Geografie sídel – maturitní otázka

Otázka: Geografie sídel

Předmět: Zeměpis

Přidal(a): anonym

Obsah: venkovská sídla, vznik a vývoj měst, prostorová struktura měst a její změny, proces urbanizace, aglomerace, konurbace, megalopole, jádrové oblasti světa

Geografie sídel je obor socio-ekonomické geografie zabývající se osídlením, jeho vývojem, strukturou či problémy sídel a též jejich historií, strukturou, hierarchií a funkcemi.

Geografie sídel studuje osídlení z 2 hlavních pohledů:

a) Studuje vnitřní strukturu určitého sídla (vesnice, města, aglomerace, konurbace či megalopole)
b) Studuje prostorové rozmístění sídel a jejich vztahy

Obydlí je prostor stálého nebo občasného pobytu člověka, kde člověk přespává, pracuje nebo přechovává zásoby. K obydlí se započítává i hospodářský prostor, který není uvnitř budov (např. dvůr, zahrada). Prostorově oddělená a trvale obývaná skupina lidských obydlí se nazývá sídlo.

Sídlo je tedy místo s určitou koncentrací populace a ekonomických aktivit. Jejich největší koncentrace je v tzv. jádrových oblastech, kde zároveň dochází i k rapidnímu růstu výše zmíněného (dnes zejména v rozvojových zemích). V současnosti žije v urbanizovaných oblastech asi 56 % světové populace. Podíl městského obyvatelstva ku celkovému počtu obyvatel označujeme jako míru urbanizace (urban = angl. městský). Ve vyspělých státech je běžně 70-85 %, v méně rozvinutých oblastech do 50 %.

Je důležité si uvědomit odlišnost pojmu sídlo a obec. Obec je administrativní jednotka tvořící základní článek administrativního členění státu. Má vlastní samosprávu zajišťovanou voleným zastupitelstvem (v jehož čele stojí primátor, nebo starosta). Je tvořena jedním nebo více sídly a od území jiných obcí, nebo států je oddělena hranicemi.

Rozlišujeme sídla městská a venkovská. Z hlediska geografického jsou důležitější sídla městská, která jsou základem sídelních systémů a mají složitější strukturu. Sídla dále můžeme dělit podle velikosti na samoty (př. hájovny), osady (př. chatové kolonie), vesnice, městyse (přechodná fáze mezi vesnicí a městem), města (definice města není ve světě jednotná; roli hraje počet obyv., typ zástavby, funkce sídla či zaměstnanost obyv. v sektorech hosp.), velkoměsta (nad 100 tis. obyv.), milionová města a megaměsta (nad 10 mil. obyv.).

K výraznější koncentraci populace na společné území a vzniku trvalých sídel došlo zejména v souvislosti s neolitickou revolucí (ač sídla vznikala i dříve v pravěku), kdy lidé už nemuseli být vázáni na lov, rybolov, sběr a sezónní stěhování za potravou. Nejdříve se tak stalo v oblastech subtropického pásu – údolí Nilu, Mezopotámie, východní Čína, povodí Indu či Střední Amerika.

První sídla byla spojena s funkcí zemědělskou. Tomu odpovídalo i jejich umístění v krajině. Sídla vznikala hlavně v okolí vodních toků a vodních ploch (jezer). V těchto oblastech byla v prvé řadě dostupná voda (doprava, rybolov, zavlažování, k pití pro lidi i zvířata), kvalitnější půdy (na říčních sedimentech), rovinatý reliéf (vhodné pro výstavbu i zakládání polí) i příjemnější podnebí (vyšší vlhkost, stabilnější teploty).

Ve středověku vzniká většina evropských měst. Ta vznikají z podhradí, v okolí nalezišť nerostného bohatství nebo na důležitých obchodních trasách. Rozvoj měst je spojen zejména s rozvojem řemesel a obchodu. Důležitou roli hraje rovněž administrativní a vojenská funkce. S průmyslovou revolucí došlo k masivnímu stěhování populace do měst, která byla snáze dostupná, měla vyšší životní úroveň a více pracovních příležitostí (mechanizace zemědělství → menší potřeba pracovních sil). Tito lidé začali pracovat v rozvíjejícím se průmyslu (nejprve manufaktury).

Venkovská sídla dnes mají čím dál, tím častěji funkci obytnou a rekreační, spíše než zemědělskou, což pozměňuje i jejich podobu. Rozlišujeme dva hlavní druhy vesnických sídel. První jsou sídla skupinová (střední Evropa, Afrika) – zástavba je kompaktní, tvoří charakteristickou vesnici – a druhá sídla rozptýlená (Austrálie, Irsko, USA) – jedná se o roztroušené farmy, samoty. Tato sídla mají odlišný charakter v různých částech světa, dle historického vývoje, přírodních podmínek apod. Pro venkovská sídla je typická, že zpravidla neposkytují služby obyvatelům sousedních sídel, tzn. nevytváří si (na rozdíl od měst) zázemí. Pro venkovská sídla v jednotlivých regionech světa je typická mnohem větší diverzita než u měst. Je to dáno tím, že vznikala v době, kdy byli lidé mnohem více závislí na přírodních podmínkách. Proto mají vesnice v různých částech světa specifickou podobu danou zejména místními klimatickými podmínkami, místními dostupnými stavebními materiály či zaměřením vesnic na určitou specifickou ekonomickou činnost.

Vznik měst je úzce spojen s neolitickou revolucí. Ta znamenala přechod od kořistnického způsobu obživy (lov, rybolov a sběr) k výrobnímu způsobu obživy (zemědělství) a umožnila trvalé usazování obyvatelstva a následný vznik mnoha sídel i prvních měst. Největší nárůst počtu měst nastal s rozvojem řemeslné výroby. Nejstarší města vznikají na Blízkém východě (Asijské Středomoří, Mezopotámie), v J a JV Evropě, Egyptě, Indii a Číně. Až do průmyslové revoluce měla města funkce administrativní, obranné, obchodní a výrobní (řemesla). Města nejčastěji vznikala kolem nalezišť NS, řek nebo vodních ploch (pobřeží moře či jezera) nebo podél významných obchodních stezek.

Vývoj měst měl několik stádií:

a) do přelomu tisíciletí

Mnoho vynálezů, první zákoníky, hierarchické členění společnosti, rozvoj obchodu a vzdělání. „Boom“ ve výstavbě měst mezi 4. a 2. tisíciletím př. n. l. O nejstarší město se vedou spory (záleží na úhlu pohledu – zda bylo či nebylo trvale osídleno, zda to bylo nebo nebylo město atd.), nejčastěji se uvádí Jericho – okolo r. 8 000 př. n. l. (první hradby a pravoúhlé domy, domestikace ovce), někdy Damašek – 12 000 nebo 10 000 nebo 7 000 př. n. l. (kanalizace, multikulturní město) nebo Aleppo – asi 5 000 př. n. l. (památky rozbombardované IS). Před naším letopočtem vznikly ještě například: Blízký východ: Ur, Uruk, Babylon, Bejrút, Ninive, Byblos (fénické písmo – předloha latinky); Egypt: Mennofer (Memfis), Luxor; Řecko: Athény, Théby, Plovdiv, Mykény, Smyrna (dnes Izmir), Olympie, Trója, Rhodos; Indie: Mohendžodaro (splachovací záchody), Harappa, Váránasí (údajně založeno bohem Šivou); Čína: Jin-sü (počátek zdejší civilizace), Peking

b) do průmyslové revoluce

Města zakládána všude krom Severní Ameriky, vznik „římských měst“ na místě jejich vojenských táborů (Londýn, Paříž, Vídeň, Barcelona, Trenčín). Většinou měla města v tomto období do 100 000 obyvatel – lokální význam. Domy měly jak výrobní, tak obytnou funkci. Typická byla hustá kompaktní zástavba obehnaná hradbami, náměstí s kostelem (mešitou atd.), radnicí, trhem a domy nejbohatších měšťanů, prestiž a povolání směrem od centra klesá (na okraji Židé, kat, koželuhové, otroci, žebráci). Města byla nezávislá na šlechtě (měšťané nebyli leníky). Města se rozvíjela zejména díky obchodu a řemeslům. Města vznikala v místech s výhodnou strategickou polohou na základě dopravní funkce (na velkých řekách, u vodních ploch, na obchodních stezkách)

