Kytice – rozbor díla k maturitě (9)

 

Kniha: Kytice

Autor: Karel Jaromír Erben

Přidal(a): Andrea

 

 

 

Romantismus v českých zemích

Karel Jaromír Erben (1811-1870)- autor balad, sběratel písní, historik, spisovatel a básník, který patří k hlavním představitelům romantismu v českých zemích. Narodil se v Miletíně u Hořic v Podkrkonoší jako jedno z devíti dětí. Karel měl od malička velký cit pro hudbu, ke vzdělání a učenosti jej vedli dědeček a strýc z matčiny strany. Matka chtěla, aby se stal učitelem, ale její přání se nesplnilo a ve svých pětašedesáti letech umírá s vědomím, že dala národu velkého básníka.  Po vystudování právnické fakulty  byl zaměstnán jako seriózní sekretář Českého muzea a později jako archivář města Prahy. V roce 1867 se zúčastňuje Moskevské výstavy umění. Roku 1870 umírá na plicní tuberkulózu a veškerý majetek odkazuje všem rovným dílem (manželce a dětem).

Kytice z pověstí národních, zkráceně Kytice (1853)- soubor 13 balad, jež byly tvořeny po dobu téměř 20 let (první báseň, Kytice, vyšla časopisecky již roku 1838). Hned zkraje jasně a důrazně připomeneme, že Erben vnáší Kyticí do české literatury dva nové principy, a to komponovanost a etičnost.

Komponovanost, čili předem rozmyšlené rozvržení básní, je pro Erbena prvořadou záležitostí. Erben totiž přichází s jakýmsi osovým řazením balad, kde zrcadlové protilehlé básně mají vhodné atributy. Takže sledujme Erbenovu logiku:

*První a poslední báseň sbírky (Kytice, Věštkyně) jsou  návazností na lidovou poezii, popřípadě aktualizují staré pověsti, uvozující básně sbírky, tedy jasně upomínají na lidovou tvorbu.

*Druhá a předposlední báseň sbírky (Poklad, Dceřina kletba) jsou o porušení základního etického vztahu matka- dítě.

*Třetí a třetí báseň odzadu (Svatební košile a Vrba) jsou svědky přeměny člověka, a to ženy ve vrbu a milence v upírskou duši.

*Čtvrtá a čtvrtá báseň odzadu (Polednice, Vodník) – v nich vystupují nadpřirozené bytosti, které jako hlavní zasahují do porušených etických vztahů.

*Pátá a pátá báseň odzadu (Zlatý kolovrat a Záhořovo lože) kladou důraz na vinu a na vykoupení, velkou roli zde hraje pokání.

*Prostřední balady (Štědrý den, Holoubek) jsou založeny na lásce a smrti.

 

Etičnost- s tímto principem je nutno u Erbena počítat, ačkoliv se mnohdy setkáváme s tvrzením, že v Kytici se jedná o pouhou osudovost. Fatálnost jako taková vystupuje je n do popředí je ve Štědrém dnu a ve Věstkyni, ale ve všech ostatních básních vytváří dramatický konflikt vzájemné vztahy, jež jsou porušovány. Vinna je tedy vždy konkrétní osoba, která možná někdy neúmyslně, nějakým způsobem překročila hranici v mezilidských vztazích. Ne náhodou považuje Erben právě vazbu matky k dítěti za nejužší a nejzákladnější ze všech lidských vztahů vůbec. Není-li v tomto směru vše v pořádku, následuje potrestání, přesně v souladu s pravdou vyššího zákona, morálkou mýtu.

 

Znaky:- dějová zkratka a zkratka v popisech přírody

-zhuštěný děj s úsporným jazykem (neslovesné děti, absence spojek, místo sloves citoslovce)

-dějový spád

-zvukomalba (onomatopoie- Vodník)

-dynamičnost

-archaismy

-romantické prvky (motivy jezera, hřbitovů, lesů)

-člověk je pokornější svému osudu

-střídavý rým

 

Obsah:

Kytice:  Úvodní báseň sbírky, autor navazuje na lidovou poezii. Matka, symbol vlasti či národa, sice umřela, ale její duch dále žije v mateřídoušce (v lidových pověstech) a siroty (Erben), které zanechala, ji vážou v kytici.

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jím mohylu svou pokryla.

 

Poklad: Na Velký Pátek se chudá žena se svým dítětem chystá navštívit kostel. Na v polovině cesty však objevuje otevřenou jeskyní, v níž, jak později zjistí, se nachází poklad. Proto v jeskyni pokládá syna na zem a vynáší tolik zlata, kolik jen může. Ale až moc velká hamižnost se jí zmocňuje a příroda ji ztrestá. Skála se najednou zavírá a ona nestíhá zachránit svůj největší poklad, a to syna. Po roce však dostává druhou šanci a tentokrát ji nepromarní.

Ach, běda mi! běda! běda!
ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi?
kde tě najdu, dítě drahé?!
Dítě drahé – drahé – drahé!
blízkými to hučí lesy…

 

Svatební košile: Mladá panna čeká na svého vyvoleného již dlouho. Z ciziny se však dlouho nevrací. Dívka se modlí a modlí, neví, že je mrtvý, proto se rouhá Bohu a vyhrožuje sebevraždou. Ten ji trestá a zesnulý milenec jako upírská duše si pro ni přichází v noci a po přemlouvání, ji odvádí k hřbitovu. Postupně však ji vše dochází a kam mají namířeno, ale vše co měla s sebou (modlitební knížky, růženec a křížek) jí cestou milenec zahodil. Ona se však před ním schovává v márnici, ale on tluče a tluče do dveří a volá na umrlce , aby vstal a odstrčil mu závoru. Vše nebohá a provinilá dívka podstupuje celkem třikrát a udobřuje si Boha modlením. Ten ji vyslyší, kohout zakokrhá a nebezpečí je tím zažehnáno, ale ona si svoje pošetilé chování vždy připomene v zrcadle, protože ji hrůzou zešedivěly vlasy.

Pěkná noc, jasná – v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž –
má milá, nic se nebojíš?

 

Polednice: Vystresovaná žena vaří oběd pro svého manžela, který má přijít z roboty. Dítě však hodně zlobí, rozhazuje hračky a neposlouchá matku. Matka už ztrácí trpělivost a z jejich úst zazní ta osudná slova:

A zas do hrozného křiku –
“I bodejž tě sršeň sám – !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!” –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Už po něm sahá ruku a vyděšená vinice tiskne dítě v náručí a snaží se ho ubránit. Otec přichází domů, manželku ještě dokáže zachránit, ale udušenému dítěti již pomoci nedokáže.

 

Zlatý kolovrat: Jednoho dne na dveře chaloupky, kde žije žena se dvěma dcerami, zaklepe král. Otevře mu krásná Dornička, ten ji poprosí o trochu vody a po prvním pohledu se do ní zamiluje a následně jí nabízí sňatek. Macecha by však raději provdala svou vlastní dceru a tak ji po cestě k hradu zabíjí. Useknou ji ruce, nohy, vypíchnou oči a části lidských ostatků berou v ranci s sebou, ale trup s hlavou zanechávají v lese. Ženich si bere za ženu mladou podvodnici a po osmi dnech muž odchází do války. Stařec tělo usmrcené dívčiny mezitím nachází na místě činu a posílá pachole k vládci se zlatým kolovratem a přeslicí, aby jej vyměnil za končetiny a oči zesnulé nešťastnice. Když se manžel vrátí zpět, požádá svou ženu, aby mu upředla zlatou nit, a když začala s prací, kolovrátek začal zpívat o tom, co Dorničce s macechou hrozného provedly. Neprodleně proto on odjíždí ke starci, kde se shledává se svou milou.

Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět,
přinesla vody

ze studnice,
stydlivě sedla

u předlice,
předla, předla len.

 

Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl,
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti s pěkné předleny.

 

Štědrý den: Sestry Hana a Marie se na Štědrý večer vydávají k jezeru, kde prosekají led, aby viděly do budoucnosti. Hanka spatří na dně svou svatbu s Václavem, kdežto Marii přichystá osud smrt. A do roku se předpověď naplní.

 

Holoubek: Mladá žena zabila svého manžela, nějaké období předstíraně truchlí, ale co nevidět se vdává znovu. Na hrobě zesnulého muže sedává holoubek, který jí vrkáním připomíná vinu. Vražednice svou vinu neunese a nakonec spáchá sebevraždu utopením v jezeře.

 

Záhořovo lože: Záhoř je jméno krutého vraha, jenž zabíjí pocestné. Ale však jednoho nechává naživu a to poutníka mířícího do pekla, pod podmínkou že, až se vrátí zpět, povypráví mu, co zažil a co viděl. Za nějakou dobu se muž vrací a sdělí mu, že už se na něj pekelníci chystají a mají již pro něj nachystané lože. Od té doby se Záhoř modlí, činí pokání a nakonec mu Bůh odpustí a vezme si ho k sobě do nebe.

“Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?”

Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
“Jsem zatracenec,” – odpovídá tiše –
“do pekla cesta má, do satanské říše!”

“Hoho, do pekla? – Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! –
Hoho, do pekla? Netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! –
Však a se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!”

Vodník: Dívka, která ráno vstala, chce jít vyprat prádlo do jezera, ale matka ji chce v tom zabránit. Měla totiž v noci zlý sen, že zelený muž vyleze z vody ven. Avšak dceruška neposlouchává rady, a jak namočí první šáteček, prolomí se lávka a po mladičké dívčíně zavíří se v hlubině. Vodník ji donutí, aby si ho vzala za muže, zplodí dítě, ale manželce se stýská po matičce.  Nakonec vodník svoluje, že ji může navštívit, ale pod podmínkou, že syna nechá v jezeře, nebude objímat matku a brzo se vrátí zpátky. Ona se však dlouho nevrací a manžel začíná ztrácet trpělivost, volá ji zpět, ale ona nikde. Proto si pro ni jde sám, matička svou dceru nechce nikam pustit a vodníka posílá zpátky tam, odkud přišel. Díky tomu děťátko přichází o život.

“Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá;
matko má, matičko zlatá,
strachuji se vodníka!” –

 

Něco padlo. – Pode dveřmi
mok se jeví – krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!

 

Dvě věci tu v krvi leží –
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

 

Vrba: Manžel zpozoruje, že jeho žena vypadá v noci jako mrtvá a velmi se tím trápí. Náhle zjišťuje, že příčinou je převtělování její duše do vrby. Proto se rozhodne strom pokácet. Když tak učiní, zabije tím i matku svých dětí a udělá z nich rázem siroty. Proto ze dřeva vyrobí kolébku a píšťalky, aby dětem byla na blízku i po smrti.

 

Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla,

 

vždycky upřímná jsi byla –
jednohos mi nesvěřila.

 

Dvě léta jsme spolu nyní –
jedno nepokoj mi činí.

 

Paní moje, milá paní,
jaké je to tvoje spaní?

 

Večer lehneš zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží.

 

Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.

 

Studené jest to tvé tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.

 

Lilie: Zesnulou pannu pohřbili a v lese na jejím hrobu vyroste krásná bílá lilie. Ovdovělý muž ji utrhne a odnese domů. Velice si ji oblíbí a zjišťuje, že se květina v noci mění zpátky v člověka, v pěkné děvče. Ožení se s ní, ale jednoho dne musí odjet pryč a svěří ji do péče své matky.  Dává jí pokyny, aby na květinu nepouštěla sluneční paprsky. Matička však nesnese, aby její syn žil s takovou ženou, a tak ji zahubí.

“Ó matko, matko, ty hadice zlá!
Čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží svět!”

Dceřina kletba: Dívka zabije své dítě a za trest ji mají pověsit na šibenici. Ona ale obviňuje svou matku, že ji tak rozmazlila a nechala ji dělat, co se jí zachtělo. To považuje za příčinu svého neštěstí.

“Kletbu zůstavuji tobě,
matko má!
Kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!”

Věštkyně: Závěrečná balada sbírky, kde věštkyně povzbuzuje český národ v dobách krize. Jsou zde oživována některá stará proroctví o Libuši či Přemyslu Oráči a právem ji považujeme za vrchol celého díla.





Další podobné materiály na webu: