Spalovač mrtvol – rozbor díla k maturitě (5)

rozbor-díla

 

Kniha: Spalovač mrtvol

Autor: Ladislav Fuks

Přidal(a): LF-SM

 

 

Ladislav Fuks

  • Narodil se 1923 a zemřel 1994 v Praze.
  • Jako homosexuál byl nucen k přetvářce. Byl svědkem osudu svých židovských přátel z gymnázia, kam chodil a sám byl právě kvůli své orientaci také v ohrožení.
  • Později se stavil na stranu komunistického režimu.
  • Jeho ženou se stala bohatá Italka Giuliana Limiti a svatba proběhla v bazilice Santa Maria Maggiore v Miláně. Na svatební hostině svedl rumunského číšníka, s nímž ze svatby uprchl a patrně i strávil noc. Když se poté dostal do Prahy, nechal se hospitalizovat na psychiatrii, aby unikl před svou rozezlenou novomanželkou.

 

Začlenění knihy do kontextu autorovy tvorby, okolnosti vzniku:

  • Pro Fuksovu prózu je typické prostupování reálných událostí sny, iluzemi a halucinacemi, ztvárňujícími lidské nitro zdeformované úzkostí nebo fixní ideou. Jeho tvorba je silně poznamenána válečnou a židovskou problematikou, konfliktem bezbranného lidství s násilím a zlem.
    Jeho tvorbu můžeme rozdělit do dvou období
    • 1. etapa tvorby (1958-1972)
    • 2. etapa od 70. let
  • Patřil mezi nejvýznamnější prozaiky časopisu Květen.

 

Rozbor díla: Spalovač mrtvol

Období vzniku, literární směr; podobná díla, autoři:

  • Dílo vzniklo v roce 1967. Kniha se řadí k druhé vlně literatury ovlivněné druhou světovou válkou.
    Podobná díla Fukse – Mí černovlasí bratři, Pan Theodor Munstock
    Podobní autoři – Klaus Mann a dílo Mefisto – přerod složité osobnosti komunisty talentovaného provinčního herce v nacistu po nástupu nacismu v Německu

 

Celková charakteristika:

  • Psychologický horor s prvky černého románu a grotesky.

 

Hlavní téma:

  • Protagonistou románu je vzorný otec rodiny a zaměstnanec krematoria (pan Kopfrkingl), který se pod vlivem fašistické ideologie mění z podivína v psychopata a vraha svých nejbližších.

 

Obsah:
„Příběh se odehrává v Praze na konci 30. let, tj.v době mnichovské kapitulace a okupace. Pan Kopfrkingl pracuje v krematoriu už dvacet let a jeho zaměstnání ho ovlivňuje i v jeho světovém názoru. Svou prací je ovlivněn natolik, že i při narozeninách své dcery vypráví, jak se spalují těla. Tiché krematorium pro něj znamená přesný řád života a smrti. Blízkými přáteli rodiny Koprfkinglů jsou manželé Reinkovi. S Willym bojoval pan Kopfrkingl v první světové válce, oba neměli rádi násilí. Po Willyho vstupu do Sudetoněmecké strany se jejich názory rozcházely, ale přáteli i nadále zůstali. Willy ho brzy přesvědčí, že Hitler je dobrý, protože pomohl Rakousku a pomůže i nám, že Židé jsou nepřátelé Říše, a že by si měl uvědomit svou německou krev a nebýt zbabělý, protože pouze stoprocentní lidé bojují. Milimu dává za vzor Hitlerjugend a box jako sport, který se líbí Vůdci. Pan Kopfrkingl si pod vlivem Willyho uvědomuje nejen svou německou krev, ale i to, že jeho žena je židovka, svého syna najednou vidí jako naprostého slabocha. Karel se velmi rychle přemění z člověka tolerantního, který nikdy neodsuzoval lidský původ a chování, na zarytého fašistu, člena SdP a později i NSDAP, který špehuje Židy a udává bývalé přátele. Z přesvědčení, že Židé jsou nebezpeční a špinaví, zabije svou ženu – oběsí ji v koupelně a nahlásí to jako sebevraždu. Brzy zjišťuje, že ani jeho děti mu nejsou dost dobré – jsou čtvrteční Židé a nevzali by je do německého gymnázia, proto svého syna umlátí kovovou tyčí a zatluče ho do rakve společně s mrtvým mužem a nechá ho proměnit v popel. Teprve po těchto činech se cítí dokonale šťastný. Díky svým “výkonům” pro Říši je Kopfrkingl povýšen na ředitele krematoria, později je mu nabídnuta funkce experimentátora nových plynových žárovišť – plynových komor. Když se chystá zabít neboli „vysvobodit z utrpení“ svou dceru Zinu, zdá se mu, že ho navštíví tibetský velvyslanec, že je Budha, a že spasí svět. Poté je odveden „třemi anděly“ do sanitky, která ho odváží do blázince. Závěrečná scéna se odehrává v květnu 1945, kdy pan Kopfrkingl pozoruje zástupy lidí, vracejících se z koncentračních táborů v domnění, že také tyto ubohé spasil: “Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně… Pánové teď nastává ten nový řád.” “

 

Členění díla:

  • Kniha se člení do 15ti kapitol.

 

Kompozice díla:

  • Chronologická. Poklidný děj knihy se postupně zrychluje až přechází na posledních dvaceti stranách ve vyvrcholení.

 

Hlavní postavy:

  • Karel Kopfrkingl – „nekonečně něžný“ a hodný člověk, zaměstnanec pražského krematoria, nekuřák, abstinent, citlivý člověk, pečlivý a starostlivý otec rodiny, který má pro každého pochopení. Je vzdělaný v hudbě i literatuře, používá nadnesené výrazy. Ženě říká Lakmé, něžná, nebeská, nadoblačná. Děti jsou slunné, božské a úchvatné, kočka čarokrásná. Sám si nechává říkat Romane. Rád si pročítá svou oblíbenou knihu o Tibetu, z které čerpá svou životní filozofii („člověk z prachu vzešel a v prach se obrátí“ ).
  • Marie – (Lakmé) – manželka, poloviční Židovka, tichá, nevýrazná, bojácná
  • Dcera Zina
  • Syn Milivoj
  • Manželé Reinkovi – přátelé
  • Willy – přesvědčí pana Kopfrkingla, že Hitler je dobrý a Židé jsou nepřátelé, manipulátor, intrikář, stoupenec Sudetoněmecké strany

 

Forma, literární druh:

  • Próza. Epika.

Jazyk:

  • Kniha je napsaná ve třetí osobě – vypráví ji autor. Často se vyskytuje přímá řeč.

 

Zajímavosti:

  • Dílo uvozeno mottem italského spisovatele G. Papiniho : „Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není.“
  • Kniha byla zfilmována Jurajem Herzem v roce 1968. V hlavní roli Rudolf Hrušínský.

 

Ukázka s rozborem:

  • Smrti členů rodiny jsou velmi rychlé a nečekané, autor je předkládá velmi stroze.
  • Pod vlivem Willyho si uvědomuje svou německou krev, že jeho žena je židovka, a že Židé jsou nepřátelé Říše. Proto ji zabije.

„ Je tu horko, “ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, „asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“ Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. (…) A sobě v duchu řekl: Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musel. Zachránil jsem tě drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jinak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém, šťastném, spravedlivém světě trpěla…





Další podobné materiály na webu:

Napsat komentář