Československá armáda na Středním východě a v Africe během 2. světové války

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

dějiny

 

   Otázka: Československo mezi válkami

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): patrol

 

 

 

PETR MATĚJKA

Gymnázium Česká a Olympijských nadějí

Úvod

Už od dětství mě jako každého kluka přitahovalo všechno, co se týká vojenské tématiky, zvláště pak druhá světová válka. Vždy jsem v televizi nadšeně sledoval válečné velkofilmy a trávil hodiny hraním počítačových her. Při tom všem mě ale jednou napadla otázka: A co Češi? Zúčastnili se vůbec tohoto konfliktu, nebo jenom čekali na to, jak to dopadne? Začal jsem tedy pátrat nejdříve na internetu a později i v místních knihovnách. To, co jsem zjistil, bylo pro mě velkým překvapením. Nejzajímavější se mi jevilo působení československých vojáků v Africe a na Středním východě. Rozhodl jsem se tedy toto téma zpracovat ve své seminární práci. Podstatným podkladem pro psaní se stala literatura, které dominuje kniha Češi u Tobruku od Františka Emmerta, která se zabývá československým odbojem na Středním východě. Kniha nepopisuje pouze holá úřední fakta, ale předkládá také vzpomínky přímých účastníků. Dalším významným zdrojem se stala pamětní kniha Ozvěny bojů autora Karla Klapálka, který velel československým jednotkám na Středním východě. Pro práci byl použit ještě další publikační materiál, ale pouze pro doplnění některých informací a dat.

 

1.   Počátky

V září roku 1938 opustili českoslovenští vojáci pohraniční pevnosti a odevzdali zbraně do vojenských skladů. Prezident Edvard Beneš a členové československé vlády se na mimořádném společném zasedání rozhodli přijmout podmínky mnichovské dohody. Chtěli tak především zabránit válce, v níž by Československo bojovalo zcela opuštěno všemi svými spojenci.

„Nikdo si nedělal iluze, že by okleštěná republika mohla mít dlouhého trvání. Zklamanou veřejnost brzy ovládla deziluze a rozpolcenost. Československá armáda demobilizovala a prozatím zůstala zachována. Před Vánocemi 1938 dokonce odvedla nové brance. Byla to však armáda předurčená k zániku.“[1]

Dne 15. března 1939 souhlasil česko-slovenský prezident Emil Hácha s okupací země a úplnou ztrátou státnosti. Vojenští zpravodajci však již několik dní před tím věděli, co hitlerovské Německo chystá a umožnili tak vysokým státním představitelům zpravodajského oddělení Ministerstva národní obrany uprchnout se všemi důležitými materiály včas do zahraničí, konkrétně do Anglie. Ministr národní obrany generál Jan Syrový byl pověřen, aby vydal jeden z posledních rozkazů předválečné československé armádě: Německým vojskům se nesmí klást odpor! Na základě Výnosu Vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava vyhlášeným Adolfem Hitlerem na Pražském hradě byla česko-slovenská armáda oficiálně zcela rozpuštěna.

Zůstalo zachováno pouze nepočetné a zcela bezvýznamné Vládní vojsko, které mělo sloužit k ochraně protektorátní vlády.

 

2.   Obnova armády

V březnu roku 1939 již začali první českoslovenští občané utíkat do zahraničí. Útěky však byly záležitostí jednotlivců nebo pouze malých skupin a nebyly zcela organizované.

Bývalí generálové a vysoce postavení důstojníci československé armády se záhy po okupaci začali organizovat v odbojové skupině Obrana národa. Jejím cílem zpočátku bylo vybudovat tajnou armádní organizaci, která by ve vhodný okamžik vyvolala celonárodní povstání.

„V té době jsem byl v Českých Budějovicích s příkazem zůstat co nejdéle na místě. Generál Wolf, bývalý velitel dělostřelectva pěší divize v jižních Čechách, mi řekl: „Přísaha trvá, ostatní se dozvíš.“ “ [2]

Armádní generál Karel Klapálek

Velmi brzy ale začínalo být jasné, že československá armáda nebude obnovena v Československu, ale v zahraničí. Odbojové organizace se tedy přeorientovaly na pomoc uprchlíkům. Činitelé odbojových organizací se totiž dozvídali pomocí šeptané propagandy tzv. šeptandy, že se v Polsku, ve Francii, nebo jiných zemích tvoří po vzoru legií z první světové války československé vojsko, které se co nejdříve zapojí do boje proti nacismu. Jednou z nich byla i zpráva katovického rozhlasu v Polsku, že při demobilizaci naší armády po Mnichovu přešla do Polska celá velká vojenská jednotka o síle 70 000 mužů pod velením generála Lva Prchaly. I když se později ukázalo, že tato a jí podobné zprávy nejsou pravdivé, silně na obyvatele Československa zapůsobily.[3]

Jedním z hlavních důvodů pro odchod do zahraničí byla věrnost republice a vojenské přísaze. Někteří emigranti ale měli důvod čistě praktický. Mnohými uprchlíky byli Židé, němečtí antifašisté, legionáři nebo komunisté, kteří cítili ve své vlasti nebezpečí. Našli se i tací, kteří pouze toužili po dobrodružství, či po vlastní slávě. Drtivou většinu uprchlíků tvořili členové bývalé československé armády.

Jedna útěková cesta vedla přes Polsko a druhá přes Balkán a Blízký východ. Obě měly končit ve Francii. Méně známá je také třetí cesta, která byla zcela legální a vedla po řece Dunaj. Po ní však přecházeli do zahraničí pouze Židé.

Přístup polských i francouzských úřadů však nebyl zprvu přátelský, protože jejich vlády se domnívaly, že ústupky Adolfu Hitlerovi jsou zárukou míru. Ve Francii mnohým českým emigrantům nezbylo nic jiného, než vstup do Cizinecké legie, z nichž někteří si vynutili příslib, že v případě vypuknutí války s Německem jim bude umožněn návrat do zahraniční československé armády.

 

3.   Polský legion

První cesty československých uprchlíků vedly do Polska. Dalo se totiž očekávat, že Polsko bude první zemí, kterou Německo napadne, a tak se tu budou moci emigranti velmi brzy zapojit do boje.

Hranice se překračovaly nejrůznějšími způsoby. Často používaným přechodem byly zpočátku ostravské důlní štoly. Velkou zásluhu na přechodech měli ostravští horníci, kteří dobře znali systém důlních štol, a tak mohli relativně bezpečně převést všechny uprchlíky. Také od železničářů se emigrantům dostalo významné pomoci. Desítky osob převezli v zaplombovaných nákladních vagonech, na tendru lokomotivy nebo pod uhlím. Někteří jednotlivci přecházeli hranice buď sami bez jakékoliv pomoci a nebo s průvodci. Opravdu příhodným místem bylo pomezí moravskoslezských a polských Beskyd. Zde poskytovalo uprchlíkům neocenitelnou pomoc místní obyvatelstvo.[4]

V Polsku to ale emigranti neměli vždy jednoduché. Záleželo na štěstí a také na tom, jak takticky uměl jedinec odpovídat na vyšetřující otázky polských úředníků. Někteří byli přijati s porozuměním, jiní s rozpaky. Část emigrace byla dokonce vrácena zpět do Protektorátu. Sídlem československé emigrace se stal konzulát v Krakově.

Nacisté se ovšem brzy dopátrali skrytých cest, zesílili hlídky, provedli razie v ostravských dolech, začali přísně kontrolovat železniční dopravu, nasadili do tajných odbojových sítí své agenty. Kvůli těmto opatřením se emigrace mnohonásobně ztížila a díky tomu někteří uprchlíci takové štěstí jako jiní neměli. Mnoho utečenců a také jejich pomocníků padlo do rukou gestapa. Útěkům se jim ovšem zcela bránit nedařilo, díky vynalézavosti a opatrnosti uprchlíků a jejich průvodců.

Víza a finanční prostředky poskytovala britská organizace British Comittee for Refugees from Czechoslovakia, která vznikla na podzim roku 1938.[5]

 

3.1.        První zahraniční jednotky

Výstřely z německých lodních děl na Westerplatte prvního zářijového dne roku 1939 začala druhá světová válka. Německo pod falešnou záminkou přepadlo Polsko, kvůli tomu Velká Británie společně s Francií vyhlásily válku Německu. Nadešel čas obnovy československé armády a republiky. Díky diplomatickému úsilí exilové vlády v čele s Edvardem Benešem vznikl několik dní před začátkem války československý vojenský legion se sídlem v Krakově. Skupina čítala 900 dobrovolníků a velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda.

Kvůli nedostatečnému výcviku a téměř nulové výzbroji se ale jednotka obrany Polska nikdy nezúčastnila a rozdělila se na dvě části.

„Tábor v Lesznu obdržel pouze 4 těžké a 9 lehkých kulometů, 5400 ostrých nábojů, 500 plynových masek a 100 polních lopatek.“[6]

Menší skupina se pod vedením kapitána Divokého stáhla do Rumunska a odtud se později dostala až do Francie. Větší část legionu pod vedením L. Svobody přešla na polské území okupované od 17. září sovětskou armádou. Na základě ustanovení sovětsko-německého paktu o neútočení došlo k internaci československých dobrovolníků. Jednotce bylo ovšem umožněno, aby existovala polooficiálně a mohla tak pokračovat ve vojenské přípravě. Během dalšího roku a půl byla většina jednotky převezena do Francie a později i na Střední východ.

V této době také vznikala další československá jednotka ve Francii. 1. Československá divize dosáhla do 10. května stavu 11400 mužů. Jejími členy byli převážně čeští a slovenští dělníci pracující v belgických a francouzských uhelných dolech, dobrovolníci z Cizinecké legie, ale také první emigranti. Divize se rozpadla po vpádu Německa do Francie a pouze polovině vojáků se podařilo dostat na Britské ostrovy. Zde z nich vznikla v říjnu 1940 1. Československá smíšená brigáda, která se ale dalších bojů nezúčastnila. Teprve po příjezdu jednotky z Blízkého východu se transformovala v 1. Československou samostatnou obrněnou brigádu, která byla později nasazena v bojích u Dunkerque.[7]

 

4.   Balkánská cesta

Polská cesta však byla brzy uzavřena, a tak uprchlíkům zbyla pouze jediná – na Slovensko, přes Maďarsko na Balkán, odtud na Střední východ nebo přímo do Francie. V letě roku 1940 se však cesta do Francie uzavřela z důvodu nečekaného pádu fronty a následné kapitulace francouzských vojsk. Od této chvíle se veškeré transporty vypravovaly do Palestiny.

Odbojové organizace byly tedy nuceny zřídit nové a bezpečné přechody přes hranice, obnovit zpřetrhaná spojení a zřídit při konzulátech nebo samostatně shromažďovací centra (většinou za pomoci západních konzulátů, převážně francouzských), která by zajišťovala finanční podporu emigrantům a zařizovala povolení k pobytu.

Touto cestou přecházel také pozdější velitel československých jednotek na Středním východě podplukovník Karel Klapálek.

 

4.1.        Přechod na Slovensko

Nové únikové cesty vznikaly nyní po celé délce moravsko-slovenských hranic. Přechody zde také organizovala Obrana národa. Na Slovensku fungovala její obdoba zvaná Flóra, která emigranty přejímala a převáděla dále do Maďarska.

Hlavními záchytnými body byly např. Strážnice, Veselí na Moravě, Velká nad Veličkou, Valašské Klobouky, Horní Lideč, Hrozenkov, Moravská Střelná, chata Bumbalka a Masarykova chata. Za hranicemi to byly např. slovenská Strelenka, Čadca, Trenčín a také Bratislava.[8]

Pplk. Karel Klapálek přešel hranice společně se dvěma dalšími uprchlíky u Strážnice.

„Dál to šlo – zdálo se – podivuhodně krásně. Linka byla opravdu dobře organizovaná, podávali si nás z ruky do ruky, byli to hlavně slovenští evangelíci, co se o nás starali. Brzy jsme byli v Nitře a zbývalo jen přejít do Maďarska. To už prý je maličkost, přejdeme dnes v noci a zítra před polednem budeme v Budapešti na francouzském konzulátě. Odtud nás co nejrychleji vypraví na francouzské bojiště.“[9]

Armádní generál Karel Klapálek

 

4.2.        Maďarsko

To, že se uprchlíci dostali až do Maďarska ale neznamenalo, že jsou v bezpečí. Ruce gestapa dosahovaly daleko a byl-li emigrant dopaden skončil v jedné z nechvalně proslulých věznic, a nebo byl rovnou vrácen zpět do vlasti.

V Maďarsku se hlavními věznicemi pro československé uprchlíky staly věznice v Citadele nebo tzv. „postrková“ věznice Toloncház, což v překladu znamená deportační dům. Šlo o vyšetřovací věznici, kde se však nevyšetřovalo. V Toloncházu byl internován také pplk. Karel Klapálek.

 

„V tamějším prostředí bývala odporně špinavá palanda, ráno a večer stejně odporná polévka z červivých fazolí, křik, hádky a neklid. Nejhorší bývala noc. Pro sedmdesát hnanců existovala sotva polovina dráťenek; ve dne byly opřeny o zeď a večer co večer se stávaly předmětem úporných bojů. Přirozeně vyhrávali rváči.“[10]

Armádní generál Karel Klapálek

V lednu roku 1940 zde přežívalo přes tisíc československých občanů, bylo nutné je co nejdříve dostat na svobodu a poslat je dále do Jugoslávie nebo Rumunska. V Budapešti pracoval ve prospěch uprchlíků bývalý československý záhřebský konzul dr. Stanislav Miňovský a vojenští organizátoři na francouzském konzulátě např. J. Petr (Hájíček), O. Pátý (Kašpar), A. Sochor (Propper) a další. Jejich práce byla ale velmi složitá.[11]

 

4.3.        Rumunsko a Jugoslávie

Po propuštění z věznic se uprchlíci posílali do Rumunska nebo Jugoslávie. V Jugoslávii byly podmínky pro emigranty výrazně lepší. I zde sice působili němečtí agenti a diplomaté, ale zásluhou skrytého porozumění rumunských úřadů mohla většina uprchlíků odcestovat na francouzský pas tzv. laisser-passer do Bejrútu a odtud konečně do Francie. Dopravu hradila francouzská strana. V Rumunsku působil jako československý vojenský představitel plukovník Heliodor Píka.

Větší část emigrantů ale přecházela přes Jugoslávii. V bělehradském Českém domě zastával funkci exponenta československého zahraničního odboje bývalý vyslanec dr. Jaromír Lípa. Veškerá jejich činnost probíhala v tajnosti, protože v této době jak Rumunsko, tak Jugoslávie oficiálně uznaly zábor Československa a zastavily činnost československých zastupitelství. Přesto se domácí úřady většinou chovaly korektně a neoficiálně ilegální práci podporovaly. Finanční i materiální pomoc poskytovala především organizace „Udruženje za slovenske emigrante“, ale také příslušníci československé kolonie, různé krajanské spolky, bývalé československé úřady či třeba ředitelé místních továren. Organizaci transportu osob na západ měl za úkol úředník bývalého československého velvyslanectví J. David. Od března roku 1940 jeho funkci převzal generál Ondřej Mezl, jenž používal krycí jméno Andrej Gak.[12]

Přes Jugoslávii přecházel také pplk.Klapálek. Po přeplutí řeky Drávy se dostal do Lublani a odtud do Bělehradu. Do Francie se už ale nedostal.

Francie kapitulovala 22 června 1940. Ještě před tím se na stranu Německa přidala fašistická Itálie. Tím se organizace transportů značně ztížila. Jugoslávii totiž začínalo hrozit přímé ohrožení od Německa a Itálie.

„Politická situace v Jugoslávii je nyní ve znamení přeorientace k Německu a Itálii. Děje se tak ovšem z naprosté nezbytnosti pro neúspěchy spojenců, neboť jinak sympatie jugoslávské veřejnosti i vojáků jsou nekompromisně na straně spojenců.“[13]

Generál Andrej Gak

Kvůli zhoršení vztahů mezi jugoslávskými úřady a československou misí bylo tedy 30. června 1940 rozhodnuto o likvidaci úřadu československého vojenského přidělence v Bělehradě. Na místě zůstala pouze malá skupina Čechoslováků, která by měla zabezpečovat případný další odsun uprchlíků. Tyto bezpečnostní kroky byly uskutečněny i v Rumunsku a Maďarsku. Organizacím v Protektorátu byl však vydán pokyn, aby nikoho za hranice nevysílaly, pokud to nebude nezbytně nutné. Nadále však pokračovaly transporty směrem na Střední východ.

V roce 1941 spustili však Němci ofenzivu na Balkán, který následně celý zabrali. To ukončilo veškeré další útěky.

 

5.   První jednotka na Středním východě

Vzhledem k tomu, že přeprava z Blízkého východu do Francie nebyla jednoduchá, určitý počet emigrantů se trvale zdržoval v libanonském Bejrútu, který se tehdy nalézal pod francouzskou mandátní správou. Město se stalo čekací stanicí. V květnu 1940 se zde nacházelo přibližně dvě stě Čechoslováků čekajících na odjezd do Francie. Tam se ale v důsledku vypuknutí války v západní Evropě nikdy nedostali.

Kolaborantská vláda ve francouzském Vichy se přiklonila na stranu Německa, a tak Francie přestala oficiálně pomáhat československému exilu. Čechoslováci se obávali, aby je místní úřady nevydaly nacistům. Bylo potřeba všechny uprchlíky co nejrychleji přepravit jinam. Tohoto úkolu se zhostil československý generální konzul v Jeruzalémě Josef Miloslav Kadlec. Pod jeho vedením se podařilo zorganizovat přesun do sousední Palestiny. Palestina se totiž nacházela pod britskou správou. K převozu došlo 29. června 1940. Kolona dvanácti nákladních automobilů převezla všech 206 mužů a 3 ženy do uprchlického tábora As-Sumajríja v Palestině.[14]

Generální konzul Kadlec tuto skupinu označil za československou vojenskou jednotku. Velitelem byl jmenován plukovník Josef Koreš. Dne 3. července 1940 přibylo ze Sýrie dalších šestnáct mužů v čele s pplk. Karlem Klapálkem.

„Dostali jsme k ubytování stany, zatím však nebyly ani přikrývky, spali jsme na holé zemi, na strništi. Nad námi se klenul starý římský akvadukt v mohutných obloucích, první, který jsme viděli, vznosná a doposud úctyhodně zachovalá stavba, povážíme-li, že přečkala tisíciletí.“[15]

Armádní generál Karel Klapálek

Situace s československými uprchlíky ale nebyla jednoduchá. Palestina byla od roku 1923 pod správou Velké Británie. V čele administrativy stál britský Vysoký komisař Sir Harold McMichael. Anglická vojska měla na za úkol udržovat vrtkavý mír mezi muslimskými Palestinci a Židy. Každou chvíli totiž hrozilo vypuknutí bojů mezi těmito etniky, a proto Britové neradi viděli nové přistěhovalce.

 

5.1.        Tábor v Gedeře

Během pobytu československých vojáků v uprchlickém táboře došlo ve Velké Británii k podepsání československo-britské dohody, která následně umožnila vznik oficiální československé zahraniční armády. Díky tomu exilová vláda ustanovila Československou vojenskou misi pro Blízký východ a Egypt se sídlem v Jeruzalémě. Hlavním představitelem československé mise se stal generál Andrej Gak, který se už v červenci přesunul z Bělěhradu do Palestiny.

  1. července se útvar přesunul do vojenského tábora v městečku Gedera nedaleko Tel Avivu. Zde měli vojáci daleko příjemnější život. Potravin i vody byl dostatek, tábor disponoval stany, koupelnami s teplou vodou, splachovacími záchody, kancelářemi i jídelnou. Okolo tábora se rozprostíraly pomerančové háje, tzv. pardesy. Zde se také začlo s řádným vojenským výcvikem.

„Nejprve jsme dostali tropickou uniformu – známé šortky! – bývalé hodnosti a jakýs takýs plat. A ovšem ihned jsme začali „dělat vojnu“. Začali jsme vojensky žít a vojensky organizovat jednotku.“[16]

Armádní generál Karel Klapálek

 

Čechoslováci zde nebyli sami, o tábor se dělili s elitními britskými jednotkami Yorkshire Dragoons, The Leicestershire Regiment a The Royal Scots Greys. Velitelem tábora byl generál Lomax.

Dne 28. července vojáci složili svou první přísahu na zahraniční půdě. Její text zněl takto: Přísaháme při všem, co je nám svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že zůstaneme věrni vlasti svojí, Republice československé, a že budeme ze všech sil bojovati za její osvobození. Přísaháme, že se vždy bez výhrad podřídíme prozatímní vládě Československé republiky, která stojí v čele boje za svobodu naší vlasti, a že budeme poslušni všech svých velitelů jí ustanovených. Přísaháme, že budeme bez odmluvy plnit jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy ochotně dáme na ochranu Republiky československé a za její svobodu. Přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se bránit tak, jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme!“[17]

Po příjezdu generála Gaka byl zorganizován vznik nové vojenské jednotky. Jednotka se stala jediným útvarem nově vytvořeného 4. Československého pěšího pluku.[18]Velitelem se stal plukovník Koreš. Do té doby zůstával nanejvýše první prapor, kterého se stal velitelem pplk. Karel Klapálek.

Velkým problémem se stal malý počet vojáků (k 1. září v jednotce sloužilo jen 327 vojáků)[19] a naopak nadbytek důstojníků. Do Gedery proto přibyli první židovští vojáci z Palestiny a také příslušníci zaniklého polského legionu, kteří byli propuštěni ze sovětské internace.

Objevila se ovšem další nepříjemnost vážící se ke stavu mužstva. Českoslovenští letci a letecký personál byli zařazeni do transportu směřujícího do Velké Británie, neboť zde zuřila letecká bitva. Další ztrátou se stal odjezd československých vojenských inženýrů, kteří se měli podílet na opevňovacích pracích v Palestině. Z tohoto důvodu dosáhl početní stav československé jednotky v Palestině cca 370 mužů. Reálnou jednotkou se tak stal pouze jeden prapor. 1. října byl tedy britskými orgány schválen návrh československé mise na zřízení jednoho pěšího praporu a výcvikového střediska.

Na státní svátek dne 28. října 1940 nastoupila jednotka naposledy organizovaná postaru ke slavnostní přehlídce. Výcvikový tábor hostil významnou návštěvu v čele s Vysokým komisařem pro Palestinu Sirem Haroldem McMichaelem. Na přehlídce přečetl dosavadní velitel rozkaz, který oznamoval organizační změnu. 1. listopadu 1940 byla ustanovena Československá vojenská skupina na Středním východě. Z dosavadního velitelství 4. pěšího pluku se zřídilo Československé výcvikové středisko-Východní v čele s plukovníkem Korešem. Místo prvního praporu 4. Pluku vznikl Československý pěší prapor 11 – Východní.[20] Velitelem byl jmenován pplk. Klapálek.

„Vzpomínám si na pěkný detail z přehlídky: naši chlapci udělali na udusané zemi z bílých oblázků velký obrys republiky a dovnitř umístili, také z kamínků, anglický nápis: The best Country of the World – Nejkrásnější země světa.“[21]

Armádní generál Karel Klapálek

Na Blízkém východě tehdy panoval relativní klid, a tak nebyl prapor na podzim roku 1940 nasazen do žádné akce. Druhým důvodem bylo, že jeho početní stav byl stále příliš nízký.

 

5.2.        Výcvik v poušti

Den po zahájení první britské ofenzívy v Egyptě dne 10. prosince se přesunula československá jednotka společně se svým výcvikovým střediskem do nového tábora poušti poblíž palestinského města Jericha. Tábor se nacházel 400 m pod hladinou moře v Judské poušti v údolí řeky Jordánu. Poušť ohraničovalo na východě Moabitské pohoří a Judské pohoří na západě.  Jednalo se o nehostinnou krajinu, kde prší maximálně čtyřikrát do roka. Čechoslováci zde prožili těžkých jedenáct týdnů.

„První dojem byl pro naše vojáky zdrcující. Svezli se malátně z vozů, dívali se, dívali a potom prohlásili: „Tady se přece nedá žít.“ “[22]

 

5.3.        Přesun do Egypta

V únoru roku 1941 byl prapor přemístěn do Egypta. Byl umístěn v tranzitním táboře v Sidi Bishr nedaleko Alexandrie. Dlouho se zde ale nezdržel. Již 18. března se jednotka přesunula do vojenského tábora v Agami, který se také nacházel poblíž Alexandrie. Zde prapor zůstal dva měsíce. Pokračovalo zde doplňování stavů prostřednictvím transportů ze Sovětského svazu. V květnu 1941 dosáhl prapor předepsaných 739 mužů a byl tedy kompletní.

31. května se prapor oddělil od výcvikového střediska a odjel do Západní pouště do blízkosti libyjsko-egyptských hranic. Britové ho přiřadili k 23. pěší brigádě. Čechoslováky čekala první bojová akce.

„Kolem vlaku se kupili zbylí čeští vojáci z výcvikového střediska, jež zůstávalo v Agami, mávali nám na rozloučenou a hoši ve vagónech spustili oblíbenou písničku. Odjížděli jsme na frontu.“[23]

Armádní generál Karel Klapálek

 

6.   První bojové nasazení

Československá jednotka dostala za úkol střežit úsek mezi silnicí a železniční stanicí u Sidi Hanaish jižně od Sollúmu. Opevnění se však nacházelo v dezolátním stavu a tak se ihned začalo s jeho opravou. Sousedy Čechoslováků se stali zleva Indové a zprava Britové. Poté byl prapor pověřen strážní službou na blízkých pouštních letištích, která představovala ideální terén pro možný výsadek nepřítele. Britské velení se totiž obávalo, že by Němci mohli zopakovat akci, kterou provedli na Krétě v květnu roku 1941. Mužstvo si pomalu opět zvykalo na pouštní podmínky, které se podobaly Judské poušti.

První rota praporu se přemístila na letiště El Qasaba. Druhá rota se posunula do prostoru Ma´áten Bagush. Třetí rota převzala letiště u Fuky.[24] Ke každé z rot bylo přiřazeno družstvo brencarrierů.[25] Na některé letištní plochy byly rozmisťovány atrapy, které měly protivníka zmást. Ty se různě přesouvaly a svůj účel splnily. Několikrát se staly terčem leteckých útoků Němců. K nepřátelskému výsadku však nedošlo, přesto si zde část mužstva prošla svým bojovým křtem, když se musela bránit náletům protivníka. Ztráty na životech ale prapor nezaznamenal.

V červnu roku 1941 britské velení plánovalo, že se Čechoslováci zúčastní ofenzívy proti Afrikakorpsu u pevnosti Capuzza. Britové však vydali „Moving Order“ zcela opačným směrem. Jednotka se měla spolu s 23. brigádou zúčastnit tažení v Sýrii.

 

7.   Syrské tažení

Německo dne 21. června 1941 napadlo Sovětský svaz, a tak se otevřela nová fronta. Tímto okamžikem se zvýšila důležitost Sýrie, která byla stále pod vlivem francouzské kolaborantské vlády ve Vichy. Němci chtěli Sýrii využít pro svůj postup na Střední východ a dále na Kavkaz. Vojenský velitel v Sýrii generál Dentz neuposlechl spojeneckou výzvu ke kapitulaci a jeho jednotky začaly klást ozbrojený odpor. Proto se musela jednotka velmi rychle připravit k odjezdu

Dne 24. června se prapor přemístil vlakem ze Sidi Hanaish do vojenského tranzitního tábora Tahag nedaleko Suezského průplavu. Tato změna na poslední chvíli pravděpodobně zachránila prapor před zničením. U Capuzzy totiž bojoval jeden britský prapor, který byl během krátkého boje zcela rozbit a jeho velitel padl.

V Tahagu obdržel prapor 23 nových nákladních automobilů a novou výzbroj: pušky, lehké kulomety „Bren“, dva a třípalcové minomety a další, doposud chybějící výzbroj.[26]

Vojáci si zde krátce odpočinuli a pokračovali v cestě. Přeplavili se přes Suezský průplav zpět do Palestiny. Následně se konvoj vydal přes Tulkarm, Afulu a Tiberias do města Banias ležící už na syrském území. Do Baniasu dorazila jednotka 1. července.

Jednotka zaujala postavení v přední linii u pohoří Džabal Chúsu. Proti ní stáli příslušníci francouzské Cizinecké legie, nejlepší, které měli „vichystičtí“ velitelé k dispozici. Došlo tak k paradoxní situaci, protože na francouzské straně bojovali i Češi, kteří do legií vstoupili ještě před válkou proto, aby mohli v nadcházejícím konfliktu bojovat proti nacistům.

Nepřátelé konali nad britskými a československými pozicemi výzvědné lety a ničili spojenecké pozice dělostřeleckou palbou.

„Zde jsme zaznamenali prvního mrtvého. Stalo se to hned první nebo druhý den navečer při výdeji jídla. Vojáci se sešli u polní kuchyně. V tu chvíli cizinečtí legionáři mezi ně střelili dělostřelecký granát. Výbuch jednoho našeho kluka zabil.“[27]

Josef Polívka

První obětí se stal dvacetiletý vojín Jiří Haas. Zemřel v neděli 6. července v 18 hodin. Další tři vojíni byli těžce zraněni. Vojín Haas byl pohřben za zvuku státní hymny nedaleko palestinského kibucu Dan.[28]

 

7.1.        Boje o městečko Chebaa

Kvůli soustavnému ostřelování britských a našich pozic vydalo velitelství 23. brigády rozkaz k průzkumu francouzských pozic u městečka Chebaa. Jednotka pod vedením kapitána Jana Svobody vyrazila na průzkum 8. července a ráno 9. července městečko obsadila. Cizinečtí legionáři, kteří znali zdejší terén mnohem lépe, si troufli zaútočit až po setmění. Čechoslováci nemohli dlouho odolávat přesile, a tak se stáhli zpět k britským liniím. Už následující den ovšem na Chebaa zaútočila další československá četa a znovu jej obsadila. V tu dobu byl tlak na francouzskou armádu tak veliký, že se legionáři vydaly dne 10. července k ústupu z celého prostoru drženého 23. britskou pěší brigádou. Jedenáctý prapor dostal za úkol nepřátelské jednotky pronásledovat. 12. července ale přišel rozkaz zastavit veškeré další útoky. Začala totiž mírová jednání ve městě Akka. K dohodě obě strany dospěly 14. července. Francouzi souhlasili s tím, že celé území Libanonu a Sýrie přejde pod britskou nadvládu, ovšem pod podmínkou, že všem Francouzům bude umožněn volný odchod zpět do vlasti. Čechoslováci dostali nový vděčný úkol, kterým byla distribuce potravin místním lidem. Vítanou posilou se stali Češi sloužící předtím v Cizinecké legii. Měly tvrdý výcvik a bohaté zkušenosti se zdejším prostředím.

 

7.2.        Strážní služba v Sýrii

V srpnu 1941 se prapor přesunul do  severní Sýrie. Velitelství praporu se utábořilo v Aleppu a jednotlivé roty byly rozmístěné po celé severní Sýrii.

První rota se přesunula do Palmyry a střežila zde hraniční přechod s Tureckem. Druhá rota dostala na starost okolí města Idlib a třetí rota zaujmula pozice na horním toku řeky Eufrat u hranic s Irákem. Čtvrtá rota střežila oblast u Avrízu. Kromě vykonávání strážní služby museli vojáci často řešit spory místních lidí o majetek, přístup k vodě nebo o ženy.[29]

„Mnozí kluci byli nespokojeni, že se v Sýrii nic neděje. Odešli přece do zahraničí proto, aby tam bojovali proti nacistům se zbraní v ruce, a ne aby tam udobřovali rozhádané vesničany a honili zloděje koz. Zejména mladí smýšleli radikálně. V Aleppu se dala dohromady skupina několika rotmistrů a vojínů, kteří předtím přijeli na Blízký východ s jedním z transportů ze Sovětského svazu. Rozhodli se pro dezerci zpátky do Ruska.“[30]

Josef Polívka

 

8.   Nasazení u Tobruku

Život se stal pro vojáky v Sýrii brzy jednotvárným. Úkoly, které plnili, byly stále stejné. Změna přišla v říjnu 1941. Z britského velitelství dorazil rozkaz k přesunu do Alexandrie. Zde se jednotka rozrostla o další posily, které přišly z Československého výcvikového střediska. Pozice v severní Sýrii převzali po Čechoslovácích Australané z 18. brigády stažené z Tobruku. Našim vojákům správně došlo, že je čeká nasazení v Tobruku.

  1. října odplula malá skupina tzv. ubytovatelů na palubě torpédoborce Hero do tobruckého přístavu a připravovala zde zázemí pro československý prapor. Ten odplul z Alexandrie 21. října. Vojáci se rozdělili na dvě skupiny čítající cca 300 mužů. Skupina A se nalodila na torpédoborec Napier a skupina B na torpédoborec Healthy.[31]

Po jedenácté hodině večer konvoj úspěšně dorazil do přístavu. Nově příchozí vojáky už z dálky přivítalo dunění a záblesky z dělostřelecké palby. Přístav byl v té době každodenně bombardován a ostřelován dalekonosnými děly. Ihned po vylodění se vojáci museli shromáždit na relativně bezpečnějším stanovišti v pevnosti Ariente.

 

8.1.        Obrana tobrucké linie

Jednotka dostala za úkol bránit zhruba šestikilometrový úsek linie podél silnice směřující na městečko Derna. Perimetr měl 13 hlavních opěrných bodů. Byly to malé betonové pevnůstky a půlkruhové obranné pozice obložené pytli s pískem. Body nesly označení S15 až S31. Největší pevností československé linie byla pevnost S19 přezdívaná Honza.

Hlavními nepřáteli se pro Čechoslováky staly italské divize, které byly doplněny německými jednotkami. Nepřátelské bojové útvary měly velkou výhodu oproti spojeneckým obráncům, kterou jim zajišťoval okolní terén. Nejvýznamnější body, o které se nepřátelé opírali, byly pahorky Twin Pimples, White Rock, Kóta 69 a White Knoll.[32]

Bojová činnost spočívala především v bojových hlídkách. K 1. prosinci 1941 jich Čechoslováci absolvovali 88.

„Jedna hlídka vnikla mezerou mezi nepřátelskými minovými poli až do hloubky italského postavení, do blízkosti cesty, po niž jezdily nepřátelské zásobovací vozy. Na bojovou akci jich bylo v hlídce málo a také rozkaz měli jen k průzkumu, zůstali tedy ležet v těsné blízkosti silnice, počítali vozy a poslouchali, co si Italové povídají. Šťastně se vrátili.“[33]

Armádní generál Karel Klapálek

První větší bojová ofenzíva začala 21. listopadu. Třetí a čtvrtá rota se podílely na útoku proti italským pozicím na Kótě 69. Vojáci kryli palbou své polské spolubojovníky. Jejich pozice byly vzápětí bombardovány nepřátelským dělostřelectvem. Útok skončil neúspěchem.

Britská vojska, postupující od Sollúmu, vyprostila město z obklíčení 10. prosince. Čechoslováci podnikli výpad do italských pozic. Ty však už byly z velké části prázdné. V ranních hodinách obsadili příslušníci třetí roty Kótu 69. O něco později obsadila čtvrtá rota pahorky Twin Pimples. Odpoledne se vojáci vrátili na své pozice. Část druhé roty byla poté přidělena jako ochrana štábu britského generála Neila Ritchieho, a tak jako jediná pokračovala v pronásledování nepřítele.

 

9.   200. lehký protiletadlový pluk

Po úspěšné obraně Tobruku se prapor podílel na zpevňování obranných pozic kolem města, protože byl ze strany Afrikakorps očekáván protiútok. Dalších bojů o Tobruk se ale nezúčastnil.

7. dubna se Čechoslováci přesunuli do Palestiny do vojenského tábora Bath Galim. Dne 21. května československá vojenská mise zrušila tento prapor a nařídila jeho reorganizaci na Československý 200. lehký protiletadlový pluk – Východní. Velitelem zůstal Karel Klapálek, který byl povýšen na plukovníka. Pluk byl přiřazen k 17. Protiletadlové brigádě.[34]

V červenci 1942 dostaly dva prapory první úkol. Měly střežit levantské přístavy. 500. prapor střežil přístav v Haifě. 501. prapor bránil libanonský Bejrút. Třetí prapor procházel reorganizací a dalším výcvikem.[35]

Koncem roku 1942 byl celý pluk přesunut zpět do Tobruku. Pozemní bitvy se ale tentokrát nezúčastnil. Se svými protiletadlovými děly bránil městský přístav. 20. ledna se Čechoslovákům podařilo sestřelit německý letoun Junkers.

