Otázka: Obyvatelstvo a sídla světa

Předmět: Filozofie, Společenské vědy

Přidal(a): L.

FILOSOFIE MODERNY -> od poloviny 19.století – dodnes

• Posledním klasickým filosofem byl Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Typické znaky filosofie v 19. století

• Pluralismus – už neexistuje jediná ,,vládnoucí‘‘ filosofická škola –> nyní obrovské množství názorů, směrů – nenajdeme zde nějakou jednotící filosofickou školu –> řada filosofů odmítala vytvořit nějakou školu
• Příklon k iracionálně antropologickému proudu – člověk a jeho starosti
  • Svět se zrychluje a modernizuje – filosofové se na to snaží reagovat –> řeší otázky smyslu existence (co nás tíží, proč máme úzkosti a deprese): existencialismus
• Filosofie už není královnou věd – dáno vědeckým pokrokem (vědy se specializují – postupem času se od filosofie odlučuje psychologie, která dřív byla součástí filosofie, vznik dalších samostatných věd)

Kolébka filosofie: Německo a Francie

SCIENTISTICKY ORIENTOVANÉ SMĚRY

POZITIVISMUS

• Vychází z programu pozitivní filosofie
  • Program spočívá v tom, že se přeměněná filosofie (která se řídí vědeckým poznáním) má stát nástrojem společenské reorganizace (přeměny společnosti)
  • Jde o to, jak lépe dosáhnout lepší budoucnosti pro lidstvo
  • Přírodní vědy (ne humanitní) jsou nositeli pokroku
• Představitel: G. MASARYK
• Pozitivismus je antimetafyzický a antimaterialistický směr (vyčleňuje se metafyzice a tradiční filosofii, které nejsou podložené na vědeckých základech)
  • Vědecké poznání se má podle pozitivistů rozšířit do všech věd –> redukce filosofického poznání na oblast gnoseologie
  • Podle pozitivistů se máme zabývat skutečným, zbavit filosofie metafyziky (která je nesmyslná)
  • Nelze dojít k absolutnímu poznání – můžeme se k pravdě jen přibližovat a zkoumat jen vztahy, ne podstaty
• Zakladatel pozitivismu a sociologie: August COMTE

* další sociologové: Max WEBER, Karl MARX

AUGUSTE COMTE (1798-1857)

• ,,Filosofii je třeba změnit dříve něž svět.‘‘
• Francouzský filosof a sociolog
• Původní označení pro sociologii – sociální fyzika (chtěl použít přírodní vědy na studium společnosti)
• Sociologie = věda o společnosti
  • Rozdělení sociologie
    • Sociální statika – řeší podmínky, existenci a řád společnosti (př. řeším rodinu v roce 2024)
    • Sociální dynamika – řeší vývoj společnosti (př. srovnávám rodiny v 19. a 20. století)

• Dílo: Kurz pozitivní filosofie
  • Podle A. Comta lidstvo prochází 3 zákony o vývoji lidstva – Zákon 3 stádií:
    • 1. stádium – teologické (primitivní)  – v tomhle stádiu člověk podléhá mýtům, hledá absolutní poznání u Boha, z hlediska poznání a vývoje člověka se jedná o ,,dětský věk‘‘
    • 2. stádium ­– metafyzické (abstraktní) – v tomhle stádiu už člověk nepodléhá mýtům, ale filosofuje, konstruuje různé teorie – ,,mladistvý věk‘‘
    • 3. stádium – vědecké (pozitivní) – nejvyšší stádium; základem toho, jak si člověk vysvětluje svět je vědecké poznání – ,,mužný věk‘‘; uvědomuje si, že není možné dosáhnout absolutního poznání –> člověk by se měl ale snažit o co nejpřesnější poznatky

• • Největším nedostatkem podle něj je, že máme rozdílné názory –> je potřeba sjednotit
  • Varoval před revolucemi – jsou nebezpečné (př. VFR), protože nabourávají řád, harmonii společnosti –> hrozí, že se kvůli revoluci společnosti rozštěpí víc než předtím
  • Byl proti náboženství, ale propagoval náboženství humanity (předmětem úcty není Bůh, ale lidstvo)

MARXISMUS

KARL MARX (1818-1883)

• ,,Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.‘‘
• Německý filosof historik, ekonom, právník, sociolog
• Pocházel z rodiny rabína (žid), jenž konvertoval ke křesťanství
• Stal se novinářem – analyzoval moderní průmyslovou (,,buržoazní‘‘) společnost –> kritizoval ji ve svých článcích –> vedlo to k cenzurským zásahům –> musel se uchýlit do exilu ve Francii a Belgii
• Se svým přítelem a zároveň mecenášem, Friedrichem ENGELSEM vypracoval základy teorie komunismu – Komunistický manifest
• Byl ovlivněn NKF, klasickou ekonomií, utopickým realismem

• MARXOVA FILOSOFIE
  • Dílo: Kapitál
  • s Hegelem sdílel toto: historie je proces, dějinný optimismus – svět se vyvíjí k lepšímu, změna přináší pokrok, historie má smysl a cíl

 Dialektický materialismus

• • prvotní je hmota nad duševnem – tvrdil, že změna v materiálních podmínkách vede ke změně myšlení, resp. duchovno a myšlení jsou závislé na hmotných podmínkách –> změna společnosti může podle něj proměnit následně i myšlení člověka
  • prohlašuje, že konečný stav bez konfliktů (k němuž se dospívá na konci procesu, není blažeností ducha (jež se navrací sám k sobě – Hegel), ale dokonalou společností, kde každý harmonicky pracuje pro dobro většího celku
  • Hegel: idealistické pojetí dějin, základ: duch
  • Marx: materialistické pojetí dějin, základ: hmota

Historický materialismus

• • Hnacími silami veškerého vývoje ve společnosti jsou ekonomické podmínky a třídní boj –> způsob, jak lidé produkují a distribuují věci, určuje, jaká společnost bude a jak se bude vyvíjet. Třídní boj, konflikt mezi lidmi (dělníky – pracující a kapitalisty – ti jenž vlastní výrobní prostředky) hraje klíčovou roli ve změnách lidstva –> lidé se snaží změnit podmínky, ve kterém žijí –> revoluce
  • Hlavní hybná síla dějin je nenávist společenských tříd

• NÁBOŽENTSVÍ
  • Marx jako materialista nevěřil v ducha a duši, jako ateista potvrzoval názory L. Feuerbacha, že Bůh je jen lidskou projekce ­– protože se v tomto světě lidi cítí bezmocní, vytvořili Boha, aby jim pomáhal
  • Náboženství považoval za opium lidstva, které přináší pouze iluzi štěstí –> zabraňuje to pokroku (lidé místo toho, aby své řešili problémy, spoléhají se na Boha – nedochází ke třídnickým bojům – žádné revoluce)

• Marxovo pojetí dějin
  • Dějiny jsou dějinami třídních bojů – otroci bojují proti otrokářům, poddaní proti feudálům, dělníci proti kapitalistům –> dějiny vykořisťování

SMĚRY V OPOZICI KE SCIENTISMU

VOLUNTARISMUS

ARTHUR SCHOPENHAUER (1778-1860)

• Německý filosof pesimismu a voluntarismu
• Syn gdaňského velkoobchodníka –> díky tomu cestuje a poznává svět
• díky svému otci, který mu zajistil zázemí, se mohl plně věnovat filosofii
• Osobnost: samotář, mizantrop (člověk, který se straní lidí), pesimista
• Chorobný vztah z pronásledování
• Složitý vztah k ženám
• Považoval se za neuznalého filosofa
• Anti-hegelovský – stavil se proti Hegelovi, odpor k filosofii ducha
• Po revolučním roce 1848 – moment, kdy Schopenhauer dosáhne uznání – intelektuálové se přiklání k jeho filosofii pesimismu

SCHOPENHAUEROVA FILOSOFIE

• Ovlivnil jej Immanuel Kant, Platón, indické směry – hinduismus, buddhismus, které mají negativistický pohled na svět (svět není slast, ale strast)
• Dílo: Svět jako vůle a představa (1818)
  • Úvodní věta v této knize, která shrnuje to poznání: ,,Svět je moje představa…‘‘

• VOLUNTARISMUS
  • Voluntarismus je přesvědčen, že základním hybatelem není duch (HEGEL), práce či hmota (MARX), ale vůle
    • Vůle je nevyčerpatelná, nelze se jí zbavit (jedině sebevraždou – to ale není cesta), dělá si s námi, co chce – pokud ji nezvládneme, stáváme se jejím otrokem; tlačí nás, abychom chtěli stále více
  • Svět není sebepoznáním ducha, ale sebepoznáním vůle
  • Svět ,,věcí o sobě‘‘(nám nedosažitelný) = objektizovaná vůle – vůle si člověkem dělá, co chce
  • Svět ,,věcí pro nás‘‘= moje představa na svět (tlačena a dána vůlí)
  • vůle je čistě daná na subjektu –> introspektivní pohled na svět (máme se zamyslet nad světem a nad sebou)

• dílo: Etika pesimismu
  • Optimismus = zvrácený způsob uvažování
  • Člověk = ubohý egoista, kterému záleží na sobě a sobeckém uspokojení, není rozumný
  • život je marnost nad marností – Jak ale z toho ven?
    • Cesta, jak zmírnit tlak vůle, stres
      • Estetická cesta: stát se umělcem, nechat život plout
      • Asketická cesta: odříkavý způsob života (tzn. že se člověk zřekne všech požitků radosti života)
      • Filosofická cesta: stát se filosofem (který má povědomí o všem)

FILOSOFIE ŽIVOTA

FRIEDRICH NIETZSCHE (1844-1900)

• Německý filosofující básník
• Lze ho zařadit mezi nejvlivnější osobnosti v 19. století – vedle Karla Marxe a Sigmunda Freuda
• Přezdíván jako filosof s kladivem –> symbolicky rozbíjí veškeré tradice, přehodnocujeme veškeré hodnoty
• Představitel filosofie života
• Vyrůstal v protestantské rodině, původně se měl stát farářem
• Otec a bratr zemřeli –> žije v čistě ženské domácnosti – měl problematický vztah se svou matkou a sestrou –> vymezuje se vůči ženám
• Láska k psychoanalytičce ruského původu – Lou Andreas – Salomé
• Profesor filologie (věda zkoumající jazyk) na univerzitě v Basileji
• Ze zdravotních důvodů opouští univerzitu, cestuje po Evropě a píše velká filosofická díla – díla píše i ve svém špatném zdravotním stavu
• 1889 – ozdravný pobyt v Turíně –> tam dochází k nervovému zhroucení –> po zbytek života nemocný
  • Strážkyně jeho odkazu se stává jeho sestra – vydala jeho díla, založila archív
• Inspirátor nacismu – Hitler: ,,Člověk musí tohoto velkého a znamenitého muže milovat, znát ho dobře tak jako já.‘‘
• Miloval hudbu Richarda Wagnera – bez hudby by byl život prázdný

NIETZSCHEOVA FILOSOFIE

• Kritizuje dosavadní tradice myšlení (pilíře, na kterých stojí naše dosavadní myšlení) – kritizuje Sokrata a Platóna (který místo toho, aby se zaměřil na tento svět, tak si vytváří nadpozemský svět –> křesťanství) – církev utlumovala vůli k moci lidí (tím pádem i jejich žití) – metafyzické spekulace jsou ideologií, která slouží, aby slabí jedinci či skupiny, aby ovládali zdravé a silné
• 3 období:
  • 1) Schopenhauerský vliv ­–> Voluntarismus Nietzscheho
    • Schopenhauer: vůli nedává žádný směr
    • Nietzsche: vůli dává jasný směr – vůle k moci (ovládat nebo být ovládán)
    • Díla:
      • Zrození tragédie z ducha hudby,
      • Nečasové úvahy – v ní najdeme esej: O užitku a škodlivosti historie pro život –> kritizuje zde akademický pohled historiků (kteří píšou jen o nějakých faktách) –> historie by nám měla dávat ponaučení, nejen fakta

• • 2) Pozitivistické období
    • vůle k moci je vztažena k vědě
    • zamiluje se do vědeckého poznání – propracovává koncept vůle k moci
    • díla: Lidské, příliš lidské, Radostná věda

• • 3) Zarathustrovské období
    • Zpracovává svůj vlastní, originální koncept
    • Díla:
      • Tak pravil Zarathustra aneb Kniha pro všechny a pro nikoho
      • Mimo dobro a zlo – řeší tam morálku
      • Antikrist
      • Genealogie

> Zrozená tragédie z ducha hudby – Svět je tvořen ze dvou principů (vlivů)

• Apollinský princip – Nietzsche ho propojuje s výtvarným uměním, princip míru a řádu, klidový, rozumový, intelektuálový, mravně čistý –> převažuje-li apollinský – život je nudný
• Dionýský princip – Nietzsche ho propojuje s hudbou (živelná), princip zničení, vášnivý, nespoutaný, smyslný

* Jediný národ, který dokázal ty principy držet v rovnováze byli Řekové (Řekové to dokázali v divadle – tragédiích, antických dramatech)

> Idea věčného návratu

• Útočí na myšlenku osvícenství – myšlenku pokroku
• mám žít tady a teď, nedoufat v ráj po smrti, protože se život bude opakovat –> život není jen dobrý, musíme žít i s tím špatným, co nám přinese
• Křesťanská morálka dělá z člověka slabocha (člověk totiž jedná podle předem daných schémat – musí se ale sám rozhodovat), též odsoudil platónskou víru v nějaký lepší, skutečnější svět – odsoudil tím veškerou metafyziku, která popírá život – lidé místo toho, žili tady a teď (užívali si ho), tak jen čekají a přežívají

> Rozměry vůle k moci (máme dvojí morálku)

• Morálka pánů (silných) – vlastnosti: neohroženost, zdraví a hrdost–> tato morálka vede k budování vůle k moci; že máme žít nebezpečně
• Morálka otroků (slabých) – vlastnosti: slabost, utrpení, pokora; původci: křesťanství, Sokrates, Platón

* Nietzsche se pozitivně vyjadřuje ke kosmologickému období – hlavně Hérakleita

> Současnost –> nihilismus

• Tvrdí, že lidé ve společnosti vědeckého pokroku, jsou slabší než kdy předtím
• Život bez hodnot, upadá doba a kultura –> lidé netouží po životě, ale nebytí (ač odstřihli Boha, touží po tom, aby rychle zemřeli a přišel další svět, který je spasí) –> ,,Bůh je mrtev.‘‘

,,Bůh je mrtev.‘‘

• • Znamená to, že Boží moudrost již nepomáhá –> křesťanství a obecně náboženství obecně ztratily svou sílu a vliv moderní společnosti –> tím vyjadřuje názor, že lidstvo se stalo nezávislejším na náboženství a musí hledat způsoby, jak najít smysl a hodnoty ve světě bez náboženského vedení.

• • Ač jsem odstřihli Boha, ale stále žijeme v jeho stínu (nemůžeme se vymanit z té otrocké morálky)
  • Jak se dostat z nihilismu? Přehodnotit dosud zažité hodnoty, tradice – cesta přehodnocování je panská morálka, která vede k vybudování nadčlověka.

,,Člověk je něco něco, co má být překonáno.‘‘

• • V díle Tak pravil Zarathustra tvrdí, že člověk by měl usilovat o překonání svých omezení, konvenčních a morálních hodnot a předsudků, aby dosáhl vyššího stupně existence a vědomí –> vrací se k původní morálce

 ,,Člověk je provaz mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.‘‘

• Proměny ducha (velbloud –> lev –> dítě)
  • Velbloud – symbolizuje tradiční hodnoty
  • Lev – symbolizuje vymanění se z tradice –> svoboda
  • Dítě – symbolizuje nadčlověka (naturalistická, původní morálka)

PRE-EXISTENCIALISMUS

SOREN KIERKEGAARD (1813-1855)

• Dánský myslitel, předchůdce existencialismu, křesťanský filosof
• Křehké zdraví, stal se terčem bulvárů kvůli jeho kritikám
• Osobní život – ,,peklo‘‘– zemřeli mu ti nejbližší (sourozenci, matka) a vychovává ho otec
  • Tvrdí, že neštěstí je způsobeno tím, že jeho otec proklel Boha
  • Podivná výchova otce –> nechodil ven, zůstával doma –> melancholie, rozvoj představivosti
• Kritizoval Hegela, moderní společnost, církev a teology
  • Není to tak, že by kritizoval náboženství jako takové, ale spíš jako instituci a vyznavače náboženství
    • Kladl důraz na to, že skutečná víra je spočívá ve vnitřním požitku
  • Předchůdce existencialismu – otázku bytí prokládá s existencí člověka
    • Být = existovat – chci, můžu, trpím, miluji…
    • Člověk je něco, co se stává, uskutečňuje, naplňuje – není zrozen hotový
  • Hybná síla našeho jednání je náš vnitřní pocit – úzkost, strádání
  • Psal pod pseudonymy

KIERKEGAARDOVA FILOSOFIE

• 2 základní témata:
  • Existenciální analýza lidského života – co znamená být, existovat
  • Analýza pojmu Boha
• Rozlišuje 3 stádia existence / individuálního života / cesta k cíli

• • estetické stádium (nejnižší)
    • stádium založené na okamžiku
    • orientuje se na přítomnost a smysly
    • je to život bez cíle, kdy člověk naplňuje své vášně–> člověk naplňuje vášně, a pak další a další… –> výsledkem je ale nudný život a nenaplněná touha (která je nekonečná)
    • ztělesněním tohoto stádia Don Juan – vášeň

• • etické stádium
    • v tomhle stádiu hledá člověk sám sebe ve vztahu k okolí
    • nežiji již okamžikem, ale povinností
    • orientuje se na rozum (řeším, co je správné/nesprávné)
    • ztělesněním je úředník (byrokrat) – povinnost

• • náboženské (religiózní) stádium
    • lidskost vs božství
    • Víra jako taková není něco, co lze objektivně dokázat –> můžeme ji poznat jedině ,,skokem víry‘‘ mimo racionálno, mimo objektivitu, do nejistoty
    • Ztělesněním je Abraham (muž víry) – víra
    • Tohle stádium není pro každého
    • Pokud neuspěji ve třetí stádiu, čeká mě život jako permanentní strast a úzkost, větší utrpení

* Kierkegaardův Bůh – Bůh strachu

• Spisy: Současnost
  • Současnost = doba zoufalství
  • V moderní společnosti se stává člověk publikem neboli veřejností
    • Hlavním znakem publika je nezávazné (bezduché) tlachání, univerzace hodnot (každý přemýšlí stejně)
    • Vše bezprostřední zaniká pod nadvládou srozumitelnosti
    • všichni si myslí totéž, a souhlasí s něčím, k čemu nemají vnitřní vztah

PRAGMATISMUS

• Filosofický směr vznikl na přelomu 19. a 20. století
• Z řeckého slova pragma = čin, jednání
• Upřednostňuje užitek, zisk, výsledek a úspěch nad ostatními hodnotami
• Přiznává rozmanitost pravd, kde pravdou je to, ,,co nejlépe pracuje pro nás, to co vyhovuje životu
• Každé přesvědčení slouží jako návod k činnosti
• Pojetí pravdy: pokud mi umožňuje dosáhnout cíle –> je to pravda; pokud ne –> je to nepravda
• Zakladatel pragmatismu: William JAMES – vycházel z myšlenek S. PEIRCE (uvedl slovo pragmatismus do filosofie)
  • Zdůrazňuje subjektivní užitečnost jako pravdivostního kritéria

,,Co je pro mne užitečné, je pravdivé.‘‘

* Analogie ,,ztracený člověk v lese‘‘

• • Člověk je ztracen v lese a stojí před dilematem – v dáli vidí světlo – má zůstat nebo jít za ním? –> pragmatická cesta, která nás má dostat ven + podle W. Jamese je důležité věřit v to, že nás ta cesta vyvede ven (pokud věří, ten cíl se stává pravdou)

• John DEWEY – zakladatel pragmatické pedagogiky –> učení se skrz řešení problémů (praxe, aktivita) na úkor biflování
  • Dítě představuje v pedagogice ,,slunce‘‘, okolo kterého se má soustřeďovat pedagogický proces, učitel je pouze průvodcem
  • Základní požadavky na učení:
    • výchova má pocházet ze zájmu dítěte a jeho praktické zkušenosti
    • výchova čerpá podněty a prostředky jak výchovné, tak i učební ze společenství
    • demokratická výchova vede ke zlepšení životní, duchovní a hmotné úrovně

• V Evropě měl filosofickou odezvu především v Anglii
• Ovlivnil Karla Čapka

FILOSOFIE VĚDY

• Vývoj vztahu mezi filosofií a vědou (názory)
  • 1. Filosofie je služkou vědy
  • 2. Filosofie předpokládá výsledky věd a zpracovává je v syntézu
  • 3. Filosofie a věda jsou autonomní
  • -> 4. pohled na filosofii – filosofie a věda se navzájem doplňují (filosofie nutí vědy kriticky zkoumat své postupy, hledat k nim alternativu

* Heisenberg – princip neurčitosti

A. Einstein – teorie relativity

NOVOPOZITIVISMUS

• Redukuje filosofii na pečlivou analýzu jazyka
• Výpověď o realitě by se měla co nejvíce podobat realitě
• Cílem novopozitivismu je odstranit nejasnosti a nesrozumitelnost jazyka

LUDWIG WITTGENSTEIN

• Dílo: Traktát – ,,O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.‘‘
  • Některé otázky jsou mimo dosah jazyka a nemohou být smysluplně diskutovány nebo vyjádřeny slovy, protože je jazyk omezený

• Formou novopozitivismu je LOGICKÝ POZITIVISMUS
  • Vídeňský kroužek: Rudolf Carnap
  • Cíl logického pozitivismu: převést a redukovat vědecké pojmy a výroky na empirické
  • Využívala se metoda VERIFIKACE (=ověření)
    • Experimentální verifikace ­– na základě experimentu ověřím pravdivost
    • Logická verifikace – použiji logiku, abych ověřil pravdivost

• V opozici k logickému pozitivismu je KRITICKÝ RACIONALISMUS

KARL RAIMUND POPPER

• Filosof vědy, matematiky, fyziky
• Ovlivněn K. Marxem, S. Freudem
• Zlom myšlení nastal ve chvíli, kdy se účastnil přednášky Einsteina (teorie relativity)
• Cílem je dokázat nesprávnost druhých, ale i svých názorů –> bavit se se svými oponenty, hledat informaci, která vyvrátí mé přesvědčení –> metoda FALZIFIKACE (zjišťování (ne)pravdivosti výroku/domněnky)
• Věda je podle kritických racionalistů evoluční proces v překonávání –> tím naše poznání roste a vyvíjí se

Problém –> Hypotéza –> Dedukce –> Test

THOMAS KUHN

• Dílo: struktura vědeckých revolucí
• Klíčové slovo: paradigma

* anomálie = porušení přirozeného stavu, něco, co jde proti doposud stanovenému zákonu

Paradigma = je pravidlo, ze kterého vše vychází

Vědecká revoluce = tradiční úsilí vědy si je předchůdcem vlastní změny

Na jakém příkladu prezentuje Kuhn svou teorii? – objevení kyslíku

Článek Filosofie moderny – od 19. století dodnes se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Démokritos – úvaha o antickém filosofovi

Předmět: Filosofie, Společenské vědy

Přidal(a): Hakenová

Úvaha o antickém filosofovi na základě jeho citátu

Univerzita Karlova

Démokritos z Abdér (přibližně 460–370 př. n. l.) byl řecký předsókratovský filosof, jeden ze zakladatelů atomismu. O jeho životě je málo známo, zato se zachovala řada anekdot a výroků o něm, mimo jiné označení „smějící se filosof“ v protikladu k „plačícímu“, údajně hněvivému filosofu Hérakleitovi. Z díla obou dvou se však zachovaly jen zlomky (wikipedia, 2022).

Démokritos: ,,Nesluší se o nic více stydět se lidí než sebe samého a o nic více konat zlé, nedoví-li  se o tom nikdo, než dovědí-li se o tom všichni lidé. Je však třeba se stydět nejvíce sebe samého a tento zákon má být dán duši: nedělat nic nepřístojného“ (fysis.cz, 2022).

Co je morálka? Dalo by se říct, že jde o jednu z nejdůležitějších otázek dnešní doby. Tématika dobra a zla je nekonečná. Protože odpověď je nesmírně relativní. Může se lišit národ  od národa, může se lišit u lidí různého náboženského vyznání, u příslušníků různých genderových skupin, nebo i mezi dvěma generacemi. Kolik existuje na světě osobností (ve smyslu jednotlivců), tolik existuje názorů na to, co je správné a co špatné. Už dávno víme, že nežijeme v černobílém vesmíru, a že tolerovat názor jiného člověka je něco, co nám (když nic jiného) nesmírně usnadní život. Přesto se zdá být nemožné, že by neexistovala jedna ultimátní pravda. Pravidlo, které by  se dalo aplikovat na všechny různé pohledy. Pravidlo, se kterým by každý člověk se zdravým rozumem musel souhlasit. V čem by tkvěl společný jmenovatel, který by spojoval různá pojetí správného jednání do této maximy?

Démokritova definice správného jednání jako toho, které je  v souladu s naším svědomím. Znovu se ale dostávám do konfliktu s realitou, že svědomí každého  z nás se pohybuje v úplně jiné rovině. Jak můžeme říct: Chovej se podle svého nejlepšího svědomí, a nikdy neuděláš chybu,” když nevidíme do hlavy toho, jenž se má naší radou řídit? Každý případ únosu, vraždy, krádeže, nebo znásilnění ve mně vaří krev a budí otázku: Je to tak, že člověk, který páchá zločin, nemá svědomí, nebo se z nějakého důvodu rozhodl ho neposlouchat?  A jaký důvod je dost dobrý, abychom dokázali jinému člověku vědomě ublížit? Jaká dávka sobeckosti je zapotřebí k tomu, aby člověk odsunul stranou všechny výčitky?

Je asi těžké představovat si vnitřní situaci zločince, pokud nejsme psychologové nebo kriminalisté. Pro lepší představu tedy uveďme jiný případ: Co když svým špatným rozhodnutím ovlivníme sami sebe a nikoho jiného? Je potom nemorální chování stejně zavrženíhodné? V dnešní době už se možná nevystavíme veřejnému pranýřování za projev homosexuality nebo extravagance v životním stylu. Co bylo dříve nemorální a špatné, dnes je většinou lidí tolerovatelné. Tato hranice  se s dobou posouvá. Ale. Příklad: Vztahy mezi pokrevními příbuznými jsou dnes tabu. Nebylo tomu úplně tak v době antiky. Nikdo nevíme, jaké stanovisko k tomu budou mít lidé za pět set let. Ale víme, jak je tomu  v západní civilizaci dnes. Víme dokonce i proč. Důkazů potvrzujících, že spojením pokrevních příbuzných dochází ke genetické mutaci, je spousta. Existují zákony, které tyto případy jasně řeší,  a většina moderní populace proti tomu nic nenamítá. To v podstatě znamená, že právě pro tuto většinu je takový vztah nemorální, zvrácený a společensky nepřípustný. Najde-li se ale člověk, přesněji řečeno dva dospělí lidé, kteří tuto zásadu sdílet nebudou a rozhodnou se jí přehlížet, co se stane? Ano, řekněme si narovinu, že zákony by měly existovat z nějakého důvodu, a v tomto případě je důvodem dítě, které by z takového vztahu mohlo získat tak akorát mentální chorobu.

Co kdyby ale dotyční uznali, že takové riziko nehodlají podstupovat, a jejich rozhodnutí by tím pádem ovlivňovalo jen je a nikoho jiného? Jaké právo bych měla já jako jednotlivec (pomineme teď stát) soudit takový pár?

Nesnažím se tvrdit, že co se mne netýká, po tom mi může být axiom. Chci jenom říct, že člověk by neměl mít výčitky za své činy jenom proto, že by se někomu mohly nelíbit. Důležité je, co nám napovídá vlastní svědomí…

,,A co si o nás pomyslí sousedi?”

Ano, ano. Někteří by mne za předchozí odstavec poslali do cirkusu. Neumím posoudit, jak je to jinde na světě, ale něco mi říká, že my Češi nejsme jediní, kteří se mohou pyšnit úkazem takzvané “báby na pavlači”, a z toho vyplývajících starostí o to, “co si pomyslí sousedi”… Nebo známí. Nebo rodiče. Nebo náhodní kolemjdoucí. Teď, když nad tím přemýšlím, Řekové jsou  v tomhle ještě horší, pokud něco jako “horší” vůbec existuje. ,,V tomhle přece nehodláš jít ven! Vždyť nás celá vesnice bude pomlouvat, co to máme za prostopášnou dceru!”   ,,Jak si to představuješ, vypláznout na mě jazyk v kavárně?! Teď abych se za tebe styděla, jakýho  to mám zlobivýho kluka.”

Dalo by se asi vymyslet nespočet komických příkladů, ale je to vlastně k smíchu? Proč nám tolik záleží na názorech známých, příbuzných, a dokonce i naprosto cizích lidí?

Svědomí – univerzální nebo mnohočetné?

Mně osobně se zamlouvá Démokritova definice správného jednání jako toho, které je v souladu s naším svědomím. Znovu se ale dostávám do konfliktu s realitou, že svědomí každého  z nás se pohybuje v úplně jiné rovině. Jak můžeme říct: ,,Chovej se podle svého nejlepšího svědomí, a nikdy neuděláš chybu,” když nevidíme do hlavy toho, jenž se má naší radou řídit? Každý případ únosu, vraždy, krádeže, nebo znásilnění ve mně vaří krev a budí otázku: Je to tak, že člověk, který páchá zločin, nemá svědomí, nebo se z nějakého důvodu rozhodl ho neposlouchat?  A jaký důvod je dost dobrý, abychom dokázali jinému člověku vědomě ublížit? Jaká dávka sobeckosti je zapotřebí k tomu, aby člověk odsunul stranou všechny výčitky? Je asi těžké představovat si vnitřní situaci zločince, pokud nejsme psychologové nebo kriminalisté. Pro lepší představu tedy uveďme jiný případ: Co když svým špatným rozhodnutím ovlivníme sami sebe a nikoho jiného? Je potom nemorální chování stejně zavrženíhodné? V dnešní době už se možná nevystavíme veřejnému pranýřování za projev homosexuality nebo extravagance v životním stylu. Co bylo dříve nemorální a špatné, dnes je většinou lidí tolerovatelné. Tato hranice  se s dobou posouvá. Ale.

Příklad: Vztahy mezi pokrevními příbuznými jsou dnes tabu. Nebylo tomu úplně tak v době antiky. Nikdo nevíme, jaké stanovisko k tomu budou mít lidé za pět set let. Ale víme, jak je tomu  v západní civilizaci dnes. Víme dokonce i proč. Důkazů potvrzujících, že spojením pokrevních příbuzných dochází ke genetické mutaci, je spousta. Existují zákony, které tyto případy jasně řeší,  a většina moderní populace proti tomu nic nenamítá.

To v podstatě znamená, že právě pro tuto většinu je takový vztah nemorální, zvrácený a společensky nepřípustný. Najde-li se ale člověk, přesněji řečeno dva dospělí lidé, kteří tuto zásadu sdílet nebudou a rozhodnou se jí přehlížet, co se stane? Ano, řekněme si narovinu, že zákony by měly existovat z nějakého důvodu, a v tomto případě je důvodem dítě, které by z takového vztahu mohlo získat tak akorát mentální chorobu.

Co kdyby ale dotyční uznali, že takové riziko nehodlají podstupovat, a jejich rozhodnutí by tím pádem ovlivňovalo jen je a nikoho jiného? Jaké právo bych měla já jako jednotlivec (pomineme teď stát) soudit takový pár? Nesnažím se tvrdit, že co se mne netýká, po tom mi může být axiom. Chci jenom říct, že člověk by neměl mít výčitky za své činy jenom proto, že by se někomu mohly nelíbit. Důležité je, co nám napovídá vlastní svědomí…

Seznam použitých zdrojů

• Wikipedia. 2022. Démokritos. Online. [cit. 22. 10. 2022] Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A9mokritos#:~:text=D%C3%A9mokritos%20z%20Abd%C3%A9r%20(p%C5%99ibli%C5%BEn%C4%9B%20460,%E2%80%9C%2C%20%C3%BAdajn%C4%9B%20hn%C4%9Bviv%C3%A9mu%20filosofu%20H%C3%A9rakleitovi.
• Fysis. 2022. Démokritos. Online. [cit. 22. 10. 2022] Dostupné na: http://www.fysis.cz/presokratici/demokritos/Dem_a.html

Článek Démokritos – úvaha o antickém filosofovi se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Vznik filosofie, konfucianismus a taoismus, předsokratovská filosofie

Předmět: Filosofie, Společenské vědy

Přidal(a): Petr Babyka

1) Filosofie jako věda

= soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka

• kladení otázek po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku
• hledání obecných vlastností člověka, struktur přírody, společnosti i kosmu
• (kosmos = středověké označení vesmíru)

2) Filosofické disciplíny

Aristotelovo dělení:

• vědy teoretické (fyzika, metafyzika a matematika)
• vědy praktické (etika a politika)
• vědy tvořivé (poetika)

Základní disciplíny

• Ontologie
  • = teorie bytí
  • zabývá se např. tím, co je bytí a jsoucno, hmota, podstata, čas, prostor apod.
  • často se ztotožňuje s metafyzikou
  • Aristotelem nazývána první filosofií
• Gnozeologie (též noetika nebo epistemologie)
  • = teorie poznání
  • problematika vědeckého poznání
  • zabývá se problémy zdrojů, podmínek, možností a mezí lidského poznání
  • ověřuje otázky pravdy (cíl každého poznání)
• Etika
  • = teorie morálky
  • zabývá se lidskými soudy o tom, co je dobro a zlo, svoboda, mravní odpovědnost, štěstí, smysl lidského života
  • mravní normy a jejich význam pro jednání člověka
  • patří sem také ekoetika (etické problémy ekologie)

Další disciplíny

• Filosofická antropologie
  • = filosofie člověka
  • zabývá se člověkem jako celkem, jeho podstatou, smyslem, vztahem jeho duše a těla, jeho postojem k sobě samotnému
  • otázka lidské svobody
• Filosofie přírody
  • zabývá se poznáním přírody
  • snaží se objasnit zákonitosti přírodního dění
  • pokouší se zodpovědět otázky týkající se např. změn v přírodě
• Filosofie jazyka
  • zabývá se otázkami významu, vztahu jazyka a skutečnosti, vztahu jazyka a myšlení
  • zkoumá, jakou roli hraje jazyk při poznávání
  • řeší uplatnění řeči v komunikaci

3) Vznik filosofie

• Předfilosofický postoj člověka ke světu – vychází z mýtu, člověk se ze světa nevyčleňuje
• Mýtus = příběh se symbolickým nebo náboženským významem
• • tvorba názorů lidí na svět, přírodu a lidské bytí
  • vysvětlování účelu věcí, původ států, měst, rodů apod.
  • lidé si kladli pouze otázky, na které nacházely odpovědi v mýtech
• Hesiodova soustava řeckých mýtů – počátkem všeho je chaos
• Teoretický postoj člověka ke světu = cesta od mýta k logu
• • vzniká z údivu, který člověka vytrhne z přirozeného postoje ke světu
• Logos = nahrazení chaosu řádem (kosmem), který je vysvětlitelný lidským rozumem
• • racionální výklad světa

4) Filosofie a náboženství

• oba pojmy jsou zaměřené na celek skutečnosti
• klíčovou rolí je člověk
• mají mnoho společného, ale často bývají v rozporu
• náboženství – stejně staré jako lidská kultura, citový a iracionální základ, postaveno na víře
• filosofie – poznání vědeckého typu, reálné zkoumání

5) Základní filosofické problémy

Charakterizovány otázkou ,,Co je bytí?“

Bytí = základní vlastnost jsoucna

• tématem se zabývá ontologie
• něco, co je společné pro všechna jsoucna

Jsoucno = vše, co má podíl na bytí (vše, co existuje)

Ontologická diference = rozdíl mezi jsoucnem a bytí

• základní téma filosofie
• zkoumat jsoucna z hlediska jejich bytí znamená zkoumat je jako celek (otázky Proč jsou? Jak jsou?)

Vztah mezi světem, jaký je, a světem, jak se nám jeví

• tématem se zabývá gnozeologie
• zkoumání, zda je náš obraz světa identický, podobný nebo odlišný od objektivní reality
• smyslové vnímání – filosofie nesouhlasí s předpokladem, že předměty jsou takové, jaké je vnímáme svými smysly

6) Dějiny filosofie, proměny základních paradigmat

6.1. Antická filosofie (7. – 6. století př. K.)

• počátky spojeny s prostředím řeckých městských států
• přechod z patriarchální formy vlády do demokratičtější správy polis
• významný ekonomický vzestup oblasti

Dělení antické filosofie

• předsokratovská filosofie (7. – 5. století př. K.)
• filosofie klasického období (5. – 4. století př. K.)
• filosofie v období helénismu a pozdní antiky (4. století př. K. – 529 n. l.)

1) Předsokratovská filosofie

Miléťané

• z města Milétos
• Milétská škola
• první filosofové, kteří začali realizovat přechod od mýtu k logu
• snaha vyložit svět přirozeným způsobem
• hledání pralátky (arché)
• Thalés (624 – 548 př. K.)
• pobýval v Egyptě
• pralátkou je voda (zdroj z řeky Nile) – počátek všeho
• ,,Svět je plný bohů“ (panteismus)
• Anaximandros (610 – 546 př. K.)

                            – filosof, který se zaobíral astronomií

 – apeiron = arché je bezměrné, neurčené, bezmezné

– vše vzniká z přirozené neomezenosti a vrací se do ní zpět

• Anaximenés (585 – 528 př. K.)

                       –  vnímal arché jako neurčitý vzduch

-> vše vzniká právě z něj (zhušťováním, zřeďováním)

– teorie 4 elementů (voda, vzduch, oheň, půda)

Pythagorejci

• pokračovali v Pythagorově filosofii
• zkoumali svět na základě čísel
• učení o převtělování duše = snaha osvobodit duši z koloběhu života

-> dodržováním zásad uzavřeného učení

->  vzdělávání, autorita, disciplína, zdrženlivost apod.

• založili filosoficko-náboženskou školu (uzavřené bratrstvo se složitým systémem)
• skupina pythagorejců byla nakonec rozehnána -> kvůli snaze uplatnit se v politice
• hudba sfér = zvuk nebeských těles
• Pythagoras ze Samu (580 – 500 př. K.)

– jako první se nazval filosofem

– založil školu (na území jižní Itálie a Sicílie)

– princip čísel

-> každé má svůj význam (např. 10 = dokonalost)

-> vyjadřují nejen rozměr či počet, ale také kvalitu

-> hudba (číselné vztahy se souzvukem tónů

– lidská duše je nesmrtelná

-> prochází očišťováním v nových vtěleních

-> cílem je vysvobodit ji z koloběhu nových zrození

Herakleitova filosofie

• Herakleitos z Efezu (540 – 480 př. K.)
• temný filosof (obtížně srozumitelná filosofie)
• pocházel ze zakladatelského rodu efezských králů
• královskou hodnost postoupil svému bratrovi a začal se plně věnovat filosofii
• považoval se za samouka, nenavazoval na žádného předchůdce
• řešení problému přeměny, změny
• společným prvkem všeho je logos
• podstatou světa je oheň

-> v jeho rozpalování a uhasínání vznikají, mění se a zanikají jednotlivé věci

-> příčinou jejich neustálé změny je boj od sebe neoddělitelných protikladů

-> př. den x noc, zdraví x nemoc, válka x mír

-> stále jsou však v harmonii

• svět je neustálou změnou, jeho podstatou je také dění
• ,,Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“

-> měníme se my i “řeka“

• ,,Vše plyne“
• dialektické myšlení (= protiklady, vývoj světa)

Eleaté

• Elejská škola (založena ve městě Elea)
• poukazují na vztah mezi pravým poznáním (epistémé) a pouhým zdáním (doxa)
• epistémé = výsledek práce rozumu
• doxa = výsledek klamu smyslů
• Xenofanes
• problematika a kritika řeckého náboženství

-> kritika antropomorfismu (= lidská podoba, vlastnosti)

-> kritika polyteismu (víra ve více bohů)

• vyznávání panteismu (Bůh je všechno, je rozptýlen všude a ve všem)
• Parmenides z Eleje (540 – 480 př. K.)
• autorem prvního elejského myšlení
• problematika přeměny, změny
• jeho filosofie popírá herakleitovské dynamické pojetí protikladného bytí
• upustil se od smyslového poznání -> dle něj připoutává člověka k přírodě
• je nelogické připustit si existenci bytí a nebytí zároveň
• ,,Nic nemůže vzniknout z ničeho“
• ,,Bytí je a nebytí není“
• představa, že do světa, do kterého jsme se narodili, byl takový vždycky
• ,,Něco se nelze přeměnit v něco jiného“

-> na druhou stranu změny vnímal

-> dával však přednost rozumu (= racionalismus -> 1. racionální myšlení)

• Zénon z Eleje (490 – 430 př. K.)
• dovršil elejské učení

• aporie = logické paradoxy o nemožnosti pohybu

= existence jediného bytí

= neexistence prázdného prostoru

Mladší fyzikové

• problém přeměny
• dynamická proměnlivost přírody vzniká slučováním neměnných základů bytí

-> dynamický princip

• Empedokles (490 – 430 př. K.)
• neměnné základy světa -> 4 živly (voda, půda, oheň, vzduch)
• princip, který živly spojuje ve věci = láska
• princip, který věci ničí a rozkládá zpět do neměnných živlů = svár
• Anaxagoras (500 – 428 př. K.)
• neměnné základy světa -> tzv. semena (je jich nekonečně mnoho, lze je stále dělit)
• nús = rozum či duch, který hýbá světem

– spojuje semena ve věci i věci ničí a rozděluje je zpět na semena

Atomisté

• návaznost na mladší fyziky
• reakce na aktuální problémy své doby (problém pohybu x klidu, bytí x nebytí)
• Leukippos (500 – 440 př. K.)
• zakladatel atomismu, vyjádřil jeho základní myšlenky
• formuloval logický zákon dostatečného důvodu (= nic se neděje nadarmo)
• Demokritos (460 – 370 př. K.)
• pocházel z Abdér
• označoval svět jako jednotu atomů (jsoucna) a prázdna (nejsoucna, prázdného prostoru)
• atomy -> mají háčky, kterými se spojují (dočasně)

-> spojováním vznikají věci i lidské duše

-> jsou věčné

-> liší se tvarem, velikostí

-> pohybují se v prázdném prostoru (v nejsoucnu)

-> determinismus = atomy mají určené dráhy pohybu

• existence vlastností: těžké, lehké, měkké, tvrdé, u ostatních (barvy, chutě, vůně) je neuznává
• duše je nesmrtelná
• problematika změny -> věci se mění, ale základ je daný
• Epikuros ze Samu (341 – 270 př. K.)
• navázal na Demokrita, odmítl však předurčenost drah atomů

-> atomy dle Epikura padají shora dolů, pohybují se paralelně

-> mají však možnost svobodného odchýlení se od své dráhy a spojení s jinými atomy (spojením vznikne nová věc)

Článek Vznik, vývoj a dějiny filosofie se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Společenské vědy, Filosofie

Přidal(a): Iva Koláčková

Problém poznání

Otázka Jak poznáváme? se stala jedním z ústředních témat novověké filosofie. Vyznačovala se tzv. obratem k subjektu, tj. stala se filosofií lidského Já. Jednotliví myslitelé se vyznačovali tím, jak ono Já pojímali, zda člověka chápali v prvé řadě jako bytost smyslovou, vnímající, nebo rozumovou, myslící. V prvním případě je zařazujeme mezi představitele tzv.  empirismu (řecky empeiria = zkušenost), ve druhém případě mezi reprezentanty racionalismu (z lat. ratio, rationalis = rozum, rozumný). Empirismus, zdůrazňující význam smyslové zkušenosti, se šířil především v Anglii, racionalismus, kladoucí důraz na samočinnost rozumu, na evropském kontinentě. K empirikům řadíme: Francise Bacona, Thomase Hobbese, Johna Locka, Geoge Berkeleyho, Davida Huma. Mezi racionalisty počítáme: René Descartesa, Benedikta Spinozu, Gottfrieda Wilhelma Leibnize.

Empirismus

• Soustřeďoval se na smyslové vnímání. 

Francis Bacon

• Bacon věřil, že objevil prostředky, jak překonat nedostatky smyslů. Jedním z nich byl pro něho experiment, poněvadž v něm člověk již záměrně uspořádává data, která mu přinášejí jeho smysly. Druhým prostředkem mu byla nová metoda – tzv. indukce (usuzování od jednotlivých faktů na obecná tvrzení).
• Důkaz pro toto tvrzení nacházíme v díle významného filosofa, politika a vědce, který stojí na pomyslné hranici mezi vlastní renesancí a klasickým novověkem – Francis Bacon z Verulamu (1561-1626). Bacon žil v době největšího rozmachu anglické renesance (Shakespeare), vzrůstá průmysl, věda, alchymie, astrologie. Začal studovat teologii a filosofii na Cambridge – odtud utekl. Už v roce 1584 byl poprvé zvolen poslancem Dolní sněmovny (titul barona z Verulamu) a tím začíná jeho kariéra. Zastával vysoké funkce ve státních službách. Při tomto zaměstnání mu zbylo i dost času na filosofii. Člověk, jak říkal Bacon, je teprve na začátku cesty vědění a je v jeho silách dosáhnout mnoho, velmi mnoho…  Na podnět Jakuba I. byl jmenován lordem kancléřem, což byl zároveň vrchol jeho politické kariéry. O tři roky později je obviněn z úplatkářství a zbaven všech svých úřadů (omilostněn).
• Vědecká činnost přinesla Baconovi větší a trvalejší slávu než činnost politická. Bacon usiloval o rozsáhlou obnovu vědy, tj. věda jako takové vcelku i každého jejího dílčího oboru – „Velké obnovení věd“.
• Základ poznání viděl v empirii (zkušenosti) a v induktivní metodě (od dílčích poznatků k závěrům
• Ve filosofii usiluje Bacon o takový pohled na realitu, který by byl oproštěný od přesudků a který by tvořil předpoklad pro vědění, jež posune lidstvo o krok dál. Člověk je stále vystaven omylům a chybným úsudkům. Je zapotřebí očistit myšlení od všech předsudků a tradovaných omylů a za dále musíme znát a používat správný způsob myšlení a bádání. 
• Lidské poznání je přesné, jestliže se zbavíme iluzí. Z lidské hlavy musíme vymazat tzv. idoly (klamné obrazy, iluze). Baconovo učení o „idolech“, jímž se zabývá dílo „Nové organon“, může být člověku návodem, jak se těchto omylů vyvarovat.
• a)idoly rodu (idola tribus) – obsahuje všechny omyly, k nimž nás svádí lidská povaha jako taková.
• b)idoly jeskyně (idola specus) – omyly mají původ v individuálním založení, výchově, postojích a v konkrétní situaci jednotlivého člověka. Je jich nejméně tolik, kolik je individuí. (Kdo si myslí něco jiného než já, není normální.)
• c)idola trhu (idola fori) – pocházejí z kontaktů a společenského styku lidí. Zvláštní roli zde hraje řeč – nejdůležitější nástroj mezilidské styku.
• d)Idola divadla (idola theatri) – ovlivnění dosavadními teoriemi – přijímání názorů autorit; přecházejí z generace na generaci.
• „Vědění je moc.“ – tím podtrhl praktický užitek vědomostí – lidé se přírody zmocnili a začali ji ovládat.
• Výsledkem Baconovy „užitné filosofie“ je torzo projektu ideální společnosti řízené učenci – „Nová Atlantida“ – ostrov šťastných lidí, kteří jsou řízeni sborem předních vědců a odborníků podle zákonů vědy. Tito lidé mají k dispozici vynálezy, které využívají ku prospěchu všech obyvatel. Postupují dopředu podle zásad přísně metodického poznání.

Thomas Hobbes (1588-1679)

• Angličan – zkoumá otázky státu, práva člověka. Domnívá se, že přirozeností člověka je egoismus. Lidem totiž připisoval veškeré hanebné skutky – jeho nejznámějším výrokem se stalo: „Homo homini lupus“ – člověk člověku vlkem. Hobbes vidí člověka jako egoistu, který usiluje o vlastní výhody, tj. zachycení své existence a o vlastnictví co nejvíce statků. V přírodním stavu, kde všichni jednají podle této snahy, vládne proto „válka všech proti všem“. Tento stav neuspokojuje přirozenou lidskou potřebu jistoty. Aby nepovstala válka všech proti všem, lidé se dohodli a vytvořili stát jako nadřazenou moc – teorie společenské smlouvy. Státní vůle musí být všemocná a stát nad zákonem. Stát určuje, co je dobré a špatné v mravním smyslu; určuje také, co je náboženství: podle Hobbese se náboženství a pověra liší jen tím, že náboženství je víra státem uznaná, zatímco pověra je víra, která státem uznaná není. Hobbes zdůrazňuje, že člověk může volit jen mezi dvěma zly: původním stavem, tj. naprostou anarchií, a úplným podřízením státnímu pořádku. 
• Přes veškeré špatné mínění o člověku jej Hobbes chápal jako individuum, jako jedinečný subjekt, jehož samostatnost je podstatná pro lidské soužití. Státu je přisouzena nevděčná úloha: sladit navzájem samostatnost a zlobu svých členů tak, aby bylo zaručeno fungování společenství. Je to úkol, který může splnit pouze velmi silný stát – leviathan („největších z lidských mocí, která je složena z mocí nesčetného množství lidí“) – „Leviathan“. Hobbes svými myšlenkami přejímá pozdější myšlenky absolutismu.

John Locke (1632-1704) –  Angličan – filosofie zkušenosti

• studoval přírodní vědy, lékařství a státovědu. Svůj život spojil s lordem s lordem Shaftesbury – významný anglický morální filosof, jenž ovlivnil zejména vynikající osobnosti filosofie a literatury 18. století, např. Huma, Kanta, Schillera aj.). Spolu s ním se podílel na střídavých úspěších jeho státnické kariéry. Za vlády Viléma Oranžského vykonával Locke po 11 let úřad komisaře pro obchod a kolonie. Poslední léta života strávil v ústraní.
• Locke je považován za zakladatele anglického empirismu. Locke koncipoval filosofii jako vědu o lidském duchu.
• V „Eseji o lidském rozumu“ se analyticky zabývá problémy poznání, chtěl zkoumat především původ, jistotu a rozsah lidského vědění. (Odkud lidé mají své myšlenky a představy? Můžeme se spolehnout na to, co nám sdělují smysly?). 
• Locke byl přesvědčen, že všechno, co máme v myšlenkách a představách, je jen odraz toho, co jsme viděli a slyšeli. Dokud nezaznamenáme první vjemy, je naše vědomí jako „tabula rasa“ neboli nepopsaná deska. Před tím, než zachytíme nějaký vjem, je tedy vědomí stejně prázdné jako tabule před příchodem učitele do třídy. Locke srovnává vědomí také s nezařízeným pokojem. Pak ale přijdou smyslové vjemy. Vidíme svět kolem sebe, čicháme, chutnáme, cítíme a slyšíme. Vzniká to, čemu Locke říká jednoduché smyslové ideje. Ale vědomí nepřijímá takové vnější dojmy jen pasivně. Něco se odehrává i v něm. Jednoduché smyslové vjemy se zpracovávají myšlením, úvahou, vírou a pochybováním. Tak vzniká odraz vjemu neboli reflexe.  Rozlišujeme tedy mezi smyslovým vnímáním a reflexí. Naše vědomí skutečně není jen pasivní příjemce. Zpracovává a uspořádává všechny smyslové vjemy, které proudí dovnitř. 
• Locke zdůrazňuje, že smysly jsme schopni přijímat pouze jednoduché vjemy. Když například jím jablko, nevnímám celé „jablko“ jediným prostým vjemem. Ve skutečnosti prožívám celou řado takových jednoduchých dojmů – jako že něco je zelené, čerstvě to voní a je to šťavnaté a nakyslé. Až když jím jablko již poněkolikáté, uvědomím si, že jím jablko. Locke tomu říká, že jsme si vytvořili tzv. složenou představu o jablku. Když jsme byli malé děti a ochutnali jsme jablko poprvé, neměli jsme žádnou takovou složitou představu. Viděli jsme něco zeleného, chuť nám prozradila, že jíme něco čerstvého a šťavnatého, ale bylo to taky trochu kyselé. Postupně si skládáme mnoho takových smyslových vjemů dohromady, až si vytvoříme pojem „jablka“, „hrušky“, „pomeranče“. Když se to vezme takto, veškerý materiál pro naše poznání o světě získáváme prostřednictvím smyslů.
• Předmětem filosofie učinil obsahy vědomí – ideje a lidské poznávací schopnosti.  Ideje u Locka vyjadřují to, čemu my říkáme „vidiny“, „pojmy“, „představy“, „vjemy“ či „smyslové dojmy“.  Úkolem filosofa je, aby tyto ideje pozoroval, utřídil, rozložil na ty nejjednodušší elementy a objasnil jejich původ. Locke zdůraznil, že vrozené ideje neexistují. Lidská mysl je nepopsanou tabulí – nepopsaný list papíru – tabula rasa.
• Nic není v rozumu, co by nebylo předtím ve smyslech. Rozumu se veškerých elementů dostává výhradně prostřednictvím smyslů. Lidská mysl je nepopsaným papírem, na který se zapisuje zkušenost prostřednictvím smyslů (sensualismus). Zkušenost je buď zevní (počitky dané smysly), anebo vnitřní (reflexe, sebepozorování)). Poznáváme tak, že si uvědomujeme své ideje. 
• Vliv měla také Lockova filosofie státu. Vychází z myšlenky společenské smlouvy a přirozeného práva. Na rozdíl od Hobbese soudí, že přirozeným stavem lidí byl stav svobody. Vznikem společnosti lidé neztratili práva na svobodu. Neztratili také práva na ochranu své osobnosti a prací nabytého majetku. Pouze právo mstít křivdy podstoupili společnosti. Panovník je povinen respektovat přirozené právo a dodržovat zákony, ne je však vyhlašovat. To má být úkolem zákonodárného sboru. Jestliže panovník nerespektuje přirozené právo, může mu lid „smlouvu“ vypovědět, tedy panovníka svrhnout. Tyto myšlenky patří ke zdrojům Francouzské revoluce.

David Hume  (1711-1776)

• poslední z velkých britských empiriků. Pocházel ze Skotska. Hume působil jako knihovník v Edinburghu, proslavil se nejenom jako nadaný filosof (bez jeho podnětů si neumíme představit vývoj moderní filosofie), ale též jako uznávaný historik, autor Dějin Anglie. Stal se bohatým a úspěšným mužem, který udržoval styky s předními osvícenci, především s J. J. Rousseauem.
• Už ve 26 letech napsal za svého víceletého pobytu ve Francii své nejvýznamnější dílo Pojednání o lidské přirozenosti – později ho nazval mrtvě narozeným dítětem, myšlenky zavrhl, ale přetrvávaly v něm. Přepracované vydání vyšlo o 8 let později – Zkoumání lidského rozumu.
• David Hume se také odvolává na zkušenost. Jako empirik spatřoval svůj úkol ve vyjasnění matoucích pojmů a myšlenkových konstrukcí, které vymysleli filosofové středověku a racionalisté 17. století.  Hume se chtěl vrátit k bezprostřednímu vnímání světa smysly. Žádná filosofie „nás nemá zavést mimo každodenní zkušenost nebo nám určovat pravidla chování, která se nápadně liší od těch, jež nám přináší reflexe každodenního života.“
• Je důsledný ve sví důvěře, ve schopnosti lidského vnímání, které je prý schopno si opatřit pro potřeby vědění dostatečné množství smyslových údajů a představ. Základ každého poznání tvoří smyslové vnímání

Hume začíná tvrzením, že člověk má dva různé typy představ. Jsou to dojmy a ideje.

• imprese – dojmy: – jsou to vlastně živé, momentální počitky, které vznikají, když vidíme, slyšíme, hmatáme, nenávidíme, milujeme atd. Jedná se o bezprostřední smyslové vnímání vnější reality.
• ideje – představy (složené a jednoduché) – Jednoduché ideje vznikají tehdy, když se rozpomínáme na nějaký smyslový dojem. Jde o jakési kopie našich impresí. Pod idejemi se představuje vzpomínky na dojmy. Složené ideje se vytvářejí spojováním jednoduchých elementů (impresí a idejí).
• Když se popálíte o kamna, máte bezprostřední dojem. Později třeba vzpomínáte na to, jak jste se spálili. Tomu právě Hume říkal idea. Rozdíl je ten, že dojem je silnější a životnější než pozdější vzpomínka na něj. Můžeme říct, že smyslový dojem je originál a idea nebo vzpomínka je jen bledý otisk smyslového dojmu. Protože přímou příčinou ideje, která se skrývá ve vědomí, je přece právě dojem.

Složené ideje – spojování idejí a dojmů. Principy, podle kterých k takovému sdružování dochází, se nazývají asociace (z lat. ad = při, socio = spojuji). Hume říká, že sdružování čili asociace představ probíhá třemi způsoby:

• asociace podle podobnosti (odlišnosti) – př. když někoho vidím na fotce, představím si živého; když někdo řekne dobro, vyřkne druhý zlo
• asociace podle časové a prostorové sounáležitosti – sdružují se věci, které se někdy potkaly, buď v nějakém čase nebo nějakém místě
• jako příčina a účinek – ideje se sdružují na základě kauzality (příčinnosti) – př. když uvidím salám, řeknu si, že je to k jídlu.

Vidíme-li po sobě dvě události, například slunce a tající sníh, usuzujeme na kauzalitu. Co nás však opravňuje k jistotě, že tak nastane vždy? Jestliže se fyzikální zákony osvědčily v minulosti, nemusí to logicky vzato znamenat, že se osvědčí i v budoucnosti. Naše očekávání, že tomu tak bude, se zakládá na zvyku a víře. Hume navrhuje nahradit v přírodních vědách přísnou kauzalitu pravděpodobností. Původní poznání jsou dojmy, ideje jsou vybledlé pojmy. 

Článek Novověká filosofie – filosofie  17. a  18. století se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojem přirozeného zákona

• lex naturalis (přirozený zákon) 
• Aristoteles – za plnohodnotného člověka není považován např. otrok, černoch, nebo žena. Schvaloval otroctví jako plnění přirozeného úkolu otroků. Nerovnost muže a ženy, lidí.
• Akvinský – Věčný zákon definuje jako „plán Boží moudrosti, pokud řídí všechno jednání a všechny pohyby. Rozlišuje obecnou a speciální účast na věčném zákoně. Obecnou účast na věčném zákoně mají všichni tvorové v tom smyslu, že na základě stvoření mají svůj vnitřní hybný princip, na základě kterého směřují ke svým druhově specifickým cílům. Speciální účast na věčném zákoně (lex naturalis)  mají pouze tvorové obdaření rozumem. Člověk, který je bytost rozumová, nezůstává u pouhého sledování přirozených cílů svého druhu, ale sám rozumem své jednání řídí a poměřuje. Dle Akv. tři typy bona humana.
• Zachovat sám sebe, zachovat druh, specificky lidská dobra – poznat pravdu o Bohu.
• řád příkazů přirozeného zákona je vztažen na řád přirozených sklonů
• Kant: přirozený zákon je pouze lidský

Vztah pozitivního zákona k přirozenému: pozitivní je poměřován přirozeným zákonem, pro svědomí mají pozitivní zákony zavazující sílu za předpokladu konformity s přirozeným zákonem; přistupuje k nám zvenčí, kdežto přirozený zákon k nám přistupuje zevnitř

Klasické argumentace „etiky přirozeného zákona“ a jejich silné a slabé stránky

• všem lidem musí být přiznána určitá základní práva, která jim nenáleží proto, že jsou občany jistého státu, nýbrž proto, že jsou lidmi. Práva na svobodu individua proto předcházejí politickým institucím a státním právům. Toto tzv. přirozené právo je myšleno jako nad-pozitivní právo obecného lidského rozumu. Je to instance, která má každého člověka chránit před zásahy, které by mohly být ospravedlněny zákony státu.
• vyjadřuje původní smysl pro mravnost, jenž člověku dovoluje rozlišovat prostřednictvím rozumu co je dobré a co je špatné, pravdu a lež. Je vepsaný v srdci člověka (srov. Řím 2,15) ukazuje člověku cestu, která vede ke konání dobra a k dosažení vlastního cíle.
• přirozený zákon odkazuje na přírodní zákony, které jsou pozorovatelné
• přirozené právo (zákon) je založené na rozumu více než na zjevení, proto je univerzální, kulturně nepodmíněné a snadno srozumitelné i pro nevěřící
• Novodobá společnost však odstranila tento náboženský princip odvozování světského práva od vyššího „Božského“ práva a zákon se stal formou dohody většiny bez jakýchkoliv omezení. Kam takovéto právo, tzn. právo bez vztahu k etice vede, ukázaly novodobé dějiny. Stane – li se totiž právo pouze to, na čem se shodne většina, je možno odhlasovat likvidaci židů (fašismus), nebo likvidaci nepřátel socialismu (komunismus) atd. V Norimberku byli souzeni váleční zločinci obvinění ze zodpovědnosti za vyvražďování milionů lidí, kteří se však nedopustili žádného porušení zákona. Lidstvo brzy došlo k poznatku nutnosti zachování etických norem, k nezbytnosti souladu práva a etiky a z tohoto důvodu byla řadou států přijata Deklarace lidských práv, která je například u nás zabudována do právního systému jako pojistka proti odchýlení práva od základních etických norem.

silné stránky – pojetí přirozeného zákona se zdá být výhodnější než pojetí založené na očekávaném výsledku konání kvůli tomu, že se výsledky se nedají přesně předpovídat; čin může být tedy posouzen z hlediska morálky ještě předtím, než je vykonán, navíc vychází z rozumového uvažování, které není závislé na pocitech a emocích

odvozují právní normy z cílů neměnné součásti lidské přirozenosti. Katolická teologie – skutečně interpretovala Aristotelovu myšlenku „úkolu člověka“ jako myšlenku stvoření s určitým účelem. Tzv. „přirozený zákon“. Např.: homosexuální jednání je morálně neospravedlnitelné, protože je v rozporu s přirozeným účelem lidské sexuality, který ustanovil Bůh. 

najdeme i slabé stránky – přirozený svět má svůj účel (tento účel byl nejdříve podložen rozumem, ve středověku byl vysvětlen Božím stvořením, zjevením) pokud člověk dojde k přesvědčení, že svět nesměřuje k účelu, nefunguje podle rozumu či se nezdá, že by byl stvořen Stvořitelem, pak argumenty přirozeného zákona ztrácí svůj základ

Přirozené právo

• vychází z lidské přirozenosti, a tedy obecných potřeb člověka
• nemohou existovat právně závazné normy, které se neshodují s přirozeným právem
• jádro u Augustina: „právo, které není správné není právo“ 
• spojeno s lidskou důstojností, která je základem lidských práv
• Kant – člověk je svobodný, avšak svobodný v tom smyslu, že ukládá zákony sám sobě
• autonomie lidské vůle; člověk jako samo-účel, nesmí být instrumentalizován; lidská důstojnost je brána normativně

Pozitivní právo

• právo je řádem, který si vytvořili lidé, aby přežili nezávisle na jakýchkoli předem daných hodnotách
• pozitivní právo pochází od člověka a je ustanoveno smlouvou a konvencí
• zastánci: Scotus, Ockham, Hobbes

Základní lidská práva a jejich etická zdůvodnění

Definice: Lidská práva jsou souhrnem základních práv a svobod, které jsou přisuzovány každé lidské bytosti.

• mají normativní charakter, ale nejsou bezprostředně právně závazná

Etická zdůvodnění: Lidská práva jsou zdůvodněna jednak přirozeným zákonem, který stojí nad jednotlivými národními a pozitivními zákony. Dále pak vychází z pojmu lidské důstojnosti, kde osoba je hodnotou sama o sobě. Dalším etickým zdůvodněním je potřeba kodifikace takovýchto zákonů na základě krvavých historických situací. 

Různé formulace v historii: Historie lidských práv bývá sledována k dokumentu Magna Charta Libertatum, jehož podpis si na anglickém králi Janovi vymohli angličtí šlechtici již roku 1215. V době vzniku sloužil především pro záruky šlechtické vrstvě proti svévoli krále, průběhem staletí však značně ovlivnil rozvoj anglického obyčejového práva a dochází k rozšíření různých práv i na další poddané.

Za další významný milník lze pokládat druhou polovinu 18. století, kdy osvícenství připravuje půdu pro nástup liberálních demokracií. V jeho rámci vzniká snaha o rozšíření hlavních práv na široké vrstvy obyvatelstva. Jsou formulovány Listiny práv, které mají význam politický pro aktivizaci politické podpory, ale i právně ústavní. Nejvýznamnějšími dokumenty této epochy jsou Listiny práv vydávané některými státy ve vznikajících USA, použitý způsob argumentace v Deklaraci nezávislosti USA a Deklarace práv člověka a občana ve Francii, které ovšem během francouzské revoluce postupně vzniklo několik verzí.

Navzdory četným vyhlášením lidských práv nedochází automaticky k jejich přijetí v praxi, nebo i právní úprava je jen omezená. Např. ani v USA nebyla lidská práva zpočátku přiznávána otrokům. Po válce Severu proti Jihu sice bylo zrušeno otroctví, prosazení všeobecné rovnosti v lidských právech pro černošské obyvatelstvo ale trvalo až do druhé poloviny 20. století. Ještě před několika málo desetiletími museli američtí černoši usilovat o rovnoprávnost (Martin Luther King).

V rámci mnoha evropských zemí bylo zavedeno plné hlasovací právo pro všechny muže až na přelomu 19. a 20. století, po 1.světové válce i pro ženy.

Jako reakce na 2. světovou válku je v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Deklarace není právně závazná, nicméně inspirovala rozvoj různých lidskoprávních katalogů nebo součástí ústav různých států.

Na jedné straně došlo v průběhu posledních dvou staletí k rozvoji lidských práv. Hovoří se o 3 až 4 generacích úprav lidských práv. Na straně druhé mimo euroatlantickou civilizaci existují ve světě rozsáhlé civilizační oblasti, které odmítají koncepci lidských práv uznat principielně vůbec a označují ji za kulturně podmíněnou a pro ně nevhodnou.

V praxi jsou proto stále v mnoha zemích lidská práva jak právně nezaručena nebo ignorována. Některé kultury přiznávají např. ženám méně práv než mužům, v totalitních režimech jsou občanům upírána všechna zásadní politická práva (právo zakládat politické strany a volit si své zástupce).

Seznam lidských práv:

• Tady je seznam některá ta nejvíce uznané:
• Právo žít, existovat.
• K práci pro kohokoli (ne být otrok)
• K vlastnímu majetku
• Řeč
• Bezpečnost
• Bezpečí od násilí
• Ochrana právem
• Ne být zatknut ledaže tam je důvod myslet si, že někdo spáchal zločin
• Férový proces
• Osoba je nevinná, dokud není jasně prokázána její vina
• Být občan země
• K hlasu
• Hledat azyl jestliže země zachází s vámi špatně
• To myslí volně
• Věřit a praktikovat náboženství osoba chce
• Mírumilovně protestovat (mluvit proti) vláda nebo skupina
• K základnímu životnímu standardu (jídlo, úkryt, oděv, etc.)
• Vzdělání
• Péče o zdraví (lékařská péče)

Hodnocení: Lidská práva jsou důležitá pro fungování lepší společnosti a je třeba, aby byla přijata všemi státy. Je zřejmé, že se během let vyvíjejí a jsou dopilovávány k dokonalosti. Je však rozdíl mezi uzákoněností a dodržováním všemi členy společnosti, což je jediným problémem. Člověk dodržující lidská práva může jen velice těžce přemoci člověka lidské právo nedodržující.

Otázka universální platnosti lidských práv

• lidská práva vytvořena především idealisty (Wilson, Roosewelt) – kosmopolité (takto nesmýšlejí ale všichni)
• ačkoliv jsme všichni občané jednoho světa, různé oblasti se vyvíjely odlišným způsobem, a tak je nahlížení na osobu dáno tímto historickým, kulturním a sociálním vývojem
• Listinu základních práv a svobod přijaly téměř všechny státy, její dodržování je však omezeno kulturními danostmi (postavení ženy, dětí, kasty v Indii).

Článek Přirozený zákon a přirozené právo se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojmová objasnění 

• spravedlnost = Dikaiosyné; schopnost morálně dobrého jednání
• spravedlnost má etický (jako ctnost, s Kantem – normativní povinující idea) a právní význam (vůdčí idea, na níž by měly být orientovány všechny zákony a právní normy)
• spravedlnost = jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro uspořádání společnosti a zejména práva
• podle Aristotela je nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a nazývá se také dobro pro druhé

lze ji charakterizovat několika principy:

• Rovné zacházení se všemi – spravedlnost jako rovnost před zákonem
• Přiměřené tresty a odměny – retributivní spravedlnost
• Spravedlivé rozdělování požitků i břemen – distributivní spravedlnost
• Rozhodovat stejné případy stejně a nestejné odlišně – procesní spravedlnost
• nejstarší je patrně představa spravedlnosti retributivní čili opravné: zločin je třeba přiměřeně potrestat, dluh splatit a škodu napravit
• týká se tedy především vztahů mezi jednotlivými lidmi, případně skupinami, z nichž jedna vznáší proti druhé žalobu, protože se cítí být poškozena
• retributivní spravedlnost vyžaduje, aby pokud se obvinění prokáže, byl viník přiměřeně potrestán, případně aby poškozená strana dostala náhradu a satisfakci
• požadavek distributivní spravedlnosti nastupuje tam, kde se mezi několik subjektů rozdělují požitky a břemena: při dělení dědictví nebo kořisti, při rozdělování daní a podobně
• podle Platóna je spravedlnost harmonií duše, polis, kosmu
• u Aristotela je to ctnost, spravedlnost může být rozdílející a opravná; podle Aristotela je spravedlnost vymezována jako „každému, co mu náleží“ (podle zásluh)

Tradiční, klasické a moderní pojetí spravedlnosti

Platón

• pojednává především v Ústavě, odmítá protiklad přirozenosti a konvence, konveční spravedlnost je sama založena v lidské přirozenosti, odmítá protiklad spravedlnosti a osobního prospěchu, život ve shodě se spravedlností je sám životem nejšťastnějším, existují objektivní dobré důvody pro spravedlivý život
• spravedlnost je harmonickým stavem mezi třemi základními společenskými stavy- výdělečným, vojenským, vládnoucím; a těmto odpovídají na individuální rovině tři aspekty lidské osoby (duše)- rozum, vznětlivost a žádostivost (rozum vládne, vznětlivost pomáhá svým vlastnostmi jako sebeovládání a silná vůle, a žádostivost je těmito dvěma vlastnostmi usměrňována->duševní zdraví) ; spravedlnost neexistuje v čase ani v prostoru- jako idea je dokonalým vzorem, který je nedokonale napodobován; jednotlivé dobré a spravedlivé věci poznáváme prostřednictvím smyslů, k dobru a spravedlnosti se můžeme přiblížit jen pomocí rozumu

Aristotelés

• to, co spojuje etiku a politiku je pojem spravedlnosti. „Ta etika“ a „ta politika“ jsou dva aspekty jednoho a téhož jednání, které je reflektováno v prvním případě více z hlediska individua samého a v druhém případě více z hlediska individua začleněného mezi ostatní individua. Ctnost člověka (ARETÉ – výtečnost, výbornost, dokonalost, zdatnost) je fungovat dobře jako člověk. Fungovat dobře jako člověk v polis (v městském státě) znamená být úspěšným občanem. Být úspěšným občanem znamená přesvědčovat na shromážděních a u soudů. Pro dosažení tohoto úspěchu je nutné řídit se vládnoucí konvencí o tom, co je spravedlivé, správné a vhodné. Z tohoto důvodu je třeba studovat vládnoucí morálku a učit se jí akceptovat, a dále je třeba učit se, jak úspěšně zapůsobit na posluchače. Předpokladem výuky této dovednosti je, že neexistuje žádné kritérium ctnosti jako takové, odděleně od úspěchu, a dále že neexistuje žádné kritérium spravedlnosti jako takové odděleně od vládnoucí konvence jednotlivé polis.

Tomáš Akvinský

• stejně jako u Aristotela, tak u Tomáše je spravedlnost jednou ze čtyř základních ctností

Novověk

• úzký vztah mezi etikou a politikou ztrácí. U Machiavelliho se politika odděluje od etiky. Namísto ideje spravedlnosti nastupuje princip násilí v boji o moc. Ve státních záležitostech dostává politická racionalita bezpodmínečnou přednost před občanskou morálkou a svobodou jednotlivce. Moralita je zatlačena do privátní sféry, která je bez politického významu.

Immanuel Kant

• mimo-morální formu politického jednání pak podrobil ostré kritice ve
• spise „O věčném míru“ a postavil„pravou politiku“ znovu zpět na moralitu. Politika založená na principu demokracie je vázána na základní morální hodnoty a podléhá proto morálnímu požadavku ospravedlnit své cíle nejen ve vztahu k vlastní politické účinnosti, nýbrž i ve vztahu k humanitě.
• spravedlnost jako normativní povinující idea
• Ukázalo se, že praktická politická teorie se nemůže obejít bez etických premis, protože
• nárok morálních norem není omezen na privátní sféru jednání, nýbrž je závazný i pro veřejné procesy. Morální kompetence je vyžadována také a právě od toho, kdo se z titulu svého povolání musí starat o státní a sociální záležitosti. Etika je tudíž základní vědou, na jejíchž výsledcích staví politická filosofie.

Moderní pojetí (John Rawls):

• spravedlnost je vlastností institucí
• sociální s.- slouží k udržení společnosti, je vrstvená, jedná se především o přerozdělování
• zákonná s.- zákony musí platit pro všechny stejně
• směnná s.- je na úrovni jedinců, je mnohem jednoduší ji uskutečnit než ve vztahu jedinec-stát
• distributivní s.-vztah jedince a společnosti, obecné dobro je vyšší než dobro jedince, armáda má spravedlivě chránit každého občana státu, ale je velmi těžké určovat míru distributivní spravedlnosti, buď- egalitární- rovnost, všech dává stejně; nebo-aristotelská- různým různě, podle zásluh

Teorie spravedlnosti

• teorií spravedlnosti se chápe distributivní spravedlnost (rozděluje)
• Rawls stanovuje principy spravedlnosti (=každý s nimi může souhlasit a společnost podle nich může žít!)
• tyto principy odhaluje pomocí experimentu:
• zkoumá, jak věci vypadají před tím, než existují zákony (stát bez státu = bez zákonů)
• tento stav označuje za primární a vyznačuje se závojem nevědění
• v přirozeném stavu nikdo neví kdo je, nezná své sociální postavení, své poslání, vyhlídky, nadání, aby nebyl ovlivňován ve svém rozhodování (nestrannost, objektivita,…)
• v tento okamžik může rozhodovat spravedlivě – všichni budou volit takové možnosti (principy spravedlnosti), které budou spravedlivé pro všechny i pro ty nejznevýhodněnější (budu přemýšlet, co když jsem handicapovaný? Co když jsem chudý? Musím chtít takové zákony, které by pro mě byly výhodné za všech těchto možných podmínek)
• je to hypotéza, že pokud člověk neví jaký život bude mít a jak se narodí, bude voli opatrněji

Principy:

• Rovné svobody – co největší míra svobod, která neohrožuje svobodu druhých
• Diference (rozrůznění či sociální princip) – úřady jsou otevřeny všem a nikomu nesmí být bráněno v zastávání funkcí. Sociální a hospodářské nerovnosti jsou uspořádány tak, aby zvýhodňovaly ty nejvíce znevýhodněné.
• Rawls formuloval co to znamená spravedlivá společnost s ohledem k institucím a zapojeji právě normativnost
• na jeho myšlenky reagují další liberálnější autoři tzv. libertariáni (např. R. Nozick)

Rovnost a nerovnost

• Rovnost – princip všem stejně
• Nerovnost 
• buďto: nerovnoměrné rozdělování, které není založené na nějakém všeobecném principu (např. korupce; vyvolená společenská třída)
• anebo: každému podle zásluh

Spravedlnost a zákon

• není to totéž, ale jedno není bez druhého 
• kodifikace práva je závazná
• pokud se právo neřídí spravedlností, vznikají totalitní systémy, není legitimní
• spravedlnost spojuje etiku a politiku
• právní pozitivismus = právo je to, co je jako právo kladeno, nemusí být ničím ospravedlněno

Spravedlnost celá a částečná, rozdělující a opravná

• celá – spravedlnost jako ctnost
• částečná – řeší se různé formy spravedlnosti (řeší se pojem rovnosti – mezi společností a občanem (distributivní), mezi lidmi (vyrovnávací – rovnost před zákonem)
• rozdělující – přiměřené rozdělování nedostačujících statků a sociálních privilegií v rámci určité skupiny 
• opravná (vyrovnávající) – schopnost přiměřeně oplácet

Moderní formalizace

• není důležité, jak jsou statky rozdělovány, ale fakt, že jsou rozdělovány; smlouvy musejí být plněny (Hobbes tímto umrtvil celou diskuzi o distributivní spravedlnosti)

Institucionalizace a proceduralizace

• důležitá je správná procedura k sestavování zákonů (zákon nemůže být platný, pokud nebude schválen parlamentem, senátem, prezidentem)
• role institucí při vydávání zákonů (ministerstva, parlament, odbory)

Problém přerozdělování

spravedlnost postavena na představě směny (Platón – spravedlnost rozdělení moci v polis; Aristoteles – rozdělující a vyrovnávací; Rawls -2 principy: systém svobody; zvýhodnění znevýhodněných).

Článek Spravedlnost – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojem ctnosti:

• ctnost (ARETÉ) charakterizuje Aristoteles jako střed mezi příliš mnoho a příliš málo
• je habitus, to co mám, ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro
• ctnost získáváme návykem, cvikem; permanentním úsilím o mravní dobro
• též zdatnost, výbornost, znamenitost

Morální výchova charakteru člověka:

• spočívá v tom, že nám někdo, kdo je v praktickém ohledu moudrý, v jednotlivých situacích říká, co je přiměřené a co je nepřiměřené
• tímto způsobem si vytváříme intuitivní smysl pro to, kdy a v jaké míře je určitý cit přiměřený a kdy není (není obecné pravidlo, záleží na našem posouzení)
• rozumnost (fronésis – v praktickém rozumu) nemůžeme získat žádným teoretickým učením, ale jedině praktickým návykem a díky styku s morálně zkušenými lidmi v rámci morálně zralé společnosti

Klasické i současné koncepce „etiky ctností“:

Sokratés: 

• ctnost není relativním dobrem, ale absolutním, platným pro všechny a po všechen čas, sféra duchovních a mravních hodnot; ctnost (areté) lze učit, ale sokr. odmítá, že by existovali učitelé ctnosti a to kvůli tomu, že vědění je v nás již přítomno, pouze musí být aktualizováno pomocí rozpomínání; aby člověk mohl volit dobro, je třeba aby věděl, čím se dobré jednání vyznačuje, tedy vědění je nejen podmínkou ctnosti, ale vědění je ctností (extrémním důsledkem je, že ten kdo dosáhl správného vědění, už nemůže jednat jinak než správně a ten, kdo správně nejedná, jen neví, co je správné)

Sofisté: spojovali ctnost/zdatnost s praktickými záležitostmi, jako je získávání společenského postavení, prestiže, peněz…

Platón: Platónova teorie základních (kardinálních) ctností se stala základem pro celou tradici etiky. Pod jeho vlivem rozlišujeme dodnes čtyři základní ctnosti:

• Moudrost – ctnost praktického rozumu (disponuje k dobré volbě, vede k mravně dobrému cíli. Má za úkol radit, soudit. Nedostatek prozíravosti se projevuje jako zbrklost, unáhlenost, krátkozrakost jednání, nestálost, nedbalost, necílevědomost.)
• Spravedlnost –ctnost ve vztahu k druhým lidem (je trvalá ochota přiznat každému jeho právo bez ohledu na vlastní prospěch. Spravedlivý člověk je přímý, nestranný, pevný, poctivý, objektivní.) 
• Statečnost – ctnost ve vztahu k vznětlivosti (je vlastnost uschopňující člověka prosadit a hájit dobro proti těžkostem a nebezpečím zla. Statečnost neznamená, že člověk nepociťuje strach, ale že tomuto pocitu nepodléhá. Přehnaná „statečnost“ vede k hazardérství, podceňování nebezpečí.)
• Uměřenost – ctnost ve vztahu k žádostivosti (uměřenost nám říká, že je nutné zachovávat správnou míru. Uměřenost je zlaté pravidlo tzv. střední cesty). 

Aristotelés:

• Aristoteles rozeznává dvojí druh ctností: 
• rozumová ctnost (Areté Dianoetiké) – Aristoteles rozlišuje v rozumu dva typy jeho činnosti: 
• poznávací– je vztažena k poznání věcí neměnných, teoretický rozum (1/ stav, v němž jsme schopni poznávat první principy (Nous); 2/ vědění, které představuje jisté a zřejmé poznání vyplývající z rozumových důkazů (Epistéme) a 3/ moudrost jako habitus správného usuzování o tom, co je dobré a zlé (Sofia)).  
• usuzovací – poznání věcí měnlivých, praktický rozum (4/ ctnost umění, která znamená tvořivost na základě pravdivého úsudku (Techné) a 5/ rozumnost, jako schopnost posoudit, co je pro člověka dobré a prospěšné v dané situaci (Fronésis)).
• mravní ctnost (Areté Ethiké). 
• Hlavně na ctnosti rozumové se vztahuje význam slova ctnost jako zdatnost, výkonnost. Morální ctnosti se vztahují spíš k duševním složkám žádání, ať smyslového nebo rozumového a k afektům a citům, které doprovázejí akty žádání (aristotelská psychologie neuznává afekty a city za samostatné kategorie psychických fenoménů). V tomto pojetí znamenají ctnosti správnou naměřenost a správnou míru apetitivní činnosti. 
• Podle Aristotela je v pojmu ctnosti obsažen pojem středu mezi dvěma extrémy, tedy pojem uměřenosti, správné míry. – Např. ctnost statečnosti je středem mezi zbabělostí a opovážlivostí. Zbabělost je nedostatek statečnosti, opovážlivost je přehnaná a nerozumná statečnost. Obojí je špatné. Aristoteles však přiznává, že pro všechny ctnosti nelze hledat takovýto střed, např. pro ctnost pravdomluvnosti apod. V Aristotelově teorii středu sehrál svou roli klasický, antický ideál uměřenosti, se kterým se setkáváme již u řady starších řeckých filosofů.

Aristoteles uvádí řadu příkladů:

• Střed má individuální povahu (u chudého může znamenat střední míra pro štědrost něco jiného než u člověka bohatého). Ctnost tedy směřuje ke středu, ale pouze ctnost morální, neboť se projevuje ovládáním citů a jednání, u nichž se právě projevuje nadbytek, nedostatek a střed (MESÓTÉS). Na rozumové ctnosti nelze aplikovat teorii středu. Pro některé „střednosti“ neexistuje vhodný termín.

Akvinský: 

• Tomáš – navazuje na Platóna a Aristotela
• prolnutí s křesťanstvím
• ke 4 kardinálním ctnostem (moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost) přidává víru, naději a lásku

Kant: 

• ctnost je jednání z povinnosti, afekty (smyslové náklonnosti) chápe jako výsledek přírodních mechanismu

Schiller:

• ctností rozumí povinnost+radost, náklonnost; pojem „krásné duše“; dobrý pocit z jednání (výchova charakteru v harmonii rozumu a afektů)

Silné stránky etiky ctností ve srovnání s konsekvencialistickým a deontologickým přístupem v etice:

Etika ctností: 

• kritériem je dokonalost jednajícího, tedy hodnota činu nelze určit pouze na základě vnějšího popisu, pokud někdo vykoná čin náhodou, jeho hodnota je nižší; pravá hodnota činu je v tom, že je výkonem jednajícího – kritérium správného jednání se nachází v ctnostném činu (neexistuje abstraktní idea)
• nejde jen o jedno pravidlo, je bližší člověku
• jednání není určováno z hlediska užitečnosti, či zda jsme jednali na základě povinnosti, ale je určováno na základě jednání, které je přiměřené okolnostem

Deontologická etika:

• kritérium mravnosti je jen v jeho autonomii – nejde o obsah jednání ani o jeho důsledky, je to čistě formální kritérium

Konsekvencialistická etika:

• kritériem je užitek plynoucí z jednání, jedno jaký byl záměr.

Článek Ctnost – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Principy a argumentace konsekvencialistické a deontologické etiky:

Konsekvencialistická etika 

• též: teleologický přístup: (od řeckého telos=cíl), mravní hodnocení se děje výlučně na základě následků, konsekvencí či účinků, které lze od jednání očekávat; neexistuje žádné jednání, které by bylo mravně správné nebo nesprávné samo o sobě, záleží vždy na důsledku

Deontologická etika

• základním rysem je víra v univerzální mravní řád, který se má respektovat. 
• soudí, že jednání může být samo o sobě mravné nebo nemravné, má imanentní povahu, jednání je nezávislé na následcích; tak by deontologie mohla tvrdit, že vražda, znásilnění, krádež nebo lež jsou v každém případě samy o sobě nemorální, nezávisle na svých následcích, například proto, že jsou samy o sobě protipřirozené nebo odporují nějakému nepodmíněnému všeobecnému mravnímu principu  X utilitarista jako teleolog či konsekvencialista takové imanentní posuzování odmítá a činí veškeré mravní posuzování závislé na kalkulu konsekvencí
• Např. stoikové brali ctnost jako hlavní povinnost, kdy člověk nesmí jednat ve vlastní prospěch, ale jednat z povinnosti (Kleanth z Assu: konáme-li druhým dobře s myšlenkou na vlastní prospěch, chováme se jako lidé, kteří krmí dobytče, aby je potom mohli sníst).
• Důležitou osobou deontologické etiky je Immanuel Kant a jeho kategorický imperativ: ,,Jednej tak, aby maxima tvé vůle vždy mohla být zároveň principem obecného zákonodárství“. 
• Principy a argumentace deontologie: od ,,deontos“ – správný. Etika, která nevychází z toho, co je dobré (příjemné, pozitivní, ,,fajn“), nýbrž z toho, co je správné. (?)

Klasické koncepce:

Deontologie:

• Kategorický imperativ: „Jednej jen podle té maximy, u níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“; příkaz, který předvádí jednání jako objektivně nutné, bez vztahu k jinému účelu; nepodmíněný příkaz-musíš takto jednat
• kategorický imperativ předpokládá dvojí motivaci 1)empirickou, kdy člověk patří k přírodě, jedná se o afekty, pudy, city a vášně, tedy sklony- libost a nelibost 2)rozumová (čistý rozum)- transcenduje přírodu, jedná se o čistý rozum je sám o sobě praktický, tedy povinnost-idea obecného zákona
• pojem, který nutně souvisí s kat.imp. jsou maximy=subjektivní praktické zásady, které obsahují všeobecné určení vůle, principy posuzování, mají charakter empirický, jsou to postoje, podle kterých se v praxi řídíme
• právě kat.imp. by měl určovat naše maximy
• když se ptám: Je to morální? Převedu- mohu chtít, aby všichni lidé jednali jako já teď? Nebo Je možné, aby se maxima mého jednání mohla stát obecných zákonem?
• v tomto mravním zákoně nemotivuje morálně určitý obsah, ale pouze rozumová forma obecného zákona – Formalismus (neříká, co konkrétně máme dělat, zabývá se formou nikoli obsahem) 
• ve světě, kde existují jen věci, by Kantovo kategorický nárok neměl smysl – otázka: Existuje nějaký absolutní účel? Co má absolutní hodnotu? Kant odpovídá, že každá rozumová bytost existuje jako účel samo o sobě, nikoli jako prostředek a to proto, že se v ní čistý rozum může stát praktickým rozumem
• tento morální princip je zároveň princip spravedlnosti, požaduje, aby praktické zákony jednání byly distributivně výhodné, tj. aby respektovaly zájmy každé zúčastněné osoby
• Kantovi je vytýkáno, že jeho pozice je čistě deontologická a zanedbává aspekt teleologický, tzn. nejsou dostatečně respektovány následky jednání

Teleologie (konsekvencionalismus):

• Eudaimonismus –  vysvětlení pojmu, představitelé, hodnocení
• z řeckého EUDAIMONIA=“dobře se dařit, vzkvétat, blaženost, štěstí“; označuje objektivní situaci člověka
• nejvyšší dobro nalézá v dosažení osobního štěstí, v blaženosti; formuloval Aristoteles
• Aristoteles chápe štěstí/blaženost jako hlavní cíl života, sice existují cíle, které jsou samy o sobě hodnotné, ale zároveň směřují k blaženosti; naopak o štěstí neusilujeme kvůli něčemu jinému
• Aristoteles stejně jako Platon trvá na tom, že štěstí nemůže být odtrženo od slasti, ten kdo je šťastný zakouší ve svém životě i slast a zároveň neplatí opak, ten, kdo zažívá slast, nemusí být šťasten
• hodnota slasti je určována hodnotou činnosti, slast dovršuje a zdokonaluje činnost

rozlišuje se na: 

• hédonický eudai- dílem je rozkoš
• antologický – cílem je ctnostný život (Sokrates, Platon, Aristoteles)
• ontologický- nezávislost na potřebách a vyrovnanost (Augustin, Tomáš Akvinský)
• altruistický –cílem je štěstí druhých (Comte)

Hodnocení: tato teorie se zabývá životem individua, chybí tedy obecná (sociální) rovina, hodnota slasti závisí na hodnotě činnosti, ale jaká činnost je hodnotná a jaká ne?

Hédonismus – vysvětlení pojmu, představitelé, hodnocení

• z řeckého hedóné=slast, radost
• empiristická etika, tzn. že každá z těchto etik je principiálně orientování na uspokojování empiricko-přírodních, smyslových afektů
• lidské jednání je motivováno výlučně snahou získat slast a vyhnout se strasti
• mravně dobré je to, co přináší slast
• rozum v tomto pojetí slouží ke kalkulování strast versus strast (podle Kanta podává technické (jakými prostředky) a pragmatické (jaké cíle volit, aby to bylo co nejpozitivnější) úvahy)
• etika se stává uměním žít

Představitelé:

• Aristippos z Kyrény (Sokratův žák)-cílem je co nejslastnější život v aktuálních prožitcích, slast ale může zažívat jen ten, kdo stojí nad požitkem, kdo je zbaven závislostí a náruživosti
• Epikúros- trvající slast v klidu, bez otřesů a obtíží=život v ataraxii, rozlišují slasti vyšší-patří k duši,jsou trvalé a nižší- patří tělu, pomíjivé
• David Hume-mravní fenomén nemůže být vysvětlen v rámci jednotlivce; mravně schvalujeme postoje a činy, které nejsou egoistické, ale altruistické a motivované sociálně (blaho druhých, pro společnost); podle Huma je teorie interkulturní a všeobecná-co škodí společnosti neschvalujeme, jisté psychologické nastavení člověka, tzn. není nám lhostejná blaho jiných lidí,tedy obecné blaho; Jak tuto teorii vysvětlit, aby nebyla egoistická? Koncepcí extenzivní sympatie (ve smyslu vcítění) jako základu mravního citu,tj.do nepřímých afektů se vciťujeme a hodnotíme je z vlastního hlediska, objektem už není vlastní prospěch, ale obecné blaho ; toto obecné blaho je ale pro nás důležité, neboť své potřeby uspokojujeme lépe ve spolupráci než izolovaně, proto je nutná spravedlnost ; Humova etika=morálka citu (cit rozhoduje)

Hodnocení: antické tradice jsou orientovány egoisticky; Hume-podřízenost rozumu, rozhodnutí není svobodné, ale vyplývá z psychicko-afektivní organizace osoby, není mravně univerzální, je podmíněná libostí a nelibostí, kdežto mravní nárok by měl být nepodmíněn, vede ke konfliktu s naším předporozuměním  – tyto problémy vysvitují v každé emp.etice  

Utilitarismus –  vysvětlení pojmu, představitelé, hodnocení

• z latinského utile=užitečné; zakladatelem J. Bentham (18.st)
• kombinace 4 principů má dát možnost posuzovat mravně jednání a normy na empiricko-racionálním základě 1) princip následků-mravní hodnocení je na základě následků, není tedy žádné jednání, které by bylo správné samo o sobě; též se nazývá teleologický princip (telos=cíl) ,odlišuje se od deontologických pozicí (deon,-ontos=povinnosti)
• princip užitečnosti-následky jednání se mají posuzovat z hlediska prospěšnosti,tzn.co je užitečné pro dobro samo o sobě 
• princip hédonismu-dobro o sobě definuje pouze hédonisticky, tedy záleží na uspokojování lidských potřeb, štěstí je dobro samo o sobě a každá osoba si určuje v čem to štěstí pro ni tkví
• sociální princip- nejde jen o štěstí jednajícího, ale všech osob, kterých se jednání týká; jde o co největší štěstí co největšího počtu lidí vůbec, největší sumu sociálního užitku
• utilitarismus jednání-správnost či nesprávnost musí být určena podle dobrých nebo špatných následků tohoto jednání
• utilitarismus pravidel-   -ll-   se určuje podle dobrých či špatných následků pravidla, podle kterého má každý jednat v podobných okolnostech (představitelé Smart, Williams)

Představitelé: Bentham, Smart, Williams,

Hodnocení: utilitarismus se potýká se stejnými problémy jako hédonismus, navíc je jeho hodnotový princip založený na naprosto nesouměřitelných uspokojení, dále z důsledného konsekvencialistického chápání odpovědnosti, jsem odpovědný i za jednání, které připustím a nezabráním,tzn. má odpovědnost ústí do nekonečna; suma užitku nebo také průměrný užitek je na úkor distributivní spravedlnost (př. můžeme utiskovat menšinu, protože je to dobré a výhodné pro většinu)

Silné a slabé stránky: 

• teleologické teorie jako utilitarismus, hédonismus jsou egoisticky zaměřené, tedy postrádají nějakou obecnost (často jsou zaměřeny jen na individuum) 
• X naproti tomu deontologie je tak obecná, že nerozlišuje jednotlivosti, vraždu přeci nemůžeme hodnotit stejně jako krádež (Vždy to však vhodné není a musí se řešit tato strnulost. Ne vždy je dobré mluvit vždy pravdu, vždy dodržovat sliby, vždy prospívat ostatním, vždy napravovat chyby druhého, vždy vyjadřovat vděčnost, vždy spravedlivě rozdělovat dobro apod. Existují totiž mimořádné podmínky pro nedodržování. Deontologickým systémům je vytýkána strnulost a víra v mravní řád.)

Pojem ,,důstojnosti“ lidské osoby:

• Kant: V říši účelů má vše buď nějakou cenu, nebo důstojnost. Namísto toho, co má cenu, lze klást i něco jiného jako ekvivalent, ale co naproti tomu je povzneseno nad jakoukoli cenu, a co proto nepřipouští žádný ekvivalent, má důstojnost. Co se vztahuje k obecným lidským náklonnostem a potřebám, má tržní cenu; to, co je, i když nepředpokládáme nějakou potřebu, přiměřené jistému vkusu, má afektivní cenu; ale to, co jedině je podmínkou, aby něco mohlo být účelem samo o sobě, nemá pouze relativní hodnotu, tzn. nějakou cenu, nýbrž vnitřní hodnotu, tj. důstojnost. Ale jedině moralita je podmínkou, aby rozumová bytost mohla být účelem o sobě. A tak jedině mravnost a lidství, pokud je lidství způsobilé k mravnosti, mají důstojnost.
• Vnitřní, absolutní hodnota a důstojnost lidské osoby má tedy základ v tom, že člověk se nachází v transcendentální diferenci, jež umožňuje autonomii ve smyslu morálního svézákonodárství a účelu samého o sobě. Tím se osoba zásadně odlišuje od všech ostatních bytostí vesmíru, jež nakonec nepřekračují přírodně-kauzální určení a nemohou samy sebe autonomně určovat jako účely o sobě.
• 18. století – koncept lidské důstojnosti formulován jako základ teorií lidských práv. Lidská práva = základ a význam lidské důstojnosti.

Článek Konsekvencialistická a deontologická etika se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Role štěstí v etice:

• štěstí je pojímáno jako nejvyšší dobro, podle něhož se orientuje veškeré lidské úsilí

Pojem zdařilého života:

• štěstí je znakem či stavem zdařilého života
• -ťastný života vykazuje co nejvíce slastí a co nejméně strastí (podle teorií různé druhy)

Vymezení eudaimonistické etiky oproti jiným pojetím:

• z řeckého Eudaimonia =“dobře se dařit, vzkvétat, blaženost, štěstí“; označuje objektivní situaci člověka
• nejvyšší dobro nalézá v dosažení osobního štěstí, v blaženosti; formuloval Aristoteles
• Aristoteles chápe štěstí/blaženost jako hlavní cíl života, sice existují cíle, které jsou samy o sobě hodnotné, ale zároveň směřují k blaženosti; naopak o štěstí neusilujeme kvůli něčemu jinému
• Aristoteles stejně jako Platon trvá na tom, že štěstí nemůže být odtrženo od slasti, ten kdo je šťastný zakouší ve svém životě i slast a zároveň neplatí opak, ten, kdo zažívá slast, nemusí být šťasten
• hodnota slasti je určována hodnotou činnosti, slast dovršuje a zdokonaluje činnost
• pro dosažení štěstí považuje Aristotelés činnost, která je řízena rozumem
• štěstí je tedy rozumové a zároveň člověka motivuje, protože konání dobra vyvolává v člověku slast (která je ale obsažena v ctnosti)
• Oproti jiným teorií: zabývá se životem člověka, jehož cílem je blaženost (žít blažený život), blaženost však tkví v duchovní rovině, ctnost je základní složkou štěstí (součást štěstí) X epikureismus – ctnost je jen prostředkem k dosažení štěstí

Různá chápání pojmu štěstí:

• Megarská škola: důraz na správné myšlení, ke štěstí stačí moudrost a ctnost
• Kyrénská škola: pochopila Sókratovu blaženost jako tělesné radovánky, ztotožnila dobré s příjemným, přiklonila se k sensualismu a subjektivismu a holdováním rozkoši dospěla až k pesimismu a propagaci sebevraždy
• Epikureismus: štěstí/slast chápána jako vnitřní rovnováha mezi tělesným uspokojováním potřeb a duševním blahem (vyhýbání se strastem, ty plynou z bezbřehého uspokojování tělesných slastí), šťastným životem je život v ataraxii (=neotřesitelnost duše), soběstačnosti a kritickém myšlení, které nás má zbavit neodůvodněných úzkostí před mytickými a náboženskými přeludy
• Stoicismus: štěstí spočívá v dosažení klidu, nevzrušivém životě (apatheia), v souladu s přírodou – logem
• Aristotelés, Platón: pravé naplnění člověka je v čistě duchovní sféře, odhlíží od tělesných stránek člověka; štěstí jako rozumová činnost v kontextu ctnostného a materiálně zabezpečeného života; štěstí je naplněno v životě v polis – obecnost a objektivnost štěstí
• Kant: štěstí je různé pro různé lidi, proto nelze z představy štěstí odvozovat žádnou zobecnitelnou mravní povinnost; shrnul to takto: štěstí je stav, kdy jde všechno podle přání a chtění; podle Kanta je morálním příkazem prokazovat se jako ten, kdo je hoden štěstí.  Chtít být šťastný je přírodní touha každého člověka, chtít být hoden štěstí je naopak výsledek lidské svobody, tj. rozumového a sebe-určujícího morálního jednání
• Freud: princip slasti je centrem všeho lidského úsilí, dosažitelné maximum štěstí spočívá v co největším oproštění od strasti a v dobrém náhradním uspokojení
• Martin Seele: pozice negativního a formálního pojmu štěstí, štěstí je stále dobrý života, ale s rozdílem, že se nepokouší říct jak dosáhnout štěstí pro jednotlivce, ale jak vytvořit a chránit podmínky dobrého života pro všechny (bez jistoty, zdraví a svobody je štěstí nemyslitelné, jsou to nutné, však nikoli postačující podmínky)

Hédonismus:

• z řeckého hedóné=slast, radost
• empiristická etika, tzn. že každá z těchto etik je principiálně orientování na uspokojování empiricko-přírodních, smyslových afektů
• lidské jednání je motivováno výlučně snahou získat slast a vyhnout se strasti
• mravně dobré je to, co přináší slast
• rozum v tomto pojetí slouží ke kalkulování strast versus strast (podle Kanta podává technické (jakými prostředky) a pragmatické (jaké cíle volit, aby to bylo co nejpozitivnější) úvahy)
• etika se stává uměním žít
• u hédonismu štěstí subjektivní
• vznikl jako kritika vůči racionalistické filosofii antické doby, kde štěstí tkvělo v čistě duchovní sféře a odhlíželo se od tělesných stránek člověka

Hodnocení:

• antické tradice jsou orientovány egoisticky; není mravně univerzální, je podmíněná libostí a nelibostí, kdežto mravní nárok by měl být nepodmíněn, vede ke konfliktu s naším předporozuměním  – tyto problémy vysvitují v každé emp.etice. 

Článek Štěstí – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojem svědomí a jeho různá vymezení v etice

• latinský výraz „conscientia“ znamená vnímání, vědění, znalost, vnitřní zkušenost, smýšlení, svědek jednání  ( Česky – dělám něco  „s vědomím“)
• z pohledu náboženství: je svědomí hlasem Boha v nás
• svědomí jako vrozený smysl pro to, co je správné a nesprávné (je nezávislé na kulturním a společenském prostředí, v němž žijeme
• tradiční pojetí (Akvinský): svědomí jako soud praktického rozumu, který přihlíží ke všem hlediskům a okolnostem a udává, jak správně činit (Svědomí je rozumový soud, jímž člověk poznává, zda je konkrétní jednání mravně dobré nebo zlé)

Druhy svědomí:  

• svědomí předjímající –před rozhodnutí nám říká, které jednání je správné
• svědomí následné- posuzuje činy, které právě vykonáváme nebo jsme vykonali

další dělení  podle vztahu soudu svědomí k objektivní normě mravnosti: 

• na správné-je v souladu s objektivní normou 
• mylné – svědomí nám sice říká, že neděláme nic špatného, ale objektivně 
• špatné to je

K mylnému svědomí se počítá svědomí:

• úzkostlivé (skrupulózní) – vidí hřích i tam, kde není
• lehkomyslné (laxní) – nevidí hřích ani tam, kde je
• zmatené (perplexní) – vidí hřích v jednom i v druhém ze dvou 
• opačných řešení
• mylné svědomí se také nazývá svědomím bludným

Tomáš Akvinský

• vrozený smysl, pro to, co je správné a co špatné, který je pokládán za obecnou lidskou vlastnost nezávislou na kulturním a společenském prostředí
• Fáze svědomí:-rozlišuje 3 složky svědomí: synderesis  (nejvyšší mravní princip –je nutno konat dobro), sapientia (získané dispozice vědění, světonázorové postoje), scientia (empirické znalosti); různá individuální svědomí se mohou lišit ve světonázoru a v empirických zkušenostech, ale shodují se v synderesis

Hume

• započal éru, kdy se dobro a zlo nerozlišovalo rozumem, ale citem. Stejně lze rozpoznat afekty – přímé a nepřímé. Kdo se ale řídí jen citem, nemusí být mimo. Problém je v tom, že když se vcítím do druhých, budu jednat jako oni. A třeba i špatně. Lidé mají strach jít proti davu, jsou rádi v davu. Jak potom ale mohou lidé poznat, že je něco špatně?

Kant

• naopak city zavrhl a kladl důraz hlavně na rozum. Díky rozumu mohu lépe poznat své okolí. Abych poznal svého přítele, musím jej nejprve nenávidět, abych jej nezávisle posoudil. Jak můžu cítit něco k lidem, kteří jsou třeba na druhém konci světa? Jak se mě může dotýkat dění na druhém konci světa? Zde funguje soucit.
• Projev svědomí je, když se projeví náš vnitřní étos.

Hegel

• to, co určuje naše mravní a estetické jednání je duch doby, hodnoty společnosti, ve které žijeme

Heidegger

• svědomí je mlčenlivé a jeho výhradní funkcí je prolamovat nepůvodní způsob existence

Freud

• svědomí je součástí funkce superega, které jako kontrolující složka naší osobnosti stanovuje pravidla pro to, co dělá ego

Ernst Tugendhat

• „Chtít mít svědomí“ není žádnou universálně lidskou vlastností, ale spíše určitou dispozicí, která vzniká teprve ze základního rozhodnutí chtít být členem morálního společenství

Svědomí a morálka 

• Autonomní svědomí je poslední instance a měřítko našeho chování a našeho jednání. Dobro v morálním smyslu záleží ve shodě vůle se svědomím. Z přísně morálního hlediska se svědomí nikdy nemůže mýlit, protože je měřítkem mravnosti. 
• Je podstatné pro vymezení pojmu svědomí rozlišit pojmy morálnost a mravnost. Morálnost, morální, znamená čistou shodu jednání se svědomím, nezávisle na obsahu, který je motivem. Mravnost, mravný, znamená obsahový aspekt, nikoli aspekt svědomí.
• Svědomí se zabývá tím, co je a co není morální. 

Svoboda svědomí a její meze 

• morálně nutné je jednání v souladu se svědomím, i když s bludným svědomím, neboť co je správné, je mi dostupné vždy jen prostřednictvím mého, byť možná chybného soudu
• svoboda svědomí nachází své meze ve svobodě druhých (např. odmítnutí transfúze krve pro své dítě z náboženských důvodů), u tohoto je důležité rozlišovat:
• a)bránění někomu, aby jednal podle svého svědomí (je morálně oprávněné)
• b)nucení někoho, aby dělal něco proti svému svědomí
• jestliže někomu bráním v tom, aby jednal v souladu se soudem svého svědomí, ponechávám jeho rozhodování nedotčeno, beru mu však vnější možnost své rozhodnutí provést

Problematika „omylu svědomí“ 

• bludné svědomí=jednající osoba může pokládat nějaký čin za správný, třebaže správný není
• omyl svědomí může být zaviněn např. záměrným opomíjením důležité informace (omyl s. je zde plodem nedbalosti), omyl z nedostatku informací, omyl založený na špatných emocionálních postojích, zvycích, nedostatku empatie
• vina omezuje nárok na svobodu svědomí.

Existencialistická etika „autenticity“ 

• Existencialistická etika vybízí k existování. Subjekt má absolutní volbou sebe vystoupit z neautentičnosti a upadlosti průměrného každodenního pobytu, má převzít autentické konečné a kontingentní „moci být“, má se rozvrhovat ve své autentické možnosti a tento projekt osvědčovat v konkrétní situaci. Existence se při tom vztahuje buďto spíše na jednotlivce nebo se spíše chápe dialogicky.
• pro existencialismus je charakteristické situační pojetí etiky, hodnoty étosu či obecné normy se buď výslovně odmítají, nebo se alespoň silně relativizují
• (vše je dovoleno, člověk sám rozhoduje o tom, co je morální, ale člověk je za to také zodpovědný. Existence je podstatou člověka. Tzn., že člověk není dán předem, ale tvoří sám sebe ve své svobodě, v aktech svých voleb. Za své jednání je absolutně zodpovědný-Sartre)

Heteronomie svědomí

• heteronomie definována jako: „životní postavení jedince nebo skupiny, kteří se řídí mravním zákonem uloženým zvenku.“ Toto předpokládaly empirické etiky, hlavně hedonisté a také eudaimonisté. Hedonismus je označení etického směru, který klade slast jako nejvyšší etický princip. Jde o teleologické zdůvodnění tohoto etického principu s odkazem na lidskou přirozenost; to co je přirozené, je i dobré a přirozený účel lidského jednání je spatřován v dosažení slasti, rozkoše. Mravním zákonem se tedy stává motivace libosti a nelibosti, zákon jednání je předem daný přírodní zákon, který determinuje člověka.

Autonomie svědomí

• Autonomie svědomí znamená: Nikdo nás nemůže k něčemu morálně zavázat, jestliže my sami nemáme vědomí, že jsme k tomu zavázáni. To proto, že kategoricky zavazující mravní zákon je podle své povahy zákon, který se vyjevuje a konkretizuje v daném svědomí. Vnější, objektivní pravidla nabývají striktně morálního významu jen potud, pokud je uzná vlastní svědomí. 
• Zastáncem autonomie svědomí byl i Tomáš Akvinský, i když tento pojem ještě neexistoval.
• Pojem autonomie jak jej známe, zavádí teprve Kant, převzal jej z politicko-právní oblasti a začal ho používat ve filozofii, čímž tento pojem získal přenesený význam.  Rozum je nezávislý (autonomní) na jakémkoli vnějším vlivu. Pro Kanta je tedy autonomie nejvyšším principem mravnosti, neboť mravní zákon nevyjadřuje nic jiného než autonomii čistého rozumu. Mluvíme-li o autonomii svědomí, akcent je především na tom, že povinnost a dobro v striktně morálním smyslu mohou být určeny jedině osobním svědomím a žádnou vnější instancí. 

Teonomie svědomí

• Mnozí křesťané požadují podřízení vůle nikoli rozumu (svědomí), nýbrž vůli a příkazům Boha. Tedy namísto autonomie prosazují teonomii.

Článek Svědomí – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.