Kniha: Malý princ

Předmět: Český jazyk – rozbor díla

Přidal(a): Viktor Adámek, Pepek

Antoine de Saint-Exupéry (1900 – 1944)

• Francouzský spisovatel, publicista, civilní letec a propagátor letectví.
• Narodil se 29. června 1900 v Lyonu ve šlechtické rodině.
• Od dětství projevoval literární i výtvarné nadání a zároveň obrovský zájem o letectví, kterému následně zasvětil celý život.
• Literární a publicistické činnosti se věnoval od svých dvaceti let. Většina jeho literatury je úzce spjata s jeho povoláním pilota. Do knih promítal své vlastní osudy a charakter – často píše o sobě prostřednictvím svých hrdinů.
• Jeho charakter byl velice ušlechtilý, byl to člověk vnímavý, hluboce citlivý a jeho dílo je prodchnuto upřímným humanismem.
• Přežil dvě vážné havárie letadla (jednou ztroskotal v Libyjské poušti a podruhé na území Guatemaly).
• Za druhé světové války sloužil jako válečný letec (průzkumník). V nejničivější době svého života, kdy v leteckých bojích o Francii zahynuli téměř všichni jeho kamarádi, začal psát své nejslavnější dílo – Malého prince. V něm se ze všech jeho knih nejvíce odráží jeho niterná osobnost.
• Dne 31. července 1944 odstartoval z ostrova Korsika na průzkumný let nad Francií a už se nikdy nevrátil (pravděpodobně byl sestřelen nad mořem německým stíhačem). Toto datum je považováno za den jeho úmrtí.

Styl tvorby a témata:

• Zaměřuje se na základní životní hodnoty: lásku, přátelství, odpovědnost za ty, které milujeme, hrdinství a obětavost.
• Téměř veškerá jeho próza (romány a povídky) čerpá z leteckého prostředí a z jeho vlastních zážitků na hranici života a smrti.

Díla:

• Filozofická pohádka: Malý princ.
• Romány a novely: Jižní pošta, Noční let, Země lidí, Válečný pilot (letecká tematika opírající se o vlastní zkušenosti).
• Povídka: Letec.
• Posmrtně vydaná díla: Citadela (rozsáhlá nedokončená esejistická kniha), Dát životu smysl (kniha publicistických textů).

Literárně-historický kontext

• Dílo se řadí do světové meziválečné literatury (období mezi lety 1918–1938, ačkoliv Malý princ vznikl až za 2. světové války).

Politická situace, události a umělecké směry:

• Šlo o dobu velkých politických a společenských změn – rozpad Rakouska-Uherska, vznik Sovětského svazu a nastolení komunismu. Válečné otřesy poznamenaly celou společnost a tradiční hodnoty byly opuštěny.
• Obrovský rozmach zaznamenala věda a technika. Letecká doprava se začala stávat běžnou záležitostí, masivně se rozvíjel rozhlas.
• V architektuře se upřednostňovaly jednoduché tvary a účelnost staveb (funkcionalismus, domy na sloupech, volné členění prostoru).
• Společenské otřesy se odrazily také v umění – vznikly avantgardní směry ztvárňující vnitřní vize, podvědomí a fantaskní představy jako dadaismus a surrealismus (např. André Breton).

Další autoři tohoto období a příklady jejich děl:

• Virginia Woolfová: Paní Dallowayová, K majáku, Skvrna na zdi (anglická moderní próza).
• Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby, Něžná je noc, Poslední magnát (americká „ztracená generace“).
• Hermann Hesse: Stepní vlk, Hra se skleněnými perlami (německy píšící nositel Nobelovy ceny).
• Thomas Mann: Kouzelný vrch, Smrt v Benátkách, Doktor Faustus, Josef a bratři jeho (německý prozaik).
• Heinrich Mann: Profesor Neřád, Poddaný.
• Ernest Hemingway: Na západní frontě klid (americký prozaik, téma války).
• Erich Maria Remarque: Tři kamarádi, Jiskra života.

Rozbor díla: Malý princ (1943)

Základní charakteristika:

• Literární druh: epika.
• Literární forma: próza.
• Literární žánr: filozofická (alegorická) pohádka pro děti i dospělé.
• Vznik díla: Autor ji napsal a vydal v roce 1943 během svého exilu v New Yorku. Z francouzského originálu Le Petit Prince přeložila Zdeňka Stavinohová (1959). Autor knihu sám ilustroval svými akvarely.

Námět, téma a motivy:

• Námět: Vlastní zážitek autora ze ztroskotání letadla na Sahaře a vzpomínka na dětství.
• Téma: Hodnota lidského života (nedokážeme se zastavit nad maličkostmi, pořád někam pospícháme). Problematika současného světa – touha po moci a penězích, objevování nových věcí.
• Motivy: Určitá hloupost dospělých (odmítání dětské logiky), rozdílný svět dětí a dospělých (dospělí nechápou, jak to mají děti těžké). Zajímavost a rozmanitost dětského života.

Hlavní myšlenka:

• Děti a dospělí mají jiné priority. Dospělí pořád jen někam chvátají a nemají žádnou fantazii.
• Malý princ potkal velké množství lidí a každý z nich žil nějakým způsobem, ovšem princi se ani jeden z nich nezamlouval a chtěl i nadále zůstat dítětem.
• Dílo zobrazuje, jak se člověk během svého života mění v podstatě k horšímu. Od dítěte, které se o vše zajímá a není nic, co by nechtělo vědět, až po mrzutého dospělého, jehož zajímá jen to, co se ho přímo týká a na vše příliš spěchá.

Kompozice:

• Kniha je dělena do 28 krátkých kapitol.
• Začátek a konec jsou napsány chronologicky (pilot v poušti).
• Vyprávění Malého prince je psáno retrospektivně (princ vzpomíná na to, co zažil na planetách).

Vypravěč:

• Pilot vypráví v ich-formě.
• Putování Malého prince je vyprávěno v er-formě.

Jazykové prostředky:

• Jazyk je spisovný, psáno moderní řečí. Vypráví se pomocí dialogů a popisu.
• Slovní zásoba je jednoduchá, neutrální (princ, had, pilot, růže), ale i citově zabarvená (beránek).

Literární prostředky:

• Personifikace (Květina zakašlala; A růže byly celé zaražené)
• Přirovnání (Byla srdci tak milá jako nějaký dárek; Klesl pomalu, jako padá strom)
• Metafora (Ale bude to jako stará opuštěná skořápka; Byl mi studánkou v poušti)
• Hyperbola (A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásl domkem výhybkáře)
• Epiteton (chvějící se slunce)
• Dále je využita přímá řeč a celá kniha je alegorií.

Hlavní postavy a jejich charakteristika:

• Malý princ: Malý, blonďatý a kudrnatý človíček, který se vydal cestovat do světa kvůli potížím s jeho květinkou a snahou poznat smysl života. Postava je plná nevinnosti, porozumění a zvídavých otázek. Je obětavý, hodný a milý. Jeho domovem je vzdálená malá planeta. Během povídání s pilotem se z nich stali přátelé. Má ochočenou lišku. Moc miluje svoji růži.
• Letec (pilot): Vypráví příběh (vypravěč), ztroskotal v poušti, nakonec se mu povedlo letadlo opravit. Rozuměl si s Malým princem, přiblížil se mu díky jeho pochopení pro dětský styl myšlení, který už ostatní dospělí dávno ztratili. Princovi rád pomáhá (nakreslil mu beránka, dělil se s ním o vodu). Stýská se mu po Malém princovi.
• Liška: Moudrá postava. Zprvu je velice plachá, ale nakonec se nechá ochočit. Stala se princovou přítelkyní a pomohla mu pochopit jeho vztah k růži.
• Růže (květina): Je velice namyšlená, pyšná. Myslela, že je jediná svého druhu. Nedávala znát své city. Nevidí, jak ji Malý princ miluje a opečovává.

Časoprostor:

• Kde: Na planetách, které Malý princ navštěvuje, a hlavně na zemské poušti.
• Kdy: Přesná doba není určena, pro vypravěče se tento příběh odehrál před šesti lety.

Stručný obsah díla:

Příběh vypráví o pilotovi, který havaruje se svým letadlem v africké poušti. Uprostřed pustiny potkává podivuhodného, čistého a zvídavého chlapce – Malého prince. Ten pochází z dalekého a malého asteroidu, který opustil kvůli neshodám se svou milovanou růží. Princ pilotovi vypráví o své cestě vesmírem, při které navštívil několik planet obývaných absurdními dospělými (králem, domýšlivcem, pijanem atd.), a o svém příchodu na Zemi, kde mu moudrá liška prozradila tajemství o lásce a zodpovědnosti. Aby se princ mohl vrátit zpět na svou planetu za svou růží, nechá se na konci příběhu uštknout žlutým hadem. Pilotovi po něm zůstanou jen nádherné vzpomínky.

Podrobný děj díla:

Letadlo vypravěče mělo poruchu, a proto byl nucen přistát v poušti a závadu opravit. Po chvíli oprav ho překvapil Malý princ s tím, že chce nakreslit beránka. Letec moc nemá čas na takové hlouposti, ale i tak princi beránka nakreslí. Ten není spokojen, dokud od letce nedostane na papíře nakreslenou malou krabičku, protože věří, že v ní je ten ideální malý beránek jako dělaný pro jeho malou planetu. Malý princ poté začne vyprávět svůj příběh, jak se na planetu Zemi dostal.

Nejprve měl svoji vlastní planetu, která byla úplně maličká, ale jemu stačila, měl na ní tři sopky a velké baobaby. Jednoho dne mu na planetce začala růst také krásná růže, princ ji moc miloval, ovšem ona ho pořád jen popoháněla a něco po něm chtěla. Právě kvůli tomu svoji planetu opustil, nebavilo ho stále jen své květině sloužit.

Na první planetě, kterou hrdina navštívil, žil zvláštní král, myslel si totiž, že vládne celému vesmíru, dokonce i Malého prince považoval za svého poddaného. Na druhé planetě potkal domýšlivce, ten měl svoji iluzi, že ho všichni mají velice rádi. Na třetí planetce byl pijan, když se ho Malý princ zeptal, proč že pije, tak mu odpověděl, že aby zapomněl na to, jak moc se stydí za své pití. Na čtvrté planetě byl byznysmen, ten nedělal nic jiného, než jen počítal své hvězdy a přemýšlel, co s nimi udělá. Pátá planetka patřila lampáři, jeho život spočíval v tom, že neustále rozsvěcel a zhasínal lampu, ovšem den a noc se na jeho planetě střídaly tak rychle, že neměl vůbec žádný čas na odpočinek. Šestá planeta byla osídlena zeměpiscem, právě ten princi poradil navštívit Zemi.

Malý princ tedy Zeměkouli navštívil. Prvního na modré planetě potkal hada, jehož kousnutí vrátí každého tam, odkud pochází. Ovšem to zatím prince moc nezajímá, chce poznat tuto planetu. Nedaleko narazí na zahradu plnou krásných růží, velice podobných té jeho, z toho je velice smutný, protože si myslel, že jeho růže je unikát. Další potkal lišku, ta mu ovšem oznámila, že se k ní bude moci přiblížit, až si ji ochočí, až mezi nimi vznikne nějaké pouto. Tím si Malý princ uvědomuje, proč má tolik rád svoji růži, a ne žádnou jinou. Jeho růže je pro něj speciální tím, že se jí věnoval a strávil s ní čas, i když ona si to asi neuvědomila.

Jsou na poušti již několik dní a dochází jim voda, tak se vydají ke studni. Malý princ pilotovi domluví, aby s ním neztrácel čas a šel opravovat svůj stroj a během večerů se mohou u studny scházet a povídat si. Když jednou vypravěč přichází, vidí malého prince, jak si povídá s hadem, po chvíli had prince uštkne, ten umírá a tím se vrací na svoji planetku ke své růži. I po šesti letech pilot vždy, když se podívá na oblohu, vidí planetku a na ní šťastného Malého prince.

Inspirace dílem:

• Kniha byla několikrát zfilmována (nejznáměji 1974 a animovaný film z roku 2015).

Nejzajímavější část:

Tak si malý princ ochočil lišku. Ale přiblížila se hodina odchodu.

„Asi budu plakat…,“ stýskla si liška.

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

„Ovšem,“ odpověděla liška.

„Tím nic nezískáš!“

„Získám, vzpomeň si na barvu obilí.“ A dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“

Malý princ odběhl podívat se na růže.

„Vy se mé růži ani zdaleka nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočili. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

Liška konečně pomohla princi pochopit co je to přátelství a proč má tolik rád svoji růži. To bylo pro jeho život důležité a podle mě je to hlavní myšlenka této knihy.

Vlastní hodnocení:

Kniha přináší neobvyklý pohled na svět dospělých, což je pro mě velice zajímavé. Asi každý by po přečtení této knihy chtěl být alespoň na chvíli Malým princem – člověkem, kterého nic netrápí a všemu může věřit. Já sám doufám, že se ze mě nikdy nestane dospělý, který bude vše přehlížet a zajímat se jen o sebe, jako obyvatelé planet, které princ navštívil. Ale i když stárnutí nelze zastavit, tak doufám, že na některé myšlenky z tohoto díla nikdy nezapomenu.

Článek Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

   Kniha: Krysař (Viktor Dyk)

   Předmět: Český jazyk – rozbor díla

   Přidal(a): M.xx, umpa+

Viktor Dyk (1877 – 1931)

• Významný český básník, prozaik, dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní i literární kritik a překladatel z francouzštiny a němčiny.
• Narozen 31. prosince 1877 v Pšovce u Mělníka. Studoval na gymnáziu v Žitné ulici, kde ho učil učitel dějepisu Alois Jirásek. Později vystudoval práva.
• Byl to bytostný vlastenec s ohromnou národní hrdostí. Často se vyjadřoval pomocí symbolů a ironicky kritizoval vlastnosti české povahy (zejména zbabělost a maloměšťáctví), přičemž se neustále snažil český národ vyburcovat a povzbudit.
• Patřil mezi odpůrce tzv. hradní politiky (politika tvořená T. G. Masarykem a Edvardem Benešem) a zastával silně nacionalistické až pravicové postoje.
• Během 1. světové války byl členem protirakouského odboje. V Lidových novinách otiskoval alegorickou prózu na pokračování Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Za toto dílo byl vyšetřován pro úmysl popouzet tiskem k nenávisti ke státní správě.
• Dne 20. 11. 1916 byl Dyk zatčen pro velezradu v aféře prof. Štěpánka a uvězněn ve Vídni.
• Po válce od roku 1917 pracoval jako redaktor v Národních listech a vstoupil do aktivní politiky za národní demokraty. Od roku 1907 až do své smrti rovněž redigoval časopis Lumír a úzce spolupracoval s nově založeným Vinohradským divadlem.
• Zemřel 14. května 1931 v Jugoslávii na ostrově Lopud, kde ho ranila srdeční mrtvice při koupání v moři.

Styl tvorby:

• Jeho díla jsou plná ironie, skepse, sarkasmu a rozporu mezi snem a realitou (prvky neoromantismu). Častým motivem je kritika společnosti, buřičství a volání po spravedlnosti.
• Dyk byl mistrem aforismů a krátkých úderných básní s jasnou, přímočarou rytmikou, kde nechyběl politický a protispolečenský kontext.
• Byl příslušníkem generace anarchistických buřičů. Byli to básníci protispolečensky orientovaní, kteří často vystupovali proti konvencím a žili nezávislý bohémský život.

Díla:

• „Milá sedmi loupežníků“ – lyrickoepická balada s motivem zrady a pomsty.
• „Buřiči“ – v této veršované povídce vrcholí jeho protispolečenský postoj.
• „Satiry a sarkasmy“ – satirická poezie, ostře poukazuje na nedostatky české povahy.
• „Buřiči a smíření“ – posun od negace k hledání pozitivních hodnot národa.
• „Válečná tetralogie“ (Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok) – cyklus básnických sbírek z období 1. světové války, hlavní myšlenkou je národní samostatnost a varování před zradou vlasti (slavná báseň Země mluví).
• „Krysař“ – symbolistická a neoromantická novela, jeho nejslavnější prozaické dílo.
• „Zmoudření Dona Quijota“ – drama o ztrátě iluzí a zničujícím střetu s realitou.

Literárně-historický kontext

• Dílo (Krysař) vycházelo v letech 1911–1912 v časopise Lumír pod názvem Pravdivý příběh a knižně bylo vydáno v roce 1915 během probíhající 1. světové války. Literárně spadá na přelom 19. a 20. století a kombinuje v sobě neoklasicismus, neoromantismus, symbolismus i dekadenci.

Česká literatura na přelomu 19. a 20. století a generace buřičů:

• Období plné společenských zvratů, hospodářského růstu, vzestupu kapitalismu, ale také velkých sociálních krizí před vypuknutím první světové války.
• V literatuře se silně projevuje generace anarchistických buřičů, která se formovala kolem časopisu Nový kult, založeného S. K. Neumannem.
• Tito autoři vedli často bohémský či tulácký způsob života a ostře se vymezovali proti tradiční morálce, církvi, státu, úředníkům, militarismu i měšťáctví.
• Vyjadřovali v dílech myšlenky satanismu, dekadence a anarchismu. Psali poezii odrážející osobní prožitek bez iluzí, zajímali se o sociální otázky a chudinu.
• Do jejich veršů poprvé silněji vstupoval hovorový, srozumitelný jazyk a rytmus moderní civilizace, aby byla jejich tvorba přímočařejší.

Literární skupina a směr:

• Viktor Dyk byl jedním z hlavních představitelů anarchistických buřičů.
• Kromě toho se v díle objevují znaky neoromantismu (konflikt výjimečného jedince se společností, tajuplnost) a symbolismu (časté používání znaků s hlubším skrytým významem, např. propast či země Sedmihradská).

Další autoři tohoto období a příklady jejich děl:

• Stanislav Kostka Neumann – Kniha lesů, vod a strání, Nové zpěvy.
• Fráňa Šrámek – Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou, Splav (český vitalismus a impresionismus).
• František Gellner – Po nás ať přijde potopa, Radosti života.
• Karel Toman – Měsíce, Torza života.
• Petr Bezruč – Slezské písně.

Rozbor díla: Krysař (1915)

Základní charakteristika:

• Literární forma: próza (řeč nevázaná rytmem ani rýmem).
• Literární druh: epika (vyprávění založené na ději a příběhu).
• Literární žánr: novela (prozaický žánr středního rozsahu s přímočarým dějem, překvapivým zvratem na konci a kratším časovým úsekem).

Hlavní téma:

• Zbytečně zmařené životy kvůli závisti a chamtivosti měšťanů. Zobrazuje nenaplněnou lásku, ztrátu iluzí, nutnost spravedlivé pomsty za křivdu a lhostejnost k neštěstí druhých.

Motivy:

• Láska, zrada, odplata a pomsta, krysy, kouzelná magická píšťalka, chamtivost měšťanů, smrt, sen vs. krutá realita.

Hlavní myšlenka a význam:

• Dílo je volným zpracováním staroněmecké saské pověsti z 13. století (ze které se vyvinula i pohádka o krysaři z města Hameln), ale Dyk ji obohatil o silný motiv osudové lásky a existenciálního konfliktu.
• Autor chce vyjádřit nesouhlas se svou dobou, upozorňuje na lhostejnost maloměšťáků a na to, že každá zrada si nese neodvratnou spravedlnost a trest.

Symboly:

• Krysy: představují lidské nectnosti, špínu, chamtivost a vnitřní hnilobu obyvatel tehdejší společnosti.
• Kouzelná píšťala: nástroj osudu, moci, ale i symbol tvořivé a destruktivní nadpřirozené síly, jejíž využití ovlivňuje hrdinovo svědomí.
• Země Sedmihradská: symbol nesplnitelného ráje, klamné naděje, svobody a vytouženého úniku z krutého světa do vysněného ideálu, který však reálně znamená pád a smrt.
• Novorozenec: čistota, naděje na novou budoucnost, symbol znovuzrození života zničeného města.

Kompozice:

• Počet kapitol a struktura díla: Dílo je členěno na 26 poměrně krátkých a na sebe plynule navazujících kapitol. Vloženou složkou (literární vložkou) je píseň o zemi Sedmihradské.
• Kompoziční postupy: Vyprávění je psáno převážně chronologicky. Konec příběhu přechází v silnou gradaci. Součástí jsou také epizodní retrospektivy (např. Krysařovy vzpomínky na Agnes).
• Kontrast: Velmi silně využit (vášnivá, ale tragická láska Krysaře a Agnes x konvenční a vypočítavý vztah Agnes s Kristiánem). Kontrastem je též závěrečný obraz nevinného nemluvněte a naivního rybáře proti chamtivosti a zmaru celého města.

Vypravěč / lyrický subjekt:

• Autor v díle vystupuje jako vševědoucí vypravěč.
• Příběh je psán v er-formě (3. osoba). Vypravěč se často nepozorovaně přesouvá mezi úhly pohledů různých postav, ale udržuje si odtažitý, až ironický odstup.

Jazyk a textové prostředky:

• a) Útvary jazyka a textové prostředky:
  • Spisovná čeština, převládá umělecký a vyprávěcí funkční styl. Pro udržení tempa jsou využívána interpunkční znaménka a krátké odstavce. Objevuje se přeházený slovosled.
• b) Zabarvení a slovní zásoba:
  • Značné využití cizích slov, konkrétně německých jmen postav a míst.
  • V textu se vyskytují typické archaismy a historismy (kabátec, je zřejmo, nuže, konšelé) a hojné přechodníky dokreslující starobylou atmosféru pověsti.
• c) Syntaktické a lexikální prostředky:
  • Autor hojně volí velmi krátké, úsečné a holé věty. Ve vypjatých a emocionálních okamžicích často opakuje slova nebo celé refrény (přispívá to k vysoké naléhavosti, napětí a baladičnosti díla).
  • Řeč přímá převažuje nad nepřímou, dialogy jsou břitké a filozofické (např. „A vaše jméno?“ „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“).
• d) Zvukové prostředky:
  • Kadence (melodie) vět – na konci otázek stoupavá, na konci oznamovacích vět klesavá, dodává vyprávění hudební rytmus.

Časoprostor:

• Doba děje: Není v novele přesně určena, ale z reálií vyplývá, že jde o raný středověk, pravděpodobně 13. století (jako v původní saské pověsti).
• Místo děje: Fiktivní, izolované prostředí starého hanzovního a německého města Hammeln (Hameln).

Postavy a jejich charakteristika:

• Krysař: Ústřední a tajemná postava, cizinec a samotář bez přesné identity, který putuje od města k městu. Vždy splní svou práci za odměnu. Pomocí magické píšťaly má moc nejen nad krysami, ale nad vším živým. Tuto moc odmítá zneužít a topí pouze krysy, protože je to jeho práce. Je to neoromantický hrdina (vyvrhel), moudrý a zkušený. Zamiluje se do Agnes, čímž ztrácí svou izolaci. Když ji ztratí a je zrazen radními, jeho pesimismus přeroste ve smrtonosný hněv a zničí celé město.
• Agnes: Krásná a prostá obyvatelka města Hammeln. Učaruje jí Krysař a ona opětuje jeho lásku. Její život se ale zhroutí ve chvíli, kdy zjistí, že nechtěně čeká dítě se svým předchozím, praktickým a povrchním milencem Kristiánem. Situaci neunese, nedokáže si vybrat, propadá šílenství a ze žalu páchá sebevraždu skokem z hory Koppel do propasti v naději na bájnou zemi Sedmihradskou.
• Dlouhý Kristián: Původní přítel Agnes. Obyčejný, průměrný měšťák, bohatý a ve městě oblíbený. Žije jen materiálními tužbami – touží po klidném životě a těší se na ohromné dědictví po umírajícím strýci, s jehož pomocí si chce „koupit“ klidný život s Agnes. O niterné lásce mezi ní a Krysařem nemá sebemenší tušení.
• Sepp Jörgen: Mladý, chudý, fyzicky silný, ale duševně zaostalý rybář. Obyvatelé města ním pro jeho hloupost opovrhují. Vše pochopí a prožívá vždy až o den později. Právě díky této „vadě“ jako jediný dospělý unikne zkáze z Krysařovy píšťaly, a když následujícího dne slyší její ozvěnu a jde vstříc propasti, skutečný pláč opuštěného hladového kojence probere jeho lidskost. Jde hledat ženu, jež by dítě nakrmila, a tím zachrání životy.
• Radní (konšelé Gottlieb Frosch a Bonifác Strumm): Truhlář Frosch (skoro obr) a krejčí Strumm (malý a útlý). Jsou zosobněním maloměšťáctví, hrabivosti, byrokracie a chamtivosti. Město k nim vzhlíží, ale oni jako bezcharakterní slibotechny bezostyšně oklamou Krysaře a odmítnou mu po vyhnání krys zaplatit smluvenou mzdu (čímž spustí tragédii).

Stručný obsah díla:

Do bohatého městečka Hammeln přichází tajemný Krysař. S pomocí své mocné a magické píšťaly pomůže od krys, kterými je město zamořeno. Během svého úkolu se však vášnivě zamiluje do krásné měšťanky Agnes, která jeho city opětuje. Po dokončení zakázky radní města odmítnou Krysařovi vyplatit slíbenou odměnu. Uražený a zrazený Krysař chce z města odejít. Situace však vrcholí ve chvíli, kdy zjistí, že zoufalá Agnes, čekající dítě se svým dřívějším maloměšťáckým milencem Kristiánem, skočila žalem do propasti. Krysaře pohltí obrovský hněv, rozehraje píšťalu na plný výkon a odvede všechny chamtivé obyvatele města přes okraj propasti vstříc jisté smrti. Jediný, kdo celou zkázu díky své opožděnosti přežije, je zaostalý blázen rybář Sepp Jörgen, který navíc zachrání osiřelé nemluvně, jež se stává symbolem nové, čistší naděje.

Podrobný děj:

Do městečka Hameln, jež je obrovsky zamořené krysami, dorazí záhadný cizinec – Krysař. Na první pohled se zdá nebezpečný. Hned po příchodu se seznámí s půvabnou mladou dívkou Agnes a oba k sobě pocítí okamžitou silnou lásku a fascinaci. Radní města pověří Krysaře úkolem zbavit se škůdců.

Krysař začne tiše hrát na svou píšťalu, kterou nese vždy u sebe a která dokáže ovládat veškeré živé tvory. Pomocí melodie odvede všechnu havěť z města až k řece, kde se krysy beze zbytku utopí. I když si dříve Krysař nechtěl k nikomu tvořit vazby a po práci hned odejít, kvůli své lásce k Agnes se rozhodne ve městě setrvat.

Když si Krysař přijde na radnici k městským konšelům (Froschovi a Strummovi) pro dohodnutou velkou finanční odměnu za vyhnání krys, jsou k němu arogantní a peníze mu odmítnou vydat. Rozhněvaný Krysař se jde uklidnit za Agnes a poprvé v životě ucítí touhu píšťalu opravdu zneužít a město zničit, ovšem z lásky k ní se ovládne. Během noci dokonce odolává svodům tajuplného cizince Magistra magistrotia (služebníka ďábla), který ho ponouká ke zkáze.

Když jde druhý den Krysař opět za Agnes, je zničená a odmítá se smát. Vyjde najevo, že Agnes dříve měla milostný poměr s místním usedlým občanem a boháčem Kristiánem. Zjistila, že s ním čeká nechtěné dítě. Tento krutý morální konflikt dívka neunese, odmítá oběma mužům pohlédnout do tváře, propadne naprostému šílenství a odejde na nebezpečnou horu Koppel. Tam věří ve staré pověsti o zemi Sedmihradské (ráji) a ze žalu a bezvýchodnosti ukončí svůj život skokem do hluboké propasti.

Když to zdrcený Krysař zjistí, přijde o jediný důvod, proč obyvatele města Hammeln ušetřit. Zaplaví ho nezměrná lítost a hněv. Postaví se doprostřed města a začne na svou magickou flétnu hrát tou nejvyšší mocí. Všichni občané pod vlivem čarovných zvuků odhodí své práce, starosti i chamtivost a jako loutky následují hudbu až na sráz hory Koppel, kde všichni zmanipulovaně seskáčou do propasti a zemřou. Následujícího dne zůstane ve vylidněném městě jen blázen a rybář Sepp Jörgen. Díky tomu, že věci chápe vždy o 24 hodin později, píšťale nepodlehl hned. I on se však po dni rozejde směrem k hoře. Nad okrajem propasti ho ale vyruší skutečný zvuk z reality – zoufalý pláč hladového kojence z opuštěné kolébky. Pláč nemluvněte je silnější než magická melodie zániku. Jörgen dítě zvedne, odvrátí se od srázu a s uvědoměním odchází pryč hledat ženu, která by dala novému čistému životu pít.

Srovnání knihy a filmu:
Film Krysař (1985), moderně animovaně zpracovaný Jiřím Bártou, má více expresivně, bizarně a dramaticky vykreslené postavy a loutky. V knize autor více dbá na dekadentní atmosféru, jemnou psychologii a bohatě používá neoromantické symboly (jako je připodobnění propasti k úniku). Odlišný je i samotný vývoj děje:

• Ve filmu je hned na začátku jasně ukázán problém s krysami a je vizuálně předveden příchod Krysaře i proces vyhnání krys do řeky. Kniha oproti tomu začíná ve chvíli, kdy už je Krysař ve městě a rovnou vyhání havěť.
• Ještě zásadnější rozdíl představuje osud Agnes. Ve filmovém zpracování je Agnes brutálně zabita opilým Kristiánem, který se potácí z hospody. V knižní předloze se k tomuto činu Kristián vůbec nedostane; Agnes volí kvůli vnitřní bezvýchodnosti dobrovolnou sebevraždu skokem z vrchu Koppel.

Vlastní názor:

Novela je i přes svou útlost literárně neobyčejně silná. Fascinuje mě především proměna ústředního hrdiny – od chladného, nestranného dříče k osudově zamilovanému muži a nakonec ke smrtícímu andělu pomsty. Závěrečný obraz, kdy bláznivý rybář volí záchranu života novorozence místo pádu do fiktivní Sedmihradské země, tvoří sice melancholickou, ale velmi krásnou tečku o tom, že obyčejný život nakonec zvítězí nad magií i zmarem.

Článek Krysař (V. Dyk) – rozbor díla k maturitě se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Romeo, Julie a tma​ (J. Otčenášek​)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Základní údaje o díle

• Literární forma: próza​
• Literární druh: epika (próza vyprávějící ucelený příběh)​
• Literární žánr: novela (kratší prozaický útvar s jednou dějovou linií odehrávající se v krátkém časovém úseku)​
• Rok vydání (originál): 1958
• Původní jazyk: čeština
• Určení čtenářům: starší středoškolský a dospělý čtenář, který vnímá historické souvislosti okupace, atentátu na Heydricha a témata morální volby a odvahy.​

Téma

• Novela sleduje příběh osmnáctiletého studenta Pavla, který během heydrichiády ukryje ve svém studentském pokoji židovskou dívku Ester, jež nenastoupila do transportu do Terezína.
• Ústředním tématem je vztah těchto dvou mladých lidí, jejich rodící se láska v extrémně nebezpečných podmínkách, a zároveň Pavlova vnitřní proměna z pasivního „přežívajícího“ mladíka v člověka, který nese odpovědnost za druhého.
• Důležitým tématem je také všudypřítomný strach za okupace, tlak nacistického teroru po atentátu na Heydricha, bezmoc „obyčejných“ lidí a jejich dilema mezi osobním štěstím a ohrožením rodiny.​

Hlavní myšlenka

• Kniha ukazuje, že i „malý“ člověk může v mezní situaci projevit velkou morální odvahu a převzít odpovědnost, i když tím ohrožuje vlastní život i blízké.
• Pavel, který zpočátku přijímá válku jako „mizérii“, v níž se má „jen nějak přežít“, postupně zjistí, že bez Ester by pro něj život ztratil smysl, a dobrovolně se rozhodne ji chránit, i když tím může všechny přivést k smrti.
• Novela tematizuje, že láska a lidská blízkost mohou být světlem uprostřed tmy nacistického teroru, ale zároveň nejsou zárukou šťastného konce – člověk musí žít i s vědomím ztráty a viny.​

Námět

• Námět vychází z historické reality Protektorátu Čechy a Morava za druhé světové války, konkrétně z období kolem atentátu na Reinharda Heydricha (27. května 1942) a následných represí.
• V textu jsou explicitně zmíněny dobové reálie – Protektorat für Böhmen und Mähren, povinné nošení židovské hvězdy, transporty Židů do Terezína, německé rozkazy hlášené tlampači, zákaz vycházení po 21. hodině, hrozba zastřelení každého, kdo ukrývá „nepřihlášené osoby“.
• Námět je původní, inspirovaný skutečnými událostmi okupace a pronásledováním Židů, ale konkrétní postavy Pavla a Ester jsou autorskou fikcí, která zdůrazňuje kontrast mezi intimním milostným příběhem a velkými dějinami.​

Symbolika názvu:

• Romeo = Pavel.

• Julie = Ester.

• Tma = Symbol nacismu, války, zla a totalitní moci, která brání jejich lásce (nahrazuje svár rodů Monteků a Kapuletů).

Motivy

• Starý dům a pavlač, Tma a noc, Strach, Láska a blízkost, Žlutá hvězda, Hodiny a pendlovky, Transport a kufřík, Lež a pravda.

Kompozice a struktura

• Novela je členěna do 13 číslovaných kapitol bez názvů, které dohromady pokrývají krátké časové období kolem atentátu na Heydricha.​
• Úvodní část (před 1. kapitolou) má podobu lyrického prologu o starých domech, jejich paměti a zvucích, který plynule přechází k postavě Pavla ležícího v pokoji.​
• Děj je vyprávěn převážně chronologicky: od Pavlovy depresivní nálady po maturitních písemkách, přes náhodné setkání s Ester v parku, její ukrytí v pokoji, vyhlášení atentátu a zpřísnění režimu, až po zlomové rozhodnutí a tragický závěr.​
• V rámci kapitol se objevují retrospektivy (Pavlovy vzpomínky na dětství, školu, vztah k rodičům, Esteriny vzpomínky na rodiče a kamarádku Blanku), které prohlubují psychologie postav.​
• Text neobsahuje fiktivní dokumenty vložené jako samostatné listiny, ale cituje dobové rozkazy a hlášení tlampačů („osoby, které se zdržují… budou zastřeleny“) jako součást vyprávění.​

Vypravěč a úhel pohledu

• Vypravěč je v er-formě, není typicky „vševidoucí“. Zde se jedná o subjektivní er-formu (nebo personální vypravěč). Vypravěč se drží téměř výhradně Pavlovy perspektivy, vidí svět jeho očima a nevidí do hlavy ostatním postavám (např. nevíme přesně, co si myslí otec, dokud to neřekne nebo to Pavel neodhadne).
• Vypravěč vkládá i drobné komentáře a obrazné přirovnání (staré domy jsou jako staří lidé; protektorát nazývaný „protento-krát“ krejčovským tovaryšem), ale výrazně nehodnotí postavy zvenčí – spíše nechává čtenáře vnímat dilemata skrze Pavlovo vnitřní prožívání.​
• Hledisko se občas krátce přesouvá k jiným postavám (například k Pavlovu otci, který stojí za dveřmi a oslovuje syna, a vnímáme jeho starost), ale Pavel zůstává stálým centrem zorného pole.​

Jazyk a styl

• Jazyk novely je spisovný, obrazný, s častými metaforami a přirovnáními: staré domy jsou „plny vzpomínek“, zdi jsou „živé“, strach je jako „stonožka se studenými nožkami“, která běhá po páteři, a pocit viny jako „oslizlý kámen“ v hrudi.​
• Styl je lyrizovaný, v některých pasážích až meditativní (úvodní popis starého domu, Pavlovo „padání do studně“ při zavření očí, úvahy o smyslu života v protektorátu), jinde naopak věcnější, když se přepisují dobová hlášení či dialogy z dílny.​
• Autor používá často vnitřní monolog a zpřítomněnou řeč (Pavlovy vnitřní otázky: „Jak dál?“, „Co bude se mnou dál?“, úvahy o „prašivých, ztracených rocích“ a o tom, že bez Ester by „neměl proč dýchat“).​
• Dialogy působí přirozeně, odlišují sociální a charakterové typy: tovaryš Čepek mluví lidově a ironicky („protento-krát“, „zatracená pitomost“), otec je klidný, staromódní, opatrný, Ester má jemnější, citlivý výraz, ale v krizových scénách je její řeč velmi naléhavá.​
• V textu se objevují biblické a literární aluze (citát ze Shakespearova Romea a Julie na začátku, narážky na Jiráska, Kralickou bibli, biblické příměry Pavlovy matky), které posilují souvislost s tragickým milostným příběhem a historickým povědomím.​

Charakteristika postav

• Pavel: Osmnáctiletý student (oktáva), syn starého krejčího, žije s rodiči v činžovním domě v Praze a má malý „študácký kamrlík“ u krejčovské dílny, kde čte, sní a občas hostí kamarády. Na začátku je spíš pasivní, považuje protektorát za „otravu“, věří, že „přitáhli, odtáhnou“, a chce jen nějak „přežít“ maturitu, totální nasazení a dobu války, své sny o životě odkládá „na neurčito“. Setkání s Ester v parku, její hvězda a fakt, že nenastoupila do transportu, v něm probudí silnou empatii a spontánní rozhodnutí ji ukrýt v pokoji, přestože tím riskuje trest smrti pro sebe i rodinu. Během novely se v něm mísí strach, pocit viny z toho, že lže otci, a zároveň stále silnější láska k Ester – dochází k ní, že bez ní „nechce“ žít a že by život bez ní byl jen „dýcháním pro nikoho“.​
• Ester: Židovská dívka se zvláštním jménem, které jí dal otec lékař; v dětství žila v menším městě, ale později bydlela v Praze u tety provdané za „Árijce“, díky čemuž se rodina snažila oddálit její transport. V mládí byla kvintánka, chtěla maturovat, ale byla ze školy vyloučena; má ráda stromy, nebojí se „dělat v zahradnictví“, dokud má naději, že bude s rodiči. V okamžiku, kdy má nastoupit transport, instinktivně odmítne jít, bojí se, že rodiče už v Terezíně nejsou, a toulá se po městě s kufříkem, až se rozpláče v parku; po Pavlově zásahu přijme ukrytí v jeho pokoji. Je citlivá, má strach z myší, a přesto je schopna velmi racionálně uvažovat o důsledcích svého skrývání – dokáže si uvědomit, že její přítomnost ohrožuje nejen Pavla, ale i jeho rodiče, a v klíčové scéně naléhá, že „už sem nepatří“ a že Pavel „musí žít“.​
• Pavlův otec (krejčí): Starý krejčí Alois, majitel malého krejčovského živnostenského podniku, pracuje v dílně za tenkou zdí Pavlova pokoje a šije kvalitní, ale spíše konzervativní obleky. Je starší než manželka, mezi ním a Pavlem je věkový rozdíl přes 40 let, ale vztah otec–syn je důvěrný, otec s ním jedná jako s dospělým a učí ho pravdomluvnosti; právě proto Pavel velmi těžce nese, že mu musí kvůli Ester lhát. Otec je opatrný, uvědomuje si nebezpečí „špatné doby“, veřejně je zdrženlivý, ale doma čte Jiráska a má v sobě tiché vlastenectví; tváří v tvář atentátu a stannému právu má o syna velký strach. Vnímá, že se s Pavlem „něco děje“, klepe na dveře jeho pokoje, ptá se, kde byl, a cítí, že mu syn lže, ale z úcty k němu a možná i z instinktivní touhy chránit ho, dál netlačí.​
• Pavlova matka: Starší žena, hluboce věřící, čte Kralickou bibli a často používá biblická přirovnání („kobylky egyptské“), je úzkostná a přehnaně starostlivá, Pavlovi opakuje, aby se do „ničeho nezapletl“, protože „mají jen jeho“. Představuje typickou protektorátní matku – chce syna chránit za každou cenu, proto by se pravdy o Ester zřejmě děsila; v textu vystupuje méně výrazně, ale její úzkosti dotvářejí atmosféru bytu.​
• Tovaryš Čepek: Krejčovský tovaryš, který v dílně čte nahlas noviny a komentuje je ironickými poznámkami, je kritický vůči nacistům, ale spíš na úrovni řečí („zatracená pitomost“, „zchladí si žáhu“), varuje před represí po atentátu. Je upovídaný, má „huba nevymlácená“, pro Pavlova otce je zároveň přítel, ale i riziko, protože jeho hlasitý komentář k novinám může být v době stanného práva nebezpečný.​

• Další postavy (stručně): učedník Pepek v krejčovně, který dělá „špinavou práci“ a hraje roli posluchače Čepkových komentářů; Pavlovi spolužáci, zejména Vojta, který je krycí záminkou pro Pavlovu pozdní příchod domů; obyvatelé domu, včetně člověka „nad nimi“, který se „dal k nim“ (kolaborant Rejsek), a tvoří tak hrozbu odhalení.​

Časoprostor

• Místo: děj se odehrává v Praze za okupace, převážně ve starém činžovním domě se dvorkem, pavlačemi a krejčovskou dílnou (Pavlův byt, pokojík, dílna, pavlač) a v blízkém okolí (park, kde se Pavel setká s Ester, ulice s výklady, podnik „Josef Šlapák, vdova“, škola, kino). Starý dům je popsán jako „živý“, jeho schody, pavlač a dvůr mají své zvuky, které se šíří zdmi a zvyšují pocit, že všechno je slyšet.​
• Doba: novela se odehrává v krátkém časovém úseku kolem atentátu na Heydricha – atentát je hlášen tlampači „27. května 1942“, na což bezprostředně navazuje vyhlášení stanného práva, zákazu vycházení po 21. hodině a hrozba střelby na každého, kdo se v té době objeví na ulici. Před atentátem vidíme Pavla ještě v „normálnější“ protektorátní atmosféře (maturita, písemky, procházky po městě), po atentátu se atmosféra dramaticky mění – stoupá napětí, represe a strach.​

Stručný obsah díla

Osmnáctiletý student Pavel žije v Praze za protektorátu, prožívá „otravu“ války, připravuje se na maturitu a cítí se bezmocný vůči okupaci. Jednoho večera po písemkách se v parku seznámí s dívkou Ester, která pláče na lavičce a má na sobě žlutou hvězdu; dozvídá se, že je Židovka, nenastoupila do transportu do Terezína a nemá kam jít. Spontánně ji odvede do svého studentského pokojíku a ukryje ji tam, i když tím ohrozí sebe i rodiče; mezitím je v Praze spáchán atentát na Heydricha, vyhlašuje se stanné právo a trest smrti pro každého, kdo ukrývá nepřihlášené osoby, a tak se jejich milostný vztah odehrává v atmosféře narůstajícího strachu a morálního tlaku.​

Podrobný děj

Novela začíná lyrickým obrazem starého domu, který je přirovnán ke starému člověku plnému vzpomínek; zdi „nasákly všechny pachy“ a mají svůj hlas, který se projevuje kroky na pavlači, vrzáním schodů, brebentěním rádia a dětským pláčem. V tomto domě leží naznak osmnáctiletý Pavel, civí do tmavého okna, přemýšlí o svém životě, cítí bolest myslet, dýchat, být, říká si, že „cesta už není“ a má pocit, že došel „tam, kde končí obzor“. Za dveřmi jeho pokoje se ozývá klepání, je to otec, který ho volá jménem, ale Pavel předstírá, že tam není, bojí se slov a přemlouvání a vnitřně se od otce odtahuje.​

V obsáhlém retrospektivním úseku se Pavel vrací k tomu, jak se sem dostal: jako jedináček starších rodičů vyrůstal v protektorátní Praze, matka je přehnaně úzkostná a prosí ho, aby se „do ničeho nezapletl“, otec je klidný, pracuje jako krejčí, doma čte Jiráska a vnímá okupaci skepticky. Pavel vnímá Protektorat für Böhmen und Mähren ironicky jako „protento-krát“, slyší zprávy o vítězství Wehrmachtu, válku má za „mizérii“, počítá, že udělá maturitu, pak ho „smetou“ do zbrojovky a totálního nasazení, kde bude „hnít“, než válka skončí; zároveň prožívá běžné starosti – taneční, kino, plaché schůzky s dívkami a neobratné polibky.​

Jednoho jarního večera, po maturitních písemkách, má lístek do kina, ale před filmem se potuluje po městě a zamíří do parku, kde se chce v klidu nadechnout a vykouřit „dospěláckou“ cigaretu. Posadí se na lavičku, zpočátku si jen uvědomí, že na druhém konci někdo sedí, ale brzo si všimne, že vedle něj sedí dívka s kufříkem, která se třese a pláče; několikrát se ji nejistě snaží oslovit, ona ho odmítá, prosí ho, ať ji nechá na pokoji, protože „jeho do ní nic není“. Když vstane, aby odešel, dívka se lekne, kufřík jí spadne, Pavel se sehne pro kufřík a přitom si v komíhavém světle sirky všimne na jejím kabátku žluté hvězdy s nápisem „Jude“.​

Pavel je překvapený, zapomene si zapálit cigaretu, ptá se koktavě „vy jste…?“, ona hrdě přizná, že je Židovka, a ironicky se doptává, jestli se ho teď bojí. V následném, stále přerušovaném rozhovoru se dozvídá, že se jmenuje Ester, měla maturovat, ale z kvinty ji „vyndali“, rodiče jsou v Terezíně, kam jí přestali psát, a ona dnes ráno nenastoupila do předepsaného transportu, protože se bojí, že by se do rukou Němců dostala bez naděje a bez rodičů. Ester přiznává, že neví, proč „tam nešla“, cítí se vině, že udělala „hroznou věc“, a zároveň odmítá představu, že by ji „nacpali do vagónu jako zvíře“; v kufříku má „všechno“, co vlastní – pár šatů, kartáček na zuby, oblíbenou knížku.​

Pavel je stržen jejím vyprávěním, uvědomuje si, že zatímco sedí v parku, ji mohou kdykoli hledat – u příbuzných, v bytě – a že za její nepřítomnost v transportu hrozí tvrdé tresty; dívka znovu propukne v pláč, bojí se, že její rodiče už v Terezíně nejsou. Ve vnitřním záchvatu vzteku a soucitu Pavel náhle pronese, že „udělala správně“, že „se nesmí dát“ a že nesmí Němcům padnout do rukou; zčistajasna se rozhodne. Zvedne kufřík, vezme Ester jemně za ramena, pomůže jí vstát a řekne: „Pojďte se mnou. A nebojte se. Nic se vám nestane.“​

Vede ji známými ulicemi, po tmavých chodnících s modravým zatemňovacím světlem lamp a zavřenými okny, až k jejich domu; rychle odemyká těžká domovní vrata, vede ji po schodech do svého pokojíku, zavře za nimi, na chvíli otevře okno, aby vyvětral zatuchlý tabákový vzduch, zatemní, rozsvítí lampu a oznámí Ester, že „tady teď bude bydlet“. Ester si opatrně sedne na kraj pohovky, rozhlíží se po kamrlíku s atlasem hvězd, rozbitou židličkou, soškou sovy a amatérským rádiem – líbí se jí, že je tam „docela hezky“, přestože jde o skromné, provizorní zařízení. Pavel jí vysvětluje praktická pravidla: kde je pokrývka, hrnek, skříň, umývadlo a klozet; zdůrazňuje, aby ve dne byla potichu, nechodila do dílny ani na chodbu a nepouštěla rádio, protože v domě nejsou všichni spolehliví.​

Když se vrací domů k rodičům, přichází pozdě, rodiče čekají; otec se ho ptá, kde byl, Pavel si vymyslí, že byl v kině a že se „zapovídal s Vojtou“, ale otec mu nevěří – Vojta se totiž večer stavoval a Pavla hledal. Otec pronese, že „myslel, že si nelžou“, a zdůrazní, že je „zlá doba“, ale dál se neptá, zatímco Pavel usíná v pokoji s pocitem, že poprvé v životě vědomě lhal člověku, který ho učil pravdomluvnosti.​

Druhý den ráno se Pavel těší, jak se Ester probudila; v tichosti se vypraví do starého domu, otevře pokojík a najde ji spící na pohovce, stočenou s tváří u zdi, s odkrytou přikrývkou. Chvíli ji pozoruje ve spánku – její bledou tvář, vlasy, drobné tělo – a vnímá ji jako bezbranné, zranitelné dítě; po špičkách odejde a vrátí se později. Když se Ester probudí, bojí se, kde je a kdo je, Pavel ji uklidňuje, že je u něj, že vedle je otec v dílně a že tu bude v bezpečí; při spravit věci se ukáže, že se bojí myší a že nechce být sama, raději se obléká v jeho přítomnosti, pokud se nedívá.​

Pavel jí nosí jídlo z bytu (namazaný chléb, meltu v láhvi) a vymýšlí, jak rodičům vysvětlit svou častou nepřítomnost; rodiče vnímají, že se něco děje, otec to komentuje v dílně, ale nemá důkazy. Ester mu vypráví o minulosti: o svém městečku, otci lékaři, bratrovi, který utekl kamsi na frontu, o rodičích v Terezíně a kamarádce Blance, která psala z Terezína o práci v zahradnictví, ale dlouho se neozvala. Přiznává, že se nechce smířit s tím, že by ji deportovali bez rodičů, a že v sobě cítí zároveň strach i vzdor.​

Na pozadí jejich rodícího se vztahu přichází zásadní zlom – tlampače v ulicích hlásí, že 27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha; postupně se ozývají další hlášení o vyhlášení výjimečného stavu, zákazu vycházení po 21. hodině, zastřelení každého, kdo poruší zákaz, a především trestu smrti pro každého, kdo přechovává nepřihlášené osoby. Pavel tyto zprávy vnímá v ulicích i doma, výkřiky z tlampačů se odrážejí od zdí, lidé v ulicích jsou ohromeni, Čepek v dílně komentuje noviny a varuje, že „teď to začne“ a že „stačí křivý pohled a jedeš“.​

Odstín napětí se dál zvyšuje: v domě nad nimi bydlí nájemník, který se „dal k nim“ (k Němcům), jsou domovní prohlídky, i samotné naslouchání rádia je riskantní. Pavel přesto chodí za Ester, večer u ní sedí, rozmlouvají, škádlí se, dotýkají, líbají; autor popisuje, že se jejich život „rozdělil na dva“ – jeden svět venku plný hrůzy a druhý svět v pokojíku, kde se zdá, že existuje jen jejich láska a „pět kroků tam, pět kroků zpět“.​

Pavlův otec se několikrát pokouší navázat se synem rozhovor; jednou v noci jde do jeho pokoje, kde Pavel předstírá spánek, otec se sklání nad jeho tváří, pohladí ho po vlasech a s povzdechem zhasne světlo, zatímco Pavel cítí zahanbení, že mu lže. Ester se mezitím začíná víc zajímat o situaci venku, tajně si pustí rádio, přestože ji Pavel varoval; dozví se zprávy o atentátu, stanném právu a trestech za ukrývání, a uvědomí si plně, že svou přítomností ohrožuje nejen Pavla, ale i jeho rodiče.​

V jedné z klíčových scén se Ester zhroutí, propukne v zoufalý pláč, říká Pavlovi, že „už sem nepatří“, že on „musí žít“ a že nechce, aby kvůli ní zemřel; prohlašuje, že ji má rád, ale že ji láska nemůže omluvit, pokud by kvůli ní zastřelili jeho i rodiče. Pavel reaguje úporným nesouhlasem, tvrdí, že „bez ní nechce žít“, že by bez ní neměl proč dýchat, že už nevěří ve svět ani v „osvícené století“, kde existuje ghetto a středověké praktiky, a že jediné světlo je pro něj ona. Přesto vnitřně ví, že dlouhodobé skrývání je neudržitelné a že bude muset „něco podniknout“.​

V závěrečných kapitolách záměr Pavla a Ester vyústí v tragický konec: situace v Praze se po atentátu dále vyhrocuje, probíhají masové popravy a pátrání po pachatelích, v domech se šíří strach a udávání. Ester, která už psychicky neunáší uzavření, strach o Pavla a pocit, že je „odsouzena“, učiní krajní rozhodnutí: v noci opouští úkryt a míří do tmy, aby zabránila tomu, že kvůli ní budou zastřelení nevinní. Vyběhne aby odlákala pozornost a zachránila Pavla i dům před hrozící prohlídkou, a je téměř okamžitě zastřelena. Pavel slyší výstřely. Právě tato okamžitá smrt (nikoliv deportace) je paralelou k tragické smrti Shakespearovy Julie. Její krok je veden láskou a obětí – nechce, aby „pro ni“ někdo zemřel. Pavel její zmizení a následný osud (v koncentračním kontextu) nese jako těžkou ránu, ale jeho vnitřní proměna je dokončena: už není pasivní pozorovatel, nýbrž člověk, který poznal cenu morálního rozhodnutí i cenu ztráty.​

Vlastní zhodnocení

Novela na mě působí velmi silně hlavně tím, že spojuje intimní milostný příběh s konkrétní historickou situací heydrichiády, takže čtenář cítí každé Pavlovo rozhodnutí jako reálně životu nebezpečné. Nejzajímavější jsou podle mě Pavlovy vnitřní monology a rozhovory s Ester, kde se řeší, co vlastně znamená „žít“ v době, kdy může být člověk kdykoliv zabit, a jak velkou cenu má láska a zodpovědnost za druhého. Dílo je přínosné i proto, že dokáže středoškolskému čtenáři srozumitelně přiblížit atmosféru okupace a morální dilemata obyčejných lidí, a zároveň je napsané čtivým a poetickým jazykem, který není zbytečně složitý.

Článek Romeo, Julie a tma​ (J. Otčenášek​) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Květy zla (Ch. Baudelaire)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Rozbor díla: Květy zla

Základní charakteristika

• Literární forma: poezie.​
• Literární druh: lyrika (místy lyricko-epické, meditativní pasáže).​
• Literární žánr: básnická sbírka, francouzský (proto)symbolismus / moderní poezie 19. století.​
• Rok původního vydání: 1857 (rozšířená vydání 1861 a 1868).​
• Určeno: dospělí čtenáři, reprezentativní text dekadence, moderny a symbolismu.​

Téma

• Rozpor mezi ideálem a skutečností: touha po kráse, čistotě a absolutnu vs. špína, úpadek a zoufalství („Spleen“, „Zdechlina“).​​
• Spleen – existenciální nuda a úzkost: pocit těžkého stesku, prázdnoty, bezvýchodnosti, často v městském prostoru či interiéru („Spleen – Jsem hřbitov…“, „Spleen – Rozzloben na život…“, „Spleen – Jsem jako onen král…“).​
• Krasa a zlo, erotika a hřích: žena jako objekt touhy i zkázy, spojení krásy s dekadencí, nemocí či smrtí („Smutný madrigal“, „Rozhovor“, „Beatrice“).​
• Smrt, rozklad, tělesnost: fascinace tělem po smrti a rozkladem („Zdechlina“), smrt jako zrcadlo pomíjivosti i jako cesta k jinému stavu bytí.​​

Hlavní myšlenka

• Člověk je bytost rozpolcená – přitahovaná zároveň k Bohu (ideálu, světlu) i k Satanovi (vzpouře, slasti, destrukci). Sbírka ukazuje, že zlo, hnus a hřích jsou neoddělitelnou součástí moderního vědomí a nelze je z poezie vyloučit.​
• Krása může vyrůstat i z „bahna“ – právě z temných, „odpudivých“ oblastí lidské zkušenosti může vzniknout nová, pravdivější poezie („Epigraf na odsouzenou knihu“, „Zdechlina“).​
• Spleen a zlo jsou zároveň prostorem pro sebepoznání: skrze sestup do hlubin hnusu, viny a rozkladu se básník (a čtenář) dostává k hlubšímu pochopení sebe sama a světa.​

Motivy

• Bible a mýtus: motiv Abela a Kaina (sociální, morální i teologická polarita), Satan jako adresát litanií („Abel a Kain“, „Litanie k Satanovi“).​​
• Pták / albatros: symbol básníka s „příliš velkými křídly“, který je v běžném světě neohrabaný, vysmívaný („Albatros“).​
• Město, interiér, noc: ulice, hospody, ložnice, hřbitovy, zchátralé pokoje, kde se rodí spleen („Spleen“, „Rozhovor“).​
• Žena: múza, svůdkyně, prostitutka, „krása prokletá“, často spojena s nemocí, hříchem, sadismem („Beatrice“, „Smutný madrigal“, „Rozhovor“).​
• Zdechlina / rozklad: tělo, které se rozpadá, jako memento mori i jako metafora společnosti a lásky („Zdechlina“).​
• Satan, peklo, destrukce: fascinace zlem a destrukcí jako protipól oficiálního moralismu, Satan jako patron vyhnanců („Litanie k Satanovi“, „Destrukce“).​

Námět (co autora inspirovalo)

• Dluhy, syfilis, závislost na opiu a hašiši, deprese a pocit vyvrženosti vytvořily základní motiv „spleenu“ (existenciální nudy, prázdnoty, bezvýchodnosti); autor analyzoval své vnitřní rozpolcení mezi touhou po ideálu a sklonem k destrukci.​
• Autora také inspirovala Paříž – město modernity a dekadence a jeho toulání se ulicemi (flâneur), pozorování davu, prostitutek, bídy; Haussmannova přestavba Paříže (ničení staré Paříže) vyvolala nostalgii a odpor k průmyslové moderně; město se stalo „hlavním hrdinou“ poezie, symbolem anonymity a hříchu.​
• Dále měly vliv komplikované milostné vztahy (Jeanne Duval, Apollonie Sabatier), ideál krásy spojovaný s nemocí, prostitucí, sadismem; žena jako múza i zdroj pádu – inspirace pro motivy „krásy prokleté“, erotiky ve službách zkázy („Smutný madrigal“, „Zdechlina“).

Kompozice a struktura díla

• Originální francouzské vydání je rozděleno do tematických oddílů (např. Spleen et Idéal, Le Vin, La Révolte, La Mort), které mapují cestu od ideálu k revoltě a smrti.​
• Český výbor v příloze vybírá reprezentativní básně napříč oddíly, takže výsledkem je koncentrovaný průřez – střídají se různá témata, ale stále se vracejí motivy spleenu, zla, krásy a smrti.​
• Verše jsou převážně pravidelné (alexandrin) v originále; české překlady se snaží zachovat rýmovou a rytmickou strukturu, často 4veršové strofy se střídavou či sdruženou rýmovou organizací.​​
• Kompozice jednotlivých básní často používá gradaci: od popisu (situace, těla, města) k reflexi, morálnímu či existenciálnímu „úderu“ v závěru („Zdechlina“, „Albatros“, „Spleen“).​

Lyrický subjekt

• Osobní „já“, často ztotožňované s prokletým básníkem: odcizený, ironický, sebekritický, fascinovaný vlastním pádem.​​
• Lyrické „já“ je většinou introspektivní, analyzuje své stavy (spleen, nudu, touhu, hnus), ale zároveň sleduje svět s krutou přesností (obraz zdechliny, města, lidí).​
• Jeho postoj k Bohu je ambivalentní: osciluje mezi touhou po spáse a provokativní vzpourou (adresuje Satana, klne Bohu, ale zároveň touží po řádu a milosti).​​

Jazyk a styl

• Slovní zásoba: spojuje vysoký, „vznešený“ jazyk (biblické, liturgické, mytologické aluze) s brutálně nízkými, tělesnými detaily (hniloba, krev, špína, zdechlina).​​
• Syntax: často pravidelné, rytmizované verše, ale významově přetížené; využití inverzí, elips i paralelismus pro zdůraznění kontrastů („Abelův rode… Ty, Kainův…“).​
• Tropy a figury:
  • Metafory: básník jako „albatros“, žena jako „královna spanilosti“, spleen jako „hřbitov“ nebo „král bezmocný v přepychu“.​
  • Personifikace: smrt, nuda, destrukce jako aktivní síly („Destrukce“ líčí destrukci jako bytost po boku mluvčího).​
  • Symboly: Satan, zdechlina, město, víno, lotos – každý z nich má hlubší existenciální a estetický význam.​​
  • Oxymóra a paradox: krása v hnusu, láska ve zvrácenosti, svatost v rouhání, „smutný madrigal“ spojující něhu a krutost.​
  • Anafory a refrény: zejména v litaniích („slituj se, Satane, nad tou mou vděčnou bídou!“) vytvářejí liturgický rytmus.​

Postavy

• Lyrický subjekt / básník
  • Vystupuje jako prokletý básník, vyvrženec společnosti, který vnímá svět extrémně citlivě a bolestně („Albatros“ – velký pták, jenž je na palubě směšný a trýzněný).​
  • Je rozpolcený mezi touhou po ideálu (kráse, Bohu, čistotě) a fascinací zlem, hnusem a destrukcí („Spleen“, „Litanie k Satanovi“, „Destrukce“).​
• Žena / milenka / múza
  • Často bezejmenná, typizovaná – může být vznešená, krásná, ale zároveň krutá, chladná, vyčerpávající („Smutný madrigal“, „Rozhovor“, „Beatrice“).​
  • Je jak ideál krásy, tak zdroj pádu – spojuje erotiku s hříchem, nemocí, rozkladem; básník k ní vzhlíží i jí pohrdá, miluje ji i obviňuje.​
• Satan
  • V „Litanie k Satanovi“ vystupuje jako adresát modliteb, „král exilu“, „lékař zkormoucených srdcí“, patron prokletých a vyhnaných.​
  • Není jen ztělesněním zla, ale i symbolem vzpoury proti pokrytecké morálce a falešnému řádu.​
• Abel a Kain (kolektivní postavy)
  • Dva typy lidí / rodů: Abelův – privilegovaný, ctnostný, bezpečný; Kainův – prokletý, hladový, ponížený.​
  • Baudelaire reinterpretuje mýtus: nakonec se obrací sympatie k „Kainovým“, kteří mají pokračovat v „díle“ a mohou se vzepřít Bohu a nespravedlivému řádu.​
• Metaforické a alegorické postavy
  • Spleen, Nuda, Destrukce, Smrt – často personifikované síly, které „chodí po boku“ básníka, šeptají mu, strhávají ho do depresí a závislostí („Destrukce“, cyklus „Spleen“).​
  • Nejsou konkrétní lidé, ale chovají se jako postavy: mají vůli, hlas, působí na subjekt jako protivníci či průvodci.​
• Dav, měšťáci, společnost
  • V pozadí stojí anonymní masa – „rozhněvaný dav“, „výsměšná posádka“, „hlas kartářky“ – reprezentuje normu, která básníka soudí a odmítá.​
  • Vystupuje jen okrajově, ale rámuje postavení básníka jako outsidera.​

Obsah (děj)

Sbírka jako celek nemá lineární děj, ale je koncipována jako temný duchovní „životopis“ moderní duše, která prochází sérií vnitřních stavů a vizí. V českém výboru v příloze je tato cesta reprezentována výběrem klíčových básní, které lze vnímat jako uzly této duchovní dráhy.​​

• V básni „Abel a Kain“ se otevírá motiv rozštěpení lidstva na privilegované „Abelovy“ a prokleté „Kainovy“, čímž se tematizuje sociální nespravedlnost i náboženská polarita. V druhé části se role obracejí: Abelův „ctnostný“ rod bude jednou svržen, zatímco Kainův rod má neskončené poslání a možnost vzpoury proti Bohu.​
• „Albatros“ představuje emblém celé sbírky: velkolepý pták, král nebes, je po ulovení na palubě lodi směšný a neohrabaný, posádka ho týrá. Alegorie básníka, který v oblasti ducha „vládne“, ale v praktickém, utilitárním světě je k smíchu a trpí.​​
• V textu „Epigraf na odsouzenou knihu“ se autor obrací k „čtenáři jemnému či prostopášnému“, varuje ho, ale zároveň dráždí; uvádí téma knihy jako nebezpečného, „odsouzeného“ díla, které se nebojí Satanova jména ani hanebných obrazů.​
• „Litanie k Satanovi“ parodicky napodobují katolické litanie, ale adresátem je Satan, který je líčen jako patron vyvržených, trpících, rebelů i poznání. V jednotlivých invokacích je Satan označován jako „král exilu“, „lékař zkormoucených srdcí“, „otec těch, které Bůh Otec vyhnal z ráje“ – tím se převrací tradiční křesťanská hierarchie a zvýrazňuje se fascinace zlem a vzpourou.​​
• Cyklus „Spleen“ (v příloze víc básní toho typu) ukazuje různé podoby existenciální nudy a úzkosti: já jako hřbitov, jako znuděný král, jako vězeň v zimním městě. Všudypřítomné jsou motivy tíhy, šedi, nehybnosti, kde ani bohatství, ani erotika, ani umění nepřinášejí úlevu.​
• V „Rozhovoru“ je vztah muže a ženy prezentován jako vyčerpání: mluvčí konstatuje „v tomto vydrancovaném úhoru už nic nezbylo“ – láska je spíše bojištěm a zbyly jen „škrábance“ po „zubech šelem“.​
• „Zdechlina“ je jedna z nejznámějších básní: lyrický subjekt a milenka pozorují na cestě v létě rozkládající se zdechlinu. Obraz je brutálně detailní (mouchy, červi, rozteklé maso, puch), ale závěr básně obrací perspektivu – i milenčino tělo jednou takto skončí, zatímco básník uchová její „božskou podstatu a tvar lásky“ v poezii. Z hnusu a rozkladu tak vyrůstá „květ“ – umění.​​
• V závěru výboru se opakuje motiv bezvýchodnosti a nemožnosti úniku: svět je „jednotvárný, malý a neměnný“ a každá cesta vede k podobným závěrům („Cesta“, části o moři a lotosu), člověk utíká před nudou, ale nuda ho vždy dožene.​

Výbor tak zachycuje cyklus sestupu: od úvodního metafyzického a sociálního konfliktu (Abel/Kain), přes emblém básníka-vyhnance (Albatros), blasfemii a satanismus (Epigraf, Litanie), existenciální bídu (Spleen), destruktivní erotiku (Smutný madrigal, Rozhovor) až po fascinaci smrtí a rozkladem (Zdechlina).​​

Analýza textu (ukázka)

Mám Ďábla po boku, pořád vím, že tu je,
jak nehmatatelný vzduch kolem mne se plouhá,
polykám, dýchám ho, plíce mi spaluje,
to od něho je ta věčná a hříšná touha.

A někdy, neboť zná mou lásku k Umění,
vtělí se do ženy a řekne: já tě svedu,
a pod záminkami, jež stokrát obmění,
vede mě, svatoušek, k návyku hnusných jedů.

A tak mě odvádí od Boha, do pouští,
kde dech mi selhává a síla opouští,
kde pláně Nudy se táhnou na všecky strany;

Zařazení:

• Úryvek je z básně Destrukce (v překladu Vladimíra Mikeše).
• Je mistrovským vyjádřením baudelairovské rozpolcenosti: ďábel je neodlučitelný společník, zdroj touhy i utrpení; básník ho nenávidí, ale zároveň potřebuje pro svou tvorbu.

Tropy a figury:

• Metafora: „Mám Ďábla po boku, jak nehmatatelný vzduch“ – ďábel není tělesný, ale všudypřítomný jako vzduch, který se nedá uchopit, ale ovlivňuje celý bytí; zesiluje pocit nemožnosti úniku.​
• Personifikace: „vtělí se do ženy a řekne: já tě svedu“ – ďábel získává aktivní roli, mluví, svádí; žena se stává jeho nástrojem, spojuje se tak motiv ďábla a ženské svůdnosti.​
• Symbolismus: „hnusné jedy“, „pouště Nudy“ – jedy symbolizují závislosti (drogy, alkohol, sex); pouště = duchovní suchost, bezbožství, spleen.​
• Oxymóron/paradox: „svatoušek, k návyku hnusných jedů“ – zdánlivě nevinná, svatá postava vede k zkáze; zdůrazňuje klam, dvojtvárnost zla.​
• Anafora/enumerace: „polykám, dýchám ho… selhává… opouští“ – rytmicky zesiluje fyzickou a duchovní destrukci.​

Styl a jazykové prostředky:

• Jazyk je intimně konfesní, přímý („Mám Ďábla po boku“), spojuje hovorovost („já tě svedu“) s mystickým patosem („od Boha do pouští“).​
• Syntax: krátké, úderné fráze v první strofě pro intenzitu, delší v druhé pro proces svádění; inverze („pořád vím, že tu je“) pro napětí.​
• Zvukomalba: aliterace „p“ („po boku… plouhá, polykám“) napodobuje dýchání/zadýchávání; asonance „u“ („touha… svatoušek… pouští“) evokuje dutost a prázdnotu.​

Kompoziční prvky:

• Třístrofová stavba (v plné básni): první strofa – přítomnost ďábla; druhá – jeho svádění; třetí – důsledek (nuda, bezmoc). Úryvek graduje od vnímání k pádu.​
• Rytmus: pravidelný alexandrin v originále (zde zachován překladem), střídavé rýmy zesilují melodii.​
• Dynamika: od statického „mám po boku“ k pohybu „odvádí… selhává… táhnou“ – napodobuje sestup do propasti.​

Význam a tematická rovina:

• Báseň je poetologickou alegorií: ďábel je vnitřní síla destrukce, která přitahuje básníka k „hnusným jedům“ (závislosti), ale zároveň k umění („zná mou lásku k Umění“). Umění je tu paradoxně spojeno se zkázou.​
• Klíčový motiv „od Boha do pouští“: duchovní sestup, vzpoura proti řádu, ale i cesta k poznání skrz hřích a nuz; spojuje teologickou (ďábel vs. Bůh) a existenciální rovinu (spleen).​
• Žena jako ďáblův prostředník: opakuje se v celé sbírce – krása svádí k pádu, láska vede k nudě.​

Vlastní zhodnocení

Les Fleurs du mal / Květy zla jsou přelomovým dílem světové poezie: staví proti sobě ideál, krásu, náboženskou tradici a na druhé straně zlo, hnus, erotiku a spleen – a ukazuje, že právě jejich napětí je zdrojem moderní poezie. Sbírka razí cestu symbolismu a dekadenci, otevírá témata, která budou zásadní pro celý 20. století (existencialismus, psychoanalýza, urbanita). Výbor v přiloženém PDF zachycuje nejdůležitější polohy této poezie: sociálně-teologické („Abel a Kain“), poetologické („Albatros“), satanistické („Litanie k Satanovi“), spleenové („Spleen“) i thanatologické („Zdechlina“)

Článek Květy zla (Ch. Baudelaire) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Othello (W. Shakespeare)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Rozbor díla: Othello

Základní charakteristika

• Literární druh a forma: drama.
• Literární žánr: tragédie.
• Rok vzniku: kolem 1603–1604.
• Rozsah: tragédie o pěti jednáních.

Téma

• Žárlivost ničí důvěru a vede k tragédii.
• Rasa a předsudky ovlivňují vztahy a autoritu.
• Zrada a manipulace ničí přátelství i manželství.
• Láska je křehká a zranitelná vůči pomluvám.
• Moc a ambice vedou k morálnímu úpadku.​

Motivy

• exil a odcizení – Othello jako cizinec v benátské společnosti.
• růžek jako symbol věrnosti a manipulace.
• moře, bouře a chaos – osudové změny a vnitřní turbulence.
• spánek vs. bdění – nevinnost proti podezření a mučení.
• zvířecí přirovnání – degradace lidskosti („černý beran“).​

Hlavní myšlenka

• Žárlivost je „zelenooký monstrum“, které si člověk sám živí a ničí vše cenné.
• Důvěra je základem lásky, manipulace ji rozkládá v okamžiku.
• Předsudky rasové i sociální vedou k slepému násilí bez pravdy.
• Moc bez sebeovládání končí sebezničením.​

Námět

• Shakespeare adaptoval italskou novelu Cinthia (1565) o žárlivém Maurovi.
• Rozvíjí rasismus (Othello jako „černoch“), intriky (Jago jako ďábel).
• Kritika benátské oligarchie, armády a patriarchálních norem.
• Autobiografické prvky: shakespearovská fascinace mocí a pádům.​

Kompozice a struktura díla

• Pět jednání s rychlou gradací: 1. zavádí intriku, 2.–3. budují žárlivost, 4. vrcholí ponižováním, 5. katastrofa.
• Jednota času (3 dny), místa (Benátky–Kypr), akce (intrika–vražda).
• Jágovy monology jako hybatel, ironie (divák ví pravdu dříve).​

Vypravěč

• Žádný vypravěč (jde o drama)
• Děj v dialozích, monolozích (Jago, Othello) a poznámkách.
• Ironie: Jago „poctivý“ pro postavy, zlo pro diváka.​

Jazyk a styl

• Veršovaný jambický pentametr, próza u nižších vrstev (Jago, Roderigo).
• Bohaté metafory: žárlivost=„zelenooký monstrum“, spánek=nevinnost.
• Dvojznačnost („Jsem ne to, co jsem“), lámání veršů v šílenství.
• Překlad Slezáka: archaický, dynamický, renesanční obrazy.​

Charakteristika postav

• Othello: maurský generál (40 let), hrdina z otroctví, statečný, naivný, žárlivý; miluje Desdemonu, zabije ji v paroxismu.
• Desdemona: benátská šlechtična (20 let), nevinná, věrná, odvážná; obdivuje Othella, zemře statečně.
• Jago: praporčík (30 let), manipulátor, ambiciózní, bez skrupulí; nenávidí Othella, motivy nejasné (peníze, rasa).
• Cassio: poručík, zdvořilý, hezký, oběť intrik; miluje Biancu.
• Emilia: Jágova žena, praktická, morální; odhalí pravdu smrtí.
• Brabantio: senátor, rasista, ztracený otec.
• Roderigo: hloupý nápadník, oběť Jaga.​

Časoprostor

• Místo: Benátky (ulice, rada) a Kypr (přístav, hrad), noci–dny války s Turky.
• Doba: Komprimovaný čas (3 dny) zdůrazňuje rychlost pádu.​

Stručný obsah

Othello si tajně bere Desdemonu. Jago z pomsty manipuluje žárlivostí na Cassia pomocí růžku. Othello zabije nevinnou manželku, Emilia odhalí intriku. Jago umlčí, Othello se zabije.​

Podrobný děj podle jednání

1. jednání

V benátských ulicích noční scéna: Roderigo, zamilovaný do Desdemony, sdílí frustraci s Jagom, praporčíkem, který nenávidí Othella za povýšení Cassia místo něj („Jsem ne to, co jsem“). Jago burcuje senátora Brabantia hrubými výzvy: „Vaše dcera spí s černým beranem, belou ovečkou!“ Brabantio v noční košili volá stráže, hledá dceru. Najdou Othella u dofu, kde se schází rada kvůli tureckému útoku na Kypr. V radě senátoři debatují zprávy o tureckém loďstvu (sto galejí). Othello obhajuje sňatek příběhy z otroctví, bitev, kanibalů; Desdemona potvrzuje: „Miluji ho za nebezpečí, on mě za soucit.“ Senát schvaluje výpravu na Kypr s Othelem, Desdemonou a Jagom. Jago slibuje Roderigovi: „Nandej peníze, zkažeme je.“

2. jednání

Na Kypru bouře ničí turecké lodě. Montano a stráže popisují „černé nebe a bílé moře“. Cassio vítá připlouvající Desdemonu, Emilii, Jaga; Jago ho pomlouvá Othellovi: „Příliš důvěrný s vaší ženou.“ Na oslavě vítězství Jago opojí Cassia vínem s Kyprany („Víno je tvůj nepřítel“). Opilý Cassio bije Roderiga, Montana; Othello ho sesadí: „Pijanec a výtroubec!“ Jago navádí Cassia k Desdemoně pro přímluvu: „Je laskavá, pomůže.“ Jago monologuje: „Do pavučiny Cassia, Othello bude žárlit.“ Roderigo se nechá přesvědčit k útoku.

3. jednání

V hradem zahradě Desdemona prosí za Cassia, ztrácí růžek („první dárek Othella“). Emilia ho bere Jago: „Nechci ho, ale ty ano.“ Cassio prosí Desdemonu, schůzka s Biankou. Jago střídá scény: podsouvá Othellovi „důkaz“ – „Viděl jsem Cassia s růžkem u postele!“ Othello padá do žárlivosti: „Ruka na krku!“ Žádá růžek, plácne Desdemonu před Lodovicem. Jago slibuje „ocelový důkaz“: „Sledujte Cassia se mnou.“ Emilia lituje: „Muži jsou všichni blázni.“

4. jednání

Othello ponižuje Desdemonu: „Kurvi, buvolí?“ Lodovico přivezl rozkazy z Benátek. Othello omdlievá v záchvatu. Jago navádí Roderiga: „Zabij Cassia na stráni, Desdemona bude tvá.“ Lodovico vidí Othellovo šílenství: „Je to on?“ Jago ujišťuje: „Žárlivost ho pohltí.“ Desdemona tuší smrt: „Řekni svému pánu, jsem poctivá.“

5. jednání

Na ulici Roderigo útočí na Cassia (ztrácí nohu). Jago zabije Roderiga („Sliby!“), Emilii („Pravdu řeknu!“). Emilia odhaluje: „Jago vzal růžek, lhal!“ Othello zabije Desdemonu: „Bělej, jako slonovina.“ Pak se zabije: „Jeden, který miloval ne příliš moudře, ale příliš vášnivě.“ Cassio vládne, Jago mlčí v mučení.

Vlastní zhodnocení

Othello je shakespearovský vrchol: Jago jako absolutní zlo bez motivu, Othello tragický hrdina zničený slabostmi. Témata žárlivosti, rasismu rezonují dodnes; jazyková genialita a psychologie činí ho věčným.​

Článek Othello (W. Shakespeare) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Staré řecké báje a pověsti (E. Petiška)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Rozbor: Staré řecké báje a pověsti

Základní údaje o díle

• Literární forma: próza
• Literární druh: epika
• Literární žánr: mytologická sbírka povídek, adaptace řeckých bájí pro mládež
• Rok vydání (originál): 1958
• Autor: Eduard Petiška
• Původní jazyk: čeština

Téma

• Sbírka popularizuje řeckou mytologii pro děti a mládež, představuje bohy, titány a hrdiny v příbězích o stvoření světa, božských trestech, hrdinských činech a tragédiích.
• Zaměřuje se na boj dobra se zlem, lidskou slabost a božskou moc.

Motivy

• Stvoření světa a lidstva (Prométheus, Potopa)
• Hybris a božské tresty (Faéthón, Tantalos, Niobé)
• Hrdinské výpravy (Zlatý ruň, Hraklesovy práce)
• Láska a ztráta (Orfeus, Médeia)
• Podsvětí, osud, prsten Gygea
• Morální ponaučení z bájí

Hlavní myšlenka

• Řecké mýty učí poslušnost bohům, míru v ambicích a odvahu v neštěstí; lidská pýcha vede k pádu, ale hrdinství a moudrost přinášejí slávu.

Námět

• Adaptace antických mýtů z Homéra, Hésioda, Ovida a Apollodóra do české podoby pro mladé čtenáře.
• Petiška zjednodušuje složité příběhy, zachovává poetiku a morální jádro, vychází z lidové slovesnosti.

Kompozice a struktura

• 25 samostatných povídek chronologicky od stvoření světa po trojskou válku
• Každá povídka má uzavřený děj s morálním závěrem
• Struktura: úvodní mýty kosmogonie, pak hrdinské ságy, tragédie, trojská válka

Vypravěč

• Er-forma anonymního vypravěče v roli pohádkového vypravěče.
• Didaktický, poetický, s empatií k hrdinům, vysvětluje božské motivy a ponaučení.

Jazyk a styl

• Jednoduchá poetická čeština s archaizmy, bohatá metaforika, dynamické dialogy bohů a hrdinů.
• Styl vyprávěcí, poutavý pro mládež, mísí epos s pohádkou.

Charakteristika hlavních (vybraných) postav

• Prométheus – titán, stvořitel lidí: vzbouřený, lidumilný, obětavý, vynalézavý, nezlomný, lstivý vůči bohům, nekompromisní v boji za pokrok.
• Zeus – vládce bohů na Olympu: autoritativní, spravedlivý, krutý, lstivý, hněvivý, moudrý patriarcha, nerozvážný v slibech, litující po čase.
• Hérakles – syn Dia a Alkmény, nejsilnější hrdina: nezlomný, odvážný, vynalézavý, pracovitý, hrdý, vykoupený provinilý, věrný přátelům.
• Orfeus – thrákský pěvec s lýrou: citlivý, umělecky nadaný, vášnivý, zoufalý v smutku, impulsivní, neposlušný osudu, idealistický milenec.
• Théseus – athénský hrdina, syn Aigea: statečný, vynalézavý, ambiciózní, civilizátor, zrádný vůči ženám, tragicky oslepený pýchou.
• Odysseus – ithacký král, vynálezce trojského koně: lstivý, trpělivý, inteligentní, vynalézavý, věrný domovu, pružný, manipulativní, odolný utrpení.
• Iásón – vůdce Argonautů za zlatým runem: ambiciózní, charismatický vůdce, zrádný, sobecký, nerozhodný, závislý na pomoci jiných.
• Eurydika – najáda, Orfeova manželka: líbezná, nevinná, křehká, pasivní, osudově nešťastná, symbol ztracené lásky.
• Minotaurus – lido-býk v krétském labyrintu: divoký, žravý, monstrózní, bezduchý, neovladatelný instinkt, symbol temnoty.
• Médeia – kolchská čarodějnice, dcera Aiéta: vášnivá, kouzelná, pomstychtivá, věrná zamilovaná, destruktivní v žárlivosti, nekompromisní.
• > Přejit na Velmi podrobnou charakteristiku postav

Časoprostor

• Místo: mytologické Řecko (Olymp, podsvětí, Théb, Trója, Kavkaz, Kolchida)
• Čas: mytický pradávný věk bohů, titánů a hrdinů

Stručný obsah

Začíná Prométheem: stvoří lidi z hlíny, naučí je umění, ukradne oheň Zeusovi, přivádí Pandoru, trestán orlem na Kavkaze, osvobozen Hraklem. Potopa: Zeus ničí zkažené lidstvo, Deukalión a Pyrrha obnovují svět kameny. Faéthón: syn Hliov řídí sluneční vůz, způsobí chaos, zabit Zeusem. Orfeus zpívá pro Eurydiku v podsvětí. Zlatý ruň: Iásón, Argonauti, Médeia získávají run. Hrakles plní 12 prací (lev nemejský, hydra, kerbers). Perséus zabíjí Medúzu. Théseus likviduje Minotaura. Oidipús řeší sfinginu hádanku, tragédie incestu. Trojská válna: Helena, Achilles, Odysseův kůň. Odysseovy cesty: Ciklop, Kirké, Sirény. Každý příběh končí morálním závěrem.

Podrobný děj (vybrané báje a pověsti)

• Prométheus, Orfeus, Héraklés, Perseus, Daidalos a Ikaros, Théseus, Oidipus a Antigona, Odysseovy cesty

Prométheus

Modrá obloha se zhlížela ve vodách plných ryb, v povětří létala hejna ptáků a na lukách se pásla stáda zvířat. Nikdo však stáda nehlídal, ryby nelovil ani ptačího zpěvu nenaslouchal – na zemi chyběl člověk. Smutně bloudil po světě Prométheus, potomek božského rodu titánů, a marně hledal živé bytosti vzpřímené jako on a tváří podobné bohům. Viděl hlínu dávající život trávě, keřům a stromům, spatřil husté deště snesené na zem. Dešťová voda udržovala přírodu v životě, kde nepršelo, mřely stromy a pouště narůstaly. Poznal sílu země a vody, smísil hlínu s dešťovkou a vytvořil sochu prvního člověka podobnou bohům. Pallas Athéna, bohyně moudrosti, vdýchla soše ducha: šedivá hlína zrůžověla, začalo bít srdce, nehybné končetiny se pohnuly. Tak vznikli lidé. Žili jako malé děti: viděli, ale nepoznávali, slyšeli, ale nerozuměli, hemžili se po zemi i pod zemí jako mravenci v temných slujech. Neznali domy, řemesla, ani střídání ročních dob. Prométheus šel mezi ně, učil stavět domy, číst, psát, počítat, rozumět přírodě. Naučil zapřahovat zvířata do jha, sestrojit povozy proti břemenům na zádech, stavět lodě s plachtami ulehčujícími vesla. Vedl do hlubin země za poklady: měď, železo, stříbro, zlato opouštěla ložiska pod horníky. Poradil mísit hojivé masti a léky proti nemocem. Odhalil všechna umění, lidé se horlivě učili. Bohové na Olympu pozorovali nedůvěřivě, Zeus se mračil. Zavolal Prométhea: naučil jsi lidi pracovat, myslet, ale ne ctít bohy oběťmi. Na bozích záleží úroda, mor, osudy, já vrhám blesky. Jdi, nařiď oběti, nebo hněv! Prométheus souhlasil, ale nechal Dia vybrat: zabil býka, maso ukryl v kůži s žaludkem, kosti obalil tukem – větší, lepší hromada. Zeus ucítil vůni, sestoupil, vybral tuk. Prométheus odhrnul – holé kosti. Od té doby obětují lidé tuk a kosti, maso si nechávají. Zeus odebere oheň: mraky lijákem uhaší ohniště, vítr popel do moře. Lidé nemohou vařit, kovat, ohřívat se v mrazu, dílny zpustnou. Prométheus vkročí v noci do Diova paláce, ukradne oheň z krbu v dutině lýka, přinese lidem. Kouř stoupá, Zeus se rozzlobí. Pošle Héfaista, kováře zpod sopek, vyrobit sochu dívky. Héfaistos tvaruje nádheru, Zeus vdýchne život, Athéna dá závoj, roucho, pás, Afrodita půvab, Hermes řeč a hlas. Ověnčí ji, vloží zlatou schránku, nazve Pandorou. Hermes ji dovede Epimétheovi, Prométheus varoval bratra před božskými dary. Epimétheus zapomene, přijme ji. Zvědavě otevře schránku: svištěním, kvílením vylete nemoci, bolesti, bída, strasti po světě. Pandora přiklopí, zůstane naděje na dně. Nemoci obcházejí domy, smrt v patách, bolest budí sny. Zeus přikove Prométhea řetězy k kavkazské skále nad propastí mlh – nemůže se hnout. Orel denně klove játra, v noci dorůstají. Po staletích Hérakles na cestě za Hesperidkami zabije orla lukem, rozdrví okovy. Prométheus nosí prsten s kavkazským kamenem na splnění kletby. Lidé nosí prsteny na památku jeho věrnosti v neštěstí.

Orfeus

V thrákské Trákii žil pěvec Orfeus, hrající na lyru tak krásně, že ptáci umlknou, zvířata táhnou za ním: vlk s beránkem, liška se zajícem, hadi vylézají, kamení uhýbá, řeky se zastavují, ryby se vynořují. Lidé smějí se, pláčou, zapomínají starosti, dělají podle písně. Bohové sestupují po Mléčné dráze na hostiny. Orfeus miluje najádu Eurydiku, líbeznou jako jeho písně. Krátce šťastni, Orfeus odejde, Eurydika na loukách k družkám najádám, uhryzne jedovatý had, zemře v mdlobách. Orfeus pohřbí, s ní radostné písně. Smutně bloudí, lidé pláčou, stromy vzdychají, šelmy s vlhkýma očima. Bez pokoje sestoupí do podsvětí za Hádem a Persefonou. Zamíří na západ k černým skalám v mlze, zpívá o Eurydice, stromy ukazují cestu, tráva se sklání. Vidí cypřiše, mlhu, trojhlavý pes Kerberos štěká ohnivýma očima. Charón převeze Styxem. V Erebu duše, soudce Minós. Orfeus zpívá, stíny tančí, Hades a Perséfoné dojmuty. Dovolí vzít Eurydiku, ale nesmí se otáčet. Vycházejí, Orfeus slyší kroky, otočí se – Eurydika zmizí v mlze. Orfeus truchlí, menády ho roztrhají za zanedbání Dionýsa, hlava zpívá v řece Hebros, lyra na nebi. Symbol lásky, umění moci nad smrtí, ale osudu neporušitelnosti.

Hérakles

Hérakles, syn Dia a Alkmény, od narození silák: v kolébce zadusí hady poslané Herou. Vyrostl v Thébách, stal se hrdinou. Hera ho zblázní žárlivostí, zabije manželku Megaru a syny. Čistí se u delfské Pýthie, ta uloží službu mykénskému králi Eurystheovi – 12 nesplnitelných prací. 1. Nemejský lev s nepřekousnutelnou kůží: Hérakles ho honí, zadusí v objetí holýma rukama, z kůže si ušije plášť a klobouk. 2. Lernská hydra, víchehlavá zmije z bažiny: hlavy dorůstají, Hérakles odsekává mečem, synovec Iolaos připaluje pahýly pochodněmi, nesmrtelnou hlavu pohřbí pod kamenem, z krve namáčí šípy. 3. Zlatorožé kerberské stádo: honí ho měsíc, chytí živého. 4. Erymantijský kaban: v sněhu ho unaví, živý doveze. 5. Stáda tříhlavého obříka Geryóna na Erytheii: zabije pastýře, Geryóna třemi šípy, sluneční člun Hélia převeze stádo. 6. Zlatá jablka Hesperidek v zahradě strážené drakem: donutí Atlasa (držícího nebe) je ukrást, oklame ho – převezme břemeno, Atlas se vrátí. 7. Krétský bílý býk Poseidónův: unese ho do Mykén. 8. Klímaktické klávesy krále Augia: vyčistí stáje řekami v jednom dni. 9. Pás amazonské královny Hippolyte: Hera vyvolá válku, Hérakles ji zabije, vezme pás. 10. Stádo obrovských volů z Thrákií: přivede. 11. Tříhlavý pes Kerberos z podsvětí: sestoupí, chytí ho řetězem bez zbraní. 12. Osvobození Prométhea z Kavkazu. Po pracích Hera pořádá válku, Hérakles ji odrazí. Na hoře Óta spálí tělo očistivým ohněm, smrtelná schránka shoří, stoupá na Olymp jako bůh. Žení se s Hébe, bohyní mládí. Symbol nezlomné síly a hrdinství překonávající osud.

Perseus

Danaé, dcera argivského krále Akristia, uvězněna v bronzové věži – věštba syna zabijícího děda. Zeus prorazí střechu zlatým deštěm, zplodí Persea. Akristios vsadí matku s dítětem do truhly na moře, Poseidón je vysadí na Seriphos. Král Polydektés zamilován do Danaé, chce Persea pryč – slíbí dar. Věštkyně radí hlavu Medúzy, Gorgony s hady místo vlasů, pohledem kazí v muže. Bohové pomohou: Hermés falčata (poloměsíčitý meč), Athéna leštěný štít jako zrcadlo, Hadés křídlaté sandály a neviditelný klobouk (kypé). Perseus letí k severním ostrovům, Gorgony spí ve skalách. Vidí odraz ve štítu, usekne Medúse – krev stříká, z ní rodí Pegasej a Chrysaóra. Ostatní Gorgony se probudí, Perseus letí neviditelný. Hlava v měchu. Na Ethiópii car Fosforeus obětuje Andromedu mořskému hadovi za Poseidonův trest (matka Kassiopeia se chlubila krásou). Perseus ji osvobodí mečem, zabije hada. Svatba, Androméda s ním do Argu. Na Seriphosu ukáže hlavu Polydektovi a dvořanům – zkamení. Akristiův syn Megapenthos ho přijme. Perseus vrátí dary, Medúznu hlavu Athéně na štít aegis. Založí Mykény, z Persovy hlavy rodí Persidův rod. Symbol statečnosti s božskou pomocí proti nemožnému.

Daidalos a Ikaros

Daidalos, athénský umělec, vynalezne pila z rybích zubů, hoblík, obvodový stav. Závidí synovec Talos (tesák z vosku). Daidalos ho shodí z Akropolé, soud ho vyžene. Na Krétu k Minósovi staví labyrint pro Minotaura (lido-býka Poseidónova trestu). Král uvězní Daidala s Ikarosem v labyrintu. Daidalos: „Nemůžeme plout, Minós hlídá moře, vzduch volný.“ Roztaví vosk, spojí peří, tvaruje křídla otci i synu. Varuje: „Drž se střední výšky – nízko vlhkost peří zvlhne, vysoko slunce vosk roztaví.“ Vylepí voskem, letí z věže nad mořem k Sicílii. Ikaros nadšený sluncem letí vysoko, vosk taje, peří padá, volá otce, tonou v moři pojmenovaném Ikarijské. Daidalos pláče: „Já tě varoval, synu!“ Pohřbí tělo na pobřeží. Na Sicílii staví Apollónův chrám s labyrintovitou střechou. Minós ho hledá, přijede s odměnou: kdo protáhne nit skrz lasturu, dostane. Daidalos schová nit v mravenčí lži, mravenec protáhne, Minós pozná, Daidalos ho zabije. Kocalos ho pohřbí. Symbol hybris mládí a otcovské moudrosti.

Théseus

Théseus, syn athénského krále Aigea a trojzenské Aithry, vychován u děda Pitthea. Cesta do Athén: zabije zloděje – Sineise lámajícího hosty, Skiróna házejícího z útesu, Krommyónskou prase, Kerkyóna zápasníka, Prokrusta natahovače. V Athénách Medeia chce otrávit, Aiğeus pozná meč pod balvanem. Nápadníci na dceru. Minós křídlatý syn Androgeos zabit v Athénách, trest: 7 chlapců, 7 dívek do labyrintu Minotaurovi na Krétu. Théseus se přihlásí, Aiğeus: černé plachty vyměň za bílé vítězstvím. Na Krétu Ariadna zamilovaná, Daidalos dá nit, meč. Théseus v labyrintu: Minotaurus lido-býk, zabije, nití ven. Svatba s Ariadnou, opustí ji na Naxu (Dionýsos). Bílé plachty, Aiğeus vidí černé, skočil do moře. Théseus králem Athén. Federace s Peliopem, Peloponés. Ukradne Persefonu do podsvětí, Hádův slib, Theseovy synové osvobodí. Zamilován do Hippolyty amazonské, Phaidra. Syn Hippolytos odmítne, Phaidra sebevražda, prokletí. Théseus vyhnán, padne z Pireu. Symbol athénského hrdiny, civilizátora, labyrintu vítěze.

Oidipus a Antigona

Thébský král Laios a Iokasté: věštba syn zabije otce, ožení se s matkou. Novorozenec s probodnutýma nohama (Oidipus = otokový) opuštěn na horách. Pastýř ho dá korintskému králi Polybovi. Oidipus v Delfách slyší věštbu, uteče zabít Polyba. U thébské křižovatky zabije neznámého (Laiose). Thébám sužuje sfinga: „Co ráno 4 nohy, poledne 2, večer 3?“ Oidipus: „Člověk!“ Sfinga se zabije, Oidipus králem, ožení s vdovou Iokasté, narodí Eteokla, Polyneika, Antigonu, Ismené. Mor, věštbář Tiresias: vrah Laia mezi vámi. Iokasté sebevražda, Oidipus oslepí se špendlíky z jejího šatu. Vyhnanství s hůlkou, Antigona ho vede. Synové slíbí střídání trůnu, Eteokles ho zradí. Polyneikés s Argejany napadne Théb, bratr ubije bratra. Kreón zakáže pohřeb Polyneikovi. Antigona ho pohřbí, Kreón ji uvězní v jeskyni. Haidés pošle Theseovy syny osvobodit Oidipa. V Kolónách u Athén mysticky zemře, chráněn bohyní. Symbol osudu, nevědomé tragédie a statečné dcery.

Odysseovy cesty

Odysseus, ithacký král, lstivý vůdce Akaiů v trojské válce, vymyslel dřevěného koně. Po 10 letech války bohové nařídí návrat, Poseidón ho trestá za oslepení syna Polyféma. Odysseus pluje s 12 loděmi. Na ostrově Lotosojedů zapomenou domov lotosem. U Kiklopa Polyféma: uvězněni v jeskyni, Odysseus oslepí obra vínem omámeného, uniknou pod ovci. Aiolos dá měch větrů, posádka otevře, bouře je vrátí. U Laistrygónů žravých kanibalů 11 lodí zničeno. Na ostrově Kirké: čarodějnice promění muže v prasata, Hermes dá bělý kvetinec moly, Odysseus ji přemluví, rok tu žijí. Kirké radí do podsvětí za Tiresiem: Tiresias varuje před Sirénami, Skyllou, Charybdou, Héliovými voly. Sirény svádí zpěvem, voskové zátky v uších, přivázaný k stěžni. Skylla 6 hlav, 6 mužů sežere; Charybda vycucává loď. Na Thrinakii muži porážou sluneční voly Hélia, blesk zničí loď, Odysseus se drží fíků, plave 9 dní na Ogygii k Kalypsu. 7 let tu žije, Hermes přinudí ho pustit. Na Scherie u Feáků: Nausikaia ho obleče, Alkinóos pořádá hry, Demodók zpívá o koni, Odysseus prozradí totožnost, Feákové ho dovezou domů. Na Ithace Pénelope čeká 20 let, 108 nápadníci. Athéna maskuje Odyssea žebravým. Syn Télemachos vrací se z Pylu a Spartu. Odysseus s pastýřem Eumaiem plánuje. Luk nápadníkům: Télemachos připraví, Odysseus vystřelí, zabije Antinoe, odhalí se, s Pénelopou, Eurykleia pozná jizvu. Masakr nápadníků, Ithaka očistěna. Symbol lstivosti, trpělivosti, domova touhy.

Vlastní zhodnocení

Vynikající úvod do řecké mytologie pro žáky a studenty. Petiška zjednodušuje složité mýty do poutavých příběhů, zachovává poetiku a morálku. Ideální pro mladé čtenáře.

Článek Staré řecké báje a pověsti (E. Petiška) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Labyrint světa a ráj srdce (Komenský)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Rozbor: Labyrint světa a ráj srdce

Základní údaje o díle

• Literární forma: próza
• Literární druh: epika
• Literární žánr: alegorický cestopis (traktát), filozofická próza
• Rok vydání (originál): 1623
• Původní jazyk: čeština​

Téma

• Dílo alegoricky zobrazuje marnost , chaos a nesmyslnost světského života , v němž člověk (poutník) neúspěšně hledá štěstí a pokoj v různých povoláních, stavech a rozkoších.
• Druhá část ukazuje jedinou cestu k pravému a plnému štěstí, které poutník nalézá v duchovním životě, když se uzavírá s Pánem Bohem ve svém srdci.

Motivy

• Marnost nad marnostmi (biblický motiv z knihy Kazatel/Kohelet)
• Alegorie labyrintu světa (chaos, bludy) versus ráj srdce (pokoj, řád)
• Putování jako symbol poznání světa a cesty k Bohu
• Symbolické rekvizity: uzda Vetenosti a Urputnosti, brýle Domněn a Zvyku (zkreslující vnímání světa)
• Personifikace Smrti, Osudu, Moudrosti (ve skutečnosti Marnosti) Kristus jako Spasitel a Pán srdce

Hlavní myšlenka

• Svět je plný falešných iluzí a marností, které nevyhnutelně vedou k utrpení, zklamání a zoufalství.
• Pravé štěstí, svoboda a pokoj spočívají pouze v obrácení se k Bohu, vnitřním životě srdce a opuštění světských tužeb, v souladu s křesťanskou mystikou.

Námět

• Námět je ovlivněn Komenského osobními a historickými zkušenostmi po bitvě na Bílé hoře a v době třicetileté války (exil, ztráta blízkých).
• Dílo je inspirováno biblickými texty (Kniha Kazatel, Žalmy) a motivy barokní marnosti (vanitas) a křesťanské mystiky.

Kompozice a struktura

• Dílo má 45 kapitol a je rozděleno na dvě hlavní části:
  • Labyrint světa (cca 1–30 kapitol): Poutník zkoumá město světa, jeho ulice (stavy a povolání) a rýnek (chaos), nachází jen marnost.
  • Ráj srdce (cca 31–45 kapitol): Poutník se po zhroucení obrací k Bohu v srdci, prožívá vizi neviditelné církve (kesanů) a nachází pokoj.
• Kompozice je chronologická (postup putování) a rámcová, s mnoha alegorickými vizemi a reflexivními vsuvkami.

Vypravěč

• Ich-forma poutníka (mladého muže, který hledá smysl života).
• Vypravěč je zpočátku naivní a nespolehlivý (zkreslené vnímání světa brýlemi Domněn), posléze se stává moudrým a duchovně osvíceným.
• Styl je silně subjektivní a reflexivní, plný introspekce a biblických citací.

Jazyk a styl

• Stará čeština, barokní styl, bohatá, archaická slovní zásoba, dlouhá souvětí.
• Styl je alegorický, didaktický (poučný) a filozofický s častým užitím personifikace, alegorie, metafory a biblických parafrází (např. „marnost nad marnostmi“ ).
• Výrazné kontrasty (Svět vs. Bůh, Chaos vs. Řád).

Charakteristika hlavních postav

• Poutník: Hlavní hrdina a vypravěč. Mladý člověk hledající ideální životní cestu, který prochází duchovním poznáním a osvobozením.
• Všezvěd, příjmím Všudybud: Poutníkův první průvodce, symbol lidské zvědavosti a drzosti mysli. Představuje zástupce světské moudrosti a vede poutníka do labyrintu.
• Mámení (Tlumočník Marnosti): Poutníkův druhý průvodce, symbol světského sebeklamu a zvyku. Přesvědčuje poutníka o přijatelnosti a kráse marností, čímž zkresluje jeho pohled.
• Královna Moudrosti (Marnost): Vládne labyrintu, ačkoli se vydává za Moudrost, poutník a čtenář poznávají, že je to ve skutečnosti Marnost. Její hrad symbolizuje pomíjivé štěstí a slávu světa.
• Osud: Personifikace vyššího principu, který rozděluje povolání lidem prostřednictvím losování.
• Šalamoun: Biblická postava (Šalamoun) odhalující marnost světa v předmluvě. V druhé části díla vystupuje jako symbol moudrosti, soudící Marnost.
• Kristus (Pán srdce): Duchovní vůdce a Spasitel, kterého poutník nachází ve svém srdci. Je Pánem ráje srdce a zjevuje poutníkovi pravdu a pokoj.

Časoprostor

• Místo: Alegorický prostor
  • Labyrint světa: Okrouhlé město symbolizující svět (ulice stavů, Rýnek, Hrad Fortuny).
  • Ráj srdce: Vnitřní prostor lidské duše, kam se poutník uzavírá s Bohem.
• Čas: Nadčasové putování lidské duše. Děj není zasazen do konkrétních dat, ale odráží období baroka (17. století) a pocity po prohrané bitvě na Bílé hoře.

Stručný děj

Mladý Poutník se vydává do světa, aby našel ideální a pokojné povolání. Pod vedením průvodců Všudybuda (Zvědavosti) a Mámení (Sebeklamu) a s brýlemi Domněn na nose prozkoumává labyrint světa (stavy, povolání, rozkoše, Hrad Fortuny) a všude nachází jen chaos, lež, utrpení a marnost. Zoufalý Poutník ztrácí své průvodce a propadá se do vnitřní temnoty (symbolické smrti). Zde nachází Krista, Pána srdce, který mu ukazuje pravdu. Poutník se obrací k Bohu, opouští světské bludy a nachází vnitřní pokoj a ráj v srdci.

Podrobný obsah díla

Poutník, mladý muž hledající štěstí a smysl života, se vydává do světa, aby prozkoumal všechna lidská povolání a stavy. Na cestě potkává průvodce Všezvěda, příjmím Všudybud (symbol zvědavosti a světského rozumu), a Mámení (Tlumočníka Marnosti, symbol sebeklamu a zvyku), kteří ho uvádějí do labyrintu. Poutník je nucen nasadit si symbolické rekvizity, které zkreslují jeho vidění a jednání: uzdu Vetenosti a Urputnosti (nepokojná touha) a brýle Domněn a Zvyku (zkreslují realitu).

Poutník vystoupí na věž, odkud spatří labyrint světa – okrouhlé město s branami Života a Rozchodu, s ulicemi jednotlivých stavů (domovní, řemeslníci, učenci, duchovní, vrchnost, rytíři) a centrálním Rýnkem chaosu. U hrnce losů rozděluje Osud lidem povolání. Poutník se snaží vybrat si mezi stavy, ale v každém vidí jen bídu, neupřímnost, podvody, hádky, zvířecí rysy lidí (larvy) a všeobecný chaos. Na Rýnku pozoruje personifikovanou Smrt s lukem a šípy, kterou lidé v zaslepenosti ignorují, i přesto, že ji všude zasévá. Marnost vrcholí na Hradě Fortuny, kde slepí boháči padají z trůnů a veškeré rozkoše vedou k pádu.

Zoufalý Poutník, zděšený marností a hrůzami světa, utíká a ztratí své průvodce. V bouři se ocitá ve stavu blízkém smrti. Když se uzavře do svého srdce, nachází zde Krista, Pána srdce, a prožívá obrácení. Kristus mu odhaluje pravdu: svět je satanský stroj plný marností. Poutník je nyní svědkem neviditelné církve (tzv. kesanů) – společenství věřících, kteří žijí v pokoře, lásce a jednotě, svobodní od světa. Poutník odhazuje brýle Domněn, přijímá Kristovo vedení a nachází Ráj srdce: pravý pokoj, svobodu a věčnou radost. Opouští labyrint navěky.

Vlastní zhodnocení

Labyrint světa a ráj srdce je geniální alegorie barokní doby, která fascinuje kontrastem chaosu světa a klidem Božího srdce. Nejzajímavější je alegorická hloubka, barokní jazyk a duchovní poselství. Kniha učí skutečné hodnoty života.

Článek Labyrint světa a ráj srdce (Jan Ámos Komenský) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Tartuffe (Molière)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Rozbor díla: Tartuffe

Základní charakteristika

• Literární druh: drama.
• Literární žánr: komedie, satirická společenská komedie.
• Autor: Molière (Jean-Baptiste Poquelin).
• Rok vzniku: 1664 (definitivní verze 1669).
• Rozsah: hra o pěti dějstvích.
• Prostředí: měšťanský dům v Paříži, prostředí francouzské vyšší měšťanské vrstvy za vlády Ludvíka XIV.

Téma

• Pokrytectví a náboženská přetvářka (falešná zbožnost).
• Zneužívání důvěry, manipulace a slepota vůči realitě.
• Konflikt rozumu a zaslepené víry (Orgon × ostatní rodina).
• Rodinné vztahy, autorita otce, vynucené manželství.
• Společenská kritika falešné zbožnosti a moralizování.

Téma a motivy

• Pokrytectví, falešné zbožnosti, manipulace.
• Motivy rodinného konfliktu a vzdoru (děti, služebnictvo × Orgon, paní Pernellová); lsti a přestrojení – Elmírina „zkouška“ Tartuffa před skrytým Orgonem.
• Motiv majetku a závěti – Orgon přepisuje veškerý majetek na Tartuffa; královské spravedlnosti – zásah krále v závěru jako deus ex machina.

Hlavní myšlenka

• Varování před lidmi, kteří se za vnější zbožností a moralizováním skrývají vlastní prospěch, chamtivost a erotické touhy.
• Důraz na zdravý rozum, kritické myšlení a schopnost vidět věci, jaké jsou, nikoli, jak je chceme vidět.
• Kritika slepého obdivu a nekritické autority v rodině i společnosti.
• Ocenění opravdovosti a poctivosti oproti líbivé, ale falešné „ctnosti“.

Námět

• Molière byl inspirován jevem náboženské přetvářky ve francouzské společnosti 17. století – tzv. devóti (přehnaně zbožní) a různými náboženskými spolky, kde se zbožnost stávala prostředkem moci, kontroly a vlivu.
• Hra reaguje na konkrétní typy lidí, kteří se vydávali za duchovní „rádce“ domácností a přitom sledovali finanční a jiné osobní zájmy.
• V pozadí je vlastní Molièrova zkušenost s útoky zbožných kruhů na jeho dřívější hry – Tartuffe je i osobní výpovědí a obranou proti pokrytectví, které autora pronásledovalo.

Kompozice a struktura díla

• Klasická komedie o pěti dějstvích.
• Jednoty místa, času (volně) a děje – vše se odehrává v domě Orgonovy rodiny.
• Děj se rozvíjí od expozice rodinné situace, přes střet o Tartuffa, po odhalení a zásah krále.
• Komický efekt je založen na situační komice, slovních přestřelkách, přestrojení rolí (Elmířina „lest“), kontrastu postav a dramatické ironii (divák ví o Tartuffovi dříve než Orgon).

Vypravěč

• Hra nemá klasického vypravěče (jde o drama), děj se odvíjí výhradně skrze dialogy a jednání postav.
• Expozici i komentář ke dění nesou jednotlivé postavy (Dorina, Kléant, paní Pernellová atd.), které pojmenovávají charakter Tartuffa i Orgonovu zaslepenost.

Jazyk a styl

• Dialogy jsou postaveny na kontrastu „vysokého“ moralizujícího jazyka Tartuffa a paní Pernellové s hovorovějším, přímočarým jazykem Doriny a Kléanta.
• Bohatá slovní komika, hyperboly, ironie a sarkasmus, časté „chytání za slovo“.
• V originále veršovaná komedie; v překladu Antonína Přidala (příloha) převedena do volnějšího „mluveného“ verše/prozy, aby text působil současněji a přirozeněji.
• Styl je svižný, útočný, výrazně herecký – role jsou psány tak, aby vynikla gestika, mimika a tempo.

Charakteristika postav

• Orgon – hlava rodiny, člověk zásadově „zbožný“ vnější formou, ale absolutně zaslepený Tartuffem; oběť i spoluviník (ignoruje varování), rozhoduje o sňatku dcery.
• Tartuffe – podvodník, který se vydává za zbožného, využívá Orgonovy důvěry, chce získat majetek i Elmíru, zosobnění pokrytectví a falešné svatosti.
• Elmíra – Orgonova manželka, rozumná, klidná, schopná taktické lsti; odhalí Tartuffa „na vlastní kůži“.
• Damis – Orgonův impulsivní syn, plný spravedlivého hněvu, ale neobratný v důkazech.
• Mariana – Orgonova dcera, miluje Valéra, trpí kvůli vynucenému sňatku s Tartuffem.
• Valér – Marianin snoubenec, rozumový protějšek, mladík plný citu, ale někdy ukřivděný.
• Dorina – služka, výrazně rozumová a odvážná, komentuje dění, ironizuje, prakticky tahá za nitky řešení.
• Kléant – Orgonův švagr, „hlas rozumu“ hry, umí formulovat obecné morální a filozofické soudy.
• Paní Pernellová – Orgonova matka, nekriticky obdivuje Tartuffa, je příkladem slepé staromódní zbožnosti.

Časoprostor

• Doba: druhá polovina 17. století (Molièrova současnost).
• Místo: Orgonův měšťanský dům v Paříži (reprezentant tehdejší vyšší měšťanské společnosti).

Stručný obsah díla

Orgon přivede do svého domu zbožného Tartuffa, kterého považuje za vzor ctnosti. Celá rodina (kromě paní Pernellové) vnímá Tartuffa jako falešného svatouška, který se dere k moci, ale Orgon jejich varování ignoruje. Rozhodne se dát Tartuffovi za ženu svou dceru Marianu a zároveň na něj přepisuje svůj majetek. Tartuffe se pokusí svést Orgonovu ženu Elmíru – ta, aby otevřela Orgonovi oči, inscenuje před ním (schovaným pod stolem) scénu, v níž Tartuffe jasně projeví svou chtivost. Orgon konečně prohlédne, vyhodí Tartuffa z domu, ale zjistí, že mu dal právně platnou smlouvu na majetek a navíc Tartuffovi svěřil kompromitující listiny. Tartuffe Orgonovi hrozí vyklizením domu a udáním králi. Situaci nakonec zachrání zásah panovníka – král Tartuffa odhalí jako známého podvodníka, nechá ho zatknout a Orgonovi odpouští i vinu spojenou s listinami. Vše končí smířením v rodině a plánovanou svatbou Mariany s Valérem.

Podrobný děj (podle dějství)

1. dějství

V úvodní scéně paní Pernellová ostře kritizuje celou Orgonovu rodinu – dle jejích slov jsou všichni lehkomyslní, nepořádní a jen Tartuffe je „opravdový svatý muž“, který je vede k pravdě. Dorina a ostatní se snaží upozornit na Tartuffovu přetvářku, ale paní Pernellová odmítá jakoukoli kritiku. Kléant se pokouší racionálně argumentovat, že Tartuffe je jen přehnaně moralizující extrémista. Orgon se vrací domů z cest; Dorina mu referuje o stavu v domě, ale Orgon se stará pouze o Tartuffeho (neustále se ptá „A Tartuffe?“). Kléant vede s Orgonem spor o povaze skutečné zbožnosti. Orgon oznamuje, že chce Marianu provdat za Tartuffa, přestože je zasnoubena s Valérem. Mariana je zdrcená, Dorina ji nabádá, aby se bránila.

2. dějství

Orgon Marianě výslovně sděluje, že si musí Tartuffa vzít. Mariana se zdráhá, ale neumí se otci postavit. Dorina energicky zasahuje, ironizuje Orgonovo rozhodnutí a hájí Marianin vztah k Valérovi. Mezitím přichází Valér; dojde ke komické hádce milenců (každý tvrdí, že jde naproti druhému, ale přitom se „uráží“), kterou musí Dorina rozplést. Je domluven plán – zdržovat sňatek, získat na svou stranu Elmíru a Kléanta, aby Orgonům záměr zvrátili.

3. dějství

Damis (Orgonův syn) je rozhodnut Tartuffa usvědčit. Elmíra požádá Tartuffa o rozhovor mezi čtyřma očima, aby jej přemluvila ve prospěch svatby Mariany s Valérem. Tartuffe využije situace a Elmíře se otevřeně vyzná z erotické náklonnosti; nabízí kompromisy, omlouvá se a snaží se své plány zakrýt náboženským „výkladem“. Damis, který vše tajně slyšel, vyběhne z úkrytu a odhalí Tartuffeho před Orgonem. Tartuffe zvolí strategii falešného pokání, obviňuje sám sebe, tváří se jako největší hříšník – a Orgon mu opět uvěří, zato Damise vyžene z domu a rozhodne se Tartuffovi přenechat i celý majetek.

4. dějství

Elmíra přesvědčí Orgona, aby se schoval pod stůl a slyšel Tartuffeho „na vlastní uši“. Tartuffe přichází, Elmíra záměrně „koketuje“ a předstírá, že jeho nabídku přijímá, pokud ji nebude ohrožovat společensky. Tartuffe otevřeně vyjadřuje touhu po Elmíře a relativizuje náboženské zábrany. V okamžiku, kdy už Tartuffe zajde příliš daleko, Orgon vyskočí z úkrytu, Tartuffa odhalí a vyžene z domu. Krátce nato však Orgon zjistí, že Tartuffe drží v rukou nejen právně platnou smlouvu o převodu majetku, ale i kompromitující listinu (písemnosti emigranta Argase). Tartuffe posílá exekutora (Loyala), který má Orgonovu rodinu vystěhovat, a informuje krále o Orgonově „velezradě“.

5. dějství

Orgonova rodina je zoufalá, Orgon si uvědomuje své omyly a hrozí mu nejen ztráta majetku, ale také vězení. Valér se ukáže jako opravdový přítel a nabídne Orgonovi pomoc s útěkem. Přichází policejní důstojník spolu s Tartuffem a zdá se, že Orgon bude zatčen. Důstojník však nečekaně zatkne Tartuffa – král prý dobře zná jeho minulost (je známý podvodník pod falešnou identitou) a rozhodl se ochránit Orgonovu rodinu. Orgonovi je odpuštěno spojenectví s Argasem, Tartuffe je odveden do vězení. Vše vrcholí smířením – Orgon se majetkově i rodinně „napravuje“, Damis se může vrátit, Mariana se může provdat za Valéra a Dorina komentuje, jak „mála nechybělo, a Tartuffe vyhrál“.

Vlastní zhodnocení

Tartuffe patří k nejvýraznějším satirickým komediím klasického dramatu díky mistrovskému odhalení lidských slabostí a společenských vad. Molière dosahuje komického vrcholu kontrastem mezi falešnou zbožností a zdravým rozumem, což dodává hře univerzální aktuálnost – i dnes varuje před manipulátory skrývajícími se za morální masky. Dramaturgie je precizní, postavy typizované, ale živé, a závěr s královským zásahem zdůrazňuje ideál spravedlivé autority. Dílo je nejen zábavné, ale i hluboce morálně poučné, s trvalou divadelní hodnotou.

Článek Tartuffe (Molière) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: 451 stupňů Fahrenheita

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Rozbor: 451 stupňů Fahrenheita

Základní údaje o díle

• Autor: Ray Bradbury
• Literární forma: próza
• Literární druh: epika
• Literární žánr: dystopický román
• Rok vydání (originál): 1953
• Původní jazyk: angličtina

Téma

• Román zachycuje totalitní společnost blízké budoucnosti, kde je zakázáno vlastnit a číst knihy a kde požárníci místo hašení požárů pálí knihy.
• Hlavní hrdina Guy Montag postupně prochází vnitřní proměnou a začíná vzdorovat systému, který usiluje o likvidaci myšlení, osobní svobody a kultury.

Motivy

• Oheň jako symbol ničení i obnovy
• Manipulace, cenzura, zákaz knih
• Osamělost a odcizení v moderní společnosti
• Ztráta lidskosti a apatie
• Vzpoura jedince proti systému
• Hledání smyslu života a poznání

Hlavní myšlenka

• Hlavním poselstvím díla je varování před totalitou, ztrátou svobody slova, povrchností, apatií a úpadkem kulturních a lidských hodnot.
• Bradbury zdůrazňuje nezastupitelnou úlohu knih, myšlení a individuality v životě člověka i celé společnosti.

Námět

• Námětem je autorem vytvořená futuristická vize světa, v němž je knihám připisována moc zpochybňovat status quo a bránit masové manipulaci. Inspirací byly historické příklady cenzury a totalitních režimů 20. století.

Kompozice a struktura

• Román má tři rozsáhlé oddíly, děj je nepřerušovaně chronologický.
• Využívá retrospektivy, vnitřní monology, symbolické scény a dialogy.
• Struktura sleduje proměnu Montaga od loajálního požárníka až po odpůrce režimu a hledajícího uprchlíka.

Vypravěč

• Vypravěč je er-forma, sleduje zejména vnitřní svět hlavní postavy Guye Montaga.
• Perspektiva je převážně subjektivní, s důrazem na psychologii hrdiny.
• Vypravěč často nahlíží do myšlenek, dojmů a reflektuje vnímání apatie i odporu v okolním světě.

Jazyk a styl

• Jazyk je bohatě obrazný, mnohdy metaforický a emotivně nabitý.
• Časté jsou symboly, kontrasty, znepokojivý rytmus a sugesce.
• Styl je moderní, místy úsporný, někde expresivní, dialogy bývají úsečné i filosoficky zaměřené.

Charakteristika postav

• Guy Montag: hlavní hrdina, původně loajální požárník, který prochází zásadní vnitřní proměnou.
• Mildred Montagová: Montagova žena, závislá na „parapracovní“ rodině v televizi, neschopná hlubších citů, symbol pasivity.
• Clarissa McClellanová: mladá dívka, vnímavá a inspirativní, otevírá Montagovi oči.
• Kapitán Beatty: šéf požárníků, cynický obhájce systému, vzdělaný paradoxně z četby knih.
• Profesor Faber: bývalý profesor angličtiny, pomáhá Montagovi pochopit význam knih.
• Mechanický pes: robotická bytost určená k likvidaci odpůrců systému.

Časoprostor

• Místo: fiktivní americké město budoucnosti
• Čas: neurčitá, blízká budoucnost

Stručný obsah díla

Guy Montag, požárník, který pálí knihy, začne po setkání s dívkou Clarissou pochybovat o smyslu své práce a společnosti. Po sérii šoků a zlomů se z něj stává protivník systému a prchá za skupinou intelektuálů, kteří si myšlenky a knihy uchovávají zpaměti.

Podrobný děj

Guy Montag je běžný člen požárnického sboru v totalitní společnosti, v níž mají požárníci za úkol ne hasit, ale pálit knihy. Za vlastnění knih hrozí přísné tresty a celá společnost je podrobena tvrdé kontrole a cenzuře. Lidé žijí pasivně, u televize, v atmosféře plošného dohledu a v otupující konzumaci zábavy. Montag tuto situaci dlouho neřeší, dokud nepotká mladou sousedku Clarissu. Ta mu klade zcela nečekané otázky, ukáže mu krásu světa, přemýšlení a vášeň pro poznání. Montag je jejím pohledem fascinován, vnitřně otřesen i zneklidněn.

Clarissin záhadný odchod a pokus jeho ženy Mildred o sebevraždu Montaga hluboce zasáhnou. Začne o svém životě přemýšlet. V práci zažívá bolestivý šok při požáru domu staré ženy, která si raději zvolí smrt, než aby se vzdala svých knih. Toto Montagovo svědomí naprosto otřese a zapochybuje o dosavadním smyslu svého zaměstnání a režimu, kterému slouží.

Montag doma skrytě uchovává několik knih, které z akcí zachránil. Snaží se je pochopit, číst a hledá v nich odpovědi. Pomoc získá u tajemného profesora Fabera, který mu vysvětlí hodnotu knih, nabádá ho k opatrnosti a zároveň je stejně jako Montag obětí systému, který rozdrtil svobodné myšlení. Montag touží knihy uchovat a ochránit, aby se daly předat dalším generacím.

Situace se vyhrotí, když Mildred na Montaga donáší a jejich byt navštíví požárníci pod vedením kapitána Beattyho. Montag v rozjitřeném stavu nakonec Beattyho zabije a dá se na dramatický útěk před zákonem, který symbolizuje mechanismus totalitního dohledu v podobě mechanického psa. Jeho útěk vede přes město až do divočiny, kde nakonec potká skupinu intelektuálů vedených Grangerem. Tito lidé, žijící mimo město, uchovávají knihy zpaměti, aby vědomosti přežily. Montag je přijat mezi ně, stává se součástí nové skupiny, která čeká na příležitost obnovit lidskost a šířit vědění ve světě po zániku totalitní společnosti.

V závěru románu je město zničeno válkou a Montag s dalšími přeživšími putuje krajinou v naději na nový začátek kultury a svobodného myšlení.

Vlastní zhodnocení

451 stupňů Fahrenheita představuje nadčasové varování před cenzurou, otupělostí a ztrátou kritického myšlení. Román působí stále aktuálně a vyniká hlubokou psychologií hrdinů, symbolikou i vypravěčským jazykem. Čtenáře inspiruje k zamyšlení nad vlastní odpovědností za uchování svobody a smyslu života. Dílo je strhující, výmluvné a filosoficky podnětné, s mimořádně silným protiválečným a humanistickým apelem.

Článek 451 stupňů Fahrenheita (R. Bradbury) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkaCZ

Rozbor: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Základní charakteristika

• Literární žánr: dobrodružný fantasy román
• Literární druh: epika
• Literární forma: próza
• Autor knihy: John Ronald Reuel Tolkien
• Rok prvního vydání: 1937
• Jazyk: angličtina (překlady do češtiny)

Téma

• Hobit spočívá v dobrodružství a osobním růstu hlavní postavy Bilba Pytlíka. Příběh zkoumá motivy odvahy, přátelství, boje dobra proti zlu, hledání vlastní identity, významu loajality a překonávání vlastních slabostí v kontextu fantasy světa obývaného magickými bytostmi.

Hlavní myšlenka

• Myšlenkou je, že i obyčejný, zdánlivě nezdolný jedinec může překonat sám sebe a dosáhnout hrdinství díky odvaze, důvtipu a pevnému charakteru.
• Dílo zdůrazňuje hodnotu vnitřní síly, soudržnosti a smyslu pro dobro v proměnlivém světě.

Námět

• Námět vychází z Tolkienových znalostí legend, pohádek a mytologií a transformuje je do fiktivního světa Středozemě.
• Příběh sleduje cestu hobita Bilba a družiny trpaslíků na nebezpečné dobrodružství za pokladem ukrytým pod Osamělou horou.

Motivy

• Dobrodružství a cesta hrdiny
• Boj dobra proti zlu
• Přátelství, loajalita a soudržnost
• Vnitřní růst a překonání strachu
• Magie a fantazie ve světě
• Význam domova a identity

Kompozice

• Kniha má chronologickou lineární kompozici
• Rozděleno do 19 kapitol.
• Každá kapitola popisuje jinou část cesty, vývoj postav a situace, přičemž se střídají popisné, vypravěčské a dialogové pasáže. Kompozice postupně graduje od poklidného začátku až po závěrečné dramatické události.

Vypravěč

• Vypravěč je nepřímý, vševědoucí, v er-formě, výjimečně občas oslovuje čtenáře.
• Styl vyprávění je přátelský, lehce humorný, s hravými prvky, které zpřístupňují děj i mladším čtenářům. Jazyk je spisovný, obohacený o poetické obrazy, symboly a nadsázku.

Podrobný děj

Příběh začíná v Hobitíně, ve vzdálené zemi Středozemě, kde žije malý a pohodový hobit Bilbo Pytlík v komfortní hobití noře. Jeho život se mění příchodem čaroděje Gandalfa a skupiny třinácti trpaslíků vedených králem Thorinem Pavézou. Ti mají za cíl získat zpět svůj starý poklad, který jim ukradl drak Šmak a usadil se v Osamělé hoře.

Bilbo je jako neochotný hrdina přibrán k nebezpečné výpravě, která ho zavede přes divoké lesy, nehostinné pláně a temné hory. Na cestě skupina čelí mnoha překážkám: setkávají se s nebezpečnými skřety, obřími pavouky, trolly, elfskými králi i lidmi. Bilbo, zpočátku obyčejný a plachý, se postupně stává odvážným a důvtipným členem družiny, a to hlavně díky svému náhodně získanému kouzelnému prstenu, který mu umožňuje stát se neviditelným.

Jeho odvaha a důvtip mnohokrát zachraňují skupinu z nebezpečných situací, například při přepadnutí trollů či při vyjednávání s elfským králem. S přibývajícím časem se z Bilba stává nejen užitečný společník, ale i morální kotva.

Vyvrcholením je bitva o poklad po smrti draka Šmaka, která přivede do Středozemě několik ras – lidi, trpaslíky, elfy i skřety. Konflikt o vlastní právoplatný podíl na pokladu vyvrcholí smrtí Thorina a vyústí ve smíření a návrat Bilba do rodného Hobitína. I přes hořkost ztráty a nečekané změny si Bilbo uvědomí, jak moc se během cesty změnil, získal odvahu, zkušenosti a hlubší pohled na svět.

Vlastní zhodnocení

Hobit je mistrovské dílo, které spojuje jednoduchost pohádky s hlubokými tématy odvahy, přátelství a osobního dospívání. Tolkienova fantazie vytvořila živý, věrohodný svět plný detailů, který ovlivnil celou moderní fantasy literaturu. Dílo oslovuje nejen čtenáře všech věkových kategorií, ale i ty, kdo hledají příběh s hodnotným morálním a filozofickým poselstvím.

Článek Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky (Tolkien) – rozbor se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.