Husitství

 

   Otázka: Husitství

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): Tereza Horníková

 

 

 

 

Za vlády syna Karla IV., Václava IV., se České země ocitly v ekonomické krizi. Navíc se zde po dlouhé době objevily i morové epidemie. Církev měla stále větší moc a majetek (a to nejen díky prodávání odpustků), čehož značně využívala. Odkláněla se od původních zásad a soustředila se na světskou moc. Proti takovému chování brojil mistr Jan Hus, učitel Pražské univerzity a kazatel v Betlémské kapli. S jeho názory však nesouhlasili němečtí učitelé působící na univerzitě a stěžovali si i u samotného papeže.
Václav IV. byl chováním církve znepokojen stejně jako Hus a tak roku 1409 vydal Kutnohorský dekret, kterým Husovi svěřil vedení univerzity a také změnil pravidla hlasování tak, že český národ získal 3 hlasy, zatímco ostatní národy získaly jeden společný, což vedlo k hromadným odchodům cizích učitelů i žáků na jiné univerzity.

 

Král ovšem s podporou Husa brzy přestal, protože začínal i s kritikou Václavovy vlády. Nad Prahou byl navíc v té době uvržen interdikt, což znamenalo, že se zde nemohly konat žádné církevní obřady jako svatby, křtiny atd…
Církev tehdejší rozpory (především papežské schizma – v Evropě byli tehdy 3 papeži) řešila pomocí koncilů (=jednání církevních hodnostářů). Na jeden takový koncil zasedající v Kostnici byl pozván i mistr Jan Hus, aby tam obhájil svá kázání. Bohužel se mu to nepovedlo, a tak byl 6.  července 1415 v Kostnici upálen.
V Čechách byla situace stále horší až 30. července 1419 došlo k Novoměstské defenestraci, kdy byli z oken Novoměstské radnice vyhozeni konšelé (=radní). Tímto činem začala husitská revoluce.
Roku 1420 si Husité založili vlastní město Tábor, kde se pokusili o vznik spravedlivé a sociálně rovné společnosti.
Na království v té době útočil Zikmund Lucemburský, jehož nástup na trůn nebyl uznán. Uspořádal dokonce několik křížových výprav, avšak neúspěšných. Místo něj byl roku 1421 v Čáslavi zvolen dvacetičlenný sněm skládající se z osmi měšťanů, sedmi příslušníků nižší šlechty a pěti pánů. Husité vydali také tzv. Čtyři pražské artikuly, ve kterých stálo: přijímání při mši pod obojí, svobodné hlásání slova božího, zákaz světského panování kněží a trestání smrtelných hříchů.

 

Největším vojevůdcem Husitů se stal Jan Žižka z Trocnova. Ve své malé záškodnické válce proti Rožmberkům získával pravděpodobně své první bojové zkušenosti. K jeho největším činům patří vybudování stálého polního vojska i s jeho řádem, ale především vytvoření defenzivní taktiky založené na vozových hradbách.
Husitské hnutí se rozdělilo na několik proudů – pražané, sirotci ( tak se nazývali po smrti Žižky) a tábority. Táborité byli vedeni dalším skvělým vojevůdcem – původně knězem – Prokopem Holým, nazývaným také Velikým. Pod jeho vedením svedli úspěšné bitvy proti křižákům (r. 1426 u Ústí nad Labem a o rok později u Tachova). Roku 1431 dokonce k chytané bitvě u Domažlic ani nedošlo, protože většina vojska utekla poté, co slyšelo jednohlasně Husity zpívat chorál ,,Ktož sú boží bojovníci“.
Nejdříve se husitské vojsko soustředilo na obranu před vnějšími útoky. Později však začali útočit nejen na země Koruny české, ale i na Slovensko a Německo. Katolická církev se rozhodla zkusit mírová jednání. Na basilejském koncilu v letech 1431 – 1449 se radikální část Husitů snažila prosadit vyznání pod obojí a ve snaze oslabit katolíky začali s obléháním Plzně, která byla jakousi katolickou baštu. Ovšem neúspěšným.

 

Roku 1434 došlo k bitvě u Lipan, kde byli radikální husité poraženi spojenými vojsky umírněných husitů a českých katolíků a to mstí, kdy se dala spojená vojska na zdánlivý útěk z boje. Radikálové vyběhli zpoza vozových hradeb a následný protiútok pro ně znamenal jistou porážku.
O dva roky později, tedy roku 1436, byla v Jihlavě prohlášena tzv. kompaktáta – dohoda s basilejským koncilem. Bylo v ní povoleno přijímání pod obojím a i další 3 části pražské artikuly byly v omezené míře povoleny. Znamenalo to, že se katolíci smířili s dvojí vírou v jedné zemi a pro budoucnost to znamenalo začátek náboženské svobody. Původní katolický majetek si rozdělili šlechtici a města, ze kterých zmizela nejbohatší vrstva – němečtí měšťané. Katolická církev také ztratila svůj vliv, a dokonce i zastoupení na českém zemském sněmu. V ostatních státech Evropy se začalo uznávat české umění boje a čeští bojovníci byli žádání i do cizích armád.
Zikmund Lucemburský se stal králem, ale nejdříve musel tento statut potvrdit.

 

Roku 1452 byl zvolen za zemského správce Jiří z Poděbrad – umírněný husita a příslušník českého panského rodu. Po smrti Ladislava Pohrobka byl roku 1458 prohlášen za krále. Jeho vládu ovšem poznamenala dvojí víra v zemi, kvůli které byl označován za ,,husitského kacíře“. Navíc papež Pius II. využil toho, že byla kompaktáta schválena pouze koncilem a ne jím samým a zrušil ji. Jiří z Poděbrad se snažil mírovými jednáními zabránit mezinárodní izolaci a obnovení jediné katolické víry. Navrhoval vytvořit mezinárodní unii panovníku. Bylo mu to však zamítnuto. Navíc řešil problémy s bojem o trůn. Byla proti němu vytvořena Zelenohorská jednota, ve které byli čeští katolíci a navíc na stát útočil uherský král Matyáš Korvín. Na sklonku života tedy uzavřel dohodu o nástupnictví s polským královským rodem Jagellonců, kteří si český trůn udrželi až do začátku 16. století.





Další podobné materiály na webu: