Filosofické školy helénismu a filosofie středověku

Otázka: Filosofické školy helénismu a filosofie středověku

Předmět: Filosofie/ZSV

Přidal(a): Lucie

Obecná charakteristika helénistického období; základní filosofické školy helénismu a jejich představitelé – epikureismus, stoicismus, skepticismus, eklekticismus, novoplatonismus; Obecná charakteristik křesťanské středověké filosofie; období patristiky se zaměřením na učení sv. Augustina; období scholastiky – charakteristika, spor o univerzálie – hlavní představitelé s důrazem na učení Tomáše Akvinského.

HELÉNISMUS

Alexandrie, Řím
kosmopolitní kultura
jak správně žít -> ETIKA
individualismus
směry: Stoicismus, Epikureismus, Skepticismus, Novoplatonismus, Eklektismus

EPIKUREISMUS

zakladatel: Epikúros – zahrada Epikúrova
2 příčiny strachu: z bohů -> osvobodit se od náboženství + ze smrti
slast X rozkoš
přátelství
politicky neaktivní

STOICISMUS

pestré sloupořadí (scházeli se zde)
jednota logika + fyzika -> etika (nejdůležitější)
rovnost mezi lidmi
politická angažovanost
Seneca (vychovatel Nera), Marcus Aurelius
“stoický klid” – přijmout to, co nemůžeme ovlivnit
mudrc a blázen

SKEPTICISMUS

nic není zcela pochopitelné
stoikové X epikurejci (skeptici reagovali na jejich spor)
pochybování o poznání
trópy = krátké tvrzení, kterým se něco snažili zpochybnit
zakladatel: Pyrrhón z Élidy

NOVOPLATONISMUS

obnovení Platónovy filozofie
mystika
druhy: pohanský, egyptský, křesťanský – inspirace pro křesťanství
emanace = šířit se
- -> svět vzniká jen tím, že bůh vyzařuje kolem sebe
- -> bůh je tak dokonalý, že přesahuje své hranice
- -> Jedno (dobro)
zakladatel: Ammónios Sakkás -> jeho žák Plotinos to rozpracoval

EKLEKTISMUS

“vyběrači” – přebírali myšlenky starších filozofů / autorů
Cicero
zachování starých učení

STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE

Křesťanství -> láska

-> sociální spravedlnost
-> 1 bůh ve 3 osobách = monoteismus
-> desatero (nepokradeš, nezabiješ, v 1 boha věřiti budeš, nevezmeš jméno boží na darmo)
-> 3 proudy:

1. katolíci – papež- Itálie, Španělsko
2. pravoslavní – (Rusko) východ
3. protestanti – Sever, USA, VB

-> Bible
- Starý zákon: dějiny židovského národa, žalmy, píseň písní (Šalamounova), Noe, Mojžíš, Adam a Eva
- Nový zákon: Ježíš Kristus (pouze pro křesťany), 4 evangelia: Matouš, Marek, Lukáš, Jan, apoštolové
- Buridanův osel – nerozhodnost (otep slámy – umřel)
- Ockhamova břitva – použít pouze tolik argumentů, kolik je nezbytné

Patristika

Páter = otec
Rané křesťanství se nejen potýkalo s vnějšími vlivy, ale zároveň se postupně ustanovovaly církevní struktury a s tím došlo k řešení zásadních teoretických otázek. Tomuto období se říká období duchovních otců – patristika. V tomto období získávají křesťanské názory v dílech církevních otců (patres ecclesiastici) podobu teologicko-filozofického učení. Zpočátku jde o apologetiku, tj. obrany křesťanství, později o dogmatiku, tj. základní pravidla, a nakonec o systematiku, tj. vytváření systémů.
Důležitým mezníkem v období patristiky byl Nicejský koncil (srovnej „ariánství“), který v roce 325 upravil vztahy uvnitř Boží trojice přijetím dogmatu o Trojici, kde Otec a Syn jsou jedna podstata. Později bylo stanoveno, že Ježíš Kristus je stejně tak Bohem jako člověkem.
Další zásadní a prastarou otázkou bylo, jak je možné, když Bůh je všemocný a nekonečně dobrý, že existuje ve světě zlo. Logicky se totiž zdá tato kombinace nemožná.

Aurelius Augustinus – sv. Augustin (354 – 430 n. l.).

Jedním z jeho témat je vztah víry a rozumu. „Rozuměj, abys věřil, věř, abys rozuměl.“
Názorově se vyvíjel od skepticismu přes novoplatónismus ke křesťanství. Křesťanem se stal v 33 letech v Miláně. Nakonec působil jako biskup v severní Africe. Pro jeho díla je příznačný hluboký psychologický účinek. Východiskem se mu stává vlastní vnitřní pochybnost. Je zastáncem učení o predestinaci – tzn. o předurčení člověka (Bůh ví co uděláme, ale rozhodnutí je na nás). Významně přispěl k filozofii dějin, kterou obohatil svým pojetím historického vývoje jako boje říše boží s říší satanovou, který směřuje k úplnému oddělení obou říší. Významné je i Augustinovo pojetí času – v rovině subjektivního prožívání času.
poznání boha přes sebepoznání
“věř, abys rozuměl”
Nejznámější díla: Vyznání – autobiografie, O Boží obci – v lidstvu bojují 2 společnosti: boží a pozemská, podle něj jsou celé dějiny zápasem mezi těmito společnostmi, O Boží trojici.

Augustinovo učení lze shrnout takto:

Bůh je základem všeho. Stojí mimo čas a věčnost je pro něj stále přítomným okamžikem.
Bůh stvořil svět z ničeho.
Když byl stvořen svět, byl stvořen i čas.
Boha nelze pochopit rozumem, protože stojí mimo čas, kdežto člověk je bytost časová.
Zlo je nedostatek (privace) dobra, vzniká v důsledku nesprávné volby způsobené časovou omezeností lidského myšlení. Člověk nemůže chápat Boží plán stvoření a svobodná vůle jej zavádí
- theodicea: důkaz boží existence, ospravedlnění boha vůči zla (u stoiků, gnostiků a zvl. u Leibnize)

Člověk se sice z vlastní vůle může otočit ke stvořiteli zády, ale nakonec nevydrží, protože tím jde proti své přirozenosti.
Boží pravdy nám byly dány osvícením (iluminací).
Celé dějiny jsou bojem mezi duchovním a světským pohledem na svět.
Bůh je trojjediná substance. Otec, syn i Duch svatý jsou jedním.
Vinou prvního hříchu jsme zatraceni, někteří budou ale spaseni.

Scholastika

(Oxford, Camrbidge, Bologna, Salamanca, Sorbonna)

Název scholastika je odvozen od latinského schola = čas věnovaný přednáškám, studiím, učená rozprava.

Hlavní otázkou, kterou řešila scholastika, byl vztah víry a rozumu
řády: Františkání + Dominkáni (Tomáš Akvinský)
Scholastika se snažila o rozumové podepření církevních dogmat – šlo jí o shodu s pravdami zjevenými, kanonizovanými, ne o myšlenkovou novost, originalitu a autorství; čistota a věrnost katolickému myšlení musela být zachována
vedle banálních sporů (např. může Bůh zvednou kámen, který je těžší než on sám?) se vedly daleko závažnější filozofické spory, mezi nimi zaujímalo výsadní postavení spor, který se táhl po celý středověk a v pozměněné podobě nepřestal být aktuální ani v novověku = SPOR O UNIVERZÁLIE (obecný pojem)
- REALISTÉ (Platón, Tomáš Akvinský)obecné -> konkrétní
- NOMINALISTÉ (William Ockham)konkrétní -> obecné

Tomáš Akvinský (1225 – 1274)

nejvýznamnější středověký filozof, italský šlechtic, mládí prožil ve slavném klášteře benediktýnského řádu Monte Cassino (první klášter, založen r. 529), teolog a filozof (podstatný rozdíl mezi teologií a filozofií v té době neexistoval), „pokřesťanštil“ Aristotela (podobně jako Augustin „pokřesťanštil“ Platóna v raném středověku), podařila se mu syntéza víry s věděním.
studoval na neapolské universitě, r. 1272 se vrátil do Neapole, kde přednášel na univerzitě
stal se členem dominikánského řádu, byl univerzitním profesorem na pařížské univerzitě
je autorem klasické středověké představy o posmrtné cestě duše do očistce, pekla, či ráje
vytvořil originální křesťanskou filozofii – tomismus (sjednotil starověké i raně křesťanské, středověké myšlenkové proudy a spojil je s prvky učení Platóna a Aristotela)
formuloval také pět kosmologických důkazů Boží existence (pohyb, příčina, nutnost, dokonalost, cíl)
- pohyb – rozpohybování světa
- příčina – vše má důvod
- nahodilost a nutnost – nahodilé věci vyžadují nutné věci
- stupňovitost bytí – hierarchie, na vrcholku dokonalý Bůh
- teologický = cílový důkaz – vše směřuje k cíli
rozdělení ctností podle původu na rozumové (moudrost, vědění, umění a opatrnost), mravní (uměřenost, spravedlnost a statečnost), nadpřirozené, Bohem „vlité“ do mysli (víra, naděje a láska). Integrace všech vede k uvědomění si lásky k Bohu a k jeho poznávání, tím k blaženosti
vědění je součást svědomí
zanechal obrovské dílo (34 svazků) – Suma proti pohanům, komentáře k Aristotelovým spisům
jeho základním dílem je Suma teologická – odděluje v ní dva druhy poznání:
- o Bohu – založen na písmu svatém
- o stvořených věcech – založen na přirozeném světle rozumu
Nauka o člověku (antropologie) Tomáše Akvinského – je klasickou křesťanskou naukou o člověku jako o jednotě duše a těla. Duše je formou těla, je stvořená, nesmrtelná, při vzkříšení se opět spojí s tělem.
Koncepce dvojí pravdy – víra není v rozporu s rozumem.