Dílo: Černý kocour (E. A. Poe)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a):  TerkaCZ

Základní údaje o díle

• Literární žánr: povídka
• Literární druh: epika
• Literární forma: próza
• Rok vydání: 1843 (první publikace povídky)
• Překlad: originál je v angličtině
• Určení čtenářům: milovníkům psychologického hororu, detektivních příběhů a klasické světové literatury

Téma

• Ztráta lidskosti pod vlivem závislosti, agrese a pocitu viny.
• Zhoubný dopad alkoholu na psychiku a vztahy.
• Rozklad osobnosti, hranice mezi šílenstvím a vinou.
• Hrůza z odhalení vlastních činů.

Hlavní myšlenka

• Každý zlý skutek má své důsledky, které člověka dříve či později dostihnou.
• Lidská touha po zničení a zvrácenost je jednou ze základních sil lidské povahy.
• Nikdo neunikne vlastnímu svědomí a trestu, ať už spravedlnost přijde jakkoli.

Námět

• Inspirací byly vlastní životní zkušenosti a vnitřní boj s alkoholismem, depresemi a psychickým rozpoložením.
• Poe se ve své povídce záměrně zabýval temnými stránkami lidské duše, tématem zvrácenosti a rozkladu osobnosti, které sám prožíval.
• Autora také ovlivnila jeho fascinace nadpřirozenem, pověrami a tajemstvím kolem černých koček, které byly v dobové společnosti symbolem neštěstí a magie. Povídka tak byla i reakcí na dobovou lidovou slovesnost a média, která spojovala černé kočky s temnými silami, a zároveň byla literárním experimentem s novým žánrem psychologického hororu.

Motivy

• Alkohol a jeho destruktivní účinek na lidskou psychiku i vztahy.
• Přeměna lásky ve zlo pod vlivem vnitřních démonů.
• Vina a posedlost, která ovládá mysl a nutí k destruktivním činům.
• Strach ze spravedlnosti a sebeodhalení.
• Přítomnost zvířete (kočky) jako symbolu viny, osudu i nadpřirozena.
• Stíny, temné sklepy, zvuk a hororové atmosféry po celou dobu příběhu.

Kompozice a struktura

• Vyprávění je rámované retrospektivou – celý příběh je zpovědí odsouzence před vykonáním trestu smrti.
• Děj je chronologicky lineární, rozdělený do jasných etap: poklidný život, příchod alkoholismu, útoky na zvířata, smrt manželky, odhalení činu.

Vypravěč a úhel pohledu

• První osoba (ich-forma) – vypravěčem je sám hlavní hrdina.
• Pohled subjektivní, psychologicky hluboký, místy objektivizovaný v pasážích o svém „druhém já“.

Jazyk a styl

• Spisovný, někdy archaizující jazyk s bohatými popisy a důrazem na psychologii postav.
• Styl je sugestivní, s prvky hororu, ironie a dramatické gradace.
• Detailně popsané vnitřní stavy, halucinace, patos a rozpory v hlavě vypravěče.
• Krátké, úsečné i hutné pasáže se střídají s rozvitými popisy.

Charakteristika postav

• Vypravěč (manžel) – inteligentní, původně laskavý a mírný člověk, kterého alkohol a vnitřní zlo přivedou ke krutosti, šílenství a zločinu.
• Manželka – laskavá, trpělivá a chápavá žena, která je největší obětí manželova duševního úpadku.
• Pluto (první kocour) – černý kocour, symbol dobrých i špatných stránek vypravěčova nitra, objekt jeho původní lásky i pozdější nenávisti.
• Druhý kocour – podivně podobný Plutovi, s bílou skvrnou ve tvaru šibenice, který postupně ovládne vypravěčovu mysl skrze vinu a děs.

Časoprostor

• Místo: neupřesněné americké město, převážně dům, dvůr, sklep.
• Čas: doba první poloviny 19. století.

Stručný obsah díla

Vypravěč vzpomíná, jak jeho přílišná náklonnost ke zvířatům a postupná propadlost alkoholu přerostou v krutost. Po brutálním útoku na prvního kocoura Pluto a jeho následném zabití si domů přivede dalšího černého kocoura. Kocour začne vypravěče dohánět k šílenství výčitkami svědomí, které nakonec ústí v brutální vraždu manželky a její ukrytí ve sklepní stěně. Odhalení činu přichází paradoxně kvůli kocourovi, který se ozve při policejní prohlídce a vypravěče usvědčí.

Podrobný děj

Vypravěč povídky sedí na cele krátce před popravou a rozhodne se vyprávět svůj příběh. Od dětství si vytvářel silné pouto ke zvířatům a jeho milující manželka tento zájem sdílí. V domácnosti žijí různí mazlíčci, nejvýznamnější je černý kocour Pluto. Zpočátku poklidné soužití začíná narušovat alkoholismus, který hlavní postavu strhává do hluboké závislosti, agresivity a krutosti.

Pod vlivem alkoholu se muž postupně stává hrubým a nenávistným vůči manželce i zvířatům. Pluto trpí násilím, má vypíchnuté oko, až ho v záchvatu vzteku vypravěč pověsí. Zanedlouho vyhoří dům, což vypravěč vnímá jako symbolický trest. S manželkou se přestěhují a časem nachází podobného černého kocoura s bílou skvrnou na hrudi. Nový kocour je zvláštně přítulný, až vypravěč začne vnímat tuto blízkost jako tíživou. Přítomnost zvířete vyvolává silnou vinu, strach i posedlost – zvlášť když na těle kocoura spatří bílou skvrnu ve tvaru šibenice.

Zvíře se stává vypravěčovým stínem, nenechá ho v klidu a vypravěč začíná být přesvědčen, že ho kocour pronásleduje a ovládá jeho mysl. Manželka se snaží situaci mírnit, ale když při opravě sklepa muž zaútočí na kocoura, manželka se mu postaví do cesty. V návalu vzteku ji zavraždí. Tělo uschová ve zděné části sklepa a doufá, že zločin zůstane neodhalen. Po této události se psychický stav hlavního hrdiny na čas zlepší, cítí falešné bezpečí a domnívá se, že unikl spravedlnosti.

Policie však začne dům prohledávat, ale nic podezřelého nenajde. Vypravěč je natolik přesvědčen o své dokonalé lsti, že dokonce při kontrole sklepa poklepe samolibě na stěnu, kde je tělo ukryto. V tom okamžiku se za zdí ozve hlasité mňoukání. Policie otevře stěnu, najde tělo manželky a živého kocoura sedícího na její hlavě – kocour, který nebyl nikdy v tu chvíli spatřen, prozradí pravdu. Hrdina je zatčen, odsouzen a čeká na popravu.

Celý příběh je vystavěn na intenzivní gradaci vnitřního rozkladu hlavní postavy. Důraz je kladen na psychologický teror, vypravěčovy výčitky a obsesivní vnímání viny. Atmosféra povídky je temná, s neustálou přítomností strachu, vnitřních démonů a neodvratné spravedlnosti. Zvířecí motivy, především černý kocour, slouží jako symboly neodbytné viny a osudové spravedlnosti, které se protagonistovi vymykají z jeho kontroly. Příběh končí tím, že spravedlnost nakonec dorazí skrze mňoukání nadpřirozeného stvoření a padouch je odhalen, ať už vinu připisuje jemu nebo svému vnitřnímu démonovi.

Vlastní zhodnocení

Černý kocour je mistrně napsané psychologické drama s hororovou atmosférou, kde každý detail slouží k umocnění tísnivé nálady a vykreslení rozkladu lidské duše. Na povídce oceňuji, jak Poe buduje napětí postupnou gradací, mistrně pracuje s motivem viny a zániku dobrých vlastností člověka. Nejvíce mě zaujal přesný popis psychické proměny hrdiny a symbolika černého kocoura jako hlasu svědomí i osudovosti. Každému čtenáři povídka připomene, že zlo, kterého se dopustíme, nás dříve či později dožene a nenechá v klidu.

Článek Černý kocour (Edgar Allan Poe) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Dílo: Jáma a kyvadlo (E. A. Poe)

Předmět: ČJ – rozbory děl

Přidal(a): TerkusCZ

Edgar Allan Poe (1809 – 1849)

• Narozen 19. ledna 1809 v Bostonu, USA, do rodiny kočovných herců.
• Otec, závislý na alkoholu, rodinu opustil a krátce poté matka zemřela na tuberkulózu, což vedlo k umístění malého Edgara do sirotčince.
• Následně se ho ujala rodina Allanů, jejíž vliv se promítl do jeho celého života.
• Studoval na University of Virginia, ale kvůli finančním problémům a hráčským dluhům byl nucen školu opustit.
• Pracoval jako redaktor za velmi nízkou mzdu, což ještě více podtrhovalo jeho tíživou životní situaci.
• Oženil se se svou 13leté sestřenicí (Virginia Clemm), která se stala jeho múzou a zároveň zdrojem osobní tragédie. Po předčasné smrti Virginie propadl depresemi, začal pít a následně fyzicky i duševně chátral.
• Za svůj život vytvořil přibližně 78 hororových povídek, několik básnických sbírek, esejí a pár satir či parodií, které však nikdy nezískaly širokou popularitu.
• Dnešním světu zanechal Poe nesmazatelnou stopu jako zakladatel moderního hororu a detektivní prózy; jeho dílo ovlivnilo světovou literaturu, i když za jeho života nebyl vždy plně oceněn.

Literárně-historický kontext

• Edgar Allan Poe působil v období romantismu, zejména v první polovině 19. století.

Romantismus

• Romantismus byl založen na hledání svobody, odmítání společenských konvencí a volání po novém uspořádání, což se projevovalo i v důrazu na individuální výraz.
• Tento směr se formoval mezi revolucí v roce 1789 ve Francii a vlnou revolucí v roce 1848 v Evropě, kdy se naděje na nové společenské uspořádání rozplynuly v důsledku napoleonských válek, čímž se zvýšila nespokojenost a buřičství.
• Název „romantismus“ pochází z francouzského slova romantique, což odkazuje na prvky románu, tajemství a fantastického, které jsou typické pro díla té doby.
• Hlavní znaky romantismu:
  • Individualismus: Každý jedinec je považován za výjimečného a jeho vnitřní svoboda a sny jsou klíčové.
  • Subjektivismus: Autor vkládá do svých postav mnoho vlastních emocí a osobních zkušeností.
  • Schematismus: Používání ustálených symbolů (například poutník symbolizující hledání, loupežníci symbolizující svobodu, mnichové zdůrazňující osamělost) je typické.
• Témata a motivy:
  • Konflikt mezi jedincem tvořícím své sny a společností ovládanou peněžními vztahy.
  • Obdiv k minulosti, mystice, lidové slovesnosti, exotice a únik do vlastního nitra.
  • Láska často zůstává nenaplněná a tragická.
• Postavy v romantismu:
  • V romantických dílech je hlavní hrdina někdy netypický – může to být vrah, zloděj, duševně vyšinutý či tělesně postižený člověk, a v Poeových dílech ženy často vystupují jako oběti osudu.

Spisovatelé 19. století (próza a další žánry):

• Německo: Novalis, bratři Grimmové, Heinrich Heine
• Anglie: Lord George Gordon Byron, Walter Scott, Percy Bysshe Shelley, John Keats
• Francie: Victor Hugo (Legenda věků, Chrám Matky Boží v Paříži, Ubožáci), François-René de Chateaubriand, Stendhal, Alexandre Dumas ml.
• Rusko: Alexandr Sergejevič Puškin (Evžen Oněgin), Michail Jurjevič Lermontov, Nikolaj Vas. Gogol
• Polsko: Adam Mickiewicz

Rozbor: Jáma a kyvadlo

Základní charakteristika

• Literární druh: Epika
• Literární forma: Próza (psaná v ich-formě)
• Literární žánr: Hororová povídka s temnými psychologickými a děsivými motivy

Téma, myšlenka, námět

• Téma: Konfrontace člověka s nevyhnutelnou smrtí a utrpením; zobrazení fyzických i psychických muk prostřednictvím symbolického prostředí.
• Hlavní myšlenka: Poe svým dílem zanechává u čtenáře dojem neodvratné hrůzy a vnitřního rozpadu, kde se mísí smutek, zoufalství a ironické momenty, které zároveň zdůrazňují absurdnost lidské existence v rukou neúprosného osudu.
• Námět: Příběh představuje osud kacíře, odsouzeného inkvizicí, který je postaven před smrt upřímným rozsudkem. Po krátkém omdlévání se probouzí v temné cele, kde krok za krokem odkrývá děsivé prostředí – od zmatené tmy a dusivého prostoru až po hrozivé kyvadlo, jež symbolizuje neúprosný příchod smrti.

Kompozice:

• Děj je vyprávěn chronologicky s postupným budováním napětí: od rozsudku a počátečního omdlévání přes detailní průzkum cely až k dramatickému finále, kdy se prostředí stává stále nepříjemnějším a zužujícím se do katastrofální závěrečné scény.
• Postupné odhalování prostorových detailů a neustálý vývoj děje prostřednictvím vnitřních monologů vypravěče vytvářejí silný psychologický efekt.

Jazykové prostředky:

• Autor používá spisovný jazyk s archaickými prvky (typicky v českých překladech – například slova jako „drkotaje“, „kutna“, „chřípí“), což dodává textu starobylý a tísnivý nádech.
• Ich-forma vypravěče umožňuje detailní zobrazení psychického rozpadu a vnitřních bojů (psychické stavy).
• Důraz na přesné popisy prostředí, neustálé opakování klíčových výrazů, zvolání a použití latinských či francouzských citátů umocňují atmosféru děsu a autentického napětí.

Časoprostor:

• Místo děje: Vězení města Toledo ve Španělsku – konkrétně temná cela nebo krypta, kde stěny zdobí kovové pláty s rukopisnými obrázky satanských výjevů.
• Doba děje: Pozdní středověk – období španělské inkvizice, kdy byly takové hrůzy reálnou součástí každodenní existence.

Charakteristika hlavních postav

• Hlavní postava (trestanec):
  • Neimenovaný kacíř, který je odsouzen inkvizicí k trestu smrti.
  • Vyznačuje se odvahou a chytrostí, ale zároveň postupně upadá do hlubokého psychického zoufalství v důsledku extrémních tělesných i duševních muk.
• Vedlejší postavy:
  • Anonymní soudci a inkvizitoři, jež svým bezcitným chováním podtrhují tyranii a krutost doby.
  • Klíčová postava generála Lasalle, jehož natažená ruka v poslední chvíli symbolizuje naději a spásu.

Podrobný děj

Povídka začíná v temné soudní síni, kde je hlavní hrdina – nejmenovaný kacíř obviněný z hereze – postaven před nelítostný inkviziční soud, jenž mu vyhlašuje rozsudek „Odsouzen k smrti“. Tato slova navodí okamžitý stav naprostého děsu a strachu, který vede k tomu, že vypravěč brzy omdlévá. Po neurčité době bezvědomí se probouzí v absolutní tmě dusivé cely, aniž by měl jakoukoli představu o svém novém prostředí, a začíná s neklidným vnitřním monologem zjišťovat, že je obklopen neodvratnou temnotou a dusivým prostorem. Odvážně se rozhodne celu prozkoumat – pomalu kráčí a počítá své kroky, přičemž odhaduje rozměry místnosti, které jsou kolem 50 yardů. Při jednom ze svých průzkumů zakopne a s čím dál silnějším děsem zjistí, že část jeho obličeje je vystavena volnému prostoru, a pod ním se zlověstně rozprostírá hluboká jáma, jež symbolicky představuje neodvratný osud. Po dalším krátkém omdlévání se probouzí připoután k dřevěné lavici uprostřed cely, kde jej slabé světlo a malé množství jídla a vody na chvíli udržují naživu. Avšak nad ním se neúprosně vznáší kyvadlo s nabroušeným ostřím, jehož pomalé i neustupující pohyby vyvolávají stále intenzivnější pocit blížící se smrti. V zoufalství si vypravěč všimne, že cele se hemží krysy, a rozhodne se nalákat je využitím zbytků jídla tak, aby překousaly pouta, jimiž je připoután. Tento riskantní pokus mu však jen částečně pomůže, protože zároveň se místnost začne zužovat – stěny se rozžhavují a na nich se objevují rozpálené satanské motivy, zatímco prostor kolem něj se neúprosně zmenšuje. V momentě, kdy se zdá, že už není cesty úniku, a on je doslova tlačen do středu místnosti, kde se nachází děsivá jáma, ozve se zvuk troubení a válečných kroků. Natažená ruka generála Lasalle, symbol záchrany a lidského soucitu, vytrhne vypravěče z osudové pasti těsně v okamžiku, kdy by kyvadlo definitivně naplnilo svůj smrtící úkol. Tímto záchranným zásahem se nejen končí jeho osobní noční můra, ale také se zdá, že temná éra inkvizice ustupuje novému řádu, kde se krutost mísí s nečekanou nadějí.

Článek Jáma a kyvadlo – rozbor díla (Edgar Allan Poe) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

   Kniha: Havran (Edgar Allan Poe)

   Předmět: Český jazyk – rozbor díla

   Přidal(a): L.K.

Edgar Allan Poe (1809 – 1849)

• Narodil se roku 1809 matce pracující jako kočovná herečka. Jeho otec byl alkoholik a rodinu brzy opustil. Matka mu zemřela, když mu byly pouhé 2 roky a zanechala za sebou tři děti: Edgara, Williama a mentálně postiženou Rosalii (William později umírá v mladém věku na alkoholismus).
• O Edgara se dál starala rodina Allanova, která ho poslala na univerzitu. Tam studoval literaturu, ale vzdělání nedokončil, protože začal mít problém s alkoholem, hazardními hrami a jeho otčím nechtěl platit jeho dluhy.
• Chvíli žil také u své tety a ve věku 27 let se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií, která bohužel o jedenáct let později zemřela na tuberkulózu.
• Byl to americký básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Psal zpravidla fantastické a mystické příběhy. Je všeobecně považován za zakladatele detektivního a hororového žánru a moderní novely, neboť dokázal mistrovsky popsat psychický stav vypravěče. Jeho další díla lze považovat za ranou sci-fi. Napsal i pár humoreskních příběhů a výrazně nastínil podobu moderní americké literatury.
• Alkohol a drogy mu způsobovaly intenzivní deprese a později také ztrátu zaměstnání. V roce 1845 uveřejnil báseň Havran, která doslova ohromila veřejnost. Díky ní zažil krátké období slávy a úspěchu. Jeho alkoholové a drogové dluhy ho však brzy zase stáhly do úplné bídy.
• Zemřel v roce 1849, když byl nalezen opilý, a pravděpodobně i pod vlivem drog, ležící na chodníku. Byl hospitalizován, ale z kómatu se nikdy neprobudil. Zemřel na krvácení do mozku (přesná příčina jeho smrti však dodnes zůstává záhadou).

Díla:

• Jáma a kyvadlo a další povídky (sbírka).
• Černý kocour a jiné hororové povídky (sbírka).
• Havran (nejznámější báseň).
• Vraždy v ulici Morgue (považováno za první moderní detektivku).

Literárněhistorický kontext

Americký romantismus (1. polovina 19. století):

• Evropu v této době silně ovlivňovaly ideály Velké francouzské (buržoazní) revoluce. Lidé toužili po svobodě a bouřili se proti tyranii a státní cenzuře. Romantismus jako nový myšlenkový směr se dostával do všech uměleckých prostředků (hudba, malířství, literatura).

Znaky v literatuře:

• Mezi hlavní znaky romantismu patří silná subjektivita autora ke skutečnosti. Romantický hrdina prožívá hluboké city, je individualista, stojí na okraji společnosti a je schopný titánských činů. Typické je tajemné, temné nebo exotické prostředí (hřbitovy, zříceniny, hluboké lesy). Příroda je buď v souladu, nebo v přímém kontrastu s prožíváním hrdiny. Kontrasty jsou v díle využívány celkově (např. krása x ošklivost, dobro x zlo). Lyrika často převládá nad epikou a poezie nad prózou. Vznikají nové formy jako poema. Autoři s oblibou čerpají z lidové slovesnosti, mýtů, dávné historie a především z vlastního rozedraného nitra.

Současníci autora a další autoři tohoto období:

• Francie: Victor Hugo (Chrám Matky Boží v Paříži, Bídníci), Alexandre Dumas st. (Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo), Stendhal (Červený a černý, Kartouza parmská).
• Rusko: A. S. Puškin (Cikáni, Evžen Oněgin), M. Ju. Lermontov (Na smrt básníkovu, Hrdina naší doby).
• Anglie: G. G. Byron (Childe Haroldova pouť), sestry Brontëovy, Mary Shelleyová.
• České země: K. H. Mácha (Máj, Cikáni, Marinka), K. J. Erben (Kytice), J. K. Tyl (Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Strakonický dudák).

Rozbor díla: Havran (The Raven, 1845)

Základní charakteristika:

• Literární druh: Lyricko-epické dílo.
• Literární žánr: Balada.
• Znaky směru v díle: Báseň vykazuje jasné znaky romantismu: neproniknutelná tajemnost, temnost, silné a zoufalé city hrdiny, téma tragické nenaplněné lásky a smrti, mystický symbol havrana, barevné kontrasty a vysoce muzikální poezie.

Téma, motivy a hlavní myšlenka (smysl díla):

• Téma díla: Hluboký zármutek nad ztrátou milované ženy a zoufalá zvědavost hlavní postavy, zda je jeho milá v Ráji a zda se s ní po smrti ještě někdy znovu setká.
• Smysl díla (hlavní myšlenka): Báseň je skvělou ukázkou romantismu. Zobrazuje počáteční naději hlavního hrdiny, která se však po rozhovoru s krkavcovitým ptákem mění v absolutní a drtivou beznaděj. Dílo zkoumá vnitřní monology hrdiny, jeho temné myšlenkové pochody, náhlé změny nálad a psychický stav hraničící se šílenstvím ze ztráty milované osoby.
• Motivy: Noc, bouře, samota, staré knihy, klepání na dveře, vzpomínky, strach, busta Pallas Athény (symbol moudrosti) a samotný černý havran (symbol smrti a zmaru).

Kompozice a výstavba:

• Báseň je vyprávěna přísně chronologicky a graduje od počátečního klidu přes nervozitu až k naprostému zoufalství.
• Dílo se skládá z 18 slok (tzv. stancí). Každá sloka má 6 veršů, celkem tedy báseň obsahuje 108 veršů.
• Pro dílo je typický velmi složitý a propracovaný vnitřní i vnější rým a neustále se opakující refrén (tzv. repetice) slova „Nevermore“ (v českých překladech nejčastěji jako „Nikdy víc“ či „Víckrát ne“).

Vypravěč / lyrický subjekt:

• Vypravěčem je sám hlavní hrdina, příběh je tedy vyprávěn v ich-formě. Jde o hluboce subjektivní zpověď.

Jazykové prostředky, tropy a figury:

• Báseň vyniká svou nesmírnou zvukomalbou (eufonií) a hudebností, čehož autor dosáhl opakováním hlásek, slov i celých veršů.
• Tropy a figury: Personifikace (havran promlouvající lidským hlasem), epiteton (ztracená, zářící Lenora), přirovnání, archaismy a apostrofa (řečnické oslovení nepřítomné osoby nebo neživého předmětu – např. promlouvání k nočnímu ptákovi).
• Báseň byla do češtiny přeložena mnoha autory, mezi nejznámější překlady patří verze od Jaroslava Vrchlického nebo Vítězslava Nezvala.

Postavy:

• Muž (vypravěč): Unavený, osamělý a utrápený nenaplněnou láskou. Je nešťastný, smutný a postupně stále více impulzivní až zoufalý. Má pocit, že je jeho štěstí navždy ztraceno. Prožívá nesmírně silné city způsobené ztrátou své lásky a postupně propadá šílenství.
• Lenore (Lenora): Zemřelá láska hrdiny. V básni fyzicky nevystupuje, je přítomna pouze ve vypravěčových vzpomínkách. Hrdina ji popisuje jako naprosto dokonalou, krásnou a nevinnou. Nemá nejmenší pochybnosti o tom, že by se po smrti nedostala do Ráje, a zoufale se s ní chce znovu shledat.
• Havran: Tajemný noční pták. Na všechny mužovy naléhavé otázky odpovídá stále stejně jediným slovem („Nikdy víc“). Nerozumí muži, nebo ho jeho osud zkrátka nezajímá. Výrazný je vizuální kontrast jeho černého peří a bílé mramorové busty bohyně Pallas Athény, na které sedí. Hrdina si ho postupně spojuje s něčím špatným a zlým, s démonem, který pochází z podsvětí (od boha Pluta), aby mu vzal poslední zbytky naděje.

Časoprostor:

• Děj se odehrává během jedné temné a chladné prosincové půlnoci.
• Prostorem je uzavřený, ponurý a spoře osvětlený pokoj samotného vypravěče, ve kterém si prohlíží staré knihy.

Děj (obsah díla):

Unavený a osamělý muž, který si za bouřlivé noci četl ve starých knihách a vzpomínal na svou zemřelou lásku Lenoru, byl náhle vyrušen jemným zaklepáním. Otevřel tedy dveře, ve kterých však nikdo nestál. Pocítí strach a napadne ho bláhová myšlenka, že ho snad přišla navštívit sama zemřelá Lenore. Do tmy vysloví její jméno, ale nic se nestane, slyší jen ozvěnu vlastního hlasu, a tak se vrací zpět do svého pokoje.

Klepání se však po chvíli ozve znovu, tentokrát na okenici. Muž tedy jde otevřít okno, čekaje, že to způsobil jen vítr. Do pokoje ovšem vlétne majestátní černý havran a vznešeně se usadí na bílou mramorovou bustu Pallas Athény nade dveřmi. Muž k havranovi žertovně promluví, vůbec nečekajíc smysluplnou odpověď. Havran však nečekaně krákne slovo „Nikdy víc“ (Nevermore).

Muž je tím překvapen a možná trochu potěšen. Začne tedy k havranovi promlouvat a ptát se ho na různé věci, přičemž se pokaždé dočká naprosto stejné a mrazivé odpovědi. Náhle si však muž v záchvatu smutku znovu vzpomene na zemřelou Lenore a začne se havrana ptát na ni – zda najde klid, zda ji ještě někdy spatří a obejme v Ráji. Havran na všechny tyto zoufalé otázky odpovídá neúprosným „Nikdy víc“. Muž s touto opakující se odpovědí není spokojen a postupně propadá zuřivosti. Začíná si havrana spojovat s něčím zlým, špatným, s démonem či poslem ďábla a bouře. Jeho nervozita a zoufalství gradují až k šílenství. Muž havrana nakonec křikem vyhání pryč, ale pták se ani nehne, zůstává sedět na bustě a vrhá na podlahu temný stín. Mužova duše zůstává navždy uvězněna v tomto stínu, poznamenána tímto děsivým shledáním bez jakékoliv naděje na úlevu.

Přijetí díla, kritika a inspirace:

• Přijetí a kritika: Po svém otištění v lednu 1845 zaznamenala báseň obrovský a okamžitý úspěch. Z E. A. Poea udělala literární hvězdu. Kritika tehdy i dnes obdivovala především dokonalou hudebnost veršů, melancholickou atmosféru a matematicky přesnou gradaci děje (o které sám Poe napsal známou teoretickou esej Filozofie básnické skladby).
• Inspirace dílem: Havran je jednou z nejpřekládanějších a nejparodovanějších básní na světě. Měl obrovský vliv na francouzské prokleté básníky (Baudelaire, Mallarmé), kteří Poea velmi obdivovali. Prvky básně byly nesčetněkrát využity v populární kultuře, filmu i hudbě (např. animovaný seriál Simpsonovi věnoval Havranovi celou čarodějnickou epizodu).

Článek Havran (Edgar Allan Poe) – rozbor díla k maturitě se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.