Idiot – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Idiot

Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Přidal(a): Jenn.y

 

  • Autor – život, dílo, současníci zařazení do kontextu (směry),
  • Idiot – děj, hl. postava/y a charakteristika společnosti, kompozice a rozčlenění, motivy, jazykové prostředky (jazyk autora), hl. myšlenka díla, citace

 

1.)   Autor

ŽIVOT

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě, v rodině lékaře jako druhé ze sedmi dětí. Vystudoval vojenské technické učiliště (obor konstrukce mostů). Patřil do skupiny utopického socialisty Petrašovského (“Petrašovci”), která vystupovala proti carovi. V roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této organizace odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Trest jim byl změněn na nucené práce na Sibiři (10 let). Byl psychicky a fyzicky na dně a začal trpět epilepsií. Po návratu ze Sibiře 2 delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň ruské společnosti je špatná. On sám podléhal hráčské vášni. Bojoval za proměnu Ruska. Změnu viděl v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic.Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861–1863 časopis Čas (Vremja) a rok poté časopis Epocha. Michail zemřel a Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů.

Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností, lidi ho obviňovali a litovali zároveň. Odmítal se sžít se soudobým Ruskem. Lidi ho považovali za psychologa, což on odmítal. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století. Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem.

 

DALŠÍ DÍLO

Chudí lidé (1846) – román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.

Bílé noci (1848) – lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.

Zločin a trest (1866) – hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.

Bratři Karamazovi (1879) – poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou. Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec a myslí si, že může nad svými syny (Dmitrij, Ivan, Aljoša, nemanželský Smerďakov) vládnout, jak se mu zachce. Starší syn Dmitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Nemanželský syn Smerďakov, kterého starý Karamazov nepřijal za svého, zabije otce tak, aby byl z vraždy obviněn Dmitrij. Smerďakov pak spáchá sebevraždu a Dmitrij je odsouzen. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor.

 

ZAŘAZENÍ DO KONTEXTU, SOUČASNÍCI A SMĚRY

Vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy.

Realismus je umělecký směr, který střídá romantismus – zastoupil ho v 2. pol. 19. století. Byl odpovědí na tehdejší umění, které popisovalo život hlavně bohatých a spokojených lidí, nebo fiktivních či historických osob. Jako předstupeň realismu je považována renesance.

Charakteristické znaky realismu

Komplexní, pravdivé a věrné zachycení skutečnosti. Přesné a všestranné studium společenského života, nitra člověka, zobrazení každodenního života. Zobrazuje průměrného člověka, realistický román je zrcadlem společnosti, kronikou jejích mravů. Autor neužívá autostylizace – není v díle přímo účasten

Vztah autorů k tématu minulost – vyhýbají se jí, upřednostňují současnost (pokud se k minulosti vracejí, tak v případě posluhujícím současnému životu lidí)

Umělec už není ten, který umí zachytit jen krásu.Díla realismu jsou spíše studií společnosti.

 

Současníci: Balzac, Dickens, Gogol, Hugo, Puškin

Směry: realismus (Dostojevskij, Dickens), romantismus (Hugo, Puškin), kritický realismus

 

2.) Kniha

Román byl sepsán roku 1866. Dílo je řazeno ke kritickému realismu, i když Dostojevský do něj zakomponoval prvky romantické a naturalistické.Hlavní postava románu, kníže Myškin, se stala předlohou pro český film Saši Gedeona Návrat idiota, natočeného v roce 1999.

 

STRUČNÝ DĚJ

Děj této knihy se odehrává na konci devatenáctého století v carském Rusku. Hlavní postava-zchudlý kníže Lev Nikolajevič Myškin se vrací ze Švýcarska do Moskvy. Mladý Myškin trpí záchvaty epilepsie, které se po pobytu ve švýcarském sanatoriu zlepšily. Navštíví vzdálené příbuzné a seznámí se i s řadou lidí, z nichž nejvýraznější je krásná a tajemná Nastasja Filipovna. V této knize Dostojevskij vytvořil ideál vnitřně krásného člověka. Dobrosrdečného, milého a nezkaženého upadající společností, která ho považuje za idiota. I přesto k němu každý pocítí důvěru a nalézá útočiště. Nastasja Filipovna, která je vydržována Tockým, odmítne nabídku k sňatku od ziskuchtivého Gavrila Ardalioviče Ivolgina. A raději odejde s kupeckým synem Parfenem Rogožinem, i když jí kníže k údivu všech vyznává lásku. Nastasja Filipovna je nestálá a několikrát uteče Rogožinovi přímo od oltáře. Kníže Myškin se stane snoubencem Agláji Ivanovny, která si dopisuje s Nastasjou Filipovnou. Setkání obou ale vyústí v hádku a kníže zůstane u Nastasji Filipovny. Opouští Agláju a rozhodne se oženit právě s Nastasjou. V den svatby však Nastasja prchá s Rogožinem, u nějž nalézá smrt. U knížete po těchto zážitcích opět propuká jeho duševní nemoc a on se navrací do Švýcarska.

 

CHARAKTERISTIKA HL.HRDINŮ A SPOLEČNOSTI

Nastasja Filipovna Baraškovová – je to žena inteligentní, s velkým temperamentem a poškozenou pověstí. Společností je odsuzována, je ale zároveň krásná a dokáže poplést hlavu spoustě mužů. Byla dcerou chudého statkáře, který měl spousty dluhů. Jednou statek vyhořel a s ním uhořela i jeho manželka, takže zůstal se dvěma dětmi sám. Zanedlouho se pomátnul a v horečkách zemřel. Obou děvčat se ujal Afanasij Ivanovič Tockij, který se o ně staral jen pár let a pak je dal na výchovu. Mladší sestra brzy umřela na černý kašel, takže zůstala jen Nastasja. Postupně rostla do krásy, učila se a vzdělávala. Až dospěla, odjela za Tockim do Ruska, kterého nenáviděla za to, že je v mládí opustil. Tockij, tehdy už 55 – ti letý zámožný pán, ji zahrnoval, nejspíš s pocitu viny, blahobytem a penězi, čímž si ale právě získala svou nedobrou pověst – nechala se vydržovat. Sňatek s Rogožinem bere jako odčinění za hříchy, kterých myslí, že se dopustila, za život, jaký vedla. Miluje Myškina, ale sama v sobě nedokáže potlačit pocit, že by jej svou osobou a minulostí jen zneuctila a zničila.
Parfen Semjonyč Rogožin – je bláznivě zamilován do Nastasji, udělal by pro ni vše, ale v záchvatech chorobné žárlivosti je příliš impulzivní. A i když mu několikrát utekla od oltáře, podvedla ho a urážela, přesto se jí nedokáže vzdát. Miluje ji láskou, za to Myškin ji miluje neskonalou lítostí. A jak sám Rogožin řekl: “Tvá lítost je možná větší než má láska.”
Jelizaveta Prokofjevna – manželka Jepančina, nevyniká krásou ani vzděláním, zakládá si na svém původu z rodu Myškinů, před svým manželem budí respekt. Nicméně své dcery i jeho neskonale miluje. Sice jim to dává poněkud svérázným a osobitým způsobem najevo, ale každý z nich si je její lásky velmi dobře vědom.
Ivan Fiodorovič Jepančin – jeden z nespočetného množství ruských generálů, vysoké postavení, zbohatlík v důchodu, ale stále něčím zaměstnán se “spoustou povinností”. Raději se přizpůsobí cizímu názoru, podle požadavků doby. Ke své manželce chová velkou úctu, možná by se dalo říct, že se jí místy “bojí”, nechce se zabředávat do dlouhých a hádavých rozhovorů s ní.
Alexandra, Adelaida, Aglaja – dcery Jepančinových, Alexandra je nejstarší, hraje na klavír, Adelaida maluje portréty a krajiny, nejmladší Aglaja je z nich nejkrásnější. Vynikaly vzděláním, rozumem, nadáním a krásou. Aglaja je velice temperamentní, místy drzá, za žádnou cenu nedává znát své city.
Gavrila Ardalionovič Ivolgin – věrný přítel a zaměstnanec generála Jepančina, sází jen na jistotu, ziskuchtivý, majetnický, přesto ješitný a s určitou mírou hrdosti. Byl zamilovaný nejdříve do Nastasji a potom do Aglaji, jeho matka – Nina Alexandrovna, sestra – Varvara Ardalionovna a mladší bratr Kolja, který se později stává Myškinovým velmi dobrým přítelem
Ardalion Alexandrovič Ivolgin – vysloužilý voják, ani ne tak stářím jako alkoholem pomatený, s dobrým srdcem, nicméně se dostává do vězení dlužníků právě díky své domnělé dobrosrdečnosti dát i to, co nemá. Později ho kníže z vězení vykoupí. Otec Gavrily, Kolji a Varvary, ke konci příběhu umírá na mozkovou mrtvici
Lukjan Timofejevič Lebeděv – prostoduchý úředníček držící se Rogožina, podlézavý, falešný

Dostojevskij se stvořením knížete Myškina pokusil o téměř nadlidský úkol. Jako více soudobých autorů se snažil o vytvoření veskrze kladného hrdiny, o ztělesnění dobra v jediném člověku, zobrazení naprosté mravní čistoty a bezúhonnosti. Chtěl stvořit hrdinu, podobného svou „dobráckou“ povahou nejspíše Cervantesovu Donu Quijotovi, nebo dokonce až samotnému Kristu. Zobrazit „krásu, která nezná svou cenu“.

 

V románu Idiot je už od prvopočátku stavěna Myškinova povaha do ostrého kontrastu s tehdejší ruskou společností. Ta je v důsledku toho vystavena výrazné kritice. V carském Rusku v 19. století ve společnosti neexistovala střední vrstva, lidé se dali (téměř) striktně rozdělit na smetánku a „absolutní chudinu“. Kníže Myškin se dostává právě mezi nejvyšší společenské vrstvy (ostatně sám je knížetem, třebaže zchudlým a psychicky nemocným). S neuvěřitelnou lehkostí, hraničící až se samozřejmostí dokáže přesvědčit své okolí o prosté čistotě svého charakteru (aniž by si to díky své skromnosti příliš uvědomoval). Tak si postupně získává sympatie a úctu mnoha lidí ze svého okolí, až se sám nakonec stává jedním článkem oné „vznešené společnosti“.

 

KOMPOZICE A ROZČLENĚNÍ

Román rozdělen na 4 díly, chronologicky

 

MOTIVY

Sebevražda, kritika společnosti,

 

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY (JAZYK AUTORA)

Spisovný jazyk s frázemi z cizího jazyka.

 

Básnické prostředky:
Slovní zásoba: spisovná, hovorová (upejpavost)
Archaismy: penězokaz
Historismy: gubernie
Francouzština: bone guerre
Latina: et nihil humanum
Zdrobněliny: Nastasjuško
Řečnická otázka: „Ale což je to, proboha, možné?“
Apoziopéze: „A on, on…“
Metafora: planoucí pohled
Přirovnání: třesouc se jak osika
Nomen omen (příznačné pojmenování): Raskolnikov – rozkol; Razumichin – rozum; Lužin – louže
Apostrofa: „Můj ty bože!“
Epizeuxis: „Ale právě, právě!“
Přechodník: „Jsa chud…“

 

HLAVNÍ MYŠLENKA DÍLA

V knížeti Myškinovi je Dostojevského odkaz. Proto přežil Idiot víc než sto let (vydán v r.1868), protože je stále platný. Všichni známe Aglaji, Lebeděvy, generálové Jepančinové… A všichni si tajně přejeme být trochu jako kníže Myškin. Jenže je to možné být jako on? Dostojevského Idiot není z červené knihovny. Dostojevskij nám nemaluje obraz společnosti, která se pod vlivem jedince změní v lepší. Ukazuje nám lidi v jejich nejčistší podobě a jejich snahu stát se lepšími. Kníže Myškin se objevuje zčistajasna a nevědomky lidi ovlivňuje. Probouzí v nich touhu po kráse a lásce. Myslím, že je možné přirovnat ho (kromě přirovnání k Donu Quijotovi) ke Kristu. Je ztělesněním dobra. Zmítá se ve společnosti, která ho nechápe, protože pochopit nechce. A kníže Myškin stejně jako Kristus trpí za lidi a pro ně. A kníže Myškin stejně jako Kristus prohráli svůj boj se společností. V tom je cena díla. V jeho objektivitě. V surové pravdě o (dnešním) světě.“…

 

CITACE

“Abych ji učinil šťastnou? Ó ne! Prostě se jenom žením, ona si to přeje, a co na tom, že se žením já… Ale na tom vůbec nezáleží! Jenže ona by určitě umřela. Vidím, že její sňatek s Rogožinem by byl šílenství! Teď jsem pochopil všechno, co jsem nechápal dřív, věřte, že když tenkrát obě stály proti sobě, nemohl jsem snést tvář Nastasji Filipovny… Vy nevíte, Jevgeniji Pavloviči”, tajuplně ztlumil hlas, “nikdy jsem o nikomu neříkal, ani Agláje, ale já nesnáším tvář Nastasji Filipovny. Když jste před chvílí mluvil o tehdejším večírku u Nastasji Filipovny, měl jste pravdu, ale něco jste vynechal, protože to nevíte, díval jsem se na její tvář! (…) “Já, já se bojím její tváře!” dodal s nesmírným strachem. “Bojíte se?” “Ano, ona je šílená!” zašeptal a při tom zbledl. “Víte to určitě?” zeptal se Jevgenij Pavlovič s neobyčejným zájmem. “Ano, určitě. Teď již určitě, v těchto dnech jsem se o tom již určitě přesvědčil!” “Ale pak – co s sebou tropíte? Ženíte se tedy z jakéhosi strachu? To nechápu… Snad dokonce bez lásky?” “Ne miluji ji z celého srdce! Vždyť je to dítě, teď je to dítě, naprosté dítě. Ó vy nic nevíte!” “A současně jste ujišťoval o své lásce, Agláju Ivanovnu?” “Ano, ano!” “Jak to? Chcete tedy milovat obě.” “Ano, ano!” “Prosím vás, kníže, co to mluvíte, vzpamatujte se!” “Já bez Agláji… musím ji vidět! Ach, kdyby Aglája věděla všechno… to jest naprosto všechno. Protože hlavní je vědět všechno. Proč se nikdy o druhém nemůžeme dovědět všechno, když je to nejvíce zapotřebí, když je ten druhý vinen!”





Další podobné materiály na webu: