Otázka: Nicholas Winton
Předmět: Dějepis
Přidal(a): Honza
Obsah:
- Úvod
- Dětství
- Práce v bankovnictví
- Dějinné události
- Příjezd do Prahy
- První kroky k záchraně
- První úspěchy
- Wintonovy vlaky
- Nešťastná shoda událostí
- Život po válce
- Objevené tajemství
- Reakce veřejnosti
- Nicholas Winton dnes
- Přínos lidem
- Ocenění
- Názory
- Závěr
„Být dobrým člověkem neznamená nedělat nic špatného, být dobrý znamená konat dobro.“
Michaela Mužíková, IV. ročník, Gymnázium Pierra Cubertina v Táboře
Úvod
Výše uvedený citát je podle mě zajímavou úvahou. Určitě stojí za zamyšlení. Jsem já dobrý člověk? Znám nějakého dobrého člověka? Je někdo takový v mém okolí? Kolik dobrých lidí existovalo v celých dějinách lidstva? Takových, kteří by si zasloužili, aby se o nich svět dozvěděl? Třeba i jen proto, aby měl každý možnost poznat, že dobro přináší dobro a že tahle pravda neplatí jen v pohádkách…
Takhle nějak jsem uvažovala při výběru tématu své práce. Která osobnost dvacátého století by si zasloužila, abychom se o ní dozvěděli více? Rozhodně někdo, kdo pomáhal ostatním a nebál se přitom překonávat spoustu překážek. Někdo, pro koho překážka nebyla překážkou, nýbrž výzvou.
Napadala mě různá jména. A nakonec zvítězil sir Nicholas Winton, nenápadný bankovní úředník, o jehož dobrých skutcích se málem nedozvěděl nikdo.
Příběh Nicholase Wintona je neobyčejně poutavý, chvílemi napínavý, chvílemi dojemný. Rozhodla jsem se pouvažovat nad životními osudy tohoto mimořádně odvážného, inteligentního a snad až příliš skromného muže. Co je to za člověka, který se místo lyžování s přáteli rozhodne odjet do cizí země, opustit svůj klidný život anglického gentlemana a pustí se do něčeho, o čem by nás ostatní ani nenapadlo, že má sebemenší naději na úspěch?
Dětství
19. 5. 1909. Den, kdy se v londýnské části West Hampsteadu narodil Nicholas Wertheim. Jeho rodiče byli němečtí Židé – otec Rudolf se do Velké Británie přistěhoval spolu s rodiči, matka Barbara, pocházející z Norimberka, se do Londýna dostala až po svatbě s Rudolfem (v roce 1907). Přestože rodina žila v židovské komunitě německých přistěhovalců, byl Nicholas, stejně jako jeho dva mladší sourozenci – bratr Robert a sestra Lottie –, vychováván v křesťanském duchu. Rodiče se dokonce rozhodli změnit své příjmení na ‘Wintonovi‘, aby lépe zapadli mezi londýnské obyvatelstvo.
Nepochybuji, že právě rané dětství mezi ostatními dětmi z židovských rodin, laskaví prarodiče a zážitky z první světové války (ačkoliv nepřímé) velice ovlivnily pozdější náhled Nicholase Wintona na nacistické Německo, Židy i svět obecně.
O jeho rozhled a prozíravost v pozdějších letech se určitě zasloužilo také dobré vzdělání – Nicholas vystudoval nejprve vyšší střední školu, a poté ještě i internátní ekonomickou školu ve Stowe. Tam se naučil nejen jazykům (němčině, francouzštině), počtům nebo šermu, ale také politice a předvídavosti v bankovnictví a mezinárodních vztazích.
Práce v bankovnictví
V roce 1929 nastoupil Nicholas Winton do Vojenské banky, kde se předtím školil. Tamní práce ho však neuspokojovala – toužil po dobrodružství. A tak odjel do Německa, aby tam strávil dva roky prací v různých bankách v Hamburku a Berlíně – například v obchodní bance Warrermann.
Při pobytu v Německu se Winton nenaučil jen ‚chodit‘ v bankovnictví, jak nejspíš původně zamýšlel. Hlavně se seznámil s tamější situací – hospodářskou krizí podpořenou poválečnými reparacemi, těžce doléhající na každodenní život; obecnou nespokojeností lidí; pomalu, ale jistě vítězícím nacismem; vlivem Adolfa Hitlera na veřejnost… I to mu v budoucnu umožnilo zachránit spoustu lidí.
Po návratu do velké Británie, v roce 1932, se Winton začal plně věnovat své práci – pracoval nejen v Anglo-české bance, do které nastoupil hned po příjezdu, ale i v mnoha dalších. Také začal cestovat po světě a získávat nové zkušenosti. Nakonec, v roce 1938 se opět usadil v Londýně a stal se členem tamější burzy.
Dějinné události
Léta plynula. A události utvářející dějiny na nic nečekaly. V roce 1933 se Adolf Hitler stává říšským kancléřem, hlavou německé vlády. Září 1935 – Říšský sněm vydává Norimberské zákony a tím v podstatě zbavuje Židy občanských práv. Mají zakázáno chodit do biografu, kaváren, většiny obchodů, dokonce i na dětská hřiště. Březen 1938 – Rakousko je okupováno Německem a nakonec se k němu připojuje. V září 1938 je podepsána Mnichovská dohoda a dochází k obsazení Sudet. Židé jsou postupně nuceni nosit šesticípé žluté hvězdy.
Přemýšlím, co si o tom všem mohli myslet obyčejní lidé. Stále věřili, že spravedlnost a slušnost zvítězí? Že těm, kteří nic zlého neprovedli, nebude chtít nikdo ublížit? Nejspíš ano, alespoň většina. Další zkrátka doufali. Ti v postižených oblastech (Německu, Čechách) nevěřili v bezprostřední nebezpečí, doufali, že se právě jim a jejich rodině neštěstí vyhne. Ti v zahraničí doufali, že se situace brzy uklidní. Nechtěli vidět, kam to všechno spěje. Bylo výhodnější a pohodlnější nevědět. A nic nedělat…
Přesto existovali lidé, kteří si byli nebezpečí vědomi. Mezi ně se řadil také Nicholas Winton, tehdy devětadvacetiletý svobodný muž. Díky práci v mezinárodních institucích i dalším zkušenostem měl o poměrech ve světě mnohem lepší přehled než většina ostatních lidí, a tak mohl lépe předvídat budoucí události. Přesto si zatím žil svůj poklidný život. Jen sledoval a čekal.
Schopenhauer, Arthur; Životní moudrost; Nakladatelství Svoboda; Praha; 1992; překlad: Vítězslav Tichý
Příjezd do Prahy
Pro Nicholase Wintona tedy nebylo nijak zvlášť velkým překvapením, když mu jeho přítel Martin Blake, pracující na anglické ambasádě v Praze, zavolal: „Zrušil jsem dovolenou, volám ti z Prahy. Zapomeň na lyžování a okamžitě přijeď za mnou. Mám tu pro tebe něco mnohem zajímavějšího, je tu spousta práce.“ ¹ Nicholas neváhal a na sklonku roku 1938 se namísto dovolené ve Švýcarsku vypravil do Čech. Tento čin dokládá, jaký dokázal být Winton skvělý přítel. Martin Blake mu totiž radši z bezpečnostních důvodů nesdělil, co po něm bude chtít. Přesto Nicholas sedl na vlak a přijel.
Martin Blake na ambasádě pracoval pro Britský výbor pro uprchlíky – snažil se je dostat do bezpečí za hranice, nejčastěji do Anglie nebo do Francie. Nicholas Winton však po seznámení s těžkou situací utečenců ze Sudet (navštívil nejeden uprchlický tábor) s hrůzou zjistil, že není nikdo, kdo by pomohl dětem. Existovalo více různých kanceláří usilujících o emigraci Židů – hledaly jim v zahraničí bydlení, práci, zařizovaly víza. Lidí v nebezpečí bylo mnoho, práce až nad hlavu. Děti nikoho nezajímaly.
První kroky k záchraně
Jak už jsem napsala, na děti nikdo nemyslel. Nikdo, až na Nicholase Wintona. Ten se po zhodnocení situace rozhodl vynaložit všechnu svou energii a schopnosti na organizaci jejich záchrany. Rozhodně nešlo o nic jednoduchého. Už jen najít zemi, která by děti přijala, mu dalo mnoho práce.
Nakonec Wintonovi přislíbila spolupráci jeho rodná země, Velká Británie. Ačkoliv podepsala Mnichovskou dohodu a tím pádem v podstatě Čechy zradila, české děti byla ochotná přijmout. Ale nic není v životě úplně zadarmo, že? Také tato pomoc byla podmíněna: Každé dítě poslané do Británie muselo zaplatit záruku 50 liber, Nicholas byl nucen pro každé najít rodinu a zaplatit výdaje na cestu a na vyřízení dokladů.
Navíc ho honil čas. Od úředníka z německé ambasády získal mapy, s rozkreslenými Hitlerovými plány o rozšiřování říše. Zjistil, že do války zbývá maximálně 8 měsíců. A tak se rychle pustil do práce. Do třech dnů v Praze zřídil kancelář, zval si rodiče a shromažďoval údaje, sestavoval seznamy stovek nejohroženějších dětí, včetně fotek. Hledal pěstounské rodiny…
On sám musel rozhodovat, které z dětí je důležité odvézt nejrychleji. Nedokážu si takovou práci vůbec představit – v podstatě rozhodovat o lidském životě. Nicholas Winton však později řekl, že nebyl čas vůbec na nic – rozhodně ne na truchlení nad seznamy. Musel zkusit zachránit co nejvíce dětí, ne strávit vzácné hodiny hloubáním nad svým životním údělem. Nebylo to jednoduché. Ale Nicholas Winton se nevzdával a řídil se podle motta: Jestliže není něco naprosto nemožné, musí být způsob, jak to udělat. A snažil se dál.
Čas byl skutečným nepřítelem. Bohužel to nikdo nechápal, obzvlášť úředníci vyřizující potřebnou dokumentaci ne. „Proč tak šílíte? Uvidíte, že se nic zlého nestane. Hitler se spokojí s tím, co má. Dětem nikdo nezkřiví ani vlas. Na vydání víz potřebujeme čas…“ ² divili se. Nicholas Winton byl proto nucen obejít pravidla, aby vše urychlil. Založil organizaci Britská komise pro uprchlíky z Československa – dětská sekce a jmenoval sám sebe předsedou.
První úspěchy
Ještě v prosinci 1938 potkal pan Winton na jednom večírku milou Švédku, která pracovala pro Červený kříž. Zdála být se ideální budoucí spolupracovnicí a spojenkyní proti úřadům, dokonce mu zajistila povolení poslat nějaké děti do Švédska. Proto se s ní Nicholas podělil o své plány. Nic však nebylo takové, jaké se to zdálo… Nedovedu si představit Wintonovy pocity poté, co zjistil, že ona Švédka pracuje pro německé gestapo. Jeho rozhodování, zda děti do zahraničí poslat, či ne. Nakonec přece jen nechal vypravit malé letadlo a to odvezlo dvacet malých cestujících do bezpečí.
Jak napsal Felix Tych v předmluvě ke 2. dílu Archiwum Ringelbluma: „Hitlerova válka proti většině států Evropy o nový nacistický pořádek na kontinentu, o uspořádání Evropy fašistickým Německem a o životní prostor pro germánskou rasu nadlidí se nejpozději od léta roku 1941 stala první válkou v historii vědomě namířenou také proti dětem. Vyvraždění židovských dětí se stalo jedním z Hitlerových válečných cílů.“ ³Samozřejmě jsem ráda, že se vše podařilo, ale připadá mi poněkud zvláštní, že gestapo letadlu dovolilo odletět. Možná, že si ona Švédka nechala vše pro sebe a nadřízeným nic nesdělila, že netoužila po utlačování nevinných dětí – na rozdíl od Adolfa Hitlera.
