Základy teorie práva

Otázka: Občanské, soukromé a vlastnické právo

Předmět: Právo, Společenské vědy

Přidal(a): Jana Dyčinská

Právo (pozitivní) = soubor norem, vydaný a uznávaný státem, které jsou pro společnost závazné a jejichž zachování je vynucováno státní autoritou
Přirozené právo – nezávislé na státní moci, založeno na morálce, princip spravedlnosti, rovnosti, vychází z člověka, jeho přirozenosti, rozumu, svědomí, případně božího záměru, boží vůle

Zlaté pravidlo = jednoduchá zásada vzájemnosti v jednání mezi lidmi („Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“, „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi.“ – Bible)

PRÁVO SUBJEKTIVNÍ A OBJEKTIVNÍ

Právo subjektivní = souhrn oprávnění, dovoleného chování jedince
- subjektu práva (fyzická či právnická osoba) v právním vztahu
  – právní možnost chovat se určitým způsobem, subjekt má právo k něčemu či na něco (právo něco (ne)konat, obdržet, požadovat)
- každý má v mezích svého subjektivního práva možnost volby, zda bude nebo nebude své subjektivní právo vyžadovat, zároveň oprávnění požadovat plnění povinností druhých subjektů
Právo objektivní = soupis všech obecně závazných pravidel chování, všech možností, co smím, nesmím či musím
- písemné vyjádření subjektivních práv závazných pro všechny členy společnosti
- spolu s pravidly chování jsou stanoveny i sankce jako následek jejich porušení
- obsaženo v právních normách (nařízeních, zákonech, vyhláškách apod.) – normy hmotného práva

PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ

Právo hmotné = soustava právních předpisů, které stanoví, jak se mají lidé v právních vztazích chovat, např. co je zakázáno a co dovoleno, většina právních předpisů patří právě do oblasti práva hmotného
Právo procesní = speciální právní předpisy, které říkají, jakým způsobem probíhá proces, ve kterém se určité subjektivní právo uplatňuje u soudu nebo jak postupuje státní orgán v případě, kdy rozhoduje o něčích právech a povinnostech

PRÁVNÍ A MRAVNÍ VĚDOMÍ

Právní vědomí

a) znalost práva
b) názory na spravedlnost – nemusí ze subjektivního hlediska vždy odpovídat platnému právu
při stagnování odpovědnosti za porušení práva se obvykle vychází ze zásady „Neznalost práva neomlouvá.“ („Ignorantia iuris non excusat.“)
platné právní normy se ve vědomí prolínají s jinými společenskými idejemi a postuláty, ty rovněž ovlivňují chování lidí, lidé je dobrovolně akceptují, neboť jim přijdou správné
ne všechny normy odpovídající právnímu vědomí jsou vyjádřeny ve formě práva – „Právo je minimum morálky.“
Právo je méně přísné než morálka v požadavcích lidského chování (nevěra je nemorální, ne nelegální) ovšem přísnější ohledně následků porušení pravidel než morálka (nevěra se právně netrestá, krádež housek ano)

SPRAVEDLNOST A LEGALITA

Spravedlnost = takový stav věcí, který je žádoucí a odpovídá podstatě a právům člověka ve společnosti
Nespravedlnost = stav, jenž je v rozporu s požadavkem obecného blaha a musí být odstraněn
Zákonnost (legalita) = všeobecná závaznost zákony, stav společnosti, který je v souladu s právem, státní orgány jsou při tvorbě práva i při jeho realizaci vázány zákony
Legitimita = ospravedlnitelnost, odůvodnění určitého postupu a jeho výsledku, klade důraz na ospravedlnitelnost samotného platného práva, kritérium = spravedlnost

PRÁVNÍ ŘÁD A PRAMENY PRÁVA

Právní řád = souhrn všech pramenů práva, které platí v určitém státě

Občan státu je vázán právním řádem svého státu, i když pobývá na území jiného státu, pokud se nedostává do rozporu s jeho právním řádem

Prameny práva = psané i nepsané formy, ve kterých je obsaženo objektivní právo:

