Povídky malostranské – rozbor díla k maturitě (7)

 

Kniha: Povídky malostranské

Autor: Jan Neruda

Přidal(a): Monča

 

 

1.      Literární teorie:

1.1.   Forma:

1.1.1.     Obecná charakteristika literárního díla:

1.1.1.1.           Literární druh: próza

 

1.1.1.1.1.                Literární žánr: soubor povídek

−        najdeme zde jak povídky (9), tak novely (Hastrman, Doktor Kazisvět)

−        využití formy dopisu (Psáno o letošních dušičkách)

−        deník a zápisník (Figurky)

−        novela – prozaický žánr kratšího nebo středního rozsahu, bývá zaměňována s povídkou, ale liší se od ní, má 1 poutavý příběh podaný dramaticky, sevřeně, bez popisů, epizod, končí překvapivým závěrem (odlišnost od povídky)

−        povídka – rozsahem podobná novele, má jednoduchou fabuli*, v jejím rámci se rozvinuly různé formy: romaneto, humoreska, arabeska…má popis, může mít i epizodu (odlišnost od novely), má jasný syžet**, hrdina v povídce se nevyvíjí (je ustálený)

−        arabeska – rozsahem nevelký žánr, má jednoduchou stavbu, nekomplikovaný děj, lehce ironický pohled na drobné události nebo postavy, všední prostředí, vyhrocená (dramatická, nečekaná) pointa

−        humoreska – kratší povídka nebo novela líčící humorně nějaký příběh

−        * fabule – příhoda, o které se vypravuje v díle, souhrn událostí, čtenář si fabuli zpracovává dodatečně, po přečtení příběhu (protiklad mezi fabulí a syžetem)

−        ** syžet – téma, látka, námět, způsob jakým jsou uspořádány tématické složky, tzn. děj, postavy, prostředí, vypravěč; jak jsou ztvárněny informace o fabuli (v časové následnosti, jestli se proplétají, na přeskáčku…), kde je kladen důraz v díle = syžet (podle toho se rozdělují druhy povídky – historická, přírodní, milostná…)

(fabule = převyprávění děje × syžet = kompozice)

 

1.1.1.2.           Literární směr (sloh):

−        Neruda je vůdčí osobností májovců (básníci)

−        jeho Povídky malostranské (1878) však řadíme do prózy, objevuje se zde kritický realismus, v povídkách nehraje děj hlavní roli

 

1.1.2.     Organizace jazykových prostředků:

1.1.1.1.           Stylistická charakteristika textu:

−        povídky, novely, forma dopisu, deník a zápisník

−        umění vypravěčské, charakterizační i popisné

−        vnější dějová stránka je oslabena, ale je posílena charakteristikou postav (vnitřní stránka), jejich jednáním a chováním

−        slohové postupy: popisný, charakterizační, úvahový

−        autor střídá humorný a satirický tón s tónem vážným

−        s výsměchem kreslí například rodinu pana domácího v povídce Týden v tichém domě, tragicky vážný je zase osud žebráka Vojtíška v povídce Přivedla žebráka na mizinu

 

1.1.1.2.           Slovní zásoba:

−        základ: spisovný jazyk

−        lidový, prostý i nespisovný → lidovost, funkce charakterizační

−        pražské lidové výrazy, básnické obraty

−        Neruda překonává romantický a patetický sloh se složitou syntaktickou stavbou, jeho výběr slov a větná stavba jsou blízké spíše hovorové řeči, vše směřuje k stručnosti a úsečnosti

−        zastaralé gramatické tvary a obraty, často převrací slovosled, příslovce na konci věty, zkracuje tvary přídavných jmen

 

1.2.   Obsah:

1.2.1.     Tematická výstavba (téma):

−        úsměvný obraz malostranského prostředí a jeho obyvatel, který je zároveň satirou omezeného maloměšťáctví

−        obraz svérázného a neproměnného, strnulého způsobu života Malé Strany

−        nechuť ke změnám, události a konflikty

−        zájem o městské prostředí

 

1.2.1.1.           Vypravěč:

−        Nerudova autobiografie (čerpal ze vzpomínek svého mládí a dospívání na Malé Straně)

−        sleduje osobitý život svérázných postaviček (figurek), jsou pozorovány s detailem

−        autor zasahuje do děje jako vypravěč, komentuje ho nebo jen pozoruje; děje se účastní

 

1.2.1.2.           Děj a kompozice:

−        Děje jednotlivých povídek:

1)      Týden v tichém domě: Úvodní, nejrozsáhlejší povídka. Život obyvatel měšťanského domu: hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, praktikantem, propuštěným z úřadu pro zápisky, v nichž posuzoval spoluúřeníky a napsal článek do novin. Rodina domácího Ebera (šijí vojenské prádlo na výdělek, maloměšťácké chování). Starý mládenec doktor Loukota. Pohřeb staré panny Žanýnky, svatba Josefinky a strojmistra Bavoráka.

 

2)      Pan Ryšánek a pan Schlegl: Ve vzpomínce na svá studentská léta na gymnáziu autor v této povídce vypráví příběh vzájemného vztahu pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k pravidelným návštěvníkům předního malostranského hostince U Štajniců. Oba tam již jedenáct let pravidelně každý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem, kam se žádný jiný ze zákazníků neodvážil nikdy sednout. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemluvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Ostatní říkali, že tento jejich duševní „souboj“ nemůže skončit a zvítězí v něm ten, který do hostince přestane docházet. Jednou se skutečně stalo, že pan Ryšánek přestal do hostince chodit, avšak kvůli vážné nemoci. Když se po delší době zotavil, tak samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomněl tabák. Proto si pro něj poslal domů. V ten moment pan Schlegl ukončil jejich letité nepřátelství prostou nabídkou vlastního tabáku ke kouření. A tak na sebe po letech prvně promluvili.

 

3)      Přivedla žebráka na mizinu: V této povídce z dětství autor ukazuje, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy o nějakém člověku a jak moc mu mohou ublížit. Pan Vojtíšek byl velmi milým, oblíbeným a čistotným malostranským žebrákem. Chodil od dveří ke dveřím a lidé s ním rádi několik slov promluvili, sem tam nějaký peníz dali nebo na jídlo pozvali. I místní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jídlo a milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrající na schodech u chrámu svatého Mikuláše. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jídlo nezval. Zřejmě Vojtíškovi záviděla, a tak aby si polepšila, chtěla to s ním dát dohromady. Jenže on odmítl. Zakrátko se pak po Malé Straně rozšířilo, že Vojtíšek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Vojtíšek musel tedy opustit Malou Stranu a jít žebrat za řeku do Starého Města. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštěl a on musel sbírat jen peníze do čepice na ulici. Zle se mu tam vedlo. Až jednou jej našli na Újezdě bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého

 

4)      O měkkém srdci paní Rusky: Paní Ruska byla vdova, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy a to i úplně cizím lidem. Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé řeči. Na Malé Straně o tom již vědělo mnoho lidí. Protože se jim to nelíbilo, tak na pohřbu zámožného měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta ji pak zakázala na pohřby chodit vůbec. Aby paní Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb z Malé Strany jít na hřbitov a tehdy vycházela před dům a plakala.

 

5)      Večerní šplechty: Krátká vzpomínka na dobu vysokoškolských studií, kdy se autor (jako postava Hovorka) za hezkých večerů schází na střeše domu za vikýřem se svými kamarády, aby kouřili a probírali různá témata. V daný den vybírá téma k diskusi Jäkl. Mají společně s Kupkou a Novomlýnským vyprávět nejstarší vzpomínku ze svého života. Pak Jäkl vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata, vyběhnou s výjimkou Jäkla za nimi.

 

6)      Doktor Kazisvět: Popisuje krátký příběh podivínského, vystudovaného doktora Heriberta, který nikdy neprovozoval lékařskou praxi a lidé se mu vyhýbali stejně jako on jim. Na jedné ze svých procházek potká pohřební průvod pochovávající pana Schepelera, váženého a bohatého radu zemské účtárny. Když míjí průvod, spadne rakev s tělem z vozu a otevře se. Doktor Heribert ji těsně míjí a všimne si, že pan rada není mrtvý. Nechá jej zanést do nejbližšího domu, kde strnulého pana radu křísí. Ten přijde k sobě a za dva měsíce se plně vyléčený vrátí do úřadu. Tuto událost noviny zmíní, pouze příbuzní pana rady, kteří měli dědit jeho velký majetek, nemají z této události radost a pojmenují doktora Heriberta doktorem Kazisvětem, což mu již zůstane. Doktor bydlel na Újezdě. Neruda v této povídce pěkně ukázal, jak i člověk odstrčený ze společnosti a lidmi nevážený může být pro ně velmi přínosný. Naopak zde také upozornil na mnohou přetvářku panující v rodinných vztazích.

 

7)      Hastrman: Novela ukazuje krátké postřehy z dětství a mládí autora týkající se pana Rybáře, kterému nikdo neříkal jinak než „hastrman“, protože při své malé výšce nosil zelený kabátek s dlouhými šosy a široký klobouk, ale ten v ruce. Na Malé Straně bydlel u své dcery a zetě, kteří měli tři děti. Často procházel se s cizinci či kanovníky a vždy toužil po moři. Říkalo se o něm že je velmi bohatý, že má doma velkou sbírku drahých kamenů. Jednou se tedy rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí těchto kamenů za gymnaziálním profesorem matematiky a přírodozpytu. Tam se dozvěděl, že kameny nemají velké ceny, rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan Rybář se rozhodl zbavit se své bezcenné sbírky a začal ji vyhazovat oknem. Přišel za ním zeť a přesvědčil ho, aby to nedělal, že ty kameny jsou pro něj samotného bohatstvím a cenné stejně, jako jej mají rádi vnoučata a on je tak cenný pro ně. Autor zde ukazuje, že pravé bohatství člověka nespočívá v množství jeho majetku, ale existujících dobrých rodinných vztazích.

 

8)      Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku: Povídka ukazuje, jak tragicky může skončit člověk, když jako cizí a nově příchozí nezapadne mezi původní obyvatele. Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu z venkova a otevřel si tam krupařský krám. Na rozdíl od místních však v domě, kde dříve býval byt a nikdy žádný obchod, což místní považovali za nedobré znamení. Lidé jej mezi sebe nepřijali a ani jeho obchod nenavštěvovali, aby tam něco koupili. Tak bylo možné vidět vždy pana Vorla, jak kouří v prázdném krámě ze své pěnovky. Jednou tam přece zavítala slečna Poldýnka. Pak všude vyprávěla, jak je v jeho obchodě zakouřeno, že i mouka načichla, a tak tam již nikdo nikdy nepřišel. Pan Vorel zkrachoval, zavřel krám a měl se odstěhovat. Jenže v den stěhování nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po otevření dveří na ně vypadla převrácená stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi. Strážníci pak jen pochválili jeho dobře prokouřenou pěnovku.

 

9)      U tří lilií: Autor zde popisuje překvapivý moment ze svého života, kdy se při bouřce zdržel v hostinci, v němž se tančilo. Upoutala jej jedna dívka s velkýma očima a bylo zřejmé, že i on upoutal ji. Celý večer ji pozoroval, tak viděl, jak za ní přiběhla jiná dívka. Ona pak zmizela do deště, ale za chvíli se vrátila a zcela lhostejným hlasem oznámila své kamarádce jako důvod své krátké nepřítomnosti, že jí právě umřela matka.

 

10)  Svatováclavská mše: Povídka je vzpomínkou na dětské dobrodružství, kdy se autor nechal přes noc sám zavřít v chrámu svatého Víta. Slyšel totiž jakousi legendu, že vždy o půlnoci se zde koná ve svatováclavské kapli mše, které se kromě všech králů a svatých vyobrazených v kostele účastní i sám svatý Václav. Jenže s přibývající pozdní hodinou jej začali sužovat hlad a chlad a do jeho dětské mysli se vloudily hrůzostrašné představy o mši z legendy a vše si představoval tak živě, až se strachy rozplakal. Pak na kúru usnul a probudil se až ráno na mši, kde uviděl svoji velmi smutnou matku s tetou, u které měl přes noc spát, jak nalhal své matce. Po mši na ně počkal před vchodem a s pláčem políbil matce ruku. Je to krásný pohled do dětské duše toužící nejprve po dobrodružství, pak mající strach z neznáma, dále poznávající přepnutí svých sil, aby pak pochopilo provinění, kterého se dopustilo na svých nejbližších, u kterých nakonec hledá odpuštění.

 

11)  Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno: Čtyři čtrnáctiletí chlapci, mezi nimiž nechyběl ani autor, si vytvořili plán, jak zahájí revoluci a svrhnou Rakousko. Označili se přezdívkami významných českých vojevůdců historie: Jan Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husi. Revoluce měla být zahájena dobytím Citadely na hradbách hradu nad Prahou, následně vyhlášením revoluce, boji Čechách a zakončena měla být dobytím Vídně. Za tím účelem koupili si z našetřených peněz bambitku a prach do ní měl obstarat hokynář Pohorák, přivážející na trh každý den čerstvá kuřata, který již dostal předem 6 zlatek na něj. V uvedený den se chlapci dostavili na svá místa kolem Citadely a čekali, až se objeví Pohorák s prachem. Jenže ten se neobjevil, naopak se chlapci dozvěděli, že jej sebrala policie, a tak se zalekli a utekli ze svých míst před bojem. Následně se dozvěděli, že Pohorák ten den přišel na trh opilý, navíc kvůli vysoké ceně nic neprodal, a tak ve špatné náladě zmožen pitím usnul pod svým vozem přímo na trhu. O několik dní později se prvně našla u kašny nová bambitka a pak Pohorák zapíral, nebo si nevzpomínal, že by od kluků obdržel těch 6 zlatek na nákup prachu.

 

12)  Psáno o letošních dušičkách: Příběh osamělé staré 30leté slečny Máry, která přijíždí, prý jako každý rok, o svátku dušiček na hřbitov s malým děvčátkem zapůjčeným ze sousedství, chodí mezi hroby a na dva z nich položí bílé věnce. Vysvětlení nachází autor v jejím předešlém životě, kdy se o její ruku znenadání ucházeli dva muži najednou – rytec Jan Rechner a kupec Vilém Cibulka. Oba byli dobří přátelé a o obou kolovali pověsti, že jsou hlavně „flamendři“ a návštěvám hospod po celé Praze věnují více času než své práci. S nenadálým zájmem těchto mužů vyjádřeným jejich dopisy svěřila se Máry své dobré přítelkyni stejně staré vdově paní Nocarové. Ta jí pomáhala s výběrem, avšak dříve než k němu mohlo dojít, oba pánové zaslali krátce po sobě slečně Máry dopisy, že tedy bohužel je jim líto, ale nemohou přebírat známost svému příteli, takže o ni již nemají zájem. Slečna Máry z toho byla velmi špatná a na radu paní Nocarové čekala, zda si to některý z nich nerozmyslí či se znovu nevyjádří. Nevyjádřil se žádný, přestože se spolu potkávali. Za dva roky zemřel pan Rechner. Slečna doufala, že se nyní již bez přítele pan Cibulka jí vyjádří, jenže on zemřel o čtyři měsíce později. Slečna Máry pak každý rok na dušičky nosila k jejich hrobům věnce. Protože však nevěděla, ke kterému jej dříve dát, tak vodila sebou malé dítě, které se volně mezi hroby toulalo, a tak náhodně zvolilo, kam dříve věnec položit. Navíc slečna Máry sobě zakoupila na stejném hřbitově hrob asi napůl cesty mezi hroby obou pánů, aby to k oběma měla stejně daleko.

 

13)  Figurky: Tato povídka je poskládaná z drobných útržků života mladého muže a sám autor sebe v ní několikrát zmiňuje z pohledu hlavní postavy.Hlavní postavou povídky je advokátní koncipient Krumlovský, který se připravuje na advokátní zkoušky. Hledá proto na Malé Straně klidné bydlení v podnájmu u konduktorky, aby se připravil na zkoušky. Postupně se seznamuje se všemi obyvateli domu: malířem, jeho ženou šišlající pouze v době, kdy měla peníze, a velmi zlobivým a často trestaným malířovým synem Pepíkem, trochu hypochondrickým panem domácím a jeho dcerou Otýlií, podivínským komentátorem všeho dění v domě a provokatérem Provazníkem léčeným v ústavu pro choromyslné. Zpočátku se Krumlovský rychle a hodně učí a odráží všechny snahy ostatních obyvatel domu o nějaké sblížení. Jenže časem si více a více všímá dění v domě a čím dál se jej také více účastní. Navštěvuje sousedy, hovoří s nimi, tráví s nimi odpolední hodiny v besídkách v zahradě domu. Počne během setkání pociťovat náklonnost k slečně Otýlii, ale naštěstí se v tom smyslu nikdy nevyjádří. A díky všem těmto aktivitám se stále méně a méně připravuje na advokátní zkoušky. Stále jej v domě něco vyrušuje a on si uvědomuje, že zde nemá potřebný klid na rozdíl od Starého Města, odkud se přistěhoval. Navštěvuje a potkává své dřívější kamarády a pomalu spěje k rozhodnutí z malostranského domu se odstěhovat. Vrcholem všeho je pak vystupování jeho bytné konduktorky, která o svém manželovi pouze mluví, ale Krumlovský jej nikdy neviděl. Konduktorka se zpočátku stále vtírá do přízně Krumlovského, aby později poněkud ochladla, když i jeho vztah k ní je stále chladný. Místo toho se záletná konduktorka stýká s nadporučíkem Rybáckým, který vyzve Krumlovského na souboj o čest šavlí, kvůli jeho neuctivé poznámce o něm a konduktorce. Krumlovský souboj šťastně vyhrává lehkým zraněním soupeře a definitivně odchází zpět do svého někdejšího bytu na Starém Městě.

 

−        Kompozice:

−        13 prozaických útvarů: většinou povídky (humoresky), 2 novely, forma dopisu, deník

−        pokus o zrcadlovou kompozici (jako Jaromír Erben v Kytici)

−        3 typy povídek:

  1. vykreslující drobné postavy (Týden v tichém domě a Figurky)
  2. pečlivé vykreslení jedné scény (Večerní šplechty, U tří lilií)
  3. charakteristiky lidí s výraznou individuální zvláštností, lidí příznačných pro malostranský život (Doktor Kazisvět, Přivedla žebráka na mizinu)

−        kompoziční podobnost:

−        1. povídka a poslední

−        podobná kompozice obou novel (od detailního popisu a charakteristiky postav k zmínce o počasí, pak následuje vlastní příběh vysvětlující přezdívku; překvapivý závěr a doklad osobního vztahu autora k postavám

−        Týden v tichém domě – rozdělena na 15 částí

−        povídky na sebe nenavazují, pojítkem je prostředí Malé Strany

−        existuje další Nerudova povídka „Pan Zeiler“, která zůstala nezařazena, přestože svým charakterem a zaměřením odpovídá k souboru Povídky malostranské

 

1.2.1.3.           Postavy:

−        Charakter jednotlivých postav dotváří využitím detailů v jejich popise i s pomocí specifického jazyka postavy.

−        Najdeme zde zástupce z prostředí živnostníků, obchodníků, úředníků i penzistů, bohaté honorace i chudých, kteří ve scénkách z hostinců, ulic i domácností vytvářejí obraz typických lidských rysů i vlastností.

−        Celá řada postav byla inspirována autorovými vzpomínkami.

 

1.2.1.4.           Čas:

−        autorovo mládí (1. pol. 19. století)

 

1.2.1.5.           Prostor:

−        městské prostředí Malé Strany

 

1.2.2.     Význam sdělení (hlavní myšlenka):

−        realistický obraz života bez idealizace

−        kritika maloměšťáctví a jeho projevů (nadřazenost, pokrytectví, vypočítavost, touha po majetku, pomluvy, lidská lhostejnost = příčiny tragédií)

 

2.      Literární historie:

2.1.   Společensko-historické pozadí (charakteristika doby vzniku díla):

2.1.1.     Politická situace (mocenské konflikty):

−        veškerý život byl svázán absolutistickou vládou Františka Josefa I.

−        všemocnou postavou se stává ministr vnitra Alexandr Bach

−        byla zavedena přísná cenzura, potlačena svobodná publicistika, svoboda projevu vůbec, omezilo se vydávání knih, společnost byla vystavena germanizaci, sociální situace se stávala neúnosnou

−        této situaci a době říkáme absolutismus bachovského období

−        r. 1859 odvolán Bach, r. 1861 vydán tzv. říjnový diplom, jímž císař přislíbil rakouským národům konstituční zřízení a s ním obnovu občanských práv

−        r. 1863 se národní strana rozštěpila na křídlo staročeské (konzervativní – Palacký, Riegr) a křídlo mladočeské (relativně pokrokové – Sladkovský, Grégrové)

−        r. 1867 došlo k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání, kdy politický zápas české buržoazie s Vídní skončil neúspěchem, došlo k tzv. dualismu a rakouská monarchie byla rozdělena na část předlitavskou, tj. země rakouské a české s nadvládnou německou = Rakousko; a na část zalitavskou, tj. Uhry a Slovensko s nadvládou maďarskou = Uhersko a na politická práva Čechů a Slováků nebyl brán zřetel

2.1.2.      Základní principy fungování společnosti v dané době („každodenní život“):

−        V roce 1862 založen spolek Sokol, 1861 Hlahol, 1863 Umělecká beseda, 1862 otevřeno Prozatímní divadlo tragédií „Král Vukašín“ od V. Hálka, r. 1868 položen základní kámen Národního divadla, vydávána periodika Čas, Hlas, Národní listy, Pražské noviny, jediným beletristickým časopisem je Lumír

2.1.3.      Kontext dalších druhů umění (malířství, sochařství, hudba, architektura):

 

Generace Národního divadla:

−        předchůdce: Prozatímní divadlo (otevřeno r. 1862)

−        r. 1868 položen první kámen ND

−        kvádry ND pocházely z památných míst (Říp, Vyšehrad, Radhošť, Blaník), slavnosti se účastnilo více než 200 tisíc Čechů

−        stavba probíhala velmi pomalu, Sbor pro zřízení ND => sbírka mezi lidmi (jednota a soudržnost Čechů)

−        bylo otevřeno Smetanovou operou Libuše v roce1881 apo 2 měsících vyhořelo

−        oprava trvala do roku 1883

−        novorenesanční stavba

−        nad oponou nápis „Národ sobě“

−        nebylo běžnou stavbou => chloubou českých vlastenců a symbolem národního uvědomění

−        Josef Zítek – 1. architekt (první otevření)

−        Josef Schulz – 2. architekt (druhé otevření)

−        malíři: František Ženíšek (1. opona), Vojtěch Hynais (2. opona), Mikoláš Aleš (cyklus lunet Vlast), Václav Brožík, Julius Mařák

−        sochaři: Bohuslav Schnirch (trigy na střeše ND), Josef Václav Myslbek (sousoší sv. Václava)

 

2.1.4.      Kontext literárního vývoje; Literární směr (sloh):

Česká literatura 2. poloviny 19. století:

−        2 hlavní umělecké tendence: realismus (Neruda) a idealismus (Hálek)

−        k realismu měla blízko satirická díla ( Havlíčkovy básně)

−        děj knihy umístěn do prostředí, které autoři důvěrně znali

−        snažili se zachytit typické postavy (Nerudovy Povídky malostranské)

−        zobrazovali společenské problémy (těžký život na venkově i ve městě – Hálkovy povídky) nebo sociální problematiku (Arbes)

−        zidealizování skutečnosti

−        popisovali idylický život na venkově (Babička od Němcové), ideální lásku (Vrchlický), přírodu (Hálkova lyrika)

−        národní historie (Zeyerovy eposy), fantazie (Zeyerovy prózy), záhady (Arbesova romaneta)

−        povídky, epigramy, romány, veršované eposy

−        rozvoj samostatné tvorby pro děti (Sládek), mládež (Krásnohorská)

−        literatura = náhražka politiky

−        používání alegorie (Čechova politická lyrika)

−        almanachy – Máj, Ruch

−        generační časopisy: Lumír, Květy, Osvěta

 

−        Starší generace spisovatelů národního obrození umírají, romantičtí revolucionáři (Sabina, Frič) jsou odsouzeni do vězení. Literaturu ovládli konzervativní autoři a kritici, jejichž politickým krédem byla loajalita k habsburské monarchii, literatura měla vycházet z domácích tradic, hlavně lidových. Vychází jen Babička a Kytice, Neruda pojmenoval celou situaci jako „časy zaživa pohřbených“Požadavky spisovatelů demokratického zaměření: proticírkevní boj, odpor vůči aristokracii, germanizaci, vídeňskému nacionálnímu liberalismu.

−        Jako reakce na situaci vychází v r. 1858 almanach Máj, jehož přispěvatelé byli označeni jako provokativní romanticko-kosmopolitní skupina. Reakce starší kritiky byla odmítavá: mladým literátům byly vyčítány odnárodnělost, nemravnost, pohanská bezbožnost, nihilismus a absence ideálů.

−        Májovci se hlásili k Máchovi, fascinoval je hlavně jako revoltující osobnost; postavy jejich děl měly reprezentovat jakýsi abstraktní všeobecný ideál čistého lidství, nikoli konkrétní lidi; do jejich tvorby postupně proniká realistický princip.

 

Májovci:

−        r. 1858 vydali almanach „MÁJ“

−        další svazky r. 1859,1860 a1862

−        v 2. pol. 60. let se toto sdružení rozpadá, protože se rozpadá jejich společný program a jednotlivé osobnosti se diferencují

−        hnutí mladé generace × společnosti, starší generaci

−        starší generace: Erben, Němcová, Karel Sabina, Josef Václav Frič

−        mladší generace: Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolina Světlá, Adolf Hejduk, Jakub Arbes = básníci, kromě Světlé – prozaička

−        ZNAKY:

1)      snaží se prolomit tzv. „mrtvé období“ (aby se více vydávalo)

2)      dávají najevo nespokojenost s politickým a kulturním životem

3)      prosazují demokratické ideály

4)      důraz na pravdivost

5)      kladen důraz na světovou literaturu, nesnaží se jí napodobovat, ale chtějí využít pokrokových tendencí pro svoji tvorbu

6)      byli obviňováni z kosmopolitismu = napodobování vzorů (neprávem)

7)      využívají témata do té doby nepoužívaná: sociální prostředí slabých, téma ženy ve společnosti, zájem o vědu, dělnická třída…

8)      zobrazovali soudobou společnost (ne historii)

9)      odmítají folklor, lidovou poezii a témata

10)  uplatňovali trochej, jamb; lyrika písňová; jednoduché strofy => čtyřverší; čtyřveršová výstavba založena na paralelismu (jev, k němuž přirovnáváme další jev) a anafoře

11)  když psali náročnější verše, uplatňovali je v žánru romance

12)  ŽÁNRY: romance, balada, povídka, novela, drama, básnické sbírky, občas román

13)  vliv Karla Hynka Máchy: obraceli se k Máchovi, protože předrevoluční ideály (před r. 1848) měli podobné jako on (zrušení cenzury, germanizace, státní rovnoprávnost, autonomní samospráva, fungující zákl. občanská práva)…po revoluci – skutečnost jiná => ideály se nesplnily (rozpor mezi ideály a skutečností)…objevuje se u nich rozervanost – kterou neřeší individuální revoltou jako romantici, ale v širším kontextu národním i světovém => objevuje se u nich skepse, pesimismus (J. Neruda – Hřbitovní kvítí)

 

VÍTĚZSLAV HÁLEK (1835 – 1874)

–          pochází z Mělnicka – odráží se v jeho básnických sbírkách

–          2. májovec

–          kontrast k Nerudovi v tvorbě

–          z rodiny hostinského – dobré materiální zabezpečení

–          vystudoval pražské gymnázium, hodně cestoval

–          přispíval do Národních listů

–          Neruda – kritický a realistický (nesmiřitelnost, zvraty) × Hálek – optimismus, pohoda, smířlivost, harmonie, radost a láska

ð  dost často napadán za svoji tvorbu pro idyličnost (básně naivní, zůstává na povrchu)

–          Hálek byl od začátku optimista, Neruda k němu dochází postupně dlouhou cestou

–          povahová odlišnost: citově bezprostřední Hálek × skeptický a ironický Neruda

–          tvarová rozdílnost: Hálkovy líbivé verše × Nerudův drsný tón

–          r. 1894 Josef Svatopluk Machar kritizoval Hálka za sentimentální a podlézavou lyriku a vyzdvihl Nerudu ( snad poprvé, kdy Hálka někdo kritizoval)

–          ve své době byl Hálek vyzdvihován a čtenářsky více oblíben než Neruda => některé Hálkovy básně byly zhudebněny

–          dnes oceňujeme u Hálka: zvukomalebnou poezii a hudebnost verše

–          v manželství byl šťastný – působilo na jeho tvorbu

–          1. básnická sbírka „Večerní písně“ r. 1859

  • základní náměty:
  1. láska = největší lidská hodnota, vše k ní směřuje, pro Hálka je inspirací a jistotou
  2. příroda
  3. + patetičtější tón – národ, určitý druh vlastenectví, básnící – máme si jich vážit a řídit se podle nich
  • krátké čtyřveršové strofy, srozumitelná myšlenka, jednoduchá písňová forma, rým přerývaný (abcb), výrazné básnické prostředky – zvukomalba (opak. sykavek – šepot), opakování „Tys“ – figura, personifikace, deminutiva…
  • snaha zaplnit všemi smysly – vůně, čich, pochyb, zvuky…

–          2. básnická sbírka „V přírodě“ r. 1874

  • inspirace Mělnickem, byla zhudebněná
  • příroda, náladovost, sentimentálnost, naivita (připomíná národní obrozence)

–          3. básnická sbírka „Pohádky z naší vesnice

  • vydaná posmrtně, epická sbírka
  • básně idealistické (vesnice) × b. realistické (snaha odhalit soc. poměry, ale jen jemně)

–          DRAMA:

  • 5 veršovaných tragédií, náměty většinou z českých dějin
  • r. 1862 „Král Vukašín“ (při otevření Prozatímního divadla)
  • Záviš z Falkenštejna
  • Král Rudolf
  • Carevič Alexej
  • Sergius Catilina“ – antický námět

–          PRÓZA:

  • psal zejména povídky, ve kterých vykresluje generační vztahy, prostředí
  • zaměřuje se na kontrasty mezi chudší a bohatší společenskou vrstvou
  • směry: realismus a naivismus (idyličnost)
  • Na statku a v chaloupce
  • Na vejminku
  • Muzikantská Liduška“ – naivní dílo, láska
  • Poldík rumař

 

KAROLINA SVĚTLÁ (1830 – 1899)

–          vlastním jménem Johanna Rottová

–          psala jako jediná ještě spolu s Arbesem prózu – povídky, romány

–          pocházela z bohaté, měšťácké rodiny s německou výchovou

–          s českým prostředím se setkává až po svatbě s českým vlastencem Petrem Mužákem

–          po smrti jediné dcery odchází spolu s manželem do jeho rodiště, do Světlé v Podještědí => její pseudonym, nachází klid, rovnováhu a poznává venkovský život

–          Znaky její tvorby:

  • sentimentální, utopická a vysněná díla
  • málo realistických prvků
  • podobá se Hálkovy => vztahy mezi lidmi, láska a morální kredit člověka
  • hlavní hrdinové: převážně ženy, které vybírají mezi láskou, citem × morální zodpovědností, přičemž vždy zvítězí morální povinnost, jen to, co je správné => utopické, nereálné, postavy jsou až neživé…

–          1. historické romány: (začínala s nimi)

  • Zvonečková královna
  • Poslední paní Hlohovská

–          2. romány z městského prostředí:

  • První Češka
  • Černý Petříček

–          povídky, které byly vydány pod názvem „Kresby z Ještědí“:

  • povídka „Hubička“, kterou zpracovala Eliška Krásnohorská jako libreto pro Smetanovu stejnojmennou operu Hubička

–          romány, jejichž děj se odehrává na venkově:

  • Křiž u potoka“ – naivismus, vše dobře dopadne, Evička chodí ke kříži (její útočiště)
  • Vesnický román“ – rychtář a rychtářka, Antoš Jírovec (pomáhal na statku)
  • Kantůrčice
  • Frantina“ – rychtářka Františka, svérázná, energická, rozhodná
  • Nemodlenec

 

Jakub Arbes (1840 – 1914)

–          pražský rodák

–          měl technické vzdělání

–          Arbesova filozofie: veškeré záhady se dají vysvětlit na základě přírodních zákonů

–          byl Nerudovým žákem

–          pracoval jako redaktor Národních listů (jediné noviny, které byli proti vládě, jakási opozice) => za své články byl dost často ve vězení

–          autor nového lit. žánru: romaneto:

  • názvem „romaneto“ pojmenoval Jan Neruda nový Arbesův žánr
  • patří do prózy, něco mezi povídkou a románem (buď delší povídka, nebo kratší román)
  • děj obsahuje záhadu, která je zdrojem napětí a která je na konci příběhu vyřešena logicky na základě technických a přírodních věd
  • kromě záhad i černé a příšerné scenérie, mystika, náboženské motivy
  • hrdinové jsou výstřední
  • inspirací byla díla A. E. Poa, J. Verna a něm. romantika Hoffmanna
  • někdy autobiografičnost a utopické myšlenky (utopický socialismus)

–          Romaneta:

  • Ďábel na skřipci
  • Svatý Xaverius
  • Sivooký démon
  • Zázračná Madona
  • Newtonův mozek“ – nejznámější romaneto, 1. české sci-fi, motiv stoje času

–          sociální romány:

  • postavy, tzv. „kandidáti existence“ = lidé z chudého sociálního prostředí, kteří ač nadaní nemohou svůj talent využít díky svému postavení
  • Moderní upíři
  • Kandidáti existence
  • Štrajchpudlíci

 

2.2.   Autor:

Jan Neruda (9. července 1834 Praha – 22. srpna 1891 Praha):

–          vůdčí představitel mladé generace májovců

–          jeho 4 největší lásky: Karolina Světlá, Anna Holinová, Tereza Macháčková, Anna Tichá

–          novinář, básník, prozaik, literární a divadelní kritik

–          pocházel z Malé Strany

–          gymnázium, maturita, pak práva a filozofie – nedokončil

–          r. 1871 prohlášen za zrádce národa, v této době hodně cestoval – Německo, Francie, Maďarsko, Itálie

–          zakladatel fejetonů

–          noviny – Čas, Hlas, Národní listy

–          cítil se zneuznán – záporný vztah k lidem, problémy s alkoholem, většinu života prožil v nouzi

  1. 1.      Neruda novinář:
  • psal texty nejen dokumentární, ale i umělecké hodnoty
  • měl výborný postřeh, jde rovnou k podstatě problémů
  • dominuje u něj realistické vnímání skutečnosti
  • využívá i humor a satiru
  • působí na výchovu veřejného mínění a vkus
  • spojuje vážnost obsahu s lehkostí a vtipem
  • napsal přes 2000 fejetonů

–          fejeton = publicistický žánr, kratší formy, zpracovává aktuální téma s humorem a satirou, má odlehčený podtext, vedle vážnosti je i lehkost

–          definice fejetonu z odborné literatury = kratší publicisticko-umělecký úvahový útvar (smíšený styl), časově zajímavý námět, poutavost a vtipnost zpracování

–          označoval je trojúhelníčkem (místo podpisu)

  • nejznámější fejeton: „Kam s ním?
  • fejetonistická povídka „Trhani“ – sociální podtext, sleduje osudy dělníků na stavbě železnice (=> vykresluje jejich bídu), zařazena později do sbírky „Žerty hravé i dravé“
  • Sbírky fejetonů:

–          „Žerty hravé a dravé“ – 2 svazky

–          „Studie krátké a kratší“ – 1 svazek

–          2 svazky cestopisných fejetonů: „Obrazy z ciziny“, „Menší cesty

  • Jan Neruda, Karel Čapek a Ludvík Vaculík (ještě žije) = naši 3 nejvýznamnější fejetonisté

 

  1. 2.      Neruda prozaik:
  • Povídky malostranské“  r. 1877
  • Arabesky“ – soubor črt a povídek a drobných prozaických obrázků z 50. a 60. let, vykresluje pražské prostředí s drobnými postavami (typické pražské figurky, např. potrhlý Jóna, prostitutky, vrazi…), laděno podobně jako Hřbitovní kvítí

 

  1. 3.      Neruda básník:

–          stěžejní oblast Nerudova

–          1. básnická sbírka „Hřbitovní kvítí“ r. 1858

  • kontrast v názvu sbírky: smrt × vůně => hořká ironie
  • čtyřveršová sloka,6 stop, trochej, rým střídavý
  • reakce na společenskou situaci (Bachův absolutismus) – nesvoboda („lehko zpívá pouta, kdo sám u porobě“), chudoba, nemají ani na jídlo („boj ten denní o chléb s brannou skutečností“)…Neruda později označil situaci jako …“časy za živa pohřbených
  • živils ses, bys mohl jednou umříti“ = pointa
  • sbírka nebyla dobře přijata (ani kritikou) <= pesimismus, absence kladného přístupu k soudobému životu
  • pesimistické nálady pramení z Nerudova dětství (z nižší vrstvy × V. Hálek z majetné rodiny)
  • sociální tématika, bída <= na to upozorňuje
  • nejčastější motivy: smrt, soc. bída, nesvoboda
  • navazuje na Máchovu poezii „puklého srdce“ a světabolu
  • drsnost a neuhlazenost básnického projevu
  • je vždy stručný a úderný => úderný verš

–          2. básnická sbírka „Knihy veršů“ r. 1868, 1873

  • 3 části sbírky:

a)      „Kniha veršů výpravných“ – epická sbírka, soc. motivy, sociální balady

–          „Dědova mísa“ => bída, chudoba, generační problémy; pomoc druhému člověku, úcta ke stáří (syn se ujme dědečka)

–          „Před fortnou milosrdných“ => fortna = brána kostela; soc. bída, syn ho zavrhl, děda je zároveň omlouvá; monolog starce vyznívá ve smíření

–          sociální balada:

  • Neruda je jejím zakladatelem
  • ovlivněn Erbenem, ale místo osudu zdůrazňuje sociální podmínky
  • člověk se setkává s křivdou, soc. bezprávím, chudobou…
  • jedinec (nebo společnost) tu soc. křivdu může změnit

b)      „Kniha veršů lyrických a smíšených“ – lyrika intimní, subjektivní (cyklus věnovaný Matičce, Otci, Anně Holinové); důraz na základní mezilidské vztahy, rodinné a milostné; dominuje horoucí vyznání Nerudovy lásky k matce (měl ji raději než otce)

c)      „Kniha veršů časových a příležitých“ – občanská a národní lyrika i osobní zpověď, zamyšlení nad životem

  • odtud pochází Nerudovo přirovnání „časy zaživa pohřbených
  • smutek, deziluze, samota
  • refrén optimisticky vyznívá => souvisí se situací v 60. letech – pád Bachova absolutismu
  • báseň „Vším jsem byl rád“ = Nerudův životopis
  • spojuje soukromý osud s údělem básníka => podřídil svůj život službě národu

–          3. básnická sbírka „Písně kosmické“ r. 1878

  • ve velké míře se objevuje optimismus (souvisí se společenskou situací)
  • víra v pokrok lidstva, rozvoj věd (přírodních)
  • motiv kosmu (vesmíru) => v této době vznikají vědecko-fantastické romány do Julese Verna
  • konfrontuje vztahy lidí a národů s řádem vesmíru
  • báseň č. 1: volí personifikace, deminutiva; báseň blízká lidové písni; celková nálada optimistická, víra a naděje; daktylo-trochejský verš
  • báseň č. 13: vesmír srovnává s mateřskou láskou; podobenství mezi světem, lidmi a vesmírem
  • báseň č. 37: věčný koloběh (zánik a vznik); rétoričtější, patetičtější, vznešenější než b. č. 1; plurál – my (český národ)
  • báseň č. 21 „A mluví člověk“:jak lvové bijem o mříže“; lev = pán tvorstva (síla); víra v pokrok, rychlá technika, technická revoluce, touha po novém, nespokojíme se s málem
  • báseň č. 26: vlastenectví, národní jednota, „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!“

–          „Balady a romance“ r. 1883

  • čtenářsky nejpřitažlivější
  • smazává tradiční chápání balady a romance
  • balada = lyricko-epický žánr, lyrika, epika a drama, city, děj, končí tragicky
  • romance = lyricko-epický žánr, lehčího rázu, původně ze španělské literatury, nejčastěji milostná tématiky, romantická, vyznívá optimisticky
  • „Romance o Karlu IV.“ – vlastnosti národa, když budeš poznávat č. národ více, zjistíš že není tak špatný, jak se jevil na začátku (jako s vínem)
  • „Romance helgolandská“ – pochmurnost, tragická nálada => jedná se o baladu; strážce vojáků, který shání věno pro svojí dceru, pak zjistí, že jeho budoucí zeť je mrtev
  • „Balada česká“ – rytíř Paleček (šprýmař) – k němu přirovnává krásy českého jara (jen na chvíli); pak se zase ponoří do ticha a smutku; jinotaj

–          „Prosté motivy“ r. 1883

  • intimní zpověď stárnoucího básníka
  • 4 oddíly pojmenovány podle ročního období, s tím souvisí běh lidského života
  • smíření se životem

–          „Zpěvy páteční“ r. 1896

  • vydány posmrtně zásluhou J. Vrchlického
  • 10 hymnických skladeb
  • elegické verše o těžkém údělu a utrpení národa i verše jako symbol vzkříšení č. národa
  • název „Zpěvy páteční“ vychází podle Kristova umučení
  • báseň „Jen dál!“ – výzva k zápasu o národní svobodu

 

2.3.   Inspirace daným literárním dílem:

První povídku Týden v tichém domě napsal Neruda již v roce 1876. Přestože téma ho lákalo již dříve, jak dokazují některé jeho fejetony a povídky ze souboru jeho počáteční prózy Arabesky, k jednotlivě komponovanému cyklu o životě lidí na Malé Straně se dostal až v pol. 70. let 19. století. Jednotlivé povídky pak vycházely časopisecky v letech 1875-1877 a následně jako soubor společně v roce 1878.

2.3.1.     Inspirace literárním dílem (zfilmování, dramatizace):

−        Povídky malostranské byly několikrát zpracovány pro film i televizi:

−        Povídka malostranská 1980

−        Povídky malostranské 1984

−        Slečna Máry – československý film režiséra Pavla Háši z roku 1984

−        Hastrman – československý film režiséra Iva Paukerta z roku 1955

−        Týden v tichém domě – československý film režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1947

−        Vzhůru nohama – československý film režiséra Jiřího Slavíčka z roku 1938 natočený na motivy povídky Figurky

2.3.2.      Jak dané dílo inspirovalo další vývoj literatury (vznik nového díla nebo směru):

−        inspirovalo mnoho literátů, ale ke vzniku nového směru nepřispělo

 

3.      Literární kritika:

3.1.   Dobové vnímání literárního díla a jeho proměny:

3.2.   Aktuálnost tématu a jeho zpracování





Další podobné materiály na webu: