Vznik, vývoj a dějiny filosofie

 

Otázka: Vznik filosofie, konfucianismus a taoismus, předsokratovská filosofie

Předmět: Filosofie, Společenské vědy

Přidal(a): Petr Babyka

 

1) Filosofie jako věda

= soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka

  • kladení otázek po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku
  • hledání obecných vlastností člověka, struktur přírody, společnosti i kosmu
  • (kosmos = středověké označení vesmíru)

 

2) Filosofické disciplíny

Aristotelovo dělení:

  • vědy teoretické (fyzika, metafyzika a matematika)
  • vědy praktické (etika a politika)
  • vědy tvořivé (poetika)

Základní disciplíny

  • Ontologie
    • = teorie bytí
    • zabývá se např. tím, co je bytí a jsoucno, hmota, podstata, čas, prostor apod.
    • často se ztotožňuje s metafyzikou
    • Aristotelem nazývána první filosofií
  • Gnozeologie (též noetika nebo epistemologie)
    • = teorie poznání
    • problematika vědeckého poznání
    • zabývá se problémy zdrojů, podmínek, možností a mezí lidského poznání
    • ověřuje otázky pravdy (cíl každého poznání)
  • Etika
    • = teorie morálky
    • zabývá se lidskými soudy o tom, co je dobro a zlo, svoboda, mravní odpovědnost, štěstí, smysl lidského života
    • mravní normy a jejich význam pro jednání člověka
    • patří sem také ekoetika (etické problémy ekologie)

 

Další disciplíny

  • Filosofická antropologie
    • = filosofie člověka
    • zabývá se člověkem jako celkem, jeho podstatou, smyslem, vztahem jeho duše a těla, jeho postojem k sobě samotnému
    • otázka lidské svobody
  • Filosofie přírody
    • zabývá se poznáním přírody
    • snaží se objasnit zákonitosti přírodního dění
    • pokouší se zodpovědět otázky týkající se např. změn v přírodě
  • Filosofie jazyka
    • zabývá se otázkami významu, vztahu jazyka a skutečnosti, vztahu jazyka a myšlení
    • zkoumá, jakou roli hraje jazyk při poznávání
    • řeší uplatnění řeči v komunikaci

 

3) Vznik filosofie

  • Předfilosofický postoj člověka ke světu – vychází z mýtu, člověk se ze světa nevyčleňuje
  • Mýtus = příběh se symbolickým nebo náboženským významem
    • tvorba názorů lidí na svět, přírodu a lidské bytí
    • vysvětlování účelu věcí, původ států, měst, rodů apod.
    • lidé si kladli pouze otázky, na které nacházely odpovědi v mýtech
  • Hesiodova soustava řeckých mýtů – počátkem všeho je chaos
  • Teoretický postoj člověka ke světu = cesta od mýta k logu
    • vzniká z údivu, který člověka vytrhne z přirozeného postoje ke světu
  • Logos = nahrazení chaosu řádem (kosmem), který je vysvětlitelný lidským rozumem
    • racionální výklad světa

 

4) Filosofie a náboženství

  • oba pojmy jsou zaměřené na celek skutečnosti
  • klíčovou rolí je člověk
  • mají mnoho společného, ale často bývají v rozporu
  • náboženství – stejně staré jako lidská kultura, citový a iracionální základ, postaveno na víře
  • filosofie – poznání vědeckého typu, reálné zkoumání

 

5) Základní filosofické problémy

Charakterizovány otázkou ,,Co je bytí?“

Bytí = základní vlastnost jsoucna

  • tématem se zabývá ontologie
  • něco, co je společné pro všechna jsoucna

Jsoucno = vše, co má podíl na bytí (vše, co existuje)

Ontologická diference = rozdíl mezi jsoucnem a bytí

  • základní téma filosofie
  • zkoumat jsoucna z hlediska jejich bytí znamená zkoumat je jako celek (otázky Proč jsou? Jak jsou?)

Vztah mezi světem, jaký je, a světem, jak se nám jeví

  • tématem se zabývá gnozeologie
  • zkoumání, zda je náš obraz světa identický, podobný nebo odlišný od objektivní reality
  • smyslové vnímání – filosofie nesouhlasí s předpokladem, že předměty jsou takové, jaké je vnímáme svými smysly

 

6) Dějiny filosofie, proměny základních paradigmat

6.1. Antická filosofie (7. – 6. století př. K.)

  • počátky spojeny s prostředím řeckých městských států
  • přechod z patriarchální formy vlády do demokratičtější správy polis
  • významný ekonomický vzestup oblasti

Dělení antické filosofie

  • předsokratovská filosofie (7. – 5. století př. K.)
  • filosofie klasického období (5. – 4. století př. K.)
  • filosofie v období helénismu a pozdní antiky (4. století př. K. – 529 n. l.)

1) Předsokratovská filosofie

Miléťané

  • z města Milétos
  • Milétská škola
  • první filosofové, kteří začali realizovat přechod od mýtu k logu
  • snaha vyložit svět přirozeným způsobem
  • hledání pralátky (arché)
  • Thalés (624 – 548 př. K.)
  • pobýval v Egyptě
  • pralátkou je voda (zdroj z řeky Nile) – počátek všeho
  • ,,Svět je plný bohů“ (panteismus)
  • Anaximandros (610 – 546 př. K.)

                            – filosof, který se zaobíral astronomií

 – apeiron = arché je bezměrné, neurčené, bezmezné

– vše vzniká z přirozené neomezenosti a vrací se do ní zpět

  • Anaximenés (585 – 528 př. K.)

                       –  vnímal arché jako neurčitý vzduch

-> vše vzniká právě z něj (zhušťováním, zřeďováním)

teorie 4 elementů (voda, vzduch, oheň, půda)

Pythagorejci

  • pokračovali v Pythagorově filosofii
  • zkoumali svět na základě čísel
  • učení o převtělování duše = snaha osvobodit duši z koloběhu života

-> dodržováním zásad uzavřeného učení

->  vzdělávání, autorita, disciplína, zdrženlivost apod.

  • založili filosoficko-náboženskou školu (uzavřené bratrstvo se složitým systémem)
  • skupina pythagorejců byla nakonec rozehnána -> kvůli snaze uplatnit se v politice
  • hudba sfér = zvuk nebeských těles
  • Pythagoras ze Samu (580 – 500 př. K.)

jako první se nazval filosofem

založil školu (na území jižní Itálie a Sicílie)

princip čísel

-> každé má svůj význam (např. 10 = dokonalost)

-> vyjadřují nejen rozměr či počet, ale také kvalitu

-> hudba (číselné vztahy se souzvukem tónů

 

lidská duše je nesmrtelná

-> prochází očišťováním v nových vtěleních

-> cílem je vysvobodit ji z koloběhu nových zrození

 

Herakleitova filosofie

  • Herakleitos z Efezu (540 – 480 př. K.)
  • temný filosof (obtížně srozumitelná filosofie)
  • pocházel ze zakladatelského rodu efezských králů
  • královskou hodnost postoupil svému bratrovi a začal se plně věnovat filosofii
  • považoval se za samouka, nenavazoval na žádného předchůdce
  • řešení problému přeměny, změny
  • společným prvkem všeho je logos
  • podstatou světa je oheň

-> v jeho rozpalování a uhasínání vznikají, mění se a zanikají jednotlivé věci

-> příčinou jejich neustálé změny je boj od sebe neoddělitelných protikladů

-> př. den x noc, zdraví x nemoc, válka x mír

-> stále jsou však v harmonii

  • svět je neustálou změnou, jeho podstatou je také dění
  • ,,Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“

-> měníme se my i “řeka“

  • ,,Vše plyne“
  • dialektické myšlení (= protiklady, vývoj světa)

Eleaté

 

  • Elejská škola (založena ve městě Elea)
  • poukazují na vztah mezi pravým poznáním (epistémé) a pouhým zdáním (doxa)
  • epistémé = výsledek práce rozumu
  • doxa = výsledek klamu smyslů
  • Xenofanes
  • problematika a kritika řeckého náboženství

-> kritika antropomorfismu (= lidská podoba, vlastnosti)

-> kritika polyteismu (víra ve více bohů)

  • vyznávání panteismu (Bůh je všechno, je rozptýlen všude a ve všem)
  • Parmenides z Eleje (540 – 480 př. K.)
  • autorem prvního elejského myšlení
  • problematika přeměny, změny
  • jeho filosofie popírá herakleitovské dynamické pojetí protikladného bytí
  • upustil se od smyslového poznání -> dle něj připoutává člověka k přírodě
  • je nelogické připustit si existenci bytí a nebytí zároveň
  • ,,Nic nemůže vzniknout z ničeho“
  • ,,Bytí je a nebytí není“
  • představa, že do světa, do kterého jsme se narodili, byl takový vždycky
  • ,,Něco se nelze přeměnit v něco jiného“

-> na druhou stranu změny vnímal

-> dával však přednost rozumu (= racionalismus -> 1. racionální myšlení)

  • Zénon z Eleje (490 – 430 př. K.)
  • dovršil elejské učení

 

  • aporie = logické paradoxy o nemožnosti pohybu

= existence jediného bytí

= neexistence prázdného prostoru

Mladší fyzikové

  • problém přeměny
  • dynamická proměnlivost přírody vzniká slučováním neměnných základů bytí

-> dynamický princip

  • Empedokles (490 – 430 př. K.)
  • neměnné základy světa -> 4 živly (voda, půda, oheň, vzduch)
  • princip, který živly spojuje ve věci = láska
  • princip, který věci ničí a rozkládá zpět do neměnných živlů = svár
  • Anaxagoras (500 – 428 př. K.)
  • neměnné základy světa -> tzv. semena (je jich nekonečně mnoho, lze je stále dělit)
  • nús = rozum či duch, který hýbá světem

spojuje semena ve věci i věci ničí a rozděluje je zpět na semena

Atomisté

  • návaznost na mladší fyziky
  • reakce na aktuální problémy své doby (problém pohybu x klidu, bytí x nebytí)
  • Leukippos (500 – 440 př. K.)
  • zakladatel atomismu, vyjádřil jeho základní myšlenky
  • formuloval logický zákon dostatečného důvodu (= nic se neděje nadarmo)
  • Demokritos (460 – 370 př. K.)
  • pocházel z Abdér
  • označoval svět jako jednotu atomů (jsoucna) a prázdna (nejsoucna, prázdného prostoru)
  • atomy -> mají háčky, kterými se spojují (dočasně)

-> spojováním vznikají věci i lidské duše

-> jsou věčné

-> liší se tvarem, velikostí

-> pohybují se v prázdném prostoru (v nejsoucnu)

-> determinismus = atomy mají určené dráhy pohybu

  • existence vlastností: těžké, lehké, měkké, tvrdé, u ostatních (barvy, chutě, vůně) je neuznává
  • duše je nesmrtelná
  • problematika změny -> věci se mění, ale základ je daný
  • Epikuros ze Samu (341 – 270 př. K.)
  • navázal na Demokrita, odmítl však předurčenost drah atomů

-> atomy dle Epikura padají shora dolů, pohybují se paralelně

-> mají však možnost svobodného odchýlení se od své dráhy a spojení s jinými atomy (spojením vznikne nová věc)

 

    

 

💾 Stáhnout materiál   🎓 Online kurzy
error: Content is protected !!