Příroda, svět a filozofie – maturitní otázka

 

Otázka: Příroda, svět a filozofie

Předmět: Společenské vědy, Filosofie

Přidal(a): Lucie J.

 

 

Příroda, svět a filozofie

• je to vše, co existuje (svět, vesmír) mimo člověka, tedy to, co člověkem nebylo vytvořeno
• v protikladu k přírodě se vyvíjí to, co bylo a je vytvořeno člověkem a společností – především sféra kultury a civilizace (souhrn materiálních a duchovních hodnot)
  • druhá příroda (přírodě protikladná sféra)
• přírodu člověk zkoumá, využívá a částečně mění – snaha měnit a aktivita člověka omezena přírodními zákony
• první podobu vydělení člověka z přírody najdeme v Eposu o Gilgamešovi

 

Antika

• příroda je jako celek živá
• za přirozené je považováno to co nevzniklo ani lidskou rukou, ani dohodou (zákonem)

 

Křesťanství

• křesťanské učení o stvoření, které je obsaženo v Bibli, ruší posvátnost přírody a dává ji k dispozici stvořenému člověku

 

Středověká literatura

• přírodu předvádí jako boží dílo, které však existuje samostatně

 

Novověk

• přináší především mechanické a fyzikální pojetí přírody, řízené přírodními zákony
• proti takto charakterizované přírodě stojí ,,myslící věc“ – subjekt

 

Romantismus

• přelom 18. – 19. století
• přibližuje přírodu jako svébytnou estetickou hodnotu – romantici se skláněli před nekonečností vesmíru a přírody – hledali zde přítomnost duchovního principu či boha
  • příroda – pojítkem mezi člověkem a bohem

 

Od 19. století

• věda se snaží dokazovat, že je člověk součástí přírody (včetně svého myšlení), tím se následovně otevírá člověku možnost nového přístupu k přírodě, do níž patří

 

Filozofické pojetí přírody a světa

• součástí dějin filozofie je i reflexe vztahu lidského společenství a přírody – včetně změny společenství
• v období vzniku civilizace příroda velmi silně ovlivňovala, ba až ovládala bezbranného člověka
  • tento stav dominance přírody nad člověkem trval až do novověku
• moderní novověká věda odhalovala množství přírodních zákonů a zákonitostí v kosmu i na naší planetě
• její podoba založená na mechanickém a fyzikálním pojetí přírody i následná aplikace do techniky si vytyčovala za cíl přizpůsobení přírody rozrůstajícím se a měnícím se lidským zájmům, cílům a potřebám
• Francis Bacon – na základně hesla, že vědění je moc člověk využívá svých znalostí přírodních zákonů ve svůj prospěch, pro ulehčení svého života, a to na základně zaujetí účelového a prospěšného postoje k přírodě
• emancipace a snaha se osvobodit od přírody vede k člověkostřednému vztahu pána tvorstva k přírodě
• uvedený přístup v minulosti i v současnosti ústí v ničení přírody na celé planetě, jejíž součástí je paradoxně i sám člověk
  • tuto situaci reflektuje současná filozofie, která přináší nový pohled na svět jako celek a následně se snaží nahradit dominantní antropocentrismus biocentrismem
  • finálním cílem uvedených snah je změna hodnotového žebříčku člověka, včetně proměny jeho potřeb a zájmů

 

Milétské zkoumání přírody

• první kroky od mytického vysvětlování světa k vysvětlování filozofickému učinili myslitelé v maloasijském městě Milétos v 6. století př.n.l. (nenazývali se filozofy)
• vznik tohoto typu filozofie byl spoluvytvářen především zájmem o přírodu a matematiku (těmito zájmy jako východisky se významně odlišuje antická řecká filozofie od filozofie čínské a indické)
• příroda je chápána jako vše, co vyrůstá
• Thales – zakladatel filozofie (počátek tzv. přírodní filozofie)
  • podstatou všeho je voda – z ní vše vzniká a na konci do ní zase zaniká, jako praprincip je věčná
• Anaximandros – Thaletův žák – zkoumání vzniku, zániku a přeměny předmětu přichází k závěru, že základem světa i principem jeho změn je apeiron (něco co nemá meze, hranice)
  • tento výchozí princip je výsledkem vysoké abstrakce filozofa
  • vše co vzniká z apeironu a zase do něho zaniká je na rozdíl od své podstaty ohraničeno
• Anaximenes – podstata světa – neurčitý vzduch
  • neviditelný vzduch vše obklopuje, dává všemu život
  • dýchání, symbol života, udržuje člověka ve spojení se světe, který také dýchá
• praprincip, společný motiv všech miléťanů, nemá charakter hmoty -> rysy oduševnělosti – miléťané označování za hylozoisty (starořecký názor který pojímá hmotu jako oživenou)

