Antický Řím a jeho impérium

Otázka: Antický Řím a jeho impérium

Předmět: Dějepis

Přidal(a): Nicola

Území Itálie bylo od přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. osidlováno indoevropskými kmeny Italiků. Jméno Itálie prý dali zemi Řekové, kteří tak zprvu nazývali jen jižní část Apeninského poloostrova podle kmene Italiků. První vyspělou civilizací na území nynější Itálie vytvořili v 9. století př. n. l. Etruskové.

Významné kmeny první poloviny 1. tisíciletí př. n. l.:

Kartaginci, Řekové, Etruskové, Galové, Illyrové, Veneti

Italikové (kolem 1000 př. n. l.)

Sabinové, Umbrové, Latinové (byli největším národem, hovořili latinou), Samnité, Lukánové

Etruskové

obývali území severně od Říma, zvané Etrurie, které bylo hornaté, ale úrodné
Etruskové byli zemědělci, kteří pěstovali obilí, olivy a vinnou révu, také razili peníze a obchodovali, např. s Řeky, byli šikovnými zpracovateli kovů i keramiky, měli rádi bohatě zdobené předměty, dali vzniknout dokonalým stavbám, vystavili celá města, kněží prosluli svými věštbami, vytvářeli ojedinělá malířská i sochařská díla
původ: neznámý původ (neindoevropský), snad z Malé Asie
státní zřízení: vytvořili řadu samostatných městských států, tzn., že každý stát měl jedno město, nevytvořili jednotný stát – to později přispělo k jejich porážce Římany
písmo: používali písmo převzaté od Řeků, upravená alfabeta, čte se zprava doleva, etruština nerozluštěna
od 5. století př. n. l. postavení Etrusků postupně sláblo, ve 3. století př. n. l. z dějin mizí

Vznik Říma

Město Řím se zrodilo z malé rolnické osady na březích řeky Tibery. Postupem času v okolí vznikaly další vesnice (postavené na sedmi pahorcích) a rozrůstaly se. Etruskové tyto vesnice spojili ve vlastní město Řím.
Legendární zakladatelé + legendární letopočet: Podle legendy založili město Řím bratři, dvojčata Romulus a Remus, po narození je měl sluha utopit v Tibeře, nechal je však na břehu. Tam je našla vlčice a odkojila je svým mlékem. Později se jich ujal pastýř. Když bratři dospěli, rozhodli se na břehu řeky Tibery založit město. V hádce o to, po kom se má nové město jmenovat, Romulus bratra zabil a město pojmenoval po sobě (Roma). Podle tradice se tak stalo roku 753 př. n. l.
Symbol Říma: Kapitolská vlčice.

Latinové žili kolem města Říma, přímo jméno Roma – Řím je etruského původu

Římská společnost v době královské

Prvním obdobím římských dějin je doba královská. Zhruba do roku 509 př. n. l. vládli Římu králové. Předposlednímu etruskému králi – Servius Tullius (6. stol. př. n. l.) se připisuje reforma, která rozdělila obyvatelstvo do několika tříd podle výše majetku. Posledním římským králem byl neoblíbený Tarquinius (tarkvínyjus) Superbus, vyhnaný údajně roku 510 př. n. l. Z Říma se poté stala městská republika.

Římská republika

Řím se stal republikou (res publica, neboli věc veřejná) – znamenalo to, že o důležitých záležitostech rozhodují lidé sami. Z tohoto slovního spojení pochází název republika. Republika je forma vlády, kdy všichni členové vlády jsou do svých úřadů voleni občany. A tak se stalo i v Římě.

Nejdůležitější úřady:

Římané nenáviděli slovo „král“, nechtěli, aby měl veškerou moc v ruce jeden člověk, a tak volili dva úředníky do funkce konzula – tedy 2 konzulové (nejvyšší osoby ve vládě) – ve válkách mohli velet armádě, vládli pouze jeden rok a s jejich rozhodnutími museli občané souhlasit
diktátor – mohl být jmenován pouze v době ohrožení Říma – neomezená pravomoc (volen na půl roku)
senát (poradní sbor starších) – 300 mužů (patricijů) – v senátě se diskutovalo o státních záležitostech – podobně jako dnes v parlamentu
sněm – volil úředníky, rozhodoval o válce a míru a o jiných záležitostech
cenzoři – státní úředníci, kteří odhadovali majetek občanů pro zařazení do majetkových tříd
Právo volit neměly římské ženy a otroci.