A co Nicholas Winton? Nebál se zatčení? Když se ho na to jeden novinář později ptal, odpověděl, že nikoliv. Nemohl si přece dovolit nevyužít situace. A dvacet zachráněných dětí, tento první úspěch povzbudil nejen jeho, ale i do té doby váhající rodiče. Ti byli navíc čím dál přesvědčenější o vážnosti situace – a tak šly fronty do nekonečna, Nicholas nestíhal shánět víza. Náhle měl na seznamu více než 5000 dětí, ale nemohl jim pomoci, protože mu stále chyběly dokumenty. A tak je zfalšoval – sám si vytiskl víza a dal je na orazítkování Němcům. Nikdo nic nepoznal.
Těžko ho za toto porušení zákona můžeme odsuzovat. Co je důležitější? Lidský život, nebo cár papíru, který je stejně jen na jedno použití? Myslím, že odpověď je jasná. Samozřejmě, že život. A Nicholas Winton to věděl. Proto, když po něm jeho šéf v lednu 1939 chtěl, aby jel do Afriky obchodovat se zlatem, Nicholas nabídku, nebo spíše příkaz odmítl i za cenu ztráty zaměstnání. Možná si řekl, že práce vždy nějaká bude, ale děti nepočkají.
Wintonovy vlaky
Nakonec se Winton přece jen musel vrátit zpět do Velké Británie. Ve svém úsilí však nepolevil – začal spolupracovat s dalšími, většinou náboženskými a charitativními organizacemi, vyhledával sponzory i pěstouny, rozesílal kartičky s fotkami a popisem dětí, obcházel domy a vyzýval lidi „Vyberte si!“. Zdá se Vám to neetické? Možná dnes. Tehdy však nebyl čas nad ničím uvažovat, útlocitnost si Winton nemohl dovolit. Byl to účinný způsob, a to bylo hlavní. Přesto si většinu dětí z kartiček nikdo nevybral a ty později zemřely v koncentračních táborech. Zachránit se jich podařilo alespoň 669. A každý život se počítá.
Dne 14. 3. 1939, ve stejný den, kdy Slovenský sněm vyhlásil nezávislý Slovenský stát, odjel první Wintonův vlak. Stejně jako letadlo zamířil do Švédska. Původně měl odjet už 12. 3., odjezd byl však z technických důvodů přesunut.
S dalšími ‚výpravami‘ už to bylo o trochu složitější – 15. 3. 1939 byl totiž prezident Emil Hácha donucen odevzdat Adolfu Hitlerovi České země a ty byly obsazeny. 16. 3. 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Poté tedy Winton zachraňoval děti ‚Hitlerovi přímo před nosem‘. Přesto se mu podařio vypravit ještě sedm dalších vlaků, tentokrát s cílem v Londýně. Poslední odjel dne 2. 8. 1939.
Nešťastná shoda událostí
Původně bylo naplánováno vlaků osm, bohužel osmý už neodjel. Měl opouštět Prahu 1. 9. 1939 – na nádraží bylo připraveno 251 dětí, v Londýně na ně čekalo 251 rodin. Některé děti se těšily, odjezd braly jako takové malé dobrodružství, jiné se nechtěly vzdálit od svých rodičů. Ti se vzdávali toho, co jim bylo v životě nejdražší – svých ratolestí. Ovzduší na nádraží bylo jistě plné slz, úzkosti z odjezdu, nejistoty. A vlak se nerozjel – právě vypukla druhá světová válka.
Kvůli začátku Německo-polské války bylo vše odvoláno, děti musely vystoupit. Ale domů většinou nešly. Byly odvezeny neznámo kam, o žádném z nich už nikdo neslyšel. Nejspíš skončily v jedné z plynových komor v koncentračních táborech. Nicholas Winton si stále vyčítá, že neudělal víc. Že nacistům děti tak hezky ‚připravil‘ na nádraží. Ale kdyby nebylo jeho, zemřelo by o 669 dětí víc…
Jak ho vůbec napadlo děti? Prý by tak jednal každý. „Každý by tak nejednal, vždyť jste byl jediný,“ namítl Matěj Mináč, režisér, který s panem Wintonem dělal rozhovor. Ale ten to opět zlehčil. „Co kolem toho proboha děláte takový povyk, jenom jsem trochu pomohl, nic víc. Byl jsem jednoduše ve správný čas na správném místě…“ Pana Mináče napadala spousta otázek. Jak to, že se o tom nechce bavit? Proč se tváří, že něco takového dělají lidé levou zadní a je to zcela běžné? Vždyť je to zkušený a inteligentní člověk a musí vědět, že se zachoval zcela mimořádně…⁴
Také by mě zajímalo, odkud vzal před vypuknutím války jistotu, že jsou děti ve skutečném nebezpečí. Jistě, věděl o neutěšené, zoufalé situaci Židů v Německu, ale jak mohl vědět, že mapy od onoho německého důstojníka nejsou podvrhem? Jak by vysvětloval, že rozbil tolik rodin, kdyby válka nakonec nevypukla? Údajně pro Nicholase Wintona nebylo otázkou, zda k tomu dojde, ale kdy. A tak díky své víře v sebe samého, předvídavosti, energii, zájmu a mimořádným organizačním schopnostem zachránil stovky životů.
Život po válce
S válkou samozřejmě Wintonův život neskončil. Opět se vydal pomáhat lidem – přihlásil se k Červenému kříži a začal ve Francii působit jako dobrovolník. Bohužel byl v roce 1940 nucen odejít zpět do Velké Británie, neboť Němci vtrhli do Belgie, Lucemburska, Holandska a Francie a pobyt v těchto zemích se stal smrtelně nebezpečným.
Protože Nicholas Winton opět neměl co dělat, v roce 1942 se rozhodl splnit si dávný sen a dal se ke královskému letectvu, RAF. Bohužel měl ale špatný zrak a tak musel zůstat na zemi, jako součást pozemního personálu. V roce 1944 byl pověřen vedením letecké výstavy RAF, která putovala za ustupující německou armádou a měla zvýšit morálku na osvobozeném území. Tak se Winton podruhé dostal do Prahy.
Po návratu do Británie začal pracovat pro Mezinárodní organizaci pro uprchlíky, kde byl pověřen prodejem nalezené nacistické kořisti. Nechápu, jak se mohl probírat kořistí – odloženými šperky, penězi, ale i zlatými zuby – s vědomím, že všechna patřila zavražděným Židům. Jen zlata ze zubů tam bylo několik desítek tun! Jediné, co mohlo Nicholase Wintona držet v práci a při smyslech, bylo vědomí, že bohatství pomůže přeživším postižených nacismem. Na druhé straně, mrtvým už by k ničemu nebylo…
Rok 1945. Konec války. A život šel stále dál. Nicholas Winton se přestěhoval do Paříže a vrátil k předchozí profesi – začal pracovat v Mezinárodní bance v Paříži. Tam se mimo jiné seznámil se svou budoucí manželkou, Grete Gjelstrupovou, se kterou se v roce 1950 vrátili do Anglie. Usadili se v městečku Maidenhead, kde se jim později narodily děti Nicholas, Barbara a Robin.
Robin byl bohužel mentálně postižený. Wintonovi si ho nechali v domácí péči, ačkoliv jim lékaři doporučovali dát ho do ústavu, a nikdy toho nelitovali. Robin alespoň na krátkých šest let rozzářil jejich domácnost, stal se miláčkem rodiny. Také díky němu se Nicholas Winton začal zajímat o pomoc mentálně a tělesně postiženým dětem a dodnes se angažuje ve společnosti pro mentálně postižené Mencap.
Objevené tajemství
Po dalších více než padesát let Nicholas Winton svůj záslužný čin tajil. Spolu s rodinou žil svůj poklidný život v Meidenheadu. Veřejnost ho neznala, v novinách ani na internetu o něm nebyla ani zmínka. Dokonce ani jeho manželka Grete nic netušila. Proto nebyl nikdo, kdo by mu řekl „Thank you“.
Tak tomu bylo až do roku 1988. Na jaře se Grete, stejně jako každý rok, pustila do úklidu domu. Tentokrát se však rozhodla udělat pořádek také na půdě. Jaké bylo její překvapení, když v jednom starém kufru našla staré dokumenty, fotografie nějakých dětí a informace o nich. „Co je to?“ ptala se Nicholase. Ten jen mávnul rukou. „Taková stará historie. To by tě určitě nezajímalo…“ Grete ho přesto přesvědčila, aby vše vysvětlil. „Co s tím uděláme?“ zajímalo ji. „Co bychom s tím dělali, spálíme to, nic to nebylo. Vždyť chceš mít na půdě pořádek, ne?“ ⁵ byla odpověď nekonečně skromného muže.
V zavazadle byly ale i některé nedoručené dopisy od milujících rodičů, které se Grete rozhodla dodat. O pomoc poprosila doktorku Elisabeth Marxwellovou, odbornici na holocaust. Nicholas historii oprašovat nechtěl. Prý dodnes musí myslet na děti z posledního vlaku a na to, co se s nimi asi stalo. Na jednu stranu chápu jeho lítost. Ale udělal toho více než kdokoliv jiný, rozhodně se nemá za co stydět.
Reakce veřejnosti
Díky Grete a Elisabeth tedy vyšlo v létě 1988 vše najevo. Napsaly na všech 669 adres nalezených ve formulářích. Dostaly asi 150 odpovědí. Všechny ‚děti‘ byly šťastné, že se konečně dozvěděly, kdo je vlastně zachránil. Zprávy o Wintonovi se také začaly objevovat v novinách. Takto vypadal úvod k jednomu z článků:
NADĚJE V KAŽDÉM KUFRU
Byl to tichý britský burzovní makléř, kdo zachránil stovky židovských dětí před Hitlerovými vyhlazovacími tábory. Jejich příběh, je stále zdrojem naděje a ukázkou neobyčejné obětavosti v dnešním temném světě…⁶
Brzy se začala angažovat i televize. BBC pozvala Wintona i ‚děti‘ do studia, údajně na pořad o aktivním stáří. Šlo však o setkání zachránce a zachráněných. Když Nicholas Winton zjistil, že všude kolem něj sedí ‚jeho děti‘, neubránil se slzám. To toho dne vlastně téměř nikdo, vzduch byl naplněn emocemi a radostí.
24. 5. 1991 se Nicholas po více než 50 letech vrátil do Prahy. Jel si se svou manželkou prohlédnout památky staré Prahy, jelikož na to zatím ani při jedné dosavadní návštěvě neměl čas. Netušil, že je jeho příběh v Čechách tak známý a že s ním zdejší lidé budou zacházet jako s velkou osobností. Rozhodně nečekal, že ho hned po příletu obklopí novináři a ‚jeho děti‘, které zůstaly v Československu.
Wintonovi byli ubytováni a v hotelu Evropa, bývalém hotelu Šroubek, kde Nicholas v roce 1938 zahájil svou spásonosnou misi. Po celou dobu návštěvy byl dobře naladěný, nadšený a srdečný, přestože byl pro něj program jistě velmi náročný. A konečně se mu dostalo díků, ačkoliv někdo tak skromný jako on o ně nejspíš ani nestál. Poděkovali mu nejen předseda Židovských náboženských obcí a primátor Kořán, ale i prezident Václav Havel. Při návštěvě prý Nicholase Wintona nejvíce potěšilo, když viděl, že se všem dětem daří dobře. Že jsou šťastné a že žijí. ⁷
Nicholas Winton dnes
Dnes je Nicholasi Wintonovi 104 let a stále pracuje pro blaho ostatních – angažuje se ve společnosti pro mentálně postižené Mencap, jak už jsem ostatně zmiňovala, a v Abbeyfieldské společnosti pomáhající přestárlým občanům. Stále je připravený kdykoliv komukoliv pomoci, má aktivní a pozitivní postoj k životu, pořád se vyznačuje dobrou náladou. Také je nejspíš otcem největší rodiny na světě – dnes žije více než 5 000 potomků známých ‚Wintonových dětí‘. A to jen 250 z oněch 669 ví, kdo je zachránil.
Nicholas Winton stále žije v Maindenheadu, bohužel už bez své milované ženy Grety. Ta zemřela před 14 lety. Přesto Nicholas není osamělý – má mnoho práce, velkou rodinu (i svou vlastní), … Cestuje po Evropě, zahradničí, nebo s přáteli hraje bridž. Je šťastný – a zaslouží si to. Měl by žít ještě mnohem déle, pokud dobré skutky, smích a pomoc ostatním opravdu prodlužují život.
Přínos lidem
Wintonův příběh má stále vliv na lidi, kteří se o něm dozvědí prostřednictvím pořádaných přednášek, filmů nebo internetu. Dostává se do celého světa, ke stále většímu počtu lidí. Tento příběh způsobuje po celém světě fenomén dobra – lidé si najednou uvědomí, že není nemožné, dělat dobré věci. Že by i oni mohli udělat něco pro ostatní. A tak začínají pracovat pro charitu, adoptují děti, …
„Příklad Nicholase Wintona mi dokázal, že prostá lidská odvaha, vytrvalost, schopnost si poradit a touha pomoci povznese jedince nad všechny spolky, instituce či jakkoliv velkou přesilu nepřátel a dovede jej ke správnému cíli.“ ⁸
„Nicholas Winton mi zachránil babičku a nemusel. Proto i já chci pomáhat.“ ⁹
„Čin Wintona dokazuje, jak mnoho může jednotlivec, který věří svému cíli a jde za ním.“ ¹⁰
Ocenění
Skutek Nicholase Wintona nezůstal bez ocenění. V roce 1983 mu byl britskou královnou Alžbětou II. přidělen titul člena Nejvznešenějšího řádu Britského impéria, v roce 1998 Wintonovi český prezident Václav Havel udělil řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2002 po něm čeští vědci pojmenovali nově objevenou planetu, roku 2002 mu byla udělena cena Spravedlivý mezi národy. O rok později byl britskou královnou povýšen do šlechtického stavu, na sira. Také americký kongres mu udělil nejvyšší státní vyznamenání a každý stát, ve kterém ‚Wintonovy děti‘ žily, považoval za důležité ho nějakým způsobem odměnit.
Nicholas Winton si však na vyznamenání moc nepotrpí: „S medailemi nemůžete nic dělat. Můžete si je leda připnout na pyžamo a nosit je i v noci, ale jinak jsou prakticky k ničemu. Nikdy jsem žádný z řádů nenosil.“ ¹¹ Abych pravdu řekla, nedivím se mu. Celých padesát let mlčel o tom, že děti zachránil, tak tedy nejspíš o žádnou slávu nestojí – nepotřebuje rozruch. Ať by dostal cokoliv, stejně to nikdy nebude dost. Hodnota lidských životů se nedá vyčíslit.
Názory
Nicholase Wintona si však nevážím jen kvůli záchraně židovských dětí, ale také kvůli jeho názorům. Tady jsou ukázky některých z nich:
„I když se většinu dní, které prožívám, nic zvláštního nestane, pořád se směji. Smích je nejdůležitější věcí v životě. Domnívám se, že se většina lidí bere příliš vážně a to jim brání, aby se chovali skutečně přirozeně.“
„Láska je jediná věc, která je skutečně důležitá. Je to umění kompromisu, umění soužití – když už ne sdílet stejné zájmy, tak alespoň tolerovat zájmy toho druhého. Mé ženě nevadilo, když jsem šel hrát bridž, a mně nevadilo, když ona šla na schůzky se svými přítelkyněmi.“
„Jestliže věříte v Boha, tak nerozumím, proč by měl být rozdíl věřit jako katolík, žid, buddhista, nebo muslim. Základ všech náboženství je stejný: dobro, láska, nezabíjet, starat se o své rodiče a blízké. Myslím, že lidé by měli míň dbát na to, co je v náboženství rozděluje, a víc dbát na to, co je spojuje – na etiku.“ ¹²
Winton jednou řekl: „Doufám, že i Vy si najdete něco, co Vás bude, tak jako mě, inspirovat k pomoci druhým.“ ¹³ A já jsem něco inspirujícího našla – právě jeho příběh. Přiměl mě uvědomit si, jak velkou cenu pro mě má život a rodina. Že schopnost pomáhat druhým je ta nejlepší věc, jakou nám příroda nadělila. Myslím, že mnoho lidí říká, že něco nejde, protože některé věci nikdy ani nezkusili udělat. Je to jen záminka, proč si žít pohodlný život bez ohledů na ostatní. Většinu věcí, které nejsou očividně úplně nemožné, lze dosáhnout spoustou tvrdé práce. Myslím, že je to vůle, co často schází. Nicholas Winton je toho zářným příkladem.
Závěr
Nicholas Winton je zkrátka osobností. Myslím, že je velká škoda, že jeho příběh není známější. K jeho rozšíření mezi další lidi bych chtěla přispět i touto svou prací.
Seminární práce se mi psala velice dobře, možná díky množství různých materiálů – knižních, filmových, … Sice jsem si většinu knih musela vypůjčit z jiných knihoven, protože v písecké mnoho pramenů týkajících se záchrany 669 lidských životů neměli, ale zbytek nebyl složitý.
Psát o Nicholasi Wintonovi a uvažovat nad jeho životem mi nedělalo problém. Snad to bylo jednoduché až moc, a proto jsem se (zvlášť při popisu záchrany dětí), trochu víc rozepsala. Život tohoto odhodlaného muže mě natolik zaujal, až jsem zapomněla na počet popsaných stran a poté mi bylo líto nějaké informace vypouštět. Vše bylo důležité…
Studií života Nicholase Wintona jsem si potvrdila svou domněnku, že právě on stojí za to, abych mu věnovala čas. Nejenže jsem se dozvěděla mnoho informací o jeho záslužných činech, životě a událostech, které jej provázely. Hlavně jsem při přemýšlení nad jeho názory získala zcela nový pohled na svět.
A já za to siru Nicholasi Wintonovi srdečně děkuji.
¹ Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 64
² Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 70
³ Mieszkowska, Anna; Děti Ireny Sendlerové; Víkend; Český Těšín; 2010; str. 85
⁴ Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 59
⁵ Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 80
⁶ Kondrla, Michal; Film o filmu: Nickyho rodina; 2011
⁷ Gissingová, Věra; Perličky dětství; Odeon; Praha; 1992; str. 187
⁸ Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 25
⁹ Kondrla, Michal; Film o filmu: Nickyho rodina; 2011
¹⁰ Kondrla, Michal; Film o filmu: Nickyho rodina; 2011
¹¹ Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 124
¹² Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 120
¹³ Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004; str. 121
Zdroje
… Mináč, Matěj; Loterie života Nicholase Wintona; W.I.P. s.r.o.; Praha; 2004
… Gissingová, Věra; Perličky dětství; Odeon; Praha; 1992
… Mieszkowska, Anna; Děti Ireny Sendlerové; Víkend; Český Těšín; 2010
… Gissingová, Věra; Emanuelová, Muriel; Nicholas Winton a zachráněná generace; X-Egem; Praha; 2002
… Ort; Alexandr; Evropa 20. století; Aleš Čeněk; Pelhřimov; 2004
… Kondrla, Michal; Film o filmu: Nickyho rodina; 2011
… Mináč, Matěj; Všichni moji blízcí; 1999
… Nouzák, Vojtěch; Uvolněte se, prosím; 14. 5. 2011
(http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1176221164-uvolnete-se-prosim/209522161800027)
… http://www.youtube.com/watch?v=twtNiWDN428
… prezentace Wintonovy vlaky (Winton trains EN)
… http://tema.novinky.cz/nichoals-winton
… http://cs.wikipedia.org