 

Pojetí přírody ve filozofii stoické

• Stoikové odpovídají na základní otázku epochy helénismu – Jak žít v novém historickém klimatu -> ,,Žij ve shodě s přírodním zákonem.“ – přizpůsobení se onomu nutnému osudovému řádu světa
  • podrobení se nutnosti přináší člověku štěstí , které zažívá v klidu – stane se svobodným
• přírodu (svět) chápou jako věčné a nerozlučitelné spojení fyzického principu s aktivním principem (pneuma – oživující dech)
• v přírodě vládne strohá nutnost a plná determinovanost
  • není to slepě vládnoucí nutnost, ale logos – rozum vládnoucí světu – jako utvářející síla určuje jednotlivé přírodní procesy

 

 

Descartův výklad přírody jako novověkého pohledu

• koncepce Reného Descarta přináší mechanické a fyzikální chápání přírody
• Descartova představa je postavena na karteziánském obrazu světa, který v tradici dualismu (vysvětluje skutečnost ze dvou protikladných, vzájemně neodvoditelných principů) rozlišuje svět rozprostraněných, objektivně změřitelných, matematicky popsatelných, vědecky a technologicky ovládnutelných věcí a světa duchovních výtvorů
• jeho pojetí přírody – učení o hmotných tělesech a pohybu – mechanistické
• těleso ztotožňuje s rozprostraněností – základní vlastnost: nekonečná dělitelnost
  • prostor je tělesem, proto je předpoklad prázdného prostoru v logickém rozporu se samotným tělesem – prázdný prostor neexistuje
• pohyb – pouhá změna polohy mechanickým přemísťováním materiálních častit, které si pouze vyměňují místa – žádný pohyb se tedy neztrácí -> formulace zákonu o zachování pohybu
• karteziánský model přírody – „fungující stroj“ – je předmětem poznávání a ovládání tvořivého lidského ducha
• lidské poznání vědy a techniky (ty mají schopnost odhalit zákonitosti materiálního světa) má nekonečno možností

 

Člověk jako přírodní a kulturní bytost

• zjednodušeně – každé vědecké poznání, jehož tématem je člověk, se dnes nazývá antropologií
• nefilozofická antropologie – zkoumání člověka speciálními vědami (biologická, kybernetická…) – zkoumají dílčí aspekty lidského bytí
• antropologie filozofická – ptá se na podstatu člověka, a tím se snaží postupně odhalovat celkový smysl lidského bytí

 

Člověk v dějinách filozofie

• motiv člověka se dlouho neobjevoval jako samostatný problém uchopený samostatnou disciplínou – Evropa

 

Antika

• člověka pojímala jako součást kosmu
• jeho jednání podřízeno světovému řádu
• člověk byl vnímán jako živočich obdařený rozumem

 

Středověk

• člověk nazván obrazem božím – postaven na nejvyšší stupeň stvoření a pověřen užíváním a ochranou božího stvoření
• objevuje se model vztahu tělo – duše – duch

 

Renesance a novověk

• obrat k člověku
• člověk chápán ve vztahu ke světu, k druhým lidem a sobě samému
• nastupuje cesta k utváření samostatné filozofické disciplíny zkoumající člověka
• století – poprvé samostatný termín antropologie – označení vědy o člověku

 

Počátek novověku

• člověk chápán jako subjekt
• později v Kantově filozofii jako nositel čistého myšlení a jednání

 

19. století

• filozofové reagují na jednostranné zdůrazňování myšlenkové činnosti člověka hledáním jiných vrstev lidského bytí
• Karl Marx – přivádí člověka do dějin filozofie jako předmětně jednající bytost (hlavním rysem člověka je práce)
• Artur Schopenhauer a F. Nietzsche – nahlížejí na člověka jako na ztělesnění vůle

 

20. století

• jedním z klíčových směrů filozofie existence – zdůrazňovala, že člověk je především bytost jednající, určující svým jednáním to, čím je
• největší vliv na myšlení Evropanů měli existencialisté (zejména francouzští myslitelé) – představili své ideje ve formě povídek, esejů a románů -> přístupné široké veřejnosti
• existencialisté – snaží se odpovědět na otázku: Jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací. (již nelze ani změnit ani obejít)
• existencialistický přístup lze uvést úvahou Jeana-Paula Sartra: o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí
  • tvrdí, že u člověka existence předchází esenci, u věcí je to právě naopak
  • člověk nejdříve přichází na svět, existuje, není však ničím – dle Sartra není boha, který by ho něčím učinil – člověk si sám svobodně udělí svou esenci – učiní se tím, čím se sám chce učinit = člověk odpovídá za to čím je
  • člověk je k volbě sebe sama odsouzen – je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní
  • zodpovědnost za volbu plodí úzkost
  • volba je svobodná, ale ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž bychom chtěli) -> naše situace je absurdní

 

Filozofické pojetí člověka – filozofická antropologie

• zkoumá člověka jako takového čili člověka v jeho celku, včetně vztahů a souvislostí
• cílem je odhalit celkový smysl lidského bytí
• za zakladatele jako samostatného vědního oboru (počátku 20. století) se považuje německý filozof Max Scheler
  • podrobně zkoumal lidské cítění, hodnoty a motivace k jednání
  • cílem bylo postižení podstaty člověka jako duchovní bytosti
• člověk – nejproblémovější a nejkomplikovanější bytost
  • jakákoliv charakteristika a pokus o definici je negativně poznamenána tím, že každá výpověď o člověku je výpovědí o sově samém
  • člověk nemůže vystoupit někam mimo sebe a nahlédnout na sebe z venku -> nikdy se nedozví, jaký vlastně je
  • jeho sebepoznání je pouze cestou hledání, které nikdy nemůže být považováno za ukončené

 

Problém člověka

• pojednává se ve dvou perspektivách:
  • animalita (živočišnost) – člověk patří k materiální přírodě, je těleso, živý organismus
    • vlastnosti které poznáváme u těles, živých jsoucen a živočichů platí i pro člověka
    • člověk je smyslová bytost, která vznikla vývojem jako část přírody
  • transcendentalita – člověk jako duchovno překračuje uvedenou živočišnost
    • setkáváme se zde se subjektivitou, tím, co nazýváme já
    • člověk si uvědomuje sám sebe, svou vlastní existenci, vyčleňuje se z okolního světa, který chápe jako něco, co není on sám
    • přemýšlí o vztahu sebe sama ke světu, vůči kterému je činný
• člověk je chápán jako občan dvou světů – jejich protikladnost (živočišnost, duchovnost) a napětí mezi nimi tvoří problém člověka

 

Světskost, dějinnost

• motivem antropologie je světskost – lidské bytí je vždy bytím ve světě
• člověk si na rozdíl od zvířete uvědomuje svou odlišnost od světa (věcí ve světě) a vyděluje se z něj
• uvědomuje si, že svět existuje jako celek a odlišuje se od tohoto celku
• každý člověk si vytváří svůj vlastní obraz světa jako celku, který je odlišný od celků jiných
• bytí ve světě je u člověka bytí v činnosti
• Martin Heidegger – odvozuje světskost člověka z tzv. starosti člověka jemuž jde o bytí samo
  • světskost člověka se prvotně realizuje v každodenním obstarávání věcí a zároveň péči o lidi, kteří jsou s námi – to znamená, že činnost je vždy ve znamení nějaké hodnoty
    • za nejjednodušší činnost je považována technicko-výrobní činnost – cílem je vytváření podmínek k životu člověka
    • tato lidská činnost vychází ze starosti člověka o vlastní bytí
• nezbytná součást moderní antropologie – dějinnost – označuje vázanost lidského myšlení, rozhodování a činů na dějiny
• člověk je vždy ve svém jednání motivován z minulosti -> člověk je sjednocením minulého poznání a činnosti
• každý je motivován z minulosti jiným způsobem, ale zároveň se tato motivace v horizontu dějin proměňuje
• člověk ve svém jednání rozvrhuje do budoucnosti
• neexistuje konečný obraz dějin – mění se v souvislosti návaznosti dalších faktů, ale i v závislosti na úhlu pohledu, nebo změně člověka