Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojem přirozeného zákona

• lex naturalis (přirozený zákon) 
• Aristoteles – za plnohodnotného člověka není považován např. otrok, černoch, nebo žena. Schvaloval otroctví jako plnění přirozeného úkolu otroků. Nerovnost muže a ženy, lidí.
• Akvinský – Věčný zákon definuje jako „plán Boží moudrosti, pokud řídí všechno jednání a všechny pohyby. Rozlišuje obecnou a speciální účast na věčném zákoně. Obecnou účast na věčném zákoně mají všichni tvorové v tom smyslu, že na základě stvoření mají svůj vnitřní hybný princip, na základě kterého směřují ke svým druhově specifickým cílům. Speciální účast na věčném zákoně (lex naturalis)  mají pouze tvorové obdaření rozumem. Člověk, který je bytost rozumová, nezůstává u pouhého sledování přirozených cílů svého druhu, ale sám rozumem své jednání řídí a poměřuje. Dle Akv. tři typy bona humana.
• Zachovat sám sebe, zachovat druh, specificky lidská dobra – poznat pravdu o Bohu.
• řád příkazů přirozeného zákona je vztažen na řád přirozených sklonů
• Kant: přirozený zákon je pouze lidský

Vztah pozitivního zákona k přirozenému: pozitivní je poměřován přirozeným zákonem, pro svědomí mají pozitivní zákony zavazující sílu za předpokladu konformity s přirozeným zákonem; přistupuje k nám zvenčí, kdežto přirozený zákon k nám přistupuje zevnitř

Klasické argumentace „etiky přirozeného zákona“ a jejich silné a slabé stránky

• všem lidem musí být přiznána určitá základní práva, která jim nenáleží proto, že jsou občany jistého státu, nýbrž proto, že jsou lidmi. Práva na svobodu individua proto předcházejí politickým institucím a státním právům. Toto tzv. přirozené právo je myšleno jako nad-pozitivní právo obecného lidského rozumu. Je to instance, která má každého člověka chránit před zásahy, které by mohly být ospravedlněny zákony státu.
• vyjadřuje původní smysl pro mravnost, jenž člověku dovoluje rozlišovat prostřednictvím rozumu co je dobré a co je špatné, pravdu a lež. Je vepsaný v srdci člověka (srov. Řím 2,15) ukazuje člověku cestu, která vede ke konání dobra a k dosažení vlastního cíle.
• přirozený zákon odkazuje na přírodní zákony, které jsou pozorovatelné
• přirozené právo (zákon) je založené na rozumu více než na zjevení, proto je univerzální, kulturně nepodmíněné a snadno srozumitelné i pro nevěřící
• Novodobá společnost však odstranila tento náboženský princip odvozování světského práva od vyššího „Božského“ práva a zákon se stal formou dohody většiny bez jakýchkoliv omezení. Kam takovéto právo, tzn. právo bez vztahu k etice vede, ukázaly novodobé dějiny. Stane – li se totiž právo pouze to, na čem se shodne většina, je možno odhlasovat likvidaci židů (fašismus), nebo likvidaci nepřátel socialismu (komunismus) atd. V Norimberku byli souzeni váleční zločinci obvinění ze zodpovědnosti za vyvražďování milionů lidí, kteří se však nedopustili žádného porušení zákona. Lidstvo brzy došlo k poznatku nutnosti zachování etických norem, k nezbytnosti souladu práva a etiky a z tohoto důvodu byla řadou států přijata Deklarace lidských práv, která je například u nás zabudována do právního systému jako pojistka proti odchýlení práva od základních etických norem.

silné stránky – pojetí přirozeného zákona se zdá být výhodnější než pojetí založené na očekávaném výsledku konání kvůli tomu, že se výsledky se nedají přesně předpovídat; čin může být tedy posouzen z hlediska morálky ještě předtím, než je vykonán, navíc vychází z rozumového uvažování, které není závislé na pocitech a emocích

odvozují právní normy z cílů neměnné součásti lidské přirozenosti. Katolická teologie – skutečně interpretovala Aristotelovu myšlenku „úkolu člověka“ jako myšlenku stvoření s určitým účelem. Tzv. „přirozený zákon“. Např.: homosexuální jednání je morálně neospravedlnitelné, protože je v rozporu s přirozeným účelem lidské sexuality, který ustanovil Bůh. 

najdeme i slabé stránky – přirozený svět má svůj účel (tento účel byl nejdříve podložen rozumem, ve středověku byl vysvětlen Božím stvořením, zjevením) pokud člověk dojde k přesvědčení, že svět nesměřuje k účelu, nefunguje podle rozumu či se nezdá, že by byl stvořen Stvořitelem, pak argumenty přirozeného zákona ztrácí svůj základ

Přirozené právo

• vychází z lidské přirozenosti, a tedy obecných potřeb člověka
• nemohou existovat právně závazné normy, které se neshodují s přirozeným právem
• jádro u Augustina: „právo, které není správné není právo“ 
• spojeno s lidskou důstojností, která je základem lidských práv
• Kant – člověk je svobodný, avšak svobodný v tom smyslu, že ukládá zákony sám sobě
• autonomie lidské vůle; člověk jako samo-účel, nesmí být instrumentalizován; lidská důstojnost je brána normativně

Pozitivní právo

• právo je řádem, který si vytvořili lidé, aby přežili nezávisle na jakýchkoli předem daných hodnotách
• pozitivní právo pochází od člověka a je ustanoveno smlouvou a konvencí
• zastánci: Scotus, Ockham, Hobbes

Základní lidská práva a jejich etická zdůvodnění

Definice: Lidská práva jsou souhrnem základních práv a svobod, které jsou přisuzovány každé lidské bytosti.

• mají normativní charakter, ale nejsou bezprostředně právně závazná

Etická zdůvodnění: Lidská práva jsou zdůvodněna jednak přirozeným zákonem, který stojí nad jednotlivými národními a pozitivními zákony. Dále pak vychází z pojmu lidské důstojnosti, kde osoba je hodnotou sama o sobě. Dalším etickým zdůvodněním je potřeba kodifikace takovýchto zákonů na základě krvavých historických situací. 

Různé formulace v historii: Historie lidských práv bývá sledována k dokumentu Magna Charta Libertatum, jehož podpis si na anglickém králi Janovi vymohli angličtí šlechtici již roku 1215. V době vzniku sloužil především pro záruky šlechtické vrstvě proti svévoli krále, průběhem staletí však značně ovlivnil rozvoj anglického obyčejového práva a dochází k rozšíření různých práv i na další poddané.

Za další významný milník lze pokládat druhou polovinu 18. století, kdy osvícenství připravuje půdu pro nástup liberálních demokracií. V jeho rámci vzniká snaha o rozšíření hlavních práv na široké vrstvy obyvatelstva. Jsou formulovány Listiny práv, které mají význam politický pro aktivizaci politické podpory, ale i právně ústavní. Nejvýznamnějšími dokumenty této epochy jsou Listiny práv vydávané některými státy ve vznikajících USA, použitý způsob argumentace v Deklaraci nezávislosti USA a Deklarace práv člověka a občana ve Francii, které ovšem během francouzské revoluce postupně vzniklo několik verzí.

Navzdory četným vyhlášením lidských práv nedochází automaticky k jejich přijetí v praxi, nebo i právní úprava je jen omezená. Např. ani v USA nebyla lidská práva zpočátku přiznávána otrokům. Po válce Severu proti Jihu sice bylo zrušeno otroctví, prosazení všeobecné rovnosti v lidských právech pro černošské obyvatelstvo ale trvalo až do druhé poloviny 20. století. Ještě před několika málo desetiletími museli američtí černoši usilovat o rovnoprávnost (Martin Luther King).

V rámci mnoha evropských zemí bylo zavedeno plné hlasovací právo pro všechny muže až na přelomu 19. a 20. století, po 1.světové válce i pro ženy.

Jako reakce na 2. světovou válku je v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Deklarace není právně závazná, nicméně inspirovala rozvoj různých lidskoprávních katalogů nebo součástí ústav různých států.

Na jedné straně došlo v průběhu posledních dvou staletí k rozvoji lidských práv. Hovoří se o 3 až 4 generacích úprav lidských práv. Na straně druhé mimo euroatlantickou civilizaci existují ve světě rozsáhlé civilizační oblasti, které odmítají koncepci lidských práv uznat principielně vůbec a označují ji za kulturně podmíněnou a pro ně nevhodnou.

V praxi jsou proto stále v mnoha zemích lidská práva jak právně nezaručena nebo ignorována. Některé kultury přiznávají např. ženám méně práv než mužům, v totalitních režimech jsou občanům upírána všechna zásadní politická práva (právo zakládat politické strany a volit si své zástupce).

Seznam lidských práv:

• Tady je seznam některá ta nejvíce uznané:
• Právo žít, existovat.
• K práci pro kohokoli (ne být otrok)
• K vlastnímu majetku
• Řeč
• Bezpečnost
• Bezpečí od násilí
• Ochrana právem
• Ne být zatknut ledaže tam je důvod myslet si, že někdo spáchal zločin
• Férový proces
• Osoba je nevinná, dokud není jasně prokázána její vina
• Být občan země
• K hlasu
• Hledat azyl jestliže země zachází s vámi špatně
• To myslí volně
• Věřit a praktikovat náboženství osoba chce
• Mírumilovně protestovat (mluvit proti) vláda nebo skupina
• K základnímu životnímu standardu (jídlo, úkryt, oděv, etc.)
• Vzdělání
• Péče o zdraví (lékařská péče)

Hodnocení: Lidská práva jsou důležitá pro fungování lepší společnosti a je třeba, aby byla přijata všemi státy. Je zřejmé, že se během let vyvíjejí a jsou dopilovávány k dokonalosti. Je však rozdíl mezi uzákoněností a dodržováním všemi členy společnosti, což je jediným problémem. Člověk dodržující lidská práva může jen velice těžce přemoci člověka lidské právo nedodržující.

Otázka universální platnosti lidských práv

• lidská práva vytvořena především idealisty (Wilson, Roosewelt) – kosmopolité (takto nesmýšlejí ale všichni)
• ačkoliv jsme všichni občané jednoho světa, různé oblasti se vyvíjely odlišným způsobem, a tak je nahlížení na osobu dáno tímto historickým, kulturním a sociálním vývojem
• Listinu základních práv a svobod přijaly téměř všechny státy, její dodržování je však omezeno kulturními danostmi (postavení ženy, dětí, kasty v Indii).

Článek Přirozený zákon a přirozené právo se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojmová objasnění 

• spravedlnost = Dikaiosyné; schopnost morálně dobrého jednání
• spravedlnost má etický (jako ctnost, s Kantem – normativní povinující idea) a právní význam (vůdčí idea, na níž by měly být orientovány všechny zákony a právní normy)
• spravedlnost = jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro uspořádání společnosti a zejména práva
• podle Aristotela je nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a nazývá se také dobro pro druhé

lze ji charakterizovat několika principy:

• Rovné zacházení se všemi – spravedlnost jako rovnost před zákonem
• Přiměřené tresty a odměny – retributivní spravedlnost
• Spravedlivé rozdělování požitků i břemen – distributivní spravedlnost
• Rozhodovat stejné případy stejně a nestejné odlišně – procesní spravedlnost
• nejstarší je patrně představa spravedlnosti retributivní čili opravné: zločin je třeba přiměřeně potrestat, dluh splatit a škodu napravit
• týká se tedy především vztahů mezi jednotlivými lidmi, případně skupinami, z nichž jedna vznáší proti druhé žalobu, protože se cítí být poškozena
• retributivní spravedlnost vyžaduje, aby pokud se obvinění prokáže, byl viník přiměřeně potrestán, případně aby poškozená strana dostala náhradu a satisfakci
• požadavek distributivní spravedlnosti nastupuje tam, kde se mezi několik subjektů rozdělují požitky a břemena: při dělení dědictví nebo kořisti, při rozdělování daní a podobně
• podle Platóna je spravedlnost harmonií duše, polis, kosmu
• u Aristotela je to ctnost, spravedlnost může být rozdílející a opravná; podle Aristotela je spravedlnost vymezována jako „každému, co mu náleží“ (podle zásluh)

Tradiční, klasické a moderní pojetí spravedlnosti

Platón

• pojednává především v Ústavě, odmítá protiklad přirozenosti a konvence, konveční spravedlnost je sama založena v lidské přirozenosti, odmítá protiklad spravedlnosti a osobního prospěchu, život ve shodě se spravedlností je sám životem nejšťastnějším, existují objektivní dobré důvody pro spravedlivý život
• spravedlnost je harmonickým stavem mezi třemi základními společenskými stavy- výdělečným, vojenským, vládnoucím; a těmto odpovídají na individuální rovině tři aspekty lidské osoby (duše)- rozum, vznětlivost a žádostivost (rozum vládne, vznětlivost pomáhá svým vlastnostmi jako sebeovládání a silná vůle, a žádostivost je těmito dvěma vlastnostmi usměrňována->duševní zdraví) ; spravedlnost neexistuje v čase ani v prostoru- jako idea je dokonalým vzorem, který je nedokonale napodobován; jednotlivé dobré a spravedlivé věci poznáváme prostřednictvím smyslů, k dobru a spravedlnosti se můžeme přiblížit jen pomocí rozumu

Aristotelés

• to, co spojuje etiku a politiku je pojem spravedlnosti. „Ta etika“ a „ta politika“ jsou dva aspekty jednoho a téhož jednání, které je reflektováno v prvním případě více z hlediska individua samého a v druhém případě více z hlediska individua začleněného mezi ostatní individua. Ctnost člověka (ARETÉ – výtečnost, výbornost, dokonalost, zdatnost) je fungovat dobře jako člověk. Fungovat dobře jako člověk v polis (v městském státě) znamená být úspěšným občanem. Být úspěšným občanem znamená přesvědčovat na shromážděních a u soudů. Pro dosažení tohoto úspěchu je nutné řídit se vládnoucí konvencí o tom, co je spravedlivé, správné a vhodné. Z tohoto důvodu je třeba studovat vládnoucí morálku a učit se jí akceptovat, a dále je třeba učit se, jak úspěšně zapůsobit na posluchače. Předpokladem výuky této dovednosti je, že neexistuje žádné kritérium ctnosti jako takové, odděleně od úspěchu, a dále že neexistuje žádné kritérium spravedlnosti jako takové odděleně od vládnoucí konvence jednotlivé polis.

