Otázka: Karolínská renesance

Předmět: Dějepis, Seminárky

Přidal(a): karolina

Úvod

      Když se řekne „renesance“, většině z nás vyvstane na mysli historický prostor mezi vrcholnou gotikou a raně barokním obdobím. Jenže samotný tento termín, obecně vzato, značí znovuzrození dávno zaniklého a zapomenutého, znovuvzkříšení kdysi platných idejí či uměleckých směrů. V drtivé většině případů je pak inspirace nacházena v období antické kultury a vzdělanosti. Každé renesanci předchází vždy tzv. doba temna, a proto máme v historii renesancí celou řadu. Kupříkladu právě renesanci karolinskou, ale také renesanci otonskou, renesanci 12. století a upřímně řečeno, sotva najdeme před tou, nám nejvíce známou, italskou renesancí, století, které by termín „renesance“ neužilo. V tomto sdělení bude řeč o renesanci v období vlády jednoho z největších panovníků na území Evropy v historii Karla Velikého, podle něhož je tato renesance také pojmenována.

Předkarolínská doba 

     K lepšímu pochopení správních, kulturních a společenských změn, které se udály na území velké části Evropy za vlády Karla Velikého, je nutno alespoň zevrubně nastínit, jak vypadala Evropa před jeho nástupem na franský trůn.

     „V době od 6. do 8. století klesl Západ patrně nejhlouběji – mohli bychom mít za to, že šlo o návrat k protohistorickému období,“ R.Huyghe.  Tento citát je natolik výstižný, že by pravděpodobně k charakteristice předkarolinského období postačil sám o sobě, nicméně, dovolte mi jej alespoň malinko rozvést.

     Po pádu římské říše (476 n. l.) se kulturní vývoj na západě po dalších 300 let ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. V první polovině 8. století n. l. byla nejsilnějším státem západní Evropy franská říše, které vládla poměrně slabá dynastie Merovejců, a která sestávala z území dnešní Francie, Belgie a Švýcarska a dále k němu patřily državy na území dnešního Holandska a části Německa. I když pomineme samostatné Španěly na západě a Avary na východě, zbývalo ještě mnoho území dnešní západní a střední Evropy, která franské říši nepatřila. Za všechny jmenujme kupříkladu Lombardii a zejména pak pohanské Sasko. Evropa byla rozdrobena na mnoho malých správních celků s rozdílnou řečí, platidly, upadlou kulturou, velmi nízkou úrovní vzdělanosti a také s rozdílným náboženstvím. Tato nejednotnost činila tehdejší západní Evropu slabou a snadno zranitelnou jak zvenčí, tak i zevnitř. Evropa proto potřebovala správní, kulturní a náboženskou obrodu. Ta přišla s osobností Karla Velikého.

Kdo byl Karel Veliký

     Karel Veliký žil v letech 742 až 814 n.l. Byl synem Pipina III., řečeného Krátkého, a vnukem Karla Martela, velkého franckého vůdce, jež v roce 732 zmařil pokus muslimů dobýt Francii. V roce 771 se po smrti svého bratra Karlomana stává Karel ve věku 29 let jediným vládcem franského království.5 Karel snil od počátku o silném velkém státě, podobném římskému impériu. Proto nikterak neotálel a první území, které k franské říši po několika vojenských taženích připojil, bylo Lombardské království, tedy oblast severní Itálie. Největším vojenským úspěchem Karla však bylo dobytí Saska (rozlehlého území na severu Německa). Karlovi trvalo celých 32 let, než Sasy zcela podrobil a hlavně, donutil přestoupit na křesťanskou víru. Při této násilné christianizaci byla vyvražděna přibližně čtvrtina obyvatel Saska. Karel vítězil také na východě  v taženích proti Avarům, a i když území na východ od Saska a Bavorska přímo nezískal, tamní státy, až po dnešní Chorvatsko, nadvládu franské říše uznávaly. Karel neuspěl pouze při pokusu ovládnout Španělsko, pokud nepočítáme dobytí malého území na severu, nazvaného pak Španělská marka. Za svého života vedl Karel Veliký celkem 44 vojenských tažení a v roce 800 byl v Římě, za doposud ne zcela objasněných okolností, korunován papežem Lvem III. římským císařem. Tato situace je poměrně složitá, protože titul římského císaře již náležel byzantskému vládci, nicméně vztahy Byzance, Karla a papežského stolce jsou již nad rámec mého sdělení. Jisté je, že Karel Veliký se stal opět po 300 letech sjednotitelem velké části Evropy a dal základ Svaté říši římské (zdaleka ne však v původním rozsahu – chyběla zejména Anglie, Španělsko, jižní Itálie a severní Afrika). Stal se tak z určitého úhlu pohledu nástupcem Augusta Caesara. Nutno dodat, že ač se Karel zval římským císařem, jeho sídlo bylo v Cáchách a v Římě byl za svůj život všehovšudy čtyřikrát. Ne všichni historikové jsou zajedno, co se týče vlivu osoby Karla Velikého na chod dějin, ale nelze popřít, že i když se jeho impérium cca 30 let po jeho smrti opět rozpadá, sjednotil, a tím ochránil západní Evropu před vnějšími hrozbami, položil základy hranic Francie, Německa a Itálie a rozšířil křesťanskou víru po celém svém dobytém území. V neposlední řadě se zasloužil svými osvícenými činy a reformami o rozvoj vzdělanosti a rozkvět kultury na svém dvoře, z kteréhož důvodu dnes můžeme hovořit o karolinské renesanci.

