Otázka:Mezinárodní ekonomie
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): danka
V dnešní době je pouze iluzí, že by stát mohl být ekonomicky soběstačný. I v mezinárodním prostředí je uplatňuje stále důmyslnější dělba práce a specializace
– mezinárodní trh vykazuje v podstatě stejné zákonitost fungování jako trh národní (zákon nabídky a poptávky). Specifiky mez. trhu jsou ale: absolutní a komparativní výhody jednotlivých států, obchodní překážky, existence mezinárodních firem a mezinárodních integračních seskupení.
– mezinárodní ekonomie studuje právě mezinárodní ekonomické vazby a specifika mezinárodního obchodu
1. Otázka absolutních a komparativních výhod (viz mikroekonomie a význam D. Ricarda)
– vzájemný obchod musí být pro státy výhodný. Podle principu absolutní výhody budou např. USA nakupovat banány v Kamerunu, protože Kamerunci je vyprodukují levněji než Američané (pro Američany je výhodnější řešení dovoz než pěstování vlastních zdrojů).
– Kamerun však oproti USA může být v absolutní nevýhodě dvou komodit: ve výrobě elektroniky a potravin. Obě položky USA vyprodukují levněji (a možná i kvalitněji), protože jsou technologicky vyspělejší. Kamerun však může mít komparativní výhodu v produkci potravin. Co to znamená? Elektroniku vyrobí USA třikrát levněji než Kamerun, avšak potraviny jen dvakrát levněji. Ve vzájemném obchodě by bylo pro USA výhodné specializovat se na výrobu elektroniky (nebude ztrácet čas produkcí potravin, ušetří peníze a vyrobí více elektroniky, kterou může vyvézt), Kamerun nebude investovat peníze do neefektivní výroby elektroniky (ve srovnání s USA), bude se specializovat na potraviny, vyrobí jich více, více jich vyveze (do USA) a více tak také vydělá. V mezinárodním obchodu si tak každá země, tedy i rozvojová, může najít oblast, která pro ni bude výhodná.
2. Obchodní překážky: V mez. obchodu existují dva přístupy: protekcionismus (stát chrání své trhy před zahraniční konkurencí, viz merkantilismus) a odstraňování obchodních bariér (viz ekonomický liberalismus). Základními bariérami jsou cla a kvóty. Clo je daň vyměřená za dovoz výrobku (dovážený statek se proto prodává relativně „draho“). Kvóta je omezení množství dováženého výrobku. Výhodou těchto opatření je udržení zaměstnanosti v zemi, která se brání dovozům. Nevýhodou je často zbytečně vysoká cena, jelikož se brání průniku levnějšího zahraničního zboží.
3. Konvertibilita (směnitelnost) měny
– základní otázkou v mezinárodním obchodě dlouho bylo, v jakých finančních jednotkách uskutečňovat směnu statků.
– dlouho (do 30. let 20. st.) fungoval systém tzv. zlatého standartu: národní měny byly směnitelné za zlato (hodnota a síla národní měny byla daná obsahem zlata v mincích).
– po II. světové válce vzniká tzv. brettonwoodský systém (v r. 1944 se konalo konference v Bretton Woods): za zlato je směnitelný pouze americký dolar, a tato měna se tak stává dominantní v mezinárodním obchodě. V 70. letech je i tento systém opuštěn.
– v současnosti se v evropském i světovém prostoru stává dominantní finanční jednotkou (vedle dolaru a japonského jenu) euro.
4. Mezinárodní ekonomické organizace (mimo EU):
Světová obchodní organizace (WTO): – sdružuje více než 140 zemí, které usilují o odstranění obchodních bariér (vlastní organizace vzniká až v r. 1995, předtím státy byly sdruženy pod tzv. Všeobecnou dohodou o clech a obchodu GATT), to se týká především výše cla. Obchodní spory by se měly řešit konzultacemi, případně mezinárodní arbitráží.
Mezinárodní měnový fond (MMF): – napomáhá řešit měnové problémy jako je např. předluženost, navrhuje řešení k ozdravení národní ekonomiky, může vládě státu poskytnout půjčku.
Světová banka: – spolufinancuje různé rozvojové projekty (viz také kritika MMF a SB v textech k planetárním problémům)
G8: sdružení sedmi nejvyspělejších států světa (USA, Japonsko, Kanada, VB, Německo, Francie, Itálie) a Ruska. Dohromady tyto státy představují 65 procent světové ekonomiky). Jde v podstatě o každoroční setkávání nejvyšších představitelů daných států, a to od r. 1975, které spočívá v diskuzích o celosvětových (zejm. ekonomických a finančních) problémech. Nejdříve to ale byla G6 (bez Kanady), potom G7, od 70. let se summitů účastí i představitelé EU. Od r. 1991 se jednání účastní také Rusko. Název G8 se začíná používat ale až od r. 1997. Rusko má zvláštní postavení (vzhledem ke své ekonomické úrovni). Od r. 1999 se G8 rozšířila také o některé tzv. nové ekonomiky a státy rozvojové nebo již rozvinuté na G20 (Arg., Austr., Braz., Čína, Indie, Indonésie, Jap., Mex., Saud. Arab., JAR, Již. Korea, Turecko + zástupce EU). Tímto „rozkročením“ sledují státy G8 snahu zajistit globální finanční a ekon. stabilitu a strategicky začlenit do vzájemných jednání nové, perspektivní a hlavně početně významné trhy. Státy G8 a G20 se scházejí na oddělených summitech.