c) po průmyslové revoluci

Obrovské zvětšení počtu i velikosti měst díky přechodu k průmyslu a rozvoji služeb. Prudký populační růst (zrušení nevolnictví, pracovní příležitosti). Města získávají regionální či národní význam. Posiluje se role střední vrstvy, bourá se opevnění → rozvolňování zástavby, rozvoj příměstských částí (továrny). Typická struktura měst: obytná část, průmyslová část, řemeslná část (upadá), centrální hierarchie se mění spíše na sektorovou (viz dále). Nejvíce se rozvíjejí města při významných zdrojích nerostných surovin (hlavně uhlí a železná ruda) a na důležitých dopravních tazích. Rovněž vznikají města zcela nová (buď jako nová administrativní centra – Washington, Brasília, Canberra, Islámábád, …, nebo z důvodu těžby – Ostrava, města na Dálném východě)

d) po vědeckotechnické revoluci (meziválečné období)

Spojování měst a okolních obcí do větších územních celků, vznik obrovských průmyslových zón na periferiích města (např. Škodovy závody). Pomalý nárůst obyvatelstva nebo stagnace (jednorázové nárůsty po připojení okolních obcí). Globální význam některých měst díky technologiím a dělbě práce. Decentralizace obchodu a výroby, centralizace služeb, kultury, administrativy a vědy, potlačování politické funkce ekonomickou.

Prostorová struktura měst – ve 20. stol. byly zformovány tři základní teoretické modely vnitřní struktury měst:

koncentrický zónový (Burgessův), sektorový (Hoytův) a vícejaderný (Harris-Ullmanův) model. Nejtypičtějším je zónový model. Město je rozděleno do soustředných kruhů, které jsou charakteristické svou historií, zástavbou a funkcí. V centru leží CBD (central business district), kde se nachází mrakodrapy a sídla prestižních společností (v ČR máme místo CBD historické jádro). Dále k okraji jsou staré továrny a dělnické čtvrti z 19. století – ty se dnes revitalizují, vznikají zde parky, sociální a kulturní zařízení, obchody i byty. Dále se nachází rodinné domky, které začaly vznikat hlavně po 2. sv. v. (u nás také sídliště) a na okraji leží novostavby spolu s novými obchodními centry a průmyslovými zónami (blízkost dálničního obchvatu, levnější pozemky a více prostoru). Samozřejmě nelze města popsat takto jednoduše a generalizovat zónovým modelem. Každé sídlo má jinou funkci a historii, takže pro některá vyhovuje spíše model sektorový (zejména přístavní města) či vícejaderný (nachází se zde více center).
U sektorového modelu se ve městě vytváří sektory směřující od centra k okrajům, které mají různou funkci či různou úroveň bydlení. S touto vnitřní strukturou se můžeme setkat u měst vzniklých po průmyslové revoluci (např. v USA). Vícejaderný model je zase častý u měst, kde je široké zastoupení různých etnických skupin, které vytváří své do jisté míry izolované kulturní enklávy, teorie mnoha jader se ovšem týká i dalších měst. Typické je, že jednotlivá jádra mají svoji specifickou funkci (průmysl, obchod, služby, sport, rekreace, …).
Často se s touto strukturou setkáváme u nově vzniklých měst (např. Putrajaya–Cyberjaya v Malajsii). S postupem času, jak se město vyvíjí, se mění i funkce a vzhled jednotlivých částí, což je vidět zejména na přesunu obyvatel k okrajům měst. Dříve lidé bydleli v centru, ale s nástupem dopravy se stěhují k okrajům a centra bývají přes noc vylidněná. V rozvojových zemích se ve městech koncentrují i velmi chudí lidé, kteří žijí ve specifických chudinských čtvrtích (legální, základní infrastruktura – cesty, vodovod, kanalizace, elektřina, … – a služby – svoz odpadu, úklid, …) a slumech (ilegální, bez infrastruktury a služeb).

Sídelní struktura

Sídla v prostoru vytvářejí hierarchické struktury, kterým říkáme sídelné systémy. Většinou existuje centrální sídlo, které je obklopeno svým zázemím. Lidé ze zázemí dojíždí do centrálního sídla za službami, školou nebo prací. Čím větší je sídlo, tím větší má zázemí. Například Praha má v zázemí i města jako Beroun. Tento vztah formuluje tzv. Christallerova teorie centrálních míst. Podle této teorie jsou sídla hierarchicky uspořádány hexagonálně (=šestiúhelníkově). Tato struktura je však pouze hypotetická, protože v praxi dochází k jejím různým deformacím (např. Hradec Králové a Pardubice jsou velká města v těsné blízkosti, která fungují dohromady jako jedno centrální sídlo).

Venkovský způsob života

samoty, osady, vesnice a městyse. V rozvinutém světě zajišťují veškeré zemědělství. Je zde menší anonymita, větší sociální soudržnost, ale i jakási vzájemná kontrola, taktéž je tu málo služeb a průmyslu (v ČR většinou 1 až 2 hospody, občas škola a jen malé lokální výrobní zařízení), jiná architektura (většinou jen statky, rodinné domy, teepee, stany, chatrče; paneláky, bytovky apod. jen výjimečně) a vyšší průměrný věk, jelikož mladší odcházejí do velkých měst nebo do zahraničí za vzděláním a lépe placenou prací.

Městský způsob života

je více anonymní, neosobní a účelový, ve městech narůstá počet fyzických kontaktů na úkor sociálních, rovněž klesá počet osobních vztahů, naopak stoupá počet vztahů profesionálních. Ve městech se více koncentrují sociálně-patologické jevy (zločinnost, prostituce, závislosti, duševní choroby, rozpady manželství, …). Je tu více nemocných kvůli způsobu života, který je plný stresu a někde i kvůli poškozenému ŽP (hlavně ovzduší). Jsou zde mnohem větší možnosti volnočasového vyžití. Městští obyvatelé často odjíždějí na víkend na venkov. Ve městech jsou lidé bohatší, často na úkor klidného a spokojeného života. Jiný životní rytmus (později vstávají i chodí spát), jiný způsob bydlení (převažují byty), zpravidla námezdní zaměstnání atd.

Urbanizační problémy

Věda, která se zabývá vývojem a podobou městských sídel a problémy s tím spojenými, se nazývá urbanismus. Používá územní plánování – plánování a rozhodování, jak se bude město dále vyvíjet v reakci na jeho aktuální a předpokládané potřeby. Klasické problémy zahrnují nedostatečnou bytovou výstavbu, infrastrukturu, slabé spojení MHD či znečištěný vzduch. Dalším je například vznik slumů – ilegálních čtvrti na okrajích měst – šíření nemocí, socio-patologické jevy (kriminalita, prostituce, alkoholismus atd.). Špatné územní plánování má za následek např. nedostatek parků a center volného času, nedostatek parkovacích míst, špatnou dostupnost služeb či chybějící obchvaty.

