Otázka: Normalizace
Předmět: Dějepis
Přidal(a): adush
(Ne)normální normalizace?
Pojem normalizace, odvozen od slova „normál“, se používá pro pojmenování etapy československých dějin od vpádu vojsk Varšavské smlouvy 23. srpna 1968 do 17. listopadu 1989. Dle webu totalita. cz lze tímto pojmem také pojmenovat „proces obnovy prosovětského režimu od srpna 1968 do května 1971, kdy proběhl XIV. sjezd KSČ“ (častěji se však využívá termín konsolidace), já však v této eseji budu využívat prvního významu tohoto slova.
Normalizace byl proces zvrácení všech demokratických tendencí Pražského jara a přechod k reálnému socialismu. Přes odstavování od moci Alexandra Dubčeka, stranické čistky, likvidaci společenských struktur až po schválení dopisu ÚV „Ponaučení z krizového vývoje“, který vyhlašoval staronové principy socialismus v ČSSR, které vedly k samotným změnám.
Ač je možné pozorovat podobnosti s 50. léty, kdy u nás socialismus začínal, dle mého názoru se obě období odlišují.
Před komunistickým pučem v únoru 1948 měli komunisté podporu lidu a dobré výsledky u voleb v roce 1946. To vše se s rozjetím privatizací a monster procesů změnilo. Lidé začali mít strach, což je přesně to, co socialismus potřeboval. Proto byl v 50. letech nejstabilnějším, jakým u nás kdy byl. I přes občanskou nespokojenost pramenící ze zklamaní, hospodářského úpadku, a ne tak snadného „budování socialismu“ se režimu podařilo se udržet. Jak uvádí web totalita. cz, „Padesátá léta končila jako doba stability komunistického režimu. Odpůrci byli zastrašeni a umlčeni, emigrovali, nebo byli ve vězeních.“
Období normalizace nastalo po uvolněnějších 60. letech, kdy československý lid „přičichl“ ke svobodě nejvíce za 20 let a uvědomil si, jak dobře se může mít bez socialismu. Tvrdá ruka, která „socialismus s lidskou tváří“ setřela ze stolu, zklamala pravděpodobně i ty zarytější komunisty. O „návrat do normálu“ tedy už prakticky nikdo nestál.
Normál podle 70. let vypadal následovně – Pětiletky, fronty na banány, nedostatek hygienických prostředků, prodejny Tuzex či Spartakiády. Slova už navždy spojená s normalizací. Tyto jednotlivé věci se spojují v ukázku schizofrenie tehdejší společnosti. Na jednu stranu věčné oslavy, Prvomájové pochody, MDŽ, Spartakiády a nucená radost, na stranu druhou ustavičná kontrola, udavači StB, ztráty práce, vyhazovy ze školy, šikana od úředníků a v nejhorším případě vězení. Šedá ekonomika měla pré a většina společenského života se snažila od politiky držet co nejdále. Ježdění na chatu, turistika, zahrádkaření či kutilství se tak staly častým únikem od nepěkné reality šedých sídlišť.
Dalším rozdílem mezi 50. léty a normalizací je vznik disidentu. V 70. letech vznikla nejsilnější disidentská skupina u nás – Charta 77. V 50. letech disident v takové míře nevznikal.
I přes své podobnosti mají jak 50. léta, tak doba normalizační své nezaměnitelné specifikace, kvůli kterým je dle mého názoru nemůžeme „házet do jednoho pytle.“.
