Otázka: Příroda, svět a filozofie
Předmět: Společenské vědy, Filosofie
Přidal(a): Lucie J.
Příroda, svět a filozofie
- je to vše, co existuje (svět, vesmír) mimo člověka, tedy to, co člověkem nebylo vytvořeno
- v protikladu k přírodě se vyvíjí to, co bylo a je vytvořeno člověkem a společností – především sféra kultury a civilizace (souhrn materiálních a duchovních hodnot)
- druhá příroda (přírodě protikladná sféra)
- přírodu člověk zkoumá, využívá a částečně mění – snaha měnit a aktivita člověka omezena přírodními zákony
- první podobu vydělení člověka z přírody najdeme v Eposu o Gilgamešovi
Antika
- příroda je jako celek živá
- za přirozené je považováno to co nevzniklo ani lidskou rukou, ani dohodou (zákonem)
Křesťanství
- křesťanské učení o stvoření, které je obsaženo v Bibli, ruší posvátnost přírody a dává ji k dispozici stvořenému člověku
Středověká literatura
- přírodu předvádí jako boží dílo, které však existuje samostatně
Novověk
- přináší především mechanické a fyzikální pojetí přírody, řízené přírodními zákony
- proti takto charakterizované přírodě stojí ,,myslící věc“ – subjekt
Romantismus
- přelom 18. – 19. století
- přibližuje přírodu jako svébytnou estetickou hodnotu – romantici se skláněli před nekonečností vesmíru a přírody – hledali zde přítomnost duchovního principu či boha
- příroda – pojítkem mezi člověkem a bohem
Od 19. století
- věda se snaží dokazovat, že je člověk součástí přírody (včetně svého myšlení), tím se následovně otevírá člověku možnost nového přístupu k přírodě, do níž patří
Filozofické pojetí přírody a světa
- součástí dějin filozofie je i reflexe vztahu lidského společenství a přírody – včetně změny společenství
- v období vzniku civilizace příroda velmi silně ovlivňovala, ba až ovládala bezbranného člověka
- tento stav dominance přírody nad člověkem trval až do novověku
- moderní novověká věda odhalovala množství přírodních zákonů a zákonitostí v kosmu i na naší planetě
- její podoba založená na mechanickém a fyzikálním pojetí přírody i následná aplikace do techniky si vytyčovala za cíl přizpůsobení přírody rozrůstajícím se a měnícím se lidským zájmům, cílům a potřebám
- Francis Bacon – na základně hesla, že vědění je moc člověk využívá svých znalostí přírodních zákonů ve svůj prospěch, pro ulehčení svého života, a to na základně zaujetí účelového a prospěšného postoje k přírodě
- emancipace a snaha se osvobodit od přírody vede k člověkostřednému vztahu pána tvorstva k přírodě
- uvedený přístup v minulosti i v současnosti ústí v ničení přírody na celé planetě, jejíž součástí je paradoxně i sám člověk
- tuto situaci reflektuje současná filozofie, která přináší nový pohled na svět jako celek a následně se snaží nahradit dominantní antropocentrismus biocentrismem
- finálním cílem uvedených snah je změna hodnotového žebříčku člověka, včetně proměny jeho potřeb a zájmů
Milétské zkoumání přírody
- první kroky od mytického vysvětlování světa k vysvětlování filozofickému učinili myslitelé v maloasijském městě Milétos v 6. století př.n.l. (nenazývali se filozofy)
- vznik tohoto typu filozofie byl spoluvytvářen především zájmem o přírodu a matematiku (těmito zájmy jako východisky se významně odlišuje antická řecká filozofie od filozofie čínské a indické)
- příroda je chápána jako vše, co vyrůstá
- Thales – zakladatel filozofie (počátek tzv. přírodní filozofie)
- podstatou všeho je voda – z ní vše vzniká a na konci do ní zase zaniká, jako praprincip je věčná
- Anaximandros – Thaletův žák – zkoumání vzniku, zániku a přeměny předmětu přichází k závěru, že základem světa i principem jeho změn je apeiron (něco co nemá meze, hranice)
- tento výchozí princip je výsledkem vysoké abstrakce filozofa
- vše co vzniká z apeironu a zase do něho zaniká je na rozdíl od své podstaty ohraničeno
- Anaximenes – podstata světa – neurčitý vzduch
- neviditelný vzduch vše obklopuje, dává všemu život
- dýchání, symbol života, udržuje člověka ve spojení se světe, který také dýchá
- praprincip, společný motiv všech miléťanů, nemá charakter hmoty -> rysy oduševnělosti – miléťané označování za hylozoisty (starořecký názor který pojímá hmotu jako oživenou)
Pojetí přírody ve filozofii stoické
- Stoikové odpovídají na základní otázku epochy helénismu – Jak žít v novém historickém klimatu -> ,,Žij ve shodě s přírodním zákonem.“ – přizpůsobení se onomu nutnému osudovému řádu světa
- podrobení se nutnosti přináší člověku štěstí , které zažívá v klidu – stane se svobodným
- přírodu (svět) chápou jako věčné a nerozlučitelné spojení fyzického principu s aktivním principem (pneuma – oživující dech)
- v přírodě vládne strohá nutnost a plná determinovanost
- není to slepě vládnoucí nutnost, ale logos – rozum vládnoucí světu – jako utvářející síla určuje jednotlivé přírodní procesy
Descartův výklad přírody jako novověkého pohledu
- koncepce Reného Descarta přináší mechanické a fyzikální chápání přírody
- Descartova představa je postavena na karteziánském obrazu světa, který v tradici dualismu (vysvětluje skutečnost ze dvou protikladných, vzájemně neodvoditelných principů) rozlišuje svět rozprostraněných, objektivně změřitelných, matematicky popsatelných, vědecky a technologicky ovládnutelných věcí a světa duchovních výtvorů
- jeho pojetí přírody – učení o hmotných tělesech a pohybu – mechanistické
- těleso ztotožňuje s rozprostraněností – základní vlastnost: nekonečná dělitelnost
- prostor je tělesem, proto je předpoklad prázdného prostoru v logickém rozporu se samotným tělesem – prázdný prostor neexistuje
- pohyb – pouhá změna polohy mechanickým přemísťováním materiálních častit, které si pouze vyměňují místa – žádný pohyb se tedy neztrácí -> formulace zákonu o zachování pohybu
- karteziánský model přírody – „fungující stroj“ – je předmětem poznávání a ovládání tvořivého lidského ducha
- lidské poznání vědy a techniky (ty mají schopnost odhalit zákonitosti materiálního světa) má nekonečno možností
Člověk jako přírodní a kulturní bytost
- zjednodušeně – každé vědecké poznání, jehož tématem je člověk, se dnes nazývá antropologií
- nefilozofická antropologie – zkoumání člověka speciálními vědami (biologická, kybernetická…) – zkoumají dílčí aspekty lidského bytí
- antropologie filozofická – ptá se na podstatu člověka, a tím se snaží postupně odhalovat celkový smysl lidského bytí
Člověk v dějinách filozofie
- motiv člověka se dlouho neobjevoval jako samostatný problém uchopený samostatnou disciplínou – Evropa
Antika
- člověka pojímala jako součást kosmu
- jeho jednání podřízeno světovému řádu
- člověk byl vnímán jako živočich obdařený rozumem
Středověk
- člověk nazván obrazem božím – postaven na nejvyšší stupeň stvoření a pověřen užíváním a ochranou božího stvoření
- objevuje se model vztahu tělo – duše – duch
Renesance a novověk
- obrat k člověku
- člověk chápán ve vztahu ke světu, k druhým lidem a sobě samému
- nastupuje cesta k utváření samostatné filozofické disciplíny zkoumající člověka
- století – poprvé samostatný termín antropologie – označení vědy o člověku
Počátek novověku
- člověk chápán jako subjekt
- později v Kantově filozofii jako nositel čistého myšlení a jednání
19. století
- filozofové reagují na jednostranné zdůrazňování myšlenkové činnosti člověka hledáním jiných vrstev lidského bytí
- Karl Marx – přivádí člověka do dějin filozofie jako předmětně jednající bytost (hlavním rysem člověka je práce)
- Artur Schopenhauer a F. Nietzsche – nahlížejí na člověka jako na ztělesnění vůle
20. století
- jedním z klíčových směrů filozofie existence – zdůrazňovala, že člověk je především bytost jednající, určující svým jednáním to, čím je
- největší vliv na myšlení Evropanů měli existencialisté (zejména francouzští myslitelé) – představili své ideje ve formě povídek, esejů a románů -> přístupné široké veřejnosti
- existencialisté – snaží se odpovědět na otázku: Jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací. (již nelze ani změnit ani obejít)
- existencialistický přístup lze uvést úvahou Jeana-Paula Sartra: o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí
- tvrdí, že u člověka existence předchází esenci, u věcí je to právě naopak
- člověk nejdříve přichází na svět, existuje, není však ničím – dle Sartra není boha, který by ho něčím učinil – člověk si sám svobodně udělí svou esenci – učiní se tím, čím se sám chce učinit = člověk odpovídá za to čím je
- člověk je k volbě sebe sama odsouzen – je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní
- zodpovědnost za volbu plodí úzkost
- volba je svobodná, ale ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž bychom chtěli) -> naše situace je absurdní
Filozofické pojetí člověka – filozofická antropologie
- zkoumá člověka jako takového čili člověka v jeho celku, včetně vztahů a souvislostí
- cílem je odhalit celkový smysl lidského bytí
- za zakladatele jako samostatného vědního oboru (počátku 20. století) se považuje německý filozof Max Scheler
- podrobně zkoumal lidské cítění, hodnoty a motivace k jednání
- cílem bylo postižení podstaty člověka jako duchovní bytosti
- člověk – nejproblémovější a nejkomplikovanější bytost
- jakákoliv charakteristika a pokus o definici je negativně poznamenána tím, že každá výpověď o člověku je výpovědí o sově samém
- člověk nemůže vystoupit někam mimo sebe a nahlédnout na sebe z venku -> nikdy se nedozví, jaký vlastně je
- jeho sebepoznání je pouze cestou hledání, které nikdy nemůže být považováno za ukončené
Problém člověka
- pojednává se ve dvou perspektivách:
- animalita (živočišnost) – člověk patří k materiální přírodě, je těleso, živý organismus
- vlastnosti které poznáváme u těles, živých jsoucen a živočichů platí i pro člověka
- člověk je smyslová bytost, která vznikla vývojem jako část přírody
- transcendentalita – člověk jako duchovno překračuje uvedenou živočišnost
- setkáváme se zde se subjektivitou, tím, co nazýváme já
- člověk si uvědomuje sám sebe, svou vlastní existenci, vyčleňuje se z okolního světa, který chápe jako něco, co není on sám
- přemýšlí o vztahu sebe sama ke světu, vůči kterému je činný
- animalita (živočišnost) – člověk patří k materiální přírodě, je těleso, živý organismus
- člověk je chápán jako občan dvou světů – jejich protikladnost (živočišnost, duchovnost) a napětí mezi nimi tvoří problém člověka
Světskost, dějinnost
- motivem antropologie je světskost – lidské bytí je vždy bytím ve světě
- člověk si na rozdíl od zvířete uvědomuje svou odlišnost od světa (věcí ve světě) a vyděluje se z něj
- uvědomuje si, že svět existuje jako celek a odlišuje se od tohoto celku
- každý člověk si vytváří svůj vlastní obraz světa jako celku, který je odlišný od celků jiných
- bytí ve světě je u člověka bytí v činnosti
- Martin Heidegger – odvozuje světskost člověka z tzv. starosti člověka jemuž jde o bytí samo
- světskost člověka se prvotně realizuje v každodenním obstarávání věcí a zároveň péči o lidi, kteří jsou s námi – to znamená, že činnost je vždy ve znamení nějaké hodnoty
- za nejjednodušší činnost je považována technicko-výrobní činnost – cílem je vytváření podmínek k životu člověka
- tato lidská činnost vychází ze starosti člověka o vlastní bytí
- světskost člověka se prvotně realizuje v každodenním obstarávání věcí a zároveň péči o lidi, kteří jsou s námi – to znamená, že činnost je vždy ve znamení nějaké hodnoty
- nezbytná součást moderní antropologie – dějinnost – označuje vázanost lidského myšlení, rozhodování a činů na dějiny
- člověk je vždy ve svém jednání motivován z minulosti -> člověk je sjednocením minulého poznání a činnosti
- každý je motivován z minulosti jiným způsobem, ale zároveň se tato motivace v horizontu dějin proměňuje
- člověk ve svém jednání rozvrhuje do budoucnosti
- neexistuje konečný obraz dějin – mění se v souvislosti návaznosti dalších faktů, ale i v závislosti na úhlu pohledu, nebo změně člověka