Normativní právní akty, právní obyčeje, zvyklosti, soudní precedenty, normativní smlouvy
Normativní právní akty = všeobecně závazné právní předpisy charakteru zákona, zákonného opatření, vyhlášky vládního nařízení apod. – vyznačují se podstatnou mírou obecnosti a jsou spojeny s možností užití státního donucení
Obyčej = nejstarší prameny práva, vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem → netvoří se cílevědomě, nepsané právo – jako pramen práva se v současnosti objevuje zřídkakdy (v Evropě ustupuje psanému právu od 19. st., dosud v Islámském právu, v Africe, Asii, ale i VB)
Precedens = soudní rozhodnutí, kterým se řídí případy dosud právně neupravené, slouží jako vzor pro rozhodování v budoucnosti
Smlouva = nabývá normativního charakteru (a role pramenu práva) tehdy, jsou-li její ustanovení obecná a pokud reguluje celou skupinu právních vztahů, normativní smlouvy jsou hlavním pramenem práva mezinárodního (jinak se většinou týkají individuálního právního vztahu a nemají normativní charakter – nejsou pramenem práva) (Charta OSN, mezinárodní smlouvy EU…)

Právní norma = závazné obecné pravidlo chování, které je vyjádřeno zvláštní, státem uznanou formou a jehož zachování je státní mocí vynutitelné (chováním se rozumí činnost i nečinnost)

Každou právní normu tvoří:
a) hypotéza = předpoklad, stanoví podmínky, za nichž se má realizovat pravidlo chování
b) dispozice = vlastní pravidlo chování, stanoví, komu a jaká oprávnění a povinnosti vznikají
c) sankce = následky nezachování normy

Právní síla

Normativní právní akty mají různou právní sílu (=vlastnost právní normy, jež ji činí nadřazenou jiné právní normě)
Podle stupně právní síly dělíme předpisy na:
- a) prvotní (primární, originální, zákonné) – ústavní zákony a zákony
- b) druhotné (sekundární, odvozené, podzákonné) – nařízení vlády, prováděcí vyhlášky ministerstev/obcí apod.
- a) má vyšší právní sílu než b)
- a) tvoří zákonodárný orgán – parlament, případně jsou přijaty v referendu
- b) slouží k podrobnější právní úpravě věci, schvalují je orgány státní správy nebo vláda
mezinárodní zákony (EU) > ústava > zákony (PS) > nařízení > vyhlášky ministerstev > nařízení vyhlášek krajů a obcí

PLATNOST, ÚČINNOST A PŮSOBNOST PRÁVNÍ NORMY

Platnost právní normy – platná podle všech náležitostí a vydaná příslušným orgánem ve Sbírce zákonů
Účinnost právní normy – přesně dané datum, od kdy je norma závazná
Působnost právní normy – rozsah použití normy na konkrétní případ
Působnost může být: osobní, místní, věcná, časová

Druhy právních norem:

Zavazující = přikazující a zakazující
Opravňující

ZÁKONY

Základní druh normativních právních aktů, stanovují pravidla chování závazná pro jakékoliv subjekty – státní orgány, právnické i fyzické osoby
Od běžných zákonů se odlišují zákony ústavní – formou i vyšším stupněm právní síly
Zákoník (kodex) = soubor systematicky uspořádaných norem celého odvětví práva (občanský, obchodní, zákoník práce…)
Změny a úpravy zákonů jsou prováděny prostřednictvím novel

PRÁVNÍ VZTAHY

Vztahy mezi subjekty jako nositeli subjektivních práv a odpovídajících právních povinností, které vyplývají z objektivního práva
2 podmínky existence právního vztahu:
- 1) je dána právní norma, která určuje podmínky vzniku (změny, zániku) a rozsah oprávnění a povinností subjektů právního vztahu (např. občanský zákoník definuje uzavírání kupní smlouvy)
- 2) vznik, změna nebo zánik právního vztahu jsou spojeny s právně významnými okolnostmi, tzv. právními skutečnostmi (např. uzavření kupní smlouvy)

Prvky právního vztahu

Subjekty (účastníci) – v právním vztahu jim vznikají práva a povinnosti (např. kupující a prodávající)
Obsah – oprávnění a povinnosti subjektů právního vztahu (např. oprávnění kupujícího požadovat prodanou věc a povinnost zaplatit kupní cenu a naopak)
Objekt (předmět) – to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů, cíl právního vztahu (např. kupovaná věc)

Subjekty právních vztahů

Fyzické osoby
Právnické osoby – korporační (obchodní společnosti, politické strany, družstva, spolky, zájmová sdružení…)
– nadační (=fondové, instituce založené k vyčlenění určitého majetku s účelovým určením jeho užití)
Orgány veřejné správy (obce, kraje), stát a státní orgány

PRÁVNÍ ZPŮSOBILOST

Právní subjektivita = způsobilost k právům a povinnostem, umožňuje právnickým a fyzickým osobám vstupovat do právních vztahů
Účastníci právních vztahů mají trojí druh právní způsobilosti:
- a) způsobilost k právům a povinnostem – způsobilost být účastníkem právních vztahů – v občanském právu vzniká narozením a zaniká smrtí/prohlášením za mrtvého
- b) způsobilost k právním úkonům – způsobilost zakládat, měnit či rušit právní vztahy (závisí na věku občana a duševním zdraví) – v občanském právu 18 let, v pracovním 15 let, soud může fyzickou osobu zbavit způsobilosti k právním úkonům či ji omezit
- c) způsobilost k protiprávním jednáním – způsobilost nést právní odpovědnost za vlastní protiprávní chování

PRÁVO KONTINENTÁLNÍ A ANGLOSASKÉ

(právní systémy/kultury)

Každá země si tvoří svůj právní řád, některé kultury mají k sobě, co se týče práva, blíž než jiné – tvoří společně právní kultury
Existují 3 základní typy právních kultur – anglosaské, kontinentální a islámské právo

Kontinentální právo

Pochází z Evropy, vyvinuto z římského práva, rozšíření do zemí Asie či JA, dnes nejrozšířenější na světě
Existují subsystémy kontinentálního práva, která si zachovávají svá specifika – např. subsystém francouzský (frankofonní země, Španělsko…), germánská oblast práva (germánské i jiné země včetně ČR, Japonska a Jižní Korey), subsystém skandinávských států
Základním pramenem je zákon, praxe soudů nebo obyčejové zvyklosti nehrají příliš velkou roli
Důležitým znakem – dualismus práva
Odlišování práva soukromého a veřejného – máme tedy předpisy, které upravují vztahy mezi subjekty, které jsou si rovny, a mezi státem a fyzickými/právnickými osobami

Anglosaské právo

Angloamerické, common law
Vznik v Anglii, rozšíření do britských kolonií, v současnosti jej používá třetina populace (VB, Indie, Ghana, Nový Zéland, ale i USA – někdy angloamerické)
Základní prameny práva stejně jako v kontinentálním zákony (vydávány parlamentem) a podzákonné předpisy vydávané exekutivou, ale důležitou roli má i precedent (rozhodnutí soudu) – proto se často označuje jako soudcovské nebo precedentní právo
Precedens – funguje tak, že rozhodnutí vyšších soudů jsou závazná pro budoucí rozhodování ostatních soudů, ty se musí řídit principy, které byly v předchozích rozhodnutích nastaveny – stare decisis
Podobná skutková situace – případ bude vyřešen na základě stejných principů – stejný/podobný výsledek
Pokud soud dospěje k tomu, že se případ skutkově odlišuje od předchozích, může být vytvořen nový precedent – soudy tedy nejen právo aplikují (používají zákony), ale i tvoří
Prameny práva jsou zde také obyčejové zvyklosti, ale i právní literatura
Také nerozlišuje tolik mezi jednotlivými právními odvětvími a nedělí právo na soukromé a veřejné
Hlavní důraz je dáván na jeho použitelnost v praxi – nejsou tak důležité formální definice nebo systematika norem

Další rozdíly mezi kontinentálním a anglosaským právem

V kontinentálním se soudy řídí zákony a rozhodování ostatních soudů berou spíše jako podpůrnou argumentaci, v anglosaském je nutné znát řešení předchozích případů
Řízení před soudy v common law řízen adversárním systémem – soudce zcela nestranný a ponechává strany, aby předkládaly svá tvrzení a důkazy, např. v trestním řízení mají státní zástupce a obžalovaný před soudem postavení rovnocenných stran, které dokazují svou pravdu
V kontinentálním naopak existuje systém inkviziční – soud má povinnost zjistit správně a objektivně stav věci
Oba právní systémy se vlivem globalizace a mezinárodního obchodu sbližují
Zatímco anglosaské začíná čím dál více kodifikovat soubory norem, kontinentální klade stále větší důraz na sjednocování rozhodování soudů

Islámské právo

V některých státech stále platí tradiční práva, jedním z nich je šaría = islámské právo, hlavním pramenem Korán, svatá kniha muslimů
Sunnitská větev šaríi používá také jako pramen sunnu, šíitská se aplikuje zejména v Íránu
Většina muslimských států používá kombinovaný systém práva, kdy mají sekulární zákony pro věci veřejné, a šaría pouze pro islámské rodinné právo (rozvody, dědictví, výchova dětí…), sekularismus = státní moc, státní instituce a stát sám mají být nezávislé na náboženství a náboženském uvažování

SYSTÉM PRÁVA A PRÁVNÍ ODVĚTVÍ

Mezinárodní a vnitrostátní

Mezinárodní – zabývá se vztahy mezi státy, státy a mezinárodními organizacemi, mezinárodními organizacemi navzájem
Vnitrostátní – řeší vztahy mezi subjekty na území jednoho státu

Veřejné a soukromé

Veřejné – vztah stát-občan, odvětví – ústavní, trestní, správní, finanční
Soukromé – vztah občan-občan, odvětví – rodinné, občanské, obchodní

Hmotné a procesní

Hmotné stanoví závazná a vynutitelná pravidla
Procesní určuje postup jednotlivce a státních orgánů při porušení práva a způsob sankcionování (např. jednání u soudu)

HISTORIE PRÁVA

Chammurapiho zákoník (2. tisíciletí př. n. l.) – „oko za oko, zub za zub“, Babylonie
Zákon dvanácti desek (449 př. n. l.) – římské právo
- Velmi stručný text, vytesaný do kamene, zachován jen v citátech, jen zásady a sporné body, nicméně je to první zákoník, který se neodvolává na božské autority, a dokonce přímo předpokládá, že se bude měnit (novelizovat). Týká se práva soukromého (hmotného i procesního) i trestního. Vychází ze zásady rovnosti občanů, nedotknutelnosti majetku a dědictví v mužské linii. Věřitel dostával moc nad dlužníkem (jež se časem zmírnila), vyšetřování i případný výkon trestu musel provést sám.
Corpus iuris civilis (6. st.)
Kanonické právo (ordály) = církevní právo
Code civil (1804)
Občanský zákoník (1896) – Německo
Všeobecný zákoník občanský (1811) – Rakousko-Uhersko

Právní vývoj českých zemí:

9. století: Zákon sudnyj ljudem
11. století: Dekreta Břetislavova – ukončení pohanských tradic
12. století: Statuta Konráda II. Oty (první psaný zákoník v českých zemích)
13.-14. stol.: právní partikuralismus – právo městské, dvorské, zemské církevní (nejednotný právní řád)
- V počátcích státu se právo stanovuje formou nařízení panovníka horní zákoník (sepsán 1300-1305 za Václava II.) (česky Právo královské horníků, resp. Královské horní právo) Zároveň se uplatňovalo církevní právo, ordály zrušeny za Karla IV.
16. stol.: první právní předpisy upravující státní organizaci (Zemské zřízení království českého, Zemské zřízení markrabství moravského apod.)
17. a 18. stol.: Obnovené zřízení zemské (1627/1628) – vydáno po neúspěšném stavovském povstání a pomohlo prosazovat absolutismus
- Reformy Marie Terezie a Josefa II.
- tereziánský a josefínský trestní kodex, tereziánský kodex soukromého práva
19. století: Všeobecný zákoník občanský (1811)
20. století: ústavní listina z roku 1920, Ústava 9. května, Ústava z roku 1960, Ústava z roku 1968, ústava České republiky (platní od 1. 1. 1993)