Základní společenské vrstvy:

patricijové – bohatí lidé, kteří vlastnili půdu, mohli prokázat svůj původ, svou rodovou náležitost k římským šlechtickým rodům, měli právo volit, být zvoleni do senátu i do funkce konzula, byli římskou aristokracií – privilegovanou třídou, plnoprávní, zaujímali veškeré důležité pozice v politice a církvi
plebejové – obyčejní lidé, byli to většinou dělníci, kteří obvykle neměli žádný majetek, neurození, neplnoprávní (řemeslníci, obchodníci, přistěhovalci), mohli volit, ale mohli zastávat pouze nižší funkce ve vládě

Přes dvě staletí trval boj plebejů s patriciji, než si vymohli vlastního úředníka – tribuna lidu s právem veta, jehož úkolem bylo hájit zájmy plebejů. Plebejové své snahy o zrovnoprávnění prosazovali pomocí odchodů (tzv. secesí) z města. Protože tvořili část vojska, obávali se patricijové, aby nedošlo k oslabení obranyschopnosti Říma a raději plebejům ustupovali. V roce 449 př. n. l. si vynutili vydání zákona dvanácti desek (první psaný zákoník), který stanovil rovnost svobodných občanů před zákonem. Počátkem 3. století př. n. l. se stali zcela rovnoprávnými s patriciji.

Nepřátelé Říma: Etruskové, Keltové (Galové), Samnité, Řekové, Kartáginci

Punské války – vznik impéria

Římským postupem se cítilo ohroženo severoafrické Kartágo (dnešní Tunisko), založené Féničany. Roku 264 př. n. l. vypukly války mezi Římany a Kartaginci (Římany nazývaní Punové). Války Říma s Kartágem označujeme jako „punské války“.

První punská válka – Kartáginci měli převahu na moři, Římané na souši. Po vyrovnání námořních sil Řím ovládl ostrovy Sicílii, Sardinii a Korsiku.
Druhá punská válka – začala úspěšným přechodem kartaginského vojevůdce Hannibala přes Alpy a následným vpádem do Itálie. Římané se přeplavili do Afriky proti samotnému Kartágu. Hannibal se nakonec musel vrátit do Afriky a tam v bitvě u Zamy utrpěl jedinou porážku svého života.
Třetí punská válka – bez příčiny válku rozpoutali Římané, na jejím konci zmizelo Kartágo z mapy světa.

Krize římské republiky

Od roku 100 př. n. l. Římané ovládali mnoho zemí kolem Středozemního moře. Římané tato nová území nazývali provinciemi. Z provincií plynulo do Říma bohatství – peníze, potraviny, otroci. Levnější obilí z provincií likvidovalo drobné zemědělce. Drobní rolníci přicházeli o půdu, svobodní zemědělští dělníci bývali nahrazeni otroky. To si vyžadovalo právní změny chránící chudší občany.
Na přelomu 2. a 1. století př. n. l. se v Římě vytvořily dvě protichůdné mocenské skupiny: optimáti (z latinského optimus, tj. nejlepší), byli velmi bohatí lidé, kteří chtěli upevnit svou moc a bohatství a populáři (z latinského popularis, lidový), chtěli reformy pro běžně pracující lidi.
Vůdce populárů Gaius Marius (stal se konzulem) provedl vojenskou reformu, která znamenala vznik profesionální armády – služba v armádě se stala zdrojem obživy nejchudších vrstev.
Vůdce optimátů – Lucius Cornelius Sulla
Tato rivalita vedla k občanským válkám.
Pokusem o vyřešení krize římské republiky bylo vytvoření triumvirátu (tj. vlády tří mužů)
- Členové prvního triumvirátu – G. Iulius Caesar, Gn. Pompeius a M. Crassus – v roce 60 př. n. l. se spojili, aby si rozdělili vládu. Po Crassově smrti se oba muži utkali v zápase o moc, v občanské válce uspěl Caesar. Caesar se stal diktátorem. Přinesl mír, uklidnil situaci v zemi, jeho moc rostla. Avšak někteří senátoři se obávali, že má v plánu prohlásit se králem, roku 44 př. n. l. byl zavražděn.
Bezvládí využili k uchopení moci Caesarovi stoupenci:
- Členové druhého triumvirátu – Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus v roce 43 př. n. l. Lepidus byl brzy zatlačen do pozadí a mezi Antoniem a Octavianem se strhl zápas o moc. V roce 31 př. n. l. byli Marcus Antonius a egyptská královna Kleopatra poraženi v bitvě u Aktia a Octavianus se stal jediným vládcem Říma.

Principát – rané císařství

Období principátu začalo Octavianovým nástupem do čela státu. V roce 27 př. n. l. mu byl senátem udělen zvláštní titul Augustus, tj. vznešený. Veškerá rozhodující moc byla v rukou císaře. Republikánské úřady existovaly i nadále, ale jen formálně. Řím se ve skutečnosti měnil v monarchii.
Císaři období principátu: Claudius, Tiberius, Caligula, Nero, Traian.
Největšího rozmachu římská říše (impérium) dosáhla za vlády císaře Traiana. Vznikla ohromná říše, impérium, rozkládající se od britských ostrovů až k oblastem Blízkého východu – rok 117 n. l.

Vznik křesťanství

Země vzniku: Izrael (pod Římem). Počátky křesťanství jsou spojeny s působením Ježíše, židovského proroka, který se narodil asi roku 4 př. n. l. v Betlémě. Když mu bylo asi 30 let, vyvolil si 12 učedníků (následovníků, apoštolů) a začal veřejně hlásat své myšlenky. Rozšířila se zpráva, že koná zázraky. Začaly ho následovat zástupy lidí. Ježíš učil, že důležitější než se řídit židovskými zákony je milovat Boha a pomáhat ostatním lidem, hlásal, že lidé mají přestat konat špatné skutky a polepšit se, aby mohli vejít do božího království.
Nový zákon – soubor křesťanských textů (4 části)
Označení římských biskupů: papež
Dvě rané odnože (učení, vyznání) – katolíci a ariánci

Dominát, krize otrokářství a impéria

Dominát (podle latinského dominus, tj. pán) – závěrečné období existence římského impéria. Neomezená vláda císaře.
Období dominátu zahájila roku 284 vláda císaře Diocletiana /dyjokleciána/ – posílil armádu, rozdělil obrovské teritorium říše na dvě části – východní část – zde vládl Diocletian a západní část – Maximianus – každý měl svého zástupce – tetrarchie (vláda čtyř)
Římská říše se navrátila k vládě jediného císaře v roce 324, kdy císař Constantinus porazil své nepřátele. Dovolil křesťanům svobodně vyznávat jejich víru a zasadil se o další rozšíření křesťanství po Evropě.
Constantinovy reformy: hlavním městem impéria se stalo město Konstantinopolis (Cařihrad, nyní Istanbul v Turecku). V roce 313 vydal edikt milánský, jímž křesťanství zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími. V roce 325 n. l. koncil (sněm) do Níkaie v Malé Asii – řešen spor 2 směrů v křesťanském učení: katolictví a ariánství.
Theodosius I. Veliký – zákaz pohanských kultů, prohlásil křesťanství za státní náboženství římské říše
Kolem roku 370 n. l. začali Evropu sužovat Hunové, kočovný národ ze střední Asie.
V roce 395 se římské impérium trvale rozdělilo na říši východořímskou – Byzanc a západořímskou. Řím v roce 410 přepadli Vizigóti a v roce 455 Vandalové.
Poslední západořímský císař Romulus Augustulus vládl pouze od roku 475 do roku 476 n. l. Roku 476 vůdce Germánů Odoaker došel se svou armádou do Itálie a prohlásil se jejím králem, a tak zpečetil zánik západořímské říše. Říše východořímská se svým hlavním městem Konstantinopolí přetrvala ještě dalších tisíc let.

Přínos římské kultury

Římskou kulturu silně ovlivnily etruská a řecká kultura.

Římští bohové:

Jupiter – nejvyšší bůh, vládce ovzduší, blesku a hromu
Juno – bohyně plodnosti, manželských svazků, věrnosti a děti
Venuše – bohyně lásky
Neptun – bůh moře a vod
Merkur – bůh obchodu a řečnictví
Ceres – bohyně rolnictví, úrody
Bacchus (bakchus) – bůh vína, plodnosti, bujného veselí

Nejdůležitější stavby:

chrámy, např. Pantheon jedna z nejlepších zachovalých římských staveb, chrám věnovaný všem bohům a má známou kopuli s otvorem na vrcholu
akvadukty – přiváděly čistou vodu ze vzdálených zdrojů do měst a římských lázní
amfiteátr – obrovský oválný stadion – Kolosseum pro gladiátorské hry, pantomimu, po napuštění vodou pro námořní bitvy, hlediště pro 50 000 diváků
kanalizace
silnice Via apia
termální lázně – Řím byl známý svými termálními lázněmi