Novověká filozofie

 

   Otázka: Novověká filozofie

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): Student001

 

 

 

 

 

Od 17.st. se filozofie definitivně vymanila z područí teologie. Navazuje na renesanci (světskost, antika, přírodní vědy) – věda je prostředkem k ovládnutí přírody i společnosti, je pomocí člověku při sebezdokonalování.

– ostrý boj proti metafyzickým spekulacím, náboženskému dogmatismu – naopak prosazování materialismu, racionalismu a empirismu.

– v tomto období probíhá nejdynamičtější rozvoj gnoseologie (teorie poznání):

 

Empirismus (z řec. empereia = zkušenost)

– lidské poznání je založeno na zkušenosti

– empirikové chápou rozumovou činnost jako spojování počitků a vjemů v představy a pojmy, které mají hodnotu jen tehdy, jsou-li empiricky ověřitelné (např. si představujeme anděla, ale ve skutečnosti neexistuje)

– popírá absolutní, objektivní pravdy (= dogmata – s těmi pracuje věda jako s danými skutečnostmi), to vede k podcenění vědecké abstrakce a racionálnímu skepticismu (objektivní poznání není možné)

– základní metodou je metoda indukce (od konkrétního k obecnému)

 

Locke, Berkeley, Hume

– navazují na Occama, R.Bacona, F.Bacona, T.Hobbese

senzualismus = druh empirismu, za zdroj poznání považuje jen vnější zkušenost (smyslové poznání), ne zkušenost vnitřní (emoce, prožitky)

 

Racionalismus

– poznání vychází jen z čistě racionálního (rozumového) myšlení

– snaha nalézt univerzální metodu poznání, nějaký matematický ideál

– radikálně kritizuje smyslové zkušenosti (smysly poskytují rozumu informace, které však mohou být klamné)

ideaeinnatae = rozumu vrozené ideje, které jsou nezpochybnitelnými podmínkami poznání

 

Descartes, Leibnitz, Spinoza

– tradice evropského racionalismu: osvícenství, klasická německá filozofie, scientismus (bezbřehá důvěra v postupy a schopnosti vědy), fenomenologie (vytváření abstrakcí ve vědomí)

 

Racionalismus:

René Descartes (1596-1650)

– francouzský filozof, matematik a fyzik, dobrodruh

– cestovatel: Švédsko, Nizozemí – zde napsal podstatnou část díla

– dílo:

  • Rozprava o metodě
  • Meditace o první filozofii
  • Principiaphilosophae

 

– kritizuje scholastické spekulace (spor o univerzálie)

– cílem racionalismu je vytvoření samostatné filozofie, založené na suverenitě rozumu a nesporných rozumových důkazech matematické povahy

– teorie tzv. metodické skepse: jasného a zřetelného poznání světa je možné dosáhnout cestou pochybování o všech dosavadních míněních:

– Jestliže pochybuji, myslím. Jestliže myslím, existuji. („Cogito ergo sum“ = „Myslím, tedy jsem“)

– myšlení je jediná jistota, na kterou se můžeme spolehnout

– Bůh je nekonečná vševědoucí bytost – tato idea je nám vrozená, dána Bohem

– Bůh je dokonalý – proto musí být pravdivý

– zdrojem omylů je člověk – svobodná vůle mu umožňuje výběr mezi dobrým a špatným způsobem myšlení a poznání

Karteziánský obraz světa (výrazný dualismus) – svět je tvořen dvěma odlišnými, na sobě nezávislými složkami = substancemi:

 

Res cogitans (věc myslící = duchovno) – netělesná, neprostorová činnost myšlení

– důkazem je sebejistota Já (myšlení) a idea Boha

Res extensa (věc rozlehlá – hmotný svět) – hmotná substance, rozkládá se v prostoru, smyslovým vnímáním se jeho obraz zkresluje – základní znak (rozlehlost) je vyjádřen geometrickými pojmy a je poznatelný racionálně

– nad těmito dvěma substancemi stojí ještě neomezená substanceBůh

– prázdný prostor mezi těmito substancemi neexistuje

– nedostatkem této filozofie je chybějící propojení obou světů

 

– vše lze vysvětlit matematicky a mechanicky

– podle Descarta je zvíře pouze prostorová bytost (pokud při bití naříká, vydává stejně mechanický zvuk jako varhany při stisknutí klávesy) – toto zcela mechanické pojetí neřeší otázku spojení obou substancí a vzniká zde psychofyzický problém

– člověk (subjekt) působí na vnější svět (objekt) a svět se pak odráží v lidském poznání

– na člověka se dívá jako na prostorovou a zároveň myslící bytost (podvojná bytost) – je obdařen svobodnou duší, nese v sobě představu Boha (= neomylné bytosti, která člověku dává duši a svobodu)

teodicea (nauka o zlu) – řeší problematiku zla ve světě: proč Bůh stvořil člověka, který je schopen zla? – člověk je svobodná bytost, proto si může dělat, co chce – tedy i páchat zlo.

– psychologický důkaz existence Boha: Bůh znamená nejvyšší dokonalost. Odkud se tato nejvyšší dokonalost bere? – od člověka ne, protože něco méně dokonalého nemůže vytvořit něco naprosto dokonalého. Idea Boha je nám vrozená

 

– rozlišuje vlastnosti:

kvantitativní – objektivně poznatelné rozumem (změřitelné) – rozměry, hmotnost…

kvalitativní – vnímáme je subjektivně, vnímání záleží na našich smyslových orgánech – barva, vůně…

 

Baruch (později Benedikt) Spinoza (1632-1677)

– Holanďan, vyděděn z židovské obce kvůli svým názorům

– ironií osudu byl považován za ateistu, přestože byl hluboce věřící

– dílo:

  • Teologicko-politický traktát – souhrn náboženských myšlenek (Ježíš byl člověk – ne Bůh, Bible je souhrnem různých náboženských i světských knih…)
  • Etika vyložená geometrickým způsobem

– rozumem lze poznat opravdu všechno, rozum je nekonečně zdokonalitelný

– řeší psychofyzický problém – dualismus nahrazuje monismem: existuje jediná substance, která je příčinou sebe sama (causa sui), je to všeobecná, všezahrnující substance/Bůh – má dva základní atributy: rozprostraněnost a myšlení

– Boha ztotožňuje s přírodou (panteismus)

– rozumové poznání nadřazuje smyslovému

– veškeré lidské jednání je řízeno přírodními zákony (determinismus) – „jednáme jako kámen vržený do vzduchu, který si ‚myslí‘, že jedná svobodně“

svoboda = rozumové pochopení nutnosti a přizpůsobení se

– také psycholog: lidské pudy a vášně lze zkoumat s matematickou přesností

– základem pro přetrvání státu je poskytovat občanům svobodu myšlení a názorů – „lidé v souladu se svou přirozeností nejméně snášejí to, aby jejich názor, který považují za správný, měl platit za zločin“

– člověk nikdy nedosáhne naprosto svobodné vůle

 

Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646-1716)

– Němec, velmi vzdělaný (v 15 letech šel na univerzitu)

– svou filozofii opět staví na matematických základech

– vymyslel diferenciální počet ve stejnou dobu jako Newton

– říká se, že byl posledním polyhistorem, který viděl svět „v celku“ (vynikal ve všech oborech, měl ucelený pohled na svět)

– navazuje na Demokrita: svět je „dokonalý stroj“ složený z malých částic = monády (monos = jednotka)

neexistují dvě stejné monády

monády jsou dále nedělitelné, neprostorové, duchovní povahy, věčné, pocházejí od Boha, vzájemně o sobě vědí – tvoří harmonickou jednotku, všechny jsou živé („celá příroda je plná života“)

v každé jedné monádě je obsažen celek (každá monáda odráží celý svět)

monád je nekonečně mnoho = pluralismus

monády jsou „duchovní atomy s různým stupněm oduševnělosti“ – nejnižší monády mají jen nevědomé představy, vyšší (např. lidská duše) mají vědomí, nejvyšší monádou je Bůh (má nekonečné vědomí, je vševědoucí stvořitel)

– předjednaná harmonie: Bůh svět stvořil (stvořil nejlepší z možných světů), ale dále do něj nezasahuje

– zabýval se zlem ve světě = teodicea – existuje zlo:

–  metafyzické – konečnost světa

–  fyzické – bolest a utrpení (nedokonalí lidé nemohou mít jen libé a dokonalé pocity)

–  morální – má-li člověk dar svobody, musí nutně hřešit

 

– součet zla ve světě je menší než součet dobra

– na něj navazuje Kant

 

Empirismus

John Locke (1632-1704)

– dílo:

  • Esej o lidském rozumu – řeší 2 otázky: odkud mají lidé myšlenky a představy? můžeme se spolehnout na své smysly?
  • Dvě rozpravy o vládě

– před každým filozofováním je třeba důkladně prozkoumat prostředky a možnosti myšlení

– ideje nejsou vrozené – děti ani divoši je nemají (tím kritizuje Descarta, stejnými slovy jako Aristoteles kritizoval Platóna): „v intelektu není nic, co by předtím neprošlo smysly“

– lidská mysl po narození je tabula rasa = čistý, nepopsaný list, teprve zkušenost na něj zapisuje poznatky

– jediným zdrojem všech idejí je zkušenost (empirie):

 

vnější (sensation) – je zdrojem jednoduchých idejí = jednotlivé obrazy počitků, vjemů

– prostřednictvím vnější zkušenosti nepoznáme substanci, ale její kvality:

.          primární – stálé, reálně existující vlastnosti hmotných těles, které v každém z nás vyvolají příslušné počitky (velikost, tvar…)

.          sekundární – každý je vnímá jinak (barva, chuť, vůně….

 

vnitřní (reflection) – vjemy vědomí, odrážející svou vlastní vnitřní činnost

– patří sem poznání (vnímání, vzpomínání, rozlišování a srovnávání) a chtění

– rozumovým uspořádáním jednoduchých idejí vznikají ideje složené:

.          mody – počet, prostor, čas…

.          substance – Bůh, duch, tělesa…

.          relace – příčina a úcinek, identita a různost…

 

např., když jíme jablko poprvé, vnímáme, že je červené, sladké, kulaté atd. (= jednoduché ideje), když ho jíme už poněkolikáté, spojíme si všechny tyto vjemy (= složená idea) a už víme, že jíme jablko

 

– přirozeným stavem lidstva je svoboda, platí stejná práva všech

– podrobení se státní moci je dobrovolné, stát vzniká na základě společenské smlouvy – občan státu postupuje svá práva, ale nepozbývá tímto práva na svobodu, ochranu osobnosti a majetku

– vládne panovník – občané ho musí respektovat, panovník musí dodržovat přirozená práva občanů a zákony (vytvořené parlamentem) – nedodržení je důvodem k vypovězení společenské smlouvy (svržení panovníka)

– ve státě má být náboženskátolerance – avšak náboženství (ani jakákoli jiná složená idea) nemá odporovat rozumu

– myšlenka rozdělení moci na zákonodárnou a výkonnou (Montesquieu později přidává soudní)

– u Locka se projevují i racionalistické rysy: fakt Boží existence je uložen v lidském rozumu, myšlenka přirozeného práva…

 

David Hume (1711-1776)

– narodil se Edinburghu, hodně cestoval (Francie)

– živil se jako knihovník, slávu a finanční zajištění mu přineslo až vydání knihy DějinyAnglie – (za života se proslavil jako historik, ne jako filozof – pouze ve Francii – v Anglii uznán až po smrti)

– dílo:

  • Pojednání o lidské přirozenosti–v době vydání 27 let

 

– navazuje na Lockovy myšlenky o poznání – poznatky získáváme pomocí smyslů

– za zkušenosti považuje naše duševnízážitky (= percepce – počitky a vjemy) – to, co se nachází za hranicemi smyslových vjemů, o tom nemůžeme nic vědět

– Hume odděluje reálné věci od percepcí v našem vědomí

– odmítal dokazovat nesmrtelnost duše nebo existenci Boha (byl agnostik) – dokazovat náboženskou víru rozumem je racionalistický nesmysl

– druhy percepcí: Jednoduché:

dojmy (imprese) – aktuální, živé, silné

představy (ideje) – jednoduché obrazy dojmů uložené v paměti

Složené ideje vznikají spojováním jednoduchých představ podle asociačních zákonů

zákon podobnosti

zákon časoprostorové soumeznosti

založené na vztahu příčiny a účinku

– objektem našeho myšlení tedy není objektivní realita, ale pouze jednoduché dojmy a představy věci jsou jen sledy percepcí ve vědomí (také „já“ je pouhým sledem percepcí, neexistuje žádné „neměnné já“)

– někdy ve svých představách skládáme dohromady jednoduché ideje, které ve skutečnosti složit nejde a vznikají falešné ideje apředstavy (např. anděl – složíme ideu ženy s ideou křídel)

– zpochybňuje kauzalitu (souvislost mezi příčinou a důsledkem): v důsledku zvyku věříme v kauzalitu, ale nikdy se nedozvíme, jak je to ve skutečnosti – zbývá nám jen víra (např. zkušenost, že každý den ráno vychází Slunce, v nás budí očekávání, že tomu tak nadále bude)

– filozofie je zbytečná – lze ji nahradit zvykovou (habituální) vírou

– hlavním kritériem jednání je užitečnost (utilitarismus)

 

George Berkeley (1684-1753)

– Ir, biskup, léta působil v Dublinu

– dílo:

  • Pojednání o základech lidského poznání

 

– zastánce solipsismu (= existence věcí závisí na existenci vnímajícího individua): „Existovat, znamená být vnímán.“

– je senzualistou, ale ne materialistickým – obával se, že materialismus ohrožuje křesťanskou víru v Boha, který stvořil svět, přesto byl nejdůslednějším empirikem ze všech. Říká, že věci jsou přesně takové, jak je vnímáme, ale že ani to nejsou věci (pouze představy)

svět je jen naše představa: „Vše, co vnímáme, poznáváme ať už prostřednictvím vnějšího nebo vnitřního vnímání, ať už jako primární nebo sekundární kvalitu, ať jako jednoduché nebo složené ideje, je nám dáno jen jako fenomén vědomí.“

– i naše duše (stejně jako prožívání času a prostoru) může být jen naší představou, kterou v nás vyvolává Bůh

– v našich představách existuje stálá zákonitost, která má původ v Božím řádu = „přírodní zákony“ – jsou to zákonitosti, podle nichž Bůh spojuje ideje v našich myslích

– tyto boží zákonitosti neznáme předem, nikdy je nemůžeme pochopit, ale poznáváme je zkušenostmi – spojuje empirismus a idealismus

– aplikuje Newtonovy poznatky na společnost: společnost ovládají dvě sílydostředivá(sdružovací pud) a odstředivá (egoismus)

💾 Stáhnout materiál   ✖ Nahlásit chybu
error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.