Divá Bára – rozbor díla k maturitě

rozbor-díla

 

Kniha: Divá Bára

Autor:  Božena Němcová

Přidal(a): Štosi

 

 

Božena Němcová

Dívčím jménem Barbora Panklová, se narodila ve Vídni 4. února 1820 v rodině panského kočího Johanna Pankla, rakouského Němce. Její matka Terezie Novotná byla Češka a ve Vídni sloužila. Jako malé dítě se Němcová přestěhovala s rodiči na panství vévodkyně Zaháňské do Ratibořic u České Skalice. Na vytváření základů osobnosti Boženy Němcové měla zásadní blahodárný vliv babička z matčiny strany Magdaléna Novotná, tkadlena z Náchodska, která ji vychovávala za pobytu u své dcery v Ratibořicích v letech 1825-29. Němcová chodila do školy ve Skalici a ve Chvalkovicích (do r. 1833). R. 1837 byla provdána za finančního respicienta (později vrchního komisaře) Josefa Němce, o patnáct let staršího než ona. Manžel byl často překládán, od svatby do r. 1842 se stěhovali téměř každý rok: Červený Kostelec, kam se Němcová provdala, opustili 1838, následoval Josefov, 1839 Litomyšl, 1840 Polná a v roce 1842 Praha. V té době se jí narodily čtyři děti: Hynek (1838-1853), Karel (1839-1901), Theodora (1841-1920) a Jaroslav (1842-1898).

V Praze se mladá a krásná Božena Němcová brzy dokonale sžila s vlasteneckou inteligencí a stýkala se téměř se všemi představiteli tehdejší české a později i slovenské kultury. K jejím přátelům patřil Havlíček , Frič , Čelakovský , Erben , Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), Nebeský , Klácel , Světlá , Podlipská , Jan Ignác Hanuš (1812-1869) a slovenští spisovatelé Samo Chalupka (1812-1883), Ján Chalupka (1791-1871), Janko Kráľ (1822-1876), Andrej Sládkovič (1820-1872) aj. R. 1845 se rodina odstěhovala z Prahy do Domažlic, kde se Němcová věnovala národopisu, sběratelské Cinnosti a působila na politické uvědomění lidu. Několik měsíců v zimě 1847-48 bydleli ve Všerubech. Po revoluci 1848 byl J. Němec z politických důvodů přeložen do Nymburka a r. 1850 na podřízené místo v Liberci.

V těchto letech začalo hmotné i duševní strádání Němcové, které se stále stupňovalo, až se změnilo ve skutečnou bídu celé rodiny. Ještě na konci r. 1850 byl Němec přeložen do Miškovce (později Ďarmot) v Uhrách, Němcová s dorůstajícími dětmi se odebrala do Prahy. Politický postih jejího muže pokračoval, až r. 1857 byl po několikerém dalším překládání dán do výslužby s nepatrnou penzí. Třináct let, které Němcová strávila v Praze, bylo přerušeno jen krátkým pobytem v Drážďanech a třemi cestami na Slovensko a do Uher (1851, 1852, 1855). Prakticky živila rodinu sama z nevelkých výtěžků své literární publicistické práce, někdy i z darů přátel. Napětí mezi manželi narůstalo po léta, avšak k rozchodu došlo až 1861, kdy se Němcová odstěhovala do Litomyšle, aby se na přání nakladatele Augusty ujala redakce svých spisů (vyšlo 8 sv., 1862-63). Na smrt nemocná a zbídačená se brzy vrátila do Prahy a 20. ledna 1862 zemřela. Její hrob je na Vyšehradě.

Němcová vstoupila do literatury v letech 1844-48 lyrickými básněmi vlasteneckými a milostně sentimentálními. Pozoruhodným rysem některých veršů z této doby je vyslovení požadavku účasti žen na politickém národně osvobozeneckém zápase (např. Ženám českým).

 

Ovlivnění autorky:

Její tvorbu ovlivnila zejména babička Magdaléna Novotná, prostá venkovská žena, která ji byla vzorem pro psaní povídek. „Babiččini“ zkušenosti a znalosti přírody opsala Božena po smrti svého syna Hynka, v povídce Babička. Povídka je plná idealizace a schematickosti a stala se čarovným čtením pro několik generací.

Největší počet povídek napsala Němcová v posledních deseti letech svého života. Odrážejí se v nich kromě typických rysů českého venkova v předrevoluční době i aktuální společenské otázky padesátých let. Nejprve vznikly povídky Baruška (zde působí i příklad George Sandové), Rozárka, Babička, Karla, Divá Bára.

Zájem Němcové o společenskou problematiku dal podnět ke vzniku Klácelových o Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu a sama Němcová v některých svých povídkách řešila společenské konflikty z hlediska utopického socialismu (např. V zámku a v podzámčí, Dobrý člověk). Toto smiřování protikladů, které tak ostře a nezastřeně vystupují v obrazech ze života lidu, není však u Němcové nějakou falší, ale východiskem z nouze, protože jiné řešení situace jako myslitelka i spisovatelka nemohla ve své době znát.

Dílo Boženy Němcové spolutvoří vrcholné období českého národního obrození. Buditelská práce, která byla v tom čase tak populární, a psaní proti tehdejšímu systému znamenali, že manželé Němcovci, byli často pronásledováni a ocitli se v bídě, bez peněz.. Smrt syna měla velký vliv na její chatrné zdraví.

 

Díla:

Próza: Národní báchorky a pověsti (7 sešitů, 1845-46, 2. vyd. 14 sešitů, 1854-55), Domácí nemoc (1846), Dlouhá noc (1846), Obrázek vesnický (1847), Baruška (1852), Rozárka (1854), Babička (1855, do r. 1962 312 vydání v češtině), Karla (1855), Divá Bára (1855), Pohorská vesnice (1856), V zámku a v podzámčí (1856), Chudí lidé (1856), Dobrý člověk (1858), Chýše pod horami (1858), Slovenské pohádky a pověsti (1857-58). Všechny práce Němcové vycházely pak knižně až v Sebraných spisech (8 sv. 1862-63, 9 sv. 1869-91, 14 sv. 1904-20, 14 sv. 1928 – 30)

 

Literární historie: Společensko-historické období:

  • Národní obrození / 70. léta 18. století – 1848/

Ve druhé polovině 18. století dochází k velkému úpadku česky psané literatury. Nevycházely  žádné náročnější knihy psané českým jazykem a ubývalo i českých knih určených širšímu okruhu čtenářů. Tato situace se nutně projevila i v jazykové kultuře – čeština ustrnula a ochudila se, protože mnohá slova z náročnější starší literatury vyšla z užívání a pro nové pojmy se nedostávalo nových slov. Na druhé straně se však objevují filologové – často amatéři, neznající dostatečně český jazyk – kteří chtěli „očistit“ češtinu od cizích slov. Tito tzv. „brusiči“ nebo „ puristé“ vytvářeli novotvary – např. „ředlnosta“ místo generál, „vyjmecín“ místo invalida, „jezlín“ místo talíř, „letodník“ nebo „rokodník“ místo kalendář,“Nočena“ místo Luna … Tato slova se však v českém jazyce neuchytila.

Za těchto okolností se zdálo, že je česky psaná literatura odsouzena k zániku. Od poloviny 70. let 18. století však dochází k obratu. V této době začíná být opět psána novočeská poezie, próza a znovu se objevuje i české drama. Dokonce i vědecká tvorba  opouští latinu, která se rozšířila v době pobělohorské a němčinu, kterou se psalo ještě v počátcích obrození. V minulém století bylo národní obrození pokládáno za jakýsi zázrak. Bylo charakterizováno jako „národní vzkříšení“ a obrozeneckým pracovníkům se říkalo „křisitelé“ nebo „buditelé“.

Podmínky pro národní obrození byly vytvořeny rozpadem feudalismu . U nás tyto podmínky nastaly v době vlády Josefa II. /1780-1790/. Tento panovník zavedl některé reformy, jejichž cílem bylo odstranit překážky stavějící se do cesty utváření kapitalistických vztahů. 1781 zrušil nevolnictví /umožnil odchod lidí z venkova do měst, kde bylo třeba pracovních sil, a to znamenalo rozšiřování českého jazyka ve městech / a vydal rovněž toleranční patent, kterým připustil evangelické náboženství / tím odstranil důvod, pro který utíkaly pracovní síly do zahraničí a umožnil rovněž příchod řemeslníků z nekatolických zemí/.

Po smrti Josefa II. sice nastává období reakce, ale vývoj se již nedal zastavit. V monarchii měla privilegované postavení německá buržoazie /tomu napomohla i germanizace ve školství/, ale česká buržoazie bojovala za podpory venkovského lidu za českou literaturu a českou kulturu.