Karolínská renesance 

     Jak jsem již výše uvedla, není osobnost Karla Velikého ve vztahu ke karolinské renesanci vnímána všemi historiky stejně. Pro ilustraci zde uvádím tuto citaci z pera Jeana Lassuse.: „Dávno již nepokládáme karolinskou renesanci za náhlé osvícení barbarského západního světa, vzešlé z intelektu a autority Karlovy osobnosti.“  Jistě ale není náhodou, že tato první středověká renesance svého druhu nese právě Karlovo jméno.

Vzdělanost

     Asi bychom nemohli hovořit o karolinské renesanci, nebýt prvotní Karlovy reformy státní správy. Odhlédneme-li od reformy územně-správního členění státu, pak nejosvícenějším bodem změn státní správy byla pro její úředníky povinnost umět číst a psát. Jelikož do té doby byly jedinými centry vzdělanosti kláštery, zakládal u nich Karel Veliký školy, v nichž se vzdělávali jednak mniši, státní úředníci a také děti šlechticů. Karel Veliký však sám patrně psát neuměl. V klášterních skriptoriích (písařských dílnách) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Toto zdobení je mimo jiné charakterizováno dekorací počátečního písmene geometrickým ornamentem s rozetami, stylizovanými zvířaty a lidskými postavami. Šlo především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny, která byla do té doby jazykem církve. Renesance vzdělanosti však byla do značné míry omezena na dvorské prostředí. Karel zval na svůj dvůr přední představitele latinské kultury. Přicházeli zejména z anglosaského světa, z Itálie a z Irska. Pravděpodobně nejvýznamnějším z nich byl mnich a učitel Alcuin [alkuín] z Yorku, jeden z nejvzdělanějších mužů té doby. V letech 781 – 790 působí jako představený dvorské školy Karla Velikého v Cáchách a také jako panovníkův poradce. Výuku organizoval v duchu sedmi svobodných umění, vycházejíce z antického vědního základu. Gramatika, rétorika a dialektika představují nižší stupeň vzdělanosti (trivium), ve kterém se má student naučit, pomocí studia slov a jazyka, vyjádřit myšlenku. Vyšší stupeň (kvadrivium) představuje již věcné studium aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby.

Architektura a stavitelství

     Obroda umění nacházela nové interpretace antických vzorů. Nejvíce se vyhraňovala architektura, kde oproti dosavadnímu chóru, podle římské liturgie směrovanému na východ, se připojuje i další na západ. Vzniká tak stavba s lodí ukončená na východ a západ apsidou, ve které se nachází krypta. Pro kostely je také typický pevnostní vstup mezi dvěma věžemi.

     Příkladem karolinského stavitelství je cášský dóm. Šestnáctiúhelníková stavba dómu s kopulí, z níž vystupuje oktogon, je první cele zaklenutou kamennou stavbou na sever od Alp. Byla postavena podle vzoru východořímských dvorských kostelů. Stavitelem byl údajně mistr Odo z Met, ale na plánech tohoto „zázraku“ spolupracoval také Karlův rádce a životopisec Einhard. Ačkoli výtvarná hodnota cášské palácové kaple je sama o sobě vysoká, spočívá význam stavby zejména v půdorysném uspořádání. Cášskou kapli charakterizuje především hmotnost, výška středního oktogonu a prostornost, nikoli vynalézavé řešení složité a křehké konstrukce. Základním rysem je mohutnost, nikoli lehkost.

Výtvarná umění

     Kromě stavitelství a architektury dochází ke změnám v chápání výtvarného umění či řemesla a sochařství. Podobně jako na Východě, vzniká v 8. a 9. století mezi franským kněžstvem odpor proti figurálním obrazům a dává se přednost malovanému architekturnímu dekoru. Díky multikulturnosti Karlova dvora však figurální motivy nadále přetrvávají vedle dekorativních maleb. Kupříkladu právě na klenbě císařské palácové kaple byl zobrazen průvod apokalyptických starců kolem vítězného Krista. Dalším příkladem franckého umění je bronzová jezdecká soška Karla Velikého uložená v Louvru. Význačné jsou také karolinské miniatury zdobené irskými pletenci, které se zhotovovaly v Cáchách, Trevíru, Remeši či Tours.

Karolinská minuskula

     Historicky vzato se termín „karolinská renesance“ používá nejen ve smyslu umělecko-historickém, ale vztahuje se ke komplexní proměně říše. A to nejen po stránce symbolické, ale také po stránce správní a po stránce proměny sociálních struktur, říká v televizním pořadu o Karlu Velikém Martin Wihoda z Historického ústavu Masarykovy Univerzity a dodává, že revolučním krokem, který sjednotil zápisy do té doby vedené v národních písmech, bylo zavedení tzv. karolinské minuskuly (karoliny). Jiné prameny však toto zpochybňují a soudí, že karolina nebyla vytvořena na základě nějakého reformního zásahu Karla Velikého či učenců Karlova dvora, ale že je výsledkem přirozeného vývoje jiných písem, kterými se psalo již před Karlem Velikým. Ať tak či onak, na rozšíření této minuskuly po celé své říši má Karel bezesporu velký podíl. Karolinská minuskula je jedním z prvních písem, které se může pyšnit velkým počtem dochovaného materiálu. Za všechna, ve kterých se vyskytuje karolinská minuskula, uvádím Daghulfův zlatý žaltář, Alcuinovu bibli, či trevírský evangeliář Ada. 

Christianizace

     Karolínská renesance sice staví na myšlence obnovení antických, respektive římských tradic, ovšem za důsledného prosazování idejí křesťanství, které byly ve starém Římě tvrdě potlačovány. Sjednotit náboženství jinými slovy znamená dát lidem stejná pravidla chování a stmelit obyvatelstvo jedinou ideou, za kterou je nutno bojovat a v případě nutnosti také položit život. Geniální protiváhou, jež křesťanství nabízí, je však příslib nesmrtelnosti každému člověku bez rozdílu původu a postavení a tedy vize života věčného. Území s jednotnou vírou se daleko lépe spravuje a ovládá a je výrazně silnější oproti venkovnímu nepříteli jak při obraně, tak při útoku. To vše Karel dobře věděl, a proto vynaložil tolik úsilí k pokřesťanštění dobytých území, zejména pak Sasů.

Nejvýraznější osobnosti karolinské renesance

      O významu samotného Karla Velikého již bylo řečeno mnohé, ale pokud by měl být ve vztahu k renesanci své doby charakterizován pouhými dvěma slovy, pak bych jej označila za osvíceného mecenáše. V karolínské renesanci se rozlišují tři hlavní období: v prvním z nich, do příchodu Alcuinova ke dvoru, zaujímali ústřední místo Italové, ve druhém jsou dominantní Alcuin a anglosasové a ve třetím (od r. 804) převažuje vliv  Visigóta Theodulfa. Představme si některé z nejvýraznějších osobnosti té doby.

     Alcuin z Yorku byl anglosaský (Irský) mnich a filozof, který působil na Karlově dvoře jako rádce a učitel. Říká se, že to byl jeden z nejvzdělanějších lidí té doby. O jeho klášterním školském programu již byla řeč, ale Alcuin napsal také několik prací o gramatice. Pod jeho jménem se dochovalo 383 básní. Z jeho korespondence s Karlem Velikým se zachovalo 232 (z celkového počtu 311) dopisů, které jsou jedním z hlavních zdrojů pro studium historie karolinské doby. Je také často považován za zakladatele scholastiky. V textech pro potřeby výuky shrnul názory starších autorit. Usiloval o začlenění antiky do křesťanské kultury, jako první podřídil filozofii a rozum teologii a víře. Jeho snahou bylo zkoumat věci světské i božské ve svých souvislostech za spoluúčasti již poznaného, což nejlépe vyjadřuje latinský citát: „naturarum inquisitio, rerum humanarum divinarumque cognitio quantum homini possibile est aestimare“ (zkoumání přírody a poznání věcí lidských i božích, nakolik je toho člověk schopen). Jako poradce krále byl činný zejména v otázkách začlenění podmaněných národů do království a jejich christianizace – např. naléhal na císaře, aby přestal nutit pohany ke křtu pod trestem smrti. Jeho argumenty, zdá se, zvítězily. Karel roku 797 zrušil trest smrti pro pohanství.

