Antická filozofie klasického a helénistického období

Otázka: Antická filozofie

Předmět: Základy společenských věd

Přidal(a): Michaela

ANTICKÁ FILOZOFIE KLASICKÉHO A HELÉNISTICKÉHO OBDOBÍ

sofisté, Sokrates, Platon, Aristoteles
řecký a římský stoicismus, epikureismus, skepticismus, eklekticismus

klasické

Dvě etapy:

antropologická filozofie – odvrací se od ontologie ke gnosologii

Sofisté – nikdy nevystupovali společně, potulní učitelé

– jedni z největších učenců

– sofista – učitel moudrosti

– řecká gramatika, matematika a historie, hlavně rétorika, úskoky, triky, klamy

– také se jim říká „černá skupina filozofů“

– charakteristickým znakem byl skepticismus = člověk nikdy nemůže najít pravdu a objektivní poznání není možné

– kritéria k tomu, co je pravda či není neexistují

– byli především praktici – nepřikládali význam teoretickému poznání

– zakladatelé společenské kritiky

– druhá příroda = co vytvořil člověk

– byli tvůrci etických norem – „pravda patří silnějšímu (svalnatějšímu)“

– za cíl si kladli dosažení úspěchu za každou cenu, ctnost je to, když dosáhnete úspěchu

– všechno relativizovali – morální hodnoty, pravdu

– vzdělání pro každého, kdo měl peníze

– obrat od přírody k člověku – antropologický obrat

Protagorás z Abdéry – „měrou všech věcí je člověk, jsoucí, že jsou a nejsoucí, že nejsou“ =

usuzování vzhledem ke konkrétnímu člověku

Georgiás z Leontýn

– byl autorem noetické skepse

Nic není
Kdyby něco existovalo, nemohlo by to být poznáno
Kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo to být sděleno

– odvrátil pohled od společnosti k přírodě

– pokládá základy etiky

– relativismus – vše, je relativní (dobro, poznání à neexistuje, žádné měřítko a záleží na situaci do které se člověk dostává

Sokratés

– typický Atéňan à miloval společnost, měl spoustu přátel, ale o rodinu se nestaral

– otec byl sochař, matka porodní bába (pomáhal rodit pravdu)

– stal se sochařem, ale nebavilo ho to à začal se zabývat filozofií

– jeho žena byla Xantipa à dnes označení pro hádavé ženy

– za jeho filozofii byl obviněn à odsouzen z bezbožnosti, rozvracení aténské

morálky à soud ho chtěl popravit

– mohl utéct, ale nevyužil toho a tak byl popraven tradiční popravou té doby – vypil jed – bolehlav

– nikdy nic nenapsal – vše napsal až jeho žák a obdivovatel Platón, který si

zapisoval i jejich rozhovory

– řekl, že nic psát nebude, někdo by se toho chytil a překroutil by to = demagogie

– zavedl metodu dialogu à základní znak jsou náhodné otázky – učitel

vyprovokoval žáka k přemýšlení

– nikdy neučil skupinu lidí à kvůli dialogu mluvil vždy s jedním člověkem

– Prohlásil také: „Vím, že nic nevím.“ „Poznej sám sebe“

– pojem daimonion = vnitřní hlas à tvrdil, že k němu promlouvá

– neusiluje o poznání podstaty světa, nezajímá se o ontologii, racionalista

– hledá princip správného jednání à jeho filozofie je etická

–dialog měl 2 fáze – destruktivní a konstruktivní

Sokratovské školy

– vycházejí z jeho učení

– zabývali se morálkou

– Kyrenská, Kynická – „kynis“= cynický; hlavním představitelem byl Diogenes ze Sinópy (bydlel v sudu)

– Megarská – pěstovali eristiku – umění vést spor – nenapadnutelné věty – „Ztratil jsi rohy?“

Systematická filozofie

Platón – z vysoké aténské společnosti

– zdědil obrovský majetek

– jen 8 let byl žákem Sokratovým (i jeho milencem) – láska muže k muži je čistější než muže k ženě

– po smrti Sokrata utekl z Atén a začal cestovat (do Egypta, Indie, Číny)

– jenže při cestě do Egypta ho zajali, protože neměl u sebe peníze, dostal se do

společnosti otroků a prodávali ho jako otroka. Naštěstí ho viděli jeho přátelé a

vykoupili ho, od té doby už nikdy nechtěl odjet z Atén

– po zkušenosti změnil názor na otroky a nebral je jako ostatní za „věci“, ale jako lidi

– v r.387 založil v Aténách filozofickou školu Akademie à už jako budovu, ale stále

ne tak jako je naše, ale jako takový „altán“

– Akademie skončila v 6.st. díky císaři Justiniánovi; její součástí byla také obrovská knihovna

– vyučoval už skupiny lidí – bezplatně

– kritika součastné politiky, obraz ideálního státu (Ústava)

– v ideálním státu mají mocní vládnout a zbytek se má podřídit, ideální stát- sofokracie

– zemřel v 80 letech v kruhu studentů

– jeho filozofické spisy:

Obrana Sokratova

– přebásnění Sokratovi obhajoby v soudním procesu

– doslovně zapisoval to, co u soudu říkal (za to byl poté odsouzen)

Faidros – popisují duši člověka

Politea – „ústava“

– není psána ve verších, ale formou dialogu

– názory na společnost na státní moc (v čele státu buď filozofové, bohatí či hrdinové)

– odmítá demokracii à vede k zániku společnosti

– o výchově dětí a žen; o válkách; o tom, jak chránit majetek

– podle něj by postižené dítě mělo být odstraněno ze společnosti

– všechny ženy, děti všech à platónský komunismus

– vládci mají mít kontrolu nad vším

Symposion – o dobru, zlu, kráse

Kritiás – vyprávění o vzniku a zániku Atlantidy

– formou dialogu

– jeho filozofie:

– pojmům přisoudil skutečnou existenci, vytvořil říši idejí (pravzorů) původních nepomíjivých útvarů

– účast a rozpomínání se (anamnésis)

– rozdělil skutečnost na dvě odlišné skutečnosti:

Svět hmotných věcí, které vnímáme smysly
Svět idejí, který nemůžeme svými smysly vnímat, protože je nadřazen hmotnému světu

– idea je neměnná, nehmotná, věčná, člověk ji může poznat rozumem

-svět idejí je mimo naše smysly, jen idejím přísluší pravé bytí, je přístupný jen rozumem a filozofickým nazíráním

-svět jevů – protikladem světa idejí, vše kolem nás, proměnlivé, odvozený ze světa idejí, jen stíny trvalých idejí

– ideje jsou předobrazem skutečnosti konkrétních a jednotlivých věcí

– zabýval se ontologii i gnoseologii

– jeho pojetí duše = je jsoucno (idea), která byla nabyta informací (základní informací je strach o lidskou existenci)

– tři části:

Myšlení – sídlí v hlavě člověka – Rozumná duše
Vůle – uložena v hrudi člověka (s city) – Vznětlivá duše
Žádostivost – v podbřišku (lidská sexualita = vznik nové hmoty) – Žádostivá duše

– Tyto části spojuje ctnost – spravedlnost

– duše má původní existenci ve světě idejí

-po spojení s tělem na všechno zapomněla a teď si rozpomíná = anamnesis

– jeho metafora jeskyně – vyjádřena jeho představa o tom, jak vypadá země (jeskyně), mimo jeskyni je jsoucno a říše idejí, kde je základ naší existence

Aristoteles – žil ve 4. st. př. n. l.

– EMPIRIK

– skoro 2o let byl Platónovým žákem ( a pak také kritikem)

– narodil se ve Stageiře v rodině královského lékaře (dvorní lékař

makedonských králů)

– od dětství se zabýval uměním (zpěv, básně,…) à v dospělosti právě kvůli

tomu, že se nechtěl stát lékařem po neshodách s otcem odešel ze Stageiry do Atén

– po smrti Platóna se vrátil z Atén domů, učil zde Alexandra Makedonského, cestoval s ním, ale nakonec odmítá cestovat

– poté se znova vrací do Atén a zakládá filozofickou školu Lyceum

– Lyceum

– obsáhlá přírodovědná sbírka od Alexandra Makedonského a knihovna

– fungovala až do 5. st. kdy zanikla – postupně byly sbírky rozkrádány

– pokračoval v Platónově humanismu

– poprvé zájem o logiku

– učil bezplatně metodou dialogu

– byl odsouzen za bezbožnost a porušování zásad à na rozdíl od Sokrata využil možnost z Atén utéct -> rok po smrti Alexandra, řekl, že jim nedovolí zabít dalšího velkého filozofa J

– nebyl Atéňan – odsuzovali ho za Alexandra, protože se ho báli, aby Atény nevyplenil

– zemřel v osamění v exilu

– možnost a uskutečnění = součást Aristotelovi filozofie

– zavedl do filozofie systém: snažil se všechny filozofické spisy zařadit do skupin:

spisy o logice – Organon
spisy o fyzice – o přírodě (Ch, Bi, Fy)

– díla: O nebi – popisoval hvězdnou oblohu

O duši

Fyzika

spisy metafyzické – podle něj ontologické spisy o jsoucnu
spisy etické – díla: Etika Nikomachova – zásady dobrého chování
spisy o politice – o mocenských snahách
spisy o řečnictví a literatuře – asi 158 ústav

– je zakladatelem komparativní (srovnávací) politologie – politologická disciplína

– byl kritikem Platónovi filozofie – Platón dává prostor lidskému rozumu à podle Aristotela je nejvyšší hodnotou lidské poznání

– zabýval se bytím – kritika světa idejí

– zakladatel hylémorfismu => neexistuje svět idejí, protože podstatu nelze oddělit od věci; každá konkrétní věc a bytost má dvě základní stránky a to hylé (látka) a morfé (forma; energie)

– látka je pasivní, beztvará, nepoznatelná, má schopnost přijímat, stát se věcí = dynamismus

– forma je aktivní tvořící princip, který z beztvaré hmoty utváří věc (vysíláním určité energie)

– hylémorfismus – spojením hylé a formy vzniká bytí

– v rámci bytí zavedl 4 důležité pojmy, při každé změně pohybu se uplatňují čtyři složky: látka, forma, příčina, účel

– látka a tvar jsou neodlučitelné, tvar dává látce existenci, ale látka obsahuje možnost, tělo= látka, duše= tvar, tvar je odlišuje, je důležitější

– svět je v neustálém pohybu, jako původním zdrojem je nehybný prvotní hybatel = látka = Bůh

– Aristotelovo pojetí duše: podle něj tři vývojové stupně duše

duše vegetativní (rostlinná) – v člověku vyvolává růst a sexualitu

– schopnost se vyživovat

duše zvířecí (smyslová) – dává člověku jednotlivé smysly a prvotní informaci o ochraně vlastního zdraví (pud sebezáchovy)

– motorické pohyby, pudy, vůle

duše rozumová (lidská) – duše je tvar a lidské tělo látka

– duše je energie, která uvádí látku do pohybu

– podle něj člověk neumírá

– zakladatel LOGIKY- sylogismus – 2 premisy a jeden závěr

-zabýval se správným myšlením, etika, altruismus

-zabýval se i sociologií – ZOÓN POLITIKON – člověk je tvor společenský

-studoval ústavy – monarchie, aristokracie, demokracie – zvrhlá forma

helénistické

konec st. př. n. l. – 6 st. n. l.
pronikání východních vlivů do filozofie, umění a literatury
vliv křesťanství
orientace filozofů na etiku
zabývají se axiologií, ne ontologií

2 etapy:

