Otázka: Německá klasická filosofie
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): Michael
Německá klasická filosofie (Fichte, Schelling, Hegel)
Friedrich Schelling – génius – od 15 let studia teologie ( spolužák Hegel) – ve 23 profesor v Jeně
– Dílo : ,,Systém transcendentálního idealismu“ – 1800
– 1. Období – filozofie identity
– Fichte – příroda je prodektem já
– Schelling ( podpořen studiem přir. Věd): stejně tak je možné řici, že já je produkt přírody
– Úkol filozofie je říci , jak je v přírodě možný duch
– Odmítá rozdělování na hmotné a duchovní, je to podle něj polarita dvou aspektů, které vytvářejí bytí (příroda není nakupením atomů, ale jednotným celkem ovládaným duchem)
2. Období – nábožensko-mystická filozofie
– rozchází se s Hegelem a inspiruje se dílem Franze Xavera von Baadera
– stejně jako Fichte začíná čistého já – to si klade vlastní omezení, nové je to ,že jde o pohled z jednoho ze dvou stanovisek.
– souběžně s objektivizací Já a s jeho cestou ke konečné identitě – probíhá podobný proces ve vnější přírodě – ta směřuje ke své identitě – vystupuje ze sebe do sféry ducha – v tuto chvíli se dvoucestný vývoj setkává.
– úkolem filozofie je sledovat cestu Já, přírodovědy potom cestu přírody
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
(1770-1831); nar. ve Stuttgartu, studia v Tübingen (s Schellingem), profesor v Jeně, ředitel
gymnázia v Norimberku, univerzity v Heidelbergu a Berlíně
Díla: „Fenomenologie ducha“1807
„Věda o logice“ 1816
„Základy filozofie práva“ 1831
1. Dialektická metoda (návaznost na Fichta a Schellinga):
teze antiteze (popření, protiklad teze)
↓
synteze (pozdvižení protikladů k vyšší jednotě)
2. Bytí jako dialektický proces seberozvíjení ducha:
Duch sám sebou – neproblematické neuvědomnělé bytí ducha
Duch se objevuje jako svůj protiklad – duch se dostává z neuvědomnělého bytí
k ztotožnění se svým protikladem, popřením, projevem tohoto je příroda
↓
Návrat ducha k sobě samému na vyšší, uvědomnělé úrovni, a to:
subjektivní duch: individuální lidské vědomí (v člověku se duch poprvé uvědomuje)
objektivní duch – nadindividuální projevy ducha (rodina, společnost, stát)
↓
absolutní duch – definitivní návrat ducha k sobě (náboženství, umění filozofie)
3. Filozofie dějin jako dialektické střídání kultur, které směřuje k vyšším stádiím
Orient, Indie, Čína ………………………………………………………… dětství lidstva
→ Řecko …………………………………………….. mládí lidstva
→ Řím ………………………………………dospělost lidstva
→ germánská Evropa …………zralost lidstva
4. Filozofie náboženství jako dialektickohistorický vývoj k (nej)dokonalejšímu
– náboženství
– náboženství přírodní
–
– náboženství duchovní individuality: řecké mýty, judaismus
– ↓
– náboženství vtěleného boha: křesťanství (syntéza přírody a ducha)
Johann Gottlieb Fichte
– zatímco Kant prožil celý život v Královci , Fichte měl dynamičtější osud
– náhoda mu pomohla ke vzdělání, při studiu Kantových spisů se rozhodl za ním jít – pěšky do Kralovce
Filozofie:
– Tvrdil, že příroda je výsledkem vyšší nevědomé představivosti
– Váží si duchovna, rozumu, svobody člověka (podobně jako Kant, podobá se mu i v etických názorech)
– Klade důraz na sebeuvědomování jedince – člověk si má uvědomit své potřeby, pudy, instinkty – uvědomováním přestává být slepý – osvobozuje se
– ,,Příroda nejedná, svobodná bytost jedná“
– Pokud jde člověk jen za požitkem, je závislý
– Vývoj člověka je vývojem sebeuvědomování, realizování dělby práce atd.(smrt nepřerušuje lidské dílo)
– Vychází z Kantova zkoumání poznání – vědosloví
– Vysvětluje věci z představ o nich ( idealismus) – jak jinak můžeme vědět o objektech než z vědomí? – musíme začít od toho, co je absolutně věrohodné, od Já, od vědoucího Já , které myslí sebe sama
– Sebeuvědomovacím, sebeutvářecím aktem klade Já své bytí a tím vlastně veškeré bytí, protože celý svět, všechny věci jsou dány v Já jakožto obsahy vědomí ( jinak bychom o nich vůbec nevěděli (. Jestliže přesto některé z nich vnímáme jako vnější, tj. jako ne-Já, je to neuvědomělý důsledek činnost Já, které se takto, pomocí ne-Já, vymezuje. ( Jako oko nevidí samo sebe, tak si duch neuvědomuje to, co sám vytvořil.) Hranice mezi Já a ne-Já probíhá uvnitř subjektu, a je –li tu svět mnohých ne-Já, pak jen proto, aby Já tuto hranici neustále překonávalo a mohlo se realizovat.Sebeprodukce, sebepotvrzování je podstatou a smyslem existence Já. Teoreticky nevysvětlitelný protiklad Já a ne-Já je výzvou k jednání, hnací silou vývoje směřujícího k plnému uskutečnění, povznesení, osvobození Já. To je zároveň nejvyšší mravní příkaz. Nečinnost, lenost je zlem.
– Čisté Já – všeobecné lidské vědomí, substanciální základ všech vědomí