Tomáš Akvinský

• stejně jako u Aristotela, tak u Tomáše je spravedlnost jednou ze čtyř základních ctností

Novověk

• úzký vztah mezi etikou a politikou ztrácí. U Machiavelliho se politika odděluje od etiky. Namísto ideje spravedlnosti nastupuje princip násilí v boji o moc. Ve státních záležitostech dostává politická racionalita bezpodmínečnou přednost před občanskou morálkou a svobodou jednotlivce. Moralita je zatlačena do privátní sféry, která je bez politického významu.

Immanuel Kant

• mimo-morální formu politického jednání pak podrobil ostré kritice ve
• spise „O věčném míru“ a postavil„pravou politiku“ znovu zpět na moralitu. Politika založená na principu demokracie je vázána na základní morální hodnoty a podléhá proto morálnímu požadavku ospravedlnit své cíle nejen ve vztahu k vlastní politické účinnosti, nýbrž i ve vztahu k humanitě.
• spravedlnost jako normativní povinující idea
• Ukázalo se, že praktická politická teorie se nemůže obejít bez etických premis, protože
• nárok morálních norem není omezen na privátní sféru jednání, nýbrž je závazný i pro veřejné procesy. Morální kompetence je vyžadována také a právě od toho, kdo se z titulu svého povolání musí starat o státní a sociální záležitosti. Etika je tudíž základní vědou, na jejíchž výsledcích staví politická filosofie.

Moderní pojetí (John Rawls):

• spravedlnost je vlastností institucí
• sociální s.- slouží k udržení společnosti, je vrstvená, jedná se především o přerozdělování
• zákonná s.- zákony musí platit pro všechny stejně
• směnná s.- je na úrovni jedinců, je mnohem jednoduší ji uskutečnit než ve vztahu jedinec-stát
• distributivní s.-vztah jedince a společnosti, obecné dobro je vyšší než dobro jedince, armáda má spravedlivě chránit každého občana státu, ale je velmi těžké určovat míru distributivní spravedlnosti, buď- egalitární- rovnost, všech dává stejně; nebo-aristotelská- různým různě, podle zásluh

Teorie spravedlnosti

• teorií spravedlnosti se chápe distributivní spravedlnost (rozděluje)
• Rawls stanovuje principy spravedlnosti (=každý s nimi může souhlasit a společnost podle nich může žít!)
• tyto principy odhaluje pomocí experimentu:
• zkoumá, jak věci vypadají před tím, než existují zákony (stát bez státu = bez zákonů)
• tento stav označuje za primární a vyznačuje se závojem nevědění
• v přirozeném stavu nikdo neví kdo je, nezná své sociální postavení, své poslání, vyhlídky, nadání, aby nebyl ovlivňován ve svém rozhodování (nestrannost, objektivita,…)
• v tento okamžik může rozhodovat spravedlivě – všichni budou volit takové možnosti (principy spravedlnosti), které budou spravedlivé pro všechny i pro ty nejznevýhodněnější (budu přemýšlet, co když jsem handicapovaný? Co když jsem chudý? Musím chtít takové zákony, které by pro mě byly výhodné za všech těchto možných podmínek)
• je to hypotéza, že pokud člověk neví jaký život bude mít a jak se narodí, bude voli opatrněji

Principy:

• Rovné svobody – co největší míra svobod, která neohrožuje svobodu druhých
• Diference (rozrůznění či sociální princip) – úřady jsou otevřeny všem a nikomu nesmí být bráněno v zastávání funkcí. Sociální a hospodářské nerovnosti jsou uspořádány tak, aby zvýhodňovaly ty nejvíce znevýhodněné.
• Rawls formuloval co to znamená spravedlivá společnost s ohledem k institucím a zapojeji právě normativnost
• na jeho myšlenky reagují další liberálnější autoři tzv. libertariáni (např. R. Nozick)

Rovnost a nerovnost

• Rovnost – princip všem stejně
• Nerovnost 
• buďto: nerovnoměrné rozdělování, které není založené na nějakém všeobecném principu (např. korupce; vyvolená společenská třída)
• anebo: každému podle zásluh

Spravedlnost a zákon

• není to totéž, ale jedno není bez druhého 
• kodifikace práva je závazná
• pokud se právo neřídí spravedlností, vznikají totalitní systémy, není legitimní
• spravedlnost spojuje etiku a politiku
• právní pozitivismus = právo je to, co je jako právo kladeno, nemusí být ničím ospravedlněno

Spravedlnost celá a částečná, rozdělující a opravná

• celá – spravedlnost jako ctnost
• částečná – řeší se různé formy spravedlnosti (řeší se pojem rovnosti – mezi společností a občanem (distributivní), mezi lidmi (vyrovnávací – rovnost před zákonem)
• rozdělující – přiměřené rozdělování nedostačujících statků a sociálních privilegií v rámci určité skupiny 
• opravná (vyrovnávající) – schopnost přiměřeně oplácet

Moderní formalizace

• není důležité, jak jsou statky rozdělovány, ale fakt, že jsou rozdělovány; smlouvy musejí být plněny (Hobbes tímto umrtvil celou diskuzi o distributivní spravedlnosti)

Institucionalizace a proceduralizace

• důležitá je správná procedura k sestavování zákonů (zákon nemůže být platný, pokud nebude schválen parlamentem, senátem, prezidentem)
• role institucí při vydávání zákonů (ministerstva, parlament, odbory)

Problém přerozdělování

spravedlnost postavena na představě směny (Platón – spravedlnost rozdělení moci v polis; Aristoteles – rozdělující a vyrovnávací; Rawls -2 principy: systém svobody; zvýhodnění znevýhodněných).

Článek Spravedlnost – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojem ctnosti:

• ctnost (ARETÉ) charakterizuje Aristoteles jako střed mezi příliš mnoho a příliš málo
• je habitus, to co mám, ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro
• ctnost získáváme návykem, cvikem; permanentním úsilím o mravní dobro
• též zdatnost, výbornost, znamenitost

Morální výchova charakteru člověka:

• spočívá v tom, že nám někdo, kdo je v praktickém ohledu moudrý, v jednotlivých situacích říká, co je přiměřené a co je nepřiměřené
• tímto způsobem si vytváříme intuitivní smysl pro to, kdy a v jaké míře je určitý cit přiměřený a kdy není (není obecné pravidlo, záleží na našem posouzení)
• rozumnost (fronésis – v praktickém rozumu) nemůžeme získat žádným teoretickým učením, ale jedině praktickým návykem a díky styku s morálně zkušenými lidmi v rámci morálně zralé společnosti

Klasické i současné koncepce „etiky ctností“:

Sokratés: 

• ctnost není relativním dobrem, ale absolutním, platným pro všechny a po všechen čas, sféra duchovních a mravních hodnot; ctnost (areté) lze učit, ale sokr. odmítá, že by existovali učitelé ctnosti a to kvůli tomu, že vědění je v nás již přítomno, pouze musí být aktualizováno pomocí rozpomínání; aby člověk mohl volit dobro, je třeba aby věděl, čím se dobré jednání vyznačuje, tedy vědění je nejen podmínkou ctnosti, ale vědění je ctností (extrémním důsledkem je, že ten kdo dosáhl správného vědění, už nemůže jednat jinak než správně a ten, kdo správně nejedná, jen neví, co je správné)

Sofisté: spojovali ctnost/zdatnost s praktickými záležitostmi, jako je získávání společenského postavení, prestiže, peněz…

Platón: Platónova teorie základních (kardinálních) ctností se stala základem pro celou tradici etiky. Pod jeho vlivem rozlišujeme dodnes čtyři základní ctnosti:

• Moudrost – ctnost praktického rozumu (disponuje k dobré volbě, vede k mravně dobrému cíli. Má za úkol radit, soudit. Nedostatek prozíravosti se projevuje jako zbrklost, unáhlenost, krátkozrakost jednání, nestálost, nedbalost, necílevědomost.)
• Spravedlnost –ctnost ve vztahu k druhým lidem (je trvalá ochota přiznat každému jeho právo bez ohledu na vlastní prospěch. Spravedlivý člověk je přímý, nestranný, pevný, poctivý, objektivní.) 
• Statečnost – ctnost ve vztahu k vznětlivosti (je vlastnost uschopňující člověka prosadit a hájit dobro proti těžkostem a nebezpečím zla. Statečnost neznamená, že člověk nepociťuje strach, ale že tomuto pocitu nepodléhá. Přehnaná „statečnost“ vede k hazardérství, podceňování nebezpečí.)
• Uměřenost – ctnost ve vztahu k žádostivosti (uměřenost nám říká, že je nutné zachovávat správnou míru. Uměřenost je zlaté pravidlo tzv. střední cesty). 

Aristotelés:

• Aristoteles rozeznává dvojí druh ctností: 
• rozumová ctnost (Areté Dianoetiké) – Aristoteles rozlišuje v rozumu dva typy jeho činnosti: 
• poznávací– je vztažena k poznání věcí neměnných, teoretický rozum (1/ stav, v němž jsme schopni poznávat první principy (Nous); 2/ vědění, které představuje jisté a zřejmé poznání vyplývající z rozumových důkazů (Epistéme) a 3/ moudrost jako habitus správného usuzování o tom, co je dobré a zlé (Sofia)).  
• usuzovací – poznání věcí měnlivých, praktický rozum (4/ ctnost umění, která znamená tvořivost na základě pravdivého úsudku (Techné) a 5/ rozumnost, jako schopnost posoudit, co je pro člověka dobré a prospěšné v dané situaci (Fronésis)).
• mravní ctnost (Areté Ethiké). 
• Hlavně na ctnosti rozumové se vztahuje význam slova ctnost jako zdatnost, výkonnost. Morální ctnosti se vztahují spíš k duševním složkám žádání, ať smyslového nebo rozumového a k afektům a citům, které doprovázejí akty žádání (aristotelská psychologie neuznává afekty a city za samostatné kategorie psychických fenoménů). V tomto pojetí znamenají ctnosti správnou naměřenost a správnou míru apetitivní činnosti. 
• Podle Aristotela je v pojmu ctnosti obsažen pojem středu mezi dvěma extrémy, tedy pojem uměřenosti, správné míry. – Např. ctnost statečnosti je středem mezi zbabělostí a opovážlivostí. Zbabělost je nedostatek statečnosti, opovážlivost je přehnaná a nerozumná statečnost. Obojí je špatné. Aristoteles však přiznává, že pro všechny ctnosti nelze hledat takovýto střed, např. pro ctnost pravdomluvnosti apod. V Aristotelově teorii středu sehrál svou roli klasický, antický ideál uměřenosti, se kterým se setkáváme již u řady starších řeckých filosofů.

Aristoteles uvádí řadu příkladů:

• Střed má individuální povahu (u chudého může znamenat střední míra pro štědrost něco jiného než u člověka bohatého). Ctnost tedy směřuje ke středu, ale pouze ctnost morální, neboť se projevuje ovládáním citů a jednání, u nichž se právě projevuje nadbytek, nedostatek a střed (MESÓTÉS). Na rozumové ctnosti nelze aplikovat teorii středu. Pro některé „střednosti“ neexistuje vhodný termín.

Akvinský: 

• Tomáš – navazuje na Platóna a Aristotela
• prolnutí s křesťanstvím
• ke 4 kardinálním ctnostem (moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost) přidává víru, naději a lásku

Kant: 

• ctnost je jednání z povinnosti, afekty (smyslové náklonnosti) chápe jako výsledek přírodních mechanismu

Schiller:

• ctností rozumí povinnost+radost, náklonnost; pojem „krásné duše“; dobrý pocit z jednání (výchova charakteru v harmonii rozumu a afektů)

Silné stránky etiky ctností ve srovnání s konsekvencialistickým a deontologickým přístupem v etice:

Etika ctností: 

• kritériem je dokonalost jednajícího, tedy hodnota činu nelze určit pouze na základě vnějšího popisu, pokud někdo vykoná čin náhodou, jeho hodnota je nižší; pravá hodnota činu je v tom, že je výkonem jednajícího – kritérium správného jednání se nachází v ctnostném činu (neexistuje abstraktní idea)
• nejde jen o jedno pravidlo, je bližší člověku
• jednání není určováno z hlediska užitečnosti, či zda jsme jednali na základě povinnosti, ale je určováno na základě jednání, které je přiměřené okolnostem

Deontologická etika:

• kritérium mravnosti je jen v jeho autonomii – nejde o obsah jednání ani o jeho důsledky, je to čistě formální kritérium

Konsekvencialistická etika:

• kritériem je užitek plynoucí z jednání, jedno jaký byl záměr.

Článek Ctnost – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Principy a argumentace konsekvencialistické a deontologické etiky:

Konsekvencialistická etika 

• též: teleologický přístup: (od řeckého telos=cíl), mravní hodnocení se děje výlučně na základě následků, konsekvencí či účinků, které lze od jednání očekávat; neexistuje žádné jednání, které by bylo mravně správné nebo nesprávné samo o sobě, záleží vždy na důsledku

Deontologická etika

• základním rysem je víra v univerzální mravní řád, který se má respektovat. 
• soudí, že jednání může být samo o sobě mravné nebo nemravné, má imanentní povahu, jednání je nezávislé na následcích; tak by deontologie mohla tvrdit, že vražda, znásilnění, krádež nebo lež jsou v každém případě samy o sobě nemorální, nezávisle na svých následcích, například proto, že jsou samy o sobě protipřirozené nebo odporují nějakému nepodmíněnému všeobecnému mravnímu principu  X utilitarista jako teleolog či konsekvencialista takové imanentní posuzování odmítá a činí veškeré mravní posuzování závislé na kalkulu konsekvencí
• Např. stoikové brali ctnost jako hlavní povinnost, kdy člověk nesmí jednat ve vlastní prospěch, ale jednat z povinnosti (Kleanth z Assu: konáme-li druhým dobře s myšlenkou na vlastní prospěch, chováme se jako lidé, kteří krmí dobytče, aby je potom mohli sníst).
• Důležitou osobou deontologické etiky je Immanuel Kant a jeho kategorický imperativ: ,,Jednej tak, aby maxima tvé vůle vždy mohla být zároveň principem obecného zákonodárství“. 
• Principy a argumentace deontologie: od ,,deontos“ – správný. Etika, která nevychází z toho, co je dobré (příjemné, pozitivní, ,,fajn“), nýbrž z toho, co je správné. (?)

Klasické koncepce:

Deontologie:

• Kategorický imperativ: „Jednej jen podle té maximy, u níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“; příkaz, který předvádí jednání jako objektivně nutné, bez vztahu k jinému účelu; nepodmíněný příkaz-musíš takto jednat
• kategorický imperativ předpokládá dvojí motivaci 1)empirickou, kdy člověk patří k přírodě, jedná se o afekty, pudy, city a vášně, tedy sklony- libost a nelibost 2)rozumová (čistý rozum)- transcenduje přírodu, jedná se o čistý rozum je sám o sobě praktický, tedy povinnost-idea obecného zákona
• pojem, který nutně souvisí s kat.imp. jsou maximy=subjektivní praktické zásady, které obsahují všeobecné určení vůle, principy posuzování, mají charakter empirický, jsou to postoje, podle kterých se v praxi řídíme
• právě kat.imp. by měl určovat naše maximy
• když se ptám: Je to morální? Převedu- mohu chtít, aby všichni lidé jednali jako já teď? Nebo Je možné, aby se maxima mého jednání mohla stát obecných zákonem?
• v tomto mravním zákoně nemotivuje morálně určitý obsah, ale pouze rozumová forma obecného zákona – Formalismus (neříká, co konkrétně máme dělat, zabývá se formou nikoli obsahem) 
• ve světě, kde existují jen věci, by Kantovo kategorický nárok neměl smysl – otázka: Existuje nějaký absolutní účel? Co má absolutní hodnotu? Kant odpovídá, že každá rozumová bytost existuje jako účel samo o sobě, nikoli jako prostředek a to proto, že se v ní čistý rozum může stát praktickým rozumem
• tento morální princip je zároveň princip spravedlnosti, požaduje, aby praktické zákony jednání byly distributivně výhodné, tj. aby respektovaly zájmy každé zúčastněné osoby
• Kantovi je vytýkáno, že jeho pozice je čistě deontologická a zanedbává aspekt teleologický, tzn. nejsou dostatečně respektovány následky jednání

Teleologie (konsekvencionalismus):

• Eudaimonismus –  vysvětlení pojmu, představitelé, hodnocení
• z řeckého EUDAIMONIA=“dobře se dařit, vzkvétat, blaženost, štěstí“; označuje objektivní situaci člověka
• nejvyšší dobro nalézá v dosažení osobního štěstí, v blaženosti; formuloval Aristoteles
• Aristoteles chápe štěstí/blaženost jako hlavní cíl života, sice existují cíle, které jsou samy o sobě hodnotné, ale zároveň směřují k blaženosti; naopak o štěstí neusilujeme kvůli něčemu jinému
• Aristoteles stejně jako Platon trvá na tom, že štěstí nemůže být odtrženo od slasti, ten kdo je šťastný zakouší ve svém životě i slast a zároveň neplatí opak, ten, kdo zažívá slast, nemusí být šťasten
• hodnota slasti je určována hodnotou činnosti, slast dovršuje a zdokonaluje činnost

rozlišuje se na: 

• hédonický eudai- dílem je rozkoš
• antologický – cílem je ctnostný život (Sokrates, Platon, Aristoteles)
• ontologický- nezávislost na potřebách a vyrovnanost (Augustin, Tomáš Akvinský)
• altruistický –cílem je štěstí druhých (Comte)

Hodnocení: tato teorie se zabývá životem individua, chybí tedy obecná (sociální) rovina, hodnota slasti závisí na hodnotě činnosti, ale jaká činnost je hodnotná a jaká ne?

Hédonismus – vysvětlení pojmu, představitelé, hodnocení

• z řeckého hedóné=slast, radost
• empiristická etika, tzn. že každá z těchto etik je principiálně orientování na uspokojování empiricko-přírodních, smyslových afektů
• lidské jednání je motivováno výlučně snahou získat slast a vyhnout se strasti
• mravně dobré je to, co přináší slast
• rozum v tomto pojetí slouží ke kalkulování strast versus strast (podle Kanta podává technické (jakými prostředky) a pragmatické (jaké cíle volit, aby to bylo co nejpozitivnější) úvahy)
• etika se stává uměním žít

Představitelé:

• Aristippos z Kyrény (Sokratův žák)-cílem je co nejslastnější život v aktuálních prožitcích, slast ale může zažívat jen ten, kdo stojí nad požitkem, kdo je zbaven závislostí a náruživosti
• Epikúros- trvající slast v klidu, bez otřesů a obtíží=život v ataraxii, rozlišují slasti vyšší-patří k duši,jsou trvalé a nižší- patří tělu, pomíjivé
• David Hume-mravní fenomén nemůže být vysvětlen v rámci jednotlivce; mravně schvalujeme postoje a činy, které nejsou egoistické, ale altruistické a motivované sociálně (blaho druhých, pro společnost); podle Huma je teorie interkulturní a všeobecná-co škodí společnosti neschvalujeme, jisté psychologické nastavení člověka, tzn. není nám lhostejná blaho jiných lidí,tedy obecné blaho; Jak tuto teorii vysvětlit, aby nebyla egoistická? Koncepcí extenzivní sympatie (ve smyslu vcítění) jako základu mravního citu,tj.do nepřímých afektů se vciťujeme a hodnotíme je z vlastního hlediska, objektem už není vlastní prospěch, ale obecné blaho ; toto obecné blaho je ale pro nás důležité, neboť své potřeby uspokojujeme lépe ve spolupráci než izolovaně, proto je nutná spravedlnost ; Humova etika=morálka citu (cit rozhoduje)

Hodnocení: antické tradice jsou orientovány egoisticky; Hume-podřízenost rozumu, rozhodnutí není svobodné, ale vyplývá z psychicko-afektivní organizace osoby, není mravně univerzální, je podmíněná libostí a nelibostí, kdežto mravní nárok by měl být nepodmíněn, vede ke konfliktu s naším předporozuměním  – tyto problémy vysvitují v každé emp.etice  

Utilitarismus –  vysvětlení pojmu, představitelé, hodnocení

• z latinského utile=užitečné; zakladatelem J. Bentham (18.st)
• kombinace 4 principů má dát možnost posuzovat mravně jednání a normy na empiricko-racionálním základě 1) princip následků-mravní hodnocení je na základě následků, není tedy žádné jednání, které by bylo správné samo o sobě; též se nazývá teleologický princip (telos=cíl) ,odlišuje se od deontologických pozicí (deon,-ontos=povinnosti)
• princip užitečnosti-následky jednání se mají posuzovat z hlediska prospěšnosti,tzn.co je užitečné pro dobro samo o sobě 
• princip hédonismu-dobro o sobě definuje pouze hédonisticky, tedy záleží na uspokojování lidských potřeb, štěstí je dobro samo o sobě a každá osoba si určuje v čem to štěstí pro ni tkví
• sociální princip- nejde jen o štěstí jednajícího, ale všech osob, kterých se jednání týká; jde o co největší štěstí co největšího počtu lidí vůbec, největší sumu sociálního užitku
• utilitarismus jednání-správnost či nesprávnost musí být určena podle dobrých nebo špatných následků tohoto jednání
• utilitarismus pravidel-   -ll-   se určuje podle dobrých či špatných následků pravidla, podle kterého má každý jednat v podobných okolnostech (představitelé Smart, Williams)

Představitelé: Bentham, Smart, Williams,

Hodnocení: utilitarismus se potýká se stejnými problémy jako hédonismus, navíc je jeho hodnotový princip založený na naprosto nesouměřitelných uspokojení, dále z důsledného konsekvencialistického chápání odpovědnosti, jsem odpovědný i za jednání, které připustím a nezabráním,tzn. má odpovědnost ústí do nekonečna; suma užitku nebo také průměrný užitek je na úkor distributivní spravedlnost (př. můžeme utiskovat menšinu, protože je to dobré a výhodné pro většinu)

Silné a slabé stránky: 

• teleologické teorie jako utilitarismus, hédonismus jsou egoisticky zaměřené, tedy postrádají nějakou obecnost (často jsou zaměřeny jen na individuum) 
• X naproti tomu deontologie je tak obecná, že nerozlišuje jednotlivosti, vraždu přeci nemůžeme hodnotit stejně jako krádež (Vždy to však vhodné není a musí se řešit tato strnulost. Ne vždy je dobré mluvit vždy pravdu, vždy dodržovat sliby, vždy prospívat ostatním, vždy napravovat chyby druhého, vždy vyjadřovat vděčnost, vždy spravedlivě rozdělovat dobro apod. Existují totiž mimořádné podmínky pro nedodržování. Deontologickým systémům je vytýkána strnulost a víra v mravní řád.)

