Otázka: Novověká filozofie
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): Student001
Od 17.st. se filozofie definitivně vymanila z područí teologie. Navazuje na renesanci (světskost, antika, přírodní vědy) – věda je prostředkem k ovládnutí přírody i společnosti, je pomocí člověku při sebezdokonalování.
– ostrý boj proti metafyzickým spekulacím, náboženskému dogmatismu – naopak prosazování materialismu, racionalismu a empirismu.
– v tomto období probíhá nejdynamičtější rozvoj gnoseologie (teorie poznání):
Empirismus (z řec. empereia = zkušenost)
– lidské poznání je založeno na zkušenosti
– empirikové chápou rozumovou činnost jako spojování počitků a vjemů v představy a pojmy, které mají hodnotu jen tehdy, jsou-li empiricky ověřitelné (např. si představujeme anděla, ale ve skutečnosti neexistuje)
– popírá absolutní, objektivní pravdy (= dogmata – s těmi pracuje věda jako s danými skutečnostmi), to vede k podcenění vědecké abstrakce a racionálnímu skepticismu (objektivní poznání není možné)
– základní metodou je metoda indukce (od konkrétního k obecnému)
– Locke, Berkeley, Hume
– navazují na Occama, R.Bacona, F.Bacona, T.Hobbese
– senzualismus = druh empirismu, za zdroj poznání považuje jen vnější zkušenost (smyslové poznání), ne zkušenost vnitřní (emoce, prožitky)
Racionalismus
– poznání vychází jen z čistě racionálního (rozumového) myšlení
– snaha nalézt univerzální metodu poznání, nějaký matematický ideál
– radikálně kritizuje smyslové zkušenosti (smysly poskytují rozumu informace, které však mohou být klamné)
– ideaeinnatae = rozumu vrozené ideje, které jsou nezpochybnitelnými podmínkami poznání
– Descartes, Leibnitz, Spinoza
– tradice evropského racionalismu: osvícenství, klasická německá filozofie, scientismus (bezbřehá důvěra v postupy a schopnosti vědy), fenomenologie (vytváření abstrakcí ve vědomí)
Racionalismus:
René Descartes (1596-1650)
– francouzský filozof, matematik a fyzik, dobrodruh
– cestovatel: Švédsko, Nizozemí – zde napsal podstatnou část díla
– dílo:
- Rozprava o metodě
- Meditace o první filozofii
- Principiaphilosophae
– kritizuje scholastické spekulace (spor o univerzálie)
– cílem racionalismu je vytvoření samostatné filozofie, založené na suverenitě rozumu a nesporných rozumových důkazech matematické povahy
– teorie tzv. metodické skepse: jasného a zřetelného poznání světa je možné dosáhnout cestou pochybování o všech dosavadních míněních:
– Jestliže pochybuji, myslím. Jestliže myslím, existuji. („Cogito ergo sum“ = „Myslím, tedy jsem“)
– myšlení je jediná jistota, na kterou se můžeme spolehnout
– Bůh je nekonečná vševědoucí bytost – tato idea je nám vrozená, dána Bohem
– Bůh je dokonalý – proto musí být pravdivý
– zdrojem omylů je člověk – svobodná vůle mu umožňuje výběr mezi dobrým a špatným způsobem myšlení a poznání
– Karteziánský obraz světa (výrazný dualismus) – svět je tvořen dvěma odlišnými, na sobě nezávislými složkami = substancemi:
→ Res cogitans (věc myslící = duchovno) – netělesná, neprostorová činnost myšlení
– důkazem je sebejistota Já (myšlení) a idea Boha
→ Res extensa (věc rozlehlá – hmotný svět) – hmotná substance, rozkládá se v prostoru, smyslovým vnímáním se jeho obraz zkresluje – základní znak (rozlehlost) je vyjádřen geometrickými pojmy a je poznatelný racionálně
– nad těmito dvěma substancemi stojí ještě neomezená substance – Bůh
– prázdný prostor mezi těmito substancemi neexistuje
– nedostatkem této filozofie je chybějící propojení obou světů
– vše lze vysvětlit matematicky a mechanicky
– podle Descarta je zvíře pouze prostorová bytost (pokud při bití naříká, vydává stejně mechanický zvuk jako varhany při stisknutí klávesy) – toto zcela mechanické pojetí neřeší otázku spojení obou substancí a vzniká zde psychofyzický problém
– člověk (subjekt) působí na vnější svět (objekt) a svět se pak odráží v lidském poznání
– na člověka se dívá jako na prostorovou a zároveň myslící bytost (podvojná bytost) – je obdařen svobodnou duší, nese v sobě představu Boha (= neomylné bytosti, která člověku dává duši a svobodu)
– teodicea (nauka o zlu) – řeší problematiku zla ve světě: proč Bůh stvořil člověka, který je schopen zla? – člověk je svobodná bytost, proto si může dělat, co chce – tedy i páchat zlo.
– psychologický důkaz existence Boha: Bůh znamená nejvyšší dokonalost. Odkud se tato nejvyšší dokonalost bere? – od člověka ne, protože něco méně dokonalého nemůže vytvořit něco naprosto dokonalého. Idea Boha je nám vrozená
– rozlišuje vlastnosti:
• kvantitativní – objektivně poznatelné rozumem (změřitelné) – rozměry, hmotnost…
• kvalitativní – vnímáme je subjektivně, vnímání záleží na našich smyslových orgánech – barva, vůně…
Baruch (později Benedikt) Spinoza (1632-1677)
– Holanďan, vyděděn z židovské obce kvůli svým názorům
– ironií osudu byl považován za ateistu, přestože byl hluboce věřící
– dílo:
- Teologicko-politický traktát – souhrn náboženských myšlenek (Ježíš byl člověk – ne Bůh, Bible je souhrnem různých náboženských i světských knih…)
- Etika vyložená geometrickým způsobem
– rozumem lze poznat opravdu všechno, rozum je nekonečně zdokonalitelný
– řeší psychofyzický problém – dualismus nahrazuje monismem: existuje jediná substance, která je příčinou sebe sama (causa sui), je to všeobecná, všezahrnující substance/Bůh – má dva základní atributy: rozprostraněnost a myšlení
– Boha ztotožňuje s přírodou (panteismus)
– rozumové poznání nadřazuje smyslovému
– veškeré lidské jednání je řízeno přírodními zákony (determinismus) – „jednáme jako kámen vržený do vzduchu, který si ‚myslí‘, že jedná svobodně“
– svoboda = rozumové pochopení nutnosti a přizpůsobení se
– také psycholog: lidské pudy a vášně lze zkoumat s matematickou přesností
– základem pro přetrvání státu je poskytovat občanům svobodu myšlení a názorů – „lidé v souladu se svou přirozeností nejméně snášejí to, aby jejich názor, který považují za správný, měl platit za zločin“
– člověk nikdy nedosáhne naprosto svobodné vůle
Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646-1716)
– Němec, velmi vzdělaný (v 15 letech šel na univerzitu)
– svou filozofii opět staví na matematických základech
– vymyslel diferenciální počet ve stejnou dobu jako Newton
– říká se, že byl posledním polyhistorem, který viděl svět „v celku“ (vynikal ve všech oborech, měl ucelený pohled na svět)
– navazuje na Demokrita: svět je „dokonalý stroj“ složený z malých částic = monády (monos = jednotka)
neexistují dvě stejné monády
monády jsou dále nedělitelné, neprostorové, duchovní povahy, věčné, pocházejí od Boha, vzájemně o sobě vědí – tvoří harmonickou jednotku, všechny jsou živé („celá příroda je plná života“)
v každé jedné monádě je obsažen celek (každá monáda odráží celý svět)
monád je nekonečně mnoho = pluralismus
monády jsou „duchovní atomy s různým stupněm oduševnělosti“ – nejnižší monády mají jen nevědomé představy, vyšší (např. lidská duše) mají vědomí, nejvyšší monádou je Bůh (má nekonečné vědomí, je vševědoucí stvořitel)
– předjednaná harmonie: Bůh svět stvořil (stvořil nejlepší z možných světů), ale dále do něj nezasahuje
– zabýval se zlem ve světě = teodicea – existuje zlo:
– metafyzické – konečnost světa
– fyzické – bolest a utrpení (nedokonalí lidé nemohou mít jen libé a dokonalé pocity)
– morální – má-li člověk dar svobody, musí nutně hřešit
– součet zla ve světě je menší než součet dobra
– na něj navazuje Kant
Empirismus
John Locke (1632-1704)
– dílo:
- Esej o lidském rozumu – řeší 2 otázky: odkud mají lidé myšlenky a představy? můžeme se spolehnout na své smysly?
- Dvě rozpravy o vládě
– před každým filozofováním je třeba důkladně prozkoumat prostředky a možnosti myšlení
– ideje nejsou vrozené – děti ani divoši je nemají (tím kritizuje Descarta, stejnými slovy jako Aristoteles kritizoval Platóna): „v intelektu není nic, co by předtím neprošlo smysly“
– lidská mysl po narození je tabula rasa = čistý, nepopsaný list, teprve zkušenost na něj zapisuje poznatky
– jediným zdrojem všech idejí je zkušenost (empirie):
vnější (sensation) – je zdrojem jednoduchých idejí = jednotlivé obrazy počitků, vjemů
– prostřednictvím vnější zkušenosti nepoznáme substanci, ale její kvality:
. primární – stálé, reálně existující vlastnosti hmotných těles, které v každém z nás vyvolají příslušné počitky (velikost, tvar…)
. sekundární – každý je vnímá jinak (barva, chuť, vůně….
vnitřní (reflection) – vjemy vědomí, odrážející svou vlastní vnitřní činnost
– patří sem poznání (vnímání, vzpomínání, rozlišování a srovnávání) a chtění
– rozumovým uspořádáním jednoduchých idejí vznikají ideje složené:
. mody – počet, prostor, čas…
. substance – Bůh, duch, tělesa…
. relace – příčina a úcinek, identita a různost…
např., když jíme jablko poprvé, vnímáme, že je červené, sladké, kulaté atd. (= jednoduché ideje), když ho jíme už poněkolikáté, spojíme si všechny tyto vjemy (= složená idea) a už víme, že jíme jablko
– přirozeným stavem lidstva je svoboda, platí stejná práva všech
– podrobení se státní moci je dobrovolné, stát vzniká na základě společenské smlouvy – občan státu postupuje svá práva, ale nepozbývá tímto práva na svobodu, ochranu osobnosti a majetku
– vládne panovník – občané ho musí respektovat, panovník musí dodržovat přirozená práva občanů a zákony (vytvořené parlamentem) – nedodržení je důvodem k vypovězení společenské smlouvy (svržení panovníka)
– ve státě má být náboženskátolerance – avšak náboženství (ani jakákoli jiná složená idea) nemá odporovat rozumu
– myšlenka rozdělení moci na zákonodárnou a výkonnou (Montesquieu později přidává soudní)
– u Locka se projevují i racionalistické rysy: fakt Boží existence je uložen v lidském rozumu, myšlenka přirozeného práva…
David Hume (1711-1776)
– narodil se Edinburghu, hodně cestoval (Francie)
– živil se jako knihovník, slávu a finanční zajištění mu přineslo až vydání knihy DějinyAnglie – (za života se proslavil jako historik, ne jako filozof – pouze ve Francii – v Anglii uznán až po smrti)
– dílo:
- Pojednání o lidské přirozenosti–v době vydání 27 let
– navazuje na Lockovy myšlenky o poznání – poznatky získáváme pomocí smyslů
– za zkušenosti považuje naše duševnízážitky (= percepce – počitky a vjemy) – to, co se nachází za hranicemi smyslových vjemů, o tom nemůžeme nic vědět
– Hume odděluje reálné věci od percepcí v našem vědomí
– odmítal dokazovat nesmrtelnost duše nebo existenci Boha (byl agnostik) – dokazovat náboženskou víru rozumem je racionalistický nesmysl
– druhy percepcí: Jednoduché:
dojmy (imprese) – aktuální, živé, silné
představy (ideje) – jednoduché obrazy dojmů uložené v paměti
Složené ideje vznikají spojováním jednoduchých představ podle asociačních zákonů
zákon podobnosti
zákon časoprostorové soumeznosti
založené na vztahu příčiny a účinku
– objektem našeho myšlení tedy není objektivní realita, ale pouze jednoduché dojmy a představy věci jsou jen sledy percepcí ve vědomí (také „já“ je pouhým sledem percepcí, neexistuje žádné „neměnné já“)
– někdy ve svých představách skládáme dohromady jednoduché ideje, které ve skutečnosti složit nejde a vznikají falešné ideje apředstavy (např. anděl – složíme ideu ženy s ideou křídel)
– zpochybňuje kauzalitu (souvislost mezi příčinou a důsledkem): v důsledku zvyku věříme v kauzalitu, ale nikdy se nedozvíme, jak je to ve skutečnosti – zbývá nám jen víra (např. zkušenost, že každý den ráno vychází Slunce, v nás budí očekávání, že tomu tak nadále bude)
– filozofie je zbytečná – lze ji nahradit zvykovou (habituální) vírou
– hlavním kritériem jednání je užitečnost (utilitarismus)
George Berkeley (1684-1753)
– Ir, biskup, léta působil v Dublinu
– dílo:
- Pojednání o základech lidského poznání
– zastánce solipsismu (= existence věcí závisí na existenci vnímajícího individua): „Existovat, znamená být vnímán.“
– je senzualistou, ale ne materialistickým – obával se, že materialismus ohrožuje křesťanskou víru v Boha, který stvořil svět, přesto byl nejdůslednějším empirikem ze všech. Říká, že věci jsou přesně takové, jak je vnímáme, ale že ani to nejsou věci (pouze představy)
– svět je jen naše představa: „Vše, co vnímáme, poznáváme ať už prostřednictvím vnějšího nebo vnitřního vnímání, ať už jako primární nebo sekundární kvalitu, ať jako jednoduché nebo složené ideje, je nám dáno jen jako fenomén vědomí.“
– i naše duše (stejně jako prožívání času a prostoru) může být jen naší představou, kterou v nás vyvolává Bůh
– v našich představách existuje stálá zákonitost, která má původ v Božím řádu = „přírodní zákony“ – jsou to zákonitosti, podle nichž Bůh spojuje ideje v našich myslích
– tyto boží zákonitosti neznáme předem, nikdy je nemůžeme pochopit, ale poznáváme je zkušenostmi – spojuje empirismus a idealismus
– aplikuje Newtonovy poznatky na společnost: společnost ovládají dvě síly – dostředivá(sdružovací pud) a odstředivá (egoismus)
