Otázka: Kořeny novověké vědy – racionalismus a empirismus
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): RikaHalabiova
Charekteristika období:
– Spojeno s rozpadem tradičího evropského feudalismu , nástupem renesance a vznikem nových společenských vrstev
– Rozvoj přírodních věd, experimentální fyziky a matematiky
– Vzorem filosofického poznání – zkoumání zákonů přírody
– Emancipace filosofie od náboženství, centrum v přírodě a v člověku – dostává se do centra dění
Obecně:
– Gnozeologické filosofie 17. století (filosofická disciplína zabývající se poznáním – gnozeologie)
– Základem jednoznačné a protikladné představy o původu, charakteru a hodnotě poznání
– poznání – zkušenost (empirie)
– poznání = činnost, kterou si naše vědomí osvojuje nějakou skutečnost pomocí našich psychických procesů a stavů (vnímání, představivost, myšlení) a zároveň i výsledek této činnosti – zjištění pravého stavu věci – poznatek
– poznatek může být poznamenán subjektem /“poznávatel“/– hranice poznání, možné předsudky, osobní a společenské zájmy
Racionalismus a obnova věd
– Rozum je hlavní a samostatný zdroj našeho poznání
– Racionalisté jsou přesvědčeni o neomezených schopnostech lidského rozumu
– Nespojují počátek poznání se smysly – smysly jsou totiž stálým zdrojem iluzí a omylů
– Jistotou je pouze myšlení
– Uznává „předzkušenostní zíklady poznání“ – tedy vrozené ideje
René Descartes (1596-1649)
– francouzský filosof a matematik
– kritizuje scholastiku (přispěla prý k nejasnosti filozofie)
– nejlepšími filozofy jsou básníci (nemají předsudky)
– pochybnost je pro filozofování nejdůležitější
– ,,Cogito ergo sum“ – Myslím, tedy jsem
– jediné, o čem nesmím pochybovat je to, že pochybuji, nesmím zpochybnit svou existenci
– do myšlení patří: – představivost
– vnímání
– rozumět (chápat) – jasně vidím nějaký pojem
– chtít (například Pygmalion efekt – nemůžu chápat něco aniž bych chtěla)
– tím, že myslím, vnímám i jiné věci → existuji nejen já, ale i ostatní věci (hmotné věci existují, vnímáme je)
– duch je neomezený, smysly jsou omezené – nelze pochytat a pochopit vše, zbytek lze nahradit matematickou rovnicí a spočítat
– Rozprava o metodě: – 4 pravidla,jak se vyvarovat chyb
1. Smím uznat jedině ty pravdy, jež se mému duchu představily zřetelně a jasně, že o nich nemohu pochybovat → musím zpochybnit vše až do jednoho nezpochybnitelného bodu
2. Každou nesnáz, kterou vyšetřuji, musím rozdělit pokud možno v největší množství částí → cokoliv zkoumám musím rozdělit na jednotliviny problémů a pak je řešit.
3. Musím vycházet od pravd nejprostších a nejsnazších a od nich opatrně stoupat k poznání složitějšímu
4. Musím všade provádět výčty tak úplné, a přehledy tak obecné, abych si byl jist, že jsem nic nevynechal.
– tyto 4 pravdy = Descartova analytická metoda
– existují vrozené ideje = nezpochybnitelné pravdy, jsou vrozené (racionalismus) a ponoříme – li se do rozumu, poznáme je; jsou to pravdy vrozené = apriorní → t.j. 1)Představa Boha
2)Představa nekonečna
3)Představa dokonalosti
– existuje duch a hmota = je tedy dualista; existují dvě substance:
a) hmota = rés extensa (věc rozpínavá)
b) duch = rés cogitans (věc myslící)
– tyto dvě hmoty se spojí v člověku v šišince → člověk si uvědomuje sám sebe
– zvíře je jen hmota (Bůh nenadál zvířata city a bolestí, protože nechce, aby trpěla, protože lidé je hodně bijí a ubližují jim)
– Bůh je jen duch
– smrt člověka vzniká zničením stroje, duch se přemístí k Bohu a už se nevrací zpět
– 4 okruhy Descartovy filosofie: – pochybování x myšlení
– o vrozených idejích
– dualismus
– je zakladatelem moderní (novověké) filozofie
– z Descarta vychází okkasionalisté – řeší dualismus
→ existence akce a reakce (kauzality) i mezi hmotami (když chceme spojit ducha s hmotou, Bůh vždy zasáhne první, takže například pokud chceme něco udělat, tak to uděláme ne z vlastní vůle, ale z vůle Boha)
→ ono spojení ducha s hmotou (myšlenky s činností) je příležitost pro Boha zasáhnout = Bůh spojuje psychiku s tělesnem = psychofyzický problém
Francis Bacon (1561-1626)
– anglický filosof, právník, státník
– odklání se od hledání účelu při zkoumání přírody a prosazuje hledání zákonů, které v nich působí
– negativní překážky v procesu poznání Bacon zpřístupňuje ve spisu Nové Organon
– překážky nazývá idoly
– rozděluje je do 4 skupin:
– idoly rodu – mají je všichni lidé, stavějí světu křivé zrcadlo svého omezeného smyslového a racionálního poznání, vše poměřují svým člověčím měřítkem (antropologismus)
– idoly jeskyně – souvisí s individualitou člověka, jsou dány osobitými vlohami, sklony, zálibami a výchovou
– idoly tržiště – nejškodlivější, pochází ze špatnéhovýběru a používání slov (užíváme slova, kterým každý rozumí jinak)
– idoly divadla – některé obrazy světa (například ve filosofických systémech), které považujeme za absolutně pravdivé, aniž bychom je kriticky analyzovali
Empirismus
– tvrdí, že základním a rozhodujícím pramenem našeho poznání je zkušenost /smyslové poznání/, tj. Počitky, vjemy a představy, ze kterých se odvozují nejen předměty a obsahy, ale i principy našeho poznání
– zkušenost – těžiště poznání a jeho jistoty a pravdivosti
– uznává rozum a myšlení, ale jeho úlohu zužuje
– omyly vznikají při zpracovávání zkušenostního materiálu rozumem
– popírá vrozené ideje
– úzce spjat se senzualismem, který odvozuje veškeré poznání z počitků a vjemů, myšlení je jejich pouhým asociativním spojováním, narozdíl od empirismu senzualismus bezezbytku ztotožňuje poznání s vnímáním
John Locke (1632-1704)
– anglický lékař, právník, filosof
– ideje jsou získané (vrozené neexistují) – odmítá Descarterovu teorii
– lidský rozum je neposaná deska (tabula rasa), která je popisována zkušeností
– zkušenost ústí ve vzniku jednoduchých idejí, z nichž vytváří rozum komplexní ideje (rozum pouze spojuje již vzniklé ideje)
– poznání – pouze manipulování s idejemi, rozum tvůrčím způsobem nezasahuje
– člověk je bytost smyslová
– dílo: Esej o lidském rozumu
G. Berkeley (1684-1753)
– Ir, teolog, misionář, filosof
– snaha obrátit lid zpět k Bohu – zničit ateismus
– vychází z Locka
– obraz světa nám přináší smyslová zkušenost, nepoznáváme přímo vnější objektivní svět, ale pouze naše ideje, kterými je popsán náš subjekt
– objektivní existenci věcí (Locke) nahrazuje tvrzením, že věci jsou pouhou kombinací našich počitků (věci existují pouze v procesu vnímání duchem, jinak neexistují)
– vše v souvisloti s náboženstvím – světy, které si vytváříme v našich vjemech se neliší, protože jsou takové, jak s námi hovoří Bůh
– „Být znamená být vnímán.“
– dílo: Pojednání o základech lidského poznání
D. Hume (1711-76)
– Skotský filosof a historik
– navazuje na Locka, reaguje na něj hlavně Kant
– proces poznání vázán výhradně na materiál pocházející ze smyslové zkušenosti – ta nám pak poskytuje buď dojmy nebo ideje
– následný myšlenkový proces je jen skládáním či vyhledáváním souvislostí
– kritizuje kauzalitu (pouhý zvyk našeho vědomí), metafyziku, náboženství (náboženské představy nejsou doloženy, jsou založeny v citu)
-dílo: Pojednání o lidské přirozenosti – nejdůležitější subjekt = já (poskládanina vjemů)
– 3 obsahy vědomí (percepce)
imprese = živé momentální počitky (co slyšíme, vidíme)
představy = jednoduché ideje, vznikají při vzpomínkách, jsou to kopie impresí
složené ideje = spojení idejí jednoduchých s impresemi
– spojení díky asociačnímu principu – když si spojíme špatnou impresi se špatnou idejí, vznikne špatná asociace ( = chyba ve vědění) = špatná představa o tom, co funguje
Immanuel Kant (1724-1804)
– německý filosof, postava neměckého osvícenství
– filosofoval celý život, byl slavný, přednášel antropologii, právo a morálku
– snaha o smíření krajních pozic racionalistů a empiriků
– byl všestranně zaměřený a byl pověstný svými „rituály“ – vše dělal přesně na čas a přesně tak jak byl zvyklý
– byl nařčen z toho, že „zabil“ Boha, ale toto obvinění vyvrací tvrzením, že boha potřebuje, i když až v druhé řadě, protože ho nelze zcela poznat
– zásadně nemíchá filosofii a náboženství dohromady
– Pojetí skutečností – skutečnost – svět věcí o sobě, tento svět je nezávislý na subjektu, nelze poznat, víme o něm jen to, že existuje
– Za skutečnost se dá považovat i svět věcí pro nás, který si v procesu poznání sami vytváříme
Předkritické období
– přírodovědecky zaměřeno, řeší vznik vesmíru (tělesa se pohybují vlivem gravitace – působí 2 síly, vesmír vznikl působením Boha)
Fyzická monádologie – monáda je síla (částečka), která tvoří svět
Spis o rozličných lidských rasách (Darwinova teorie)
– neví, zda je racionalista či empirik (pak i skeptik)
– smiřuje racionalismus a empirismus
Kritické období
– člověk má: 1) apriorní formy vnímání a myšlení (prostor a čas; kategorie = zařazuje předmět) – vrozené
2) aposteriorní formy (smyslové vnímání zkušenosti)
>gnoseologický problém subjektu
-sloučení racionalismu a empirismu
Kritika čistého rozumu – o gnoseologii (věda zabývající se poznáním)
Soud – zhodnocení subjektu:
analytické (že něco je takové, jaké to je vždycky – koule je kulatá) a syntetické (jaké to je, vlastnosti, které se mohou měnit, nejsou stálé – koule je měděná – může ale být i jakákoli jiná, ale vždycky zůstává kulatá)
– podstatu není možno poznat: Ding an sich (nepoznatelná podstata)
Rozumová schopnost
– lidský rozum má 2 části: Verstand (rozmysl, nižší) x Vernunft (pravý rozum – poznání duše, Boha a metafyziky)
– Boha nelze poznat, lze si o něm udělat jen ideje
Ideje = přirozená představa o metafyzice
Antinomie = rozpory (důkazy čistého rozumu)
Pojem = není slovo, ale cosi, pod čím si něco konkrétně představíme (slovo je např. hala bala a pojem třeba kočka)
Kritika praktického rozumu
– praktický rozum = vůle člověka, která se promítá do jeho chování
– o etice, politice a právu (vůle řízená rozumem)
– kritika metafyziků a empiristů
> kategorický imperativ = narodíme se s ním, jasný příkaz, o kterém nepochybujeme (jednej tak, aby se zásady tvého chování mohly stát zásadami všech) – uvědomění si, co je špatné
> hypotetický imperativ – ten je špatný, nesmíme uvažovat o odměnách za naše jednání…
> etika – doposud byli lidé podle filosofů od přírody buď hodní nebo zlí (empirici tvrdí, že je člověk takový, jak ho vychová rodina, společnost a jeho vlastní zkušenosti a racionalisté říkají, že díky náboženství má člověk vrozenou schopnost rozeznat, co je dobré a co špatné)
– proto Kant hledá apriorní princip, který by se dal uplatnit na všech
> determinace = měl by se dát prostor svobodné vůli člověka, protože jsme determinováni kategorickým imperativem
> rigorózní = povinný, jednání z povinnosti (vyjádření ke kategor.imperativu)
> formalismus = „jednej, aby se tvoje maxima mohla stát maximou všech“; není to dané pouze na 1 situaci, ale na jakoukoli
> historický optimismus = lidé naslouchají kategorickému imperativu, chovají se správně, stát skvěle funguje a zákony nejsou zapotřebí
Kritika soudnosti
– o estetice (cítění a fantazii)
– člověk se narodí svobodný v rozhodování
– jak vnímat krásno? Racionálně (nezávisle na citech a náladě)
– krása je v přírodě – to, co je účelné je krásné
Pokritické období
– budoucí stát má umožnit lidem být svobodný, poslouchat kategor.imperativ
– nyní totiž lidem bohužel není umožněno poslouchat kategor.imperativ, přestože by stačilo jen naslouchat sobě samému a nebyly by potřeba žádné zákony