Pojem ,,důstojnosti“ lidské osoby:

• Kant: V říši účelů má vše buď nějakou cenu, nebo důstojnost. Namísto toho, co má cenu, lze klást i něco jiného jako ekvivalent, ale co naproti tomu je povzneseno nad jakoukoli cenu, a co proto nepřipouští žádný ekvivalent, má důstojnost. Co se vztahuje k obecným lidským náklonnostem a potřebám, má tržní cenu; to, co je, i když nepředpokládáme nějakou potřebu, přiměřené jistému vkusu, má afektivní cenu; ale to, co jedině je podmínkou, aby něco mohlo být účelem samo o sobě, nemá pouze relativní hodnotu, tzn. nějakou cenu, nýbrž vnitřní hodnotu, tj. důstojnost. Ale jedině moralita je podmínkou, aby rozumová bytost mohla být účelem o sobě. A tak jedině mravnost a lidství, pokud je lidství způsobilé k mravnosti, mají důstojnost.
• Vnitřní, absolutní hodnota a důstojnost lidské osoby má tedy základ v tom, že člověk se nachází v transcendentální diferenci, jež umožňuje autonomii ve smyslu morálního svézákonodárství a účelu samého o sobě. Tím se osoba zásadně odlišuje od všech ostatních bytostí vesmíru, jež nakonec nepřekračují přírodně-kauzální určení a nemohou samy sebe autonomně určovat jako účely o sobě.
• 18. století – koncept lidské důstojnosti formulován jako základ teorií lidských práv. Lidská práva = základ a význam lidské důstojnosti.

Článek Konsekvencialistická a deontologická etika se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Role štěstí v etice:

• štěstí je pojímáno jako nejvyšší dobro, podle něhož se orientuje veškeré lidské úsilí

Pojem zdařilého života:

• štěstí je znakem či stavem zdařilého života
• -ťastný života vykazuje co nejvíce slastí a co nejméně strastí (podle teorií různé druhy)

Vymezení eudaimonistické etiky oproti jiným pojetím:

• z řeckého Eudaimonia =“dobře se dařit, vzkvétat, blaženost, štěstí“; označuje objektivní situaci člověka
• nejvyšší dobro nalézá v dosažení osobního štěstí, v blaženosti; formuloval Aristoteles
• Aristoteles chápe štěstí/blaženost jako hlavní cíl života, sice existují cíle, které jsou samy o sobě hodnotné, ale zároveň směřují k blaženosti; naopak o štěstí neusilujeme kvůli něčemu jinému
• Aristoteles stejně jako Platon trvá na tom, že štěstí nemůže být odtrženo od slasti, ten kdo je šťastný zakouší ve svém životě i slast a zároveň neplatí opak, ten, kdo zažívá slast, nemusí být šťasten
• hodnota slasti je určována hodnotou činnosti, slast dovršuje a zdokonaluje činnost
• pro dosažení štěstí považuje Aristotelés činnost, která je řízena rozumem
• štěstí je tedy rozumové a zároveň člověka motivuje, protože konání dobra vyvolává v člověku slast (která je ale obsažena v ctnosti)
• Oproti jiným teorií: zabývá se životem člověka, jehož cílem je blaženost (žít blažený život), blaženost však tkví v duchovní rovině, ctnost je základní složkou štěstí (součást štěstí) X epikureismus – ctnost je jen prostředkem k dosažení štěstí

Různá chápání pojmu štěstí:

• Megarská škola: důraz na správné myšlení, ke štěstí stačí moudrost a ctnost
• Kyrénská škola: pochopila Sókratovu blaženost jako tělesné radovánky, ztotožnila dobré s příjemným, přiklonila se k sensualismu a subjektivismu a holdováním rozkoši dospěla až k pesimismu a propagaci sebevraždy
• Epikureismus: štěstí/slast chápána jako vnitřní rovnováha mezi tělesným uspokojováním potřeb a duševním blahem (vyhýbání se strastem, ty plynou z bezbřehého uspokojování tělesných slastí), šťastným životem je život v ataraxii (=neotřesitelnost duše), soběstačnosti a kritickém myšlení, které nás má zbavit neodůvodněných úzkostí před mytickými a náboženskými přeludy
• Stoicismus: štěstí spočívá v dosažení klidu, nevzrušivém životě (apatheia), v souladu s přírodou – logem
• Aristotelés, Platón: pravé naplnění člověka je v čistě duchovní sféře, odhlíží od tělesných stránek člověka; štěstí jako rozumová činnost v kontextu ctnostného a materiálně zabezpečeného života; štěstí je naplněno v životě v polis – obecnost a objektivnost štěstí
• Kant: štěstí je různé pro různé lidi, proto nelze z představy štěstí odvozovat žádnou zobecnitelnou mravní povinnost; shrnul to takto: štěstí je stav, kdy jde všechno podle přání a chtění; podle Kanta je morálním příkazem prokazovat se jako ten, kdo je hoden štěstí.  Chtít být šťastný je přírodní touha každého člověka, chtít být hoden štěstí je naopak výsledek lidské svobody, tj. rozumového a sebe-určujícího morálního jednání
• Freud: princip slasti je centrem všeho lidského úsilí, dosažitelné maximum štěstí spočívá v co největším oproštění od strasti a v dobrém náhradním uspokojení
• Martin Seele: pozice negativního a formálního pojmu štěstí, štěstí je stále dobrý života, ale s rozdílem, že se nepokouší říct jak dosáhnout štěstí pro jednotlivce, ale jak vytvořit a chránit podmínky dobrého života pro všechny (bez jistoty, zdraví a svobody je štěstí nemyslitelné, jsou to nutné, však nikoli postačující podmínky)

Hédonismus:

• z řeckého hedóné=slast, radost
• empiristická etika, tzn. že každá z těchto etik je principiálně orientování na uspokojování empiricko-přírodních, smyslových afektů
• lidské jednání je motivováno výlučně snahou získat slast a vyhnout se strasti
• mravně dobré je to, co přináší slast
• rozum v tomto pojetí slouží ke kalkulování strast versus strast (podle Kanta podává technické (jakými prostředky) a pragmatické (jaké cíle volit, aby to bylo co nejpozitivnější) úvahy)
• etika se stává uměním žít
• u hédonismu štěstí subjektivní
• vznikl jako kritika vůči racionalistické filosofii antické doby, kde štěstí tkvělo v čistě duchovní sféře a odhlíželo se od tělesných stránek člověka

Hodnocení:

• antické tradice jsou orientovány egoisticky; není mravně univerzální, je podmíněná libostí a nelibostí, kdežto mravní nárok by měl být nepodmíněn, vede ke konfliktu s naším předporozuměním  – tyto problémy vysvitují v každé emp.etice. 

Článek Štěstí – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojem svědomí a jeho různá vymezení v etice

• latinský výraz „conscientia“ znamená vnímání, vědění, znalost, vnitřní zkušenost, smýšlení, svědek jednání  ( Česky – dělám něco  „s vědomím“)
• z pohledu náboženství: je svědomí hlasem Boha v nás
• svědomí jako vrozený smysl pro to, co je správné a nesprávné (je nezávislé na kulturním a společenském prostředí, v němž žijeme
• tradiční pojetí (Akvinský): svědomí jako soud praktického rozumu, který přihlíží ke všem hlediskům a okolnostem a udává, jak správně činit (Svědomí je rozumový soud, jímž člověk poznává, zda je konkrétní jednání mravně dobré nebo zlé)

Druhy svědomí:  

• svědomí předjímající –před rozhodnutí nám říká, které jednání je správné
• svědomí následné- posuzuje činy, které právě vykonáváme nebo jsme vykonali

další dělení  podle vztahu soudu svědomí k objektivní normě mravnosti: 

• na správné-je v souladu s objektivní normou 
• mylné – svědomí nám sice říká, že neděláme nic špatného, ale objektivně 
• špatné to je

K mylnému svědomí se počítá svědomí:

• úzkostlivé (skrupulózní) – vidí hřích i tam, kde není
• lehkomyslné (laxní) – nevidí hřích ani tam, kde je
• zmatené (perplexní) – vidí hřích v jednom i v druhém ze dvou 
• opačných řešení
• mylné svědomí se také nazývá svědomím bludným

Tomáš Akvinský

• vrozený smysl, pro to, co je správné a co špatné, který je pokládán za obecnou lidskou vlastnost nezávislou na kulturním a společenském prostředí
• Fáze svědomí:-rozlišuje 3 složky svědomí: synderesis  (nejvyšší mravní princip –je nutno konat dobro), sapientia (získané dispozice vědění, světonázorové postoje), scientia (empirické znalosti); různá individuální svědomí se mohou lišit ve světonázoru a v empirických zkušenostech, ale shodují se v synderesis

Hume

• započal éru, kdy se dobro a zlo nerozlišovalo rozumem, ale citem. Stejně lze rozpoznat afekty – přímé a nepřímé. Kdo se ale řídí jen citem, nemusí být mimo. Problém je v tom, že když se vcítím do druhých, budu jednat jako oni. A třeba i špatně. Lidé mají strach jít proti davu, jsou rádi v davu. Jak potom ale mohou lidé poznat, že je něco špatně?

Kant

• naopak city zavrhl a kladl důraz hlavně na rozum. Díky rozumu mohu lépe poznat své okolí. Abych poznal svého přítele, musím jej nejprve nenávidět, abych jej nezávisle posoudil. Jak můžu cítit něco k lidem, kteří jsou třeba na druhém konci světa? Jak se mě může dotýkat dění na druhém konci světa? Zde funguje soucit.
• Projev svědomí je, když se projeví náš vnitřní étos.

Hegel

• to, co určuje naše mravní a estetické jednání je duch doby, hodnoty společnosti, ve které žijeme

Heidegger

• svědomí je mlčenlivé a jeho výhradní funkcí je prolamovat nepůvodní způsob existence

Freud

• svědomí je součástí funkce superega, které jako kontrolující složka naší osobnosti stanovuje pravidla pro to, co dělá ego

Ernst Tugendhat

• „Chtít mít svědomí“ není žádnou universálně lidskou vlastností, ale spíše určitou dispozicí, která vzniká teprve ze základního rozhodnutí chtít být členem morálního společenství

Svědomí a morálka 

• Autonomní svědomí je poslední instance a měřítko našeho chování a našeho jednání. Dobro v morálním smyslu záleží ve shodě vůle se svědomím. Z přísně morálního hlediska se svědomí nikdy nemůže mýlit, protože je měřítkem mravnosti. 
• Je podstatné pro vymezení pojmu svědomí rozlišit pojmy morálnost a mravnost. Morálnost, morální, znamená čistou shodu jednání se svědomím, nezávisle na obsahu, který je motivem. Mravnost, mravný, znamená obsahový aspekt, nikoli aspekt svědomí.
• Svědomí se zabývá tím, co je a co není morální. 

Svoboda svědomí a její meze 

• morálně nutné je jednání v souladu se svědomím, i když s bludným svědomím, neboť co je správné, je mi dostupné vždy jen prostřednictvím mého, byť možná chybného soudu
• svoboda svědomí nachází své meze ve svobodě druhých (např. odmítnutí transfúze krve pro své dítě z náboženských důvodů), u tohoto je důležité rozlišovat:
• a)bránění někomu, aby jednal podle svého svědomí (je morálně oprávněné)
• b)nucení někoho, aby dělal něco proti svému svědomí
• jestliže někomu bráním v tom, aby jednal v souladu se soudem svého svědomí, ponechávám jeho rozhodování nedotčeno, beru mu však vnější možnost své rozhodnutí provést

Problematika „omylu svědomí“ 

• bludné svědomí=jednající osoba může pokládat nějaký čin za správný, třebaže správný není
• omyl svědomí může být zaviněn např. záměrným opomíjením důležité informace (omyl s. je zde plodem nedbalosti), omyl z nedostatku informací, omyl založený na špatných emocionálních postojích, zvycích, nedostatku empatie
• vina omezuje nárok na svobodu svědomí.

Existencialistická etika „autenticity“ 

• Existencialistická etika vybízí k existování. Subjekt má absolutní volbou sebe vystoupit z neautentičnosti a upadlosti průměrného každodenního pobytu, má převzít autentické konečné a kontingentní „moci být“, má se rozvrhovat ve své autentické možnosti a tento projekt osvědčovat v konkrétní situaci. Existence se při tom vztahuje buďto spíše na jednotlivce nebo se spíše chápe dialogicky.
• pro existencialismus je charakteristické situační pojetí etiky, hodnoty étosu či obecné normy se buď výslovně odmítají, nebo se alespoň silně relativizují
• (vše je dovoleno, člověk sám rozhoduje o tom, co je morální, ale člověk je za to také zodpovědný. Existence je podstatou člověka. Tzn., že člověk není dán předem, ale tvoří sám sebe ve své svobodě, v aktech svých voleb. Za své jednání je absolutně zodpovědný-Sartre)

Heteronomie svědomí

• heteronomie definována jako: „životní postavení jedince nebo skupiny, kteří se řídí mravním zákonem uloženým zvenku.“ Toto předpokládaly empirické etiky, hlavně hedonisté a také eudaimonisté. Hedonismus je označení etického směru, který klade slast jako nejvyšší etický princip. Jde o teleologické zdůvodnění tohoto etického principu s odkazem na lidskou přirozenost; to co je přirozené, je i dobré a přirozený účel lidského jednání je spatřován v dosažení slasti, rozkoše. Mravním zákonem se tedy stává motivace libosti a nelibosti, zákon jednání je předem daný přírodní zákon, který determinuje člověka.

Autonomie svědomí

• Autonomie svědomí znamená: Nikdo nás nemůže k něčemu morálně zavázat, jestliže my sami nemáme vědomí, že jsme k tomu zavázáni. To proto, že kategoricky zavazující mravní zákon je podle své povahy zákon, který se vyjevuje a konkretizuje v daném svědomí. Vnější, objektivní pravidla nabývají striktně morálního významu jen potud, pokud je uzná vlastní svědomí. 
• Zastáncem autonomie svědomí byl i Tomáš Akvinský, i když tento pojem ještě neexistoval.
• Pojem autonomie jak jej známe, zavádí teprve Kant, převzal jej z politicko-právní oblasti a začal ho používat ve filozofii, čímž tento pojem získal přenesený význam.  Rozum je nezávislý (autonomní) na jakémkoli vnějším vlivu. Pro Kanta je tedy autonomie nejvyšším principem mravnosti, neboť mravní zákon nevyjadřuje nic jiného než autonomii čistého rozumu. Mluvíme-li o autonomii svědomí, akcent je především na tom, že povinnost a dobro v striktně morálním smyslu mohou být určeny jedině osobním svědomím a žádnou vnější instancí. 

Teonomie svědomí

• Mnozí křesťané požadují podřízení vůle nikoli rozumu (svědomí), nýbrž vůli a příkazům Boha. Tedy namísto autonomie prosazují teonomii.

Článek Svědomí – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Role rozumu v etických koncepcích

• Platón: rozum ovládá afekty jako vozataj koně (paralela k činnosti polis), pouze rozumem se lze přiblížit k dobru a spravedlnosti
• Aristoteles: rozum vstupuje do afektů, nejvyšším cílem lidského jednání je štěstí, které spočívá v jednání v souladu s rozumem
• Stoa, Kant: rozum přemáhá afekty, šťastný a spokojený života je v souladu s logem
• Augustin: rozum (osvícená mysl) správně rozlišuje mezi předměty touhy (přirozené žádosti, světem božského řádu, touha po pozemských věcech je postupně vytlačena touhou po nebeských
• Hume: rozum má vůči empirickým afektům podřízenou instrumentální funkci – hledá nejvhodnější prostředky k dosažení cílů jednání, rozumový argument nestačí k ustanovení mravního zákona (nelze usuzovat z toho co je, na to, co být má)

Praktický rozum versus rozum teoretický 

• praktický (Aristoteles, Akvinský): vztahuje se k jednání, tedy zkoumá lidská jednání a jejich produkty; souvisí s přirozeným zákonem, vychází z obecných a nutných principů a konkretizuje je na příslušné situace; principy-dobro a zlo se vylučují, rozum rozeznává 3 typy bona humana, tedy toho, co je pro člověka dobré (zachovat sám sebe, zachovat druh, specificky lidská dobra – poznání boha, pravdy); praktický rozum zkoumá regulativní principy
• teoretický – podle Aristotela se zabývá proměnlivými a neproměnlivými jsoucny; nezávislý na zkušenosti, proniká do podstaty věcí, poznává pravdu X Kant
• teoretický a praktický rozum nejsou dvě schopnosti, ale dvě činnosti téhož rozumu

Pojem afektu

• vzniká z emočního napětí, moderní pojetí afektu: afekt je silná, prudká reakce (afekt vede k jednání)
• podle Aristotela: „jev duše“, který předchází rozumu
• druhy afektů: žádost, hněv, strach, odvaha, láska, nenávist, stesk, žárlivost, soucit atd.

Klasické koncepce etiky „ovládání afektů“

Pojetí afektu a rozumu:

• rozum ovládá afekty/vášně jako kormidelník řídí loď (Platon, racionalismus)
• Člověk je složený ze 3 složek: rozum, vznětlivost (efektivita, emocionalita, vůle), žádostivost= vozataj a koně. Složky by měly vytvářet harmonickou jednotu. Dobrý člověk je rozumný, vznětlivý i žádostivý.
• Dialog Faidros: dvojspřeží drží vozataj, jede oblohou, jeden kůň je žádostivost, druhý je vznětlivost, vozataj je rozum. Má zodpovědnost za oba koně. Žádostivost je třeba omezit a vznětlivost je třeba povolit, využít.
• rozum má přemáhat afekty/vášně a snažit se, aby jejich vliv byl co nejmenší (stoicismus, rozvíjí Kant)
• Zdařilý šťastný život je oproštěný od afektů. Afekty nás odvádějí od myšlení. Afekt je chybný úsudek rozumu. Rozlišovali to tak, že dobré je jen to, co je v naší moci. To ostatní je špatné. Život v souladu s logem. Ideální stav je APATHEIA = oproštěnost od pathosu (afektu).
• rozum má vstoupit do afektu, afekty se stanou rozumnými (etika ctností, Aristotelés)
• Emoce, vášně, afekty mají velký vliv na naše jednání /rozhodování, naše emoce mohou být kultivovány tak, že když se naše výchova podaří, budou i naše cítění/ afekty správné, dobré.
• Afekty nejsou špatné ani dobré, je třeba je správně využívat
• Střednost – to co leží uprostřed mezi 2 špatnými extrémy, př. Moc strachu – zbabělost  X málo strachu – bezhlavost. Uprostřed je správné cítění strachu k dané situaci. 
• Lidé, co mají praktickou moudrost, fronésis, jednají přiměřeně. Když se budeme s těmi lidmi stýkat, naučíme se to samy. 

Pozitivní role afektů

• afekty naplňují náš život barvami, láska je též afektem a přitom patří mezi důležité atributy lidského života, afekty ukazují ostatním lidem, co cítíme a ostatní se podle toho mohou k jednotlivci chovat (vidím, že jsi naštvaná – nechám tě být); další z pozitiv je alarm pro uchování života – bojíme se – utečeme

Láska a přátelství

Láska

• Éros-láska, která po něčem touží (podle Platóna chce něco vyššího 
• Filia – vzájemná láska mezi přáteli
• Agapé – láska pečující, nesobecká (různé city lišící se předmětem, – mateřská, k vlasti)
• Sorge – příbuzenská láska, souvisí s agapé, v antice má význam dlouhodobé oddanosti

Přátelství

• nutnou součástí lidského života (člověk je živočich společenský- ve vztahu k člověku dojde k naplnění)
• užitečnost a příjemnost nejsou pravými důvody přátelství
• přátelství je dobro – své přátele máme rádi kvůli jejich dobrům (nejdokonalejší forma)
• je třeba neustále ho potvrzovat a pečovat o něj, vytváří se jakýmsi sdílením života, tudíž nelze udržovat na dálku (Aristoteles)

Dějiny lásky:

• Empedoklés – láska a svár
• Platón – ideální láska směřuje k Dobru
• Scholastika – dobrotivá láska
• Novověk – éros a agapé.

Článek Rozum a afekty – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Ontologické a kosmologické zakotvení etiky – klasické filosofické koncepce:

• Ontologické – Zlo je něčím absolutním – je ontologicky původní, nedeterminované, – teorie manichejců, existuje absolutní princip dobra a zla, celá skutečnost je odvěký boj mezi principem dobra a zla. Leibniz, racionalisté – zlo je ontologický limit – zlo existuje pouze na úrovni jednotlivých omezených věcí, ne na úrovni celku.

Problematika teleologie

• Teleologická etika (užitečnost) – u tohoto směru se etická správnost posuzuje podle konečného výsledku. Patří sem především utilitarismus (Mill, Bentham), podle něhož žádné jednání není špatné či dobré. Záleží, jaké přinese účinky, co největší užitek, štěstí pro co nejvíce lidí. Utilitarismus je sice praktický, ale má mnoho výhrad. Dopady lze málokdy odhadnout dopředu. Utilitarismus rozeznává menší a větší zlo a menší a větší dobro. Utilitarismem si nelze vysvětlit některé činy (např. Husovo rozhodnutí neustoupit, přestože opačný způsob by se mu vyplatil).
• teleologické teorie jako utilitarismus, hédonismus jsou egoisticky zaměřené, tedy postrádají nějakou obecnost (často jsou zaměřeny jen na individuum)
• X naproti tomu deontologie je tak obecná, že nerozlišuje jednotlivosti, vraždu přeci nemůžeme hodnotit stejně jako krádež (Vždy to však vhodné není a musí se řešit tato strnulost. Ne vždy je dobré mluvit vždy pravdu, vždy dodržovat sliby, vždy prospívat ostatním, vždy napravovat chyby druhého, vždy vyjadřovat vděčnost, vždy spravedlivě rozdělovat dobro apod. Existují totiž mimořádné podmínky pro nedodržování. Deontologickým systémům je vytýkána strnulost a víra v mravní řád.)

Původ zla

• Bůh je také původce zla (X to už by ale nebyl absolutně dobrý, zlo existuje za nějakým účelem, zlo samo o sobě má ontologický charakter)
• Dualismus (manicheismus)-vedle dobra, existuje také zlo; svět jako kolbiště dobra a zla 
• Monismus-zlo neexistuje, je součástí dobra, hodnotící kritérium dobro a zlo je zavádějící

Theodiceje:

• Augustinova: zlo je tedy privací – je to špatná funkce něčeho, co je samo o sobě dobré, zlo nemůže existovat samo sebou, proniká do světa, když se některý člen (vysokého nebo nízkého postavení) sám vzdá své role v božském plánu a přestane být tím, čím být má
• Irenejova: theodiceou zušlechtění duše – lidé nejsou stvoření jako dokonalí, ale jako vyvíjející se k dokonalosti 
• různé typy zla představují různé filosofické problémy; obvykle se zlo dělí na:
• Mravní: vzniká činy, za které jsou zodpovědné skupiny a jednotlivci, kteří způsobují utrpení nebo škodu; zahrnuje skutky jako krádež, lež a závist, stejně jako zlo způsobené některými politickými systémy (vyvražďování Židů)
• Přirozené: vzniká díky událostem, které působí utrpení, ale které lidé nemohou téměř ovlivnit, jako jsou např. zemětřesení a nemoci (AIDS, rakovina)
• někteří dále dělí zlo na: 
• fyzické – vztahující se k bolesti jako takové a k mentálnímu napětí
• metafyzické, které odkazuje k nedokonalosti a nahodilosti jako průvodním znakům vesmíru

Debata o významu výrazů „dobro/é“ a „zlo/é“ v analytické etice

• G. E. Moore – definovat lze jen složené pojmy, tzn. jen ty, které se skládají z několika prvků; pojem „dobré“ není vůbec složený; dobré je proto nedefinovatelné, je to jednoduchý, intuitivně postižitelný obsah (intuicionismus)
• A. J. Ayer – mravní slova podle něj nemají žádný mravní význam, jejich funkcí je vyjadřovat emoce, vyjadřujeme určité city a snažíme se vyvolat podobné u druhých lidí; „dobré“ je tedy výraz pro morální pocit, tak jako „au „ je výraz pro pocit bolesti (pozitivismus/emotivismus)
• Ch. L. Stevenson – mravní slova mají primárně apelativní funkci, podněcující, přesvědčující; užíváme jich, abychom působili emotivně na druhé (emotivismus)
• R. M. Hare – „dobrý“ má dvě složky: deskriptivní (proměnná) týká se popsatelných vlastností různých předmětů; a preskriptivní (hodnotící) je konstantní; říká, že je nemožné redukovat preskriptivní složku na deskriptivní jako to dělají jiné pozice; užívání slova v mravním smyslu se vztahuje k lidskému a používáme univerzalizaci, kterou provádíme zobecněním deskriptivních složek, záleží na našem rozhodnutí (decisionismus)

Moderní filosofie hodnot

• Hodnota – definice, Schelerovo a Hildebrandovo pojetí
• Definice hodnoty: přesvědčení o způsobu života, který je vhodný a žádoucí pro jednotlivce i celou společnost; to, co je důležité, cenné, preferované s ohledem na lidské jednání 
• Axiologie=teorie hodnot
• Druhy hodnot – smyslové potěšení, city, duchovní (př.krása, spravedlnost), náboženské
• Materiální etika hodnot-vznikla v rámci fenomenologické filosofie
• základní tezí je, že vztah racionálně poznávajícího zření podstaty k podstatě je stejný jako vztah iracionálně poznávajícího cítění hodnot k hodnotě 
• hodnoty nelze racionálně postihnout, jsou iracionální (důležité cítění hodnot)
• mnozí zastánci soudí, že existuje absolutní řád hodnot o sobě = apriorně strukturovaný svět hodnot
• dějinně proměnlivé nejsou hodnoty, ale naše cítění hodnot

Dietrich von Hildebrand:

• hodnota je něco , co v člověku vyvolá nějakou odezvu, co je pro něj důležité ; subjektivně uspokojující (z tohoto hlediska kritizuje Schelera), jsou lákavé a pomíjívé ; hodnota je výzva, vede spíše k sebezřeknutí se 

Max Scheler:

• utvořil hierarchii hodnot, 4 roviny od nejnižšího po nejvyšší
• Hodnoty příjemné a nepříjemné, které jsou motivovány libostí a nelibostí
• Hodnoty vitálního cítění-zdravé, mladé, nemocné
• Duchovní hodnoty-morální, právní, estetické, hodnoty pravdivého
• Hodnoty posvátna a neposvátna
• mravní hodnoty implikují povinování, tedy cítím-li nějakou mravní hodnotu, cítím také, že má být uskutečněna, toto povinování nabývá charakteru imperativu
• hodnoty jsou u Schelera samy o sobě platné, objektivní cílové obsahy lidské snaživosti- objektivní apriorismus hodnot

Hodnoty ve filosofii

• Hodnoty jako metaforu zavedl do filosofie německý myslitel Rudolf Hermann Lotze v polovině 19. století, aby naopak vyjádřil to, čím se naše hodnocení řídí nebo orientuje. Na rozdíl od starších pojmů dobra a zla nebo ctnosti a neřesti, které mají absolutní povahu (buď – anebo, ano nebo ne), počítá pojem hodnot s tím, že i naše hodnocení bývají odstupňovaná (více – méně, lepší – horší) a často vycházejí z porovnávání.
• V běžném životě musí člověk neustále hodnotit a vybírat, a i když neví, co je dokonale dobré (levné, kvalitní, spolehlivé, úsporné, zdravé, etické atd.), obvykle se dokáže zorientovat v tom, co je lepší a co horší. Dává jedné věci přednost před jinou a dovede to i zdůvodnit nebo aspoň vysvětlit; proto se někdy hovoří o preferencích. Asi tak, jako horolezec nemusí mít před očima vrchol, který chce zlézt, ale vystačí si s průběžnou orientací směru, například „vzhůru – dolů“. Hodnotami pak Lotze rozumí jakési úběžníky, myšlené vrcholky či krajnosti žádoucího, tedy toho, za čím jdeme („kladné hodnoty“), anebo naopak nežádoucího, toho, čemu se vyhýbáme („záporné hodnoty“).

Sociologie hodnot

• Jak upozornil Jan Patočka, je však důležité mít na paměti, že se jedná o myšlené, ideální úběžníky, ne o věci, které „někde existují“ samy o sobě. „Hodnoty se projevují jen v hodnocení a tvoří se v jeho průběhu, za chodu, v závislosti na celé axiologické zkušenosti“. Podle Clyde Kluckhohna a T. Parsonse hodnoty nelze chápat jako „chtěné věci“, nýbrž jako „představy o žádoucím (desirable)“.
• Hodnoty tedy nelze chápat úplně odděleně, nýbrž vždy tvoří uspořádané soustavy, hierarchie hodnot. Tak se také nejčastěji zkoumají v sociologii: v dotazníku se od respondentů žádá, aby připravený seznam obecných hodnot zhodnotili, to jest uspořádali. Na základě takových výzkumů se pak hovoří o hodnotové orientaci (např. na úspěch, moc, rodinu a podobně).
• Jakožto výsledek (něčího) hodnocení je hodnota v tomto smyslu vždy hodnotou pro někoho, a má tedy subjektivní ráz. Zkušenost nicméně ukazuje, že hodnocení různých lidí se často podobají nebo dokonce shodují, zejména pokud tito lidé patří do téže společnosti, k téže kultuře nebo mají společné zkušenosti. Výchova a obecná kultura, v níž člověk vyrostl a žije, má tedy na jeho hodnocení značný vliv a soustava hodnot je naopak charakteristikou určité kultury. Společenské a kulturní hodnoty se někdy vyjadřují ve společenských a kulturních normách a společnost pak může více či méně důrazným způsobem vymáhat jejich dodržování.

Univerzální hodnoty

• Lze-li mluvit o hodnotách určité skupiny a kultury, vzniká otázka, zda jsou nějaké hodnoty společné všem lidem čili univerzální. Některá emotivní „hodnocení“ – například odpor k hadům a pavoukům – jsou patrně vrozená a máme je společná i s některými primáty. Jsou to ovšem spíš instinktivní obranné reflexy, součást „pudu sebezáchovy“ než skutečná, to jest racionální a uvážená hodnocení. Ovšem už sociologické výzkumy hodnotových orientací nutně předpokládají, že lze sestavit seznam více méně obecných hodnot, jež mají u různých lidí jen rozdílné váhy či platnost.
• Na druhé straně také víme, že příslušníci různých kultur se často liší právě ve svých hodnoceních. Tak se v současných západních společnostech dává přednost jednotlivci před skupinou (např. rodinou jako celkem), kdežto v tradičních společnostech a v soudobém islámu tomu bývá naopak. Podobné rozdíly lze najít i v hodnocení majetku, cti, věrnosti a podobně.
• Diskuse o hodnotách dostává v posledních letech velmi praktický ráz, zejména ze dvou důvodů:
• díky migraci se stále častěji setkávají příslušníci různých kultur a jejich hodnocení se tak často střetávají;
• s uvolňováním společenských norem nabývá na významu sebekontrola a hodnotové a etické postoje jednotlivců, zejména všude tam, kde hrozí zneužití svěřených prostředků a moci.

Článek Dobro a zlo – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

Pojem jednání

• jednáními se rozumí události vyvolané vědomě a záměrně osobami 
• (ale ne všechny procesy, které vycházejí od osob, jsou zároveň jednáními – kýchnutí, mrznutí atd.; naopak záměrná opomenutí musí být považována rovněž za jednání; jednání, která jsou započata pod nátlakem či za snížené příčetnosti, vykazují zase nižší stupeň záměrnosti, a proto mají redukovaný charakter jednání)

Analýza lidského jednání

• významným faktorem je zde úmysl jednajícího 
• změny způsobené jednáním a stavy, které z těchto změn plynou, jsou následky jednání
• následky jednání podstupují pak morální posouzení jednání (pro morální posouzení nějakého jednání mají význam jen ty následky, které můžeme jednající osobě připsat, nebo za něž může být činěna odpovědnou)
• může být činěna odpovědnou jen za to, co pro ni v nějakém smyslu bylo předvídatelné (při morálním posuzování jednání se tedy musíme ptát, zda bylo vůbec možné předvídat následky, s jakou pravděpodobností je bylo možné očekávat, zda je jednající osoba v zásadě mohla předvídat, zda je opravdu předvídala)

následky se rozlišují na: 

• zamýšlené
• nastalé 
• Princip dvojího účinku: Je dovoleno zapříčinit jednání, z kterého bezprostředně pochází dvojí účinek, jeden dobrý, druhý zlý, pokud je dobrý účinek zamýšlen, zlý je z přiměřené příčiny připuštěn. (léčba s vedlejšími účinky).
• jednání a jeho následky mohou být spojeny také prostřednictvím jednání jiné osoby
• opomenutí jednání (není to samé jako neuskutečnění jednání) – osoba ví, že by něco mohla vykonat, ale neudělá to)
• lidské jednání se vždy vztahuje k nějakému cíli -> dvojí zaměřenost k cíli; Aristotelés popsal rozdíl mezi konáním a jednáním. Konání se vztahuje k dílčímu cíli, který má stále ještě povahu prostředku, zatímco pro jednání je charakteristické, že se vztahuje na poslední, obsažené cíle. Jednání je vždy určováno představou dobrého života 

Vztah tří různých rovin lidské činnosti

• Teorie-poznání (účel sám o sobě, poznání pro poznání)
• Praxe- jednání (cíl spadá v jedno s uskutečněním jednání)
• Poesis-tvoření (vytvářející jednání – účelově racionální jednání)

Pojem svobody

• svobodou se rozumí sebeurčování; nepřítomnost determinace k nějakému jednání
• svoboda je předpokladem morálního jednání a morálního souzení; etika se zabývá jednáním, které lze ospravedlnit a za které lze nést odpovědnost a odpovědný je ten, kdo si sám určuje své jednání
• Má svoboda X svoboda druhého člověka. Svoboda je přirozeně omezována, žijeme ve světě s ostatními lidmi, na které bereme ohled (omezujeme své možnosti).
• Svoboda ve smyslu nasazování vlastní svobody – sám sebe určuji svobodně, omezuji svou vlastní svobodu pro své bližní – toto „omezování“ svobody je pro člověka přirozené.

Druhy svobody

• svobodu jednání – vnější prostor pro jednání člověka; neexistují žádné překážky, které by nám bránili uskutečnit to, co chceme; tato je podmíněna fyzickými a duševními schopnostmi, majetkem, sociálními předpoklady (svoboda „od“)
• svobodu rozhodování (svobodu vůle) – vnitřní prostor (psychický); způsobilost osoby volit si vhodné prostředky k uskutečnění obsáhlejších cílů nebo životních plánů; nejde zde o překážky, ale o motivy (svoboda „pro“)
• u obou těchto svobod jde o prostor svobody, v němž se nám nabízejí různé možnosti; jsou zásadně empirické, je uzavřena v přírodně-kauzálních souvislostech
• o tyto svobody jde v moderních lidských právech (hlavně o svobodu jednání), které jsou jakožto práva na svobodu obrannými právy proti nátlaku a mají zaručovat prostor pro jednání; velmi eticky významné, neboť nás zavazují, abychom respektovali svobodu jednání a rozhodování druhých lidí
• svobodu transcendentální – způsobilost vázaná na možnosti (Kantovský pojem), čistý rozum se sám ze sebe stává rozumem praktickým, překračuje empirickou kauzalitu, je tedy nezávislá na veškeré přírodní kauzalitě, určuje sama sebe jako čistou vůli svými vlastními zákony, vychází z autonomie, která je podmínkou všech maxim, jež se mohou shodovat s nejvyšším praktickým zákonem jedině pod touto podmínkou

Determinismus

• neexistuje nic jako svoboda vůle a jednání
• vše, co lidé dělají jen kauzálně vyplývá z podmínek, které jsou základem jejich jednání (podmíněnost může být fyzikální, biologická, psychologická…)
• pocit nenucenosti k určitému jednání je pouze klam
• přísný determinismus by znamenal ztrátu smyslu etické reflexe
• ačkoliv stávající vědění není dostačující k objasnění všech příčin našeho jednání, principiálně je to možné

typy determinismu:

• fatalismus – nutnost přináší osud 
• mechanický determinismus – veškeré děje dány jen silami hmotných částic 
• psychologický determinismus – determinují nejsou vnější vlivy, ale stavy mysli a duše, které tlačí vůli k nějakému rozhodnutí, jinými slovy: motivy. 
• fyziologický determinismus – určujícími silami jsou reflexy 
• teologický determinismus – hybným momentem je Bůh, který determinuje vůli člověka. 

Indeterminismus

• v přírodě probíhají procesy podle určitých zákonitostí, ale přesto existuje svoboda lidské vůle a jednání
• -indeterministé se odvolávají na nepochybnou zkušenost, že v některých situacích jsme plně spontánními autory svých činů 
• Nejčastějším postupem při dokazování svobody lidské vůle je odkaz na vnitřní vědomí sebe sama. O tom, že jsme to my sami a nikoli nějaké vnější síly, kdo se rozhoduje, svědčí naše vědomí, které nás ujišťuje o tom, že máme na vybranou, a že jsme si mohli zvolit něco jiného, než jsme zvolili. Po volbě cítíme uspokojení z dobrého rozhodnutí, nebo nespokojenost a výčitky kvůli chybnému kroku, kterého jsme se dopustili. To všechno ukazuje na naprosté vnitřní přesvědčení o našem vlastním svobodném rozhodování. Jiný přístup k dokazování svobody vůle je poukaz na nemožnost mravnosti bez svobody (viz Kant).
• I. Kant – člověk je přírodní bytostí, ale má zároveň vědomí morálního principu = tohle v sobě nacházíme jako fakt. Máme vědomí mravního příkazu („nezabiješ…“) – ale to je v jiné dimenzi = nelze dokázat, ale musíme jí předpokládat (= postulovat-postulát praktického rozumu).

Pojem vůle

• síla jednat podle vlastního přesvědčení
• schopnost, která dává člověku možnost uváženě zvolit mezi vícero možnostmi za účelem dosažení posledního cíle. 
• Cílem člověka – podle Aristotela – blaženost, dokonalé dobro. Problém: co bývá za dobro považováno a jaké prostředky se k dosažení dobra volí. – svoboda tedy není vzhledem k poslednímu cíli, ale vzhledem k prostředkům vedoucím k dosažení tohoto cíle
• vůle je vlastnost duše nutně doprovázející rozum, který je také vlastností duše
• každé dobro, pro které se člověk rozhoduje, musí být poznané, jinak by se vůle rozhodovat nemohla; úkon rozumu musí předcházet úkon vůle
• Zatímco tomisté upřednostňují rozum, scotisté dávají přednost vůli – Tomisté říkají, že rozum má obecnější předmět (jsoucno jako takové) a tudíž implicitně zahrnuje i dobro. Jako takový je tudíž vyšší. Podle skotistů je zase rozum pouhou podmínkou, předstupněm k cestě za pravou hodnotou – dobrem, což je otázka vůle 
• Smyslová žádostivost se zabývá smyslovým dobrem. Vůle se naproti tomu často rozhoduje pro věci, které smyslovým dobrem nejsou, za cílem dosažení nějakého dobra obecného, tedy nikoli smyslově dostupného.
• Formálním objektem vůle je dobro.

Autonomie a heteronomie

• Autonomie – „vlastnost vůle být sama sobě zákonem“ – člověk se ze své vlastní svobodné vůle podřizuje příkazu mravního zákona, který nalézá v sobě samém. „svobodná vůle a vůle podřízená mravním zákonům znamená totéž“.
• Autonomie = svézákonnost ve smyslu sám sobě ukládat zákon.
• Heteronomie – vůle se podřizuje zákonu přírodních příčin – sleduje libost, prospěch, pudy, vyhýbá se nelibosti, neprospěchu atd. Je to takové určování mého chtění s rozhodováním kdy to nejsem já kdo určuje cíle (např. jako jiné vnější autority)
• Kant označil protiklad mezi svobodou a determinismem za antinomii.
• Antinomiemi rozuměl Kant rozpory, do nichž se dostává rozum, když promýšlí určité otázky důsledně až do konce. Řešení antinomie svobody a determinismu spatřoval Kant v následujícím modelu: Člověk je na jedné straně vždy svobodný, protože je duchovní bytostí. Jelikož však není čistě duchovní bytostí, nýbrž celkem složeným ze dvou částí, platí vždy i pro něj přírodní zákony, pokud je také bytostí tělesnou. Kant odmítá tvrzení, že ve světě musí každé působení vzniknout buď z přírody, nebo ze svobody. Podle něj je správnou otázka, zda se nemůže spíše v různém ohledu obojí odehrávat na jedné události zároveň. Zde přistupuje do hry Kantova teorie poznání: Pokud se na lidské jednání díváme z empirického hlediska, vidíme pouze nutnou souvislost přírodních jevů.
• Naše smyslová zkušenost nevidí nic víc. Každý jev ale musí mít svůj základ, musí být jevem nějaké „věci o sobě“. K této „věci o sobě“ sice nemůžeme naším teoretickým poznáním proniknout, ale musíme ji předpokládat. V rovině „věcí o sobě“ je pak lidské jednání myslitelné jako čistá spontaneita. Svoboda tak podle Kanta neznamená svobodu od determinace přírodní kauzalitou, nýbrž znamená svobodu k jednání podle rozumu.
• V centru Kantovy etiky stojí myšlenka, že svoboda je totéž co morální autonomie. Pojmem
• autonomie rozumí Kant morální sebe-určování vůle (vůle je sama sobě zákonem). Toto sebeurčování vůle a jednání podle obecných zákonů praktického rozumu jsou podle Kanta dvě strany jedné a téže mince: „Autonomie vůle je jediným principem všech morálních zákonů a jim přiměřených povinností“ (Kant: Kritika praktického rozumu). Kdykoli je naopak naše vůle vedena vnějšími cíli (nikoli svými vlastními), nemají její maximy zavazující platnost – Kant pak hovoří o heteronomii vůle (něco vnějšího, cizího jí ukládá zákony).
• Nomos – řec. Zákon.

Článek Jednání, vůle, svoboda – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Filozofie

Přidal(a): Martin Matura

• etika je filosofická disciplína zabývající se morálním jednání

Pojem etiky

Původ a význam slova etika:

• výraz etika začal užívat Aristoteles, který etiku ustanovil jako samostatnou filosofickou disciplínu (vedle teoretické filosofie, která se zabývá proměnlivými a neproměnlivými jsoucny, je praktická filosofie zkoumající lidské jednání a jejich produkty, sem patří etika, politika a ekonomie)
• výraz je odvozen z řeckého ethos (mrav, zvyk, obyčej- 1.varianta významu-jednání je ve shodě s platnou morálkou), dále se z ethosu stává éthos (charakter -2. jednání má svůj základ v moralitě, v mravnosti jednajícího; toho, kdo jen slepě neposlouchá příkazy, ale kdo si navykl konat dobro z vlastního přesvědčení)

Předmět etiky:

• morálka a moralita
• etické otázky se od morálních otázek liší v tom, že se nevztahují na singulární jednání, ale ptají po morálním principu, na kritérium posuzování morálního jednání, zkoumají podmínky obecné závaznosti podmínek morálních norem a hodnot

Cíle a úkoly etiky: 

• Úkolem filosofické etiky je kriticky osvětlit předpoklady obsažené v předporozumění, upřesnit je a eventuelně korigovat, tedy jde o filosofickou rekonstrukci běžného předporuzumění 
• pokouší se určit, co nám dovoluje označovat určité jednání jako morálně správné či morálně špatné  
• etika není sama morálkou, ale pojednává o morálce 
• nevynáší morální soudy v jednotlivých situacích, ale analyzuje specifickou povahu a strukturu těchto soudů a jednání
• etika je teorií praxe a jejím cílem je morálnost této praxe
• objasňuje strukturu morálních jednání a soudů a tímto je za rámcem každodenní praxe a směřuje k tomu, co je základní a principiální
• sama nevynáší morální soudy o tom, co je zde a nyní třeba dělat, spíše zprostředkovává náhled, jak je nutné jednat, aby jednání mohlo být uznáno za morální
• zprostředkovává především schopnost kriticky posuzovat sebe sama ve vztahu ke svým minulým i budoucím jednáním a dále schopnost kriticky prozkoumávat normy, které doposud přijímal jako samozřejmé

Základní metody etiky: 

Obecná etika – zkoumá lidskou praxi s ohledem na podmínky její morálnosti; etické principy, k nimž obecná etika dospívá, se týkají lidské praxe jako celku 

X

Aplikovaná etika – obecné principy jsou aplikovány na určité speciální oblasti lidského jednání a lidského života (vzniká řada disciplín) 

Niklase Luhmann : „Etika je reflexivní teorie morálky.“ Pojem reflexe ve dvojím smyslu.

Reflexe morálky a morálního jednání může tedy znamenat dvě věci: 

• zamýšlení se nad něčím
• systematické zamýšlení se nad morálním jednáním (nad mravy, hodnotami a kritérii morálnosti – normativní etika (úkolem je především zdůvodnění morálních norem a jejich nároku na platnost – jak má člověk jednat; snaží se objevit základní normy, které budou brány jako všeobecně platné)
• zrcadlení se, odraz něčeho
• zachycování existujících přesvědčení o tom, co je dobré a co je zlé, tedy popis morálních představ a tradic, popis důvodů, které lidé uvádějí pro svá jednání – deskriptivní etika (jak lze popsat a analyzovat lidskou praxi jako empirickou událost, nesnaží se zjišťovat, co je a není správné)
• př: Deskriptivní etika pouze popisuje počet potratů, které jsou v určité společnosti prováděny a uvádí důvody, kterými tato společnost umělé potraty obhajuje. Normativní etika jde jakoby o krok dál. Klade otázky: Je vůbec správné podstoupit umělý potrat? Za jakých okolností? Nebo: Jsou důvody, které ta a ta společnost uvádí na obhajobu umělých potratů, vůbec správné?
• normativní etika používá informace deskriptivní etiky o morálních situacích a přesvědčeních jako výchozí materiál pro své zkoumání

Metaetika

• Jako metaetika bývá většinou označován směr v etice, který se od počátku 20. století začal šířit v anglosaském filosofickém prostředí. Tito tzv. analytičtí filosofové se především zabývali analýzou každodenního jazyka morálky. Namísto otázky „Je to správné?“ apod. se začali ptát „Co znamená, když řeknu, že je něco správné?“, „Co to dělám, když tvrdím, že je něco morálně dobré?“ apod.
• Důraz je kladen na výzkum toho, jakým způsobem se užívají výrazy jako „dobrý“, „povinnost“, „svědomí“ atd. 
• Tato analytická etika (metaetika) byla především reakcí na proud myšlení, který hlásal, že veškeré výroky o morálce nemají ve skutečnosti žádný jazykový význam.
• Výraz „metaetika“ se ptá, jakým způsobem hovoří etika jako věda o svém předmětu. Teorie, která zkoumá strukturu etické reflexe samotné. Meta = za (řec.), – meta etika = to, co je za/nad etikou.

4 výrazové roviny výroků:

• Morální výroky – obecné či konkrétní normativní (hodnotící) věty prvního řádu, které vystupují v každodenní praxi a vyjadřují určitý požadavek nebo zákaz. Např.: ,,Měl bys pomoci druhému v nouzi“, ,,S poctivost nejdál dojdeš“, ,,Krást se nemá“.
• Metamorální výroky – Deskriptivní věty prvního řádu, které popisují a analyzují morální tradice, přesvědčení a způsoby jednání. Nepřikazují žádné jednání a nevyjadřují morální hodnocení. Např.: „Skalp je u indiánů považován za znamení statečnosti“, ,,Mnoho dnešních mladých lidí nemá úctu ke starším“ (Do této skupiny patří většina výroků analytické etiky – metaetika v 1. smyslu).
• Etické výroky – Normativní věty druhého řádu, které vyjadřují kritérium, podle něhož lze posuzovat morálnost jednání. Nepřikazují přímo konkrétní jednání, ale podněcují k určitému postoji při každém jednání. Např.: „Jednej tak, aby se zásada tvého jednání mohla stát obecným zákonem“, „Dobré je působit co nejvíce blaha pro co největší počet lidí“.
• Metaetické výroky – Deskriptivní věty druhého řádu, které popisují, analyzují a kriticky posuzují etické teorie a systémy. Např.: „Utilitaristická etika klade princip užitečnosti jako kritérium veškeré morálnosti. (Výroky metaetiky  v 2. smyslu)

Další etiky:

Etika autonomní: etické zásady si stanovuje sám člověk či sama společnost

Etika heteronomní: mravní pravidla a zásady jsou dané z vnějšku (od boha-teonomní etika)

Individuální etika: zabývá se morálními otázkami jednotlivce

Sociální etika: zkoumá mravní život různých společenství a sociálních skupin

Teologická a filosofická etika:

• Teologická etika – pochází z Bible, autorita náb. víry. Je racionální a snaží se vyvodit normy pro lidské jednání a praxi. Myšlenka stvoření s určitým účelem.
• Teologie, a zvláště pak katolická, morální teologie, zastává tzv. theonomní etiku (odvozeno od řeckého „theos“ – bůh a „nomos“ – zákon). Jinými slovy, teologie vztahuje všechny závazné normy jednání v posledku na boží vůli: Protože se Bůh zjevil ve svém Synu a skrze Ježíše Krista sdělil lidem svou vůli a svou lásku, je každý člověk povolán k tomu, aby ve svém životě následoval Krista, aby formu svého života orientoval podle božského předobrazu a touto cestou spojoval lásku k Bohu s láskou k bližním.
• Etika a morální teologie sdílí společný zájem na normativním založení morálního jednání. Etika se ale na rozdíl od teologie neodvolává na boží vůli jako na původce všech morálních norem. I z pozice teologie lze ale říci, že etické založení morálního jednání není přebytečné, nýbrž že je dokonce žádoucí, protože morální jednání je principálně vyžadováno od každého člověka, ať už je křesťanem, židem, muslimem či ateistou. Závaznost morálního jednání je tedy třeba každému člověku učinit zřetelnou bez odvolání se na náboženství. Je ale nepochybné, že tento morální náhled může být podstatně prohlouben právě díky náboženství.
• Podle křesťanství je Bůh absolutní autoritou morálky. Lidé morální zákon poznávají pomocí Bible, církevní tradice, Božského vnuknutí nebo skrze svědomí.