řecké filozofické směry
římské filozofické směry

řecké filozofické směry

Epikureismus – zakladatel Epikuros ze Sámu – koupil velký dům a zahradu

– nauka o slasti a příjemném prožitku

– hédonismus = úsilí o šťastný život

-smyslem života je slast, ale jejich výběr má být rozumný a uvážlivý

– inspirováni atomismem

– filozofický směr, který navazuje na materialismus filozofa Demokrita

– doplňuje teorii atomismu o pojem parenklineze = existují samovolné odchylky atomů od původní dráhy

– etická filozofie– Epikuros považoval za největší dobro duševní slast => když se oprostíme od všech strastí dosáhneme slasti (oprostit se od strachu = člověk má strach z bohů, smrti, neúspěchu, bolesti) à „Proč se bát smrti, když nevíme, jaká je?“

Stoicismus

– od řeckého slova „stoá“ = sloup

– stoikové se scházeli v chrámech se sloupy

– zakladatel Zenón z Kitia

– zabývá se etikou a mravní naukou

-nejdůležitější je žít rozumně – zlo=žít nerozumně

– člověk se musí zbavit všech svých pudů a vášní – apatheia

– láska ke všem lidem

Zenón z Kitia – razil názor, že nejdůležitější pro člověka je dosáhnout stavu moudrosti

– stavu moudrosti dosáhneme tehdy, když se všeho, co nás svazuje zbavíme

– člověk se rodí svobodný a rovný

Epiklétos – byl otrok

– „vyšvihl“ se na základě přirozené inteligence (podobně jako nejslavnější bajkař Ezop)

Marcus Aurelius

– největší přínos stoiků spočíval v rozdělení filozofie na logiku, fyziku (dnešní přírodní vědy), etiku

– císař – „filozof na trůnu“

– dílo: Hovory k sobě – psal na J Moravě

-sebereflexe – ovládání

– lidský život je jen okamžik a naše smysly klamou

Seneca

– vychovatel císaře Nera, na jeho pokyn spáchal sebevraždu

římské filozofické směry

– Římané byli většinou praktici

– kladli důraz na etiku (zásady správného chování)

Skepticismus

– z řeckého slova, které znamená uvažování, zkoumání nebo pochybovat

– svět je pro člověka nepoznatelný a kladou si otázku: „Lze něčemu věřit?“ a sami si na otázku odpovídají: „Ne“

– vyvolává v člověku pochybnosti, odmítají definice, konečná řešení a tvrzení

-nelze nic spolehlivě poznat – nemáme to správné poznání

– Vím, že nic nevím a ani to nevím jistě

Pyrrhón z Elidy

– velice aktivní, zpochybnil většinu antické filozofie, a vyslovil spoustu argumentů, proč to nemůže fungovat

Eklekticismus

– ze slova eklektik = vybíravý člověk => vybíravost

– vybírali si názory z jiných filozofických směrů – líbily se jim jen části

– splývání různých filozofických škol

– díky nim se v Evropě poprvé objevují myšlenky z východní filozofie a to z Číny a Japonska

– nejslavnější představitel byl Cicero

– Filón – žid, alegorický výklad bible

Novoplatoismus – návrat k filozofii Platóna obohacen o křesťanství

– 1. náboženská filozofie v dějinách

– jediný směr, který funguje dodnes

Plotínos

– zakladatel novoplatonismu

– původem byl Egypťan

– existuje jedno nejvyšší dobro, stojí mimo všechno, je neuchopitelné, je pod jeho důstojnost, aby se zhmotnilo, spočívá v klidu, přetéká – tak vznikl svět

– přetékání = emanace

– z první emanace – duch, duše, svět, pak hmota

Konec antické filozofie

Rokem 529, kdy císař Justinián, protože byl křesťan, nechal zbořit Platónovu Akademii, spálit všechny filozofické spisy, popravit i žáky a dokonce i posledního velkého filozofa té doby Boetia. Pro císaře byla filozofie pohanstvím!