Člověk by nevěřil svým očím – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Člověk by nevěřil svým očím (Analýza)

Autor: Miloš Macourek

Přidal(a): Persefoneia

 

 

 

 

 

 

 

Miloš Macourek se narodil 2. 12. 1926 v Kroměříži a zemřel 30. 9. 2002 v Praze. Známe ho především jako básníka, prozaika, scenáristu a autor knih pro děti a mládež. Studoval na reálném gymnáziu v Místku, po jeho uzavření nacisty navštěvoval hudebně dramatickou konzervatoř v Ostravě. Po válce pokračoval ve studiu a poté se živil jako kulisák, skladník, pracoval v Ústřední radě odborů a jako lektor katedry dějin literatury a umění. Spolupracoval s Divadlem Na zábradlí a také s FS Barrandov. Přispíval např. do periodik Nový život, Literární noviny, Květen, Plamen, Host do domu, Zlatý máj a Květy. Psal a spolupracoval na scénářích k filmům jako Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Kouzelný měšec, Jezerní královna, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko či Šest medvědů s Cibulkou. S režisérem Václavem Vorlíčkem napsal také scénáře k  Arabele a Létajícímu Čestmírovi. [1]

Macourek debutoval jako básník sbírkou Člověk by nevěřil svým očím (1958), kde se snažil o návaznost na francouzského básníka, textaře a filmového scenáristy Jacquese Préverta, jehož verše také překládal.[2]

Verše zařazené do sbírky Člověk by nevěřil svým očím vznikaly v letech 1946 – 1956. V této době se na poli poezie objevila i skupina s vlastním estetickým programem – autoři kolem časopisu Květen. Řadíme zde básníky jako byl Šotola, Holub, Florian či Šiktanc. “Květňáci” kladli důraz na konkrétní skutečnost a užívali uvolněné veršové formy. K tomuto seskupení se také přibližoval “poetický naivismus”[3] Miloše Macourka a písňové texty Suchého nebo Kopty. Tato díla byla vystavena kritice, jelikož se až provokativně lišila od oficiální poúnorové literatury.[4]

V roce 1958 Miloš Vacík učinil srovnání Macourkovy sbírky Člověk by nevěřil svým očím se sbírkou Miroslava Holuba Denní služba. Shody nachází v tom, že oba “hledají poezii tohoto světa, který jako by se člověku zdál nejméně hoden básně, která jako by se básni nejvíce vzpíral. Toho, kterým člověk prochází denně skoro nevšímavě a který mu přesto naplňuje každodenní všední čas”[5] Svět se stává miniaturou a Macourek slibuje nalézt jeho tajemství, avšak jeho město a dny jsou příliš literární na to, aby se u to povedlo. Básník by dle Vacíka měl hledat spíše mezi běžnými lidmi, kteří nežijí v cirkusovém prostředí, ale zažívají i tak chvíle daleko víc tragičtější, ale také radostnější. Je mu také vytýkáno, že je až příliš pozorným žákem Jacqua Préverta. [6]

 

Celá sbírka je rozdělena do tří oddílů (Bankrot, Hvězdy malé a větší a Moje adresa), které mají svou vlastní ideovou náplň a promítají ji nějakým způsobem do zařazených básní.

 

Bankrot

V tomto oddílu autor reaguje na moderní dobu, městský život a pokouší se o kritiku civilizmu. První báseň nese název Město. Můžeme to vnímat jako úvod do života lidí ve městě a lze zde najít paralelu také s koncentračním táborem. Meruňky, které vlakem dorazily na místo určení, udiveně zářily. Načež byly počítány, oddělovány a odváženy dál.

“Žádná z nich se nevrátila

město je pohltilo” [7]

Tak, jako koncentrační tábor navždy pohltil milióny lidských duší, tak město pohlcuje lidské hodnoty a soucit, každý člověk je na své utrpení sám. To se promítá hned v druhé básni s názvem Jenom pan Strossmayer. Přenášíme se do prostředí patrového domu, ve kterém probíhal včerejší všední den zcela obyčejně – přivezli uhlí, ucpal se vodovod, v druhém patře čekali návštěvu… Pouze pan Strossmayer neprožíval obvyklý den, neboť v noci mu zemřela jeho žena a on je, ač v domě plném lidí, na všechnu svou bolest sám.

“Jenom pan Strossmayer,

Kterému v bytě teď tikají hodiny příliš hlasitě

Přidržoval se pevněji zábradlí

Když jsem jej potkal dnes na schodech” [8]

Také v básni V městském vězení se vše točí kolem koloběhu života, nekonečného a monotónního mechanizmu. Nacházíme zde opět paralelu mezi městem a vězením. Město tedy chápeme jako vězení pro duši, člověk je obklopen ironií – “K čemu ta paráda?”  [9]Vězeň zde každý den na někoho čeká, snaží se upravit svůj zevnějšek, ale nikdo nepřichází, cítí beznaděj a společnost mu dělají pouze mříže, tikot hodin a dozorce.

Čistič bot je báseň inspirovaná básní Jacqua Préverta a nacházíme zde paralelu k Dykově novele Krysař, včetně zmíněného města Hameln. Je zde hypotetická úvaha čističe bot nad tím, co by se stalo, kdyby někdy očistil všechny boty na světě. Ve skutečnosti se však jedná o nekonečnou řadu a se svou prací nebude nikdy zcela hotov.

“A on by je všechny naposled vyčisti

A pak by je zamkl do veliké garáže

A klíček zahodil

To by byl klid

To by se umíralo čističi bot” [10]

Koloběh života je také patrný v básních Bazar a Hodiny. V první z nich jsme svědky zkaženosti lidí, kteří jsou pro vidinu něčeho lákavějšího ochotni dát do bazaru osobní věci a morální hodnoty. Koloběh výměn starých věci za nové se stává smysl jejich života.

“Odnesli jsme lásku

a přinesli jsme starosti

Odnesli jsme starosti

a přinesli jsme výčitky

Odnesli jsme výčitky

a přinesli jsme gramofon se smutnou písničkou” [11]

V básni Hodiny se ocitáme v obchodě, kde je prodavač hodin zmítán časem mezi minulostí a budoucností. Každý životní mezník je symbolizován ručičkami hodin, které buď pospíchají, nebo se příliš vlečou. Cítí úzkost –

“a je mu někdy

jako by dostal darem

tu chvíli

mezi minulostí a budoucností

(…) a on zahodí ten dar

(…) dává do pořádku

ručičku za ručičkou” [12]

Pro básně Bankrot, Nesl jsem právě sloupec sazby a Zbytečné verše je typická marnost lidského počínání. Z první zmíněné čiší zoufalství majitele cirkusu nad krachem, ztratil vše, pro co žil.

“A nabízí ke koupi ještě trpělivost

A snažení

Starosti a plány a naděje

Protože

Konec konců

Co s tím” [13]

Pasivita a rezignace jsou společným znakem básní Dlaždiči, Dvě dámy a Slavnost. Dvě dámy pojednávají o pravidelných schůzkách žen, kdy jedna vždy vypravuje o svém zesnulém muži a nedbá na city té druhé. Ta se nijak nevzpírá, pouze –

“(…) jen zpola jí naslouchá

a polykajíc chvílemi svůj trpký žlutý čaj

myslí na černého důstojníka

jenž zůstal krutým

i na své pomalé jízdě věčností” [14]

V básni Slavnost se objevuje Mars, symbolizující boha války, který se snad jednou bude blížit k zemi. Nicméně bude pokračovat dál, jelikož lidé neudělají nic, aby ho zastavili.

“Všechno zaraženě zmlkne

Bude ticho

Úplné ticho

a Mars popluje docela nízko

Dál” [15]

 

 

Hvězdy malé a větší

V tomto oddíle se nachází obrazy z běžného každodenního života a také básně, které nás přenáší do prostředí cirkusových manéží. Ty nejsou vždy tak šťastné a veselé jak se na první pohled může zdát, ale i tam trápí umělce běžné věcí jako záhady, smutek, křivda, zahanbení a snění.

První báseň nese tentýž název jako celý oddíl. Vyskytují se zde dva protichůdné světy – svět mimozemský, prezentovaný hvězdami a svět pozemský, který zastupují mloci. Zatímco hvězdy “mají svit fialový a jasný” [16], mlok je obojživelník černé barvy s výraznými žlutými skvrnami, z úkrytu vylézá převážně za nepříznivého počasí a potravu usmrcuje jedem. Je zde tedy kontrast mezi duchovnem a pozemskou mocí. Nicméně autor také dodává, že mloci jsou plni “zázračných krás” [17] a jsou pro něj stejně záhadní, jako hvězdy.

“Chci jenom říci

že hvězdy nemají pro mne většího tajemství

než mloci.” [18]

Pojídačka jablek vyjadřuje boj člověka s vyšší mocí, poddává se. Celá báseň je pojata lehce eroticky, se smyslem pro detail. Je zde zachycený daný okamžik, pojídačka se zcela odevzdává žáru slunce a –

“A jablka se v ní zvolna

Proměňují v mošt

Celá sládne

Její malátné oči

Prozrazují že to cítí” [19]

Báseň Malé nokturno pro Kamila Lhotáka svou náplní odráží samotný pojem “nokturno”, což je noční skladba, s pokojnou, snivou atmosférou. [20] Objevují se zde opět hvězdy a také míč, se kterým si hvězdy hrají. V básni Člověk by nevěřil svým očím, po které je pojmenovaná celá Macourkova sbírka, je autor udiven všemi krásami světa. Pozastavuje se také nad tím, co člověk v běžném denním shonu vůbec nevnímá a nalézá v tom zalíbení. Objevují se zde prvky přírody a také města – úřad, lékárna, výčep.

“Člověk by nevěřil svým očím

kdyby sám neviděl

jak se vítr zvedá s cestičky parku

(…) jak odlétal na strom

jak rozcuchal zelené listí

(…)jak vylétl vysoko na strom

a objal ptáka” [21]

Báseň Malíři Matalovi[22] je odpovědí na Matalův citát : “Víš, jakej je dobrej obraz? Že když venku prší, tak prší i v tom obraze. A když svítí venku slunko, tak svítí i v obraze. A když seš naštvanej, tak je naštvanej i ten obraz. A takovej obraz my nikdy nenamalujeme.“[23] Autor zde vyjadřuje obdiv a poctu k malíři a doufá, že se mu jednou podaří namalovat právě takový obraz, jaký popisoval ve svém citátu. Těší se na tuto chvíli –

“Protože pak už nebude tak těžké

Vzít pero

A slovy lehkými jak peří

Stvořit píseň

Kterou nepohne

Ani nejsilnější vítr” [24]

Ústředním motivem básně Kam tolik spěcháš je skromnost a každodenní život. Dívka spěchá, přešla výkladní skříně i plakáty a zastavuje se až u květináče s bramboříkem. Autor zde poukazuje na fakt, že se člověk mnohdy zastaví nad běžnými, skromnými věcmi než nad okázalými výkladními skříněmi. Prodavač novin je báseň na jedné straně protknutá cizokrajností (Polsko, Maďarsko, Francie i exotická Nová Guinea) a na druhé straně popisuje domácí nesoulad se ženou, která se odcizila svému muži. Pro toho je jediným večerním rozptýlením jeho papoušek, se kterým sdílí své zážitky z pracovního dne.

 

Druhá polovina tohoto oddílu sbírky je věnována Františkovi Tichému[25] a verše se týkají cirkusu a kouzel. První báseň, Zátiší s vejcem, dokládá, že všechny triky a kouzla se dají nějak vysvětlit a ne vždy jsou věci tak záhadné, jak se na první pohled zdá. Diváci se sice ptají, odkud se vejce vzalo, ale de facto je to jasné – snesla ho slepice.

“Možná je to trik

ale opravdu

to vejce září bělostí

a diváci se ptají

kde se tu vzalo” [26]

V básni Nože se promítá pocit smutku, zahanbení a zároveň také křivdy. Muž se živí vrháním nožů a při jednom z představení si jeho syn všimne, že v hlediště se mu jeden z diváků posmívá.

“a tu jsem poznal

že jeho nůž

se navždy chvěje

v mé hubené dětské hrudi…” [27]

Břichomluvec ukazuje na bídu a hlad lidí, kteří vystupují v krásném a honosném šapitó. Břichomluvec zde není umělcem jakého známe, nýbrž pouhým člověkem, kterému kručí v břiše.

“to břicho

uvidělo rybu

v rukou dítěte v první řadě

a není s ním řeč

(…) odporuje břichomluvci

(…) mlč přece

nech těch výčitek” [28]

Báseň Až jednou kouzelník poukazuje na fakt, že ty největší tužby mají zůstat ukryté před světem a pravé kouzelnictví je umění vracet se do minulosti vzpomínkami na vše, co nám bylo drahé. Trik je jakýmsi návodem na to, jak si má člověk počínat, když je nucen nést nějaké břímě. Vše je třeba alespoň naoko zlehčit – “a to je celý ten trik” [29].

V této části sbírky se nacházejí také básně Akrobat I a na něj navazující Akrobat II. Potřeba jistoty se promítá v první jmenované. Lidský život doprovází chvíle vzletu i pádu a vždy se najde nějaký divák, který bude pouze nečinně přihlížet – tak jako byli přítomni diváci při pádu akrobata, pro něhož se stala chyba osudnou.

“a hledám ruce

dvě hvězdy jistoty…

Ale jen diváků dole

je vždycky dost.” [30]

Akrobat II je závěrečnou básní tohoto oddílu a symbolicky nám představuje smrt. Ovšem smrt dobrovolnou a osvobozující. Akrobat dostává nápad předvést něco úchvatného, něco, co diváky zcela pohltí. Rozhodne se létat. Publikum bude vzrušeno “stříbrnými cáry v písku manéže” [31], které představují krev. Akrobat však bude volný –

“bude létat

pod zářící kupolí nebe

s jedné hvězdy na druhou

navzdory tvrzení

že se jeho nápad

nezdařil” [32]

 

 

Moje adresa

V posledním oddílu sbírky se z úzkosti a křivd dostáváme k naději.

První báseň tohoto oddílu se stejnojmenným názvem, Moje adresa, je protknuta jakýmsi duchovnem. Lyrickým subjektem, který můžeme najít všude na světě, zde může být naděje či bůh. Člověk by neměl nečinně stát, ale pokusit se sám něco pro své štěstí udělat.

“Hledáte-li mne

neseďte

starejte se o to

dělejte něco” [33]

Báseň věnovaná malíři Karlu Součkovi, Kdyby cestující, popisuje touhu člověka po lepším světě. Avšak všude na světě je starost a žal a je bláhové se domnívat, že se někde někomu žije snadno. Ale otevřít oči a přijmout pravdu tak jak je může být někdy těžké a bolestivé – to nám dokládá báseň s názvem Tak logické. Někdy není dobré znát odpovědi na všechny otázky, protože nám odkryjí i věci, se kterými se člověk špatně vyrovnává.

“Zůstal jsem sám

přemýšleje

s které strany začít žít

odhalená tajemství…” [34]

Podobná myšlenka zaznívá také z básně Jakou barvu má srdce. Varuje před touhou chtít si věci za každou cenu ověřit – mnohdy je lepší ponechat jim nádech nejistoty.

Myšlenka pro kočku odhaluje to, co se odehrává v člověku, který je někým neustále kontrolován. Lyrický subjekt se vždy řídil tím, co mu kdo řekl a přijal to za své. Pak ale jednou sám dostal nápad, měl jistou myšlenku, ale bál se ji komukoli říct, měl strach vybočit z řady. Myšlenku raději svěřuje němému tvoru, kočce.

“(…) má myšlenku

myšlenku kterou mu neřekli

která ho zčistajasna

napadla

uprostřed liduprázdné ulice

Pan Oleandr se chce bránit

ale je pozdě

myšlenka je v hlavě” [35]

O neustálé kontrole člověka vyšší mocí pojednává také báseň Píchací hodiny. Autor varuje před tím, že brzy nastane den, kdy nás bude každý kontrolovat, hlídat kdy vstáváme, kdy jíme i kdy jdeme spát. Na závěr ironicky dodává:

“Jaké to bude pěkné

Mít propíchán celý život vteřinami

Až do konce” [36]

O tom, že vše je jasně dané a nemá smysl nad věcmi polemizovat nám předkládá báseň Školní. Vše je určeno, neptejte se proč – proto.

“Tato čára se nazývá poledník

Jasné?

Rovnoběžky se stýkají v nekonečnu

Jasné?” [37]

Stejně tak je místo každého člověka určeno v básni A žádný úředník nepřichází. Muži musí přes den stavět poschoďové domy ve městech (Je zde tedy jakýsi prvek kolektivizmu a budovatelství) a zároveň si na nic nesmí stěžovat. Až když se večer vracejí domů mezi poli, kde je nikdo neslyší. Ale to je vše. Nic víc pro to, aby se tento řád věcí změnil, neudělají

“Ta slova pomrznou jak nahé štěpy

jen co se ukáže sníh” [38]

Naslouchal jsem písni ženy je oslavou a chválou práce. Autor je dojat tím, jak lidé, kteří v potu tváře tvrdě pracují, mají svou práci rádi a vidí v ní smysl. Nicméně zde také zaznívá kritika toho, že se každý stará jen o to své. Člověk, který chtěl opěvovat lid jako celek, byl jednotlivci překřičen.

V závěru sbírky se objevují přírodní motivy jako pták, zahrada, les, háj a strom. Autor zde také zařadil báseň Jacqua Préverta Jak dělat podobiznu ptáka, na kterou reaguje svou následující básní Jak se dá také dělat podobizna ptáka. Nacházíme zde zásadní rozpory. Zatímco Prévert chce malovat ptáka na základě jeho dobrovolnosti, chová se k němu uctivě a s pokorou, v Macourkově básni vidíme stopy násilí.

“Je možné,

že pták na to nedá.

Pak se takový ptáček prostě chytí…

Je možné chytat ptáka

do oka.

(…) Tu je nutno ptáka oškubat

a peří přilepit

přímo na plátno.

Vypadá to docela přesně

jako pták” [39]

V této básni je dále vylíčen falešný zármutek malíře nad tím, že pták jeho zásah nepřežil. Můžeme zde také vidět jakési varování před komunistickým režimem, který si násilím vynucuje přijetí názorů.

Více optimisticky působí poslední báseň o které se zmíním, a to Jeden strom a jeden pták. Praví, že ať už budeme procházet kdekoli a setkáme se s kýmkoli, stejně je na světě pouze jedna jediná věc, osoba či místo, která nejvíce uchvátila naše srdce.

 

Verše, které jsou zařazeny v této sbírce, vznikaly v letech 1946 – 1956. Můžeme je vnímat jako zachycení vývoje autorových myšlenek, které bezesporu ovlivnily události roku 1948. V celé sbírce se setkáváme s posunem od pesimistického městského prostředí s lidmi, kteří žijí pouze své životy a neohlíží se na city a potřeby druhých, k novému životu, který symbolizují přírodní prvky. Zvířata, lidé i věci procházejí procesem proměn, odhalují svá tajemství a zároveň jsou stále společníky běžného života.

Seznam použité literatury

 

  • LEHÁR, J. (et al.): Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny,2008.
  • MACOUREK, M.: Člověk by nevěřil svým očím. Praha: Československý spisovatel, 1958.
  • VACÍK, M: Nad poezií světa vezdejšího (2) Dvě prvotiny, Tvorba 1958, s. 677.

 

Internetové zdroje

 

  • http://www.creativoas.cz/bohumir-matal.php
  • http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD_%28mal%C3%AD%C5%99%29
  • http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Sou%C4%8Dek
  • http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1284
  • http://www.spisovatele.cz/milos-macourek


[1] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1284

[2] http://www.spisovatele.cz/milos-macourek

[3] LEHÁR, J. (et al.): Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008, str. 760.

[4] LEHÁR, J. (et al.): Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.

[5] Miloš Vacík: Nad poezií světa vezdejšího (2) Dvě prvotiny , Tvorba 1958, s. 677.

[6] Miloš Vacík: Nad poezií světa vezdejšího (2) Dvě prvotiny , Tvorba 1958, s. 677.

[7] MACOUREK, M.: Člověk by nevěřil svým očím. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 11.

[8] tamtéž, s. 12.

[9] tamtéž, s. 17.

[10] tamtéž, s. 18.

[11] tamtéž, s. 19.

[12]  tamtéž, s. 23.

[13] tamtéž, s. 24.

[14] tamtéž, s. 13.

[15] tamtéž, s. 22.

[16] tamtéž, s. 27.

[17] tamtéž, s. 27.

[18] tamtéž, s.  27.

[19] tamtéž, s. 29.

[20] http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_hudebn%C3%ADch_pojm%C5%AF

[21] MACOUREK, M.: Člověk by nevěřil svým očím. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 32.

[22] Malíř evropského významu žijící v letech 1922 – 1988. Svou tvorbou se přibližoval tématům a filozofii Skupiny 42, byl také členem Spolku výtvarných umělců Aleš a Umělecké besedy. Výrazně se zapsal do dějin poválečné výtvarné tvorby.

[23] http://www.creativoas.cz/bohumir-matal.php

[24] MACOUREK, M.: Člověk by nevěřil svým očím. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 36.

[25] český malíř, grafik a jevištní výtvarník, žijící v letech 1896 – 1961. V nejrůznějších variantách se vracel k postavám z cirkusu a varieté. První litografie, Mávající clown, pochází z roku 1926.

[26] MACOUREK, M.: Člověk by nevěřil svým očím. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 39.

[27] tamtéž, s. 42.

[28] tamtéž, s. 43.

[29] tamtéž, s. 48.

[30] tamtéž, s. 41.

[31] tamtéž, s. 49.

[32] tamtéž, s. 49 – 50.

[33] tamtéž, s. 53.

[34] tamtéž, s. 59.

[35]  tamtéž, s. 67.

[36] tamtéž, s. 65.

[37] tamtéž, s. 61.

[38] tamtéž, s. 58.

[39] tamtéž, s. 72 – 73.





Další podobné materiály na webu: