Otázka: Pedagogicko-psychologická diagnostika, síť poraden v ČR

Předmět: Pedagogika

Přidal(a): Erika

Diagnostika

• Zjištění stavu, posouzení, hodnocení, zahrnuje posloupnost činností vedoucí k diagnóze

Pedagogicko-psychologická diagnostika

• Slouží k tomu, že učitel hodnotí nejen obsah vzdělávání, ale i osobnostní zvláštnosti žáka (dispozice, vlastnosti, aj.)

V užším slova smyslu jde zejména o diagnostiku (hodnocení, posuzování):

• vědomostí
• dovedností
• návyků

V širším slova smyslu jde o:

• diagnostiku třídy
• diagnostiku práce učitele
• zkoumání vnějších podmínek výchovy a vzdělání

Cílem PPD je to, že se stává jakýmsi prostředkem pro další odbornou činnost

V pedagogické rovině:

• cílem je zhodnocení výchovného působení na dítě
• zjištění nějakého stavu, který je východiskem pro možné změny, např. optimalizace pedagogického působení na dítě, pro jeho další rozvoj
• na diagnostiku navazuje intervence (doporučení konkrétního zásahu ve prospěch úpravy problému, doporučení změn v přístupech k dítěti)

V psychologické rovině:

• uskutečňuje se v případě znalosti psychologického pozadí problému, je-li nutné řešit problém psychologickými prostředky
• na diagnostiku navazuje psychologická terapie (PPP)

Metody diagnostiky

Rozumíme tím určité postupy či způsoby, pomocí nichž získáváme informace o daném předmětu zkoumání:

• rozhovor
• pozorování
• dotazník
• didaktické testy vědomostí a dovedností
• analýza hry – rozbor hry na jednotlivé části

Rozhovor

• Důležité je vědět:
  • na co, jak, kdy se ptát a jak získané informace posuzovat – interpretovat
• Rozlišujeme:
  • strukturovaný rozhovor – máme předem připraveny jednotlivé okruhy otázek
  • nestrukturovaný rozhovor – průběh je volný, což je náročnější

Pozorování:

• je náročnou metodou
• nemělo by být jednorázové, náhodné a příliš široké
• nutné je zvolení si cíle pozorování – proč sledování uskutečňujeme
• nutná je příprava na pozorování
• Dělení:
  • Ke zvyšování validity (platnosti) přispívá strukturované pozorování – je vhodné si všímat třeba pouze jednoho prvku chování, neboť pak se můžeme na daný jev koncentrovat
  • V nestrukturovaném pozorování postupujeme tak, že zapisujeme – zaznamenáváme – jevy, které jsme registrovali.
• Je to postup náročnější na průběh pozorování, můžeme požádat jinou učitelku, aby souběžně s námi prováděla pozorování, pak oba nálezy konfrontujeme.
• Můžeme používat videozáznam, magnetofonovou nahrávku, které nám pomohou opakovaně analyzovat sledovanou situaci.

Dotazník

• používá se především před nástupem do MŠ, kde se v dotazníku určeném pro rodiče zjišťují základní informace o dětech a jejich:
• zdravotním stavu
• psychické vyspělosti
• individuálních zvláštnostech v chování a prožívání
• o oblíbených činnostech
• případně o rodině
• dotazník může být využíván při:
  • průběžném hodnocení pokroku dětí
  • závěrečném hodnocení při odchodu z MŠ
• Také učitelka může vyplňovat dotazník o dítěti. A to hlavně tehdy, spolupracuje-li s odborným pracovištěm.

Didaktické testy vědomostí a dovedností

• bývají většinou zaměřeny na hodnocení pokroku dětí. Většinou mají podobu slovní, nikoliv písemnou.

Analýza hry

• je v MŠ častá a nezbytná.
• Poskytuje údaje o:
  • prožitcích dítěte
  • aktuálním psychickém rozpoložení
  • zkušenostech
  • o tom, jak je dítě ve hře schopno komunikovat a spolupracovat s vrstevníky
  • jak je schopno se podřizovat pravidlům

Význam diagnostiky pro dítě a pro rodiče

• Její výsledky vedou k:
  • pružnému přizpůsobování se dětem a následného naplňování vhodně zvolenými činnostmi
  • vhodnému zvolení témat a konkrétních činností v souvislosti s respektováním individuálních potřeb dítěte
  • zjištění vývojové úrovně dětí (nejedná se pouze o posuzování mentální vyspělosti, ale o komplex bio-psycho-sociálních vlastností)
  • posouzení osobnostních a pracovních charakteristik dítěte
  • pomoci dětem se speciálními vzdělávacími potřebami
• Rodiče se na základě diagnostiky dozvídají:
  • v čem je dítě dobré
  • jaké má přednosti
  • na čem se může u dítěte stavět a co ještě více rozvíjet
  • jak si dítě osvojuje dovednosti
  • jak je schopno komunikovat s vrstevníky
  • jak se zapojuje do činnosti
  • jak s dítětem pracovat doma
  • může být podnětem návrhu ze strany učitelky k návštěvě odborníka

Didaktická diagnostika

Diagnostika je složitá činnost, ve které se odráží zkušenosti učitele a jeho znalost žáků i třídního kolektivu. Během zkoušení je třeba uplatňovat didaktické zásady i pedagogický takt spojený s úctou k žákovi. Každé zkoušení je pro zkoušeného jedince určitým zdrojem stresu, proto je třeba vytvořit takové podmínky, které budou stres spíše snižovat, neboť při zvýšené úrovni stresu podáváme obvykle horší výkony.

Hodnocení výchovně vzdělávacího procesu

Každý výkon žáka by měl být hodnocen, protože hodnocení předurčuje další vývoj výchovně-vzdělávacího procesu a pomáhá konkretizovat jeho cíle. Hodnocení má tedy funkci regulační a prognostickou, dále také kontrolní (ověřuje, jak si žák osvojil poznatky), informativní (poskytuje zpětnou vazbu k výkonu žáka), motivační (posiluje úsilí žáka k další práci), selekční a diagnostickou (pomáhá žáky diferencovat podle jejich individuálních schopností), je vodítkem k vytipovávání vznikajících problémů, které je třeba dále sledovat atd.
Hodnotíme nejen úroveň a kvalitu poznatků, kterými žák disponuje, ale také jeho přístup k vzdělávání i jeho chování, individuálně zohledňujeme podmínky, které ke vzdělávání má, i pokrok, který ve svých výkonech dosahuje.
Hodnocení však nelze ztotožňovat s klasifikací, protože to je jen jedna z forem hodnocení. Hodnocení může mít také formu verbální vyjádřenou slovně či písemně, nonverbální prezentovanou zejména mimikou a gesty, či symbolickou (motivační razítka, smajlíci, hvězdičky a puntíky apod.).
Při hodnocení je důležitá objektivita. Hodnocení by nemělo být zaměřeno pouze na hledání nedostatků, což by v žákovi vzbudilo jen frustraci. Aby bylo hodnocení motivující a aktivizovalo žáka k další práci, mělo by vyznít spíše pozitivně a povzbudivě.

Pravidla hodnocení jsou upravována také závaznými dokumenty, kterými jsou především zákon č. 561/2004. Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a také kurikulární dokumenty (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání a školní vzdělávací programy jednotlivých škol). Školský zákon požaduje uvedení pravidel hodnocení také v rámci školních řádů škol.

Pedagogická evaluace

• Evaluace – znamená stručně hodnocení.
• Pedagogická evaluace:
  • je zjišťování, porovnávání a vysvětlování dat charakterizujících stav, kvalitu, fungování, efektivnost škol, částí nebo celku vzdělávacího systému. Zahrnuje hodnocení vzdělávacích procesů, hodnocení vzdělávacích projektů, hodnocení vzdělávacích výsledků, hodnocení učebnic aj.
  • je také disciplína pedagogiky (relativně nová).
• Klíčové pojmy pedagogické evaluace jsou kvalita a efektivita vzdělávání. Vědecká disciplína pedagogická evaluace se zabývá zejména metodami, kterými lze kvalitu a efektivitu vzdělávání objektivně hodnotit, měřit a porovnávat

Předmětem zkoumání pedagogické evaluace jsou následující oblasti:

• evaluace vzdělávacích potřeb: hodnotí se, co potřebují subjekty vzdělávání.
• evaluace vzdělávacích programů: analýzy vzdělávacích programů, projektů a plánů pro školní i mimoškolní vzdělávací zařízení
• evaluace edukačních prostředí: hodnotí se hmotné prostředí (např. vybavení pomůckami, hygienické podmínky, estetická kritéria aj.) i psychosociální prostředí
  •  např. třídní klima či klima školy
• evaluace výuky: evaluace průběhu reálné výuky
• evaluace vzdělávacích výsledků: srovnávání vědomostí a dovedností žáků
• evaluace na základě standardů: hodnocení vzdělávacích výsledků prostřednictvím předem stanovených kritérií – seznamu výkonů, kterých by mělo být prostřednictvím vzdělávání dosahováno
• evaluace činnosti a produktivity škol (viz. níže Evaluace vnější)

Evaluace vnitřní – autoevaluace školy

Stručně by se dalo říci, že autoevaluace školy je soustavný proces hodnocení, ve kterém škola (školské zařízení) shromažďuje údaje o všech hlavních aspektech fungování školy (z hlediska naplňování kurikula, vzdělávacích výsledků, školního klimatu aj.), které se vyhodnocují pro účel zlepšení fungování a efektivity školského (vzdělávacího) zařízení.

Autoevaluace se často provádí pomocí různých technik (např. pomocí anket, dotazníků (pro učitele, žáky i rodiče), sociometrických testů a srovnávacích didaktických testů, analýzy kurikulárních dokumentů školy aj.

Evaluace vnější

Z vnějšku se souhrnným posuzováním a hodnocením škol zabývá v České republice instituce Česká školní inspekce ČŠI (orgán Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy MŠMT).

Česká školní inspekce hodnotí průběh, podmínky a výsledky vzdělávání žáků a studentů, jsou-li v souladu se vzdělávacími programy, je-li dosahováno stanovených vzdělávacích cílů, a zdali je dodržován školský zákon. Výsledkem školní inspekce je zveřejnění inspekční zprávy, která hodnotí komplexně dané vzdělávací zařízení. Inspekce může navštívit školu na základě svého plánu, ale také na základě stížnosti či na popud zřizovatele. Komplexním hodnocením vzdělávání se vedle ČŠI (v kontextu výzkumné činnosti) zabývají také CERMAT – Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, NÚOV – Národní ústav odborného vzdělávání a VÚP – Výzkumný ústav pedagogický.

V České republice pracuje na žebříčku hodnocení středních škol Ústav pro informace ve vzdělávání.

> Pracuje například s ukazateli:

• úspěšnost absolventů u přijímacích zkoušek
• náročnost maturitní zkoušky (před aplikací státních maturit)
• vylučování ze studia
• rozsah výuky v oblasti cizích jazyků a práce s výpočetní technikou
• prestiž školy

Pedagogicko-psychologické poradenství v resortu školství

Systém pedagogicko-psychologického poradenství tvoří v ČR školská poradenská zařízení (tj. pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra) a školní poradenská pracoviště. Tato zařízení jsou zřizována dle § 116 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Poradenské služby poskytují také střediska výchovné péče (SVP). Ta zatím status školského poradenského zařízení nemají – jsou součástí zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, která jsou vymezena zákonem č. 109/2002 Sb. o výkonu o ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Jejich zařazení do systému pedagogicko-psychologického poradenského systému však lze v následujících letech očekávat.

Článek Pedagogicko-psychologická diagnostika, síť poraden se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Role pedagoga, dušení hygiena učitele

Předmět: Pedagogika

Přidal(a): Erika

Učitel a jeho role

• Učitel je jedním ze základních činitelů vzdělávacího procesu, profesionálně kvalifikovaný pedagogický pracovník, spoluzodpovědný za přípravu, řízení, organizaci a výsledky tohoto procesu.
• Učitelství je sociální role (sociální role = společností očekávaný způsob chování člověka v určitém sociálním postavení).
• Role učitele je výslednicí společenských očekávání širokého spektra sociálních skupin: rodičů, žáků, pedagogické veřejnosti, užší komunity kolem školy, širší veřejnosti… a vlastní pojetí (pojetí sebe sama, sebepojetí) učitele.

Společenská očekávání:

(často uváděné charakteristiky dobrého učitele)

• zájem o žáka
• širší rozhled
• komunikativní schopnosti
• trpělivost
• spravedlivost a objektivnost
• důslednost
• pedagogické mistrovství
• morální kvality
• zájem o obor
• schopnost udržet kázeň
• profesionalita
• důkladná znalost oboru
• kultura chování
• empatie
• tolerance
• kultura vyjadřování
• zájem o práci učitele
• obecná vzdělanost
• znalost didaktických postupů
• znalost pedagogiky a psychologie
• vnější vzhled
• veřejná aktivita

Společenská očekávání vůči učiteli jsou velmi komplexní. Dobrý učitel by měl být:

• zprostředkovatelem poznání a kulturních statků
• znalcem
• vychovatelem
• pomocníkem a rádcem
• hodnotitelem, rozhodčím
• organizátorem a manažerem
• tvůrcem, projektantem, plánovačem…
• hercem a režisérem…

Tyto role jsou nedělitelné, nelze je vykonávat izolovaně; každá z nich přitom vyžaduje od učitele specifické kompetence a osobnostní předpoklady.

Nároky na vzdělávání pedagogických pracovníků obecně:

• Všeobecné vzdělání a široký filozofický, vědecký a kulturní rozhled: učitel ovlivňuje své studenty celou svou osobností, svými zájmy a postoji. Měl by chápat příčiny vývoje společnosti, orientovat se v událostech a vztazích, ke kterým musí zaujímat vlastní postoj.
• Teoretické a praktické odborné vzdělání: podle druhu zařízení – MŠ, ZŠ, SŠ…
• Pedagogické a psychologické vzdělání: hluboká znalost pedagogické teorie a praxe v souvislosti s psychologií, sociologií… Nemůžeme oddělit teorii od praxe, ale ani naopak praxi od teorie.

Způsob, jakým se učitel vyrovnává se svojí rolí, závisí na velmi mnoha okolnostech – vnějších, a především vnitřních. Snahy o typologizaci učitelů – podle různých hledisek, např. podle vztahu k žákům, pojetí výchovy, stylu vyučování, postojů (mj. k inovacím), preferencí.

Účelem typologií je popsat, zmapovat, zpřehlednit komplexní skutečnost způsobů výkonu učitelské role. Typologie neznamená, že každého reálného učitele lze zařadit do některé z kategorií; zpravidla se bude nacházet „někde mezi“, blíže či dále od té či oné kategorie.

