Křesťanství v době římského impéria

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

dějiny

 

Otázka: Křesťanství v době římského impéria

Předmět: Dějepis

Přidal(a): Veronika D.

 

 

Křesťanství v době římského impéria aneb Jak křesťanství bořilo a zachraňovalo římské impérium

Římské impérium existovalo v době vzniku křesťanství jako světová říše na obrovské rozloze tří kontinentů Evropy, Asie a Afriky a mělo zásadní vliv na rozvoj celé lidské civilizace.

Šíření křesťanství započalo v malých vesničkách severní Palestiny a v Jeruzalémě a následně se šířilo misijním způsobem. Centrem a první křesťanskou obcí se stala Antiochie, odkud Pavel šířil víru dál.

Křesťanská víra se rozšiřovala díky misionářům, kteří cestovali po celém římském impériu, mezi šiřitele víry zřejmě patřili i vojáci nebo obchodníci a státní úředníci.

Židé o osamostatňující se rané křesťanství neměli velký zájem. Vše ale záleželo na vztazích v jednotlivých obcích. Někde zůstávaly křesťanské skupiny začleněné v židovských společenstvích, jinde vznikaly samostatné křesťanské církve založené pohany a některé křesťanské obce, které vznikly uvnitř židovských synagog, z nich byly vyháněny. Křesťané žili jiným životem než pohané. Byli vázáni mravními zásadami své víry. Měli zachovávat skromnost v životě a dodržovat křesťanskou etiku. Manželství bylo monogamní, manželé měli dodržovat mravní zásady vyšší, než zachovávaly pohanské svazky.

V římské společnosti panovala relativně velká svoboda vyznání. Důvodem pronásledování nebylo uznání různých mystických kultů. To, v co člověk věřil, byla jeho soukromá věc. Hlavní bylo nevyvolávat v rámci své víry nepokoje. Za nutné ale bylo považováno projevovat úctu oficiálním božstvům a účastnit se společných náboženských obřadů. Dokud byli křesťané považováni za součást židovství, byli přijímáni v rámci jejich práv. V té době se stávali křesťané nebo jejich sbory cílem pronásledování jen výjimečně.

Střet římského státu s křesťanstvím byl však považován za nevyhnutelný, protože církev, která vyznává jediného Boha, nemohla přijmout povinnost státního vyznání. (Dalším problémem byla pověst křesťanů. Jejich komunity byly velmi uzavřené, nebyly ani součástí náboženského života obcí, a to vše svádělo k nejrůznějším spekulacím o jejich činnosti.)

V první období pronásledování křesťanů se jednalo jen o drobné a lokálně ohraničené potyčky, nejčastěji mezi křesťanským a židovským obyvatelstvem, do kterých římská moc příliš nezasahovala, což mohlo být způsobeno faktem, že v této době si bylo křesťanství a židovství stále značně podobné. Tyto střety tedy mohly být z pohledu římské státní moci vykládány jako střety jednotlivých náboženských frakcí uvnitř judaismu.

V dalších období doby římského impéria bylo mnoho křesťanských pronásledovatelů, například císař Nero C. C. A. G. je považován za jednoho z největších. K tomuto pronásledování mělo dojít na základě obvinění křesťanů z požáru Říma, jenž možná i sám císař založil. Nejčastějším trestem pro ně pak mělo být právě upálení, což byl v římském právu obvyklý trest za žhářství.

Za prvního císaře, který se rozhodl organizovaně potlačit křesťanství na celém území Římské říše, lze považovat císaře Decia. Za jeho vlády došlo k prohloubení krize rozpadajícího se římského impéria. Decius tedy vydal roku 249 n. l. nařízení, aby se všichni obyvatelé Římské říše dostavili k veřejné děkovné oběti římským bohům a zde se pomodlili za blaho říše a císaře. Takovýto edikt znamenal velkou změnu přístupu římské státní moci ke křesťanům, kteří kvůli své víře nemohli tyto obřady a modlitby vykonat. Vše bylo velmi dobře zorganizované, a tak nebylo pro křesťany snadné se této povinnosti vyhnout. Ti, kteří se odmítli těchto obřadů zúčastnit, byli zatýkáni, byl jim odebrat všechen majetek nebo byli dokonce posláni na smrt.

Jak to, že ale křesťanství přežilo? Pronásledování křesťanů se totiž minulo účinkem, a naopak tresty vyhnanství, které byly křesťanským představitelům udělovány, napomohly křesťanství v dalším šíření. Horlivost, s jakou křesťané i přes nepřízeň osudu projevovali v šíření své víry, se ukázala jako nezdolná a klíčová pro přežití křesťanství v říši.

Poslední vlna pronásledování křesťanů proběhla mezi léty 303-312 n. l., tedy v době plné pohrom pro římské impérium.

V následujících letech byl vydán císařem Konstantinem I. důležitý edikt, která zajišťovala, že „jak křesťané, tak i všichni ostatní obyvatelé mají právo svobodné volby, aby byli stoupenci jakéhokoli vyznání, které si sami zvolí“. Nejznámější název tohoto pojednání je Edikt Milánský.

I přes boje o moc a nepřátelství mezi Konstantinovými syny, byla křesťanská víra v Římské říši hájena a byly podnikány nejrůznější kroky ze strany státní moci k zavírání pohanských svatostánků a zakazování pohanských obětí.

Theodosius I., který byl velmi zbožným křesťanem, prohlásil, že křesťanská víra, která je založena na nikajském vyznání, je jediná pravá.

Tudíž římském impériu se stalo kolébkou křesťanství a odkud se víra rozšířila do celého světa. Na území říše se narodil Ježíš, předpoklad a důvod vzniku křesťanské víry. Na území impéria bojovala křesťanská víra po celá staletí za svou existenci, pak se stala rovnoprávnou s ostatními náboženskými směry, a nakonec byla prohlášena jediným státním náboženstvím.

 

Zdroje:

  • https://dspace5.zcu.cz
  • https://old.zsmysl.cz
  • https://cs.wikipedia.org