Škola se řídila se vzorem univerzit v Bologni a Paříži a v krátkém čase dosáhla mezinárodního věhlasu. Zakládací listina, začínající „Karel, z Boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše, a český král. Na věčnou té věci paměť – aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost a nad ni, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli pokládat, za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, nebo aby jejich dychtění bylo ukojeno, v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.“

Při svém vzniku mělo vysoké učení čtyři fakulty a to: teologickou, svobodných umění, právnickou a medicínskou. Na univerzitě se nacházeli nejen domácí, ale i mnozí cizí učitelé a studenti, zejména ze středoevropských oblastí. Právě pro tyto a mnoho dalších se stala Praha dostupnou a univerzita oblíbenou.

Syn a nástupce Karla IV., Václav IV., rozšířil svůj vliv na univerzitu a Kutnohorským dekretem v roce 1409 posílil rovněž postavení domácích členů akademické obce.

Nedlouho poté s působením husitského reformního hnutí, které předpovídalo evropskou reformaci, se proměnila pražská univerzita. Jednou z vlivnějších osob se zde stává Mistr Jan Hus, rektor Univerzity Karlovy.

Vláda Rudolfa II., který byl přezýván mecenášem kultury a vědy, na sebe nezapomněla poukázat ani na univerzitě. Se vzdělanci, jako byl například Tycho Brahe nebo Edward Kelly, prestižnost této školy jen rostla.

Dokonce i třicetiletá válka, jež proběhla v 17. Století, měla vliv na budoucí chod. Protihabsburská opozice byla poražena a král Ferdinand III., tak mohl spojit Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu. Od roku 1654 se Karlova univerzita jmenovala    Karlo-Ferdinandova univerzita (název se udržel do roku 1918).

K přispění  utváření moderního rázu univerzity se podílela léta po skončení třicetileté války, univerzita se stávala státní školou vzdělávající vrstvu nové inteligence.

Již za vlády Leopolda I. (1657/1705) byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena v roce 1882 na dvě: českou a německou. Během 19. století se obě univerzity mohly pyšnit svojí vysokou vědeckou výší. Na české univerzitě se promítly osobnosti jako prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk, František Martin Pelcl, Jan Evangelista Purkyně nebo prof. MUDr. Josef Thomayer, po němž nese Fakultní Thomayerova nemocnice svůj název. Na německé univerzitě mimo jiné působil například Albert Einstein.

Některé výsledky vědeckého bádání Univerzity Karlovy dosáhly světového měřítka.  Za připomínku stojí objevy v oboru polarografie profesora Jaroslava Heyrovského, jenž za svoje vědecké zkoumání získal v roce 1959 Nobelovu cenu.

Velké ztráty znamenala okupace českých zemí německými vojsky pod velením Adolfa Hitlera, který byl v té době říšským kancléřem.

V této době proběhly studentské demonstrace (28. října 1939) a jako reakcí na ně byly, po pohřbu medika Jana Opletala, české vysoké školy uzavřeny. Následovala perzekuce studentů i učitelů univerzity.

V roce 1945 pražská univerzita opět zahájila provoz, tentokrát ale bez německé univerzity v Praze, jež se v roce 1939 připojila k svazku univerzit říšských a zanikla s koncem nacistické říše.

V současné době Karlova univerzita nabízí 17 fakult (14 v Praze, dvě v Hradci Králové a jednu v Plzni), kde připravuje odborníky pro širokou oblast (např.: humanitní a společenské vědy, včetně učitelství, nebo přírodních a lékařských věd). V řadě oborů je Univerzita Karlova jedinou vysokou školou v České republice, která dané vzdělání nabízí.

Článek Historie Karlovy univerzity se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět:Právo, politologie

Zaslal(a): JanaKostkova

Island je malý ostrovní stát v severním Atlantiku. Svou polohou, rozlohou, počtem obyvatel, politickým systémem, ale i zaměřením ekonomiky je bezesporu zemí nanejvýš výjimečnou. Právě poloha ostrova naznačuje, jaký by mohl být jeho vztah k okolnímu světu. Ostrov leží na půli cesty mezi Amerikou a Evropou, je tedy dostatečně vzdálen od obou, o kousek blíže má ale přece jen ke Starému kontinentu. To potvrzují i obyvatelé Islandu, kteří se sami považují spíše za Evropany nežli Američany.

Do roku 1918 byl Island součástí dánské monarchie. Po konci první světové války, kdy většina evropských národů poprvé zažila pocit vlastní nezávislosti, byl Island (až do roku 1939) stále svázaný personální unií s Dánskem, které mj. řídilo islandskou zahraniční politiku. [1]Teprve od roku 1944 je Island autonomní parlamentní republikou s prvky semiprezidentského modelu.

Politický systém Islandu

Island je klasickou parlamentní republikou. Hlavou státu je přímo volený prezident, aktuálně Guðni Thorlacius Jóhannesson. Přestože islandská ústava dává prezidentovi poměrně široké pravomoci jak exekutivního, tak legislativního charakteru[2] , v praxi zastává hlavně reprezentativní úlohu bez většího reálného politického vlivu. Klíčovou roli v exekutivě tak hraje premiér spolu s jednotlivými ministry. [3]

Zákonodárná moc je pak představována jednokomorovým parlamentem Althingem. O Althingu se často hovoří jako o nejstarším zákonodárném sboru v Evropě – byl založen již v roce 930. Do roku 1991 byl dvoukomorový a měl 60 členů, od roku 1991 je jednokomorový a má 63 členů, 54 z nich je voleno z osmi správních celků země. V čele vlády stojí premiér, který je vybírán prezidentem z členů althingu. [4] Dle současné úpravy se volby do Althingu konají každé čtyři roky, přičemž se, podobně jako v České republice, používá poměrného volebního systému.

Hlavou státu je prezident, který je rovněž volen přímo občany a plní spíše reprezentativní funkci. Výkonná moc je soustředěna v rukou vlády v čele s premiérem. Vláda byla zatím vždy v historii republiky tvořena zástupci dvou či více politických stran, neboť žádná politická strana dosud nikdy v historii republiky nezískala více než polovinu křesel.

Islandská vláda a její ministerský předseda je jmenována prezidentem v okamžiku, kdy se na ní domluví hlavní islandské politické strany, v nejasných situacích je jmenován zvláštní vyjednávač, jehož úkolem je zprostředkovat vytvoření vlády.

Jednou ze zvláštností politického systému Islandu je to, že konfliktní linie po ideové konsolidaci jednotlivých stran neprobíhají už mezi politickými stranami, ale uvnitř stran.[5] Důsledkem je, že se uvnitř politických stran vytvářejí různé frakce, které v budoucnu často vytváří strany nové (jako tomu bylo v případě Aliance).

Další zajímavostí je fakt, že v porovnání se skandinávským modelem stranického systému, chyběla na Islandu klasická liberální strana. Ve srovnání se Skandinávií je nejsilnější islandská strana (Strana nezávislosti) orientovaná doprava, zatímco sociální demokracie byla v poválečné éře jednou z nejslabších stran. Radikální levice dosahovala větších volebních úspěchů než sociální demokracie v každých volbách od roku 1942 až 1987, což je mezi severskými státy (kromě Finska) jev unikátní. ‚Farmářská strana‘ (Strana pokroku) má daleko silnější podporu než švédské a norské strany stejného zaměření.[6]

Poslední volby se konaly v říjnu 2017. Většinovou vládu vytvořily Strana nezávislosti (ve volbách 25,2 % hlasů), Zelená levice (16,9 %) a Pokroková strana (10,7 %). V opozici jsou Sociálnědemokratická aliance (12,1 %), Strana středu (10,9 %), Pirátská strana (9,2 %), Lidová strana (6,9 %) a Obnova (6,7 %).[7]

V porovnání s evropskou politikou hrají na Islandu výrazně větší roli osobní vztahy mezi politiky. V jednotlivých stranách se tak vytváří různé frakce, a je tedy často velmi obtížné určit skutečný postoj dané strany k určité otázce. Výrazným atypickým rysem islandského politického systému je pak dlouhodobá dominance pravicové, konzervativně-liberální Strany nezávislosti. Ta se v minulosti účastnila téměř všech islandských vlád, a její postoj k evropské integraci byl tedy jedním z nejdůležitějších faktorů.

Pravomoci prezidenta

Podle islandské ústavy má její prezident poměrně silné výkonné pravomoci. Má právo jmenovat a odvolávat veřejné úředníky, rozpouštět parlament a disponuje suspensivním právem vetovat zákony. V politické praxi však nedochází k využívání těchto pravomocí a Island se prakticky chová jako normální parlamentní demokracie, kdy vláda je politicky odpovědná parlamentu. I když prezident musí podpisovat všechny vládní rozhodnutí, politickou odpovědnost nese příslušný ministr. Obecně můžeme říci, že islandský prezident plní především ceremoniální funkce a že má podobné postavení jako skandinávští monarchové. Tento systém je ovlivněn dlouholetou parlamentní politickou praxí v rámci Dánského království, od kterého Island získal nezávislost až v roce 1944.

Dle textu dosud platné islandské ústavy z roku 1944 je tamní prezident vybaven velmi silnými pravomocemi, které z něj dělají sensu stricto jednu z kompetenčně nejsilnějších hlav státu v Evropě. Čistě z pohledu na samotný text ústavy se jedná dle řady autorů o polo-prezidentský režim, což bývá připisováno zejména faktu, že při sepisování ústavy byl prezident vnímán jako nástupce monarchy. Avšak prakticky nikdo z autorů nezapomene u této problematiky zdůraznit skutečnost, že realita a politická praxe jsou diametrálně odlišné od psaného textu ústavy a prezident je v reálném výkonu úřadu velmi slabý, neboť dle zvyklostí svých práv využívá zcela minimálně.[8]To je dáno jednak specifickou politickou kulturou země, jednak relativně stručným textem ústavy, který řadu otázek nevyjasňuje a nechává velký prostor pro nepsané zvyklosti, které ale často mohou jít proti samotnému textu ústavy.

Prezidentské volby

Islandský prezident je volen v přímé volbě na dobu čtyř let (čl. 3 a 6)[9], přičemž pasivní volební právo je podmíněno souhlasem nejméně 1500 a nejvíce 3000 voličů disponujících aktivním volebním právem, tedy občanů Islandu dosáhnuvších věku 18 let. Volba je následně přímá, tajná a probíhá jednokolově, kdy ke zvolení do úřadu stačí prostá většina, nikoliv absolutní. Pokud se o prezidentský úřad uchází pouze jediný kandidát, je automaticky zvolen a obsazuje úřad. Reálně tedy často obsazování úřadu hlavy státu probíhá na principu automatického obnovování, protože je zažitý konsensus, že pokud stávající prezident vykonává úřad ke spokojenosti občanů a chce nadále pokračovat, tak není nutné vypisovat nové volby.

Je však zajímavé zde poukázat na skutečnost, že minulý prezident Grímmson se musel v letech 2004 a 2012 postavit několika soupeřům, přičemž co je zajímavé, je že tyto roky odpovídají dvěma využitím prezidentského veta. V roce 2004 odmítl prezident Grímmson podepsat kontroverzní mediální zákon, čímž vyvolal ústavní krizi a následně v roce 2010 odmítl podepsat zákon o odškodnění Nizozemska a Velké Británie. Po každém z těchto prezidentských vet se ve volbách proti stávající hlavě státu postavil protikandidát [10]

Jak již bylo zmíněno, prezident Islandu je v reálném výkonu funkce jedním z nejslabších prezidentů. Politická praxe je reálně taková, že i samotné využití ústavou vymezených pravomocí často vede k politické krizi, což lze dobře ilustrovat na případu bývalé prezidentky Vigdis Finnbogádóttir, která na znamení svého nesouhlasu v symbolickém protestu o několik hodin pozdržela podpis zákona, což vedlo k silným protestů ze strany ministrů vlády.[11]

Zákonodárná moc Prezidenta

Ale vraťme se k reálným kompetencím prezidenta, jak je určuje text ústavy. Podlé té prezident spolu s parlamentem sdílí zákonodárnou moc. Avšak prezident disponuje právem rozpustit parlament, čehož však reálně nevyužívá. Avšak v případě neschopnosti parlamentu zasedat má prezident právo vydávat prezidentské dekrety, které však musí být následně zpětně schváleny parlamentem ve chvíli, kdy ten je schopný zasedat. [12]Prezident taktéž disponuje právem legislativní iniciativy a právem prezidentského veta zákona. Nicméně v případě, kdy by tohoto práva využil, tak je zákon automaticky předložen občanům ke schválení v referendu, které má právo prezidentské veto přehlasovat.

Prezident však nedisponuje rozpočtovými pravomocemi, stejně tak nemá možnost sám vyhlásit referendum (s výjimkou využití veta, které automaticky vede právě k referendu), stejně jako nemá deklarovánu možnost požadovat soudní přezkoumání rozhodnutí. Podle zákona však disponuje velmi silnými pravomocemi ohledně formování vlády, kde sensu stricto vládě sám předsedá, jmenuje ministry a taktéž je odvolává. Avšak vláda je ve svém počínání přímo odpovědná parlamentu. Althing nicméně může prezident sám rozpustit. Stejně tak ale může parlament vyvinout snahu o odvolání hlavy státu, kdy je k tomuto aktu potřeba hlasů tří čtvrtin poslanců, kteří však svůj návrh následně musí nechat potvrdit lidem v referendu. Pokud však občané v hlasování nedají souhlas s tímto návrhem, je parlament automaticky rozpuštěn, přičemž na řadu přicházejí předčasné volby.

Současný prezident Islandu

Současnym prezidentem Islandu je Guðni Thorlacius Jóhannesson. Je to historik, byl docentem na univerzitě Islandu až do svého zvolení. Jeho pole výzkumu je moderní islandský historie, a publikoval řadu prací na Cod válek, se 2008-2011 islandský finanční krize a islandský předsednictví, mezi jinými tématy. Jeho prezidentská kampaň v roce 2016 byla velmi skromná. Jóhannesson byl politickým nováčkem a nikdy nepůsobil v žádném veřejném úřadu.  Objížděl voliče způsobem „od dveří ke dveřím“, jezdil v staré Škodě Favorit a celkové náklady na jeho kampaň dosáhly v přepočtu pouhé dva miliony českých korun. Ve volbách, které se konaly 25. června 2016, nakonec získal 39,1 procenta hlasů; 1. srpna 2016 složil přísahu a oficiálně se ujal úřadu.

Závěr

I přesto, že podle islandské ústavy prezident disponuje velmi obsáhlými pravomoci, v politické praxi však nedochází k využívání těchto pravomocí a Island se prakticky chová jako normální parlamentní demokracie, kdy vláda je politicky odpovědná parlamentu. I když prezident musí podpisovat všechny vládní rozhodnutí, politickou odpovědnost nese příslušný ministr. Obecně můžeme říci, že islandský prezident plní především ceremoniální funkce a že má podobné postavení jako skandinávští monarchové. Tento systém je ovlivněn dlouholetou parlamentní politickou praxí v rámci Dánského království, od kterého Island získal nezávislost až v roce 1944.

Zdroje

• BRUNCLÍK, Miloš, HAVLÍK, Vlastimil a PINKOVÁ, Aneta. Skandinávie: [proměny politiky v severských zemích]. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. xvi, 303 s. ISBN 978-80-7357-703-2.
• General Elections 2017 in Iceland [online] 2017 [cit.20-04-2020] dostupné z: https://icelandmonitor.mbl.is/elections2017/
• KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 308 s. Dějiny států. ISBN 80-7106-408-4.
• KOPEČEK, L. Island. In STRMISKA, M., et al. Politické strany moderní Evropy. Praha : Portál, 2005. s. 728. ISBN 80-7367-038-0.
• KRISTINSSON, G. Iceland and the European Union: Non-decision on membership. In MILES, L. The European Union and the Nordic Countries. London : Routledge, 1996. s. 310. ISBN 0-415-12423-9

[1] KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. 2011. s. 243

[2] Poznámka: Někteří autoři Island kvůli textu ústavy označují jako poloprezidentskou demokracii, přestože reálně funguje jako typická demokracie parlamentního typu

[3] KOPEČEK, L. Island. In STRMISKA, M., et al. Politické strany moderní Evropy. 2005. s. 262-263

[4] KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. 2011. s. 36

[5] KOPEČEK, L. Island. In STRMISKA, M., et al. Politické strany moderní Evropy. 2011. s.277-278

[6] KRISTINSSON, G. Iceland and the European Union: Non-decision on membership. In MILES, L. The European Union and the Nordic Countries s. 344-345.

[7] General Elections 2017 in Iceland [online] 2017 [cit.20-04-2020] https://icelandmonitor.mbl.is/elections2017/

[8] KOPEČEK, L. Island. In STRMISKA, M., et al. Politické strany moderní Evropy.2011

[9] Islandská ústava

[10] (srov. Maškarinec 2012:s. 176).

[11] BRUNCLÍK, Miloš, HAVLÍK, Vlastimil a PINKOVÁ, Aneta. Skandinávie: [proměny politiky v severských zemích]. s.89.

[12] KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. 2011. s 56.

Článek Prezident Islandu (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: filozofie

Zaslal(a): D. Ch.

Antická filozofie

• chaos – vše vzniká z chaosu (počátek), jakýmsi protikladem je kosmos (řád, krása),
• thauma – krása, údiv – ten, kdo chce být (řecký) filozof, musí mít vůli – údiv, který člověk zažívá při vytržení z celku – řecký filozof jej vztahuje jen na jedno
• hen – jedno – zaměřuje většinou holon – celek, celkem je ono jedno (tužka se skládá z více části, ale je jeden celek jako tužka – holon), tato jednota je božský až harmonický celek, který chtějí interpretovat
• všechno; patří Aristofanovi (kynikovi) – mudrc, jakmile jednou se člověk stane mudrcem, může dělat vše, ale i tak zůstane neporušen (pořád to bude tak, jak by to dělal člověk moudrý)
• znalost získávána sociální praxí
• mnohé výrazy se potýkaly se změnou významů – zpočátku především praktického významu

Antická filozofie a její pozadí

• ze slova antik/antiques – starobylý
• jeho výzkum se zaobírá až středověká či arabská civilizace (záchranná antického dědictví)
• musíme rozlišovat kulturní a filozofickou antiku (až do mykénské říše – kulturní či dějepis; u filozofie do šestého století (524-529 NL – uzavírání filozofických škol v Athénách, zavřeny Justiniánem)) – u předsokratických období zlomků – nedochována žádná celá díla
• periodizace – předsokratovská, athénská, helénistická a římská (může být uvedeno víc, takové nejběžnější) – každé období má své problémy a jiné odpovědi na (stejné) otázky
• první výzkumy se týkají vesmíru (kosmos), poté logika…
• jako počátek jsou brání mudrci – bylo jich 7 – proslaveni různými moudrými myšlenkami, počátek většinou také spjat s Milétskou školou
• zaměřují se na celek – sami se cítí být jeho součástí a zajímají se o jeho bytí („vždyť myslet a být je totéž“ – Parmenidés – myšlení je úplně stejné jako bytí; člověk je i přes své myšlení zařazen rovnoměrně zařazen do kosmu mezi další jsoucna) – poté se hledá otázka jsoucna/podstaty světa – předsokratité pouze jako celku
• objevuje se zde nová úroveň člověka – už není na stejné úrovni – posouvá se blíž bohům namísto dalším jsoucnům – přinesla metafyzika (spjato s příchodem myšlenky arche – pralátky)
• ztráta svobody Řeků zajišťuje změnu myšlení a nová témata
• o velikosti antického světa – všude, kam Římané vstoupili
• Řekové tzv příbřežní civilizací – moře pro ně bylo součástí každodenního života
• expanze na východ přirozená, na západ problém kvůli pobřežím (později vyřešeno s mořeplavectvím – jeden z důvodů poklesu zájmu o řecké civilizace)
• Řekové oproti Římanům chudí, většina bez otroků, poměr otrok: obyvatel značně ve prospěch obyvatel
• polis – městské státy, vzájemně konkurenční, Řekové milují boj, soutěž, rivalitu
• v Řecku se vynořuje nový typ člověka – spojený se lstivostí a hašteřivostí – Odysseus – v pozdějším období Římany brána hašteřivost až jako protivná
• théras – ohraničeno, jasno, zřetelno – větší zájem, důraz Řeků na jasné vidění, viditelné i ve vnímání světa – brán jako ohraničený – svět má poloměr cca 2000 km, proud obléká tento kotouč – cesty do podsvětí, tvar disku (stejně jako u Achillova štítu – na kotouči se děje vše), dělen na pásmo severu, jihu a středu (Řecko); nahoře nebeská klenba + hvězdy, poté sféra nadbožská (materiál éter), poté nadměsíční/nadlunární a říše tmy/temnota – devět dní a a nocí bude padat kovadlina z nadlunárního
• apeiron – něco bez formy

Řecký mýtus – nepadá s příchodem pralátky, naopak filozofii živí i nadále

Problematika řecké filozofie – fisis (pro nás fyzika) – roste na starých básních (z období Homéra – teogonie – otázka celku, otázka původu od chaosu až po nejvyššího boha)

snaha o vysvětlení zkušeností – konkrétní jevy vysvětleny skrze mýty (blesky – hněv Diův)

rozvoj politického systému – rozvoj etiky – které morální principy jsou správné – vzniklo při styku s dalšími kulturami – někteří tvrdili, že existuje jedna, někteří více – v obou případech podepřeno argumenty

potřeba svobodného člověka v polis – je i není ho potřeba + problematika politického života – Aristoteles tvrdí, že zemědělec není svobodný – nemá volný čas (takový člověk má otroka – volno pro skutečnou činnost – scholé – měli bychom využít čas pro lepší účel – stát se „lepším člověkem“)

Řekové berou za barbary ty, kteří si nevládnou sami – jsou pyšní na svou (neustále rotující) vládu a ostrakismus (střepinový soud) – Řekové nesnášejí stržení moci na jednu osobu – hegemonismus

Řecká filozofie – má jako vzory stanovené božstvo

Božstvo – komplikovaný lidový polyteismus, jsou s námi uvnitř ve světě, mohou být na vícero místech současně, nesmrtelní, nejsou všemocní

Jakékoliv jsoucno má moc proto, že nejsou dokonalé a mají prostor ke zlepšení

Například Aristotelův bůh – nehybný hybatel – nejdokonalejší jsoucno – je dokonalý, proto nemůže být všemocný

Svět musí vzniknout z něčeho – něco tu je, ale jeho podoby se proměňují

Cykličnost – věci/dějiny se odehrávají v cyklech (viz problematika cyklu z DA) narozdíl od křesťanského, který je chronologický

Řekové mají strach z apeironu – z toho, co není jasné, nemá daný tvar – strach z bezmeznosti, nekonečna/bloudění

Řecká mytologie – velmi osobitá, unikátní (někdy i srovnání s kulturou indiánů), krásně popsané scenérie (narozdíl od Bible, kde jde o popsání myšlenky)

Filozofie – nejvznešenější činnost – filozofie se osvobodila od závislosti na práci – pokud pracuji, nejsou skutečně svobodný člověk – filozofie je tady nepraktická, proto je tedy lidská

Důležitou roli sehrává geometrie – geometrické období v řečtině

Nietze: Pouze dobré věci přežijí.

Host: Co řecká filozofie?

Nietze: V tom případě se nám nedochovalo to největší, co lidstvo vytvořilo.

Slovní zásoba

Doxa – Mínění, zdání, sláva

Áreté – ctnost – čtyři cti u Sokrata – každodenní ctnosti z života

1) Andreia – statečnost

2) Sofia – uvěřenost, moudrost

3) ctnost, spravedlnost

4) zbožnost, mít v účtě – hosiotes, peocetea,

• Kalos – krásný
• Agátos – dobrý
• Kaloagáti – složenina těchto dvou slov
• Eudaimonia – blaženost, cílem většiny filozofů dosáhnout takového štěstí

Vlastos – problematika Sokrata a období

Platónský Sokrates – dnes brán jako klasický, pravý Sokrates (kvůli žádnému dílu) – spor o historického Sokrata

• Snaží se odstínit Sokrata od Platóna – rozklíčoval Sokratovu postavu v dialogích – ostrá rozdílnost pozdního Sokrata od původního – domnívá se, že mladý Sokrates má ke skutečnému blíže.
• – rozřazení děl – ani jazyková analýza nepomohla v jejich zařazení – historický Sokrates je spíš ten mladý
• – rozdělil dialogy do tří skupin – dialogy prvního Platónova období – dialogy vyvracející (vyvracejí – až do první kapitoly Ústavy) a přechodové dialogy (ustupují od vyvrácení) – zprostředkující a nakonec poslední období
• – rozdíly mezi Sokratem a Platónem – Sokrates má filozofii exkluzivně morální, Sokrates stále vyvrací a nedosahuje pravdy, Sokrates pohlíží na duši jako něco co vládne avšak nepřikládá ji nějakou definici, Platón má znalosti matematiky, Platón je „exkluzivní“ oproti Sokratově „pouliční“ filozofii, Platón má zpracovanou politickou teorii (utváří svou utopickou podobu), u Platóna sexuální tématika doplněná i motivem lásky (u Sokrata ne), u Platóna můžeme najít metafyzické náboženství (Sokrates věří v lidová božstva bez kosmické teorie odůvodňující víru, filozofie pro Sokrata je vyvrácení (u Platóna mizí, zaměřuje se víc jiné metodě zkoumání)
• – v čem se Sokratovo pojetí zbožnosti liší oproti jiným – u Platóna je věnován této otázce celý jeden dialog – Eutifron (jméno slavného Sokratova současníka – vědce)
• – koncept běžných dialogů s prvotním Sokratem – konverzace s odborníkem, ke konci uznává, že nic neví.

Eutifron

• – Eutifron stavěn do podoby znalce, Sokrates se ho ptá, Eutifron uvádí příklady
• – hledá se něco jako takové, ne jak to vypadá jako konkrétní příklad
• – náboženství
• – později Platónova koncepce náboženství je komplikovanější, běžné náboženství považuje za určené pro masy
• – Eutifron nakonec formálně vymezí, že jde o nějakou službu bohům – Sokrates to doplní tak, že má ještě pomáhat bohům – Eutifron ke konci dialogu uteče, Sokrates doplňuje zbožnost v jiném díle – chce svou metodou přivádět lidi k dobru

Daimonion

• – Sokrates sice kritizuje poměry, ale podřizuje se božským zákonům v obci
• – někdy je racionalita v koncích – potřebuje nějakou entitu, aby něčeho dosáhla, čeho racionalita nedosáhne
• – Sokrates nepřijímá rozhodnutí, které neprojde rozumem, ALE NAJEDNOU tvrdí, že musíme poslouchat i hlasy nadpřirozena – Sokrates uznává i přijímá obě varianty – sám sebe bere tak, že je morálním filozofem
• – Sokrates nám nepopisuje žádnou metafyziku bohů, prostě tvrdí, že jsou dobří
• – dle Sokrata to bohové mysli dobře s dobrými lidmi, jsou jejich „přátelé“ – dle Sokrata bohové nemohou být zlí – vnutil jim to (specifikum Sokrata)
• – když je někdo křesťan a uznává jeho myšlenky, vyplývá to logicky, že Bůh musí být dobrý – vyvracovalo tehdejší náboženské směry

Sokratovská jedinečnost – jako jediný si uvědomuje, že pomoc druhému člověku ho (toho, kdo pomáhá) činí šťastným – daimonie není egoistická

• – když máte jakoukoliv ze čtyř ctností, máte automaticky všechny

Techné – spojení s řemeslností a uměním

• – Sokrates žije v době, kdy se často reaguje na dramata, či události té doby
• – určité morální hodnoty jsou neslučitelné, neřešitelné – skrze nové techné snaha o racionální rozhodnutí v neřešitelných rozhodnutích

Sofisté – snaží se o nasvětlení konfliktu a aby lidé měli v konfliktu nějakou oporu

Sokrates – snaží se najít jediné techné, které by nám pomohlo v rámci řešení

Štěstí a moudrost

Čím člověk bude moudřejší a mravnější, tím bude šťastnější – člověk se nebude přece iracionálně vyhýbat štěstí – člověk iracionální nemůže být rozumný – neničí tím Sokrates řecká dramata?

Nussbaumová tvrdí, že jde o pocit štěstí, slasti a že je měřitelný – přes peníze nám dá 100 CZK víc než 50 CZK

• – Sokrates odstraňuje vášně a Nussbaumová jej kvůli tomu „ničí“
• – otázka života – na základě vnitřní zkušenosti hledáme věci, co platí

Pythagorejci hledají ve světě harmonii – lze ji vyměřit poměrem (typický poměr je tetrarchis)

• – vidí především geometricky – plošné myšlení – trojúhelníková čísla + magické číslo 10
• – ideální poměry v umění – poměr hlavy k tělu a jiné…
• – Řekové mají schopnost vysvětlovat pythagorovu větu
• – Pentagon – úhlopříčkou pentagramu – krásná je, protože se protínají úhlopříčky v nějakém bodu – zlatý řez
• – První Pythagorejská krize myšlení – nelze nikdy najít algebraický průměr zlatého řezu – iracionální číslo – jeden z největších objevů všech dob
• – Pythagorejci hledají základní poměry – poměr zlatého řezu není možno vyjádřit
• –  strana A musí být vždy lichá – čistě iracionální či nekonečné číslo

Platón

• – matematikou velice osloven
• – velmi dobrým znalcem matematických poměrů – určeno k filozofii
• – vytýká příliš časté počítání

Počtářství, geometrie, matematika s astronomií, vlastní filozofické bádání

Sokrates nechat svého spolubesedníka vyslovit jakoukoliv domněnku a tu spolu řešili – donutí spolubesedníka souhlasit se všemi kroky i přes rozpor – dostává ho do nesouladu či šoku – největší neštěstí

Aristoteles tuto metodu nazval peiratickou (zkouška) metodu

Byly vymyšlený absurdní konstrukce pro pohyb planet – bylo snahou dokázat, že planety nejsou bludné a že mají (komplikovanou) trajektorii

Dialektika vychází z pravděpodobných začátků

Metoda dokazující – naprosto nesporné počátky

Z logického rozporu – vyplývá, že osoba říká A i B – účel není striktně logický, záměr je čistě etický – probudit člověka

Premisy jsou pravdami, ale jen dočasně.

Sokrates neposkytuje žádnou definitivní pravdu – nejisté pravdy, v etické komunikaci fungují

Platón tuto metodu elenchu opouští – etika by měla být až po matematice

Sokrates říká, že bez vyvrácení není filozofie

Sokratovská otázka – jde naučit nás dobrými?

Po přechodu na matematickou metodu by Platón (teoreticky) zabil Sokrata sám

Dle Platóna existuje doxá – tvrzení, které může (i když neví, jestli ji má – jedná dle dobrého mínění – je to v pořádku – to mu dodá Platónův filozof), ale nemusí být pravdivé

Pythagorejský odkaz –

Při psu/Pes – kladné (božstvo v Egyptě) i negativní

_~_~_~_~_~_~_~_~_~_~_~_~_~_~_~_~

Logos – řád, počet účet, platnost, očekávání, účel, důvod, mysl, výklad, kniha, spis, pojednání, věc (a další překlady)

Polémos – boj, centrální nástroj dění (hnací síla) pro Herakleita

Pír – oheň

Einai – být

Bios – život

Bios (přízvuk na omikron) – luk

Pantha rhei – vše plyne – řekli ho až kritikové jako vyplynutí z jeho nauky (oheň> voda > země – (a zpět) cyklus)

Psyché – duše

Fren (bránice, hruď) Nus (rozum, srdce, mysl, přání, záměr) Dimos (vášeň, touha, srdce, nitro, hruď) – u Homéra

Soma – tělo (pozdní, od Platóna)

Duše

– spousta pokusů, jak ji definovat

– s duší se to má ve filozofii jako s penězi – peníze tu stále jsou, ale mají jinou hodnotu (inflace)

– Herakleitova pozice je specifická – jeho pojetí je důležitým mostem mezi tradici Homérskou a Sokratovskou duší

– psyché v homérské době – propojení stínu a života – duše je to, co člověku když žije, dává život – když člověk zemře, tak jeho duše je jediné, co po něm zbude a jde do Hádu/podsvětí – nenávratně, nemůže se vrátit zpět – když žijeme duši nevnímáme – člověk nemůže existovat a žít bez duše i když pro něj nemá žádný jiný význam – bohové jsou nesmrtelní a nepřipisuje jim duši, totéž 99% zvířat – pokud člověk jedná, je individualitou, je to díky psychotělesným složkám – tyto složky po smrti zanikají – duše nemyslí, pouze dává život těmto psychotělesným složkám – tělo člověka byla prostupné, mohlo reagovat

Psyché u Herakleita

– duši začíná spojovat s logem – něčím myslícím – možný vzor pro Sokrata

– duše je jakási hlubina, hluboká jako logos – Logos se navíc sám rozrůstá – lidé jsou bezcennými svědky, mají-li barbarské „uši“ (primitivní člověk naivně důvěřuje smyslům) (oči a uši jsou smysly, špatnými svědky jsou tehdy, jsou-li jakýmsi způsobem poškozeny, vinu má barbarská duše; špatní svědci, ale zrak je lepší svědek) (i když člověk vidí a slyší, může člověk nerozumět díky své primitivnosti) (hloupý je ten člověk, kterému uniká pravda – skutečný význam); Těžko bojovat proti touze, neboť nakupuje za cenu psyché (vášně vznikají v podzemí, když jim podlehneme, ztrácíme duši, co je pod tím), muž, je-li opilým, stává se chlapcem (skutečná střízlivá duše je ohnivá, suchá psyché je nejúčinnější)

– duše čichají k Hádu – jde o rozdílné pojetí, čich není pojen se smysly „vnějšího světa“

Hillman

Smrt je věčně přítomná – u člověka jsou tyto věci, narozdíl od bohů, prchavé, člověk je mrtvý každou vteřinu díky jeho slabosti (oproti řeckým bohům jsme neustále smrtelní) – není to negativní, smrt musíme vzkřísit

barbar – kdokoliv neovládající řečtinu, s postupem vývoje začíná nabývat výrazu slova ubožák (předtím nic hanlivého),

Sokratovská duše

– je potřeba se o ní starat, duše nositelem myšlení i života, sebevzdělávající se a být mravní – udržování duše

– pro světovou tradici je duše poprvé u Sokrata myslící – Sokratův ohromující přínos

Myšlení a jazyk spolu bytostně souvisí

Někteří filozofové z moderní doby se domnívá, že slovo být má dva způsoby užívání – existenční/absolutní (taška je) a predikativní (vlastnost – Petr je nemocný)

Charles Kahn s tím nesouhlasí – chce nám dokázat, že jejich pojem existence je pro Řeky problematický a vedlejší, zatímco pro nás je stěžejní – Kahn nám chce ukázat, že se Řekové nemýlili a že právě jejich myšlení jim umožnilo růst filozofie

– dvojí rozdělení slova být můžeme dále dělit na syntax (skladba – formální uspořádání, které má význam) a sémanticky – ovšem pozor, dle Kahna řečtina nedokáže pokrýt významy, nerozlišuje je

– absolutní forma nutně neznamená existenční význam a naopak

– když Řekové použili slovo být, mysleli tím něco, co je (ve smyslu existence), moderní pojetí slova existence tomuto slovu nepřičítají

– Aristoteles ve své knize Metafyzika ve filozofickém lexikonu uvádí v páté kapitole otázku „co je to bytí v absolutní formě“ – z jeho optiky existují čtyři možností – 1) bytí případkové (člověk je člověk – nezáleží na tom, zda jde o černocha, nemocného, malého, velkého) 2) bytí o sobě (pes běží – v té chvíli zcela vážně běží, neleží) 3) mohou být (to co je, je pravdivé či nepravdivé – kdyby někdo tvrdil, že strana čtverce a jeho úhlopříčka mají shodný rozměr, tak mluví nepravdivě) 4) bytí může být možnost, nebo skutečnost (absolutní smysl)

Protagoras – Člověk je měrou všech věcí – toho, co jest že jest, toho co není, že není (produktem všech idejí je člověk, žádné věcné pravdy nejsou – jsou dveře hnědé? Jsou dveře tvrdé? Vržou?) – dnes máme tendenci tento výklad vykládat existenčně – ve skutečnosti je člověk měrou všeho, o čem se dá říct, že se tak má a to, že to, co se tak nemá, se tak nemá – význam je víceméně predikativní a pouze jedna věc z tohoto výkladu je existenční (predikativní – kupříkladu rozdílná chuť medu v případě nemoci, barvoslepost a vnímání barev)

– když Řek o něčem řekl, že něco je, tak to bylo pravdivé – vskutku, v pravdě, tak to jest, tak se věci mají – absolutní užití slova být

Parmenidés říká, že pravda (cesta pravdy) je cesta, co jest (absolutní forma, význam predikátový – dědeček je/existuje – pro Parmenida existuje pouze přítomnost a když na danou věc myslíme, tak je); nepravda je cesta, co není (dědeček neexistuje); také existuje cesta psohlavců (tu budeme řešit jindy)

– nejde, aby spojení nemělo predikativní určení

Protagoras říká, že (člověk) je měřítkem věcí a existence – totéž tvrdí i Parmenidés

Platón (překlad jednoho tvrzení) – to, co je vskutku pravdivé či to, je co vskutku skutečné – shoduje se

Durativní aspekt bytí – trvání – důležitá vlastnost, že slovo být obsahuje v sobě přirozený důraz na trvání – slova se rozdělují z kmenů – přítomně imperfektní (přítomně minulostní), auristní a perfektum – rozlišuje se z nich proto, že mají tzv aspektuální kontrast – kladen důraz na vid (přítomně imperfektní – nedokonavý, auristní – neutrální (Caesar viděl, Caesar došel), většinou aspekt dokonavý, perfektum – dokonavý (vychoval jsem, mám vychováno)) – slovo být má pouze přítomnostně minulostní tvar, víc než většina má tři tvary

– Parmenidés říká, že cesta, která není, je neschůdná – nedokážeme si představit nic, nedokážeme si představit věc bez přívlastku – my totiž pořád jsme, proto taky nedokážeme vnímat nicotu poprvé – vznikl rezonance mezi děním a trváním (Platón říká, se žijeme ve světě dění, avšak pravda je trvání)

existence (ex (ven, mimo) sisté (setrvávat)) – nás nejčastější překlad slova být – existence není něco trvalého – mám vzniknuto – bytostně dokonavý stav v češtině, zatímco v řečtině je permanentní

• – má také lokativní význam – pes je v boudě, může mít i utopický význam – nemá místo

Sokrates a jeho postoj k nepřátelům

krevní msta – nesměly mimo pravidla – dohled nad tím, aby situace neeskalovala – dotyčný není trestán sousedem, ale celou obcí

• – nepříteli je dobré škodit – to, že se tomu nepříteli škodí je takový zakódovaný řecký vzor jednání – jestli jste zabili nepříteli otroka, tak to bylo správně – Sokrates to vnímá jinak a to tak, že ani nepřátelům se nesmí škodit -1) člověk spravedlivý nikdy nepáchá křivdu – dobrý člověk nemůže škodit – to bych nepřál ani největšímu nepříteli
• – Sokrates tvrdí, že 2) bezprávím se nesmí odpovídat bezprávím, 3) nemá se činit zlo a 4) zlo se nemá oplácet zlo a 5) zlo je špatné

Hannah Arendtová – žákyně Heideggera, zabývala se problematikou Sokrata, zabývala se také myšlenkami totalitarismu

• Přednášky o Kantovské filozofii – zajímavý rozvoj třetí z hlavních kritik Kantovských (kritika soudnosti) – kritika soudnosti se týká pouze člověka s jeho hodnotami – pro Arendtovou je důležité veřejné vnímání a jeho důležitost – Sokrates se musí bavit s dalšími lidmi – pravdy „testovány“ skrze veřejné mínění (určité předností Sokratova myšlení, třídit nepodložená od podložených tvrzení – dle Sokrata je nejhorší odporovat si sám sobě – tohle třídění nabývá na důležitosti)
• – Kant si veřejné mínění představuje teoreticky a sebereflexí si dokáže představit názory společnosti
• – Sokrates ho potlačuje
• – Kant se ptá, který smysl je důležitý pro vznik hodnot a soudu (to se mi nelíbí, líbí) – zrak a chuť(?) –
• – Arendtová tvrdí, že propast mezi politikou a filozofií začala popravou Sokrata – kritizovala Sokrata za jeho přesvědčování – měl se (nejen) dle Platóna hájit jinak
• – Arendtová zmiňuje, že nejlepší cesta je změnit postavení filozofa v obcí – political route
• – Sokrates tvrdí, že není žádná absolutní pravda a že je důležité zdůvodnit svá stanoviska
• – Arendtová pochopila, že samota a soukromí jsou základní kameny svobody – proto se komunisté snažili o různé strany

Smysly podle Elejátů klamou

Protože smysly nás klamou, tak tu „schopnost“ obtížně detekujeme – ALE jde to

Radikální rozchod iónských myslitelů

Periodizace i vývoj období je cyklický a spontánní – cykličnost typickým znakem řecké kultury/civilizace

Svět se vyvíjí sám ze sebe – iónská pralátka má podobu chameleona – stejně jako chameleon mění barvu, tak látky mění formu

Pro Elejáty vyvstává otázka – pokud tady vše je a nic nezaniká

Proto Parmenidés má druhou část básně, kde je viditelný pohyb pod vlivem aethé – pravdy – Parmenidés říká, že existují dva základní prvky, principy – světla a tma – ty se spolu míchají (mixis)

Parmenidés považuje ženu za světlejší princip, může za tmavou – ovšem pozor, většinou tomu v tehdejší mentalitě bylo naopak

Vzniká substanční vnímání světa

Parmenidés vykládá, že bohyně sídlí ve středu kosmu (v Mléčné dráze), kde existuje vyvážený poměr světla tmy 1:1 (ideální stav mysli – neutrální), nad ní je Slunce a vrstva absolutního ohně, pod ní je Měsíc a sféra Země – pozor, mísí jen nejbližší sféry

Antická filozofie

• Skepsis – zkoumání (poněkud ošemetné v případě překladu) či pochyby – Skeptikové to berou jako zkoumání – dogmatikové už dále nepochybují o svých pravdách a tudíž nezkoumají – Stoikové tvrdí, že narozdíl od Dogmatiků poznat nelze (proč zkoumat, když nelze? – druhý extrém společně s Dogmatiky)
• – Isosteneta – rovnost, moudrost –
• – Epoché – zdržet se soudu
• – Ataraxie – vzájemná pohoda, duševní klid (Skeptikové)
• – Apateia – neotřesitelnost, nevykolejitelnost (Stoikové)
• – Noesis – co je myšlené
• – Aestesis – co je viděné
• – Tropos – figura, rovnomocnost
• – Aka – pravda je (momentálně) neuchopitelná
• – Étos – obyčej, zvyk
• – Nómos – zákon, zvyk – nesmí se krást
• – Dialea – důkaz v kruhu, jedna ze špatných forem – protimluv – důkaz, který nemá smysl – důkaz v kruhu

Filozofie mystická

Skeptikové – jeden z hlavních filozofických směru helénistického období

Poté se setkáváme se stoiky, setrvává většina škol z dřívějška (Platónova škola a jiné)

• – Skeptikové nepochybují o osobních pocitech (med je sladký, když ho jí někdo), pohybují o globální pravdě (je med skutečně všeobecně sladký?)
• – snaží se naleznout důvody proč nevěří dogmatickým vývodům
• – skeptik nepopírá vše, skeptik se těmto stavům podřizuje – co udělá skeptik v–40 stupních? Obleče se – banální, reakce na každodenní záležitosti
• –  i náš jazyk se snažíme definovat tomu co chceme říct – nesmíme hledět dogmaticky na nás filozofický slovník – skeptik vzdávající se úsudku neztrácí orientaci ve světě, sledují, co je s jevy a co život ukazuje dle otcovských mravů a zákonů – skeptik se řídí přírodou a co je nevyhnutné
• –  Sofisté se snaží zvítězit, Skeptikové se řídí každodenním životem – na jednu stranu velmi příjemný postoj, na druhou stranu není dokonalý (byť i Skeptikové by to řekli) – dost konzervativní přístup – uznávají zvyky, víru (v bohy), přizpůsobují se v okolnostech (jiné školy v tom mnohdy vidí chybu)
• –  Skeptikové tvrdí, že nevěří vášnivé, dogmaticky a přizpůsobují se nedogmaticky okolnostem
• –  otázkou je, proč by někdo zdržující se soudu šťastný – díky ataraxii a epoché jsou dokonce šťastnější
• –  malíř maloval koně a nedařilo se mu malovat pěnu od huby – hodil houbu a ta vytvořila „pěnu“ – ataraxie dle Skeptiků přichází k člověku při zřeknutí se soudu – přicházejí věci automaticky – odstranění jakéhosi omylu nás má uklidnit – tento rozpor může být bolestný a dogmatik přistoupí k B, skeptik to odmítá řešit a je šťastný,  šťastnější než dogmatik (jestli je někdo dogmatik a věří, že -30 je zdraví škodlivá teplota – pokud je -30, tak je dvakrát nešťastný) – skeptik je nešťastný jen jednou díky zimy – dogmatik si přeje, aby tady nebyla zima – když je tady 20, dogmatik se bojí, aby tu nebylo -20 – má strach o svá tvrzení – skeptici se cítí šťastněji proto, že trpí míň – skeptik se ničemu nevyhýbá a za ničím se nežene – ideální v ideálním stavu, jinak je to omezující
• – tropy – nejslavnějších je Deset tropů, později doplněno pět dalších – Skeptikové jich mají spoustu, aby prosadili isostenes – ta samá věc je jiná z dálky nežli zblízka
• –  Skeptikové vyhledávají paradoxi a jejich „právě
• – Založeny na objektu, pozorovateli či obojím

První tropos je dán rozdílem živočichů (například vyboulení očí a rozdílné vidění, dopad různých smyslů – nevíme pravdu o kupříkladu „řeči“ jiných druhů pač nemáme ideálního hodnotitele), rozdílnosti lidi (Skeptikové budou neustále zkoumat a argumentovat – už po prvním troposu mohli jít domů – musí to ale dokázat z mnoha úhlu, problematika pravdy ohledně bohů – i kdybychom našli mnohočlověka, tak nepůjde o člověka, který přispěje k nalezení pravdy, problematika důležitosti smyslů a jejich důležitosti), okolnosti (jsem střízlivý, jsem mlady, jsem starý – který z těchto stavů by měl mít přednost? Dle Skeptiků není stav, který by se měl uprednostňovat, nemůžeme vyjít mimo stav), k pozorování věci (vzdálenost hraje vliv – která vzdálenost je správná?), příměsy (cokoliv jest je přimícháno – batoh na stole je osvětlen světlem, ve tmě je jiný než na světle, i barva světla ovlivňuje, vliv smyslů), kvalita složení předmětů (když se dívám n stříbrnou minci, je stříbrná, po nastrouhání jsou piliny černé – změna stavu dle složení, co je rozdílné to je relativní), tropos relativity (mořská voda je pro lidi nepitná, pro jiné organismy je pitná), tropos trvalosti a četnosti sledovaného jevu (když se objeví kometa, spousta lidí věští zkázu světa, strach ovlivňuje četnost výskytu – tyto argumenty nám pomáhají odhalovat), tropos předsudků a střetů (jeden způsob života můžeme postavit do střetu proti druhému – minimalistický a materialistický, také možno stavět proti sobě mytologii různých kultur, obyčej proti lidové víře), později přidáno dalších pět tropů skeptikem Agripou – týkají se myšlenkových operací (některé, zmíněné – tropos nekonečného regresu (vše potřebuje důkaz, ale důkaz potřebuje ověření – pokud není ověřen, je pofiderní), důkaz axionu (mnohdy se vychází z nedokázaného axionu), tropos dialei (tropos důkazu v kruhu – apetit je chuť k jídlu; existuje kritérium pravdy – každý jej vidí jinak (Stoikové jej vidí v uchopitelné představě – zřetelně – pravda), proto se Skeptik ptá, zda existuje – Skeptik se zdrží soudu (Skeptik), nebo není (proto by musel být – pravdivé kritérium pravdy) a je (musí být už před vynesením úsudku) – dialea – pouze výrok, že nevím, je evidentně správný), pak jsou tropy založené na časovém odstupu (jako mladý vidím jinak než ve stáří) a další…

Článek Antická filozofie (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Právo

Zaslal(a): AnetaK

Právo

• je soubor platných právních norem, tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné chování a vzájemné vztahy svých členů.
• Právo je jedním ze sociálních systémů.

Teorie práva

• Je vědní obor zabývající se pozitivním právem a právní filozofií. Předmětem teorie práva je veškeré právní jevy. Tedy především samotné právo jakožto normativní systém, tedy jako množina právních norem (objektivní právo). Dále se zabývá právními vztahy. Zabývá se také pozicí práva ve společnosti, společenským působením práva, kulturou práva a vztahem práva a člověka (právní antropologie). Zvláštní otázkou je vztah státu a práva.

Právní norma

• Je označení pro jeden obecný příkaz, zákaz nebo dovolení vyplývající z právního řádu včetně nástrojů a zmocnění k jeho dosažení nebo vymáhání. Zpravidla právní předpis (například zákon, vyhláška apod.) obsahuje mnoho právních norem, některé právní předpisy neobsahují žádnou právní normu nebo obsahují jen neúplné právní normy.

Struktura právní normy

• Právní norma zpravidla bývá pojímána jako soustava tří navazujících složek (částí): dispozice, hypotézy a sankce, uspořádaných jako konjunkce dvou podmíněných vět:
  (Jestliže je splněna hypotéza, vzniká tím závazek nebo oprávnění uvedené v dispozici) a (jestliže je splněna hypotéza a nebyl splněn závazek v dispozici, pak vzniká sankční oprávnění nebo závazek)

Hypotéza

• Je část právní normy, která stanoví podmínky, za nichž nastane dispozice a popř.sankce. V hypotéze je zejména vymezen okruh adresátů normy, její časová působnost a jsou tu právní skutečnosti.

Dispozice

• Vlastní pravidlo chování je jádrem normy. Nalezneme zde jednotlivé modality chování: příkaz, zákaz, dovolení a z hlediska adresáta oprávnění a povinnost.

Sankce

• Část právní normy, v níž je stanovena újma (postih) za porušení právních povinností stanovených v dispozici právní normy.

Pozitivní (objektivní) právo

• právo, které lze odvodit ze v dané době platného systému právních norem, vesměs psaných (tzv. psané právo neboli ius scriptum). Jeho protikladem je právo přirozené.Toto právo není však ani úplné, protože pozitivní právo nemůže zachytit všechny myslitelné situace, které v reálném životě vznikají, ani nutně spravedlivé, neboť obecně formulovaná právní norma může být v případě konkrétní aplikace právem pociťována jako příliš tvrdá.

Subjektivní právo

• Pro subjektivní právo někteří právní teoretici používají termínu oprávnění, avšak tento výraz nelze pokládat za zcela synonymní a šťastně zvolený, neboť asociuje představu, že oprávnění bylo někým uděleno, kdežto subjektivní právo může být inherentní – vrozené (např. právo na život nebo právo na zabezpečení ve stáří). Subjektivní právo znamená právo, které někomu svědčí nebo může svědčit (např. právo na důchod, právo přednosti v jízdě apod.), kdežto objektivní právo je právo jako takové, tzn. právní řád, platné právo.

Hledisko de lege lata

• De lege lata znamená uvažovat o problému z hlediska zákona či úpravy již přijaté, a tedy případně kritizovat obsah platných předpisů, poukazovat na nejasnosti jejich dikce a významu a zabývat se problémem jejich systematického zařazení ve stávajícím právním řádu.

Hledisko de lege ferenda

• De lege ferenda označuje námět pro přípravu nové právní úpravy, diskusi o její potřebnosti a smyslu, popřípadě kritiku navrhovaných osnov koncipovaných či renovovaných zákonů.

Platnost a účinnost právních norem, působnost právních norem (časová, prostorová, osobní) – PN = obecně závazná pravidla lidského chování, stanovená nebo uznaná státem, jejichž porušení stát sankcionuje. Jsou základním elementem právního systému. Právní normy nejsou zcela shodné s jednotlivými ustanoveními zákonů.

• Rysy PN: Závaznost, Formální určitost, Obecnost, Vynutitelnost.
• Působení PN se rozumí vymezení rozsahu realizace a aplikace PN.

Rozlišují se 4 roviny působnosti PN:

• Věcná působnost
• Prostorová působnost
• Osobní působnost
• Časová působnost

Derogace právních předpisů

Derogace označuje v právu zrušení právního předpisu nebo jeho části v důsledku nové právní úpravy. K derogaci může dojít buď explicitně („zrušuje se zákon č. 12/1980 Sb.“), implicitně („zrušují se všechny dosavadní předpisy o státní arbitráži“) nebo nepřímo tím, že nový předpis použití předpisu dosavadního vyloučí (v tomto smyslu se někdy hovoří o abrogaci). V zájmu právní jistoty by se měly právní předpisy vždy zrušovat explicitně, jinak mohou vznikat spory, zda určitá právní norma je nebo není součástí právního řádu (k tomu došlo např. u zákona o prvorepublikovém Nejvyšším správním soudu, který byl sice implicitně zrušen zákonem o státní prokuratuře, ale nebylo jasné, zda se derogace týká i části upravující řešení kompetenčních sporů).

Interpretace (výklad práva)-podle interpreta

Interpretací práva se rozumí výklad práva (tj. právního textu – zákonů, atd.). Cílem je objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace. Interpretace nemusí sledovat praktic.účely, ale může být prováděna i z důvodů pedagogických a vědeckých. Subjektem interpretace může být každý člověk se základní rozumovou dispozicí a schopností číst a pochopit smysl textu. Při výkladu se používají různé metody interpretace ( jazykového, logického, systematického výkladu, atd.. ). Smyslem interpretace v oblasti práva není zjištění smyslu určitých ustanovení zákonů, ale pokud možno zajistit v zásadě jednotný postup soudů a jiných orgánů aplikujících právní normy. Objektem interpretace v právní činnosti je především normativní text. Sekundárním objektem interpretace mohou být právní skutečnosti ( smlouvy, statuty ).

Několik druhů interpretace:

• 1.) výklad autentický ( legální ) – je výkladem obecně závazným
• 2.) Výklad soudní – má dvě formy a)výklad sloužící ke sjednocení judikatury , b)výklad, o který se opírá pravomocné rozhodnutí v konkrétní věci.
• 3.) výklad vědecký ( doktrinální) –je podáván právní vědou
• 4.) konstantní výklad

Metody výkladu práva

• Při výkladu se používají různé metody interpretace ( jazykového, logického, systematického, historického, teleologického a komparativního výkladu ).

Právní vědomí

• Vlastní představa o právu, resp. o tom, na co máme právo. (je teoreticky na právu nezávislá) – řídí se jí většina lidí – v některých případech je ale nutné znát platné právo.
  Je to vlastně systém hodnocení lidského chování, který toto chování může z hlediska oprávněnosti či neoprávněnosti hodnotit stejně, ale také odlišně než platné právo. U platného práva se říká: „de lege lata“ (právo platí), u právního vědomí: „de lege ferenda“ (mělo by platit jako právo, ačkoli buď platí nebo neplatí). Každý člověk může mít své vlastní (odlišné od ostatních lidí) právní vědomí.

Prameny práva – Pramen práva je pojem o více významech. Vyjadřuje vnější formu, obsah a zdroj PN:

• ve formálním smyslu (vnější norma) – formy, které obsahují PN, dodávají pravidlům charakter práva (souvisí s určitostí PN)
• v materiálním smyslu (obsah) – jsou to zdroje obsahu práva, zdroje, odkud se právo bere – např.vývoj společnosti, civilizace – jsou to určité zájmy, které se do obsahu práva promítají
• gnoseologie pojetí (zdroj) – prameny poznání práva. Jedná se o všechny informace, které nalezneme. Nejsou to jen zákony precedenty, ale i všechna rozhodnutí, smlouvy, právní literatura.

Přehled pramenů práva ve formálním smyslu:

• právní předpisy – normativní právní akty
• normativní právní smlouvy
• soudní precedenty
• právní obyčeje

Normativní právní akty – je to forma rozhodnutí státního orgánu, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování.

Právo psané – právní předpis – nositel právních norem. Formální znaky práv.předpisu:

• pravomoc orgánu, který pr.předpis vydal
• zákonný postup
• náležitá forma publikace

Právní obyčeje – jsou nejstarším pramenem práva.Dnes jsou méně významné. Obyčejové právo začíná ustupovat psanému právu na počátku 19.století, ale v určitých oblastech Evropy až ve 20.stol.Vznikají spontánně, netvoří se cílevědomě. Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Jedná se o nepsané právo, a tím se dostává do konfliktu s formální určitostí právní normy.

Mají 2 rysy:

• usus longaevus – zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný
• opinio necessitatis – zvyk obecně uznávaný, uznán a sankciován státem.

Soudní precedenty – jedná se o rozhodnutí soudů, která jsou prvotním  (originálním) řešením případů dosud právem neupravených. Tato rozhodnutí jsou pak závazná pro obdobné případy.

Nesou dva znaky:

• originálnost ( původnost) – neopírají se o jiné prameny práva
• formální závaznost (obecná závaznost)

Kontinentální systém precedenty jako pramen práva neuznává. Je to typický pramen práva v angloamerické kultuře. V Anglii pomalu precedenty ustupují zákonům /pokud existují). Každý soud nižší se musí řídit rozhodnutím soudu vyššího. Existuje zde nepsaná, obyčejová Ústava.

Precedent

• Je vlastně individuální právní akt – rozhodnutí, které řeší konkrétní případ.

Individuální právní akt

• Projev vůle orgánů veřejné moci v souladu s právem. Jedná se o výsledek aplikace práva ( tj. uskutečňování práva státními orgány, zejména rozhodovací činností). Pro individuální právní akty platí presumpce správností (domněnka správnost) – pokud není dokázán opak, je akt platní,  i když je vadný (pro právní úkony tato domněnka neplatí). (pr.úkon- spočívá v projevu vůle fyzické nebo právnické os., se kterými právo spojuje vznik, změnu či zánik práv a povinností.).

Indiv. pr. akty:

• konstitutivní – jsou právními skutečnostmi
• deklaratorní – nejsou právními skutečnostmi

Článek Právo – základní pojmy (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Speciální pedagogika

Zaslal(a): Kristýna Muchová

Univerzita J. E. Purkyně v Ústí Nad Labem, Pedagogická fakulta

Obor : Specializace v pedagogice, MŠPS

Úvod

V této práci se budu zabývat specifikem předškolního věku, přesněji autismem. Touto prací sleduji jednotlivé autory zabývající se tímto postižením ve svých odborných knihách.  Mým cílem je zjistit, který z těchto autorů podle mého názoru nejlépe a nejsrozumitelněji popsal speciální potřeby těchto znevýhodněných dětí. Díky srovnávání pak zhodnotím, kterého autora bych doporučila rodičům, kteří pečují o dítě trpící autismem.

Dále bych chtěla sledovat porovnání různých pomůcek pro snadnější život a co nejlepší rozvoj a zjistit, jakou formou by měla správně probíhat edukace takovýchto dětí.

Autistický vývoj podle Bente Gad Johansenové (1998, str. 5)

Při autistickém vývoji dítě ,,zakoplo‘‘  na prvním stupni svého schodiště života, nebo  se skutálelo zpět na jeho začátek.  Řadu funkcí mají zachovanou (percepce vizuální, zpěv, chůze a jiné).  Jednotlivé funkce však nebývají integrované. Dítě trpící autismem nechápe, že je to ono samo, kdo jde, mluví a zpívá. Někteří tvrdí, že základem autistického vývoje je strach v podvědomí. Jako by dítě vidělo v řadě vnějších, neškodných situacích a předmětech hrozící nebezpečí. Některé děti mají zafixovanou jednu odpověď a používají jí na každou otázku. Pokud po nich rodič chce, aby použil jinou, dítě začne panikařit. Tato ,,zafixovaná odpověď‘‘ je jedním z jejich způsobů komunikace. Každá forma stereotypie je však brzdou v růstu jeho osobnosti. Autistické dítě nemá smysl pro realitu, a proto v něm strach vyvolává řadu banálních situací.

Petr Adamus (2014, str 15-16) se taktéž zmiňuje o vývoji dítěte s autismem na téma ,,vztahy k lidem‘‘. Popisuje zde různé typy sociální interakce.

Například typ pasivní. Takovýto kontakt se většinou musí řídit. V této typové skupině jsou spíše děti, které se chtějí mazlit a těší se z fyzického kontaktu. Sociální komunikace je nespontánní, nebo zcela chybí. Využívají ji k uspokojování svých potřeb. Sice se mohou účastnit skupinových her a aktivit, ale neví jak se do hry zapojit. Chování je nevyzrálé a dominuje naivita.

Děti s aktivním typem často ulpívají na oční kontakt, nebo oční kontakt bez komunikační funkce (chybí koordinace očního kontaktu, řeči a gest) Může se projevovat tzv. sociální dezinhibice, což je líbání, dotýkání a hlazení cizích lidí a nedodržování intimní vzdálenosti. Řečové a myšlenkové operace se týkají většinou vlastních zájmů. Omezený, nebo žádný vztah k posluchači, nebo velmi problematické chování. Kladou nevhodné otázky a většinou špatně chápou kontext.

Osamělý typ neprojevuje žádnou snahu o fyzický kontakt, ba se mu ve většině případech vyhýbá. Některé doteky jako houpání a lechtání však mohou vyhledávat. Nezajímají se o komunikaci s vrstevníky, stahují se do ústraní, jsou samotářští a nevěnují pozornost okolí.  S přibývajícím věkem se však socializace zlepšuje. V předškolním věku se při vstupu do mateřské školy však raději drží v blízkosti rodičů a projevuje se u nich separační úzkost. Pokud jsou aktivní, mohou ničit hru ostatním dětem a mohou být až agresivní. V takovém případě ani nevnímají jakékoliv reakce dospělých.

Typ formální je typický pro děti s vyšším IQ. Chová se konzervativně a působí chladně. Může se objevit odtažité chování k rodinným příslušníkům. V oblibě má dodržování pravidel a vždy dokončenou práci. Takovéto děti v mateřských školách při kreslení vždy práci dokončí a to v co nejdokonalejším stavu. Při narušení v práci, nebo při nedodržování stanovených pravidel se často rozčílí. V pozdějším věku chápou doslovné slyšené slovo, ale mají problémy s pochopením ironie, nebo žertu. Objevují se překvapivé výroky bez schopnosti empatie.

Shira Richman (2006, str. 96) hovoří ve své knize Výchova dětí s autismem taktéž o socializaci. Hovoří o ní ve smyslu seznamování dětí s autismem svých sourozenců. Oproti Petru Adamusovi, který používá odborná pojmenování a popisuje teorii, píše Shira Richman svou knihu jako příručku pro rodiče, kteří vychovávají dítě s autismem. Píše více prakticky, než teoreticky. Například právě u této kapitoly, kdy se zabývá seznamováním dítěte s autismem svého sourozence. Zdravý sourozenec mívá pocity jako ,,Můj bratr si se mnou nehraje, protože mě nemá rád‘‘, ,, Má sestra má autismus, bojím se, že ho dostanu‘‘, nebo ,, Rodiče se více věnují mé sestře, mají jí rádi víc, než mně.‘‘ Je důležité zdravému dítěti vysvětlit, co to znamená autismus a vyvrátit mu tak jeho závěry. Pochopení vede k lásce a vzájemné toleranci obou sourozenců. Autorka píše, že každé dítě rozhodně ocení upřímnost.

Ing. Miroslava Jelínková (1999, str. 2) píše ve sborníku o problémech v oblasti komunikace. Sborník má pět dílů a celý první sborník se zabývá komunikací dětí s autismem. U dětí s autismem nelze jejich problémy s komunikací vysvětlit jen nižší mentální úrovní. I když je řečová schopnost často i těžce narušena, schopnost mluvit je obvykle zachována. Děti s vrozeným autismem nemají vrozenou schopnost pochopit význam vzájemné komunikace. Nechápou, že za pomoci komunikace mohou ovlivnit prostředí kolem sebe. S výukou, jak komunikovat, je důležité rozvíjet i chápání proč komunikovat. Děti mají problémy s mentální flexibilitou, s přiřazováním významu, s chápáním symbolů, souvislostí, s pamětí a sociální komunikací.

Ing. Miroslava Jelínková dále píše o výběru alternativního způsobu komunikace. Než takovýto způsob najdeme, děti na sebe často upozorňují prostřednictvím výbuchů vzteku. Pokud dítě ze začátku nezvládne nejvyšší formu komunikace, tj řeč (podle statistik je 50%  mluvících) je možné naučit dítěti komunikaci pomocí gest, do kterých patří i znaková řeč, nebo pomocí komunikace s vizuální podporou (fotografie, obrázky, piktogramy, předměty).

Hilde De Clerq (2006, str. 28) píše ve své knize hlavně o vlastních poznatcích ze života se svým autistickým synem Thomasem. Vypráví různé příhody, píše, co ho naučila a jak. Je to takový praktický deník ze života autistického dítěte. Mimo jiné se také zmiňuje o komunikaci svého dítěte. Tato kniha je jediným mým zdrojem, který je ryze praktický bez odborných pouček a pojmů. V době, kdy Thomas nechápal svět, který byl pro něj příliš chaotický, nerozuměl verbálním pokynům, a proto se u něj objevovaly záchvaty vzteku. Hilde De Clerq vymyslela trik, jak mu něco vysvětlit, aniž by používala řeč, jelikož vypozorovala, že přemíra slov ho nudí. Například, pokud mu chtěla vysvětlit, že pojedou autem, ukázala mu klíče od auta. Nebo mu ukázala talíř, když se mělo jít obědvat.

Popsala spousty příkladů ze života dítěte s autismem. Další příklad pro ukázku byl třeba když šel chlapec do školy. Byl nový školní rok a on si nechtěl sednout do své oranžové lavice. Zjistilo se, že před třemi dny se pořezal o oranžové nůžky a tak si tuto barvu spojil s bolestí. Takové je autistické uvažování.

Petr Adamus (2014, str. 75) graficky znázorňuje, že v mateřských školách speciálních jsou u dětí s autismem speciálně pedagogické metody využívány více, než v běžné třídě mateřských škol. Z toho vyplývá, že je vhodnější autistické dítě zařadit do speciální mateřské školy, kde se tedy uskuteční jeho maximální rozvoj. Petr Adamus ve své knize uvádí často hodnoty a učební tabulky. O autismu v předškolním věku se zmiňuje jen minimálně a to v grafu právě o srovnání speciální a normální mateřské školy.

Bente Gad Johansenová (1998, str. 19) Taktéž píše o vzdělávání, ale ve smyslu pedagogické nabídky.  Prvořadým je pro dítě motorický trénink, se kterým se musí začít dříve, než se začnou cvičit různé druhy činností. Den ve speciální mateřské škole může začít s nejmenšími dětmi společným ranním cvičením na žíněnce, zpíváním písniček, jednoduchými hrami, například s prsty. Výběr hraček záleží na věku dětí, v našem případě dva až tři roky (chrastítka, kostky, míčky, montessori pomůcky a jiné na dotek příjemné věci) Vhodnými materiály ke hře jsou plastelína, barvy pro malování prsty, voda, písek, míč. Ve všech hrách musí být vzájemný vztah mezi učitelem a dítětem.  Doporučuje se společné skákání, tanec, kutálení se a podobně. Je dobré dětem s autismem pořídit vlastní fotoalbum. Při vizualizaci se osvědčily obrázky a fotografie uprostřed většího papíru. Jednoduché, přehledné obrázky každodenních věcí, které se řadí podle druhu (auto, motorka – dopravní prostředek) Tyto série se s dítětem cvičí každý den. Obrázek se mu ukáže pouze na malou chvíli, dítě tam musí udržovat pozornost, aby vědělo, co na obrázku bylo. Je to efektivnější způsob učení, než kdyby se na obrázek díval déle. Dítě se snadno přestane soustředit.

Pedagog, který pracuje s autistickým dítětem musí vědět, že na takové děti se nesmí pospíchat. Znalostem je třeba ho učit po malých krůčcích a o vše, o co projeví dítě sebemenší zájem je klíčové. Pedagog musí umět dítě vyslechnout i přes obrovské bloky v komunikaci, o kterých se ve své knize zmiňuje Ing. Miroslava Jelínková.

Shira Richman (2006, str. 18) taktéž píše o vzdělávací nabídce. Ve srovnání s Bente Gad Johansenovou, která se ve své knize zmiňuje o vzdělávání ve speciální mateřské škole, píše Shira Richman rady pro rodiče. Například se zmiňuje o příležitostném učení, které je vhodné zejména pro to, protože děti s autismem nemají schopnost udržet pozornost tolik, jako zdravé děti v jejich věku. Tím, že rodiče upraví podmínky, nebo volí záměrný přístup dítěte k určitým předmětům, můžou ho učit po celý den. Dítě si tak musí iniciovat kontakt a požádat o věc, kterou potřebuje. Na příkladu, pokud matka schová kelímek s pastelkami z pracovního stolu, předtím, než požádá dítě, aby vybarvilo obrázek, dítě musí požádat o pastelky.  Dovednost požádat o něco je takto učena příležitostným učením. Shira Richman píše o spoustě jiných typů učení a vysvětluje jej na příkladech.

O každodenních pomůckách píše Hilde De Clerq (2006, str. 66). Například píše o denním rozvrhu tvořeném předměty. Buď dítě chápe pojem kategorizace, to znamená, že rozumí, že všechny šampony patří do jedné kategorie, neboť mají tutéž funkci a lze je použít pro mytí vlasů (na tomto případě můžeme učit kategorizaci tříděním předmětů) Pokud je pro děti kategorizace moc složitá, v tom případě je nutné používat jen jeden předmět. Dají se taktéž používat předměty přilepené na kartičkách, nebo rozvrhy tvořené z fotografií.  Jsou vhodné proto, protože dítě s autismem často chápe lépe věci vizuální, než kdyby je mělo pouze slyšet.

Shira Richman (2006, str. 18) také píše o speciálních pomůckách pro autistické děti. Vysvětluje používání pomůcek pro snazší komunikaci rodiče s dítětem. Jednou z nich jsou komunikační tabulky. Protože dítě s autismem má obvykle potíže s porozuměním gest, musíme pro ně použít jiné komunikační pomůcky. Tyto komunikační karty umožňují dětem komunikovat bez mluvení a znalosti znakové řeči. Do komunikačních karet patří trojrozměrné komunikační pomůcky. Vybereme vhodné, dítěte oblíbené předměty a suchým zipem je přilepíme na tabuli tak, aby na ně dítě dosáhlo. Ukážeme na pomůcku a fyzicky pomůžeme dítěti, aby si jí vzalo z tabule. Potom povzbudíme dítě, aby nám předmět podalo a vyměníme jej za skutečnou věc, kterou pomůcka znázorňovala. Takový je postup k pochopení dítěte tohoto stylu komunikace.

Závěr

V úvodu této práce jsem si stanovila několik cílů. Hned prvním cílem bylo zjistit, který z těchto autorů podle mého názoru nejlépe a nejsrozumitelněji popsal speciální potřeby takovýchto znevýhodněných dětí. Hilde De Clerq byla jedním ze zdrojů, který mi k této práci poskytl nejlepší informovanost. Svou knihu Mami, je to člověk, nebo zvíře? aneb myšlení dítěte s autismem napsala stylem zkušeností se svým synem, který má autismus. Kniha je ryze praktická a je v ní spoustu konkrétních příkladů, jak se o takové dítě starat v praxi. Kniha splnila i můj další cíl, kterou literaturu bych doporučila rodičům. Tato kniha by byla jasnou volbou.  Další cíl bylo sledovat edukaci autistických dětí podle různých autorů. Bente Gad Johansenová popisuje hry a vhodné činnosti jak v mateřské škole, tak doma s rodiči. Více mi daly praktické cvičení, než vysvětlování jejich smyslu v odborných poučkách. Posledním stanoveným cílem bylo zjistit, jaké vhodné pomůcky by se měly používat jak v mateřské škole, tak při každodenním cvičení doma. Například Shira Richman vymyslela komunikační tabulky, které výborně řeší problém s komunikací. Ze všech pomůcek byla tato jednou z nejefektivnějších a nejpraktičtějších. Měla jsem tu možnost být chvíli s malou čtyřletou holčičkou trpící autismem. Díky špatné řečové komunikaci využívali právě tyto komunikační tabulky. Své stanovené cíle jsem více méně splnila všechny.

Použitý seznam literatury

• ADAMUS, Petr. Edukace žáků s poruchou autistického spektra v kontextu rozvoje klíčových kompetencí. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2014. ISBN 978-80-7464-661-4.
• DE CLERCQ, Hilde. Mami, je to člověk, nebo zvíře?: myšlení dítěte s autismem. Praha: Portál, 2007. Speciální pedagogika (Portál). ISBN 978-80-7367-235-5.
• JOHANSEN ,Bente Gad. Děti s autizmem a speciálně pedagogická péče o ně: výběr z knihy „Pedagogika – Autizmus“ od Bente Gad Johansenové. 1. vyd. Praha: Parta, 1998. ISBN 80-85989-48-4.
• MIROSLAVA, Jelínková. Autismus, pětidílný sborník. Praha: Portál, 1999. Speciální pedagogika (portál) ISBN 314-89-37-88-4.
• RICHMAN, Shira. Výchova dětí s autismem: aplikovaná behaviorální analýza. Praha: Portál, 2006. Speciální pedagogika (Portál). ISBN 80-7367-102-6.

Článek Autismus – specifika dětí s tělesným postižením (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filosofie

Zaslal(a): Bc. Sandra Svobodová

Odlišné interpretace Kantova dědictví jako základ filosofie 19. století

• „Dějiny filosofie v 19. století jsou z velké části dějinami recepce, šíření, potírání, přetváření a znovupřijetí Kantových idejí.“
  • každý filosof 19. století se musí vypořádat s Kantem
• veškeré filosofické směry po Kantovi jsou nuceny na Kanta reagovat:
  • idealismus = důraz na Kantovo utváření přírody skrze poznání
    • aktivní vědomí
    • člověk je schopen svým vědomím utvářet realitu
    • kladou důraz na poznání skrze přírodu
    • ideje, myšlení, lidské vědomí utváří realitu
  • materialismus a pozitivismus
    • = důraz na Kantův svět uspořadatelných jevů
    • třídění vědění
    • zaměření na rozvažování
  • materialismus – je tu realita, která působí na člověka a ovlivňuje ho
  • pozitivismus = směr, který říká, že úkolem věd je třídit jevy a klasifikovat je teď, jen to, co na nás TEĎ působí

• př.: historie je o tom, co se stalo, tak to se stalo a jedeme dál
  • postpozitivismus – snaží se vyzkoumat, co bylo s tou historií ještě společné, rozvíjí detaily a spekuluje, zda to tak opravdu bylo
• iracionalismus = odmítnutí Kantova racionalismu a celého osvícenství, individualismus vášní

• novokantonství = přijetí Kanta jako celku

Spor subjektivního a objektivního idealismu (Fichte, Schelling, Hegel)

Fichte: Svět jako vědomí

• kritika dosavadní statické filosofie -> inspirace Hérakleitem:„svět není hotov, ale utváří se činem“
• odmítání Kantova člověka dvou světů:
• plná svoboda člověka a jeho vědomí, nebo zkušenost z jevů?
• svět je neustále v pohybu a postava se neustále vyvíjí
• základem všeho je vědomí = já, které se vymezuje
• Já X NeJá = Sebevědoucí Já
• je zde nějaký myslící subjekt: vědomí = já
• každé JÁ se vymezuje, poznává sebe samo právě tím, že se vymezuje vůči NEJÁ -> tím, že se vymezuje proti NEJÁ se stává skutečným -> sebevědoucí JÁ
• NEJÁ = vše, co vědomí vnímá jako cizí
• základ dialektiky: moje vědomí jako tvůrce vší přírody

Schelling: Duch a Příroda

• myšlení každého vědomí je kolektivním vědomím
• realita = hmotný reálný svět
• návaznost na Fichteho -> paralelní vývoj dvou principů:
  • objektivizace JÁ = Ducha
    • Duch = kolektivní myslící vědomí
    • filosofie
  • objektivizace Přírody
    • přírodní věda
  • SHODA Přírody a Ducha à konec dějin, kdy hmotný s ideální svět (vědomí) se sloučí
• tak jako se Duch vymezuje vůči Přírodě, vymezuje se Příroda vůči Duchovi

Hegel

• jeden z nejtěžších filosofů všech dob:
• „Teprve s Hegelem přišla na svět největší drzost servírující holé nesmysly, slepující smysluprázdné, zběsilé slovní drúzy, jaké bylo, až dosud lze slýchat jen v blázinci.“
• Schopenhauerova kritika Hegela
• pro Poppera nejhorší slovní čaroděj a šarlatán:
  • Jak lze vyjádřit, že zahřívání rozezvučených těles je teplo a zvuk?
    • takhle se to podle Poppera dá říct jednoduše, shrnout do jedné věty, kdežto Hegel to musí rozvést slovní dokonalostí a tím uchvátit čtenáře  -> „Zvuk je změna specifického rozložení materiálních částí a negace těchto podmínek, čistě abstraktní nebo ideální ideálno této specifičnosti. Tato změna je však sama bezprostředně negací materiální specifické existence, což je tudíž reálné ideálno specifické tíhy a koheze, teplo. Zahřívání rozezvučených těles stejně jako těles udeřených je projevem tepla, vznikajícího dle pojmu se zvukem.“

• ti, co na něho navazovali, tak jeho myšlenky rozvinuli
• dialektika
  • = základ moderní dialektiky
  • dialektický pohyb je základem veškeré reality a je složen ze 3 částí: teze, antiteze, synteze
    • představa neustálého střetávání protikladů -> střetávají se do té doby, než dojde k syntezi -> vytvoří něco nového, něco na vyšší úrovni -> ze synteze se pak zas stane tezí -> „jakoby nekonečné“
    • = základním principem všeho jsou protiklady
    • ke každému jsoucnu musí existovat protiklad, a díky tomu má smyl
    • bytí vs. nebytí = dění

• veškeré dějiny světa jsou pohybem vědomí = Ducha
  • = veškeré teze, antiteze, synteze
  • od počátku do konce dějin se táhne jakoby červená nit -> snaha vystopovat pohyb lidských dějin -> až to pochopím, tak pochopím ten princip (smysl) světa
  • na tezi, antitezi a syntezi je vystavěn pak veškerý světový vývoj

Hegelova cesta Ducha

• tři vývojové stupně Ducha = pohyb světového Ducha:
• T: Bytí o sobě -> čistá idea mimo čas a prostor
  • – logika
• A: Jinobytí -> zvnějšnění v přírodě (do hmotného světa)
  • – filosofie přírody
• S: Návrat k sobě = fáze návratu
  • – filosofie ducha = „nejvyšší věda“
  • – zkoumá, jakým způsobem se vědomí může rozvíjet dál -> jedině dialektickým způsobem

Tři vývojové stupně filosofie ducha

• návrat vědomí může probíhat na vývojových stupních:
  • T: Subjektivní duch (Fichte) -> život člověka
  • A: Objektivní duch (Schelling) -> kolektivní život (stát)
    • Ficheho život člověka nestačí -> Schelling ho obohatil
  • S: Absolutní duch (Hegel)
    • tím je to završeno
  • napětí mezi individuálním a nadindividuálním vědomím = hnací síla dějin
    • dialektika pána a raba (= otrok)
      • každé individuální vědomí se musí vymezovat, aby se utvrdilo
      • jedno vědomí požaduje od druhých vědomí uznání -> do teď to bylo tak, že si to uznání lidé snažili vynutit (zotročení) -> to je špatné -> při donucení si musím člověka (otroka) pořád nějak zajišťovat -> v tu chvíli je otrok blíž k potvrzení subjektivního Ducha nežli já -> je potřeba nastolit tu společnost (moderní liberální společnost), kde se to nebude muset vynucovat, ale bude to dobrovolné -> budeme se navzájem respektovat
      • konec dějin nastane tehdy, když tohle bude vyloučeno

Filosofie dějin

• tři stupně absolutního ducha = smíření individua a kolektivu:
  • T: umění – vnější smíření
    • umění je pro Hegela nástroj, jakým subjektivní Duch vytvoří dílo a tím se zvnějšní, ale umělecké dílo je zároveň výtvorem i objektivního Ducha (promítání Ducha kolektivu)
  • A: náboženství – vnitřní smíření
  • S: filosofie – čisté smíření s duchem
    • = fáze, kdy lidstvo pochopí, že jde o střetávání s Duchem, pochopíme princip dialektiky, pochopíme princip absolutního Ducha -> pak je absolutní Duch rozrušen -> tím pádem nastane i konec dějin
  • světové dějiny neutváří jednotlivci, ale světový duch
  • jedinec i kolektiv jsou vždy nástrojem ducha, jejich role končí, jakmile naplní dějinnou úlohu
    • dějiny jsou neseny vývojem světového Ducha
    • lidstvo je projevem světového Ducha -> žádný člověk (jeho vědomí) není pánem sebe sama
  • člověk tvoří dějiny tehdy, když si ho světový Duch vybral
  • Hegel přesvědčen, že konec dějin (završení světového ducha) je blízko = úkol pruského státu
    • ten národ, který je světovým Duchem vyvolen, je Prusko

Filosofie jako zkoumání daných jevů: Comtův pozitivismus

Pozitivismus

• = věda založená čistě na prokazatelných faktech
• odmítnutí filosofie jako celku
• základem je odmítnutí metafyziky -> striktní interpretace Kantovy „věci o sobě“
• pozitivní = to, co je objektivně dané, to co můžeme dokázat
  • = reálné, skutečné, prokazatelně dané
  • věda se musí soustředit pouze na svět jevů
  • Comte: „Základem vědy je vědět, abychom mohli předvídat.“
• úkolem vědy je konstatovat fakta, hledat mezi nimi zákonitosti a dle nich předvídat budoucí vývoj
• nezajímají nás prvotní příčiny věcí, ani jejich smysl, ale pouze to, zda jsou       (pozitivistická histografie)
• hlavní představitelé: Comte, H. Spencer, J. S. Mill

Comte a zákon tří stádií

• August Comte = zakladatel sociologie a hlavní osobnost
• pozitivismu sociologie jako součást filosofie
• představa, že vývoj lidského i společenského myšlení
• postupuje ve 3 stádiích:
  • teologické = hledání příčin a smyslu ve vyšší moci
    • = nejnaivnější
    • když se společnost ptá, proč je tady strom, tak má společnost tendence vysvětlovat na základě vyšší moci
    • animismus = přírodní náboženství
    • polyteismus
    • monoteismus = za vším na světě je 1 Bůh
    • animismus -> polyteismus -> monoteismus
  • metafyzické = hledání smyslu v abstraktních pojmech
    • = filosofické
    • lidé odmítnou náboženství a začnou myslet filosoficky -> princip všeho je nějaké arche (bytí)
  • pozitivní = poučená rezignace na hledání smyslu
    • nejvyšším cílem objasnění všech zákonitostí
    • = nejdokonalejší
    • z Kanta pro nás vyplývá, že účelem není hledat prvotní princip, protože víme, že nemá cenu je hledat
    • potřeba ve světě vysvětlit všechny přírodní zákonitosti (jevy) -> jak naše věda dospěje vědomému cíli

Soustava věd – Comte

• rezignaci na hledání smyslu je třeba nahradit vytvořením jednotného vědeckého systému
• nejde o přinášení roztříštěných poznatků, ale o skládání celkové „mozaiky“
• vzdělanost nespočívá ve specializované odbornosti, ale v obsáhnutí celého systému
• snaha o klasifikaci věd podle míry abstrakce:
  • matematika – abstrakce
    • je pro něho nejobjektivnější, nejjednodušší -> musíme ji umět, abychom mohli zkoumat a poznávat
  • astronomie – kosmos
  • fyzika – anorganické děje
  • chemie – anorganické složení
  • biologie – individuální děje
    • poznání jedince biologické a psychické
  • sociologie – sociální děje
    • odhalení zákonitostí ve společnosti
  • úkolem filosofie a vědy je třídit a klasifikovat vědy

Využití Hegelovy dialektiky: Marxův materialismus

Materialistická interpretace Hegela

• marxismus je součástí materialismu
• materialismus je opakem idealismu, vychází z idealismu
• spor materialismu s idealismem o podstatu světa (ontologický spor)
• rozpad Hegelova dědictví do dvou odlišných proudů:
  • starohegelovci = konzervativní
    • odmítající vizi konce dějin
    • berou Hegelovu dialektiku -> idealismus
    • = pravicoví
  • mladohegelovci = levicoví, materialističtí, revoluční
    • hmota, která formuje vědomí
    • odmítají připustit, že vědomí předehnalo hmotu
  • materialismus:
    • přijetí dialektického principu při vyvození odlišných závěrů
    • odmítnutí teze, že vědomí předchází bytí -> duch je výtvorem hmoty -> dialektický materialismus
      • tvrdí, že dialektika spočívá ve střetávání hmoty (ne ducha – protikladů)
      • materialistický svět formuje a ovlivňuje lidské vědomí
      • Marx: „U mne není ideálno nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené.“

Základy Marxova učení

• Karel Marx se nerovná marxismus -> filosofická teze se nerovná hnutí
  • vymezil filosofii místo
  • filosofie tu není od toho, aby bádala a poznávala, ale aby ukázala lidem cestu, jak změnit svět
• „Filosofové dosud svět pouze vykládali. Jde ale o to jej změnit.“
• cílem zrušit filosofii jejím uskutečněním
• vytvoření vědecké teorie, která je matematicky jistá
• spolu s F. Engelsem: Komunistický manifest, Kapitál (= ekonomická vize společnosti)
  • ideový vliv:
    • Hegelova dialektika
    • francouzský utopický socialismus
    • anglická politická ekonomie
    • Feuerbachův materialismus = teorie, která je v přímé opozici Hegelovi
      • kritika vymezení JÁ vůči NEJÁ -> vymezení hmotně
    • smyslový člověk jako hranice vlastního vědomí
• Teorie odcizení
  • člověk je předmětná bytost
    • stávám se člověkem, neboť se vymezuji vůči vnějšku tím, že zpracovávám předměty
  • práce jako základní a svobodná činnost
    • pracující člověk + výsledek práce = lidská existence
  • v kapitalistické společnosti však dochází k odcizení
    • práce není způsobem vlastní realizace a svobody, ale nástrojem zajištění vlastního přežití
    • člověk je nucen směňovat plody své práce za jiné
    • př.: pracující dělník je nespokojen, protože z toho nemá žádný citový užitek krom peněz
    • člověk vyrábí předměty pro jiné předměty
    • práce je zdrojem přežití, výdělku -> to je podle Marxe špatné
    • už i dnes -> vzdělání je kvůli většímu výdělku a práci a ne kvůli seberealizaci
  • Marx: „Předmět není účelem o sobě samým, ale zbožím.“
• Teorie nadhodnoty
  • Proč dochází k odcizení?
    • kvůli nespravedlivé společnosti => teorie nadhodnoty
  • Marx tvrdí, že nadhodnota existuje
  • základním principem společenského uspořádání jsou materiální výrobní vztahy:
    • vlastníci výrobních prostředků vykořisťují vlastníky pracovní síly
    • nespravedlivé je uspořádání výrobních vztahů
      • to, z čeho plyne nespravedlnost, je, že tu je materiální prostředek -> to, že někdo vlastní podnik
  • skutečná hodnota předmětu = materiál + čas lidské práce
  • kapitalistická hodnota předmětu = materiál + čas lidské práce
  • + nadhodnota -> zisk pro kapitalistu
    • cena výrobku nemůže být na základu nabídky a poptávky -> máme si vzít cenu materiálu + čas, který dělník na vyrobení výrobku využil => cena výrobku
    • Marx ví, že to tak nefunguje kvůli tomu, že nad dělníkem stojí nějaký šéf – kapitalista, který si od něho vezme nějaký podíl z peněz z prodaného výrobku -> tím pádem dělník nedostane tolik, kolik by si zasloužil
  • odcizení lze odstranit odstraněním nadhodnoty skrze nahrazení soukromého vlastnictví společenským
    • teorii musíme zrušit -> a to tím, že zrušíme třídu (kapitalistů) -> všichni budeme „lidé“ -> budeme dostávat všichni tolik, kolik si zasloužíme, kolik si sami za sebe odpracujeme

Historický materialismus

• = dialektický materialismus aplikovaný na společenskou realitu
• dialektika se projevuje i v sociálním systému
  • uspořádání společnosti = materiální vztahy
• majetkové výrobní vztahy = základna
• společenské vědomí = nadstavba (náboženství, politika, ideologie, vzdělání…)
  • nadstavba utváří základnu
  • pro změnu nadstavby je třeba změnit základnu
  • př.: tahle škola vypadá takhle, poněvadž je pod kapitalistickým vlivem -> kdyby nebyla, tak vypadá jinak -> dostaneme se k tomu tak, že zrušíme nadstavbu
• výrobní vztahy jsou neseny dialektickým soupeřením 2 tříd (vykořisťovatelé vs. vykořisťovaní)
  • 2 třídy – vykořisťovatelé vs. vykořisťovaní
    • = základní princip
    • teze x antiteze -> soupeří spolu -> jednou za čas dojde k syntezi
• prvobytně pospolná společnost
  • starověká otrokářská společnost
    • středověká feudální společnost
      • kapitalistická společnost
        • vazba vykořisťovatele k vykořisťovaným není žádná -> můžu ho vyhodit oproti starověké otrokářské společnosti
        • dělník ví, že je vykořisťován, proto s tím něco může dělat -> revoluce -> proto se to většině lidem zamlouvá
        • Marx udělal chybu -> řekl, že je vědeckým filosofem -> ž on tvrdí objektivní pravdu, že by mu měli všichni věřit
        • komunistická společnost

Vzpoura proti osvícenství a rozumu (Schopenhauer, Nietzsche)

Iracionalismus

Interpretace Kanta

• odlišné interpretace Kanta se shodují na jedné věci
• svět je pochopitelný a vyložitelný jedním principem:
• člověk může svět „zvládnout“ a dospět na konec dějin
  • dokážeme pochopit jednotný princip světa -> jakmile se nám to povede, tak se dostaneme někam dál -> na konec dějin
• poprvé nastolili možnost pokroku
• odlišné verze, ale společný princip světa jako harmonie:
  • idealismus
    • svět je projevem ducha, který postupuje dialekticky vpřed, člověk musí pochopit jeho cestu dějinami
    • = prvotní princip
  • materialismus
    • svět je utvářen hmotou, která se dialekticky střetává, člověk se musí zbavit odcizení
    • -> střetává se materiální hodnota
    • základní hodnota: teorie odcizení
  • pozitivismus
    • svět je souborem pozorovatelných faktů, člověk je musí všechny utřídit a dospět na konec poznání
    • vědění je kumulativní -> dospějeme na konec dějin, až budeme všechno vědět
    • = vrchol

Vzpoura proti osvícenství

• svět však není pouze harmonie
  • je zde hodně věcí, které nejsou harmonické
    • člověk se občas chová jako zvíře
  • člověk není pouze rozum
  • důraz na chaos, vášně, pudy, touhy, neuspořádanost, nepochopitelnost
  • => iracionalismus – zaměření na to, jestli se vědci před námi nespletli v té harmonii atd.

Arthur Schopenhauer

• Schopenhauerovo složité dětství -> smrt otce, zneuznání od matky
• ovlivněn Kantem a indickou filosofií (př. převtělování)
• svět je představa -> Kant správně rozlišil svět věcí o sobě a svět jevů, ale zanedbal určení věci o sobě!
  • „Kant říká, že se přes mřížku proniknout nedá, ale já se o to pokusím.“
• chceme-li pochopit svět, nesmíme podléhat vnější zkušenosti, musíme se zaměřit na naše nitro
  • je potřeba prozkoumat i nitro člověka -> chce se dostat dovnitř

• podstatou lidské existence je vůle = touha něco chtít, něčeho dosahovat
  • = něco věčného v každém z nás
  • později ji označí za věc o sobě
• Schopenhauerova vůle
  • = základní princip, který se skrývá za rozum i emoce
  • skrývá se za cit -> je to skrytá vůle
  • cokoli činíme, činíme kvůli vůli a dodatečně si to ospravedlňujeme za pomoci rozumu či citů
  • člověk je nástrojem vůle, která ho ovládá
  • láska = převlečená vůle
    • nástroj zachování vůle skrze rozmnožení
    • = nástroj k zachování, přetrvání
    • je k tomu, aby vůle nezanikla => slouží k rozmnožování
  • = neukojitelná a neunavitelná
  • člověk jakožto nositel a nástroj vůle je tragická existence
  • = cyklická a neustále se vrací -> pokrok neexistuje
  • vůle je věc o sobě
  • = negativní princip, kterému musíme čelit
• Jak čelit vůli?
  • Schopenhauerova vůle je nežádoucí -> pohání nás a ovládá a my s tím nemůžeme nic dělat
  • člověk je vůlí stvořen tak, aby si nevážil toho, co má -> buď trpí nouzí (pachtí se, aby přežil), anebo nudou (pocit nicotnosti)
  • žádný člověk si neváží toho, co má
  • Můžeme nějak vůli čelit?
    • materiálním zabezpečením? -> Nikoli, nedojde naplnění.
      • aby netrpěl nouzí
    • záhubou vlastní existence? -> Nikoli, vůle se zrodí jinde.
      • zabiju se
  • 1) Estetická cesta: uměním
    • můžeme jí čelit skrze umění
    • vytrhnout se vůli na krátký okamžik
    • díky zážitku z uměleckého díla zapomínáme na vůli, v ten daný okamžik ji neřešíme
  • 2) Etická cesta: askezí a filosofií
    • smíření se s vůlí a její trvalé popření
    • askeze = odmítání
    • = etická cesta
    • člověk se smíří s tím, že tady je a nebude o nic usilovat, bude naplňovat základní věci, ale ty burcující, které po něm vyžaduje vůle, nebude poslouchat
    • = trvalé vytržení

Friedrich Nietzsche

• Hitler byl jeho obdivovatel
• často zmiňován v souvislosti s inspiračními zdroji nacismu -> učení o nadčlověku
  • nebyl nacista -> byl jimi zneužit, Nietzsche ≠ nacista
• ovlivněn Schopenhauerovou filosofií, Wagnerovou hudbou a Herakleitovým uvažováním
• ústřední dílo Tak pravil Zarathustra
• vývoj individua prochází 3 fázemi:
  1. závislost na autoritách a mistrech (Wagner,…)
  2. negace autorit a oproštění se
     • ne všechno, co říkají, je pravda
     • => odmítání
  3. tvorba vlastních hodnot
     • snaha o vytvoření něčeho nového

• Wille zu macht
  • = jediný filosof, kterého uznává, je Herakleitos, všichni ostatní dle něho svedli lidstvo na scestí
    • Ostatní se nám snažili namluvit, že ve skrytu světa existuje konečná a definitivní pravda
  • kritika tradiční metafyziky, spoutávající život konečnými morálními Pravdami (Platón, křesťanská filosofie, Kantův kategorický imperativ)
  • „Tento svět je vůle k moci – a jinak nic. Avšak právě tak i vy jste vůle k moci – a jinak nic.“
  • vůle ovládat jako základní princip, který je však pozitivní -> jen ten život je skutečný, v němž je vůli vše dovoleno, v němž je vůle neomezená a sama sobě klade morálku
    • člověk by si měl přiznat, že chce mít moc, a když se s tím pozitivně smíří, tak bude lepším člověkem -> nadčlověkem
  • odhodlání jednat a rozhodovat se
    • ve chvíli, kdy jednám, tak jsem skutečným člověkem -> nevymlouvám se na např. Desatero (kategorický imperativ)
• Bůh je mrtev
  • morálka západní kultury ≠ kultura vůle
  • jako žádoucí hodnoty hlásá pokoru, poslušnost, slabošství, místo aby učila síle a moci
  • je třeba skoncovat s Bohem, rozbít dosavadní hodnoty a nastolit panskou morálku
  • ,,Bůh je mrtev“
    • Bůh je něčím, na co se vymlouváme
    • Ve chvíli, kdy ho jsme schopni odmítnout, tak nastolíme panskou morálku, kdy bude každý sobě sám Bohem
  • hodnoty vůle jsou mimo dobro a zlo, neboť nadčlověk morálku nepotřebuje
    • nepotřebuji dobro a zlo
• Filosof s kladivem 7 x anti
  • Nietzsche jako bořitel všeho starého: 7 anti-:
    • antimoralistický – morálka je pro slabochy
    • antidemokratický – demokracie je stádní
      • nejsme si rovni -> vůle se v každém projevuje jinak
      • morálka nás ovládá
    • antisocialistický – socialismus je zánik síly
    • antifeministický – ženin instinkt velí patřit muži
      • vůli k moci přiznává jen mužům
      • žena má být poslušná muži
    • antiintelektuálský – rozum je pouhý sluha vůle
      • intelektuál je pro něj učitel na škole, který si myslí, že zná všechno
    • antipesimistický – přijde nadčlověk
      • když se toho všeho zbavíme, tak začneme poslouchat vůli a nastoupí nadčlověk
    • antikřesťanský – bůh je výsměchem silným
• Übermensch a věčný návrat
  • „ Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.“
  • člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem, provaz nad propastí
    • pokud se člověk neoprostí od morálky, tak spadne do propasti
  • nadčlověk je ten:
    • který dojde tragické moudrosti
      • není dobro a zlo, můžeme dělat, co chceme -> o nic v životě nejde
    • který ví o smrti Boha, ví, že vše ideální je pouhý přelud
    • ví, že musí jednat sám za sebe, že nikdy ničeho nedosáhne, a přesto s chutí jedná
    • ten, který dokáže čelit věčnému návratu = vše už tu bylo a stále se vrací:„Nuže dobrá, ještě jednou!“
      • žádný smysl života není
      • duše je připravená čelit návratu
  • člověk sám sobě je soudcem, měl by poslouchat vůli

Článek Materialismus, idealismus, iracionalismus (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Management cestovního ruchu

Zaslal(a): Maja

Fakulta Informatiky a Managementu – Univerzita Hradec Králové

Výběrový projekt na téma Islám

Vypracovali: Nikol Bucharová, Radka Uhlířová

1. Obsah

• Obsah
• Úvod
• Podstata náboženství
• Počátky víry a původ náboženství
• Náboženské směry
• Islám
• Základní znaky muslimského náboženství
  • Bůh
  • Písmo svaté
  • Morálka
  • Spása
  • Symbol
  • Obřady, rituály, svátky
  • Sakrální stavby
• Postavení muslimských žen
  • Výchova dívek
  • Vzdělání
  • Zaměstnání
  • Láska a vztahy
  • Domácnost
  • Oděv
• Dotazníkové šetření
  • Dotazník
  • Vyhodnocení dotazníku
  • Výsledky dotazníkového šetření
• Reference

2.   Úvod

V této práci se zabýváme podstatou náboženství, původem víry, dále pak muslimským náboženstvím, popisem a přiblížením jeho základních znaků a také otázkou zabývající se postavením žen v muslimské společnosti.

Náboženství vyjadřuje vztah k transcendentní skutečnosti. Působí na myšlení a chování lidí a hluboce ovlivňuje světové dění. Z tohoto důvodu je důležité věnovat náboženství jistou pozornost. Naše práce se zabývá pochopením smyslu náboženství, důvodem jeho vzniku a seznamuje se základními charakteristikami jednoho z nejrozšířenějších a nejdiskutovanějších náboženství, kterým je islám.

Praktickou součástí naší práce je i dotazníkové šetření týkající se muslimského náboženství, dále vyhodnocení a výsledky tohoto šetření.

3.   Podstata náboženství

Náboženství je moderní pojem pro rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ. Vyjadřuje vztah člověka k transcendentní[1] skutečnosti. Různé náboženské ideje se stávají součástí života společnosti. Působí na chování a myšlení lidí a hluboce ovlivňují světové dění.

Existuje mnoho názorů na to, jaká je podstata náboženství a jeho smysl. Odborníci tvrdí, že náboženství může být chápáno jako soustava pravidel. S jejich pomocí může jedinec změnit svou osobnost, dosáhnout vyššího stavu vědomí, a tak vytvořit propojený vztah mezi sebou samým a univerzem, jehož je součástí. Většina těchto tvrzení je doplněna skutečnostmi, že náboženství tvoří tu část, která určuje naše morální jednání. Osobnost rozpoznává tyto morální principy jako morální jednání, které nesmí být překročeno. Názory indických filozofů se od těchto tvrzení podstatně liší. Prohlašují, že náboženství není soustava pravidel, ale zkušenost. Tato zkušenost je základem uskutečnění přítomnosti boha v člověku.

4.   Počátky víry a původ náboženství

Proč vzniklo náboženství? Na tuto otázku existuje velké množství různých odpovědí. Nejčastěji se předkládají představy, že náboženství má původ v lidském strachu, nedůvěře a nejistotě. V dřívějších dobách lidé neměli přiměřené znalosti a nemohli tedy porozumět skutečné povaze života a následné smrti. Domnívali se, že musí existovat určité neznámé síly, které stojí za stvořením všech věcí, příjemných i nepříjemných. Tyto všemocné síly mohou být schopny určitým způsobem ublížit. Posunky, které sloužili k usmíření a získání přízně těchto sil, začaly být ritualizovány do forem uctívání. Každé síle bylo přiřazeno jméno a podoba. Postupem času, tyto spodobnění byly považovány za skutečné a byly přijaty jako bohové.

V dobách, kdy byla nutná společenská kontrola, se víra začala využívat pro vedení obyvatelstva správnou cestou. Vyvinuly se pojmy jako lidskost, upřímnost, laskavost, soucit, tolerance, úcta a harmonie. K zajištění existence a rozvoje těchto lidských kvalit, byl věřícím vštípen strach. Jestliže se lidé nebudou chovat přijatelným způsobem, stihne je boží trest v posmrtném životě. Zde se tedy nabízí takové pojetí náboženství, ve kterém se mísí morální zvyklosti a víra v nadpřirozeno.

5.   Náboženské směry

Existuje obrovské množství náboženských idejí a směrů. Vzhledem k tomuto faktu, se vytváří mnohé typologie, které napomáhají k lepší přehlednosti.

Světové názory je možno dělit na teistické a ateistické. Ateistické názory odmítají víru v božstva. Základem ateismu je monismus, který tvrdí, že svět je jednotný a vše pochází z jediné podstaty. Pro vysvětlení fungování světa není potřeba duchovních principů. Teistická náboženství naopak věří v alespoň jedno božstvo. Teismus dává transcendentní skutečnosti osobní rysy, bohové jsou přítomní a aktivně zasahují do chodu světa.

Dále lze náboženství rozdělit na monoteistické a polyteistické. Monoteisté věří pouze v jednoho boha, naproti tomu polyteisté uznávají bohů více.

Systematicky lze náboženství roztřídit podle rozšíření. Velice často se používá základní rozlišení na náboženství národní a světová. U většiny národních náboženství vyjadřují tuto příslušnost jejich běžné názvy: egyptské, řecké, římské, čínské, indické. Za světové náboženství je považováno takové náboženství, které přesahuje hranice ras, kultur a kontinentů. Do této kategorie lze zařadit křesťanství, islám, hinduismus a buddhismus. Dle některých zdrojů lze k tomuto systému přiřadit i judaismus.

6.   Islám

Islám je po křesťanství nejsilnějším náboženstvím světa. Podle nejnovějších informací roste rychleji, než je přirozený generační přírůstek.

Islám, čili odevzdání se do vůle Boží, patří do monoteistických náboženství. Islám z této skupiny vzniká nejpozději. Muslimy je považován za vyvrcholení a závěr cesty, která vedla od prvního člověka Adama přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše k Muhhamadovi. Islám se opírá o definitivně poslední Boží zjevení (Štampach, 2008).

Islám je vyznáním víry v jednoho všemohoucího Boha (Alláha) a také Božího zákona. Následováním tohoto zákona je muslim veden k Bohu. Bůh zjevil poslu Muhhamadovi Korán, který je společně se Sunnou[2] považován za základy islámu. Korán má podle muslimů představovat uzavření a zpřesnění dřívějšího, avšak lidmi pokřiveného poselství Bible. Bůh, stejně jako v judaismu a křesťanství stvořil svět. Ve světě stvořil také člověka, uložil mu, aby plnil jeho vůli. Pokud to nečinní, proviňuje se. Bůh odsuzuje hřích, ale proti hříšníkovi je milosrdný a odpouští mu. Proto se člověk musí očišťovat. Na konci věků budou všichni lidé spravedlivě souzeni.

Vznik islámu lze snadno lokalizovat místně i časově. Náboženství bylo založeno v 7. století na území dnešní Saudské Arábie. Muhammad začal šířit mezi lidmi víru v Alláha. V roce 622 se přestěhoval se svými stoupenci z Mekky do Mediny. Tímto rokem začíná islámský letopočet (tzv. hidžra). Po Muhammadově smrti Arábie zůstala politicky i nábožensky sjednocena. Jeho následovníci, chalífové, si podrobili celý Blízký východ a Severní Afriku.

Později se začaly vést spory o to, kdo je pravým chalífou. Ší´ité jsou přesvědčeni, že to mají být potomci čtvrtého chalífy Alího, Muhammadova bratrance. Sunnité se přiklánějí k dynastiím Umajjovců a dalších.

PĚT PILÍŘŮ ISLÁMU

O těchto pět pilířů se opírá mravní život každého muslima.

• Šaháda – vyznání víry

Šaháda je základní motto muslimů. Vyznání muslimů je vyjádřeno větou: ,,Není boha kromě Alláha, Muhammad je Alláhův posel.“ Z čehož je patrné, že islám zdůrazňuje monoteismus.

• Salát- modlitba

Povinná modlitba se koná předepsaným obřadným způsobem v arabštině pětkrát denně. Může se konat v mešitě, kde je prospěšnější. V pátek je modlitba v mešitě doplněna kázáním. Kromě této předepsané modlitby se muslim může navíc modlit podle různých zvyklostí, osobního přání, ve svém jazyce…

• Saum- půst

V měsíci ramadánu je od východu do západu slunce zakázáno cokoli jíst, pít, kouřit a pohlavně se stýkat. Je to doba pokání.

• Zakát- almužna

Almužnou se rozumí spíše povinná daň na náboženské a charitativní účely. V islámském světě funguje vícegenerační rodina, která se postará o staré a nemocné členy, ale je k dispozici i další sociální péče, která je financována ze zakátu.

• Hadždž- pouť do Mekky

Do Mekky má putovat každý muslim alespoň jednou za život. Putuje se každý rok v určenou dobu, kdy se v Mekce konají několikadenní obřady, včetně obětování beránka.

Kromě pilířů islámu zavazují muslima i pravidla daná zákonem a muslimskou společností. Muž smí mít až čtyři manželky, a to za předpokladu, že je schopen je uživit a že předchozí manželky souhlasí. Z čehož je možné usoudit, že postavení muže a ženy není rovnoprávné.

Je třeba ocenit, že islámská rodina je soudržná a dospělý člověk je povinen pečovat o své zestárlé rodiče (Štampach, 2008).

7.   Základní znaky muslimského náboženství

7.1      Bůh

Muslimové nazývají svého Boha Alláhem. Korán zdůrazňuje, že Bůh je všemocný stvořitel nebe i země a že je všemohoucím soudcem na tomto světě i v záhrobí (König, 1994).

7.2      Písmo svaté

Pro muslimy je důležitým spisem Korán. Pro muslimy je Korán částí původního Koránu vzešlého v nebi, který v měsíci ramadánu sestoupil na zem. K základním myšlenkám Mohammadovým patří, že nejen jím zprostředkované zjevení, ale i zjevení prostřednictvím dřívějších proroků Abraháma, Mojžíše a Ježíše mají svůj původ v nebeském Koránu. Judaismus, křesťanství a islám tedy vycházejí z jediné knihy. Ovšem vedle společného existují mezi křesťanstvím a islámem zásadní rozdíly: v islámu je bůh absolutně transcendentní, svou vůli zjevuje v Koránu. V křesťanství se Bůh transcendence nezříká, zjevuje se v Ježíši Kristu; o tom nás zpravují evangelia. Zjevením je tedy v křesťanství osoba, v islámu kniha. Podle islámu křesťané a Židé zvěstují jen část zjevené pravdy, celá pravda je obsažena výlučně v Koránu (König, 1994).

7.3      Morálka

I Korán přináší pokyny, které připomínají Desatero. Zároveň muslim musí dodržovat pět základních pilířů islámu (viz. PĚT PILÍŘŮ ISLÁMU). Každý muslim je svázán pravidly, které jsou vynucovány muslimskou obcí. Věřící by se měli starat o své zestárlé rodiče, obdarovávat chudé, příbuzné, nešidit, nezabíjet…

7.4      Spása

Muslimové věří, že spásy lze dosáhnout následováním přikázání Koránu, nařízení z Tóry a různých tradic. Muslimové mohou doufat v boží spravedlnost a určení do ráje.

7.5      Symbol

Islámským symbolem je hvězda a půlměsíc. Tento symbol zobrazuje půlměsíc a planetu Venuši jako Jitřenku. Pět cípů planety Venuše symbolizuje pět pilířů Islámu.

7.6      Obřady, rituály, svátky

Muslimská náboženská obec není centralizovaná. Jednota je zaručena Koránem. Úkolem duchovního, který se označuje mullá, je vést a usměrňovat lidi. Předsedající v mešitě bývá označován výrazem ímám. Muezzin naopak svolává věřící k modlitbě. Důležité jsou rituály, které musí být doprovázeny při návštěvě mešity. Oděv musí být volný a musí zakrývat zápěstí a kotníky. Ženy by měly mít vlasy ukryté. Každé modlitbě předchází rituální omývání. Toto omývání vyplývá z faktu, že mešita není rituálně čisté místo a proto musí být čistí lidé. Z této potřeby pramení i fakt, že v prostorách určených pro modlitbu se nachází koberce, na které se nesmí vstupovat v botách.

Islámské náboženství je plné různých svátků. V srpnu začíná ramadán, který patří mezi pět pilířů islámu. V listopadu začíná Hadždž, pouť do Mekky.

7.7      Sakrální stavby

Pro potřeby muslimů jsou určeny mešity. Typickým rysem mešit a islámské architektury jsou kopule. Kopule má silný význam, protože symbolizuje jakési sklepení nebe. U většiny mešit se nachází minarety. Minaret je vysoká, štíhlá věž. Cílem stavby minaretů byl fakt, aby se mešity výškově vyrovnaly kostelům.

8.   Postavení muslimských žen

Islám, podobně jako křesťanství, není jednotné náboženství. Existuje patnáct set let a v mnoha státech se toto náboženství od sebe liší.

Život ženy závisí na tom, odkud pochází. Je-li žena z velkého města, nebo naopak z venkova, je-li z pokrokové, nebo naopak z konzervativní islámské země, je-li její rodina bohatá či chudá, jsou-li její rodiče vzdělaní či negramotní a rodina spíše tradiční, nebo naopak moderní. Vzhledem k těmto faktům nelze jednoznačně odpovědět na otázku, jaký je život muslimských žen. Ale i přesto existuje něco, co je pro muslimky společné. Do této kategorie spadá nejen kultura, tradice a náboženství, ale také rozpor mezi tradicí a modernou, který život muslimek v dnešní době dokáže velice dobře charakterizovat.

8.1      Výchova dívek

Život dívek žijících na venkově je stále velmi ovlivňován tradicí. Z chlapce by měl vyrůst muž, který by měl vydělávat peníze, zatímco žena by se měla starat o domácnost a rodit děti. Z tohoto důvodu rodiče posílají chlapce hrát si ven, zatímco dívky drží doma, aby pomáhaly s domácností a připravily se tak na svou budoucí roli manželky a matky.

Dívka by se neměla hrnout do společenského života, mohlo by to ohrozit její počestnost a ta je ještě stále pokládána za to nejdůležitější, co dívka má. Počestnost dívky je nejen její vizitkou, ale zároveň i hlavním zdrojem rodinné cti, jež je pro muslimy nesmírně důležitá.

Nechovat se cudně může znamenat téměř cokoli. Nejhorší variantou je, že ztratí panenství před svatbou. Tento čin uvalí na rodinu nesmírnou hanbu, kterou je možno smýt jen dívčinou smrtí. Čas od času se můžeme doslechnout, že otec či bratr pro čest své rodiny zabije dceru či sestru, a soud je k němu smírný, protože chápe jeho chování.

Dívčino nedostatečné zahalení, flirtování s muži, nebo třeba jen dívání se z okna, mohou být považovány za jasný důkaz toho, že dívka vyhledává kontakt s cizími muži. Takovéto prohřešky mohou vést k bití nebo alespoň k uzavírání dívek doma ve snaze uchránit je před pokušením. Když se dívka nechová dostatečně cudně, je to pro rodinu větší neštěstí než, když je muž k budižkničemu, chlípník nebo dokonce vrah. Celá společnost si svou kulturní identitu udržuje skrz ženské tělo a jeho počestnost.

Existuje mnoho tradic (hádíthů), které nabádají ženy k poslušnosti, protože poslušná žena rovná se ctnostná žena.

• Žena, která zemře a s níž byl manžel spokojen, půjde do ráje.
• Ctnostná žena je ta, která působí radost, kdykoli se na ni manžel podívá, která ho poslechne hned, jakmile jí něco nařídí, a která střeží svou cudnost i jeho majetek v době jeho nepřítomnosti.
• Žena by se nikdy neměla manželovi odpírat – ani kdyby to bylo na velbloudím sedle (Warrag; 2005).

8.2      Vzdělání

Rodiče neposílají dívky ani do škol. Vše, co se potřebují naučit, se naučí nejlépe doma. Dalším důvodem je fakt, že by to byly vyhozené peníze. Jakmile se dcera provdá, odejde do domu svého manžela. Vše, co se do ní do této doby investovalo, tak připadá druhé rodině. V muslimských zemích jsou proslulá přísloví: „vychovávat dceru je jako obdělávat cizí pole“, „mít dceru je jako trn v patě“.

I přesto, že většina dívek v dnešní době začíná chodit do škol a do zaměstnání, tradiční názory na mnoha místech přetrvávají a vytvářejí tak v životě dívek rozpor.

Islámské tradice vzdělání žen nedoporučují nebo dokonce zakazují. „Zabraňte jim v psaní, nepřidávejte zlo k neštěstí,“ to je jeden z mnoha výroků na téma žena a vzdělání. Ale i přesto se většina dívek, ve snaze vydobýt si rovnocenné postavení, vrhla na vzdělání. Zatímco v roce 1960 chodilo v arabských státech severní Afriky a Blízkého Východu do základní školy v průměru jen 27,9% všech dívek, v roce 1975 už to bylo 46% (Frouzová, 2006).

Avšak i ve vzdělání platí pro ženy jiná kritéria a podmínky. Ke vzdělání mají přístup většinou jen dívky z bohatých rodinných kruhů. Chlapci mají také snazší přístup k zahraničním stipendiím než dívky. Názornou ukázkou jsou bohaté ropné státy Perského zálivu, které podporují zahraniční pobyty chlapců. Částečně je to strategie nadací, které upřednostňují mužské stipendisty, za účelem dobré investice do budoucnosti země a své společnosti. U žen předpokládají, že skončí v domácnosti. Částečně je to také chyba rodin, které si nepřejí, aby jejich dcery odešly studovat na západ, protože se bojí, že by se tam zkazily a poškodily tak svou i rodinnou čest.

8.3      Zaměstnání

Díky vzdělání se ženy v islámských zemích dostaly také na trh práce. Mladé muslimky dnes chodí do zaměstnání mnohem častěji než jejich matky, stále častěji přispívají do rodinného rozpočtu. Zaměstnané ženy jsou dnes v islámských zemích vidět téměř na každém kroku. I v tomto případě však platí pro ženy jiná kritéria a těžší podmínky.

Ženy v práci musí bojovat s velkým množstvím překážek, a to hlavně s předsudky společnosti. Podle tradičně smýšlejících muslimů je pracující žena poběhlice, která jen hledá záminku, jak se seznámit s cizími muži. Nebo naopak s tím, že její muž je neschopný a ona mu proto musí vypomáhat s rozpočtem. Ať už jsou předsudky jakékoli, pracující žena bude vždy ženou, která na rodinu vrhá špatné světlo.

Z těchto důvodů vstoupí na trh velice malé množství vystudovaných dívek. Ve většině případů rodina zakáže dívce pracovat a raději ji provdá. V mnoha případech slouží studium tedy jen k tomu, aby si dívka našla ženicha z lepší společnosti.

Dokonce i manžel může své ženě zakázat chodit do práce, když usoudí, že by vedle ní vypadal jako neschopný muž. Dalším názorem mužů na práci žen je to, že žena zahlcená prací by pak nestíhala domácnost, a to je přece nemožné.

Avšak i nyní existuje mnoho žen, kterým práce nic neříká. Většina muslimek je v tomto ohledu velice pohodlná. Nedokážou si představit, že by brzy ráno vstávaly, že by se někam „plahočily“ rozkodrcaným autobusem v horku, prachu a smogu…

V otázce zaměstnání a živení rodiny to mají muslimské ženy snazší než ženy v Evropě. Muž musí ženu uživit, i kdyby se mu nechtělo. Peníze, které vydělá, nejsou jeho, nýbrž celé rodiny. Jeho úspěch je měřen pouze spokojeností jeho ženy, a pokud ta by si někdy stěžovala, všichni by se na něho dívali jako na neschopného.

8.4      Láska a vztahy

Podle starodávné tradice vybírali dětem jejich partnery rodiče. V dnešní době si mladí lidé se souhlasem svých rodičů vybírají partnera sami.

Podle islámské tradice by měli muži stejně jako ženy vstupovat do manželství neposkvrnění. Moderní doba to zásadně změnila, avšak pouze jen u mužů. Mladý muž může mít v zásadě tolik dívek, kolik se mu podaří získat, pro dívku je však intimní vztah tabu.

Dodnes se v některých oblastech praktikuje starý zvyk „asistence při svatební noci“. Zatímco novomanželé spolu poprvé spí, čeká před domem půl vesnice na výsledek. Po aktu vyjde ze dveří matka nevěsty a na důkaz nevěstiny počestnosti všem ukáže zakrvácené prostěradlo. Všichni propuknou v radostný jásot, svatba je právoplatná. Dokonce se i v některých případech připevňuje cár prostěradla ke svatební smlouvě.

S tématem svatby také souvisí pojem „dětské nevěsty“. V Mohammadových časech nebyl neobvyklým jevem fakt, že se muslimové běžně ženili s dívkami, které právě začaly menstruovat – a dokonce i s dívkami, které ještě ani nezačaly. Toto jednání bylo natolik běžné, že Korán nařizuje, aby muž před rozvodem s ženou, která přestala menstruovat, tři měsíce počkal (aby se ujistil, že není těhotná), a poté následuje i dodatečný příkaz: „a stejně platí i pro ty, které ještě menstruaci neměly“ (súra 65:4). Ty, které ještě menstruaci neměly! Stěží si člověk dokáže představit, že by mohlo být něco horšího než vyhlídka před-pubescentního rozvodu. Dětský fond OSN (UNICEF) hlásí, že sňatky s dětmi nejsou v dnešní době nikterak zanedbatelným problémem, ve skutečnosti je více než polovina dívek v muslimských pevnostech jako Afghánistán nebo Bangladéš provdána do věku osmnácti let (Spencer, 2002: 61).

Dalším kontroverzním tématem a jakýmsi zvykem v islámském světě je tzv. dočasné manželství. Toto dočasné manželství vystihuje arabské slovo mut´a , neboli „ dočasné manželství na omezenou dobu“ či jednoduše „potěšení“.  Tento typ manželství byl v raných dobách islámu v případech nutnosti povolen, avšak Prorok jej nakonec úplně zakázal.  Nicméně v islámské republice je to poměrně běžná praxe. Obhájci tohoto dočasného manželství poukazují na súru 4:24 přeloženou takto: „A za to, co jste užívali s těmito ženami, dejte jim jejich odměnu podle ustanovení. A nebude pro vás hříchem, na čem se vzájemně dohodnete po stanovené době“. Ti, co dočasné manželství neuznávají tvrdí, že mut´a je přijatelná islámská metoda, jak se vyhnout smilstvu. Jaký je však v podstatě rozdíl mezi smilstvem a dočasným manželstvím? Darování věna? Je-li tomu tak, čím se to pak v praxi liší od prostituce – zejména v Íránu, kde smlouvy na dočasná manželství mohou mít dobu platnosti pouze jednu hodinu? „Dočasné manželky“ se často shromažďují ve školských městech, která jsou plná dychtivých studentů, kteří jsou na delší dobu pryč od svých žen. Většina „dočasných manželek“ v Íránu byly mladé vdovy, které využívaly tuto příležitost, aby si vydělaly potřebné peníze. Kdyby však v dočasném manželství otěhotněly, byly by na tom ještě hůře, neboť smlouva nekladla na jejich „dočasné manžele“ žádné závazky ohledně výživy dětí (Spencer, 2002: 63).

Nejhrůznějším způsobem, jak uchránit dívčino panenství, je obřízka. Tento starý předislámský zvyk se praktikuje hlavně po celé západní, saharské i východní Africe, v Jemenu a v Ománu. Je však potřeba důsledně rozlišovat mezi ženskou a mužskou. Zatímco mužská obřízka je islámskou praxí, o jejímž praktikování není nejmenšího sporu, ženská obřízka se zejména v posledních letech stala terčem kritik nejenom z řad obhájců lidských práv, ale též celé řady islámských autorit. Obřízka symbolizuje ovládnutí nízkých vášní a pudů, sebe-disciplínu a především plné uznání Boží svrchovanosti. Zvyklosti spojené s obřízkou se různí podle jednotlivých regionů „světa islámu“. Zatímco na Západě se tento úkon odehrává především v nemocnicích, na chudém městském venkově jej obstarává často nekvalifikovaný člověk ve zcela nevyhovujících hygienických podmínkách. Rovněž věk dítěte se různí, pohybuje se obvykle od druhého do dvanáctého roku… Ročně se obřízka týká milionů dívek. Ženská obřízka bývá často vnímána nejen jako „forma týrání dětí“, ale rovněž „porušování základních lidských práv“ či „úmyslný pokus některých patriarchálních společností omezit ženskou sexualitu“ (Ostřanský, 2009: 151). Tento zásah může zapříčinit vážné problémy při menstruaci, pohlavním styku či porodu. Navíc existuje mnoho případů, kdy dívky po tomto zákroku buď onemocní anebo zemřou.

V dnešní době se však mladé dívky nabízejí svým profesorům jen za dobré známky, spí se svými spolužáky a nemají s tím nejmenší problém. Před svatbou si zajdou na operaci a tváří se jako panny. Avšak dívky by tento zákrok podstupovat nemusely, kdyby mohly otevřeně přiznat, že už pannami nejsou. Když to nikomu nevadí u chlapců, proč to vadí u nich? Tento dvojí metr se používá dokonce i v případě prokazatelného znásilnění. Vždy je podezřelou pouze dívka. Neprovokovala? Nevyvolala v muži dojem, že smí? Dívky většinou znásilnění ani nenahlásí, bojí se, že by je okolí zavrhlo. Něco jako západní chápání pojmu znásilnění v muslimském světě téměř neexistuje. Sice vědí, o co se jedná, nicméně podle islámských zákonů o svědectví je téměř nemožné aby k tomuto činu došlo. Pokud znásilněná žena nahlásí tento trestný čin, tak její výpověď je nepřípustná. Je nařízeno, že „pokud se svědectví týká smilstva nebo sodomie, pak je zapotřebí čtyř mužských svědků“. Bohužel však nejde o nějaké dávno zapomenuté středověké právo. Platné je všude tam, kde vládne šarí´a (= soubor ustanovení Božího řádu, často bývá vykládána přímo jako islámské právo). A tak se často stává, že pokud už žena oznámí znásilnění na policii je její výpověď spíše chápána jako doznání k cizoložství či smilstvu – trestnému činu, který by ji mohl stát život.

8.5      Domácnost

Domácnost je jednou z mála oblastí, kde ženy mohou vládnout a rozhodovat. Žena rozhoduje o tom, jaký se koupí nábytek, koberec, druh záclon, značka spotřebičů. Avšak nákupy musí obstarávat muž, žena jen diktuje. Touto formou probíhají často i běžné nákupy potravin, které manžel kupuje cestou z práce.

Většina žen se v domácnosti moc nepředře. Sotva za manželem zaklapnou dveře, sejdou se ženy se sousedkami, sledují televizi či pospávají.

Avšak navzdory tomu, že ženy mají v rodině velkou moc, nelze ji považovat za moc absolutní. Ve většině rodin se žena bojí promluvit, když hovoří manžel. V opačném případě ji čeká trest, většinou ji manžel zbije. V některých rodinách se dokonce nejdříve nají muž a rodina sní až to, co zbude. Většinou je nejvíce rozhodující fakt, že je to muž, kdo vydělává a tudíž má i poslední slovo. Žena je tedy ekonomicky závislá na manželovi, chce-li prosadit svou vůli proti jeho, musí to dělat intrikami a kličkami. Muž se ženou nikdy nebude hovořit jako rovný s rovným.

Ačkoli v mnoha islámských zemích je ústava, podle které jsou si muži i ženy rovni, v praxi to tak nebývá. Pro muže je mnohem snadnější se rozvést, stačí mu třikrát říci „rozvádím se“. Žena naproti tomu musí složitě dokazovat, že ji manžel týrá nebo že je neplodný. Navíc žena přijde rozvodem o děti, ty se svěřují do péče otce. Muž má také právo mít až čtyři manželky, ale pod podmínkou že se bude ke všem chovat stejně a jeho novou manželku dosavadní ženy odsouhlasí. Avšak v praxi si ji manžel většinou přivede a nikoho se neptá.

Co se týče muslimského rozvodového práva, tak se může stát, že je žena přinucena ke skutečné prostituci. Šari´a stanovuje, že poté, co se muž třikrát rozvede s tou samou ženou, nemůže si ji znovu vzít do té doby, než se ona vdá a rozvede s jiným mužem. Tento druh opakovaného sňatku a rozvodu se stal v islámu běžný díky způsobu, jakým je povolen rozvod. Proto tedy na některých místech existují muži, kteří si vydělávají na živobytí jako „manželé na jednu noc“. Žení se s třikrát rozvedenými ženami, naplní své manželství a příští den se s nimi rozvedou, a ženy se tak mohou právoplatně vrátit ke svým rodinám (Spencer, 2002: 99).

V mnoha případech převyšuje názor, že žena se být smí, ačkoli je násilí vůči ženám teoreticky zakázáno. Podle většiny teologů může muž ženu tělesně trestat, pokud se odmítá zdobit pro svého muže, odmítá jeho sexuální požadavky, nebo zanedbává své náboženské povinnosti.

Od ženy společnost očekává, že bude všechno bezpráví a znevýhodnění tiše snášet. Z tohoto důvodu se většina žen ocitá v začarovaném kruhu.

8.6      Oděv

Největším specifikem muslimských žen, které na první pohled odlišuje od okolí, je jejich oděv. Jejich zahalování je dáno Koránem, avšak praktický výklad a míra zahalení se může v jednotlivých oblastech a také na základě zvyklostí mírně odlišovat. Nicméně oděv by měl zakrývat celé tělo ženy, čili ruce po zápěstí a nohy po kotníky, vlasy jsou ukryty pod šátkem. Oděv by měl být volný a neměl by obepínat postavu. Ženy by se měly odívat skromně. Žádný typ konkrétního oděvu není předepsán, jen obecný popis toho, co je zapovězeno. Obecně se muslimům nedoporučuje, aby se zabývali nadměrně svou osobní krásou, je však povoleno mít rozmanitou garderobu.

Muslimské ženy si tradičně oblékají  hidžáb. Je to dlouhý splývající plášť zakrývající i křivky těla. Hlavu i horní část těla zakrývá šátek zvaný chimar, v Íránu čádor, v arabském světě abbajas, v Afghánistánu a Pákistánu burka.

Islám klade velký důraz na cudnost, předmanželskou čistotu a slušné oblékání. Smyslem islámského oblečení není ženy diskriminovat, ale naopak umožnit jim, aby se mezi muži mohly cítit bezpečně a nebyly jimi vnímány jako erotické objekty, ale jako plnohodnotné lidské bytosti.

I přes množství negativních a zarážejících informací ohledně islámských žen, jsou právě tyto ženy symbolem krásy a inteligence v islámu. Jsou respektovány a uctívány pro svoje přednosti a talent.

9.   Dotazníkové šetření

9.1      Dotazník

Cílem tohoto dotazníku je získat informace, pomocí kterých bude posléze zpracována analýza názorů na Islám.

• Pohlaví
• Věk
• Co se Vám vybaví při vyslovení slova islám nebo muslim?
• Jak muslimové nazývají svého Boha?
• Jak se nazývá svatá kniha muslimů?
• Jak se jmenoval prorok, kterému Bůh zjevil posvátné písmo?
• Víte, co znamená hidžra a hadždž?
• V jakých zemích převládá muslimské náboženství?
• Najděte pozitivní a negativní příklad působení islámu.
• Jaký je Váš postoj k islámu? Proč, z jakého důvodu?
• Máte s islámem osobní zkušenosti? Pokud ano, jaké?
• Chtěli byste v budoucnu navštívit muslimskou zemi? Pokud ano, jakou a proč?
• Jak konkrétně byste se snažili respektovat islám a jeho pravidla?
• Je výběr Vaší prázdninové destinace ovlivněn islámským fundamentalismem?
• Znepokojuje Vás vzrůstající počet muslimů v Evropě?
• Jak se stavíte k faktu častějšího výskytu islámského fundamentalismu ve světě?
• Myslíte si, že se teroristická hrozba může týkat i ČR?
• Jaký máte názor na odlišení muslimů v Evropě oblečením (šátky, burky)?
• Jak se podle vás projevuje rozumný muslim?
• V kterých zemích podle vás funguje umírněný a tolerantní islám?

9.2      Vyhodnocení dotazníku

• Dotazníkového šetření se dohromady zúčastnilo 115 respondentů, a to konkrétně 56 žen a 59 mužů. Z hlediska věkového složení byli nejpočetnější skupinou respondenti spadající do věkové kategorie od 18 do 26 let, naopak nejméně zastoupenou skupinou byli lidé mladší 18 let.
• Při vyslovení slova islám nebo muslim se nejvíce respondentům vybaví náboženství, zahalené ženy, arabové, mešita a terorismus. Za zmínku stojí určitě také niance spojující islám s předpojatostí většiny lidí k něčemu o čem nic neví.
• 93% respondentů se správně domnívá, že muslimové nazývají svého boha Alláhem. Další nejčastější odpovědí byl Muhhamad.
• 97% dotazovaných vědělo, že svatá kniha muslimů se nazývá Korán.
• 86% respondentů správně označilo proroka, kterému Bůh zjevil posvátné písmo – Muhhamada. Další nejčastější odpovědí byl Mojžíš či Alláh.
• Pouhých 32% dotazovaných vědělo, co znamenají pojmy hidžra (počátek muslimského letopočtu) a hadždž (pouť do Mekky). Zbylých 68% tyto pojmy vůbec neznalo.
• Co se týče odpovědí na otázku, v jakých zemích převládá muslimské náboženství, nejčastěji zmiňovanou položkou byl Írán, Irák, Egypt, Turecko, Tunisko, Spojené Arabské Emiráty, Saudská Arábie a Izrael.
• Nejčastěji zmiňovanými pozitivními příklady působení islámu byly: způsob života (určité morální hodnoty, rodina jako základní hodnota, snaha pomoci druhým – almužny, nastavený režim), stavba a ochrana sakrálních staveb – mešit. Okolo 24% respondentů si myslí, že toto náboženství není spojeno s žádnými kladnými hodnotami. Nejčastější negativní příklady islámu byly: terorismus, netolerance k jiným náboženstvím a fanatismus, nerovnoprávnost žen. 5% respondentů si myslí, že na žádném náboženství nic pozitivního není. Dle jejich názoru, náboženství vzniklo jen za účelem snadnější masové kontroly a i dodnes je spojeno s válčením a zabíjením nevinných lidí.
• Pouhá 4% dotazovaných má dobrý postoj k tomuto náboženství, a to hlavně díky přátelskosti muslimů a nádherné architektuře. Neutrální vztah k islámu má 58% respondentů, toto náboženství tolerují a nevadí jim, avšak jen za předpokladu, že se jich netýká a přímo je neomezuje. Postoj 38% dotazovaných je zcela negativní. Většina respondentů se obává postupného rozvoje tohoto náboženství, někteří se bojí dokonce i ovládnutí Evropy muslimy, dále většině respondentů vadí samotné náboženství a to, co je s ním spojeno – nerovnoprávnost žen, netolerance, omezování svobody, nucená víra, terorismus, stavba mešit v Evropě, 3% dokonce přiznávají, že jejich negativní postoj k islámu je pouhým výsledkem vlivu médií.

9.3      Výsledky dotazníkového šetření

Z výsledku dotazníkového šetření vyplývá, že se s muslimským náboženstvím nejvíce spojují pojmy týkající se náboženství, zahalených žen, arabů, mešit a terorismu. Mezi niancemi se objevila i odpověď spojující islám s předpojatostí většiny lidí k něčemu o čem nic neví.

Znalosti respondentů ohledně islámu byly průměrné až nadprůměrné. Odpovědi respondentů na obecné otázky týkající se základní charakteristiky a územního rozvoje tohoto náboženství byly úspěšné. Odpovědi na otázky týkající se hlubších poznatků již tak úspěšné nebyly.

Většina respondentů má k islámu postoj neutrální či negativní, ať již z důvodu charakteristiky samotného náboženství či vlivu médií. S tímto postojem je také spojena schopnost vyjmenovat pozitivní a negativní příklady působení islámu, kdy čtvrtina všech respondentů nedokázala uvést ani jedno pozitivum tohoto náboženství. I v samotných odpovědích spíše převládaly negativní příklady působení islámu, jako je terorismus, netolerance k jiným náboženstvím, fanatismus a nerovnoprávnost žen.

10.        Reference

• ALÍ AYAAN HIRSÍ, Rebelka – odvrácená strana islámu. vyd. Praha: Ikar, 2008. 390s. ISBN 978-80-249-1018-5
• ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Islám – Náboženství, historie a budoucnost. 1.vyd. Brno: Jota, 2010. 380 s. ISBN 978-80-7217-268-1
• FROUZOVÁ, M. Závoj a džíny.vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. 208 s. ISBN 80-7021-776-6
• KÖNIG, F., WALDENFELS, H. Lexikon náboženství. 1.vyd. Praha: Victoria Publishing, 1994. 640 s. ISBN 80-85605-51-1
• OSTŘANSKÝ, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. 1.vyd. Praha: Libri, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7277-404-3
• SPENCER, R. Islám bez závoje – zneklidňující otázky o nejrychleji rostoucím náboženství. vyd. Praha: Triton, 2006. 236 s. ISBN 80-7254-761-5
• ŠTAMPACH, I. O. Přehled religionistiky. vyd. Praha: Portál, 2008. 235 s. ISBN 978-80-7367-384-0
• WARRAQ, I. Proč nejsem muslim. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 2005. 503 s. ISBN 80-7220-234-0
• Náboženství, [Online], 2009, [cit. 2011-3-13]. Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD>

• Islám, [Online], 2007, [cit. 2011-3-13]. Dostupné z URL: http://www.iencyklopedie.cz/islam/>

[1] Výraz transcendentní je přejat z filozofie. Značí skutečnost, jež není poznatelná obvyklými lidskými postupy.

[2] Muhammadovi činy a slova.

Článek Islám – výběrový projekt MCR (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Psychologie

Zaslal(a): Eliška Provazová

TRÉMA

(co je to tréma, následky a redukce trémy)

* = (odvozeno od latinského tremere = třást se) je strach z neúspěchu a veřejného ponížení. Je to psychický stav emočního napětí, který se dostavuje před veřejným vystoupením, pohovorem nebo jinou událostí pro nás nějak významnou a důležitou.

Mezi vnější příznaky patří bušení srdce, pocení, třes, porucha příjmu potravy. Tréma je částečně pozitivní, neboť dokáže zaměřit pozornost člověka a jeho energii k danému výkonu.

Obtěžující projevy trémy lze omezit následujícím způsobem:

• vzpomenout si na předchozí úspěchy,
• soustředit se na výkon a ne na příznaky,
• nevěnovat pozornost trémě ostatních lidí,
• zopakovat si osnovu vystoupení, ale nezabíhat do podrobností,
• zlepšit soustředění, např. pravidelným dýcháním, procházkou nebo intenzivními vnějšími projevy.

(* Tréma. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-05-18]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tr%C3%A9ma)

Předzkouškové a zkouškové stavy – příznaky trémy

• Vegetativní symptomy – pocení, třes, koktání, nevolnost, červenání/zblednutí, sucho v ústech, zrychlené dýchání, zrychlený tep, zastřený/příliš vysoký hlas
• Psychastenické symptomy – spíše mechanická paměť, utlumeno logické myšlení, ztráta kritičnosti, zvýšená sugestibilita (vliv ostatních, učitele), těžko se soustředí, pocity úzkosti, nejistoty…

Následky trémy:

Podle stupně:

• mírná – Motivační dopad, stimuluje a aktivizuje,
• silná – Zhoršuje výkon

Redukce trémy

a) Ze strany žáka – zkvalitnění přípravy na zkoušku, zlepšit životosprávu, relaxační techniky, zlepšení vztahu k učiteli, autoinstrukce, zpravidelnit dech, pauza před zkouškou

b) Ze strany učitele – podpora na úvod, projevení zájmu na jeho dobrém výkonu, odlehčení humorem, informovat co nejdetailněji o průběhu zkoušky,

• Snažit se vytvořit návyk na zkouškovou situaci – častým opakováním, vyvarovat se dílčího hodnocení (nadměrná pochvala), nedělat ironické poznámky.
• Zvláštní skupinu tvoří děti s neurotickým základem – komplex méněcennosti, přeceňování významu zkoušky, vědomí nemožnosti opravy, démonizace učitele…

↑

• Jak s nimi zacházet – první otázky – jednodušší otázky na začátek – sníží trému a potom už může pokládat složitější,

Motorický pamětní typ žáka – měla by se jim dát možnost pohybovat se při zkoušení

Eidetický typ žáka – zraková paměť, zanedbává se paměť logická a myšlenkové zpracování látky. Eidetická vloha se ztrácí v prepubertě a děti potom neví, jak se mají nově učit.

Klasifikace trémy podle B.Duška (1982)

Klasifikoval 6 druhů trémy.

• Maladaptivní tréma – Dochází v neočekávaných, nových situacích. Po čase si člověk na situaci zvykne. Při náhlé změně známé situace se taky objevuje.
• Motivační – Způsobena nadměrnou motivací, souvisí s těmi výkony, na kterých jedinci hodně záleží.
• Podmíněně reflexní – U některých jedinců je představa výkonu podmíněně spojena s představou situace spojené s trémou. Je charakteristická svým vyhraněným zaměřením. Vztahuje se k určité osobě, místu, situaci…
• Antropofobiózní – Strach z lidí a z veřejného vystoupení.
• Tréma z utkvělých představ – Tréma se může vyskytovat i po výkonu ← zveličování svých chyb při analýze po výkonu. Když tréma přesáhne určitou zdravou motivační mez.
• Tréma za cizí výkon – Rodiče ví, že jejich dítě děla maturu a jsou vytrémovaní. Předmětem trémy je osoba, k níž má jedinec kladný vztah (rodič, učitel…)

Funkce zkoušek

Kontrolní funkce

• Učitel zjišťuje stav osvojení učiva a srovnává ho s normou. Zkoušení by mělo být pravidelné (pravidelná kontrola znalostí)
• Aktivizační funkce – při pravidelné kontrole je třída více aktivní

Diagnostická funkce

• Ze zkoušení má učitel materiál o znalostech žáka a na základě toho může rozčlenit třídu na slabé, průměrné a nadané, může se orientovat na specifické schopnosti žáka. Umožňuje plnit selektivní a prognostickou funkci. ← zjišťuje předpoklady studenta pro určité obory, může doporučit směr dalšího vzdělávání.
• Ze stany žáka se projevuje sebehodnotící funkce – žák si vytváří představu o tom, jaké jsou jeho schopnosti a porovnává je se svou aspirační úrovní.

Didaktická funkce

• V průběhu zkoušení dochází k zpřesnění a doplňování znalostí, mezipředmětové vztahy.

Regulační funkce

• Učitel zjišťuje dosaženou úroveň, ale současně by se měl zajímat o to, jaké jsou podmínky toho jevu (výuky) ← jak řídit, usměrňovat další výuku. Učitel konkretizuje obsah učiva, zvýrazňuje to, co je důležité.

Motivační funkce

• Motivace ke zvýšení aktivity ve studiu, usměrňování vztahu k předmětu…

Výchovná funkce

• Zkoušení vyvolává změnu, vývoj osobnosti, chuť k dalšímu vzdělávání, ovlivňuje pozici studenta v třídním kolektivu. Žák by si měl uvědomit přínos zkoušení pro jeho život – pracovní zařazení, učení hodnotit svůj výkon.

Informační funkce

• Výsledná fáze zkoušení a hodnocení. Výsledky vyjádřené na vysvědčení, maturitě…poskytují informaci pro rodiče, další hodnotitele. Výsledky studentů poskytují informaci o škole a kvalitě vzdělání.
• Funkce spolu úzce souvisejí a prolínají se. Pro objektivní hodnocení nesmí být vynechána žádná ani jedna upřednostněná.
• Komplexní uplatnění všech funkcí zkoušení a hodnocení zabezpečuje pedagogickou správnost a umožňuje celkový pohled na žákovu osobnost.

Druhy zkoušek a jejich psychologické aspekty:

• Zkoušky ústní, písemné a praktické
• Použití závisí na látce, která se zkouší, na stylu učitele, na rozmezí zkoušených žáků

Zkoušky se používají na:  

• Běžnou kontrolu – opakování učiva, kontrola probrání…
• Tematickou kontrolu – po zakončení kusu učiva, je třeba ho propojit do vztahů…
• Výslednou kontrolu – Zjisti orientaci žáka v látce, její aplikaci v praxi

Přednosti a nevýhody druhů zkoušek:

• 1 – Ústní – dovoluje žákovi sám se vyjádřit, sám strukturovat odpověď, vyjádřit názor…učitel může doplňovat učivo, korigovat odpovědi, prostor pro pozorování vyjadřování žáka, jazykový kód…
  • Projevuje se tam větší míra subjektivity, vztahu k žákovi, vlastní citové rozpoložení, problém jasnosti otázky.
• 2 – Písemné – umožňují přesnější porovnání výsledků zkoušky, důkazový materiál, nižší subjektivnost zkoušení, pracuje celá třída
• 3 – Volné – Testy si učitel připravuje sám, slohové úlohy…
• 4 – Standardizované – Didaktické testy, poskytují největší míru objektivity, není tam negativní vliv subjektivity učitele, prověřený obsah, zaměření na základy učiva, rozmanitost otázek (stylu)
• 5 – Praktické – Hodnotí se, jaký je stupeň ovládání pracovních postupů, používání nástrojů, dodržování hygienických a bezpečnostních požadavků. Smyslem je schopnost uplatňování teorie v praxi. Mají za úlohy systemizovat postupy pro reálný život.

Článek Tréma – psychologie (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Příprava do MŠ, Praxe v MŠ

Zaslal(a): Andrea.P.

Měsíční téma: Zima

Týdenní téma: Vánoční zvonění

Denní téma: Vločky a zvonečky

Cílová skupina: 4-5 let

Oblast vzdělávání: Dítě a jeho tělo (Jemná motorika, koordinace ruky a oka)

Očekávané výstupy:

• Zacházet s běžnými předměty denní potřeby, hračkami, pomůckami, nástroji a materiály

Konkretizovaný výstup:

• Zvládat výtvarné činnosti, provádět jednoduché úkony s výtvarnými pomůckami a materiály, kreslit, malovat, modelovat, vytrhávat stříhat, lepit vytvářet objekty z přírodních i umělých materiálů

SPONTÁNNÍ ČINNOSTI

Na koberci

1) Kuchyňka

-v kuchyňce, vyrobené vánoční cukroví a vánočku (tu vyrobím já z moduritu)

-Děti budou péct cukroví v kuchyňce, které vyrobí u stolečků (obě hry jsou propojené)

2) Obchod

-vyrobené vánoční ozdoby, peníze, malí vánoční stromek (to vyrobím já) a ovoce ze školky

-Děti budou prodávat ozdoby a ovoce, ozdoby poté budou moci zavěsit na vánoční stromek

U stolků

1) Pečení cukroví

-modelína + různé formičky a špachtličky

-Děti dostanou modelínu, ze které budou vyrábět vánoční cukrový.

2) Zlacení zvonků

-vystřižené zvonky (s dírkou), rozdrcené vánoční ozdoby, lepidlo

-Děti si celí zvonek natřou lepidlem, poté si na něj nasypou prášek z ozdob. Zvonky se po

zaschnutí krásně lesknou

3) Výroba vloček

-přeložené papíry ve tvaru kruhu a nůžky

-Děti dostanou přeložený papír a nůžky. Budou stříhat z té strany která bude rozložená jednoduchými podélnými střihy (jakési vlasy). Musí dávat pozor, aby nepřestřihly hřbet(vločky dětem schovám na řízenou činnost)

4) Vánoční řetěz

-nastříhané proužky barevného papíru, lepidlo

-Děti budou vyrábět řetěz tak že slepí proužek papíru a dalším proužkem ho propletou a znovu slepí tak budou postupovat dál a budou tvořit velký řetěz

5) Převoz

-kluci by mohli převážet upečené cukroví do pekárny (musejí pochopit, že práce s některým materiálem je náročná, právě s modelínou musejí zacházet opatrně)

POHYBOVÉ ČINNOSTI

Motivace-(Na zvonek přidělám obličej- podstatě loutka)

,,Ahoj děti já jsem vám dnes přišel zacinkat zacvičíme si spolu?“

1) Rozehřátí

Děti běhají po kruhu. Ve chvíli, kdy zazvoním zvonkem se děti musejí zastavit a pozorně poslouchat moje pokyny

• Ruce dáme od sebe a lítáme jako vločka na nebi
• Uděláme dřep a běžíme dál
• Vyskočíme a utíkáme dál

2) Rozcvička

• Stoj mírně rozkročný ruce v bok, kroužíme hlavou (děláme sněhovou kouli) 10x
• Stoj mírně rozkročný, vzpažit a předklonit se (dáváme sněhové koule na zem) 6x
• Turecký sed, upažit, rotace trupu (Chytáme vločky) 10x
• Turecký sed, vzpažit, hluboký předklon (ukrýváme se před sněhem)5x
• Leh, předpažit a zpět, přednožit a zpět 8x
• Leh –relaxace, zavřené oči a chvíli ležíme (až po pohybovce)

3) Pohybovka

Chodí pešek okolo: Děti sedí v kruhu. Vybere se jedno dítě, které bude pešek. Ostatní děti si zavřou oči a zpívají: CHODÍ PEŠEK OKOLO NEDÍVEJ SE NA NĚHO, KDO SE NA NĚJ KOUKNE TOHO PEŠEK BOUCHNE. Ve chvíli, kdy to dořekneme Pešek někoho mírně bouchne po ramen. Ten se zvedá a snaží se peška chytit, než se po kruhu dostane na jeho místo. Pokut ho chytí zůstává pešek peškem, ale pokut ne role si vymění a hra pokračuje.

ŘÍZENÁ ČINNOST

Organizace: u stolečků

Pomůcky: Různé druhy materiálů, vystřižené zvonky z papíru, lepidla (Herkules ale i normální lepidlo), větve

1) Motivace

Zvonek s obličejem ,,Teda to jsme se ale krásně protáhly, viďte děti. No a já jsem slyšel že jste ráno vyráběly nějaké zvonky a vločky je to pravda? …A co kdyby jste mi spaní učitelkou vyrobili také nějaké zvonky jako jsem já?…“

2) Expozice

a) Děti se posadí ke stolečkům. Na každý stoleček dám lepidla a misky z různými druhy materiálu např. Rýže, těstoviny, barevný papír, kousky korku, třpytky, dřevěné hobliny, kousky plastu, skořápky od ořechů,… a samozřejmě papírový zvoneček (Každý zvonek bude mít děrovačkou udělanou dírku). Děti si potřou místo na zvonku lepidlem a na lepí na něj co si z dané nabídky vyberou. Takto pokračují dál a vytváří tím jakousi koláž.

(musejí pochopit, jak s materiálem pracovat, kolik dát lepidla a podobně)

b) Když budou mít děti práci hotovou, seberu jim veškeré materiály a dám ji na stůl provázky. Provázek protáhnou dírkou a já nebo,, kolegyně‘‘ jim ji na konci pomůžou zavázat. Na každý stůl dám větev na které bude přivázaná mašle na zavěšení. . / Mezitím si s dětmi zazpívám a zahraji na klavír několik koled které děti znají-CHTÍC ABY SPAL, NARODIL SE KRISTUS PÁN, PŮJDEM SPOLU DO BETLÉMA, TICHÁ NOC, DEJ BŮH ŠTĚSTÍ TOMU DOMU (popřípadě kdybychom ještě stihly tak Nesem vám noviny, Rolničky, …)/.

Na tuto větev si děti pomocí provázků zavěsí své ozdoby. (Pokud zvonky nebudou suché řeknu dětem, že si je zavěsí odpoledne s paní učitelkou)

3) Fixace

Hotové stromky si položíme na koberec. Přijde zvonek ,, No to se vám moc a moc povedlo děti. A co kdybychom jsme si ještě spočítaly kolik máme větví kolik zvonků a kolik vloček?“ Děti počítají společně se zvonkem. A aby to neměly tolik těžké spočítají každou větev zvlášť . ,,Krásně počítáte děti, ale já už budu muset zase jít tak zas někdy nashledanou.“

-Zvonek odejde a já ještě každému dítěti rozdám malou omalovánky domů za odměnu.

Článek Vánoční zvonění (téma) – Příprava do MŠ (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Příprava do MŠ, Praxe v MŠ

Zaslal(a): Andrea.P.

Měsíční téma: Vítáme jaro

Týdenní téma: Každý má svého koníčka

Denní téma: Co nás baví

Cílová skupina: 4-5 let

Oblast vzdělávání: Dítě a jeho tělo

Očekávané výstupy:

• Zvládnout základní pohybové dovednosti a prostorovou orientaci, běžné způsoby pohybů v různém prostředí

Konkretizovaný výstup:

• Zvládat nižší překážky, zvládat různé druhy lezení, přizpůsobit či provést jednoduchý pohyb podle vzoru či pokynu

SPONTÁNNÍ ČINNOSTI

Na koberci

1) Fotbalisté:

• míč (menší a měkčí), kužely, branka
• Strefování míče kopnutím do připravené brány

2) Stavění z kostek

• různé druhy kostek
• děti si budou z kostek stavět podstatě co chtějí, pokud nebudou vědět
• samozřejmě jim pomůžu (domek, hrad)

3) Cukrářství

• vyrobené dorty, koláčky, zákusky, ubrousky, talířky
• v kuchyňce a kolem
• Děti si budou hrát na pekaře a ostatní si budou zákusky chodit kupovat, takže
• přibude role číšníků

4) Kadeřnictví

• děti budou mít k dispozici kosmetický koutek, sponky, hřebeny, jako voňavky atd.+křesílko a plášť
• vždy bude někdo holič a někdo zákazník

U stolků

1) Omalovánky

• omalovánky různých koníčků, pastelky a voskovky
• dítě si vybere obrázek s koníčkem který se k němu nejvíce hodí a vybarví si ho

2) Keramičtí umělci

• modelovací hmota+ ubrus
• Děti si budou vyrábět výrobky z moduritu, který jim poté zaschne takže se výrobek zachová, výrobky položím na vyrobené kartičky s jmény dětí

POHYBOVÉ ČINNOSTI (Přejdeme do tělocvičny)

Rozehřáti – Běh s různými obměnami

• Klus stranou
• Poskakování
• Chůze po čtyřech (Po špičkách ne po kolenách)
• Poskoky s koleny velmi vysoko

Cviky

• Lyžování-Stoj mírně rozkročný, pokrčené nohy, předpažit a náklony do stran (Na začátku si jako nasadíme lyže a pojedeme ze svahu s překážkami, pozor na konci sundat lyže) do stran alespoň 10x
• Skákání panáka (Stoj rozkročný vzpažit, stoj spatný a upažit) 8x
• Turecký sed, předpažit a kroutit zápěstím (Zahrajeme si na malíře a nakreslíme si něco hezkého) 4x
• Leh na břiše, zvednout nohy, předpažit, zpevnit, zakopat nohama a rukama kroužit (Děti rádi plavou) 4x
• Jízda na kole, (leh přednožit + krouživé pohyby nohou) (Pomalu do kopce rychle z kopce)
• Relaxace – Děti si na chvíli lehnou na zem –až po uvolnění

Uvolnění – Na hlídače: Postavím děti k jedné stěně a k té naproti si lehnu a nějakou hračkou.

Děti mají za úkol mi hračku vzít, ale musí jít pomalu a opatrně aby mě nevzbudili. Pokut se ale na děti podívám musejí zůstat stát a musí být ve štronzu. Až to dětí lépe pochopí můžeme si roli hlídače vyměnit

ŘÍZENÁ ČINNOST

Motivace – S dětmi se posadíme do kruhu (kruh vyhradím provazem). Povím jim pohádku:

V jednom malém městečku žili kamarádí Žofka, Honza, Matěj a Julinka. Jednoho dne neměli co dělat, a tak se rozhodli najít si nějaký koníček. Žofka navrhla tanec s stužkou. Všichni si to tedy vyzkoušely. Matěje to také moc bavilo, ale raději by si vyzkoušel vojenský výcvik. To však nebavilo Julinku. Ta si chtěla hrát na akrobatku. Honza však nedokázal udržet rovnováhu, a tak raději navrhl že by chtěl jezdit na koni. Všichni si vše vyzkoušeli, ale nedokázaly se rozhodnou, co je baví nejvíce.“

Expozice

-Otázka na děti: Chtěly byste si to také vyzkoušet? A poradit kamarádům z příběhu?

1) Tanec s stužkou: Každému dítěti dám proužek krepového papíru. Postavíme se a děti budou opakovat co jim budu předvádět

• Otočka celého těla+ točení dokola
• Různé obměny kroužení rukou
• Výskoky do výšky s dopadem na zem

-Jako další krok si pustíme hudbu, na kterou zkusíme tančit co jsme se naučily. Napřed budu pomáhat já, poté nechám děti, aby si to zkusily samotné

-po tanci vyberu stužky a zeptám se dětí, jak se jim to líbilo. Děti to ukáží tím, že zadupou

2) Vojenský výcvik: Děti na chviličku posadím na lavičku a sestavím dráhu kterou budou muset děti prolézt jako vojáci. Mezitím dětem řeknu krátkou básničku

Umím běhat, umím stát,
nad hlavu si ruce dát.
Umím chodit pomaličku,
umím hrát si na žabičku.
Umím chodit jako rak
Věřte mi to, je to tak!

Dráhu sestavím z kostek, kuželů a podlézadel.

1. Slalom z kuželů
2. Přelez přes přelézadlo (Půlkruh ve třídě)
3. Podlézt pod kostkou (Půlkruh dole v tělocvičně) – možná 2x podle místa vyzkouším
4. Na s pátek opět slalom přes kužely

-Opět se dětí zeptám, jak moc se jim to líbilo a vše uklidíme,

-při úklidu a další přípravě zase básnička-děti se mohou zapojit a básničku říkat již se mnou

3) Akrobatka: Doprostřed postavím lavičku, po které budou děti přecházet na jednu stranu a zpět. Musí se snažit dávat nohu před nohu a co nejvíce udržet rovnováhu.

-Následuje úklid lavičky a následovaný dotaz na děti, jestli se jim to líbilo.

-Při úklidu básnička

4) Jízda na koni: Vyrobím z kartonu dva koně (S laťkou mezi nohy). Děti rozdělím na dvě družstva a prvnímu z řady koně dám. Na druhý konec tělocvičny umístím kužel. Děti budou mít za úkol obět kužel a předat koně dalšímu kamarádovy v řadě. Děti běží pomalu, tedy cvalem. Závody můžeme opakovat vícekrát

-Opět se dětí zeptám, jak se jim to líbilo

!!!!! PŘI ČEKÁNÍ DĚTÍ NA ŘADU SE U NICH BUDU SNAŽIT ROZVINOUT POZBUZOVÁNÍ SVÝCH KAMARÁDŮ např. aby se nebály na lavičce apod.!!!!!!

Fixace:

• Rozdělím tělocvičnu na čtyři části pomocí lan. Do každé části se postaví jedna učitelka s obrázkem činnosti, který jsme dělali. Děti se budou muset rozhodnout kam se postaví, protože to znamená že se jim tato činnost líbila nejvíce. Spočítáme si děti v každém koutě.
• Nakonec dětem dovyprávím příběh.
• Protože se kamarádi stejně jako vy  neshodli, přišli na to že se každému líbí něco jiného. Každý si musí najít co ho baví, toho svého koníčka.

A to platí i pro vás děti. Doufám, že vás dnes také něco bavilo.

-odebereme se nahoru kde dětem rozdám za odměnu omalovánky

Článek Každý má svého koníčka (téma) – Příprava do MŠ (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.