Othello – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Othello

Autor: William Shakespeare

Přidal(a): ADELxxx

 

 

William Shakespeare (1564-1616) – básník a dramatik

Život:

  • největší dramatik světové literatury.
  • Narodil se v Anglii ve Stratfordu nad Avonou, kde vystudoval gymnázium
  • v 18 letech se oženil s Annou Hathawayovou
  • děti:
  •  Sussana
  •  dvojčata Judith a Hamnet
  • psal poezii pod ochranou hraběte Southamptonstého
  • stal se spolumajitelem, dramatikem i hercem divadla Globe (poté co divadlo vyhořelo společnost se přesunula do divadla Blackfriars)

Díla:

  • Shakespearovi se připisuje 37 děl, u některých je však jeho autorství sporné
  • Shakespeare vynikal jedinečnou představivostí. Do úst svých hrdinů vkládal úvahy o běžné životní skutečnosti i hluboké zamyšlení nad smyslem lidské existence.

 

První období (inspiroval se kronikami a historií) 1590-1600:

Historické hry:

Král Jan

Richard II. a III.

Jindřich IV., V., VI., VIII.

Komedie:

Kupec Benátský

Sen noci svatojánské

Zkrocení zlé ženy

Vzniká raná tragédie:

Romeo a Julie (1595)

Druhé období (ovlivněno smrtí syna=1596) 1600-1609:

Tragedie:

Hamlet

Macbeth

Král Lear

Othello (1604)

Třetí období 1609-1611:

Pohádky:

Bouře

Zimní pohádka

Básně:

Sonety

Znásilnění Lukrecie

 

OTHELLO, BENÁTSKÝ MOUŘENÍN (1604)

Celková charakteristika:

  • milostná tragédie o 5 jednáních
  • Benátky a Kypr, 15. století
  • Tajný sňatek Desdemony a Othella proti vůli Desdemonina otce, po jeho smrti cesta na Kypr, Jago namlouvá Othellovi, že Desdemona je nevěrná, že ho zradila s Cassiem (nastraží důkazy – Desdemonin šátek v Celsiově pokoji) – nepřímo nabádá k tragédii, Othello v žárlivosti nevinnou Desdemonu uškrtí, když se dozví pravdu, rozhodne se Jaga zabít, ale pouze ho zraní a sám se ze zoufalství probodne.

 

Kompozice:

Expozice (uvedení do děje) – Benátky, Roderigo a Jago – dialog – jejich charakteristika – vztah k Othellovi, tajná svatba Othella a Desdemony, odjezd na Kypr
Konflikt (zápletka) – Roderigo se vysmívá Cassiovi, souboj Cassia a Montany – Othello už ho nechce jako náměstka; Jago vymyslí svou léčku – Cassio se přes Desdemonu (na radu Jaga) snaží omluvit Othellovi
Krize (vyvrcholení) – Jago vyvolá v Othellovi žárlivost; Othello uvěří, začne žárlit
Peripetie (dochází k obratu) – Emilie se zastává Desdemony; potyčka Roderiga s Cassiem
Katastrofa – Othello uškrtí nevinnou Desdemonu; Emilie všechno vypoví, je zabita Jagem
Katarze (uzavření) – Othello prozře – zabije se; Jago je usvědčen

 

Postavy:

  • Othello (černoch): vznešený pokřtěný Maur ve službách Benátek (poté velitel na Kypru), chorobná žárlivost, nadměrná důvěřivost Jagovi, oběť intrik, typický představitel pozdního humanismu, který stanul bezradně a zoufale před zcela novými formami společenské přetvářky a pokřivenosti; přes všechnu svou šlechetnost a hrdinskost nese v sobě prostotu a důvěřivost, která hraničí se slepotou
  • Desdemona: dcera Brabanziova, Othellova žena, čestná, věrná, oddaná, poslušná, inteligentní kráska
  • Cassio: Othellův náměstek, slušný, poctivý dobrák
  • Bianca – Cassiovo milá (z nižších vrstev)
  • Jago: Othellův pobočník, vášnivý intrikán, sám žárlivě podezřívá Othella z pletek s jeho ženou Emilií, závistivý (Othello dal ve služebním postupu přednost Cassiovi), nemorální, dovedně manipuluje lidmi, Shakespeare ho staví do protikladu s Othellem; dovede své pravé sklony skrývat pod civilní maskou poctivce; místy je chladně racionalistický, s mazanou výřečností; libuje si v drsném vojenském humoru; dokáže výborně improvizovat
  • Emilie – Jagova žena, služka Desdemony; v podstatě dobrá žena, až na to, že jednou (bohužel dost podstatně) zalže Desdemoně o šátku
  • Roderigo – benátský šlechtic, touží po Desdemoně, proto nenávidí Othella, spojí se s Jagem v jeho intrikách
  • Brabanzio: pyšný senátor, nepřeje si, aby byla s Othellem 
  • Graziano – bratr Brabanzia
  • Lodovico – příbuzný Brabanzia
  • Montano – vladař na Kypru před Othellem
  • benátský dóže, první člen rady, druhý člen rady, šašek, herold, námořníci, důstojníci, šlechtici, poslové, hudebníci, sloužící

 

Děj:

Othello je za své zásluhy vybrán, aby vládl na Kypru. Tu noc, co se o tom rozhodne, se tajně ožení se svojí láskou Desdemonou. Její otec chvíli protestuje, že ji Maur (Othello) očaroval, ale kvůli nedostatku důkazů a díky upřímnému vyznání obou novomanželů nakonec sňatek požehná. Odjíždí na Kypr. Tam se zapřede síť Jagových intrik. Roderiga pošle na Cassia. Cassio ho chce zabít, ale Montana, který má od Jaga instrukce, že je Cassio opilec, mu v tom zabrání. Othello se vše dozví, odmítá Cassia za svého náměstka. Jago pošle zdrceného Cassia za Desdemonou, aby se přimluvila u svého muže. Čím víc Desdemona prosí Othella, aby odpustil Cassiovi, tím víc Jago Othellovi namlouvá, že je mu Desdemona nevěrná. Celé Othellovo podezření vyvrcholí šátkem, který Othello Desdemoně dal a ona ztratí. Všimne si ho Emilie, dá ho Jagovi a ten ho dá Cassiovi. Pak už jen stačí, aby Othello viděl Cassia se šátkem a je si nevěrou své ženy jist. Jago ještě pošle Roderiga na Cassia, ten ho však zraní, a proto ho Jago chce zabít. Taky se mu to nepovede, a tak doráží Roderiga (zraněného od Cassia), aby nebylo svědků. Roderigo i Cassio z toho ovšem nakonec vyváznou bez ztráty života.
Othello je u Desdemony neoblomný. Uškrtí ji. Když Bianca vše objasní, Othello se zabije. Jago je chycen a usvědčen.

 

Jazyk a styl:

  • Blankvers -pětistopý jambický verš
  • Dělá rozdíly mezi řečí vznešených a lidí z nižších vrstev
  • Othellovy promluvy: protiklad rétorického, až patetického blankversu a nesouvislých přerývaných vět (jakoby řeč cizince) = rozpor:
  • Vnějšková charakteristika Othella x niterní prožitky (kultivovanost x prudká, vášnivá citovost)
  • milostná tragédie, divadelní hra- skládá se celkem z 5 jednání- děj je vypráván chronologicky- spisovný jazyk – důkladná psychologie postav- využití blankversu

 

Ukázka:

DESDEMONA: Kdo je to? Othello?

OTHELLO: Já, Desdemono.

DESDEMONA: Lehnete si, můj pane?

OTHELLO: Pomodlila ses na noc, Desdemono?

DESDEMONA: Pomodlila.

OTHELLO: Vzpomínáš-li si na nějakou vinu neusmířenou dosud s hněvem nebes a s jejich milostí, pros za  ni teď!

DESDEMONA: Můj bože, choti, proč mi tohle říkáš!

OTHELLO: Učiň to a buď stručná! Poodejdu. Já tvého ducha nepřipraveného zabíjet nechci za nic, ne tvou duši.

DESDEMONA: O zabíjení mluvíš?

OTHELLO: Ano. Mluvím.

 

Hodnocení:

Othello byl jako většina Shakespearových děl jeho tvorby napsána na již vzniklou předlohu.
Námět si vypůjčil z novely italského renesančního dramatika a prozaika Giraldiho Cinzia. V novele příběh končí morálním ponaučením, sňatkem bílé dámy s Maurským kondotiérém.
V Othellovi je ale problém postaven úplně naopak.

Středem pozornosti tu je černoch, který si vzal bílou urozenou krásku, což není v té době myslitelné. Othello je uznávaný občan a úspěšný vojevůdce, ale za zetě by si ho nikdo nepřál. Brabanzio ho hned podezírá z nějakých kouzel, jako kdyby každý černoch musel představovat nějaké temné síly. Kdyby se jednalo o bílého člověka, rozhodně by si tohle netroufl tvrdit. Jago, téměř v každé své řeči nezapomene nějakou narážku na to, že je Othello Maur.

Dalším problémem, na který chtěl podle mě upozornit, je nově se rodící kariérismus. To je aktuální i dnes. Každý, kdo se chce dostat “nahoru” co nejrychleji, použije nějakou lest nebo intriku. V Shakespearově době je to nová věc a jemu, jako humanistovi, se příčí. Jago je tedy vykreslen jako průměrný kariérista naší doby. Naprosto bez zábran, bez sebemenších výčitek, chladně a chytře všechny oklame. Vše kvůli vyššímu postu a z nepodložených podezření o Othellově cizoložství.
No a dobře mu k tomu pomůže stará známá žárlivost, kterou on je také zmítán. Žárlivost byla, je a bude v každé době. Relativně snadno se mu podaří Othella, který má o své ženě nejlepší mínění a je do ní bezmezně zamilován, rozviklat a dohnat ho až k vraždě.

Myslím, že by takové dílo mohlo vzniknout i dnes. Dát ho do současného světa a do současné společnosti. Jaga by vystřídal nějaký nezdravě ctižádostivý podnikatel nebo politik a jinak by vše zapadalo, všechny motivy Shakespearova Othella jsou soudobé a dějí se kolem nás pořád.
Knížka je v podstatě tak aktuální, jako kdyby se od té doby nic nezměnilo. I po čtyř stech letech je tu xenofobie, kariérismus a žárlivost, která nemůže zmizet.

Když jsem poprvé slyšela o této hře, bála jsem se rasových předsudků ze strany autora. Ale ty naštěstí nejsou. V díle jsou sice postavy, které je mají, ale to odpovídá dobovému zařazení a tehdejším společenským poměrům.

 

RENESANCE A HUMANISMUS

V EVROPSKÉ LITERATUŘE

  • ve 14. století byla odstartována v Itálii nová etapa ve vývoji lidstva
    • prudký obchodní a hospodářský rozvoj, který podnítil také vědecký a umělecký život, lidé více cestovali
    • lidé rozvíjeli svůj rozum a hledali své vlastní kvality a hodnoty
      • odmítali věřit církví šířené myšlence, že lidé jsou pouze hloupé ovce ve velikém stádě, jehož pastýřem je Bůh
      • Objevil se nový názor – humanismus, který se na člověka dívá jako na inteligentní, rozumnou a chápavou bytost. Směr, který člověka oslavuje
      • Tento směr měl i svůj odraz v umění. Zrodil se tak nový umělecký styl – renesance.
      • renesance se projevila ve výtvarném umění, malířství a sochařství, v architektuře i literatuře.
      • zavádění národních jazyků do písemnictví namísto staré latiny
        • což vedlo později ke vzniku jednotlivých národních literatur.
      • nejznámějším mužem anglické renesance je William Shakespeare
      • Renesance (z franc. renaissance = znovuzrození, obnovení) vznikl ve 14. st. v Itálii, a pak se v 16. st. dále šířil do západní a střední Evropy. Usiloval o myšlenkovou i formální obrodu antiky. Renesance se staví proti nadvládě teologie, prosazuje rozvoj přírodních věd.
      • Humanismus (z lat. humanus = lidský) zdůrazňuje lidskou důstojnost, úctu a svobodný rozvoj osobnosti. Vyjadřoval i nový ideál vzdělávání, který na místo poznávání Boha staví poznávání člověka. Pojem humanismus označuje určitý životní a vzdělanostní program, nezávislý na časovém určení.

 

Kulturně historická situace:

  • Výtvarné umění se zaměřuje na zobrazování skutečného života.
  • Iniciátor renesanční architektury byl Filippo Brunelleschi – střecha florentského dómu.
  • Sochař Donatello zas svým sochám vepsal do tváří lidské vlastnosti.
  • Malíř Sandro Botticelli namaloval obraz Zrození Venuše.
  • 15. st. a 16. st.  byly vrcholem umění v renesanci. V té době tvořili Leonardo da Vinci – všestranný umělec, autor malby Poslední večeře Páně a nejslavnějšího portrétu Mona Lisa. Významným sochařem byl Michelangelo Buonarroti: Pieta, Mojžíš, David. Ve službách papeže Julia II. pak vyzdobil strop Sixtinské kaple. Slavným portrétistou té doby se stal Raffael Santi (Sixtinská madona, Tři grácie).
  • V Německu se v polovině 15. st. zrodil knihtisk, důležitý k šíření italské renesance dále do Evropy. Rozeným rytcem byl Albrecht Dürer, jenž se stal novátorem umění v Německu.
  • Mnoho umělců a myslitelů dosáhlo skutečně univerzálního vědění, kde nejsou hranice mezi filosofií a vědou. Např. Mikuláš Koperník (heliocentrismus) a Johannes Kepler – autor zákonů o pohybu planet, Giordano Bruno a Galileo Galilei, jež jako první použil k pozorování hvězd dalekohled. V hudbě se objevuje polyfonie. Největšími hudebními mistry se stali papežský skladatel Giovanni Pierluigi da Palestrina, autor cca 350 monetů a Orlando di Lasso, komponující duchovní skladby. Taneční formou byly pavany, často spojované do svit – hudebních skladeb z několika částí. Z nástrojů byly vynalezeny clavichord a clavicembalo.

 

Itálie:

Dante Alighieri

Božská komedie – duchovní alegorický epos, je pokusem o umělecké zobrazení celého tehdy známého světa. Dílo má tři části: Peklo, Očistec a Ráj. Autorovým průvodcem v Pekle a Očistci je římský básník Vergilius, ztělesňující symbol antického myšlení a vědění. Do ráje, kam on se nikdy dostat nemůže, neboť je pohan, jej však může přivést jedině Beatrice, která je obrazem rajské, nadpozemské dokonalosti, jež se nedá rozumově uchopit, v závěru mu je průvodcem sv. Bernard. Další Dantovým dílem je Nový život – sborník milostné poezie věnovaný Beatrici, „deník lásky“.

 

Francesco Petrarca -vytvořil novou formu, tzv. sonet (znělku), dramatický a dialektický útvar lyrické poezie, stavěný podle obsahového schématu. Má 14 veršů rozčleněných do dvou slok čtyřveršových a dvou slok trojveršových.

Soubor básní Canzoniere (Zpěvník) – shrnuje Petrarcovu milostnou poezie

 

Giovanni Boccaccio

Dekameron – příběhy sedmi žen a tří mužů, které si vyprávějí v deseti dnech, každý den po deseti příbězích, aby si ukrátili čas na venkovském sídle, kam se uchýlili z obav před morovou nákazou.

 

Niccolo Machiavelli

Mandragora – satirická komedie

Vladař – politický spis

 

Francie:

François Villon

Velký a Malý testament

Jeden z „prokletých básníků“ (nepochopených svou dobou).

Je tvůrcem tzv. francouzské (villonské) balady.

 

Anglie:

William Shakespeare

 

Španělsko:

Miguel de Cervantes y Saavedra

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha – dvoudílný román chtěl obnovit zašlou slávu rytířství

 

Lope de Vega

Ovčí pramen – nejdokonalejší dílo je kolektivní drama čerpající z historie

 

Tirso de Molina

uvádí postavu Dona Juana, v díle Sevillský svůdce a kamenný host.

 

U NÁS

Kulturně historická situace:

  • Český stát v době světového vzestupu prochází těžkými zkouškami v zápasech o reformaci: Husitství vybojovalo právo na samostatný výklad Bible. Za vlády Jiřího z Poděbrad  se v českém státě neprojevily proudy západoevropského vývoje. Humanismus a renesance se k nám dostává velmi pomalu. Na pražské universitě se objevují stopy italského humanismu, ale to je jen výjimka. Humanismus proniká do českých zemí až za vlády Jagellonců. Ve výtvarném umění se začínají uplatňovat renesanční prvky. Renesanční sloh se k nám ve větší míře dostává až v 1. polovině 16. století. Na český trůn nastupuje Ferdinand I. Habsburský. V době humanismu má panovník jen omezenou moc, o nejdůležitějších problémech země rozhodují zástupci jednotlivých stavů a musí je respektovat i panovník. Vzniká měšťanská kultura s vlastním stylem, kterým se chce připodobnit šlechtě.
  • Mezi rybníkáře patří Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan.
  • Česká hudba má zprvu duchovní povahu. Pěstují se pěvecké sbory – literátských bratrstev, která byla složena z laiků. Zpěv byl většinou jednohlasný, občas střídaný sborem. Velmi důležité začínají být dvorské kapely. Za zmínění stojí Královská kapela kapelníka Phillippa de Monte, ze dvora Rudolfa II.

 

Renesanční literatura:

  • Hodně se vyskytují překlady a zpracování děl cizích autorů. Veršované tvorby ubývá a rozvíjí se nauková próza. Nejvýše se hodnotí díla právnická a řečnická. Díky knihtisku se knihy rychle rozšiřují a roste vzdělanost. Umělce a spisovatele podporují mecenášové, šlechtici nebo bohatí měšťané, umělec mecenáše učí, ale také ho musí oslavovat. Mecenáš má zájem poznat svět a pokud necestuje, tak čte cestopisy.

 

Hynek z Poděbrad

přeložil 11 novel z Boccacciova Dekameronu

Humanistická literatura v latině:

  • Humanisté používají latinu humanistickou, která je omezená na vyšší vrstvy. Projevují se zde reformace, otázky svobody a spravedlnosti společenského řádu.

 

Jan z Rabštejna

Dialogus – fiktivní rozhovor tří českých šlechticů, autor se ztotožňuje s tím, co hájí zájmy státu a smíru

 

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic

Žaloba svatému Václavovi na mravy Čechů

Humanistická literatura v národním jazyce:

Viktorin Kornel ze Všehrd

Jan Campanus Vodňanský





Další podobné materiály na webu: