Otázka: Renesance v hudbě
Předmět: Dějiny hudby
Přidal(a): Veronika
Renesance
- cca 1400–1600 (časová i ideová návaznost na ars nova až po hudbu nového stylu definovaného Claudiem Monteverdim)
- orientace na člověka jako příjemce, ale hlavně tvůrce hudby, kompozice vokální i instrumentální je podřízena rozsahu lidského hlasu, skladatelský genius, dokonalé dílo, v kompozici převládá duch racionálního myšlení, hudba je nedílnou součástí života
- oproti středověku je kladen větší důraz na srozumitelnost textu, snaha o hudební výraz textu, ideál vyváženosti, vyrovnanosti, čtyřhlasá vokální sazba
- volná imitace – přebírání melodických vzorců, ale nově vychází z vertikální hudební kompozice (x postupné komponování jednotlivých hlasů ve středověku), důležité je vnímání harmonie, krystalizuje moderní sazba hlasů: (tenor – hlavní hlas v polyfonii, ale v písňových větách začíná dominovat soprán (superius). Proti středověkým zvyklostem se zavedl hlas nižší než tenor → kontratenor (bas), potom přibyl kontratenorus altus = alt. Cantus firmus mohl být využit v kterémkoliv hlase.), přiblížení k dur-mollovému principu, ideálem je vokální polyfonie (styl a capella neboli do kaple – ta je malá, nevejdou se tam nástroje)
- polyfonie – způsob vícehlasé kompozice založený a imitaci: hlasy nastupují v různých momentech, proplétají se, nezpívají text spolu, ale každý v jiném čase. Je to horizontální princip kompozice: důležité jsou jednotlivé melodie, ty jsou potom do sebe zaplétány. Harmonie vzniká jako vedlejší produkt tohoto procesu.
- homofonie – jeden vedoucí melodický hlas je doprovázen ostatními, tvoří vícehlas, na rozdíl od polyfonie zpívají hlasy ve stejném rytmu, tudíž mohou zpívat stejný text. Princip kompozice je vertikální (= harmonie je důležitější než to, jak jsou jednotlivé hlasy vedeny)
- monodie – jednohlasý zpěv je doprovázen akordickým doprovodem, objevuje se na samém sklonku renesance v souvislosti se vznikem opery
- zrovnoprávnění souzvuků postavených na terciích, sextách (vychází z hudby anglického středověku), před závěrem kadence (D–T)
- oblíbené techniky:
- kánon – vychází z umění kontrapunktu (punctum contra punctum – nota proti notě), často zakódované;
- princip ozvěny (echa) – efekt vycházející z architektury chrámu sv. Marka v Benátkách (dva kůry)
- osamostatnění instrumentální složky, často ale nahrazovala hlasy ve vokální sazbě (měla tedy mít stejný rozsah jako zpěvní hlas)
Hudební formy
- čtyřhlasá tenorová mše – objevuje se okolo r. 1430, hlavní forma nizozemské vokální polyfonie, mešní cyklus je sjednocený ve všech částech stejným cantem firmem v tenoru, koncepce hudebního cyklu, podobná: diskantová mše (cantus firmus v sopránu), později tzv. parodická mše – její části jsou zkomponované na nějakou (velmi často světskou) předlohu (moteto, madrigal, chanson), osvobození hudby z pouhé liturgické služebnosti = autonomie hudby
- moteto – mizí složité středověké konstrukce (viz izorytmické moteto) a vícetextovost, zobecnění pojmu: označuje nyní výlučně duchovní vokální hudbu a capella, 4–6hlasé na latinské duchovní texty (v rámci reformace pak i na texty v národních jazycích – nejvíce německé a anglické),
- proimitované moteto – každý úsek textu má svůj nový hudební motiv, který imitačně projde všemi hlasy
- chanson – světská vícehlasá skladba, viz středověk, francouzské texty veselé i melancholické, vnímán jako exkluzivní umění aristokratických dvorů, zpěvnost a taneční rytmus, od konce 15. století 4–5hlasá sazba a imitační technika, volnost v pojetí, často podobný motetu, odlišnost pouze v textu
- madrigal – italský protějšek chansonu, světský protějšek moteta (ale hudebně s ním nesouvisí), textová náročnost (Francesco Petrarca, milostné texty – renesanční kult ženy, později i satira a humor), prokomponované 4–5hlasé skladby, polyfonní i homofonní – mnohdy nadvláda textu jako v pozdějším baroku
- tenorová píseň – typ německého vícehlasu, zábavní hudba na milostné, pijácké či satirické texty, sólový zpěv + 2–3 instrumentální hlasy jako doprovod, později se vyvíjí do podoby vyváženější – vícehlas a capella
Benátská škola
- Giovanni Gabrieli – duchovní vokální a instrumentální hudba
- Andrea Gabrieli– mistr madrigalu, původně ho pojímá ještě polyfonně, ale brzy se přiklání k novým efektům harmonickým
- Giovanni Giacomo Gastoldi – tvůrce baletů (strofické homofonní skladby, pravidelné rytmické vzorce, jasné fráze, dur-mollová tonalita
Anglie
- návaznost na středověkou hudbu, akordické cítění, zvuková pestrost
- John Dunstable – ovlivnil Dufaye a Binchoise. Anglický styl = sexty a tercie (pro Evropu neobvyklé)
- John Dowland – autor skladeb pro loutnu (dvorské písně doprovázené loutnou: loutnový doprovod vrchního hlasu + A, T, B pouze v případě, pokud je k dispozici více než jeden zpěvák), zápis do tzv. loutnové tabulatury (zápis hmatů, linky = 6 strun, čísla uvádějí pražec, praporky délku tónů)
České země v 16. stol.
- 2. pol. 16. stol.: překonáno zpoždění kvůli husitství – Církev českobratrská (nezávisle na Římě)
- U nás vrcholí renesance, až když v Evropě nastupuje baroko
- Nevíce jsou rozšířeny duchovní písně
- Českobratrské kancionály – např. Jistebnický kancionál: gregoriánský chorál přeložen do češtiny
- Literární bratrstva = nový typ hudebních nadšenců
- Nový typ kostelních sborů
- Laici (většinou vzdělaní měšťané
- Jan Campanus Vodňanský – rektor UK v Praze, autor písní a zhudebnění částí Bible
- Česká kontrapunktická škola
- Skladatelé většinou mimo Prahu, styk s lidovou kulturou
- Jan Traján Turnovský
- Jiří Rychnovský – ředitel kůru v Chrudimi, Rožmberská kapela v Č. Krumlově
- Kryškof Harant z Polžic a Bezdružic
- vzdělanec, spisovatel, skladatel
- mešní ordinárium (pětihlasá polyfonie), na náměty madrigalu
- Cizí skladatelé u nás
- Jacubus Gallus – slovinský skladatel, působil v Olomouci a v Praze, soubor motet podle církevního roku
- Dvorní kapela na Pražském hradě
- Byla založena Ferdinandem I., největší rozmach za Rudolfa II.
- 45 zpěváků, chlapecký sbor, 20 trubačů
- Kapelníci např.: Phillip de Monte
