních potřeb členů skupiny (navození změny v chování, rozvoj sociálních dovedností, posílení sebevědomí

 

Jak se odlišuje sp se skupinou od sp s jednotlivcem nebo komunitou?

  • podle charakteristik SP se skupinou – 5 charakteristik
  • podle cílů SP se skupinou – 5 cílů
  • 5 charakteristik sp se skup.
  • čím působí – psychologické prostředky sociální interakce (komunikace – verbál./neverbál., vztahy…)
  • na co působí – na pozitivní změnu sociálního fungování – skupina pomáhá získat náhled jedinci a jedinec se učí potřebným dovednostem ve skupině
  • čeho má dosáhnout – zlepšení sociálního fungování – viz též cíle níže
  • co se pří ní děje – mění se prožívání a chování
  • kdo působí – sociální pracovník i klienti
  • 5 cílů sp se skupinou
  • dosáhnout vhledu jedince do problematiky (vidět sám sebe zvenčí)
  • změnit maladaptivní vzorce chování
  • zprostředkovat poznatky o interpersonálních a skupinových procesech jako podklad pro efektivnější a harmoničtější jednání jedince s ostatními lidmi
  • podpořit zrání osobnosti, rozvoj potenciálu jedince a podpora jedince k rozvoji ostatních členů
  • odstranit příznaky (lépe příčiny) potíží, které jedinci ztěžují sociální fungování

 

Definice skupiny

  • Jako sociální skupinu označujeme určitý počet lidí, kteří jsou navzájem propojeni jak prožitkem, tak i organizačně – uspořádáním svých vztahů; a to formálním (předpisovým) nebo neformálním (zvykovým). 

 

Jaké vůbec můžeme mít skupiny lidí?

typologie skupin:

  • malá sociální skupina (2 nebo 3 až 10 nebo 12 osob)
  • středně velká
  • velká

 

Čím se odlišují malé, střední a velké skupiny?

Typické znaky malých sociálních skupin:

  • Pravidelná sociální interakce (face-to-face nebo v distančním prostředí)
  • Vědomí přináležitosti ke skupině (navzájem se znají, vědí o sobě – dokáží popsat, co je spojuje, kam směřují, role jednotlivých členů…)
  • Typická struktura (dobře rozdělené role, všem známá soc. prestiž ostatních i pravidla skupiny)
  • Vzájemné ovlivňování (není člen, který by neměl vliv na jiné a na kterého by jiní neměli vliv)
  • Skupinová identita (např. vymezení, kdo jsou „my“ a „oni“, znaky skupinové identity…)
  • Skupinová soudržnost (koheze)
  • Skupinová tradice a paměť (něco spolu zažili – dobré i špatné, tradice a skupinová paměť může skupinu posilovat nebo naopak zeslabovat)
  • Středně velké sk.- znaky naplněny jen částečně, za to častěji bývají pravidla formální (definovaná, slovně formulovaná – ústně, písemně)
  • Velká sk. – ještě menší míra naplnění znaků (např. známe role a soc. prestiž jen některých lidí ve skupině, neznáme nebo nemáme nějakou společnou vizi, kam směřujeme…)

 

Další typologie skupin (dle sp a sociální psych.)

  • primární (nevybrali jsme si je, jsme v nich automaticky) a sekundární (vybrali jsme si je)
  • formální a neformální
  • členské/vlastní a nečlenské/nevlastní
  • členské a referenční
  • prosociální, sociálně neutrální, asociální a antisociální
  • Typologie skupin dle prováděné sociální práce
  • skupiny osob se stejným problémem/stejnou dg. apod.
  • skupiny úkolově nebo účelově zaměřené (prevence, rekvalifikační kurzy…)
  • skupiny pro výcvik (lidských vztahů, supervize, komunikace…)
  • skupiny otevřené (lidé se obměňují) a uzavřené (SP s konkrétní rodinou)
  • skupiny svépomocné
  • podle orientace na určitý teoretický směr (systemika, kongitivně-behaviorální, logotp…)
  • se stejným „typem“ klientů (jen ženy, jen mládež…)
  • podle délky trvání (krátkodobé, dlouhodobé)
  • a třeba ještě dělení skupin dle opory (Křivánková, Skupinová a komunitní sociální práce – str. 9 a 10)

 

Proč potřebujeme být součástí sociálních skupin?

  • potřeba afiliace (přidružení, sdružování) – např. sociální smrt jako krutý trestu (viz také předmět
  • sociální psychologie)
  • ochrana (snazší zajištění potřeb i obrana)
  • předávání informací
  • socializace (učení nápodobou nebo pozorováním…)
  • rozvoj komunikace
  • „univerzalita“ problémů nebo starostí (i ostatní prožívají to, co já – tedy jsem normální)
  • katarze (ventilace problémů – např. společnými aktivitami nebo jen tím, že můžeme o problému s někým mluvit, odžití problémů, sdílení se, dodávání naděje)

 

Co je přidanou hodnotou skupin v sociální práci?

  • Co mají navíc skupiny v sociální práci ve srovnání se soc. skupiny v běžném životě? tzv. terapeutické faktory (níže příklady – definováno celkem 11 faktorů)
  • možnost využít socializaci a komunikaci – klient se může učit nápodobou a zároveň si může zkoušet přímo ve skupině to, co neumí (např. nekonfliktní komunikace); ostatní mu mohou poskytovat zpětnou vazbu na jeho chování, jednání, názory, postoje… (upřímnou v bezpečném prostředí skupiny); na interakci jiných dokáže nahlédnout své vlastní chyby nebo možnosti řešení – k interpersonálnímu učení i k sebepoznání
  • sdílení – může hovořit i o „tabu“ tématech (o tom, co by si jinde netroufl říct nebo jinde říct opravdu nemůže)
  • soudržnost – mohu si dovolit i chybovat, přesto mě skupina nevyhodí
  • altruizmus – když zjistím, že to, co říkám nebo dělám ve skupině, pomáhá někomu jinému, dodává mi to sebedůvěru
  • korektivní rekapitulace minulosti (např. primární rodiny) – uvědomím si, že problémy, které mám teď, mají příčinu někde v minulosti – díky tomu se mohu vypořádat s minulostí, což vede ke zmírnění nebo odstranění problémů v mé současnosti

 

Irwin Yalom (významný psychotp.) a jeho kolegové – výzkum u klientů – co klienti považují za nejpřínosnější na psychotp. skupinách (tedy i na skupinách v SP):

výsledky výzkumu:

9 nejčastěji uváděných charakteristik:

  • Objevení a přijetí dosud neznámých a nepřijatých částí sebe sama.
  • Schopnost říct, co mě trápí, místo toho, abych to držel v sobě.
  • Ostatní pacienti otevřeně říkali, co si o mně myslí.
  • Vyjadřoval jsem negativní a/nebo pozitivní pocity k ostatním ve skupině.
  • Dozvěděl jsem se od skupiny, jaký na ně dělám dojem.
  • Dozvěděl jsem se, že musím přijmout naprostou odpovědnost za to, jak žiji svůj život, bez ohledu na to, kolik vedení a podpory dostávám od ostatních.
  • Dozvěděl jsem se, jak se prosadit mezi ostatními.
  • Viděl jsem, že ostatní mohli otevřeně mluvit o problematických věcech a i jinak riskovat a pomohlo jim to, takže i já jsem to mohl zkusit.
  • Cítil jsem, že mohu skupině i jiným lidem více důvěřovat.
  • Skupinová dynamika
  • normy a cíle skupiny, postoje k normám
  • struktura skupiny
  • identita skupiny
  • koheze a tenze
  • vůdcovství ve skupině
  • podskupiny
  • Výklad k pojmům viz opora Skupinová a komunitní práce (Křivánková, 2012), více viz též předmět Sociální psychologie
  • Fáze vývoje skupiny
  • fáze: formování
  • fáze: bouření
  • fáze: normování
  • fáze: optimální výkon
  • fáze: ukončení
  • (více viz např. opora k předmětu, téma budeme probírat také ještě v sociální psychologii)

 

Obecné podmínky pro účast klienta na skupině

a) chuť pracovat ve skupině

  • vědom toho, co se od něj očekává
  • vědom toho, kam by chtěl dospět
  • vyhovuje mu účast ostatních
  • chce se podílet i na řešení problémů ostatních/někdy však i účast povinná = nedobrovolný klient

b) srovnatelné rozumové dispozice

  • aby dokázal vyjádřit své postoje, pocity, popsat problémy
  • aby dokázal porozumět tomu, co o svých pocitech sdělují ostatní
  • umět se podle potřeby vyjádřit ke sdělení ostatních
  • výjimkou např. skupiny rodičů s dětmi

c) úroveň hranice Já

  • určitá míra psychické odolnosti (aby ustál i negativní zpětnou vazbu)
  • schopnost vymezit si hranice „Já“ – co chci a nechci apod.
  • Komunikace a konflikty ve skupině
  • více se konfliktům a způsobům řešení budeme věnovat ještě v předmětu Sociální psychologie a také v předmětu Teorie MSP (např. principy aktivního naslouchání, nebo principy systemického rozhovoru, nebo Eganovo vedení rozhovoru aj.)
  • ke studiu můžete použít též oporu předmětu

 

styly komunikace v SP:

  • konvenční (spíše formální, jasně dané pravidla, bez přehnaných emocí…)
  • konverzační (ne tak formální, větší prostor pro debaty, diskuse, sdílení se)
  • vyjednávací (cílem je něco vyjednat, na něčem se domluvit; symetrický vztah, bez mocenských pozic)
  • operativní (cíl stejný jako u vyjednávacího stylu, ale mocenská asymetrie ve skupině)
  • osobní až intimní styl (neformální, s vysokou citovou angažovaností)

 

Pravidla ve skupině

  • členové je musí znát a souhlasit s nimi (sdělit je hned při 1. setkání a opakovat, nebo součástí písemné dohody)
  • konkrétní znění záleží vždy na účelu a složení skupin, ale obecně bychom měli nastavit alespoň tato:
  • a) Pravidlo mlčenlivosti a důvěrnosti: To, o čem se mluví a co se děje ve skupině, je důvěrné, proto o tom mimo skupinu nebudu mluvit – a to ani s ostatními členy skupiny. Pokud si členové skupiny přeci jen něco mimo skupinu sdělí, budou o tom ostatní na následujícím setkání skupiny informovat. Toto pravidlo platí trvale – tedy i v době, co členství ve skupině již pomine.
  • b) Pravidlo otevřenosti a upřímnosti: Ve skupině budu vyjadřovat pravdivě a bytostně svoje názory a pocity. Skupina umožňuje vyjadřovat i takové názory a pocity, které se v běžném životě nesdělují, které jsou však důležité pro mě samého anebo pro druhého člena skupiny či pro celou skupinu. Je možné kriticky negativně i pozitivně hodnotit sebe i druhé a využít této příležitosti k dosažení svých cílů členství ve skupině.
  • c) Pravidlo práva říci „Stop“: Nemůže-li některý z členů skupiny něco hned otevřeně a upřímně sdělit, má práva říci  „stop“ a nemluvit o tom. Ke sdělení pak využije první příležitosti, kdy sdělení již bude možné.
  • d) Pravidlo zodpovědnosti k sobě a k ostatním členům skupiny: Členství ve skupině vyžaduje vzájemnou ohleduplnost a respektování základních pravidel společenského soužití. K nim patří respekt k soukromí, k intimitě a autonomii každého člena skupiny ve skupině i mimo skupinu.
  • e) Pravidlo dodržování organizačních pravidel: Ve skupině budu dodržovat základní organizační pravidla: dochvilnost a včasnou omluvu v případě neúčasti na setkání skupiny, plnění dohodnutých doporučení a zadání (například deníkové záznamy, zadáním, týkající se dalšího setkání skupiny apod.), v průběhu sezení členové skupiny nekouří, potřebují-li se najíst a napít či opustit sezení skupiny, tak jen po oznámení a v případě nutnosti.

 

Fáze jednotlivých skupinových sezení/setkání

  • příprava a plánování (před samotným sezením, včetně vybavení prostor)
  • úvod (přivítání, představení dnešního tématu skupiny, popř. zopakování minulého, popř. kontrola naplnění zadaných úkolů apod.)
  • vlastní část sezení (řeší se konkrétní obsah sezení)
  • závěr (shrnutí sezení, zpětná vazba od účastníků, popř. zadání úkolů na příště, popř. domluva/upřesnění času a místa příštího sezení; rozloučení)
  • administrace sezení (písemný zápis, písemná zpětná vazba, záznam do různých typů kartoték, monitorovacích zpráv, docházkových listů apod. pro účely sociálních služeb, projektů nebo činnosti organizace; popis průběhu, splnění úkolů, rozdělení úkolů apod. dle toho, co je pro danou skupinovou práci důležité; při prvním setkání se obvykle administruje písemná dohoda o spolupráci, popř. je ústní)

 

Techniky sociální práce ve skupině

Ne všechny skupiny potřebují, aby sociální pracovník přicházel s nějakými konkrétními technikami. Někdy stačí, když sociální pracovník pouze předává slovo mezi jednotlivými účastníky a diskuzi moderuje nebo usměrňuje. Někdy je ale vhodné využít konkrétní techniky, aby se členové seznámili mezi sebou, získali vzájemnou důvěru, dokázali analyzovat nebo co nejobjektivněji posoudit nějaký problém. Můžeme se pro techniky inspirovat i různými hrami pro rozvoj komunikace, vztahů apod.

Návrhy některých technik popisuje např. Klimentová v opoře Sociální práce: Teorie a metody II na str. 56 až 65 (opora je publikována v našem týmu), nebo Truhlářová v opoře Metody práce se skupinou (taktéž naleznete v našem týmu).

 

Příklady organizací v sp, kde lez pracovat se skupinou

  • domovy pro seniory
  • stacionáře,
  • nízkoprahy,
  • organizace SPOD
  • střediska výchovné péče
  • ÚP (rekvalifikace)
  • poradny (pro vztahy aj.)
  • psychoterapeutické organizace (sociální
  • pracovník může být součást terapeutického týmu)
  • dětské domovy se školou
  • vězeňství a PMS
  • svépomocné skupiny
  • supervizní skupiny
💾 Stáhnout materiál   ✖ Nahlásit chybu
error: Content is protected !!