Autoritativní typ

• převaha požadavků, příkazů, instrukcí, hrozby
• chybí schopnost chápat individualitu
• studenti plní požadavky učitele, aby se mu zalíbili, unikli trestu
• studenti citově strádají
• dochází ke konfliktům
• vzájemná nedůvěra
• učitel se neúčastní činností studentů
• netoleruje jejich nápady, plány
• neposkytuje samostatnost

Liberální typ

• učitel neklade přímé požadavky, nevede své svěřence
• nedůvěřuje
• velmi málo organizuje
• myslí si, že jeho svěřenci nejsou schopni samostatné práce + organizace
• zastává názor maximální svobody a naprosté volnosti
• sám je nerozhodný
• straní se aktivit svěřenců
• zpočátku je oblíben, později ne
• neorganizovanost, chaos, časové ztráty

Demokratický typ

• učitel má přirozenou autoritu, ale své působení zakládá na spolupráci se svěřenci
• účastní se jejich akcí
• diskutuje s nimi, snaží se o objektivnost
• zajímá se o jednotlivce
• méně přikazuje a trestá
• povzbuzuje k přebírání odpovědnosti
• je iniciativní
• je to nejobtížnější styl, ale studenti to ocení

Úspěšná pedagogická činnost předpokládá zvláštní schopnosti, a to:

• pedagogický talent – je to zvláštní dar, díky kterému pedagog pochopí snadno duševní pochody svěřence a správně použije vhodné výchovné prostředky. Tento talent má každý člověk přirozeně, probouzí se při vzájemném styku rodičů s dětmi, dospělých s mladistvými a dětí s mladšími sourozenci. Tato schopnost sama o sobě nestačí, je třeba mít vědomosti a praxi
• pedagogický takt – způsob posuzování, rozhodování a řešení situací. Často je chápán jako něco intuitivního, co nejde naučit.
• pedagogické mistrovství – přichází postupně s pedagogickou praxí

Soubor všech dovedností učitele tvoří a vyjadřuje jejich profesní kompetenci:

• Sociálně- psychologické dovednosti – můžeme je chápat jako učením získávané předpoklady pro přiměřené sociální interakce v celé síti sociálních vztahů, do kterých učitel vstupuje
• Oborové a metodické profesní dovednosti – souvisejí zejména s tím, co učitel s dětmi dělá, čím se s nimi zabývá a jak má určitou aktivitu metodicky a didakticky zpracovanou. Jde v podstatě o to, co a jak.
• Speciálně-výchovné a diagnostické profesní dovednosti – vztahují se k respektování vývojových i individuálních charakteristik dítěte, k rozlišování aktuálních stavů dítěte pro práci ve skupině, přizpůsobení stylu práce jednotlivců i skupinám.

Sebereflexe

• Sebereflexe je pojmem, který se bezprostředně váže k osobnosti člověka, jeho nitru (duši), jeho prožívání, existenci. Sebereflexí se zabývá psychologie, ale také pedagogika, v jejímž kontextu nabývá sebereflexe učitelů stále větší vážnosti a připisuje se jí, stejně jako v reflexi, velká důležitost, co se týče profesního rozvoje pedagogů.
• Významným činitelem pro utváření učitelova sebepojetí je míra rozporu mezi reálným já a ideálním já. Rozdíl mezi tím, jaký učitel je a jaký by chtěl být, tvoří sílu ega, duševní zralost. Pokud je rozdíl mezi egy příliš markantní, projeví se nejen na profesním životě učitele, ale také na jeho vlastní osobnosti. Duševně vyrovnaný člověk akceptuje svou osobnost takovou, jaká je.
• Sebereflexi jsme vymezili jako specifický způsob myšlení, při kterém se člověk vrací ke svým minulým zkušenostem a prozkoumává je z různých úhlů pohledu tak, aby si z nich odnesl (uvědomil si) něco užitečného (čeho si předtím nebyl vědom), co mu pomůže v budoucnosti lépe jednat. Poukazovali jsme na to, že průběh sebereflexe může být u různých lidí rozdílný. Přesto je nicméně možné rozlišovat určité „univerzálně platné“ fáze procesu sebereflexe, které jsou definovány na obecné úrovni, a proto nijak významně neomezují specifičnost myšlení každého člověka. Existuje celá řada modelů, prostřednictvím kterých se různí autoři snaží zachycovat průběh (resp. fáze) sebereflexe.

Známe tyto fáze sebereflexe:

• Popisná fáze: zaměřena na vybavení a popis pedagogické situace, toho, co se událo. Lze ji ilustrovat těmito – k reflexi podněcujícími otázkami: Co se přihodilo? Jak jsem reagoval, jaká byla odezva žáků?
• Informující fáze: bližší dešifrování pedagogické situace. Otázky: O co vlastně šlo? V jakém kontextu situace vznikla? Jak jsem v této situaci jednal? Čím bylo moje jednání ovlivněno?
• Interpretační fáze: (po)odhalení příčin vzniku dané situace. Otázky: Proč k této situaci zřejmě došlo? O co jsem se při řešení situace opíral? Jsem vůbec na takovéto situace připraven?
• Rekonstrukční fáze: hledání účinnějšího řešení vzniklé situace. Otázky: Jaké další možnosti řešení situace se nabízejí? Co potřebuji k tomu, abych tyto možnosti mohl realizovat?

Učitel, který umí hodnotit sám sebe, bývá motivovanější, umí lépe najít cesty k cíli, lépe si organizovat čas. Jestliže zná své silné a slabé stránky, pracuje také lépe v týmu. Pokud si učitel uvědomí a pojmenuje svoje nedostatky, může je lépe odstranit nebo mu může management školy lépe pomoci. Sebereflexe učitele je jeho vlastní zamyšlení nad svým jednáním, nad svým výkonem. Co ho vedlo k takovému chování a jednání, je kritickou analýzou sebe sama, zahloubáním se do sebe, ponořením do svých myšlenek, úvaha nad svou prací. Vyžaduje, aby učitel byl k sobě upřímný, otevřený k sobě samému. Nejedná se ovšem o „sypání si popela na hlavu“ a o hledání vlastních chyb. Není nutné kvůli neúspěchům propadat panice a snižovat si sebevědomí. Stále platí, že chybami se člověk učí a neúspěch je to, co ho rozvíjí.

Učitel by měl vědět o rizicích, které vyplývají z procesu sebehodnocení:

• podceňování – při nízkém sebehodnocení,
• přeceňování – při vysokém sebevědomí,
• skryté záměry hodnoceného (snaha vylepšit si image),
• sociálně žádoucí chování (tak jak očekává okolí)

Hospitace

• Hospitace je zřejmě nejvýznamnějším nástrojem hodnocení průběhu, v menší míře snad i výsledků vzdělávání. Je velmi efektivní, nevyžaduje v podstatě žádné náklady, je relativně nenáročná na přípravu, přitom však umožňuje sledování i průběžné vyhodnocování činností, projevů a jednání učitelů a žáků.
• Hospitace je specifickou formou pozorování, která je definována jako cílevědomé, plánovité a soustavné vnímání jevů, procesů, objektů a jednání osob, které směřuje k odhalení podstatných souvislostí a vztahů sledované skutečnosti. Předmětem pozorování je buď pozorovatel sám (čili jde o introspekci), nebo jiní lidé, jevy. Z hlediska účasti pozorovatele na dění můžeme pozorování dělit na zúčastněné (pozorovatel sám je členem skupiny a spolutvůrcem dějů) či nezúčastněné, přímé nebo zprostředkované (audiovizuální a informační technikou). Pozorování může být volné, nebo standardizované. Standardizované pozorování se snaží o co nejvyšší možnou objektivitu použitím techniky ratingu, která spočívá v tom, že určité kvalitě jevu je přiřazována kvantitativní hodnota na stanovené škále. Standardizace pozorování eliminuje nebo alespoň silně omezuje subjektivitu pozorovatele – jeho psychický stav, haló efekt, předsudky, stereotypizace, kontrast, analogie.
• Každá hospitace je zásahem, který více či méně ovlivní průběh pozorovaných jevů. Čím více je hospitace extrémní, mimořádnou událostí, tím je její vliv větší. Tento vliv však nemusí být výhradně negativní – účast pozorovatele může učitele i žáky přimět k cílevědomějšímu zaměření na dosahování kvality, ostatně negativní a pozitivní vlivy se mohou vzájemně stírat. Čím více je hospitace běžnou, standardní záležitostí, tím více je sledovaný průběh vzdělávání autentický.

Cíle hospitace

Hospitace mohou mít různé cíle, např.:

• podrobně zmapovat modely vyučování, které učitelé praktikují;
• porovnat kvalitu výkonu různých učitelů;
• zjišťovat vzdělávací potřeby učitelů a plánovat jejich profesní rozvoj;
• získávat podklady a argumenty pro rozhodování v personální práci;
• provádět kontrolu, např. účinnosti přijímaných opatření;
• vzájemné vzdělávání učitelů, šíření příkladů dobré praxe, rozšiřování metodického rejstříku;
• zjišťovat efektivitu dalšího vzdělávání učitelů;
• zprostředkování zpětné vazby učitelům, jejich sebereflexi a rozvoj;
• zjišťovat, jak jsou respektovány vzdělávací strategie, formulované v ŠVP;
• zjišťovat klima tříd;
• sledovat, jak se projevují kompetence žáků v činnostech.

Význam hospitace pro poskytování zpětnovazebních informací učitelům je dlouhodobě nedoceňován. Pokud se učiteli po mnoho let, někdy i po celý život, nedostane nezraňující, strukturované, odborné a věcné kritiky, pochvaly či rady, může snadno dojít k ustrnutí, k uchýlení se ke stereotypům, k zabřednutí do rutiny, k posilování přesvědčení o vlastní neomylnosti. S přibývajícími léty je pak každý požadavek na změnu, přicházející zvenčí, chápán jako útok na osobní integritu. Platí tedy princip – čím méně hospitací, tím hůře pro učitele.

Záznam z hospitace může mít v zásadě dvojí charakter:

• A) Dokumentační, spočívající v zaznamenávání průběhu vyučovací jednotky, s případným vyvozením kladů, nedostatků a závěrů ex post
• B) Kriteriální, kdy se nezaznamenává průběh vyučovací jednotky, ale sledované jevy jsou rovnou vyhodnocovány v předem připravené hodnotící struktuře. Využitelnost jednoho či druhého způsobu závisí (kromě individuálních důvodů a místních podmínek) především na cílech hospitace, zvoleném tématu a cílech výuky.

Postup při hospitaci

• Vstupní informace – o žácích, o dynamice skupiny, o učiteli (předběžný rozhovor, studium dokumentace)
• Vlastní pozorování a zaznamenávání
• Doplňkové informace – od žáků, z jejich sešitů a žákovských knížek, od učitele
• Reflexe – vyjádření učitele, vyjádření hospitujícího
• Analýza (rozbor) hodiny (pohospitační rozhovor)
• Hodnocení – porovnání učiněných zjištění se zvolenými kritérii
• Plánování dalšího rozvoje – návrhy, doporučení, opatření

Duševní hygiena učitele

• Profese učitele je spjata s pojmem profesní zátěž, která v konečné fázi může vyvrcholit ve stres. Proto je nutné zvládat postupy, pomocí kterých se lze stresu vyhnout.

Mezi konfliktní momenty v práci učitele patří:

• hlídač dětí (rodiče berou učitele jako hlídání dětí a práci učitele podceňují)
• specifická zátěž ženského kolektivu (stejnorodá skupina přináší řadu nevýhod, také střet role pečující ženy s nároky učitelské profese)
• suplování působení širší společnosti (připravuje budoucí generaci pro budoucnost, udržování tradičních společenských hodnot…)
• náhradní společenství vrstevníků (dochází ke snižování počtu dětí v rodinách, ubývá přirozených vrstevnických kontaktů)
• různorodost dětí v poměrně početné skupině (ve skupině jsou různě zralé děti, u 3. letých dětí znamená půl roku velký rozdíl)

Učitelská profese přináší i přínosy:

• nestereotypní práce
• kontakt s lidmi
• ovlivňování budoucnosti
• stimulace všestrannosti
• vztah s dětmi

Duševní hygiena se týká potřeby zdraví pro kvalitní výkon profese. Jde hlavně o pohodu:

• fyzickou
• psychickou
• sociální

Pojem duševní hygiena můžeme vyjádřit ve třech rovinách:

• „první pomoc“ – konkrétní postupy a techniky, jak minimalizovat dopady stresových situací
• Příprava na náročné situace – doladění kondice, případně snížení napětí před obtížnými situacemi, které očekáváme
• „životní styl“ – pravidelné zařazení kondičních a očistných cvičení – relaxace

Ve stresových situacích si každý z nás intuitivně pomáhá. Pomoct si můžeme:

• fyziologickým odstupem
• dechovými cvičeními
• získáním odstupu
• sociálním kontaktem – někomu si postěžujeme
• humorem
• pozitivitou
• mentálně-hygienickými rituály

Syndrom vyhoření

K syndromu vyhoření dochází v důsledku chronického stresu. Stres je tedy příčina, vyhoření důsledek. Syndrom vyhoření bývá způsoben také dlouhodobou nerovnováhou mezi zátěží a fází klidu, tedy mezi aktivitou a odpočinkem. Mezi základní symptomy vyhoření patří vyčerpání (emoční i fyzické), odcizení (odosobněný, téměř lhostejný postoj ke své práci i ke svému okolí) a pokles výkonnosti. Syndrom vyhoření je výsledkem dlouhodobého procesu, významně k jeho vzniku přispívá dnešní společnost, která je zaměřena hlavně na výkon. Hlavní příčinou vzniku syndromu vyhoření je dlouhotrvající frustrace z pocitu nedostatečného uspokojení a ocenění vlastní práce.

Nejčastější zdroje stresu učitelů:

• pracovní přetížení – stále se zvyšující požadavky (nárůst administrativy), zvyšující se počet žáků ve třídách, testování výsledků žáků apod.,
• školský systém – časté a nesystémové změny na podkladě politických rozhodnutí, například inkluze nebo systém státních maturit,
• vztahy se žáky a studenty – problémy s chováním žáků, stoupající agresivita, kyberšikana,
• seberealizace – chybějící kariérní řád a možnosti dalšího profesního růstu a vzdělávání, nedostatečné finanční ohodnocení,
• veřejnost a rodiče – negativní obraz učitelské profese, nízká rodičovská podpora učitelových požadavků,
• pracovní prostředí a vztahy na pracovišti – konflikty na pracovišti, kolegiální vztahy, mobbing, bossing).

Prevenci syndromu vyhoření zajímavě popsal český psychiatr Max Kašparů na modelu krychle, neboli šestistěnu. Pokud na podlahu v místnosti, která má všech šest stěn, položíme hořící svíci, bude hořet silným plamenem. Při zboření jedné zdi je plamen ohrožen a při zbourání dvou zdí už zhasne. Místo svíčky si představíme člověka. Aby „hořel a nezhasl“, je potřeba mít všech šest stěn. Stěna před námi znamená perspektivu. Musíme se stále na něco těšit. Zadní stěna znázorňuje lidi v našem životě, o které se můžeme opřít (rodiče, partner). Levá stěna je blíže našemu srdci, tam jsou přátelé, lidé, kterým se můžeme svěřit. Na pravé straně jsou pak ti, které si nevybíráme, ale musíme s nimi spolupracovat (kolegové v práci). Podlaha evokuje naše místo v životě, s kterým jsme spjati, bez přemýšlení, že jinde by nám bylo lépe. Svíčka by také při pobíhání zhasla. Poslední, horní stěna, tam je to, co nás přesahuje. Je to oblast duchovna, víry, kultury. Jsou to hodnoty jako pravda, dobro, krása, naděje, láska. Pokud chybí strop, na člověka prší a fouká a plamen zhasne. Je potřeba pěstovat si všech šest stran.

Psychohygiena učitele

Duševní hygienou rozumíme dodržování souboru zásad a technik, díky kterým dochází k redukci důsledků působení stresorů, pomáhají připravit se na náročné životní situace, zvyšovat odolnost vůči nim, eventuálně těmto situacím předcházet. Osvojení si zásad duševní hygieny je důležitou součástí osobnostního rozvoje, v případě učitelské profese je možné osvojení těchto principů považovat za podstatnou součást rozvoje profesního. Duševní hygienu můžeme chápat v širších souvislostech jako obor, v jehož rámci usilujeme o nalézání optimální životní cesty s ohledem na potřeby každého z nás. V užším slova smyslu pak nahlížíme na duševní hygienu jako na obor, který se zabývá možnostmi uchování duševního zdraví. Důležitou součástí je v tomto pojetí preventabilní funkce technik duševní hygieny.

Článek Role pedagoga, dušení hygiena učitele se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Faktory rozvoje lidského jedince

Předmět: Pedagogika

Přidal(a): Erika

 Každý člověk je od narození ve svém vývoji ovlivňován třemi faktory:

• Dědičností – je považována za biologický faktor (je to to, co si přinášíme na svět po svých rodičích), je to otázka genů. Kromě pojmu dědičnost se setkáváme také s pojmem vrozenost – širší pojem. Za vrozené se považují zděděné vlohy, předpoklady typicky lidského vývoje, nepodmíněné reflexy a instinkty, ale také různá poškození, které byly zapříčiněný vlivy působícími na vyvíjející se dítě v období před a při porodu
• Prostředím – vývoj člověka je ovlivněn i životním prostředím – upravuje výchovné působení, a i průběh a výsledek lidského vývoje
• Výchovou – základní podmínka veškeré výchovné činnosti vyplývá z tvárnosti lidského jedince
  • individuální význam výchovy – úsilí o osobní rozvoj, prospěch a uplatnění jedince
  • sociální nutnost výchovy – připravuje jedince pro plnění společenských úkolů a pro jeho zapojení do společnosti – ovlivňuje celkový charakter společnosti

Nejdříve je chování ovlivněno vrozenými dispozicemi (dědičností), postupně však získává rozhodující vliv výchova a prostředí.

Přehled faktorů podílejících se na utváření osobnosti

• Prostředí ovlivňuje člověka nezáměrně – funkcionálně, výchova působí záměrně – intencionálně.
• Vlivy, které z prostředí přicházejí s různou intenzitou a kvalitou, mohou člověka ovlivňovat – jeho zájmovou činnost, specifické představy, prožívání ….
• Z hlediska optimálního rozvoje člověka je vhodné zajistit příznivé působení prostředí. Je to žádoucí hlavně v raném věku.

Výchova

• Záměrné, cílevědomé působení, které se projevuje všestranným formování osobnosti a má adaptační, anticipační a permanentní charakter.
• Je to specificky lidská činnost.

Záměrné a cílevědomé působení: výchova souvisí s promyšleným, vytyčeným cílem – ideálem

Všestranné formování: vychází z potřeby harmonického rozvoje člověka jak po stránce duševní (citové, smyslové), tak po stránce kognitivní (rozumové) i volní, tak fyzické

Adaptační (přizpůsobovací) charakter: orientace výchovného procesu na potřeby současnosti – uplatnění se ve společnosti, nesmíme se přizpůsobovat nežádoucím vlivům – orientace na materiální hodnoty, touha po přepychu

Anticipační charakter: ve výchově je nutné předvídat vývoj lidského poznání a kvalit, které je nutné u člověka rozvinout, aby obstál i v budoucnosti (obsah vzdělání, dovednost dál se vzdělávat)

Permanentní působení: člověk je vystavený výchovnému působení trvale, nepřetržitě a stále

Cíle výchovy

ROZLIŠUJEME CÍLE:

• 1) Individuální – výchova je zaměřena především na osobní rozvoj jedince
• 2) Sociální – cílem je jedinec, který si zodpovědně plní své sociální role a tím je prospěšný celé společnosti. (soc. role otec, matka, dcera, syn, zaměstnanec podniku, kamarád, spolupracovník –)
• 1) Obecný – (všestranný rozvoj osobnosti) je společný veškeré výchově, zastřešuje specifické cíle
• 2) Specifický – vychází z obecných cílů, mají podobu osvojení konkrétních vědomostí, dovednosti, návyků, postojů.
• 1) Materiální – výchova zaměřená na osvojení konkrétní učební látky, konkrétní vědomosti, dovednosti, návyky.
• 2) Formální – orientace cílů znamená, že učební látka se stává prostředkem jedincova formativního rozvoje. Např. matematické učivo je prostředkem jedincova logického usuzování, zpěv a hra na hudební nástroj je prostředkem k rozvoji hudebnosti a estetického vkusu.

Měli bychom usilovat o oba cíle.

• 1) Adaptační – zaměření výchovy na stávající podmínky (ekonomika, technika, věda,
• 2) Anticipační – příprava jedince pro budoucí podmínky, do kterých aktivně vstoupí.
• 1) Teoretické – vytvoření systému vědomostí
• 2) Praktické – rozvoj dovednosti a návyků

Tyto cíle by měly být vyvážené.

• 1) Autonomní (vnitřní cíle) – vycházejí od jednotlivce z jeho potřeb a vůle
• 2) Heteronomní (vnější) cíl – stanoví ho jiní (rodiče, skupina, vychovatelé) Ideální je, pokud se tyto cíle shodují.

SEBEVÝCHOVA

• Cílevědomý, plánovitý, systematický proces formovaní vlastní osobnosti
• S cílem dosáhnout žádoucích mravních a charakterových vlastností. Tzn. rozvinout kladné vlastnosti a překonávat záporné vlastnosti.
• Sebevýchova je pokládána za autonomní pokračovaní činnosti vychovatelů sebezdokonalováním, přičemž dochází ke ztotožnění vychovatele s vychovávaným. Vychovávaný se stává sám sobě vychovatelem.
• KDO CHCE ZAČÍT SE SEBEVÝCHOVOU, MUSÍ SE SÁM DOBŘE POZNAT!
• Každá sebevýchova předpokládá dovednost samostatně hodnotit své chování a srovnávat je s jiným, které je stanoveno jako vzor a opírá se o schopnost sebeuvědomování, sebepoznání a sebekoncepce, sebekritiky.

Sebeuvědomování

• vědomí vlastní -> takovému člověku je jasné, že ho ostatní vnímají a také on stejně vnímá sebe, a tak poznává sebe i okolní svět.
• výraz sebeuvědomování spatřujeme vpojmech já, ego
• sebeuvědomování je prvním předpokladem

Sebepoznání

• uvědomění si specifik v průběhu vlastního prožívaní a chovaní (hlavně kladu a záporu). Sebepoznání nastává v rámci sociální interakce člověka, protože tak jak hodnotí druhé lidi, učí se poznávat lidské vlastnosti a ty potom také rozeznává u
• sám sebe člověk poznává analýzou vlastního chování, jednání a činností. K sebepoznání dochází také pomocí jiných lidi, kteří člověka hodnotí.

Sebekoncepce, sebekritika

• úroveň sebepoznání člověka má svůj odraz v sebekoncepci, která zahrnuje postoje a hodnoty, které člověk přijal za své a jejich prostřednictvím spatřuje sebe a svět.
• verbalizované sebehodnocení, hlavně vlastních nedostatků je sebekritika.

Sebevýchovné tendence se objevují poměrně brzy, a to již v období kolem třetího roku věku dítěte, kdy si dítě začne uvědomovat své vlastní JÁ. Tehdy však ještě není možné opřít sebevýchovné procesy o určité znalosti, schopnosti, pracovní návyky atd., které jsou pro sebevýchovu důležité.

Intenzivněji vystupují sebevýchovné tendence do popředí především v pubertě, adolescenci a dospělosti, kdy člověk má již určitý výchovný proces za sebou, tehdy by výchova měla postupně začít přecházet v sebevýchovu.

Úkolem školy není připravit absolventy na všechny požadavky života, ale motivovat je k další sebevýchově.

Sebeyýchovné cíle středoškoláka:

• dobře se učit
• získat pracovní kvalifikaci
• správně se chovat
• změnit jednotlivé vlastnosti
• změnit své chování

Adolescenti spatřují význam sebevýchovy ve:

• formováni vůle, charakteru, správného vztahu k sobě
• boji se zlozvyky, odstraňování negativních vlastnosti
• utváření správných společenských návyků při vystupování na veřejnosti
• umění přizpůsobovat se zájmu kolektivu
• narůstání samostatnosti v rozhodování a v jednání systematickém osvojování poznatků

Jak na to??? Prostředky vedoucí k cíli sebevýchovy:

• uvědomit si, s čím nejsem spokojena (srovnání se vzorem)
• pravdivě si přiznat a pojmenovat chybu
• Prostředky:
  • osobní závazek
  • osobní závazek před kolektivem (návykové látky)
  • sebekontrola, evidence výsledku
  • volní úsilí se děje prostřednictvím osobního příkazu! Musíš!

Příklad: člověk je poleno a sekerou se musí vytesat v ČLOVĚKA.

Článek Faktory rozvoje lidského jedince se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Dramatická výchova – zásobník her

Předmět: Pedagogika, Dramatická výchova

Přidal(a): Nikola

Seznamovací hry

BANG

Hráči stojí v kruhu, někdo řekne jméno některého z hráčů a ten vyvolený se skrčí k zemi. Hráči naproti sobě musí rychle říct jméno toho druhého, ten, kdo dříve vykřikne, vyhrává. Poražený si sedá na zem a ten 1. zvolený je opět ve hře a postaví se.

PŘÍDAVNÁ JMÉNO

Hráči sedí v kruhu, vždy řeknou své jméno a dodají přídavným jménem nějakou vlastnost, která začíná na písmeno jejich křestního jména (např.: kreativní Klára = obě začáteční písmena se shodují). Další v pořadí musí „zopakovat“ co řekl hráč před ním a dodat své jméno (např.: kreativní Klára – zamyšlená Zuzana…). Hraje se až dokud se nevystřídají všichni z kruhu.

MÍČEK NA SEZNÁMENÍ

Hráči si házejí míček a nejdříve říkají své jméno – hodí míček někomu a ten řekne opět své jméno, až proběhne 1 kolo říkáme si svá jména poté nastává vyšší level a hráči říkají jména ostatních a míč hodí doprostřed kruhu, dotyčný si musí pro míč doběhnout. V případě několika stejných jmen říkáme zdrobněliny, zkomoleniny jmen/ část příjmení např.: máme ve třídě 3 Nikoly – 1. je Nikol, 2. je Nikča a 3. Niky … poté můžeme i Niky M., Niky V. a Nikol K.

Artikulační hry

PÁR SLOV

Hráči poznávají říkanku podle pár slov, které vysloví vyučující nebo přímo jeden z hráčů. Vyučující například začne ententýky (jedna dvě, v zeleném háječku) …. Hráči si musí rychle vzpomenout a doříct rozpočítávadlo ententýky – dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos – boule byla veliká jako celá Afrika ….

SLOVO POŘÁD DOKOLA

Vyberou se dva hráči ze skupiny a ti dostanou za úkol nenápadně sdělit ostatním 1 slovo, které si nějak rozdělí. Např.: Dostanou slovo RYBOLOV, povídají si tedy o tom, že k večeři měli rybu a odpoledne četli knihu lov mamutů a jak to bylo skvělé. Několikrát v dialogu musí použít slovo ryba a lov. Hráči by postupně měli přijít na slovo rybolov.

ZLOMJAZYČKY

Neboli česky jazykolamy, toto není úplně hra, ale žáci se učí nové jazykolamy a snaží se je říci několikrát správně za sebou. Např.: Petře, Petře, nepřepepři toho vepře. Strč prst skrz krk. Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech ….

Hry orientace v prostoru

PÁROVÁ HONIČKA DRAKA

Hráči se rozdělí do dvojic, jeden z dvojice je hlava a druhý ocas draka, 1 dvojice má babu, drak předává babu, tím, že chytá ocásek jiné dvojice, jakmile se dotkne ocásku jiné dvojice, baba přechází na hlavu draka, který opět chytá ostatní.

Hra je určena na orientaci v prostoru, pohyb a soustředění dětí.

ORIENTACE V PROSTORU

Učitel zadá dětem, ať se pohybují v místnosti jako by chodili …………………………….. (v oblacích, na střepech, v loužích, na louce …).

Hra je určena na volný pohyb v prostoru, děti poznávají okolí a zapojují svou představivost pro určitá místa/ věci.

Podobná hra: NA TŘETÍHO, zde však děti zapojují navíc soustředěnost a logické myšlení.

ČLOVĚČE ČLOVÍČKU

Děti stojí v kruhu, uprostřed jsou nějak uspořádané předměty (jakékoliv – velké, malé, hrubé, hladké…), jeden z kruhu si vždy zaváže oči a snaží se podle sluchu dojít k předem určenému člověku. Vyhýbá se předmětům podle navigace ostatních, ti mají jen 2 slova, člověče pro velký krok a človíčku pro malinký krůček. Slepý vyrazí na cestu, ostatní navigují…

Př.: zvolání člověče… slepý slyší hlas zprava= udělá velký krok vpravo, další zvolání uslyší na druhé straně = jde rovně,, hráč zvolil slovo človíčku = musí udělat malý krůček, aby se vyhnul předmětu a šel správnou cestou.

Hra posiluje týmovou spolupráci, zkusí si skupinovou zodpovědnost a týmovou citlivost, hraje i na citlivost jedince.

Psychohry

JEŠTĚ O MNĚ NEVÍTE…

Skupina hráčů si sedne do kruhu, jeden začne a řekne, ještě o mně nevíte… např.: ve třetí třídě jsem dostala napomenutí ředitele. A postupně si hráči říkají to, co ještě jeho kamarádi/ spolužáci neslyšeli. Dotyční mohou i lhát, tím větší je zábava, když pak ostatní hádají, zda je to pravda či lež.

OBJEDNÁVKA!

Jeden z hráčů jde za dveře, to je číšník/ce. Ostatní v místnosti si vymyslí takové jídlo/věc, aby každý obdržel jednu slabiku slova. Např.: je 8 hráčů a rozdělí si toto: hláv-ko-vý-sa-lát-s-vo-dou. Rozmístí se tak, aby neříkali slabiky za sebou. “číšník“ vejde do místnosti obdrží papír a píše si objednávku svých zákazníků, každý křičí jen tu svou slabiku. Číšník musí přijít na daný pojem.

NA PUSTÉM OSTROVĚ

Každý hráč obdrží papír, kam si napíše seznam deseti věcí, které by si s sebou vzal na pustý ostrov. Poté až má každý hráč svůj seznam, vytvoří si dvojici, dvojice spolu musí ze dvou seznamů udělat jeden a to pouze z 10ti věcí. Poté se stanou čtveřice a zase musí vzniknout jen jeden seznam s 10ti věcmi. Hráči na konci všem sdělí své seznamy. (Touto hrou si děti dělají priority a snaží se odbourat nedůležité věci).

Článek Dramatická výchova – zásobník her se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Srovnávací pedagogika: Island – Itálie

Předmět: Sportovní příprava, regenerace, rekondice a výživa

Přidal(a): Andrea

Obsah:

• Úvod (pedagogika v Evropě)
• Představení Islandu
• Vzdělání na Islandu
• Představení Itálie
• Vzdělávání v Itálii
• Rozdíly vzdělávání Islandu a Itálie

Úvod

Na úvod bych chtěla napsat, že země, které jsou členy Evropské unie nemají společný jednotný vzdělávací systém, jsou zde uplatňovány národní vzdělávací systémy jednotlivých zemí. Každý stát v zemi EU zodpovídá za vlastní vzdělávací politiku. Způsob vzdělávání volí každá země s ohledem na vlastní tradici a specifické potřeby regionu pro všechny členské státy EU je typické že dbají na rovné příležitosti ve vzdělávání, bojují proti sociálním nerovnostem, exkluzi a znevýhodnění určitých skupin společnosti.

Modelů školských systémů v Evropě je několik:

• Klasický model: primární (věk 10-11 let) a sekundární škola jsou různé instituce, žáci odcházejí do různých typů sekundárních škol. Tento model je uplatňován např: Německo, Rakousko, Lucembursko
• Model oddálená, hlubší diferenciace: (věk 10-12), dále všichni pokračují společně ve studiu nižší sekundární školy, dochází k segregaci, protože žáci odcházejí na jednotlivé vyšší sekundární školy. Tento typ se uplatňuje ve Francii
• Model s jednotnou školou: Je zde spojen sekundární a primární škola v jednu instituci, kterou žáci navštěvují po celo dobu povinné školní docházky. Po absolvování odcházejí na různé typy vyšších sekundárních škol za příklad uvedu Švédsko

Informace o vzdělávání publikuje OECD, zaměřuje se především na:

• Dosaženou vzdělanost obyvatelstva
• finanční zdroje investované do vzdělání
• míra účasti mládeže na studiu na jednotlivých stupních vzdělávacího systému
• poměr počtu žáků a učitelů na škole
• počet žáků ve třídě
• platy učitelů
• pracovní zátěž učitelů

Také zajímavé publikace vznikají díky různým projektům např: IEA– (International Association for Evalution – Mezinárodní asociace pro evaluaci vzdělávacích výsledků), jsou cenný zdroj pro srovnávání výsledků vzdělávacích systémů v jednotlivých zemích.

Jelikož si EU uvědomuje, že Evropské hospodářství bude potřebovat více vysokoškolsky vzdělaných osob, bude to jedním z hlavních cílů strategie Evropy. Určité rysy vykazuje EU společné, role Evropské unie je pouze podpůrná a doplňková, O školních systémech a vzdělávání rozhodují národní vlády členských států, které pak spolupracují na dosažení společných cílů. Zefektivňují své školství a systémy, sdílejí příklady dobré praxe. Školské systémy jsou velmi různorodé, což je spojeno s odlišným historickým vývojem jednotlivých zemí a aktuálními ekonomickými a politickými podmínkami.

Školské systémy v Evropě

• Preprimární vzdělání
  • Předškolní výchova, mateřské školy, odlišnost v délce tohoto vzdělání, pro některé státy různé modely: školský model, rodinný model, oba modely
• Nižší sekundární vzdělání
  • Slouží obvykle k dokončení základního vzdělání a povinné školní docházky
  • Liší se věkem a také délkou vzdělání. Jsou tři typy ukončení tohoto vzdělání:
    • Závěrečná zkouška
    • Známky a celoroční práce
    • Závěrečná zkouška s přihlédnutím k celoroční práci
• Vyšší sekundární vzdělání
  • Nastává po ukončení povinné školní docházky, v některých zemích je stanoven konec povinné školní docházky v průběhu vyššího sekundárního vzdělání (Belgie, Maďarsko) -stanovili toto vzdělání za povinné. U nás se tímto vzděláním myslí: gymnázia, různé obory odborných učilišť, obory středních sociálních škol, rekvalifikační kurzy vše ukončené závěrečnou zkouškou ISCED. Toto vzdělání je všeobecné, nebo odborné, profesní.
• Postsekundární vzdělávání
  • Zahrnuje programy, které jsou na hranici mezi vyšším sekundárním vzděláním a terciálním vzděláním (přípravné kurzy, studium po střední škole, rekvalifikace), délka je různá, pohybuje se od několika měsíců d o dvou let.
• První stupeň terciárního vzdělávání
  • Zahrnuje programy, které nesměřují přímo k vědecké kvalifikaci. Trvají minimálně dva roky. V ČR je to např: Bakalář, magisterské studium.
  • Druhý stupeň terciálního vzdělání
  • Programy směřují již k vědecké kvalifikaci. Pod tento stupeň spadá doktorské studium.

Vzdělávání dospělých v Evropě

• Je důležitou součástí a také hlavním tématem evropské politiky. Je nezbytné pro uplatnění na trhu práce, zvyšuje se konkurenceschopnost na trhu. Má svůj význam pro zajištění rozvoje ekonomiky celé společnosti. Osobním přínosem je získání kvalitního zaměstnání.

Island

Island je ostrov v severním Atlantickém oceánu zhruba na půl cesty mezi Evropou a Amerikou. A to doslova – leží na střetu dvou tektonických desek. To je však jen jeden z důvodů, proč tu občas vybouchne nějaká sopka a proč nějaký ten otřes půdy místní úplně nerozhodí. Další příčinou sopečné činnosti je takzvaná „horká skvrna“ aneb anomálie ztenčené zemské kůry. Sopečná činnost je lákadlem valné většiny turistů minulých, současných a pravděpodobně i budoucích. Island počítáme k Evropě asi proto, že se z větší části rozprostírá na evropské desce. Rozkládá se na 102 800 km2, což je asi o třetinu více plochy, než má Česká republika, a žije tu asi 300 000 lidí, což je asi třiatřicetkrát míň než u nás. Navíc třetina obyvatel žije v aglomeraci Reykjavíku Spousta volného prostoru, zdá se, ale střed ostrova je pustý a prakticky neobyvatelný. V roce 2010 ve vnitřním Reykjavíku žilo 118 326 lidí, spolu s okolními aglomeracemi dohromady 202333 lidí. Pro porovnání můžeme říct, že je to taková větší a roztahanější Plzeň. Kvalita života na Islandu je velmi vysoká, což dokazují i údaje o průměrné délce života obyvatel. U mužů je to 78,8 let, u žen pak 82,6 let. Také v různých populárních žebříčcích nejlepších míst pro život, nejbezpečnějších zemí apod. se Island pravidelně umisťuje na předních pozicích, i když za poslední rok poklesl, a to hlavně kvůli krizi islandské ekonomiky a pádu měny.

Školství na Islandu

• Je řízeno Ministerstvem školství, vědy, kultury, které vydává Kurikulum, znamená to Národní vzdělávací plán. Ten je vytvářen za účelem zajistit určitý standart a kvalitu výuky. Národně vzdělávací plán, stanovuje výchovně – vzdělávací cíle a výstupy vzdělávacího systému a to pro každý stupeň zvlášť.
• Mateřské a ZŠ spadají pod orgány místní samosprávy
• Střední, vyšší a vysoké školy zajišťují státní instituce
• Dále zde jsou soukromá školská zařízení, je jich značně méně, než v ostatních zemích EU
• Mateřské školy zde mohou provozovat i rodiče

Preprimární vzdělávání

• nepovinné
• děti od 1-6 let, (děti se tohoto vzdělání účastní)
• podporuje se všeobecný rozvoj: komunikace, samostatnost, tvořivost, morální hodnoty
• učení formou hry, kreativita v činnostech
• důraz na spolupráci rodičů a instituce

Jsou zde tzv. školky Hjalii – speciální školky

• individualita s ohledem na pohlaví (rovnost žen a mužů)
• netradiční hračky a pomůcky
• platí přísná pravidla
• chlapci a dívky se potkávají pouze při určitých aktivitách během dne
• dbají na odpovědnost, úctu dětí k sobě a okolí
• Tyto školky původně založeny jako modelový projekt, pro podporu rovnosti mužů a žen. Projekt úspěšně dokončen – zřízena organizace Hjallastefan, v současnosti řídí nejméně 10 mateřských škol.

Základní škola

• po dovršení 6let
• desetiletá povinná docházka na jednotné základní škole
• důraz kladen na islandštinu a matematiku – na konci 2 a 7 třídy zkoušky
• od 1 třídy výuka náboženství a společenských věd
• na konci povinné zkoušky z islandštiny, matematiky, přírodních a společenských věd

Vyšší sekundární vzděláním

• nepovinné, studium pokračuje na vyšší škole jsou zde čtyři typy střední školy
  • Menntaskólar – všeobecná čtyřletá gymnázia – zakončeno maturitou
  • Fjölbrautaskólar – přijetí bez ohledu na výsledky, trvá 4 roky – zakončené maturitou
  • Idskólar-studenti, kteří se chtějí věnovat řemeslu – různé programy – délka od 1-4 let-zakončené maturitou
  • Sérskólar – speciálně zaměřené studium v odborných školách – studium od 1-4 let

Terciální vzděláním

• univerzitní vzdělání, vysokoškolské studium
• přijímáni na základě maturitní zk.
• tři stupně
  • BAKALÁŘI 3–4 roky (titul licenciát)
  • MAGISTERSKÝ-1–2 roky (titul magistr)
  • DOKTORANSKÝ- 3–5 let, na některých universitách možnost studovat i dálkově)

Vzdělání učitelů

• pro ZŠ a MŠ bakalářské studium
• Pro učitele SŠ magisterské studium

Itálie

Itálie je důležitým článkem evropského i celosvětového dění. Svůj význam potvrzuje jak na poli hospodářském, tak kulturním či historickém. Země, na jejímž území sídlí papežský stát Vatikán, je silně katolická. Itálie se člení na 20 regionů. Její rozloha činí 300 tisíc kilometrů čtverečních a na jejím území se nacházejí další dva státy: Vatikán a San Marino. Kromě pevninské části zahrnuje také řadu ostrovů, z nich největší jsou Sicílie, Sardinie a Elba. Hlavní město Řím. Z pohledu krajinného reliéfu může Itálie nabídnout jak hory, tak jezera, nížinaté pláně či písečné pláže. Na severu zasahuje území alpský masiv s nejvyšší horou Mont Blanc (4 810 m), která leží na hranicích s Francií. Součástí těchto oblastí jsou četná jezera. Největším z nich je Lago di Garda, mezi jiná patří například Lago di Como nebo Lago di Maggiore. Země, která se v roce 2009 s průměrnou hodnotou 43 let vyznačovala třetí nejstarší populací na světě, je domovem více jak 60 miliónů obyvatel. To ji řadí mezi nejlidnatější země Evropy. Z převážné většiny se jedná o Italy, tři procenta z nich jsou Sardové a v menšině jsou též národnosti sousedních států. Itálie je mimo to častým cílem migrací, především z Afriky.

Školství v Itálii

• Školství je zde centralizováno, stát určuje cíle vzdělání a zabezpečuje kontrolu nad státními a soukromými školami. Silný vliv mají na vzdělání církve do roku 1989 bylo náboženství povinné. Rok 2003 přinesl řadu změn díky reformě. Povinná školní docházka byla prodloužena z 8 let na 15.

Preprimatální vzděláním

• jesle – spadají pod úřady – od 3 měsíců, důvodem je krátká mateřská 5 měsíců, hlavním úkolem je péče a stravování dítěte
• mateřské školy – ministerstvo školství-od 3 let-státní, církevní, soukromé – nejsou povinné, mají působit na rozvoj osobnosti dítěte.

Primární vzdělání – tvořeno dvěma stupni

• určeno dětem od 6 let, bezplatné
• 1 stupeň – 1 a 2 ročník – zaměřen na osvojování, čtení, psaní, počítání – žáky učí na všechny předměty jeden učitel, hodnotí slovně
• 2 stupeň – předměty přibývají, učí učitelé specializovaní na jednotlivé předměty, hodnotí známkami od 1 do 10
• na konci pátého ročníku skládají dříve zkoušky, ty byli zrušeny, vydává se pouze vysvědčení

Nižší sekundární vzdělávání

• je součástí povinné školní docházky
• je bezplatná
• navštěvují žáci ve věku 11–14 let-státní ukončeno státní zkouškou s osvědčením pro přijetí na vyšší sekundární školu – v průběhu tohoto studia nejsou žáci klasifikováni.

Vyšší sekundární vzdělávání

• gymnázia
• všeobecné, jazykové, vědecké, umělecké, hudební
• technické, praktické zaměření – obdoba našich učilišť
• ve všech případech skládají maturitní zkoušku

Klasická lycea

• humanitní zaměření
• studium ve dvouletém cyklu – v prvním hlavně – matematika, mateřský jazyk, cizí jazyk, zeměpis, latinu, řečtinu
• ve druhém cyklu si vybírají specializaci, studium tříleté

Terciální vzdělání

• univerzitní vzdělání – třístupňové – magisterský, bakalářský a doktorský
• dále postgraduální studium zakončené specializací – diplomem

Hodnocení a srovnání obou zemí

Itálie

• jesle od 5 měsíců
• Výuka pro primární nižší a vyšší sekundární vzdělání probíhá od pondělí do pátku nebo do soboty
• v čase od 9 hodin ráno
• hodnocení je od 1-10 – deset je nejvyšší možné
• menší počet dětí ve třídě
• děti s postižením nejsou separovány, všechny mají nárok na asistenta
• žáci od 11-14 let nejsou hodnocení známkami
• školy typu klasického lycea
• velké letní prázdniny 3 měsíce

Island

• školky od 1 roku
• školky Hjalii – speciální vzdělávání
• povinná školní docházka – závěrečné zkoušky
• rozdělení vyššího sekundárního vzdělání d 4 stupňů
• školní rok od září do května u vysokých škol
• zaměření především na edukaci
• zkoušky 2 a 7 třída

Závěr

Na závěr bych chtěla napsat, proč jsem si vybrala srovnání vzdělávání mezi Islandem a Itálií. K Itálii jsem měla velmi blízko od první návštěvy této země, proto mě zajímalo i vzdělání. Navštěvujeme tuto zemi pouze za účelem dovolené, ale nikdy mě nenapadlo podívat se na výuku v této zemi, dnes už jsem o poznání dále. A Island je země nepolíbená velkým množstvím lidí, průmyslem, je rozmanitá přírodou a také jiného podnebí.

Článek Srovnání vzdělání v zemích Island a Itálie se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Výchova a vzdělávání osob s vadami sluchu

Předmět: Pedagogika

Přidal(a): Sierra

Obsah otázky:

• Příčiny a důsledky sluchových vad
• Typy sluchových vad
• Kompenzace sluchových vad, sluchová protetika
• Péče o sluchově postižené

Surdopedie = disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá výchovou, vzděláním a rozvojem jedinců s poruchou řeči

a) Příčiny a důsledky sluchových vad

1) Vrozené

• Dědičnost, nemoc matky v období těhotenství (zarděnky, metabolické vady), ozáření rentgenem, rozdílný Rh faktor matky a dítěte

2) Získané

• Dlouhodobý porod s krvácením do mozku nebo labyrintu, infekční choroby, nebo chronické záněty středního ucha, zánět mozkových blan, pobyt v hlučném prostředí
• Důsledky – vada sluchu se odráží ve třech oblastech
  • Poznávací oblast
  • Oblast vztahů k prostředí (zejména sociálnímu)
  • Oblast struktury osobnosti – nejtěžší změny (charakterní, emotivní a volná sféra)
    • Mluva deformována, pouze konkrétní myšlení, ztráta zvukového pozadí způsobuje narušení pocitu bezpečí

b) Typy sluchových vad

• Převodní – postiženo slyšení hlubokých tónů, méně slyší nepříznivá slova nebo slabiky a špatně slyší slabě pronášené koncovky slov.
• Postiženo vnímaní úrovně hlasitosti signálu, ale schopnost vnímat základní prvky řeči je zachována, způsobeno deformitou vnějšího nebo středního ucha
• Percepční – snížení sluchu v oblasti vysokých tónů, jedinec slyší vše ale hůře rozlišuje jednotlivé hlásky – hůře rozumí
• Smíšený– potíže obojího druhu, špatně slyší, málo rozumí

Stupně sluchových poruch

• 1 stupeň – Nedoslýchavost
  • lehká – sluchová ztráta – 20–40 db – potíže za nevýhodných sluchových podmínek
  • střední – sluchová ztráta 40–70 db – selhává porozumění z dálky
  • těžká – sluchová ztráta 70–90 db – rozumí řeči hlasité
• 2 stupně – zbytky sluchu
  • Sluchová vnímání je omezeno jen na silné zvukové podněty
  • Nepostačí k vnímání mluvené řeči, ale pomoci sluchadla můžeme řeč vytvořit
• 3 stupeň – hluchota
  • Úplná ztráta sluchu

c) Kompenzace sluchových vad, sluchová protetika

• Vyšetření sluchu
  • je důležité zjistit sluchovou vadu, co nejdříve
  • mezi 2–4 dnem v nemocnici se provádí miminkům sluchový screening
  • u pediatra se vyšetření provádí v rámci prohlídky
  • u kojenců reakce na sluchové podněty
  • audiometrie – děti v 5 letech – graf slyšení, sluchové vady by měli být nalezeny před tím než dítě nastoupí do školy
• Kompenzace:
  • Sluchadla, slouží k zesílení signálu řeči, kapesní – normální velikost, nebo závěsné
  • Kochleární implantát – elektronické zařízení, které transformuje zvuk – elektrický signál, tím jsou stimulována zachovalá vlákna sluchového nervu – elektrody jsou zavedeny k Hlemýždi, nejde o obnovu slyšení, ale o umožnění vnímání zvuků prostředí a rozlišování je
• MP (co to je) a sociálních věcích
  • Jedná se o dávky a příspěvky
  • MŠMT – specifická pedagogická centra péče spočívá ve snaze zabránit vzniku druhotných vad nebo je zmírňovat
  • Speciální školy jsou internátního typu

d) Péče o sluchově postižené

Kontakt se sluchově postiženým

• Můžeme komunikovat znakovým jazykem, prstovou abecedou
• Mají nárok na bezplatné tlumočnické služby (25 hodin ročně)
• Městské úřady mají povinnost zajistit tyto služby
• Dodržovat sluchovou hygienu, Dávat najevo lásku, zájem, přízeň a porozumění pro potíže dítěte.
• Vytvářet přátelské prostředí.
• Posilovat ve všech dětech pocit sounáležitosti a vzájemného respektu
• Zajistit a využívat vhodné kompenzační (technické a didaktické) pomůcky.
• Nepřerušovat zrakový kontakt. Musíte pamatovat na to, že ve chvíli, kdy dojde k přerušení
• zrakového kontaktu, dojde i k přerušení příjmu informací.
• Při komunikaci využívat zrakové vnímání – výrazy obličeje, gestikulace, pohyby celého těla.
• Uvědomovat si, že obsah sdělení musí s mimikou korespondovat, jinak může snadno dojít k nesprávnému porozumění sdělovaných informací.

Článek Výchova a vzdělávání osob s vadami sluchu se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Vývoj výchovy a vzdělávání v období pravěku a starověku

Předmět: Pedagogika

Přidal(a): Sierra

Dějiny pedagogiky:

• Pedagogická disciplína, která zkoumá historický vývoj výchovy a vzdělávání a názorů na ně
• Prameny dějin pedagogiky: písemné prameny (kroniky, dobové výukové materiály, archeologická vykopávky, nástěnné malby)

a) Vznik a funkce výchovy v pravěku

• Výchova vzniká se vznikem lidské společnosti, vzniká při práci.
• Nejsou žádné instituce, výchova je jiná pro děvčata a jiná pro chlapce
• Hlavní metodou je napodobování

Cíl výchovy v pravěku:

• Výchova pro život, dokázat přežít
• Příprava pro život, základní životní potřeby

Obsah výchovy v pravěku:

• Pracovní výchova:
  • Chlapci – lov, úprava obydlí, výroba nástrojů
  • Dívky – péče o děti, sběr, domácí práce
• Tělesná výchova – obratnost síla a rychlost
• Mravní výchova – náboženské obřady, mravní normy, posvátné zvíře
• Rozumová výchova – přírodní a společenské jevy, pozorování

Iniciační obřady:

• Obřady přijetí mezi dospělé
• Mezi 10–18 rokem -> podle kmene
• Odvaha, nebojácnost, obratnost, tetování, propichování různých částí těla
• Předchází tomu několika týdenní příprava – dotyčný pobývá mimo ostatní členy kmene a učí se samostatnosti – pak za ním přijde náčelník a seznámí ho s určitými rituály
• S vývojem společnosti dochází k insticionalizaci

b) Spartský výchovný systém

Výchova ve starověku

• Vznik třídní společnosti
• Vznik státu (armáda, školy, úřady)
• Velký rozvoj věd – Matematika, Zeměpis, Lékařství
• Rozvoj náboženství, polyteismus – více bohů
• Rozvoj morálních norem, rozvoj politiky, pedagogika se rozvíjela v rámci Filosofie

Výchova v Řecku:

• Výchova ve spartě:
  • Vojenský stát, jednostranná výchova, na prvním místě rozvoj tělesné stránky, odvaha a podobně, rozdílná výchova chlapců a dívek
    • Dívky – první stát ve kterému se věnovali i výchově dívek, byla třeba být dobrou manželkou a matkou skutečných vojáků, výchova doma a v rodině
    • Chlapci – do 7 let doma – od 7 let jsou ve vojenských ústavech
      • Ústavy jsou zřizováni státem – pokus vychovat z nich vojáky
        • Tělesná stránka – námaha, útoky, stres
        • Zpěv – vojenské písně ke sjednocení
        • Mravní výchova – poslušnost, vůči nadřízeným, úcta ke starším
      • Kolem 14 roku – vyjížděli i do Kryptie – nájezdy na zemědělské otroky, učili je, jak je zabíjet
      • 18–20 let – efébové – vojenská příprava
      • 20–30 let – vojenská služba
      • 30 a víš – plnoprávní občané – mohou založit vlastní rodinu

c) Výchova v Athénách:

Athény jsou obchodní stát

• Cíl – Kalogathia – krása těla i ducha – všestranná výchova
• Zřizované zejména soukromé školy, výchova výhradně chlapců
  • Od 7 let –
    • škola, záleželo na rodičích v kolika dítě půjde do školy
  • 7–12 let –
    • škola gramatistů – čtení, psaní, počty, tělesná a múzická výchova
    • škola kytaristů – estetická výchova, hudba
  • 13-16 let –
    • Škola palaistra – rozvoj tělesné stránky – zejména atletiky
  • 16–18 let-
    • Škola gymnasion – chlapci z vybraných rodin, příprava na vedení státu, tělesná výchova, múzická výchova, řečnictví, divadle
  • 18-20 let –
    • Efébové – vojenská příprava
  • 20 +
    • Plnoprávní občané

d) Názory antických filozofů

(na problematiku výchovy jedince)

VÝCHOVA V ŘECKU

• SÓFISTÉ
  • materialisté
  • učitelé řečnictví
  • Důraz kladli na osobnost, její sílu i potřeby
  • Oceňovali význam osvěty, jazyka, přírodních věd
  • V popředí vzdělávání intelektuální (matematika, gramatika, rétorika, dialektika, logika)
  • Odmítali náboženství
  • Zvedli trivium = gramatika, rétorika, dialektika
  • Důraz při výuce, cvičení a 3 faktory: přirozené vlohy, zvyk, poučování

• SOKRATES
  • Idealista, nepatřil k Sófistům
  • vychovával k poznání podstaty SPRAVEDLNOSTI, UMÍRNĚNOSTI, ZBOŽNOSTI
  • Vytvořil vlastní didaktickou metodu – aktivní metoda
  • Vedl žáky od neznalosti k hledání přesných pojmů
  • Zakladatel humanismu se zaměřením na zdatnost člověka a účelnost
  • Platónův učitel

• PLATÓN
  • Idealista, celá jeho filozofie je pedagogika
  • věnoval se člověku a lidské společnosti
  • škola by měla být státním zájmem
  • formuloval zásadu rovnoprávnosti mužů a žen
  • Požadoval státní výchovu pro ženy
  • Duše při spojení s tělem vše zapomene, a tedy veškeré učení slouží k rozpomínání
  • spis ZÁKONY: popsán systém výchovy a vzdělávání
    • do 3 let: v rodině, péče o tělesný vývoj (báje a hry)
    • do 7 let: výchova na hřištích a pro chrámech, opatrovny s chůvami
    • 7-9 let: základy gymnastiky a múziky
    • od 10 let: výuka čtení a psaní
    • od 14 let: důkladný výcvik v hudbě a zpěvu
    • od 16 let: matematika a astronomie
  • založil učenou školu AKADEMIE – první odborná výuková a výchovná instituce
    • pro učence a širší veřejnost
  • Význam:
    • Ovlivnil myšlení středověkých učenců a renesančních humanistů
    • Podřídil výchovu zájmům společnosti
    • Rozdělil výchovu na nižší a vyšší stupeň
    • Položil základ rozdělení věd na trivium a kvadrivium

• ARISTOTELES
  • Platónovým žákem, materialista – základem je smyslové poznání
  • Založil vlastní filosofickou školu Lykeion (335)
    • zavedl výuku vědních nauk (psychologie, logika, estetika, rétorika, politika a etika)
    • Důležitým prostředkem výuky = rodina
  • Provedl periodizaci věku – základ pro výchovný systém
    • do 7 let: doma, převaha příros\, hra, pohádky, mýty
    • 7-14 let: období systematické výchovy (návyky, gymnastika, Tv)
    • 14-21 let: vzdělávání rozumu a vůle (vyšší vzdělávání, múzika, věda, tělo vedeno k pohlavní zdrženlivosti)
  • Rozlišuje 3 duše člověka a k těm odpovídají 3 stránky výchovy:
    • Duše rostlinná (výživa, rozmnožování) – výchova tělesná
    • Duše Živočišná (cítění a přání) – výchova mravní
    • Duše rozumová (vše plus myšlení a poznávání) – výchova rozumová
  • Názor = nejvyšším stupněm dokonalosti – moudrost
  • Zastánce výchovy státní a všeobecné, nikoli soukromé
  • Cíl výchovy: člověk aktivní, který projevuje znalost dobra a činů

• • Význam:
    • Rozvinul některé myšlenky Platóna
    • Spojil pedagogiku a psychologii
    • Důraz klade na výchovné prostředí
    • Podpora aktivnosti dítěte a individuality
    • systém a jeho filosofie = nejvyšší vývoj antického teoretického myšlení
    • Jeho odkaz ovlivnil rozvoj věd a myšlení vrcholového středověku

VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ V ŘÍMĚ

• Složitý a pestrý vývoj výchovy
• Zpočátku byly děti vychovávány doma
  • Otec vedl k tělesné obratnosti
  • Matka je učila: číst, psát, počítat, ale také zpěvu vlastenecko-náboženských písní
• Později soukromé školy – čtení, psaní, počítání, tělesné cviky, vojenské písně
  • učili propuštění otroci nebo vězni

• MARCUS TULLIUS CICERO
  • Vrcholem vzdělanosti = řečnictví
  • Dokonalost ve 4 ctnostech (moudrost, spravedlnost, umírněnost)
  • Účinný výcvik paměti

• LUCIUS SENECA
  • Vychovatelem císaře Nera
  • Láska ke všem lidem ve jménu čisté humanity
  • Ideál = přísně mravný život
  • Chtěl, aby vzdělání bylo prakticky zaměřeno
  • Prosazovat individuální přístup

• MARKUS FÁBUS QUINTILIÁNUS
• • řečník, právník
  • První teoretik římské výchovy
  • Dával přednost výchově ve škole před výchovou doma
  • Důležitá je školní výchova, základy přátelství, ctižádostivost, rozvoj dětské řeči
  • Kladl důraz na osobnost pedagoga – moudrý, spravedlivý otcovský, náročný pro žáky
  • Školní výchova rozdělena na stupně:
    • a) elementární
    • b) vyšší
    • c) literární
    • d) praktické řečnictví
  • Dílo: Dvanáct knih o výchově řečníka
    • příručka pro výchovu
    • bez tělesných trestů
    • střídání činností
    • kladl důraz na individuální rozdíly dětí

Při rozpadu Říma silně ovlivněna výchova šířením křesťanství

S nástupem feudalismu vznikají křesťanské školy pro potřeby církve

Článek Dějiny pedagogiky – pravěk a starověk se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Pohyb a rytmus v hudebních činnostech

Předmět: Hudební výchova v MŠ, Pedagogika

Přidal(a): Monika Maťchová

Úvod

V seminární práci jsem si vybrala téma pohyb v hudebních činnostech. Vzhledem k propojenosti všech činností v mateřské školce je důležité vnést přirozenost propojení hudby a pohybu s výtvarnými, jazykovými a dalšími doplňujícími činnostmi. Hudba je jazyk srdce. Díky hudbě je možné se sklidit i rozproudit. V mateřské školce je velmi důležité, aby se hudba nenásilnou formou a svobodně prolínala celým dnem. Dítě dokáže hudbu vnímat všemi smysly. Hudební cvičení různorodého formátu přispívá k rozvoji prostorové orientace a k rozvíjení motorických schopností. Děti od věku tři až šesti let prochází nejvíce absorpčním obdobím, které si uvědomují  a tudíž se nejrychleji učí, proto činnosti předáváme jako celek. Poznávají okolní svět především svými prožitky. V mateřské školce, kde děti jsou v chráněném a podmětném prostředí, hudba zprostředkovává lásku k učení, vrozenou touhu objevovat, probouzet cit i pochopení pro hudbu. Při nabízených činnostech hudebně-pohybového charakteru se zaměříme na dostatečnou motivaci, která vzbudí v dětech zájem. Jestliže se nepodaří úspěšně dítě motivovat, nebudeme ho do aktivit nutit. Prostřednictvím hudebně-pohybové činnosti od držení těla, pohybových her, chůze, běhu, poskoků, hrou na tělo, vyjadřovacích prostředků, lidové taneční hry, pohyb a poslech či pohybově ztvárnění písně má vliv na celkový rozvoj osobnosti. K hudebně-pohybovým aktivitám řadíme i říkadla, rozpočítadla, hádanky, popěvky, jednoduché básničky a písně, propojenost s pohybem výrazně podporují paměť. Hudební výchova podporuje komunikaci, tvořivost, logické myšlení. Všestranná hudební činnost přispívá ke kultivaci osobnosti, ke kooperaci, k týmové spolupráci, toleranci, zodpovědnosti, úctě a vzájemného respektu. Hudba utváří sebedůvěru dítěte, jeho zdravé prosazování. Podle věku a schopnosti dětí určíme posloupnost lekcí od jednoduchého k složitému a způsobu technického provedení tzv. metodické řady.

Cílem seminární práce je charakterizovat hudebně-pohybové činnosti v rámci předškolního vzdělávání a jejich využití v praxi tak, aby rozvíjely spontánní reakce dětí, podporovali jejich vztah k hudbě, rozvíjeli jejich potenciální stránku osobnosti pozitivní cestou, kam patří tělesná, psychická a sociální dovednost.

V rámcovém vzdělávacím programu pro předškolní vzdělávání je vzdělávací obsah a slouží k naplňování záměrů a splňování vzdělávacích cílů. Je vymezen jako učivo s očekávanými výstupy. Vzdělávací obsah je závazný pro celou věkovou skupinu předškolního věku 3 – 6 let. Jednotlivé obsahy (oblasti) se prolínají, prostupují a ovlivňují. Z toho plyne, že i jednotlivé činnosti organizované průvodcem (učitelem) nelze zcela oddělit.

Oblasti v RVP PV jsou: 

• Dítě a jeho tělo – biologická oblast
• Dítě a jeho psychika – psychologická oblast
• Dítě a ten druhý – interpersonální oblast
• Dítě a svět – environmentální oblast

Všechny oblasti obsahují dílčí cíle (záměry), vzdělávací nabídku a výstupy (výsledky). Dílčí cílem rozumíme to, co má průvodce (učitel) u dětí sledovat. Výstupy ukazují rozvoj osobnosti dítěte a jejich dosažení.

Zaměřené lekce na konkrétní činnost s dětmi se svým obsahem opírá o pedagogickou praxi. Vždy klademe důraz na organizační podmínky, mezi které patří záměr vyučujícího, počet dětí ve třídě, věková skupina dětí. Důležité je správné držení těla, kterým je základem pro pohyb.

Při nácviku na elipse či v kruhu dbáme, aby děti drželi hlavu zpříma, ramena jsou volně spuštěna a rozložena do šířky což umožňuje vyklenutí hrudníku. Záda jsou přímá a bříško zatažené. Dolní končetiny jsou u sebe a paty nevybočené.

Pohyb a poslech hudby

název: Chůze po elipse podzim

materiál: reprodukovaná relaxační hudba pro děti Ivo Richter, 1.čtyřlístek – 15minut., tři listy a jejich plody (kaštan, bukvice, ořech)

předpoklad: učení se pomalým krokem na elipse, vnímání svého těla

cíl: zklidnění, koncentrace poslechu, rovnováha těla

Pozvu všechny děti na elipsu, kde ve středu elipsy na koberečku jsou podzimní listy a plody překryty šátkem. Motivačně se ptám dětí, jaké máme teď roční období, co se děje s listy a plody a jaké znají dozrávající plody podzimu. Vyzvu jedno dítě k odkrytí šátku a děti vyzvu k jejich názvu. Uvedu, jak jsou listy křehké, jakým způsobem je můžeme vzít do rukou, aniž by se zničili. Naše ruce poslouží jako mistička. U plodů vyzdvihuji tvar, hladkost, hrubost či lehkost materiálu. Vyzvu děti, aby mě při spuštění hudby následovali. Zapnu píseň a pomalým krokem tiše si vezmu do rukou list. Po elipse se pohybuji ve směru hodinových ručiček, noha před nohu, kde se i pomalu došlapuje na vnější stranu chodidla s došlapem na celé chodidlo. Po ujetí celého kolečka na elipse si sednu na bobek a předám list dítěti, které ještě nechodilo bez mluvení. Až povstane, posadím se na jeho místo. Na elipse se pohybuje počet dětí s daným počtem listů a plodů, ostatní sedí na elipse, poslouchají hudbu, sledují, jak se na elipse chodí a jsou připravený, až k nim dítě přistoupí a nabídne mu svůj přírodní materiál pro chůzi na elipse. Když písnička skončí, děti vrací materiál na kobereček a posadí se. Mluvíme o složitosti rovnováhy na elipse, o ročním období podzimu. Z praxe mám vypozorované, že děti ve věku tří let, používají své ruce k vyvážení své rovnováhy.

Materiál a reprodukovaná hudba se mění podle ročních období, svátků či konkrétních témat.

Další aktivity poslech hudby s pohybem je spontánní ztvárnění tance, například hlasy zvířat, kde děti ztvárňují pohybem konkrétní zvíře, které zrovna slyší. Protahování těla podle vzoru průvodkyň. Příběh s písněmi Elce pelce kotrmelce, kterým provází Marek Eben je dobrou volbou.  Dětem bychom měli zprostředkovat poslech hudby všeho druhu. Hudbu artificiální – vážná, klasická a hudbu neartificiální – jedná se o hudbu módní s různými žánry.

Děti velmi rádi tančí, další činnost je tanec s hudebním doprovodem na klavír

název: Tanec Měla babka čtyři jabka

materiál: šest jablek v jednom páru dětí, doprovodný hudební nástroj

předpoklad: utváření vztahu dítěte k jinému dítěti, rozvoj komunikace, sebevyjádření

cíl: zvládnutí tanečních kroků, zapamatování si textu

Vyzveme děti, aby utvořili páry a rozhodli se, kdo bude znázorňovat babku a kdo dědka. Píseň si zazpíváme po prvé tak, že průvodkyně zazpívá jednu větu a děti ji zopakují. Poté si zazpíváme píseň společně s doprovodem na klavír. Vybídneme babky, aby přistoupili jednotlivě ke košíku s jablky, který máme již připravený a jednotlivě křehce si vzali správný počet jablek a donesli na své místo, kde budou páry naproti sobě, takto vyzveme i dědky. Vyzvu babky, k zazpívání první věty. Poté vyzvu dědky k zazpívání druhé věty.  Vyzveme babky, aby jedno jablko dali dědkům. Zkoumáme stejný počet. A společně si zazpíváme písničku. Vyzveme děti, aby jednotlivě donesli jablka zas do košíku, s položením tak, aby se nepotloukla. Dětem dopomáháme s počtem jablek z košíku, které zatím neumějí počítat. Dětem řekneme, že písnička má ještě druhou sloku, jako u první sloky předzpíváme a děti opakují. Po společném zazpívání si druhé sloky, zpíváme s doprovodem klavíru obě dvě

sloky. Děti vyzveme, aby vytvořili páry a udělali si malý prostor mezi sebou. Dědkové si stoupnou za babky a drží jim ruce nahoře. Průvodkyně předvádí kroky k písničce a děti opakují. Měla babka – úkrok vpravo, čtyři jabka – úkrok vpravo, a dědoušek – úkrok vlevo, jenom dvě – úkrok vlevo.  Dej mi babko – podíváme se na sebe vlevo, jedno jabko – podíváme se na sebe vpravo, budeme mít stejně – dítě dědek drží pravou ruku dětem babkám nahoře a babky se točí dokola. Následuje další sloka se stejnými postupy kroků. Ztížení provedení je krok poskočný a přísunný krok, jedná se o mazurku.

Po skončení tance, vybídneme děti k procvičení prstíků a zápěstí, kdy opakují po průvodkyni cviky, která jim řekne k tomu říkanku: koulím, koulím klubíčko bude z tebe jablíčko. Děti mají v kuchyňce připravené papíry ve formátu A3.  Vybídnu děti,  aby si vzali červenou pastelku a vymalují jablíčko kroužením ve směru hodinových ručiček. Dbáme na správnost položení tužky do ruky.

Hra na tělo je pro děti velkou zábavou. Poznávají rytmiku, tempo a dynamiku.

název: Hlava, ramena, kolena, palce

předpoklad: rozvoj hrubé motoriky, pozorování a napodobení, soustředění

cíl: uvědomění si vlastního těla, vnímání a porozumění pojmům

Děti pozvu na elipsu k zahrání si hry na části těla. Průvodkyně pojmenuje části těla a děti je na sobě ukazují. Poté je vyzvu k přípravě rukou a recitujeme píseň Hlava, ramena, kolena, palce. S dětmi začínáme pomalým tempem, kdy se dotýkáme jmenovaných částí těla. Tempo postupně zrychlujeme. Obtížnější varianta je, že ramen se dotkneme překříženými pažemi, kolen normálně a palců křížem.

Recitační píseň:

       Hlava, ramena, kolena, palce,

       kolena, palce, kolena, palce,

       hlava, ramena, kolena, palce,

       uši, oči, pusa, nos.

Dalšími hry na tělo je tleskání před tělem, za tělem, nad hlavou, s natočením trupu a vzájemným tlesknutím o dlaně souseda, při zpěvu a podobně. Pleskání na různé části těla jako na stehna, tváře, ramena, v dřepu o zem apod. Dupání buď celého chodidla či jen špičkou nohy, pata zůstává na zemi. Chůze a drobný běh ve spojení s pantomimou jako chůze hlubokým sněhem, jako čáp, baletka apod. Chůze a drobný běh mohou být zařazeny do součástí tanečních prvků spolu s poskoky, otáčkami, taneční chůzí.

Při těchto hrách na tělo je žádaná rytmika. Hra na rytmickou ozvěnu – průvodce zadupe, zatleská, vydá zvuk z úst a děti opakují. Rytmiku udáváme v notách celých, půlových, čtvrťových, osminových.

Pohyb a rytmus

Rytmus je základní stavební prvek každé skladby, bez níž by hudba nebyla úplná.  Od útlého dětského věku dětem pomáhá rozvíjet paměť. V mateřské školce začínáme jednoduchými rytmickými úkoly, jako je například chůze v rytmu hudby nebo tleskání do rytmu. Použití instrumentálních nástrojů například dřívek, chřestítek.

název: Rytmický buben

materiál: buben, viditelný pruh elipsovitého tvaru

předpoklad: rytmická přesnost

cíl: rozvoj citu pro rytmus, rozvoj koordinace, naučení pohyb ve směru hodinových ručiček

1. Svoláme děti do kruhu a řeknu jim, že budou chodit podle rytmu bubnu. Řeknu jim, aby se podívali na hodiny, a zeptám se, kterým směrem budou pochodovat v kruhu ve směru hodinových ručiček.
2. Budu říkat v pravidelném rytmu jdi, jdi, jdi, jako hodiny. Ve směru hodinových ručiček, ve směru hodinových ručiček, jako hodiny. Až zastaví buben, zastav taky! Zopakuju několikrát po sobě a ukážu směr. Průvodkyně zakončí bubnování dynamičtějším úderem na buben.
3. Řekneme dětem, aby pozorně poslouchali: Teď změníme směr. Otočte se na čáře. A teď všichni půjdete v protisměru hodinových ručiček. Říkám v pravidelném rytmu jdi, jdi, jdi jako hodiny. Proti směru hodinových ručiček, proti směru hodinových ručiček. Až zastaví buben, zastav taky!
4. Slabikuju v rytmu bubnování: Teď bude změna. Připomenu dětem, aby se otočily. Udávám rytmus na buben a říkám pochodovou říkanku.
5. Pokračuju se stejnými pokyny, dokud to všichni nezvládnou bez připomínání.
6. Jiný den dělám stejnou aktivitu bez povelů. Jen udávám rytmus na buben. Řeknu dětem, jakým směrem mají jít jen na začátku. Variací může být dynamika (potichu, nahlas).

Rytmus bubnu je zde velmi důležitý. Údery by měly být pevné a pravidelné. Cílem je, aby dítě reagovalo na pokyny, jako jdi, změna a stop.

Další aktivita s bubnem je tleskání s chvílemi ticha, kdy děti přestávají tleskat, když učitel přestane bubnovat a začínají znovu po signálu. Délka bubnování a ticha by měla být nepravidelně dlouhá. Mění se počet úderů například 16 úderů – pauza, pak 8 úderů pauza. Zkoušíme rychlejší a pomalejší bubnování (tempo), hlasité a tiché údery (dynamika). Místo tleskání se děti mohou pohybovat v prostoru s pohupováním těla ze strany na stranu, bubnovat rukama o stehna apod. Další lekce, která by měla následovat po tleskání je, že děti sedí na elipse a vyzveme jedno dítě, zda chce chodit podle rytmu ve středu elipsy. Řekneme mu, že kroky musí dělat přesně do rytmu. Když je dítě uprostřed kruhu, než začnu bubnovat, navážu s ním oční kontakt. Dělám podobně dlouhé sekce bubnování a ticha. Po chvíli řeknu dítěti, že nyní ono bude chodit a buben bude naopak hrát podle jeho chůze. Vyzvu dítě, aby chodilo a zastavovalo, a bubnuju na jeho kroky, Povzbudím jej, aby dělalo vedle pravidelných kroků i neočekávané. Poděkuji dítěti a vyzvu jej, aby se posadilo na elipsu. Vyzvu k aktivitě další dítě.

Do školek patří pouze libozvučné nástroje, je to pro rozvoj hudebního cítění. Cílem je dítě naučit poslechu, který v sobě kultivuje a rozvíjí. Zvonky patří do smyslového materiálu, poskytují dětem smyslové vjemy a zvyšují tak přesnost jejich sluchového vnímání.  Práce se zvonky má jasnou posloupnost lekcí, začíná se od správného zacházení s jednotlivými zvonky, pak následuje přes smyslové vjemy – párování, řazení a pojmenování zvonku. Dále se předvádí, že hudební klávesnice mají hlubší tóny vlevo a vyšší vpravo a to ve spojení s termíny hluboké tóny a vysoké tóny. Slovní zásoba se pak rozšiřuje o slova vysoký, vyšší, nejvyšší a hluboký, hlubší, nejhlubší. Spojení se stupnicí nahoru a dolů a pohybem celého těla. Děti mají se zvonky příležitost zpívat, improvizovat na ně a hrát známe melodie podle sluchu. Když děti mají stupnici na poslouchanou, řekneme jim, že každý tón má své jméno. Pro děti to může být fascinující. Zvonky jsou v dvojím provedení, tvoří páry. Mají stupnici základních 8 tónů s bílými podstavci a hnědými podstavci, plus 5 tónů, které značí půltóny s černými podstavci a hnědými podstavci. Zvonky půltóny zařazujeme až po na poslouchání stupnice. Zvonky jsou postaveny na speciálních dvou deskách, které znázorňují klávesnice. Hnědé zvonky stojí před bílými. Na zvonky používáme paličku a tlumič. Paličku držíme špetkovým úchopem. Po lekcích, kdy děti se seznámili s materiálem, nošením zvonků a jejich jednotlivých tónů, přejdeme k lekci párování.

název: Párování zvonků

materiál: zvonky, palička, tlumič

předpoklad: jak nosit a rozeznít zvonek

cíl: přiřadit k sobě stejné tóny zvonků, rozvíjení paměti na výšku tónu

prezentace: pro jedno dítě nebo malou skupinu

Zkontrolujeme zvony tak, že zahrajete na hnědé zvonky nahoru a na bílé dolů. (Od této chvíle každá prezentace začne tímto způsobem.)

Poprvé jim ukážu ukázku. Vyberu dva hnědé zvonky, dostatečně od sebe vzdálené a postavím je před podložku, promíchám hnědé zvonky. Zahraji na jeden bílý zvonek a poté hraji na hnědé zvonky, dokud nenajdu stejný tón. Po shodě postavím odpovídající hnědý zvonek před bílý zvonek. Vyzvu dítě, zda by chtělo najít taky stejný pár, takto postupujeme se zbývajícími zvonky, které jsou spárované. Zkontrolujeme všechny páry tak, že rozezníme nejdříve bílý a pak hnědý zvonek. Další kontrola je, že přehrajeme hnědé zvonky nahoru a bílé dolů.

Další hry na párování je, že hnědé zvonky, paličku a tlumič položíme promíchané na vzdálenější stolek. Na domácím stolku se zvonky je rovněž palička a tlumič. Posunu jeden bílý zvonek dopředu. Zahraju na něj, paličku odložím a přejdu k hnědým zvonkům na vzdálenější stolek a hledám pár. Další hra, polovina dětí si vezme jeden zvonek hnědý do rukou, druhá polovina bílý zvonek, děti se postaví do dvou řad proti sobě. Řady mají stejnou barvu zvonku. Dospělý zahraje na první bílý zvonek v řadě a pak na hnědý. Všichni zavrtí hlavou, aby dali najevo, že toto není pár, se nyní stanou oficiálními soudci toho, co je a co není pár. Pokud nejde o pár, dospělý zahraje znovu na první bílý zvonek a pak na druhý hnědý v řadě. Takto se pokračuje, dokud není pár nalezen. Pokud je lichý počet dětí, může jeden hrát na zvonky.

Článek Pohyb a rytmus v hudebních činnostech se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Pedagogická profese a osobnost pedagoga

Předmět: Pedagogika, Psychologie

Přidal(a): vv

Pedagog = osoba, která realizuje edukaci

• formativně působí na jedince nebo skupinu
• připravuje žáka na vstup do společnosti
• opírá se o to co žákovi dala rodina
• je to formativní činitel

Osobnost = určité způsoby chování a jednání, které má každý jedinec

• = někdo, koho obdivujeme, kdo má něco, co ostatní nemají (nějaký náš vzor)
• např. malé děti berou pedagoga jako vzor, napodobují jeho chování, protože v něm vidí autoritu a jeho jednání bere jako to správné

Druhy osobností pedagoga

• pedagogem může být rodič i přes to, že nemá potřebnou odbornou kvalifikaci pro vzdělávání
• učitel MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ, ZUŠ
• vychovatel v ŠD, DM ne družinář
• vedoucí kroužků či volnočasových aktivit, trenér
• animátor = připravuje program
• mentor = pracuje s jedinci, předává jim zkušenosti
• tutor = stará se o určitou skupinu žáků či studentů a konzultuje, procvičuje, probírá s nimi nějakou látku

Pedagog: řídí činnost žáků

• Organizuje: žáka, prostředí, výběr metod pro výuku
• Kontroluje: práci žáka, vhodnost metod
• Vysvětluje: cíle, postupy
• Využívá: metody, zásady, motivaci a různé organizační formy (práce ve skupině, dvojicích) + určuje místo pro tyto aktivity
• Vychází: z plánů, řádů, příprav, vzdělávacích programů

Předpoklady pro kvalitní výkon pedagogické práce

• osobnostní předpoklady vlastnosti
  • kladný vztah k práci, k žákům, všeobecný životní rozhled
  • pedagogický takt, empatie, obětavost
  • aktivita, přímost, čestnost, skromnost, cit pro spravedlnost, důslednost
  • sebekritika, konstruktivní kritika, sebeovládání, rozhodnost, vytrvalost a zásadovost
  • schopnost rozpoznat jeho individuální potřeby
  • schopnost vytvořit bezpečné prostředí pro edukanty,
• dovednostní předpoklady
  • ovládání základů pedagogiky
  • praktické dovednosti z kurzů
  • základy z výchov
  • ovládání metodiky výchovy
• všeobecné vzděláni
  • rozšířené obzory aby dokázala poradit
  • všeobecný přehled, abychom uměli odpovědět dítěti na dotaz popřípadě ho odkázat na zdroj kde si odpověď může dohledat protože ani učitel není vševědoucí
• odborné vzdělání

Typologie pedagoga

• = rozdělení pedagogů do skupin podle nějakých společných vlastností
• každý typ pedagoga je namíchaný s jiným typem (nikde nenajdeme ryze čistý typ pedagoga)

1. pedagog preferuje objekt vzdělávání anebo rozumovou stránku vzdělávání ( z hlediska obsahu výchovy)

• a) pajdotrop (paidos=dítě) – preferuje žáka jako osobnost
  • přistupuje po emocionální stránce
  • reaguje na potřeby edukantů, improvizuje, snaží se získat si jejich důvěru a zájem
  • nejvíce v MŠ + 1. stupni ZŠ
  • převahuje citová stránka nad rozumovou
  • dobrý pro mladší děti
  • většinou tolik nenaučí
• b) logotrop (logos=slova) – preferuje výklad
  • přesně a přísně dodržuje vzdělávací program
  • preferuje rozumovou stránku nad citovou
  • od 2.stupně ZŠ výše
  • hodiny bývají monotoní
  • chybí individuální přístup
  • stihne probrat více učiva
  • chybí empatie
  • někomu může vyhovovat

2. podle přístupu k žákům

• a) autoritářský typ
  • na žáky má své vlastní požadavky (vysoké, náročné
  • nebere v potaz názory ani potřeby žáků
  • žákům moc nevěří a neustále je kontroluje
  • autoritu si vynucuje přísností,
  • paradoxně dosahuje dobrých výsledků (děti se ho bojí, a proto se učí)
  • žák bývá pasivní, neprojevuje aktivitu, protože ví, že není vítána
• b) liberální typ (Kubátová, Černá)
  • žáci mívají až bezmeznou volnost
  • jeho práce je nepromyšlená a chaotická
  • žáci volnosti zneužívají, pedagog nemá mezi nimi vedoucí roli
• c) demokratický typ
  • vychází žákům vstříc, ale má určitá pravidla
  • respektuje názory žáků, dokáže přijmout i nesouhlas
  • smysl pro kompromis
  • spolupracuje s žáky
  • dosahuje dobrých výsledků a děti s ním spolupracují
• d) autoritativní typ
  • něco mezi autoritářským a demokratickým typem
  • má přirozenou autoritu
  • je přísný směrem k plnění požadavků, žáci ho ale respektují, protože i on respektuje je
  • žáci sním rádi spolupracují a nebojí se ho

3. podle vztahu k výchovně-vzdělávací (edukační) práci

• a) vědecko-systematický typ
  • pedagog, který má promyšlené metody
  • upřednostňuje přesně daný sytém, který i dodržuje
  • téměř vůbec neimprovizuje
  • náhoda a improvizace nemá v jeho práci místo
  • klade důraz na vědomosti, znalosti a návyky
  • je cílevědomý
  • učivo vysvětluje odborně
• b) umělecký typ
  • člověk pracující spontánně, přirozeně; improvizuje
  • má velkou fantazii a představivost
  • působí hodně na citovou stránku žáka
  • rozvíjí nápady žáků
• c) praktický typ
  • hravě si poradí i s větší skupinou žáků
  • zručný, oblíbený, sportovní typ
  • organizuje různé soutěže
  • rovnoměrně rozvíjí žáka
  • málo improvizuje
  • často se dostává do vedoucích funkcí

Způsoby nabytí odbornosti

• vystudujeme: -střední pedagogickou školu (předšk. a mimošk. PG, pedagog. Lyceum)
• VOŠ PG (titul dis. =diplomovaný specialista)
• VŠ – pedagog. Fakulty (jakýkoliv zvolený obor + jeho didaktika; složení kurzu pedagog. minima)

Co kdo očekává od pedagoga

• dítě: laskavost, že ho dokáže zabavit, nebude na něj křičet, že si s ním bude učitelka hrát, bude se mu věnovat
• rodič: zodpovědnost, spolehlivost, individuální přístup při práci s jeho dítětem
• nadřízený: zodpovědnost k práci, dobrý vztah s kolektivem, dochvilnost, dodržování pracovní doby,
• kolegové: respekt, vstřícnost, spolupráci, nápomocnost, upřímnost, nekonfliktnost, originalitu, schopnost přijímat a dávat rady
• společnost: všeobecný, společenský rozhled, rozhled v rámci výchov, metodiky a věd, určité charakterové a volní vlastnosti, potřebnou kvalifikaci pro výkon profese

Pracovní činnosti pedagoga

• co budeme splňovat pro nadřízeného:
  • podílet se na přípravě ŠVP,
  • plánu školní družiny, tvorbě plánu pro nezvýhodněného jedince, plánu pedagogické podpory
  • hledá vhodné metody a způsoby pro realizaci edukace
  • provádí evaluační činnosti = sleduje a posuzuje účinnost vzdělávacího programu, hodnotí výsledky své práce, pokroky dětí a podle výsledků upravuje TVP
  • přizpůsobovat výuku věkovým a individuálním potřebám žáků, snahu se o individuální přístup k nim
  • dále se sám vzdělává
  • zajistit dětem pocit dobrého, bezpečného prostředí, podporovat a vzdělávat je takovým způsobem, aby z učení měly radost
• co budeme splňovat pro rodiče:
  • vytvořit partnerské vztahy mezi školou a rodiči
  • neznevažování výchovy a názorů a činnosti rodičů
  • vedení dialogu o prospěchu a aktivitě jejich dítěte
  • zapojení rodičů do výuky pomocí dotazníků a např diskuse

Jaké schopnosti(dovednosti) by měl pedagog mít? (co se od něj očekává?)

• projekční neboli plánovací schopnosti – schopnost přípravy, plánování
• řídící schopnosti – organizační, dovede řídit činnost dětí
• komunikativní schopnosti – dokáže komunikovat s žáky, rodiči, ostatními učiteli
  • je nutné mít s dítětem dobrou komunikaci
  • komunikace by měla mít svá pravidla, aby došlo k porozumění; jiná pravidla bude mít komunikace s rodiči a kolegy
• diagnostické schopnosti – na základě porozumění či dialogu a jiných metod získat co nejvíce informací, abych dokázal dítě diagnostikovat => co už umí, neumí jestli nemá např ADHD atd.

(Trendy v přípravě pedagogů:)

• společnost v dnešní době klade na pedagogy velké nároky
• požadujeme, aby byl dobrý didaktik a odborník ve svém oboru, měl všeobecný rozhled, orientoval se ve speciální pedagogice
• je dobré zařadit do VŠ studia více hodin praxe (chceme více praktiků než teoretiků)
• je potřeba pozvednout status pedagoga v očích společnosti (člověk by se neměl stydět za to, že pracuje v pedagogické oblasti)
• přínosná je praxe v zahraničí v rámci zahraničních výměnných pobytů
• rozšiřování práce s IT technikou
• pedagogové by měli v rámci osobnostních předpokladů oplývat schopností individuálního přístupu k edukantům (každý člověk je jiný, pedagog by to měl chápat a svou práci tomu přizpůsobit)
• pedagog musí být schopen reagovat na rodinu a její změny; nutnost připravovat pedagogy na to, že budou přicházet s rodinou do interakce

Článek Pedagogická profese a osobnost pedagoga se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Psychologie

Přidal(a): EvaD

Úvod do tématu

Definice sebevražd

• Slovo sebevražda nebo také suicidium pochází z latinského slova caedere sui, které v překladu znamená zhuntovat se, zabít se.
• Sebevražda je čin, při kterém si jedinec sám dobrovolně vezme život ať už z jakéhokoliv důvodu. Sebevrahem můžeme nazvat vojáka, který dobrovolně vstupuje do bitevního pole. Sebevrahem také můžeme nazvat člověka, který z vlastní vůle zasáhne a postaví se skupině ozbrojených zlodějů. Stejně tak i narkomana, který si dobrovolně aplikuje drogu (jed) do žíly.
• Sebevražda má jednoduše několik definic, ale jednoznačná definice, co přesně pod pojem sebevražda spadá neexistuje.

Jedny z definic sebevraždy jsou:

• dobrovolný úmysl jedince ukončit svůj život
• cílevědomě zaměřené jednání vedoucí ke smrti
• Zkoumáním sebevražd se zabývá obor kriminalistiky a úzce s tím souvisí další vědní obory jako je psychologie, psychiatrie, sociologie, filozofie a pedagogika.
• Definice sebevraždy dle T. G. Masaryka v jeho díle – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty.
• „V užším smyslu, je jenom ten sebevrahem, kdo učiní svému životu konec úmyslně a vědomě, kdo si smrti jako takové přeje a je si jist, že si svým jednáním, či opomenutím smrt přivodí. V širším slova smyslu znamená nepřirozený způsob smrti, jenž byl přivozen neúmyslným vsahováním v životní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, či záporným, trpným chováním se vůči nebezpečí života.“

Fáze sebevraždy

• Každému sebevražednému chování, které nebylo způsobeno chvilkovým zkratem může předcházet tzv. presuicidiální syndrom.
• V první fázi člověk ztrácí zájem o věci, o které se dříve zajímal, začne vše méně prožívat, sociálně se distancuje a nevidí v ničem smysl a budoucnost.
• Ve druhé fázi začne být jedinec agresivní, ke svému okolí nebo i k sobě samému.
• Ve třetí fázi se objevují sebevražedné fantazie. Ty jsou oproti předchozím myšlenkám na sebevraždu mnohem živější a častější. Může je doprovázet i přemýšlení o vlastním pohřbu nebo to, jak zareagují na sebevraždu blízcí a lidé z okolí.

Sebevraždy u mladistvých a u dětí

• U dětí a mladistvých je velice častá vetší pestrost ve způsobu provedení sebevraždy.
• Velice častou zvláštností u dětí v pubertálním věku je pohrávání si se sebevražednými myšlenkami. Těchto dětí je spousta a nejsou to pouze děti léčeny na psychiatrii. V drtivé většině to zůstává jen u myšlenek na sebevraždu a jejím snění, k realizaci suicidiálního pokusu dochází jen málokdy.
• U dětí a mladistvých také velmi často dochází k suicidiálním výhružkám, které již mohou upozornit na potíže jedince. Těmito výhružkami se jedinec snaží dosáhnout zmírnění výchovného nátlaku, domáhá se lásky či přátelství. Častý mýtus u sebevražedných myšlenek je, že ten, kdo sebevraždou vyhrožuje ji skutečně nikdy nespáchá.
• Dalším typem sebevraždy u dětí bývá suicidium jako pomsta či trest rodičům, kdy je dítě zoufalé a neví, jak lépe dosáhnout toho co chce a čeho se dožaduje. Rodiče tedy potrestá svojí smrtí, často napíše dopis na rozloučenou, ve kterém rodičům zmíní, že oni jsou ten důvod proč si jejich dítě sáhlo na vlastní život.
• Nejrannější věk, kdy může dojít u sebevraždy u dítěte bývá kolem 6–10 roku, kdy dítěti poprvé přichází do života smrt (úmrtí staršího člena rodiny, smrt domácího mazlíčka). Ojediněle se může stát, že se taktéž dítě pokusí o svůj život přijít, aniž by si uvědomovalo veškeré souvislosti. Nejčastější důvod suicidia u dítěte bývá změna v rodinném prostředí, špatná sociální úroveň rodiny, hádky, alkoholismus v rodině, násilí v rodině, nemoc nebo smrt někoho blízkého. U dospívajících to bývá i nešťastná láska. Na děti a mladistvé působí negativně i nátlak rodičů a učitelů na jejich školní výsledky a budoucí vzdělávání. Tento nátlak na dobré výsledky ze všech stran může být pro jedince tak stresující, že se pokusí o sebevraždu i při pouze mírně zhoršeném prospěchu (jedničkář dostane na vysvědčení trojku). U školy může být problém i šikana. Šikana a kyberšikana mezi dětmi a mladistvými je velice častá, může se jednat ale i o šikanu ze strany vyučujícího což může být pro dítě velice složité. Dítě neví, komu se má svěřit a může to skončit tragicky.
• Jednoduše řečeno, škola a rodinné prostředí má obrovský vliv na jedince, hraje velkou roli v jeho psychickém vývoji a formuje budoucího dospělého jedince. Jakákoliv odchylka od normálu či patologický jev může jedince v nejhorším případě dohnat až ke spáchání sebevraždy.

Psychické poruchy

• Mezi odborníky z různých vědních oborů se objevuje nedorozumění ve smyslu, zdali každá provedená sebevražda byla spáchána na základě duševní poruchy či ne. Někteří tvrdí, že jedinec má právo rozhodovat o svém životě i o jeho osudu, takže ukončení života je jeho svobodné rozhodnutí a nemusí být spojeno s žádnou duševní poruchou.
• „Pokud nahlédneme do statistik, zjistíme, že nejčastější duševní porucha uvedená v souvislosti s dokonanou sebevraždou v roce 2000 byla efektivní porucha. Tato je konstatována v 7,19 % všech případů. Duševní porucha nebyla zjištěna v 74,06 %.“
• U dokonaných sebevražd nelze provést diagnostiku prodělané duševní poruchy, lze pouze v případě, že byl jedinec dříve diagnostikován s psychickou poruchou. U sebevražedných pokusů je to možné díky povinnému hlášení a důkladnému psychiatrickému a psychologickému vyšetření.
• Sebevražda nikdy není důsledek jednoho jediného spouštěče, je to komplexní problém, který vzniká kombinací biologických, psychických a sociálních faktorů.