Významné pojmy geografie sídel

Urbanizace = proces přesunu obyvatelstva do měst a přijímání městského způsobu života. Byla způsobena především průmyslovou revolucí (nabídka práce) a sociálními změnami (úpadek feudalismu, který vedl ke zrušení nevolnictví, čímž byla umožněna migrace do měst); dochází k postupnému obestavování městského centra novými obytnými budovami, které se soustředí především okolo nových průmyslových závodů. Ve vyspělých zemích se dnes urbanizace šíří i na venkov – lidé zde přijímají městský styl života (např. USA, EU)
Suburbanizace = přesun obyvatelstva na okraje měst – předměstí (angl. suburbs) nebo do vesnic v blízkém zázemí měst. Vznik satelitních měst a předměstí na zelené louce na okrajích sídel; lepší životní prostředí
Ruralizace = stěhování obyvatel měst na venkov; často dána snahou o změnu životního stylu
Deurbanizace = stěhování obyvatel z center měst na venkov či periferii (souhrnné označení pro suburbanizaci a ruralizaci)
Reurbanizace – znovuosidlování opuštěných částí měst (např. opuštěné průmyslové budovy)
Aglomerace = seskupení vzájemně blízkých sídel, kde jedno dominuje (město se svým okolím – předměstí, satelitní města, bývalé vesnice); pokud zahrneme i oblasti neurbanistického charakteru patřící městu, mluvíme o metropolitní oblasti (např. metropolitní oblast Plzeň: Plzeň, Letkov, Starý Plzenec, Chrást, Rokycany), propojeny relativně hustou dopravní sítí
Konurbace (souměstí) = několik aglomerací, měst či velkoměst spojených v jednu souvisle zastavěnou plochu s více centry; velmi intenzivní dopravní, administrativní, obchodní i sociální styky; pokud má jen dvě dominantní centra, používá se termín dvouměstí (Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, El Paso-Ciudad Juárez); v ČR: Ostravsko-karvinská, Podkrušnohorská, Uh. Hradiště-Staré Město-Kunovice, Liberec-Jablonec n. Nisou. Ve světě: Great Lakes, BosWash, Taiheiyō belt, San-San, Kinshasa-Brazzaville, Porýní-Porúří, Delta Perlové řeky, Hornoslezská, …
Megalopolis (též metroplex nebo megapole) = město (aglomerace, konurbace) nad 10 milionů obyvatel; globálně nejvýznamnější: Delta Perlové řeky, Delta Nilu, Delta Chang Jiang, Pás Pochajského zálivu, BosWash, Great Lakes, Taiheiyō belt, Makrometropole São Paula, Středomexická megalopole (Mexico City a okolí), Mega Manila, …
Gentrifikace = revitalizace městského centra a zároveň postupné nahrazení původního obyvatelstva obyvateli s vyšším sociálním statusem; pro gentrifikované oblasti jsou charakteristické malé domácnosti (jednočlenné, dvoučlenné) a luxusní byty
Ghettoizace = vznik čtvrtí obyvatel s nízkým sociálním i ekonomickým postavením (obyvatelstvo je často etnicky homogenní, často tvořeno přistěhovalci – etnické enklávy); dochází k úpadku bytového fondu (chátrání nemovitostí) a nárůstu socio-patologických jevů
Citadelizace = vytváření totálně izolovaných, uzavřených a chráněných zón v atraktivním prostředí; zóny soustřeďují nejbohatší vrstvy (elity) obyvatelstva; jde o specifickou formu gentrifikace, obecně však platí, že citadely mají vyšší úroveň než gentrifikované čtvrti
Komercionalizace = jev, při kterém dochází k vytlačování bydlení komerční zástavbou; týká se především centrálních částí města
Revitalizace = znovuoživení zástavby (rekonstrukce, budování dopravních sítí, rozvoj služeb, …) městských čtvrtí nebo částí
Brownfields = budovy a jejich přilehlé prostory, které se již nevyužívají a jsou často zanedbané; oblasti vhodné k přestavbě, často doprovázené změnou využití oblasti
Greenfields = oblasti dříve nezastavěné (např. pole, louky, lesy…); ekvivalent českého pojmu „zelená louka“; na greenfields vznikají často např. nové průmyslové zóny

Jádrové oblasti světa

největší světové koncentrace obyvatelstva a ekonomických činností; nerovnoměrně rozmístěné
Mezi nejvýznamnější jádrové oblasti současného světa patří zejména asijské a severoamerické megalopole. Například Delta Perlové řeky (Kanton, Hongkong, Shenzhen, Zhuhai, Macao, …; asi 78 mil. obyv.), Delta Chang Jiang (města Šanghaj, Nanking, Ningbo, Zhoushan, …; 105 mil. obyv.), Jing-Jin-Ji (Peking, Tianjin, Pao-ting, …; 112 mil. obyv.), Taiheiyō Belt (Japonsko; táhne v délce téměř 1 200 km z centrální části východu ostrova Honšú přes sever Šikoku až na sever ostrova Kjúšú; 83 mil. obyv. Japonska z celkových 126 mil.), Severovýchod (někdy označován jako Boswash; pás táhnoucí se od Bostonu přes New York a Philadelphii až po Washington; 51 mil. obyv.) a Great Lakes (přeshraniční – zasahuje i na území Kanady; široký pás od souměstí Minneapolis-Saint Paul, přes Chicago, St. Louis, Indianapolis, Cincinnati, Detroit, Cleveland, Pittsburgh, až po Buffalo a Toronto; přes 60 mil. obyv.). V Evropě je nejvýznamnější jádrovou oblastí z globálního hlediska Modrý banán (táhne se ze střední Anglie, přes BeNeLux, Z Německo, Švýcarsko a Z Rakousko na S Itálie; 111 mil. obyv.).

Periferní oblasti (=periferie)

protiklad oblastí jádrových; z jádrových oblastí jsou nejhůře dostupné, což limituje jejich rozvoj Často se jedná o oblasti horších přírodních podmínek (velehory, poušť, polární oblasti…), což zvyšuje cenu a náročnost zajištění běžných potřeb člověka. Je zde většinou zachovalejší životní prostředí a původní obyvatelstvo přizpůsobené náročnějším podmínkám žijící tradičnějším způsobem života (neplatí pro těžební oblasti, vědecké stanice, vojenské základny atd.).