Pojem morálky:

Původ a význam slova morálka:

• „mos“ (pl. mores) znamená jak mrav, tak charakter
• morálka = souhrn obecně závazných pravidel jednání platných v určitém společenství lidí
• pojem morálka má blíže k pojmu ethos (mrav, zvyk): zahrnuje všechny systémy pravidel, které řídí určité společenství lidí a vyjadřuje to, co toto společenství lidí pokládá za obecně závazné; vztahuje se k určitému řádu; je spojena s obecným nárokem na platnost; prochází proměnou v průběhu dějin, jinak: soubor pravidel a norem, které předepisují, co je správné v morálním slova smyslu
• X moralita/mravnost: má blíže k pojmu éthos (charakter), tedy jako kvalita jednání, které se podřizuje určitému nepodmíněnému požadavku; je nepodmíněný požadavek užití své osobní svobody pro dosažení dobra; takové chtění dobra, ze kterého se stal náš pevný osobní postoj, jinak: vnitřní „puzení“ jednat správně / dobře v souladu se svědomím

Jean Piaget

• popsal rozdíly v různých stádiích vývoje v získávání mravního jednání 
• v počáteční fázi má dítě normy zvnějšku uložené (někdo mu říká, co se smí a co se nesmí) 
• přijetí těchto pravidel, zvnitřnění = autonomní morálka 
• lidské individuum zraje tím způsobem, že si samo uvědomuje, co je správné a nesprávné 
• člověk si sám ukládá povinnost dodržovat pravidla, která jsou dány vlastním svědomím

Různé koncepce původu morálky:

• Biologická koncepce – evoluční teorie, morálka je přírodním jevem-geneticky se zakódovaná morálka (ukázala se jako příhodná pro vznik člověka)
• Sociologická a kulturologicko-antropologická koncepce – morálka jako součást ideologie daného společenství
• Psychologická koncepce – př. Freud – funkcí morálky je omezit agresivní destruktivní potenciál
• Theonomní koncepce – původce morálky je Bůh (desatero)
• Filosoficko-etická koncepce – teorie společenské smlouvy, přirozený zákon, teorie morálního citu.

(Teorie společenské smlouvy –  Hobbes, Rousseau, Locke)

Hobbes (v knize Leviathan)

• vychází z přirozeného stavu – právo jednotlivce na všechno, a kdy jedinec touží po sebezachování, ale už ne po zachování druhých- tam, kde chybí jakékoli právo by mohla vzniknout válka všech proti všem
• existence v tomto přirozeném stavu by byla velmi nejistá, a proto se přirozené právo každého jedince převede na instanci nadřazenou, vzniká tím tedy suverénní moc, kterou má v rukou vlastních všech přirozených práv ostatních lidí (ten je výjimkou a své přirozené právo si ponechává), toto je přechod k právnímu stavu, který je výsledkem účelově racionálního kalkulu -”smlouva všech se všemi”

Rousseau (v knize O společenské smlouvě)

• původně žili lidé v neustálém boji všech proti všem, vznikem prostého přirozeného kmenového společenství se stává člověk teprve člověkem
• život člověka řídí obecná vůle společenství, která vyjadřuje skutečnou lidskou přirozenost
• pravá svoboda je ztotožněním se s obecnou vůli
• poutem společenství není kalkulující rozum, ale vzájemné soucítění lidí ->“základní společenská smlouva“
• pokles z tohoto přirozeného stavu je zapříčiněn odcizováním jedince od společného já
• v rousseauovské společnosti nerozhoduje ani tyran, ani jednotlivci prostřednictvím hlasování, obecnou vůli musí každý cítit

Locke

• rozum nechápe jako kalkulační schopnost, ale jako schopnost pochopit smysl a hodnotovou souvislost skutečnosti
• rozumné bytosti dokážou žít spolu více méně harmonicky i bez vedení vladaře či zákona, má důvěru v morální přirozenost rozumového člověka
• v mnoha případech žádnou společenskou smlouvu nepotřebujeme (manželství, rodina, přátelství), jinak je to v praktických situacích v běžném životě, proto potřebujeme parlament, soud a vládu
• úkolem parlamentu je vykládat požadavky přirozeného zákona
• společenská smlouva je v podstatě dohodou mezi námi občany, že si najmeme činitele, kteří budkou vykonávat určité úkoly, a že my se budeme podle jejich pokynů řídit, pokud jim ovšem nedáme výpověď
• úkolem vládních zaměstnanců je zajistit nám naše základní práva (právo na život, svobodu a majetek)
• souhlas ke společenské smlouvě je implicitní, a to tím, že užíváme statků a dober, které nám plynou ze sdíleného společenského a politického rámce

Pojem morální normy a hodnoty 

normy 

• sdílená ideální pravidla, jak se chovat v určitých situacích; ne vždy se tak chováme; podle závažnosti – obyčeje, zákony, mravy, tabu (něco, co je pro nás natolik nepředstavitelné, že pro to většinou není zákon)
• mohou se zdát iracionální, ale jsou nutné pro to, abychom se snadněji orientovali ve společnosti
• morální normy chrání a vyjadřují morální hodnoty (nezabiješ! –hodnota života)
• k získání norem je nutná socializace
• normy dělíme podle toho, koho se týkají:
• Univerzální-normy společné všem (užívání příboru)
• Alternativní-jedinec si je může volit
• Speciální-užívá je jen určitá vrstva nebo skupina, ostatní ji nepoužívají, i když ji mohou znát

Hodnoty

• hlubší než normy, přesvědčení o způsobu života, který je vhodný a žádoucí pro jednotlivce i celou společnost; to, co je důležité, cenné, preferované s ohledem na lidské jednání (život, praxe)
• k získání hodnot je nutná enkulturace
• hodnoty jsou něčím, co přesahuje jednotlivce i společnost, jsou trvalejší 
• dávají smysl našemu životu, každá kultura může trvat na tom, že její hodnoty jsou jediné správné – konflikt – nutné respektovat kulturní rozmanitosti
• (Hodnota – definice, Schelerovo a Hildebrandovo pojetí)
• Axiologie=teorie hodnot
• Druhy hodnot – smyslové potěšení, city, duchovní (př.krása, spravedlnost), náboženské
• Materiální etika hodnot-vznikla v rámci fenomenologické filosofie
• základní tezí je, že vztah racionálně poznávajícího zření podstaty k podstatě je stejný jako vztah iracionálně poznávajícího cítění hodnot k hodnotě 
• hodnoty nelze racionálně postihnout, jsou iracionální (důležité cítění hodnot)
• mnozí zastánci soudí, že existuje absolutní řád hodnot o sobě = apriorně strukturovaný svět hodnot
• dějinně proměnlivé nejsou hodnoty, ale naše cítění hodnot

Dietrich von Hildebrand:

• hodnota je něco, co v člověku vyvolá nějakou odezvu, co je pro něj důležité; subjektivně uspokojující (z tohoto hlediska kritizuje Schelera), jsou lákavé a pomíjívé ; hodnota je výzva, vede spíše k sebezřeknutí se 

Max Scheler:

• utvořil hierarchii hodnot, 4 roviny od nejnižšího po nejvyšší
• Hodnoty příjemné a nepříjemné, které jsou motivovány libostí a nelibostí
• Hodnoty vitálního cítění-zdravé, mladé, nemocné
• Duchovní hodnoty-morální, právní, estetické, hodnoty pravdivého
• Hodnoty posvátna a neposvátna
• mravní hodnoty implikují povinování, tedy cítím-li nějakou mravní hodnotu, cítím také, že má být uskutečněna, toto povinování nabývá charakteru imperativu
• hodnoty jsou u Schelera samy o sobě platné, objektivní cílové obsahy lidské snaživosti – objektivní apriorismus hodnot

Hodnoty ve filosofii

• Hodnoty jako metaforu zavedl do filosofie německý myslitel Rudolf Hermann Lotze v polovině 19. století, aby naopak vyjádřil to, čím se naše hodnocení řídí nebo orientuje. Na rozdíl od starších pojmů dobra a zla nebo ctnosti a neřesti, které mají absolutní povahu (buď – anebo, ano nebo ne), počítá pojem hodnot s tím, že i naše hodnocení bývají odstupňovaná (více – méně, lepší – horší) a často vycházejí z porovnávání.
• V běžném životě musí člověk neustále hodnotit a vybírat, a i když neví, co je dokonale dobré (levné, kvalitní, spolehlivé, úsporné, zdravé, etické atd.), obvykle se dokáže zorientovat v tom, co je lepší a co horší. Dává jedné věci přednost před jinou a dovede to i zdůvodnit nebo aspoň vysvětlit; proto se někdy hovoří o preferencích. Asi tak, jako horolezec nemusí mít před očima vrchol, který chce zlézt, ale vystačí si s průběžnou orientací směru, například „vzhůru – dolů“. Hodnotami pak Lotze rozumí jakési úběžníky, myšlené vrcholky či krajnosti žádoucího, tedy toho, za čím jdeme („kladné hodnoty“), anebo naopak nežádoucího, toho, čemu se vyhýbáme („záporné hodnoty“).

Sociologie hodnot

• Jak upozornil Jan Patočka, je však důležité mít na paměti, že se jedná o myšlené, ideální úběžníky, ne o věci, které „někde existují“ samy o sobě. „Hodnoty se projevují jen v hodnocení a tvoří se v jeho průběhu, za chodu, v závislosti na celé axiologické zkušenosti“. Podle Clyde Kluckhohna a T. Parsonse hodnoty nelze chápat jako „chtěné věci“, nýbrž jako „představy o žádoucím (desirable)“.
• Hodnoty tedy nelze chápat úplně odděleně, nýbrž vždy tvoří uspořádané soustavy, hierarchie hodnot. Tak se také nejčastěji zkoumají v sociologii:

Hierarchie norem a hodnot

• každý člověk má určitý žebříček hodnot… Vždy vytváří nějaký soubor; systém má nějaké hierarchické uspořádání hodnotových systémů (+ viz výše)

Otázka platnosti morálních norem a hodnot + relativismus  

• právní normy X morální normy: právní normy=kodifikovány, písemná forma; morální 
• normy=zpravidla ústně tradované (jsou předávány výchovou, socializací aj.)
• rozdíl je i v potrestání při překročení určité normy – u právních norem jsou přesně definované tresty, u morálních norem=odsouzení společnosti + jiné specifické sankce

etický relativismus

• morální normy vznikají soužitím určité skupiny lidí, nemusí platit
• pro všechny – jsou odlišné nejen pro různá společenství, ale i pro stejné společenství 
• v různých historických obdobích
• stejné morální principy jsou v různých kulturách aplikovány různým způsobem – např.
• v některých kulturách znamená „postarat se o staré rodiče“ znamená zabít je po dosažení
• určitého věku stáří – jde o jiný způsob stejné morální povinnosti (popisováno v knize
• Macbeatha – Experiments in Living, Londýn 1952)
• etický relativismus je omezen = existují určité univerzální morální principy, které jsou 
• pouze odlišně aplikovány
• to, co je správné a nesprávné není relativní, jen to vždy není afektivně poznatelné
• proti relativismu stojí etický absolutismus – normy (i hodnoty) jsou absolutní všude, vždy

3 přístupy k platnosti norem a hodnot:

• všechny morální normy jsou relativní
• jsou určité univerzální morální normy, jen jsou jinak aplikovány
• jsou morální normy, které platí vždy bez ohledu na empirická zjištění

Problém orientace:

• záleží na každém jedinci, jaké hodnoty si zvolí jako přední a jak uspořádá podle nich svůj žebříček hodnot, dá se však očekávat, že hierarchie bude vycházet z hodnot a zároveň se bude opírat o normy daného společenství, ve kterém jedinec žije; podle této hierarchie se pak bude orientovat v životě

Otázka mravního předvědění (=předporozumění):

• vědění o tom, co je dobré ještě před etickým poznáním
• jsou to následky, které získáváme socializací
• fakt, že mravním slovům obvykle snadno rozumíme a bez problémů jich užíváme, ukazuje, že v naší běžné komunikaci uplatňujeme předporozumění mravní skutečnosti a že ho také předpokládáme u druhých
• relativně neproblematické užívání mravních slov v běžném diskursu předpokládá, že máme jako předporozumění poměrně konzistentní a shodné vědění o významu mravních skutečností
• etických teorií je celá řada a mohou si také odporovat – musíme je posoudit na základě toho, z čeho jsme vyšli – z morálního předporozumění
• charakteristiky morálního předporozumění:
• lidské jednání je věcí ohodnocení (hodnotíme druhé, jejich jednání)
• schopnost rozlišovat dobré a zlé
• hodnotíme lidské jednání jen pokud je dobrovolné (není určované jinými)
• rozlišujeme a hodnotíme odpovědnost za činy
• lidské jednání se odehrává v určité sociální dimenzi.

Článek Etika, morálka, morální norma a hodnota se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.