    Petr z Pisy působil na Karlově dvoře jako učitel latinské gramatiky, a také jako uznávaný básník. Jeho největší zásluhou bylo sepsání učebnice latinské gramatiky.

     Jedním z předních dějepisců byl Paulus Diaconus (česky Pavel Jáhen), langobardský dějepisec, autor mnoha cenných historických děl, z nichž nejznámější jsou šestnáctisvazkové Dějiny Říma nebo právě Dějiny Langobardů.

     Další ze stěžejních postav Karlova dvora byl Einhard, franský kněz, řeholník a opat, učenec a spisovatel, částečně také žák Alkcuinův. Einhard byl patrně schopný architekt, protože mu císař svěřil stavbu svých paláců v Cáchách a Ingelheimu. Po smrti Karla Velikého roku 814 ustanovil jeho syn Ludvík Einharda svým tajemníkem a tehdy na Ludvíkův příkaz sepisuje Einhard své největší a nejznámější literární dílo o životě a době Karla Velikého – Vita Karoli Magni. Díky Einhardovi máme o této historické etapě velmi obsáhlé a podrobné informace, i když je potřeba počítat s jistou dávkou idealizace vladařovy osobnosti. Karel zde vystupuje jako ideál vladaře a vzor vládnutí, jako panovník, jenž svým mečem sjednotil velkou část Evropy a dal jí řád a mír. Einhard záměrně zamlčuje negativní stránky osobnosti císaře i jeho vlády.19 Einhard žil a působil na císařském dvoře téměř plných 40 let. Jeho příchod se datuje mezi lety 791 a 792 a dvůr opouští okolo roku 830.

     Představitelem pozdního období karolinské renesance byl Rabanus Maurus, významný vzdělanec a encyklopedista, další z oblíbených žáků Alcuinových. Právě od Alcuina dostal Rabanus přívlastek „Maurus“ (jako jeho oblíbený). Vydal encyklopedii De universo („O vesmíru“), též: De rerum naturis – „O věcech přírodních“). Jeho zásluha spočívá také ve zprostředkování diskursu křesťanské a antické tradice, kdy dokázal pro antické spisy nacházet nové souvislosti s nastupující dobou.

     Vzdělaných a učených mužů, kteří by si zasloužili být jmenováni, bylo ve službách Karla Velikého daleko více. Já bych se však zmínila už jen o jediném z nich, a to o Theodulfovi, jakožto představiteli pozdního období karolinské renesance. Theodulf byl kněz, spisovatel a básník a v Karlových službách zastával úřad Biskupa Orleánského. Je nejpravděpodobnějším autorem díla „Libri Carolini“, v němž usměrňuje názory na uctívání svatých obrazů při bohoslužbách. Zasloužil se také o překlady původních děl z řečtiny či hebrejštiny. V Germigny des Prés dal realizovat složitou mozaikovou výzdobu v klasickém pojetí. Z písemných pramenů víme, že tu byla provedena personifikace sedmi svobodných umění a čtyř ročních dob. Oratoř Germigny des Prés je po kapli v Cáchách asi nejpůsobivější architektonickou památkou karolinské doby.

Závěr

     Karolínská renesance je první z již zmiňovaných renesancí západní středověké Evropy, navazující na nejhlubší dobu temna v historii lidstva. Vyznačuje se intelektuálním rozmachem, znovuobjevením klasických autorů, prosazováním latiny a rozvojem svobodných umění. Významné jsou křesťanské školy a vzdělanci soustředěni kolem císařského dvora, jako byl Alcuin, Rabanus Maurus nebo Jan Scotus Eriugena. Ve výtvarném umění se rozvíjí knižní iluminace a umělecké řemeslo, architektura navazuje na antické a byzantské vzory20 a dává spolu s následným otonským stavitelstvím pozdější základy románskému slohu. Byla provedena reforma měr a vah, pokus o reformu práva a mnoho dalších změn v politickém a kulturním vývoji. Do jaké míry, v jakém časovém horizontu a zda vůbec by se jednotlivé změny odehrály, nebýt osobnosti Karla Velikého, se můžeme jen domýšlet. V každém případě je jeho vliv natolik zřejmý a zásadní, že přívlastek „karolinská“ nese tato renesance zcela právem.

Článek Karolínská renesance – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.