Deprese

• Nejčastější psychickou poruchou u sebevražd bývá depresivní syndrom. Deprese je dlouhotrvající, vážná psychická porucha projevující se nulovou nebo sníženou schopností prožívat radost, smutkem a špatnou náladou. Je způsobena nerovnováhou hormonů. Počet lidí trpící depresemi za několik desítek let stoupl. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) depresemi v České republice trpí kolem půl milionu lidí.
• Deprese dětí předškolního věku se projevuje afektivními výbuchy, jako jsou záchvaty pláče, křikem, ztrátou zvídavosti, nesoustředěnosti a odmítáním hry. Mohou to být i poruchy spánku a nechutenství
• Deprese u dětí mladšího školního věku se projevuje špatnou komunikací nebo neschopností komunikace se svými vrstevníky či s dospělými. Děti jsou nesoustředěné, nemotivované k učení. U dětí staršího školního věku se deprese projevuje velkým smutkem. Prvním alarmujícím příznakem počínající deprese je ztráta zájmů, komunikace, sociální distanc, časté spaní či odpočinek.
• „Při rozboru 127 případů dětí a dospívajících, kteří byli hospitalizováni na Dětské psychiatrické klinice FNM po suicidiálním pokusu v letech 1995-1999, byla různě těžká depresivní symptomatika zjištěna v 92 případech, tedy u 72,5 %.“

Vlivy

Drogová závislost a suicidium – mezi sebou velice propojena

• Česká republika se řadí mezi největší konzumenty alkoholu. Alkohol má obrovský vliv na naše duševní zdraví, nadužívání alkoholu dlouhodobě může způsobovat deprese. Častým případem bývá požití alkoholu před provedením sebevraždy. Je to proto, že alkohol uvolňuje a působí euforické stavy, tím pádem dodá odvahu jedinci sebevraždu provést. Také užívání měkkých i tvrdých drog bývá časté u lidi páchající sebevraždu. Při užívání jakékoliv drogy vzniká závislost a sebevražedný moment může být způsoben náhlou abstinencí. Sebevražda bývá také často provedena předávkováním omamné látky a je za těžko stanovit, zda bylo předávkování úmyslné (vidina sebevraždy, konec života) anebo zdali šlo o předávkování omylem (špatné odhadnutí síly omamné látky). Nebezpečím, kdy může dojít k sebevraždě anebo i vraždě pod vlivem drogy dochází při užívání halucinogenní látky. Příběhy kdy zdrogovaný má halucinogenní představu o tom, že mu narostli křídla a umí létat a vyskočí z okna. Nebo naopak má halucinogenní sen a vidí medvěda či jiné zvíře a v rámci sebeobrany jej zabije, ve skutečnosti ale zabije svého kamaráda, se kterým drogu užíval.
• Příběh, ve kterém se prolíná několik aspektů, které můžou dohnat mladistvého k sebevraždě, těmi jsou: drogová závislost, ambicióznost rodičů, vliv party.
• „Patnáctiletá dívka byla přijata na dětskou psychiatrickou kliniku po předchozí hospitalizaci na anesteziologicko – resuscitačním oddělení. Tam byla převezena po závažném sebevražedném pokusu po požití léků z domácí lékárničky. Při vyšetření a rozboru její situace se ukazuje, že dívka před dvěma roky začala experimentovat s drogami. Nejdříve zkoušela kouřit marihuanu, posléze přešla s několika kamarády z diskoték a klubů na tvrdší drogy, zejména pervitin. Zpočátku pervitin šňupala, později si aplikovala pervitin injekčně. Další drogou, kterou užívá, se stal heroin. Dívka je žákyní deváté třídy. Dříve se učila dobře, předpokládalo se, že půjde studovat střední školu. V současnosti má neomluvené absence, hrozí jí snížená známka z chování. V rodině žijí oba rodiče a mladší bratr, který je neproblematický. Rodiče tvoří tzv. dvoukariérové manželství, oba jsou výrazně zaměřeni na svoji práci a cení hlavně výkon a úspěšnost. Preferují mladšího syna, kterého naší pacientce dávají za vzor. Závislosti na drogách u dcery si rodiče nepovšimli až do doby, kdy se doma začaly ztrácet peníze a u dcery nastaly výraznější výchovné problémy. Například, když nepřišla přes noc domů. K jasné konfrontaci s faktem, že dcera fetuje, došlo až při vyšetřování dcery policií. Policie dceru vyšetřovala v souvislosti s distribucí drog. Aby si vydělala peníze na potřebnou dávku drog, zapojila se do jejich distribuce. Pro rodinu bylo toto zjištění šokující. Nastaly dramatické konflikty, rodiče začali dceru doma zamykat. V této situaci došlo u ní k závažnému sebevražednému pokusu. K realistickému řešení situace mohlo dojít až po hospitalizaci dívky na psychiatrické klinice.“

Škola

• Škola v našem životě zaujímá velice důležitý post. Škola a školní docházka se stává naší první povinností v životě. Náš školní systém dítě hodnotí velice jednoduše a není zde moc prostoru pro odlišnost a jedinečnost. Hodnotící systém (známky 1–5) neumožňuje dítě hodnotit komplexně a všeobecně. Hlavní hodnotou našeho vzdělání je výkon a úspěch. Jako první, co dítě od svých rodičů uslyší při příchodu domů ze školy je: „Co bylo ve škole?“  co ale rodiče zajímá jsou známky a úspěch dítěte. Neptají se na to, jak si den užilo, co nového se naučilo. Jak strávilo volné chvíle se svými kamarády. První, co rodiče zajímá je prospěch. Na dítě je vyvíjen ze stran rodičů obrovský tlak na úspěch nejen ve škole, ale i v zájmových kroužcích, a to převážně v nějakém sportu. Dnešním rádoby trendem u rodičů bývá aktivní dítě, které je zahlceno několika zájmovými aktivitami. Dítě je pak unavené, vyčerpané ale ve snaze nezklamat své rodiče se dále snaží být ve všem nejlepší i na úkor totálního vyčerpání. Úspěšné dítě ve škole i v zájmových kroužcích bývá pro rodiče dobrá vizitka, něco, čím se můžou chlubit.
• „Setkali jsme se s dívkou, která se učila několik hodin denně, chtěla být nejlepší ve třídě. Rodiče jí v její snaze podporovali. Když se však u dívky dostavily příznaky přetížení, rodiče svůj postoj změnili. Na radu lékařů se jí snažili ve školním výkonu spíše brzdit. Děvče však pokračovalo ve stejně intenzivní práci, původně zvnějšku od rodičů přijímané postoje definitivně zabudovalo do svého hodnotového žebříčku. Důležitým faktorem školní úspěšnosti dítěte může být i jeho vlastní postoj a očekávání“
•  Také velký vliv na sebevražedné chování u dětí má šikana, která se na školách hojně vyskytuje.
• Definice šikany dle metodického pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže:
• „Šikanou se rozumí jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní.“

Sebevraždy

Vývoj sebevražednosti

• Český statistický úřad shromažďuje údaje o sebevraždách po dobu několika let. Dle ČSÚ bylo v letech 2005-2010 spácháno 46 sebevražd ve věkovém rozhraní 15-19 let a 2 sebevraždy do věkové hranice 14 let. Co je o dost méně než v předchozích sledovaných letech. V letech 2001-2005 každý rok v průměru spáchalo sebevraždu 56 osob do věku 20 let. Celkem za tohle sledované období spáchalo 226 mladistvých sebevraždu a z toho 21 případu bylo dítě do 15 let.
• Dlouhodobě platí pravidlo, že největší počet sebevražd bývá v jarních měsících, některé zdroje uvádí, že to může být způsobeno dlouhým nedostatkem vitamínu D ze slunce. Jinde se zase dozvíme, že jarní deprese a následně i sebevraždy jsou spojeny s radostí ostatních lidí. Jednoduše řečeno, na jaře začíná být déle světlo, je větší teplo, lidi tráví více času venku, začnou nosit barevnější oblečení a jsou jednoduše šťastnějšími. To pro mnohé, kteří již trpí depresí může být nepříjemné až otravné.
• Věková hranice sebevrahů za několik desítek let stoupla a nejvyšší počet sebevrahů je ve vyšším produktivním věku 35–50 let. Každoročně platí, že více sebevražd konají muži. Pro představu, v Jihomoravském kraji došlo minulí rok – rok 2019 k 155 sebevraždám, z toho se jednalo o 126 mužů a 29 žen.

Mýty a skutečnosti o sebevraždách

• Mýty:
  • Sebevražda je vždy impulzivní čin.
  • Lidé, kteří mluví o sebevraždě, to nikdy neudělají.
  • Sebevražda je dědičná.
  • Pouze lidé s duševními nemocemi páchají sebevraždu.
  • Sebevražda je sobecký čin.
• Skutečnosti:
  • Sebevražda je často výsledkem dlouhodobého boje s psychickými problémy.
  • Lidé, kteří mluví o sebevraždě, často hledají pomoc a podporu.
  • Sebevražda není dědičná, ale může být ovlivněna rodinnými a sociálními faktory.
  • Sebevraždu mohou spáchat lidé bez diagnostikované duševní nemoci.
  • Sebevražda je často výsledkem pocitu beznaděje a zoufalství, ne sobeckosti.

Prevence a řešení

• Řešení a prevence sebevražd je složitým a nelehko řešitelným společenským problémem. Stejně tak, jako u všech onemocnění, šikany, domácího násilí atd. je velice důležitá prevence. Prevencí se dá zamezit nejen samotné sebevraždě ale i tomu co jí může předcházet. Suicidiálnímu jednání se dá předcházet, protože většinu je předcházeno varovnými příznaky. Mezi preventivní opatření patří linka důvěry, která je zdarma a díky její inzerci na internetu, v televizi nebo v prostředcích hromadné dopravy je snadno zapamatovatelná a jednoduchá k využití. V takovýchto krizových centrech pracují vyškolení odborníci, kteří jsou připraveni volajícího vyslechnout, pomoct mu s akutním problémem, popřípadě ho nasměrovat dál k další pomoci. Dále k nim patří krizová centra, stacionáře pro drogově závislí a jiné. K prevenci sebevražd taky mimo jiné patří léčba psychických onemocnění, které jak už jsem v této práci jednou zmínila z velké časti sebevraždě předcházejí.
• Nejdůležitější prevencí suicidia je redukce rizikových faktorů – léčba psychických poruch a včasná diagnostika. Důležitou roli hraje také úloha praktického (dětského) lékaře, protože velká část lidí, která se o sebevraždu buď pokusí nebo ji i dokonají, v posledním půl roce předtím z nějakého důvodu navštíví lékaře.
• Jednoduchou prevencí u dětí a dospívajících je zamezení jim přístupu k sebevražednému nástroji jako jsou střelné zbraně, léky, drogy a jiné.
• Prevenci sebevražednosti dělíme do třech základních skupin dle knihy Kocourková J. a Koutek J. – Sebevražedné chování
• Primární prevence – cílem je snížení výskytu poruchy v populaci prostřednictvím eliminace příčinných a rizikových faktorů, které se podílí na vzniku poruchy. Provádí se u osob, které nemusejí nést klinické znaky poruchy. Důležitá je i podpora ochranných faktorů a duševního zdraví.
• Sekundární prevence – včasné zachycení a léčba klinických projevů. Její součástí je krizová intervence. Provádí se u jedinců s klinickými projevy poruchy či zvýšeně rizikových.
• Terciální prevence – snaží se zmírnit následky klinické poruchy a zabránit jejímu opakování.
• Problematikou sebevraždy a její prevencí se zabývá WHO (World Health Organisation) – Světová zdravotnická organizace, která sbírá a doplňuje data o sebevražednosti, také zařadila školní preventivní programy proti sebevražednosti jako hlavní strategii v boji proti sebevražednosti v mnoha zemích Evropy.
• Aby se dala snížit míra sebevražednosti, je potřeba provést zásadní změny nejen na úrovni jedince, ale na úrovni skupin a celé společnosti.
• Současné preventivní programy z velké části spoléhají na dobrovolnictví. Dobrovolník je někdo, kdo dobrovolně pomáhá někomu, koho nezná bez nároku na odměnu. Dobrovolné skupiny se nezabývají pouze pomocí někomu, kdo nad sebevraždou uvažuje nebo někomu kdo se o ní pokusil, pomáhají i rodinám a lidem, kteří přišli o blízkou osobu, která si vzala dobrovolně život nebo se o to pokusila. Spousta těchto dobrovolnických skupin je vedena a provozována lidmi, kteří se sami v minulosti pokusili o sebevraždu.

Školní preventivní programy

• Jak už jsem zmínila, škola a školní prostředí hraje v životě velkou roli, proto jsou školní programy, nejen proti sebevraždě velice přínosné a důležité.
• Autoři knihy Suicide and attempted suicide – Hawton a van Heering dělí preventivní programy ve školách do dvou skupin
• Na ty, které chtějí zlepšit povědomí o sebevražednosti
• Na ty, které zlepšují povědomí o depresi, protože sebevražednost a depresivnost spolu úzce souvisí.

Psychoedukační programy

• Patří mezi nejrozšířenější a nejpopulárnější preventivní programy proti sebevražednosti. Někdy bývají nazývány smíšené programy, protože spojují prvky naučné se screeningem. Podle odborníků a učitelů jsou vhodné a více účinné pro prevenci než samotné screeningové programy. Psychoedukační programy chtějí mladistvé informovat o sebevražednosti, tak jak ve skutečnosti je a zároveň programy testují jejich znalosti a povědomost. Tyto programy fungují na základně porozumění a rozpoznávání varovných signálů. Programy se snaží naučit studenty nebát se vyhledat pomoc, když jí budou potřebovat oni samy, nebo někdo v jejich okolí, také se snaží zvyšovat schopnost zaměstnanců škol a rodičů rozpoznat a popřípadě získat pomoc pro ohroženého jedince.

Screeningové programy

• Tyto programy obsahují sebehodnotící dotazníky a individuální rozhovory, s cílem identifikovat mladistvé s rizikem sebevražedného chování a doporučit je v případě potřeby do klinické péče. Screeningy zahrnují několik složek, těmi jsou deprese, problémy se závislostí, poruchy příjmu potravy, sebevražedné myšlenky a předchozí sebevražedné pokusy. Screeningové programy bývají někdy provozovány pomocí internetu.

Gatekeeper programy

• Jsou programy, které se zaměřují na proškolení a zlepšení dovednosti v problematice sebevražednosti u zaměstnanců školy, protože právě oni jsou ti, kteří mohou jako první poznamenat známky sebevražedného chování a sebevražedných signálů a nabídnout jedinci jejich pomoc. Mezi tyto programy patří pravidelné proškolení zaměstnanců psychologickými odborníky, zaměřující se na zlepšení znalostí, změnu postojů, rozpoznání studentů, kteří jsou potencionálně rizikový.

Terapie suicidiálních dětí a mladistvých

• Léčba suicidiálních pacientů plně záleží na dané diagnóze, to znamená, že nejprve je nutné provést důkladné psychologické a psychiatrické vyšetření a následně se pak může stanovit léčebný plán. Léčba může probíhat ambulantně nebo hospitalizací. Při ambulantním postupu je výhodou stálý kontakt jedince s rodinou, kamarády a školní prostředí. Nevýhodou je ovšem malá kontrola pacienta a z toho vyplívá riziko suicidiálního jednání.

Rodinná terapie

• Rodina hraje v roli dítěte obrovskou roli, spolupráce s celou rodinou je důležitá pro další vývoj. V rodinné terapii je důležité zapracovat na rodinných konfliktech, důležité jsou vztahy mezi sourozenci, rodiči ale i mezi ostatními členy mezi sebou.  Pro rodiče také často bývá potřeba individuální psychoterapie, kladou si otázky, proč tak je jich dítě učinilo, hledají vinu v sobě. Na druhou stranu můžou mít zlost na dítě, nechápou, proč to chtělo udělat, berou to jako nevděk. Obě tyhle situace mají nepříznivý vliv na psychiku dítěte po suicidiálním jednání.

Individuální psychoterapie

• Účelem je posílení psychiky dítěte, kompletní rozbor jeho samotného. Individuální terapie je zaměřena na odkrývání a vyřešení veškerých psychických konfliktů. Psychoterapie musí být přizpůsobena věku jedince, v případě že se jedná o dítě, může se terapie provádět pomocí her.

Skupinová terapie

• Skupinová terapie může být užita v ambulantní i lůžkové formě léčby. Je zaměřena na oblast vztahů mezi vrstevníky a na oblast sociálních dovedností. Psychoterapeutická skupin bývá často poskládány podle věku, podle pohlaví či podle psychického problému.

Farmakoterapie

• U farmakoterapie je důležité stanovení diagnózy.
• Benzodiazepiny – jejich užívání bývá jednorázové, ke zklidnění, při přetrvávající úzkosti. Tuto skupinu léčiv je potřeba užívat jednorázově, jelikož se na ní lehce vytvoří závislost.
• Neuroleptika – Jsou indikovány zejména při poruch schizofrenního rázu. K diagnostikování takové nemoci by bylo zapotřebí hospitalizace.
• Antidepresiva – Jejich indikací je depresivní porucha, nástup účinku trvá delší dobu a léky se užívají dlouhodobě.
• U všech těchto léčiv bývá velice častá kontraindikace s jinými léčivými látkami, proto je vždy důležité důkladné zjištění farmakologické anamnézy.

Ostatní způsoby terapie

• Jak jsem již zmínila u dětí může být velice nápomocná terapie pomocí her, mezi to patří i arteterapie což je léčba výtvarným uměním. V arteterapii se v kresleném projevu jedince mohou objevit jiné psychologické problémy, které z rozhovoru úplně nevyplívají. Dále to může být i muzikoterapie nebo relaxační techniky.

Článek Programy zaměřené na prevenci sebevražd u mládeže se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.