„Koncem ledna 1943 jsme s povděkem přijali navíc úkol, který neměl nic společného s ochranou přístavu, ale pro chlapce znamenal vítanou změnu a pohyb: kdo měl právě volno, vyjel do pouště sbírat kovové barely a německé plechovky na benzín.“[36]

Armádní generál Karel Klapálek

 

10.       Návrat do Evropy

Dne 12. června 1943 skončil bojový úkol československého pluku a odpovědnost za protiletadlovou obranu Tobruku převzali Britové. O dva dny později se jednotka vydala do egyptského tábora Qassassin, kde se k pluku připojili i příslušníci výcvikového střediska. Na závěr se uskutečnily slavnostní přehlídky a proslovy.

Jedna nikoli nedůležitá kapitola boje Čechoslováků proti fašismu byla skončena. Trvala plné tři roky. Tož mi zahráli ještě jednou „Travičku zelenou“, s kterou jsme kdysi v písku a kamení pouště začínali…Dnes jsme s ní v písku a kamení končili svou africkou pouť.“[37]

Armádní generál Karel Klapálek

5. července se všech 1326 československých vojáků nalodilo na transportní loď Mauretania, na které se plavili kolem celého afrického kontinentu do Velké Británie.

Vojáci byli rozděleni mezi jednotky nově vznikající Československé samostatné obrněné brigády. Jejich cesty se tak rozešly. Mnoho z nich v následujících měsících prodělalo výcvik na britských tancích. Další vojáci byli přijati do RAF. Jinou kapitolou se stali důstojníci, kteří také museli opustit své podřízené a byli zařazeni jinam. Část z nich také odešla k československé armádě v SSSR, kde stále chyběli důstojníci. Mezi ně patřil i plukovník Karel Klapálek, který se nemohl smířit s úřednickou prací na ministerstvu národní obrany v Londýně.

 

Závěr

Cílem mé práce bylo seznámit čtenáře s danou problematikou a přispět něčím novým, co by mohlo rozšířit poznání o událostech na Středním východě. Myslím si, že tento cíl byl splněn. Většina lidí si myslí, že Čechoslováci byli během druhé světové války zcela bezvýznamní, a kdyby nebylo „slavných“ Američanů, spojenci by ve válce nezvítězili. Jsem přesvědčen, že má práce toto tvrzení spolehlivě vyvrací. Je pravda, že Čechoslováci sice bojovali v menším počtu než některé jiné národy, ale bojovali se stejným odhodláním a stejnou hrdostí ke své vlasti jako všichni ostatní a velkou měrou tak přispěli k porážce nacismu

 

Literatura

Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, 201 s., [4] s. barev. obr. příl. Češi ve válce. ISBN 978-807-0219-263.

Brod, Toman. Tobrucké krysy. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1967, 243 s., [24] s. obr. příl. Dokumenty, sv. 147.

Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966

Kraus, Stanislav. Za svobodou třemi světadíly: vzpomínky z let 1939-1945. 1. vyd. Litomyšl, Augusta, 1996. ISBN 80-901806-8-0

Čejka, Eduard. Československý odboj na západě 1939–1945, Praha, 1997

Augusta Pavel, Honzák František, Československo 1938-1945, Praha, 1995

 

[1] EMMERT, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 15. Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[2] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.9.

[3] Kraus, Stanislav. Za svobodou třemi světadíly: vzpomínky z let 1939-1945. 1. vyd. Litomyšl, Augusta, 1996. ISBN 80-901806-8-0.s.11.

[4] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.15.

[5] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.16.

[6]Toman Brod; Eduard Čejka.Na západní frontě. Vyd.2.Praha,Naše vojsko,1965, s.61

[7] Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 17. Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[8] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.18.

[9] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.16.

[10] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.19.

[11] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.19.

[12] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.22.

[13] Tamtéž s.24

[14] Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 19. Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[15] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.26.

[16] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.28.

[17] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.39-40.

[18] Palestinský pluk byl čtvrtý, protože ve Francii byly začátkem roku 1940 zřízeny tři československé pluky.

[19] Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 20 Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[20] V Anglii mělo podle předpokladů vyrůst deset československých praporů. Ten na Středním východě byl tedy jedenáctý.

[21] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.33.

[22] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.50.

[23] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.55.

[24] Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 24 Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[25] Brencarrier – pásové obrněné vozidlo s otevřenou korbou

[26] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.85.

[27]   Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 104 Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[28]Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.88-89.

[29]Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 27 Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[30] Tamtéž s.106

[31] Toman,Brod Tobrúcké krysy. Vyd.1.Praha: Naše vojsko,1967,s.111.

[32] Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 28 Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[33] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.92.

[34]   Emmert, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 30 Češi ve válce. ISBN 978-80-7021-926-3.

[35] Tamtéž

[36] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.136-137.

[37] Klapálek, Karel, Ozvěny bojů. Vyd.2.Praha: Naše vojsko,1966,s.145.

Napsat komentář