Příroda, svět a filozofie – maturitní otázka

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

 

Otázka: Příroda, svět a filozofie

Předmět: Společenské vědy, Filosofie

Přidal(a): Lucie J.

 

 

Příroda, svět a filozofie

  • je to vše, co existuje (svět, vesmír) mimo člověka, tedy to, co člověkem nebylo vytvořeno
  • v protikladu k přírodě se vyvíjí to, co bylo a je vytvořeno člověkem a společností – především sféra kultury a civilizace (souhrn materiálních a duchovních hodnot)
    • druhá příroda (přírodě protikladná sféra)
  • přírodu člověk zkoumá, využívá a částečně mění – snaha měnit a aktivita člověka omezena přírodními zákony
  • první podobu vydělení člověka z přírody najdeme v Eposu o Gilgamešovi

 

Antika

  • příroda je jako celek živá
  • za přirozené je považováno to co nevzniklo ani lidskou rukou, ani dohodou (zákonem)

 

Křesťanství

  • křesťanské učení o stvoření, které je obsaženo v Bibli, ruší posvátnost přírody a dává ji k dispozici stvořenému člověku

 

Středověká literatura

  • přírodu předvádí jako boží dílo, které však existuje samostatně

 

Novověk

  • přináší především mechanické a fyzikální pojetí přírody, řízené přírodními zákony
  • proti takto charakterizované přírodě stojí ,,myslící věc“ – subjekt

 

Romantismus

  • přelom 18. – 19. století
  • přibližuje přírodu jako svébytnou estetickou hodnotu – romantici se skláněli před nekonečností vesmíru a přírody – hledali zde přítomnost duchovního principu či boha
    • příroda – pojítkem mezi člověkem a bohem

 

Od 19. století

  • věda se snaží dokazovat, že je člověk součástí přírody (včetně svého myšlení), tím se následovně otevírá člověku možnost nového přístupu k přírodě, do níž patří

 

Filozofické pojetí přírody a světa

  • součástí dějin filozofie je i reflexe vztahu lidského společenství a přírody – včetně změny společenství
  • v období vzniku civilizace příroda velmi silně ovlivňovala, ba až ovládala bezbranného člověka
    • tento stav dominance přírody nad člověkem trval až do novověku
  • moderní novověká věda odhalovala množství přírodních zákonů a zákonitostí v kosmu i na naší planetě
  • její podoba založená na mechanickém a fyzikálním pojetí přírody i následná aplikace do techniky si vytyčovala za cíl přizpůsobení přírody rozrůstajícím se a měnícím se lidským zájmům, cílům a potřebám
  • Francis Bacon – na základně hesla, že vědění je moc člověk využívá svých znalostí přírodních zákonů ve svůj prospěch, pro ulehčení svého života, a to na základně zaujetí účelového a prospěšného postoje k přírodě
  • emancipace a snaha se osvobodit od přírody vede k člověkostřednému vztahu pána tvorstva k přírodě
  • uvedený přístup v minulosti i v současnosti ústí v ničení přírody na celé planetě, jejíž součástí je paradoxně i sám člověk
    • tuto situaci reflektuje současná filozofie, která přináší nový pohled na svět jako celek a následně se snaží nahradit dominantní antropocentrismus biocentrismem
    • finálním cílem uvedených snah je změna hodnotového žebříčku člověka, včetně proměny jeho potřeb a zájmů

 

Milétské zkoumání přírody

  • první kroky od mytického vysvětlování světa k vysvětlování filozofickému učinili myslitelé v maloasijském městě Milétos v 6. století př.n.l. (nenazývali se filozofy)
  • vznik tohoto typu filozofie byl spoluvytvářen především zájmem o přírodu a matematiku (těmito zájmy jako východisky se významně odlišuje antická řecká filozofie od filozofie čínské a indické)
  • příroda je chápána jako vše, co vyrůstá
  • Thales – zakladatel filozofie (počátek tzv. přírodní filozofie)
    • podstatou všeho je voda – z ní vše vzniká a na konci do ní zase zaniká, jako praprincip je věčná
  • Anaximandros – Thaletův žák – zkoumání vzniku, zániku a přeměny předmětu přichází k závěru, že základem světa i principem jeho změn je apeiron (něco co nemá meze, hranice)
    • tento výchozí princip je výsledkem vysoké abstrakce filozofa
    • vše co vzniká z apeironu a zase do něho zaniká je na rozdíl od své podstaty ohraničeno
  • Anaximenes – podstata světa – neurčitý vzduch
    • neviditelný vzduch vše obklopuje, dává všemu život
    • dýchání, symbol života, udržuje člověka ve spojení se světe, který také dýchá
  • praprincip, společný motiv všech miléťanů, nemá charakter hmoty -> rysy oduševnělosti – miléťané označování za hylozoisty (starořecký názor který pojímá hmotu jako oživenou)

 

Pojetí přírody ve filozofii stoické

  • Stoikové odpovídají na základní otázku epochy helénismu – Jak žít v novém historickém klimatu -> ,,Žij ve shodě s přírodním zákonem.“ – přizpůsobení se onomu nutnému osudovému řádu světa
    • podrobení se nutnosti přináší člověku štěstí , které zažívá v klidu – stane se svobodným
  • přírodu (svět) chápou jako věčné a nerozlučitelné spojení fyzického principu s aktivním principem (pneuma – oživující dech)
  • v přírodě vládne strohá nutnost a plná determinovanost
    • není to slepě vládnoucí nutnost, ale logos – rozum vládnoucí světu – jako utvářející síla určuje jednotlivé přírodní procesy

 

 

Descartův výklad přírody jako novověkého pohledu

  • koncepce Reného Descarta přináší mechanické a fyzikální chápání přírody
  • Descartova představa je postavena na karteziánském obrazu světa, který v tradici dualismu (vysvětluje skutečnost ze dvou protikladných, vzájemně neodvoditelných principů) rozlišuje svět rozprostraněných, objektivně změřitelných, matematicky popsatelných, vědecky a technologicky ovládnutelných věcí a světa duchovních výtvorů
  • jeho pojetí přírody – učení o hmotných tělesech a pohybu – mechanistické
  • těleso ztotožňuje s rozprostraněností – základní vlastnost: nekonečná dělitelnost
    • prostor je tělesem, proto je předpoklad prázdného prostoru v logickém rozporu se samotným tělesem – prázdný prostor neexistuje
  • pohyb – pouhá změna polohy mechanickým přemísťováním materiálních častit, které si pouze vyměňují místa – žádný pohyb se tedy neztrácí -> formulace zákonu o zachování pohybu
  • karteziánský model přírody – „fungující stroj“ – je předmětem poznávání a ovládání tvořivého lidského ducha
  • lidské poznání vědy a techniky (ty mají schopnost odhalit zákonitosti materiálního světa) má nekonečno možností

 

Člověk jako přírodní a kulturní bytost

  • zjednodušeně – každé vědecké poznání, jehož tématem je člověk, se dnes nazývá antropologií
  • nefilozofická antropologie – zkoumání člověka speciálními vědami (biologická, kybernetická…) – zkoumají dílčí aspekty lidského bytí
  • antropologie filozofická – ptá se na podstatu člověka, a tím se snaží postupně odhalovat celkový smysl lidského bytí

 

Člověk v dějinách filozofie

  • motiv člověka se dlouho neobjevoval jako samostatný problém uchopený samostatnou disciplínou – Evropa

 

Antika

  • člověka pojímala jako součást kosmu
  • jeho jednání podřízeno světovému řádu
  • člověk byl vnímán jako živočich obdařený rozumem

 

Středověk

  • člověk nazván obrazem božím – postaven na nejvyšší stupeň stvoření a pověřen užíváním a ochranou božího stvoření
  • objevuje se model vztahu tělo – duše – duch

 

Renesance a novověk

  • obrat k člověku
  • člověk chápán ve vztahu ke světu, k druhým lidem a sobě samému
  • nastupuje cesta k utváření samostatné filozofické disciplíny zkoumající člověka
  • století – poprvé samostatný termín antropologie – označení vědy o člověku

 

Počátek novověku

  • člověk chápán jako subjekt
  • později v Kantově filozofii jako nositel čistého myšlení a jednání

 

19. století

  • filozofové reagují na jednostranné zdůrazňování myšlenkové činnosti člověka hledáním jiných vrstev lidského bytí
  • Karl Marx – přivádí člověka do dějin filozofie jako předmětně jednající bytost (hlavním rysem člověka je práce)
  • Artur Schopenhauer a F. Nietzsche – nahlížejí na člověka jako na ztělesnění vůle

 

20. století

  • jedním z klíčových směrů filozofie existence – zdůrazňovala, že člověk je především bytost jednající, určující svým jednáním to, čím je
  • největší vliv na myšlení Evropanů měli existencialisté (zejména francouzští myslitelé) – představili své ideje ve formě povídek, esejů a románů -> přístupné široké veřejnosti
  • existencialisté – snaží se odpovědět na otázku: Jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací. (již nelze ani změnit ani obejít)
  • existencialistický přístup lze uvést úvahou Jeana-Paula Sartra: o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí
    • tvrdí, že u člověka existence předchází esenci, u věcí je to právě naopak
    • člověk nejdříve přichází na svět, existuje, není však ničím – dle Sartra není boha, který by ho něčím učinil – člověk si sám svobodně udělí svou esenci – učiní se tím, čím se sám chce učinit = člověk odpovídá za to čím je
    • člověk je k volbě sebe sama odsouzen – je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní
    • zodpovědnost za volbu plodí úzkost
    • volba je svobodná, ale ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž bychom chtěli) -> naše situace je absurdní

 

Filozofické pojetí člověka – filozofická antropologie

  • zkoumá člověka jako takového čili člověka v jeho celku, včetně vztahů a souvislostí
  • cílem je odhalit celkový smysl lidského bytí
  • za zakladatele jako samostatného vědního oboru (počátku 20. století) se považuje německý filozof Max Scheler
    • podrobně zkoumal lidské cítění, hodnoty a motivace k jednání
    • cílem bylo postižení podstaty člověka jako duchovní bytosti
  • člověk – nejproblémovější a nejkomplikovanější bytost
    • jakákoliv charakteristika a pokus o definici je negativně poznamenána tím, že každá výpověď o člověku je výpovědí o sově samém
    • člověk nemůže vystoupit někam mimo sebe a nahlédnout na sebe z venku -> nikdy se nedozví, jaký vlastně je
    • jeho sebepoznání je pouze cestou hledání, které nikdy nemůže být považováno za ukončené

 

Problém člověka

  • pojednává se ve dvou perspektivách:
    • animalita (živočišnost) člověk patří k materiální přírodě, je těleso, živý organismus
      • vlastnosti které poznáváme u těles, živých jsoucen a živočichů platí i pro člověka
      • člověk je smyslová bytost, která vznikla vývojem jako část přírody
    • transcendentalita – člověk jako duchovno překračuje uvedenou živočišnost
      • setkáváme se zde se subjektivitou, tím, co nazýváme
      • člověk si uvědomuje sám sebe, svou vlastní existenci, vyčleňuje se z okolního světa, který chápe jako něco, co není on sám
      • přemýšlí o vztahu sebe sama ke světu, vůči kterému je činný
  • člověk je chápán jako občan dvou světů – jejich protikladnost (živočišnost, duchovnost) a napětí mezi nimi tvoří problém člověka

 

Světskost, dějinnost

  • motivem antropologie je světskost – lidské bytí je vždy bytím ve světě
  • člověk si na rozdíl od zvířete uvědomuje svou odlišnost od světa (věcí ve světě) a vyděluje se z něj
  • uvědomuje si, že svět existuje jako celek a odlišuje se od tohoto celku
  • každý člověk si vytváří svůj vlastní obraz světa jako celku, který je odlišný od celků jiných
  • bytí ve světě je u člověka bytí v činnosti
  • Martin Heidegger – odvozuje světskost člověka z tzv. starosti člověka jemuž jde o bytí samo
    • světskost člověka se prvotně realizuje v každodenním obstarávání věcí a zároveň péči o lidi, kteří jsou s námi – to znamená, že činnost je vždy ve znamení nějaké hodnoty
      • za nejjednodušší činnost je považována technicko-výrobní činnost – cílem je vytváření podmínek k životu člověka
      • tato lidská činnost vychází ze starosti člověka o vlastní bytí
  • nezbytná součást moderní antropologie – dějinnost – označuje vázanost lidského myšlení, rozhodování a činů na dějiny
  • člověk je vždy ve svém jednání motivován z minulosti -> člověk je sjednocením minulého poznání a činnosti
  • každý je motivován z minulosti jiným způsobem, ale zároveň se tato motivace v horizontu dějin proměňuje
  • člověk ve svém jednání rozvrhuje do budoucnosti
  • neexistuje konečný obraz dějin – mění se v souvislosti návaznosti dalších faktů, ale i v závislosti na úhlu pohledu, nebo změně člověka