 

Národní obrození můžeme dělit do tří fází:

  • I.etapa  – 70. léta 18. století – počátek 19. století – „obranná“, utvářely se základy české obrozenecké literatury, vliv klasicismus a osvícenství
  • II. etapa  – počátek 19. století – 20. léta 19. století – národní hnutí přešlo do ofenzivy, vytváření jazykového programu národního obrození. Vliv preromantismu
  • III. etapa – 20. léta 19. století – polovina 19. Století – vznik a rozvíjení revoluční síly – vedlo k vytváření podmínek pro zaktuálnění literatury. Doba romantismu a biedermeieru.

Rok 1848: politická reprezentace s Františkem Palackým vystoupila s uceleným programem = austroslavismus

 

Rozbor díla: Divá Bára

Literární teorie – forma

Obecná charakteristika literárního díla

  • Literární druh: epika
  • Výrazová forma: próza
  • Žánr: povídka (kratší vypravování s malým počtem postav a poměrně jednoduchým dějem, většina povídek končí pointou)

 

Literární směr

  • národní obrození: je uměle a dodatečně vytvořený pojem. Poprvé tento pojem použil T. G. Masaryk ve spise Česká otázka; od té doby se používaly termíny vzkříšení či znovuzrození národa. Označuje historický proces, při němž došlo k zastavení jazykového úpadku češtiny, k vytvoření nového spisovného jazyka, ke znovuobnovení svébytné národní literatury a posléze k národní, kulturní a politické emancipaci. Právě v tomto období se začalo vytvářet národní povědomí a konstituoval se základ novodobého českého národa.

 

Organizace jazykových prostředků. Charakteristika autorova stylu:

Styl:

Příběh vykresluje všechny postavy tak, aby čtenář nezůstal na pochybách kdo je kdo. Obyčejní vesničané, zahleděni do svých přízemních problémů, nedokáží přijmout nevšední Báru mezi sebe. Brání jim v tom strach z neznáma a odlišnosti, který je vlastní mnohým i v dnešní společnosti. Divá Bára je postavou, která se nevejde do žádné šablony stanovené společností lidí. Dívka měla být krásná, upravená, závislá na muži a nesmělá. Muž měl být silný, odvážný, schopný a vůdčí typ. Bára je milá a srdečná dívka, které však nechybí odvaha a samostatnost, což jsou vlastnosti očekávané od mužů. Proto se liší a proto není přijata.
Povídka je svým způsobem nadčasová, neboť je aktuální i dnes. Překonání hranic mezi muži a ženami, ale třeba i mezi etniky či národnostmi, není ani dnes pro mnoho lidí schůdné.

Zejména na hlavních ženských postavách zdůraznila autorka charakteristické mravní vlastnosti českého člověka. Zobrazují konflikty mezi různými společenskými vrstvami a třídami nebo otázky generačních vztahů. Téma “dobrého člověka” není tu u Němcové zdaleka ojedinělé a v každé téměř próze najdeme lidský typ, který ztělesňuje autorčiny představy o skutečném člověku, představiteli prostého lidství, jak jej poznala mezi lidem.

 

Jazykový plán:

  • Spisovný, lidový jazyk (zastaralá čeština: mejtiště, jsa, hůně, dřevenky, děvčice, snop, umrlci, šukat, návidět, nešpor,… )

 

Tropy a figury:

  • archaismy – suknice, chyžka, dřevěnka
  • metafora – život plyne jako luční potok
  • metonymie – pěknými slovy oči zasypat
  • přirovnání – černé jako havran
  • hyperbola – vídávala jsem ho ještě mnohonáctekráté

 

Literární teorie – obsah

Tematická výstavba:

  • Vypravěč: er – forma
  • Čas: 19. století
  • Prostor:Vesnice Vestec (obec u Nymburka)
  • Téma:
    • Hlavní: Bára – její kamarádi (Elška a Jozífek), každodenní život, zamilovanost do myslivce
    • Vedlejší: Elška – nabízená panu správci, zamilovaná do doktora Hynka z Prahy
  • Kompoziční postupy: chronologický (podle časové posloupnosti)

 

Postavy:

Bára

  • Bára byla velmi milá, pomáhala lidem a žila jen s otcem, protože jí maminka zemřela v šestinedělí. Její nemilejší kamarádka byla Elška. Lidé ji neměli rádi. Říkali o ní, že má buličí oči.
  • Byla nebojácná, smělá a silná, nebyla pověrčivá. Srdce byla dobrého. Ráda pomáhala lidem za jakoukoli cenu, pěstovala květiny, rohož upletla, starala se o dům- v domě bylo čisto. Měla dlouhé černé vlasy, k tomu černé obočí a krásné velké modré oči.
    Nos měla krátký tupý, plné rty a bílé zuby. Nejraději nosila bílou halenku a černou sukni. Na zimu měla dlouhý vlněný kabát.

Otec

  • (60let), rodič z vesnice, sirotek (musel sloužit- husopas, kravař, pacholek, voráč) Nakonec jako obecný pastýř

Pan správce

  • bohatý-to se líbilo paní Pepince, bojácný. K lidem, kteří by se mu mohli hodit se choval úlisně a zdvořile, ale jinak byl hrubý -lest a mstivost, chtěl bohaté věno Elšky

Elška

  • neť pana faráře, fary, vrstevnici, ve čt a v ně-brala Báru na faru, hráli si, mazánek, měla strach z plavaní, Pepinka ji poslala k bohatébezdětnétetě do Prahy – aby se naučila způsobům a Bárazůstala s tatínkem sama. Elška byla učená, krásná, bohatá

Panna Pepinka

  • sestra faráře, dala Báře svačinu , nízká, tlustá, červená, bradavici, hlava domu..  pes Lišaj – kamarád.

Jozífek

  • syn kostelníka, nosíval ji křížaly, bylmalý, bojácný, ochraňovala ho proti chlapcům, dal ho kostelník do města na studia – chtěl mít z něho patera, má Báru tajně rád, kvůli ni nechtěl byl páter

Kostelníková (Včková)

  • měla zlost na Báru, kvůli Jozífkovi ochrana, a kvůli Pepince-jak se tam uhnízdila, vyhnala Báru z kostela, (Baziliškový pohled)

 

Děj:

Na konci vesnice je chaloupka obecného pastýře Jakuba. Obecný pastýř to byla nejvyšší služba a mohl se už oženit.. Vymlouval se. Protože nechtěl ženu, lidé ze vsi se mu vysmívali, že je starý mládenec. Když mu bylo 40-let, začali mu lidé z vesnice vyhrožovat, že pokud umře bez dětí, nedostane se do nebe,a že děti jsou stupně do nebe. Tak šel Jakub k rychtářovi a vzal si děvečku Báru. Byla krásná a po roce porodila děvče – Báru. Jakub si přál syna – dědice, ale nakonec říkával, že je dcera milejší než syn. Bába ho nejednou potěšila, že jsou si jako vejce vejci podobní.

Několik dní po porodu našly báby z vesnice matku Báru polomrtvou, vzkřísili ji a ptaly se, co se stalo. Vařila svému muži oběd. (Pověra: Rodička v 6-nedělí nesmí vykročit ze světnice.) Najednou slyšela šum, před očima mžitky, vítr, krákat za ušima a položilo ji to na zem. Všechny stařeny se zděsily: „To byla polednice! A jestli nepoložila divé dítě místo Báry“ a šly se báby podívat. Jedna: je to divé dítě – má velké oči. Druhá: má velkou hlavu a třetí: že má krátký nohy a velkou hlavu. Jen její bába, že to není divé dítě, ale že je to její vlastní, co naposledy chovala. Od té nehody se nemohla matka Bára více s lidmi pozdravit, ochuravěla a nakonec umřela. Více se nechtěl Jakub oženit. Vychovával Báru. A poslal ji i do školy – jenom přes zimu, protože musela být na pastvě a hodně práce na poli měli. Od jara do jeseně- byla škola na Petlici zavřená (učitel a žáci pracovali na poli. Druhý rok (zimu) nemohla ale Bára navštěvovat školu – musela se učit příst a tkát. V 15-ti  se žádné děvce v dědině nemohlorovnat v síle a velikosti s Bárou. Tělo bylo jejich hrubých kostí, silné svaly, ale pravidelných forem. Mrštná jako pstruh, pleti – tmavohnědé od slunce a větru, protože si jako jediná dívka v dědině nezakrývala tvář. Hlava zdála se byt veliká, ale to dělalo velké množství vlasů černých jako havran a dlouhých, ale hrubých jako žíně. Nízké čelo, krátký malý nos, vyšpulené velké pysky a  zuby čisté a velké. Nejkrásnější bylo její oko, kvůli kterému musela posměch snášet, volali na ni, že má oči buličí. Oko bylo velké a modré jako chrpa, dlouhé rasy, husté černé obočí. Málo kdy se hněvala, jen když se ji smáli za oči buličí – to i do pláče se dala. Za každou urážku se prala, až si nakonec dobila pokoje. Štítili se jí, báli se jí, že je asi opravdu pod poledničinou mocí. Nebála se ničeho – vodníka, polednice, čerta. Táta ji učil plavat –  milovala vodu. V noci se nebála chodit (zemřelí aby ji zlobili). Zabila hada, když nepřekážel, nechala ho. Nejradši měla bouřky, oblaka, na rozdíl od ostatních. Milovala pána Boha. Že je chráněné nadpřirozenou mocí.

Když ale bylo dětem dvanáct let, poslali Jozífka na studie, aby z něj byl pan páter. Jednou Barčina kamarádka Elška musela k tetě, která churavěla. A tak zůstala Bára sama. Za tři léta se vrátila Elška zpátky z Prahy, protože byla už zdráva jako rys.  Když byla Pepinka nemocná, pomáhala jí Bára a nakonec od ní dostala i klíč od spižírny, což byla největší pocta. A když jela Pepinka pro Elšku do Prahy, svěřila Báře celý dům. Hned se zase povídalo, jak se tam Bára na faře uhnízdila.  Když přijela Elška- Bára plakala radostí. Pro Elšku už nebylo vhodné bavit se s Bárou, ale Elška se nedala, že bude navštěvovat i jiná děvčata, ale Bára bude její nejmilejší.  Jednoho dne házely děvčata věneček do vody: Bářin věneček skončil na stromě-vdá se zde a Elška – věneček ploul dál a dál a měla se vdat daleko… takže nemohly být dále spolu.  Elška myslí na jiného kluka – doktora Hynka paní tetinky z Prahy. Píše si s ním.

Elšce našli, mezitím co byla v Praze, ženicha – správce. Bára s Elškou cítila a řekla, že jí pomůže. Správce se bál duchů, hlavně když se řeklo, že v lese straší, protože každý den chodil z fary přes les. Bára se převlékla za strašidlo, a když šel správce z fary, vystoupila před něj a hrozila mu smrtí, nepřestane-li chodit na faru na námluvy. Správce upadl do mdlob, kostelník strachem utekl, a když přišel s lidmi ze vsi, aby chytili strašidlo, tak jim uniklo.

Říkalo se, že po nocích chodí bílá ženská a straší… Litovali svých hříchů – strach z pokání je donutil k pokání. Kostelníková se rozemohla, že to na její okno zaklepalo-myslela si, že umře do roka a do dne. Lonskou jesen-pásla sama, přichází myslivec a chce prací krávy rozehnat, zeptal se, jak se jmenuje Bára  a odešel. Viděla ho ještě několikrát. Líbí se Báře, zdá se jí o něm. Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta. Lidi vyšli a hledali strašidlo, našli jen 2 prostěradla a hnědou suknici – Bára. Pepinka ji odpustila, ale urazilo ji, že pana správce tak pohrozila. Bára musí být veřejně potrestána – večer v kostnici na hřbitově. Všichni by ji nakonec odpustili, byl to hrozný trest. Otec s Lišajem spali u zdi, ráno šel okolo myslivec a šel ji vytáhnout. Vždy povídal myslivec svoji matce o Báře. Má ji rád, a požádal ji o ruku. Bára se pustila do pláče a vyznala lásku. Jakub jim dal požehnání. Mysleli si všichni lidé z dědiny, že se vrátí  zkrotná, ponížená a ona se vrátí jako nevěsta a ještě takového muže. Má z pekla štěstí, povídaly si děvčata Myslivec donesl ji věneček, který do vody házela. Elška dostala dopis, že pokud si vezme Hynka, dostane jmění od tetičky z Prahy.

 

Inspirace daným literárním dílem

Pro svou českost i myšlenkovou hloubku se stala Němcová a její dílo nejen zdrojem inspirace pro výtvarníky a hudební skladatele, ale i zdrojem naděje a odvahy mnohým českým spisovatelům pozdějších generací, zvláště v těžkých dobách národních dějin, jak o tom podávají svědectví verše Dykovy , Halasovy, Seifertovy, stati a studie Horovy, Fučíkovy a jiných.

Vladislav Vančura o ní napsal (asi r. 1940): “Božena Němcová je geniální spisovatelka a všechno, co je lidské, a všechno, co je životné, je v ní obsaženo. Její dílo se přebudovává podle potřeb a rytmu současného života. Pokaždé vstupuje tak do popředí jiná složka jejího díla a mění seskupení všech složek ostatních. To jsou právě znaky nesmrtelnosti, to jsou znaky arciděl.”

Němcová má svou tvorbou podíl i na sbližování českého a slovenského národa a je- jich kultur (Chýše pod horami, Pohorská vesnice), které mělo také význam politický, i když Němcová někde vztahy idealizovala, zejména v otázkách obecně společenských – jak je tomu právě v Pohorské vesnici.

 

Erben velmi oceňoval práci Němcové a ve své Kytici například komponoval Zlatý kolovrat a Vrbu podle Němcové. Slovenské pohádky a pověsti Němcové se více drží lidových předloh. Se sběratelskou činností Němcové rovněž souvisí často politicky velmi aktuální národopisné studie z Domažlicka, z nichž některé J. Fučík označil jako “první moderní prózu českou” (Obrazy z okolí domažlického – pro HavIíčkův časopis Česká včela, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko a další).

 

Opera: Karel Kovařovic – Na Starém bělidle

Divadelní hra: Karel Zajíček – Naše paní Božena Němcová

Básnická sbírka: J. Sefert Němcová– Vějíř Boženy Němcové, Píseň o Viktorce

Halas- Naše paní Božena

A další …

 

Divá Bára ve filmu:

Ve filmu se tedy s Bárou znovu setkáváme až v jejím prakticky dospělém věku; povídka se věnuje také jejímu dospívání a vztahu s nejlepší kamarádkou Elškou. Velmi se k ní upíná, protože je jedním z mála lidí, kteří Báru akceptují (dále už jen její otec – pastýř, kostelníkovic Jozífek, jemuž je styk s Bárou postupně ze strany rodičů odepřen, členové Elščiny domácnosti: farář a Pepinka). Elška je Bářiným pravým opakem, je vykreslena jako dívka se silně feminními rysy. V povídce je opakovaně zdůrazňována její krása a sexuální přitažlivost. Elška je společenská, loajální, emocionálně založená, tíhnoucí k afektivnímu jednání, s rozvinutou schopností empatie, projevující sounáležitost a starostlivost, něžná, a jsou pro ni důležité sociální vazby (všechno vlastnosti feminní). Má dlouhé, rusé vlasy, jemné jako len a je mírná a křehká; jde tedy jak o povahový, tak i o fyzický protiklad drsné Báry.

Filmová Bára je naopak přímo častována jako „čarodějnice“, stává se terčem otevřené nenávisti (především ze strany kostelníkové). Protože je Bára odlišná (nebojácná, čti zákeřná) všechno, co si nedovedou vesničané přirozeně vysvětlit, nebo kde nevěří přirozeným příčinám, na ni svádí (je jí dokonce připsán i nějaký ten utopenec). Přitom je pro obec díky své neohroženosti a neobvyklé fyzické síle užitečná: zachraňuje např. nesympatického pana správce, jemuž se splaší spřežení. Ten jí svou vděčnost dává najevo poněkud svébytně (nabídne jí ruku k políbení, a když mu s ní Bára místo toho potřese, urazí se). Díky této jeho expozici je nadále vnímán jako nesympatický pidižvík, tedy přesně tak, jak jej explicitně popisuje předloha. Když je potřeba, přiloží pomocnou ruku, má ochranitelské a pečovatelské sklony vůči ostatním, leží jí na srdci jejich blaho, obětuje se pro prospěch obce, i když jí její obyvatelé nemají rádi („dřu za dva a zadarmo“). Vydává se např. v noci přes les pro pomoc babky kořenářky (jejímž čarodějným praktikám se racionálně založená Bára směje: byliny by přece byly účinné i samy o sobě, bez zaklínadel) a posléze obětavě nese mast staré myslivcové do hájovny, kde se rozhodne strávit noc. Zde se také – na rozdíl od povídky − poprvé setkává s myslivcem. Spící Bára se stává předmětem jeho pohledu, myslivec je pánem situace, tím, kdo se (nutno dodat, že se zájmem) dívá. Aby ji nevzbudil, galantně si ustele na medvědí kůži na zemi, odkud se oddává svým voyeuristickým choutkám, dokud neusne. Jejich role pozorovaného a pozorujícího se obrátí, když se Bára probudí. Nyní se projeví její ženská stránka: nejprve pocit studu, poté, co se oblékne, sice také myslivce chvíli pozoruje, tento akt ale završí tím, že jej přikryje (starostlivost, pečlivost) a prchne otevřeným oknem, aby ho nevzbudila. Ve snímku má vůbec postava myslivce o mnoho víc prostoru než v povídce. Je nám přiblížen jako silný, racionální a maskulinní jedinec. Aby vznikl potřebný kontrast a prostor pro znázornění milostného pnutí, je filmová Bára mnohem více feminizovaná, její maskulinita musí být potlačena ve prospěch maskulinity myslivcovy (která kulminuje ve scéně Bářiny záchrany z márnice v závěru snímku, viz dále).

Když se ráno Bára vrátí do vesnice, právě vrcholí čarování babky kořenářky, kterou byla večer přivolat. Vesničané s napjatými, vzrušenými tvářemi sledují napínavou přípravu lektvaru, který má pomoci nemocné krávě proti uhranutí. Místností se mihne stín – přichází Bára. Své místo nalézá v zadním plánu za postavou kořenářky; je jasné, co bude následovat, když byla celou noc pryč.

Straka během zaříkávání zemřela; aby kořenářka odvrátila pozornost od své neschopnosti, svrhne vinu na Báru, protože předešlého večera vyjádřila své pochybnosti o účinnosti zaříkávání.. Vesničané se ochotně přidávají na její stranu − další otýpka, která pomáhá přiživit oheň jejich nenávisti. Bára se brání a konfrontuje starší s realitou: „Co chcete, já za nic nemůžu. Copak si myslíte, že dobytče uhyne, když se na ně člověk podívá??! Nebo že smrt zastavíte pálením kořínků? (…) Ale vy věříte na čáry! Jako by už někomu ve vesnici pomohly! Kdejakou neplechu na mne svést, to umíte všichni.“ Reakce je pro omezené vesničany neschopné nadhledu a racionálního přístupu typická: vyženou ji. Tato zápletka doplňuje ve filmu povídkovou příhodu (která je zkrácená a zařazena až později) se správcem-strašpytlem, kterého se Bára snažila odradit od slídění za její nejlepší kamarádkou Elškou tím, že v okolí „strašila“ převlečená za ducha. Zde také vesničané přízrak honili; Bára se spasila tím, že jim uplavala. Po příhodě s kravou pro změnu hledá útočiště na faře, kde pochybuje o své kompetentnosti: „Cožpak jsem opravdu tak jiná, horší než ostatní? Důstojný pane, jsem opravdu tak špatná, jak říkají?“ „Strýček“ farář ji uklidňuje tím, že je sice jiná, ale to proto, že je hodná a má to v hlavě v pořádku.

 

Literární kritika

  • V životě Boženy Němcové, kritikou i čtenáři vysoce hodnocené a považované za největší současnou spisovatelku, kontrastuje její úspěch s jejím krušným soukromým životem.

 

Srovnání

Božena Němcová – Divá Bára x Karolína Světlá – Kříž u potoka

Společné znaky:

  • Prostředí:  venkov, využívají reálná místa.
    • Božena Němcová: používá hodně pověsti a báje ve svých dílech
    • Karolína Světlá: svátky a obyčeje
  • Symboly:
    • N: věneček, který je do vody házen …
    • S: Kříž u potoka je hrobem sebevražedkyně, místem prvního setkání budoucích manželů, místem, kam se Evička chodí vyplakat, kde se setkává s Ambrožem a kde ho také později odvrhne.
  • Často postavy vypravují pohádky, příběhy, důvěrné rozhovory … = osa mezilidských vztahů
  • Hlavní postavy: Ženy-dívky
    • N: Bára
    • S: Evička – větší cíle než má Bára = žena se může uplatnit v současné společnosti -> rozdíl mezi B. Němcovou a K. Světlou
  • Námět: boj s pomluvou





Další podobné materiály na webu: