Problematika sebepoškozování – seminární práce

 

Téma: Problematika záměrného sebepoškozování ve společnosti

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): anonymous

 

Obsah

Úvod

  • Teoretická část
    • Terminologie
    • Kdo se sebepoškozuje?
      • Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti
      • Alexithymie
      • Věk
      • Pohlaví
    • Metody sebepoškozování
      • Fyzické sebepoškozování
      • Mentální sebepoškozování
    • Vyhledání pomoci
      • Jak můžu podat pomocnou ruku?
      • Jak můžu pomoct sobě?
    • Řeč, která prozradí více než slova
      • Když mluví gesta
      • Umění
  • Praktická část
    • Skutečný příběh
    • Dotazníkové šetření
      • Dotazník v českém jazyce
      • Dotazník v anglickém jazyce
  • Závěr
  • Seznam použité literatury

 

Úvod

Sebepoškozování může být podobně jako zneužívání návykových látek způsobem zvládání zátěže nebo únikem od kruté, bolestivé reality a mělo by být chápáno jako důkaz hluboké duševní nepohody, jenž vyžaduje pozornost širší veřejnosti. Když slyšíme pojem „sebepoškozování“, mnozí z nás si představí akt, kdy si jedinec fyzicky ubližuje, jenže jizvy, které si způsobí, nemusí být nutně viditelné, poněvadž záměrné sebepoškozování není pouze formou fyzického, ale taktéž psychického sebetrýznění.

Odpověď na otázku, proč jsem si jako téma pro svou seminární práci vybrala zrovna sebepoškozování, je poměrně prostá – sama jsem se ve svém okolí setkala se sebepoškozujícím jedincem. Tato dívka je mi velmi blízká, a když jsem si plně uvědomila závažnost problému, s nímž se potýká, nabyla jsem odhodlání dozvědět se o problematice sebepoškozování co nejvíce, abych byla s to pochopit její nitro a myšlenkové pochody a mohla jí nabídnout všechnu pomoc, která je v mých silách. Chci, aby má seminární práce byla této milující, laskavé dívce a jiným lidem, kteří bojují s jakoukoli formou sebepoškozování, důkazem, že na nich záleží, na nic nejsou sami a že jsou viděni a slyšeni.

Cílem této seminární práce je rozšíření povědomí o závažnosti problematiky sebepoškozování, neboť toto téma je společností stále tabuizováno a lidé si mnohdy neuvědomují fatálnost následků, informovat čtenáře o podstatě poskytnutí či vyhledání pomoci a rovněž se sama dozvědět nové informace.

Tato seminární práce je dělena do dvou částí, a to teoretické a praktické. V teoretické části se zaměřuji na vytvoření přehledného teoretického rámce zkoumané problematiky a zabývám se poskytnutím pomoci těm, kteří ji potřebují. V praktické části pak krátce představuji příběh výše zmíněné dívky a analyzuji výsledky dvou dotazníků, jednoho v českém a druhého v anglickém jazyce.

 

1        Teoretická část

1.1            Terminologie

V první řadě je nutné pozorněji se zaměřit na to, co pojem „sebepoškozování“ ve skutečnosti znamená, abychom jej byli schopni plně pochopit. Podle Mental Health Foundation (2006) je sebepoškozování chápáno jako jakýkoli druh aktu, jímž si jedinec ubližuje, obvykle za účelem vyrovnat se s myšlenkami či pocity, které mu způsobují trápení. Ačkoli se nejčastěji vyskytuje formou řezání, pálení nebo pravidelného předávkování, je jím prakticky jakékoli chování, které způsobuje újmu či zranění, přičemž na míře jeho rizikovosti nezáleží.

Terminologie, používající se v souvislosti se záměrným sebepoškozováním, je velice rozmanitá, a proto je časté, že pracovníci z různých profesních odvětví někdy používají různé termíny k popisu stejného konceptu. Mnohdy dokonce dochází k zaměňování pojmů a jejich špatnému užívání, což bohužel může vyústit v problémy v podobě zkreslených výsledků ve statistických průzkumech a nejasnost a zmatenost v problematice sebepoškozujícího chování mezi širokou veřejností. Na první pohled se nemusí zdát míra fatálnosti následků, které tyto nejasnosti mohou způsobit, příliš markantní, faktem však je, že může dojít k prohloubení mylných chápání a zejména odmítání sebepoškozujících jedinců ve společnosti.

The Guideline Development Group (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004) vedla o terminologii mnoho diskusí, v nichž se mimo jiné řešila i sporná otázka ohledně užívání slov „záměrné“ či „úmyslné“ („deliberate“ či „intentional“) v souvislosti s problematikou sebepoškozování – v některých případech si totiž jedinci ubližují při disociativních stavech, při nichž si nejsou vědomi svých činů, a tudíž jejich sebepoškozující akt nemůže být považován za záměrný. S touto myšlenkou přišli někteří autoři již dříve – Farber a Pembroke. Pembroke roku 1994 označil termín záměrného sebepoškozování za sporný, poněvadž implikuje promyšlenost, přičemž poukázal na již zmíněný fakt sebepoškozování při disociativních stavech (Kriegelová, 2008). Nicméně Armando Favazza (Simeon, Favazza, 2001) nesouhlasí a opírá se o fakt, že jedinci skutečně mohou mít v průběhu sebepoškozujícího aktu narušené vnímání, a dokonce si jej nemusí ani pamatovat, ovšem záměr ublížit si bývá před aktem zpravidla vědomý. Ze svých informačních materiálů vyškrtl užívání přívlastku „záměrné“ National Health Service ve Velké Británii, avšak mnozí autoři užívání termínu záměrné sebepoškozování nadále schvalují a podporují, a dokonce ani Světová zdravotnická organizace od jeho používání ve svých metodických materiálech neupustila (Kriegelová, 2008).

Jak uvádí Marie Kriegelová (2008), pro správnou definici záměrného sebepoškozování je potřeba vymezit tento pojem v souvislosti s dalším sebepoškozujícím chováním. Záměrné sebepoškozování („Deliberate Self-Harm“ nebo také „Self-Harm“) je kategorizováno jako druh sebepoškozujícího chování („Self-Destructive Behaviour“) a je velmi důležité, aby se odlišovalo od rizikového chování („Risk-Taking Behaviour“) a suicidálního jednání („Suicidal Behaviour“), jež do sebe zahrnuje spektrum chování od pokusu o sebevraždu a přípravy na ni, až po samotnou sebevraždu (Moutier, 2021).

Při studiu problematiky záměrného sebepoškozování se můžeme setkat s následujícími pojmy: „Self-harm“, „Deliberate self-harm“, „Intentional self-harm“, „Parasuicide“, „Attempted suicide“, „Non-fatal suicidal behaviour“ a „Self-inflicted violence“. The Guideline Development Group všechny kategorizuje jako synonyma pro záměrné sebepoškozování a jako podtypy uvádí „Self-poisoning“, „Self-injury“ a „Self-mutilation“ (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004). Nicméně spousta odborníků termíny „Parasuicide“, „Attempted suicide“ a „Non-fatal suicidal behaviour“ nezařazuje do sebepoškozujícího chování, nýbrž suicidálního jednání.

Podle rozdělení způsobů záměrného sebepoškozování, které zpracovala Jan Suttonová, jsou dva z podtypů charakterizovány následovně (Kriegelová, 2008):

„Self-poisoning“ (sebetrávení, předávkování) – záměr je nejasný a poškození nezmírnitelné; jedná se o předávkování se předepsanými či nepředepsanými léky

„Self-injury“ (sebezraňování) – záměr je jasný a poškození okamžité; jedná se o řezání, pálení, propichování kůže, vytrhávání vlasů, sebebití, sebekousání atd.

Třetí podtyp („Self-mutilation“) charakterizoval např. Platt et al. (Kriegelová, 2008) jako „akt s non-fatálním výstupem, ve kterém jedinec záměrně iniciuje chování, které bez intervence další osoby vede k sebepoškození, nebo zneužije větší množství určité substance s cílem změnit svůj fyzický stav vytouženým způsobem“.

V současné literatuře se klade významný důraz na přesnost definice záměrného sebepoškozování a vymezení jeho nejčastějších podob. Přestože i nadále dochází k zaměňování pojmů a tím ke zmatkům v odborných pracích a výzkumech, zdá se, že se většina odborníků konečně v terminologii začíná shodovat.

 

1.2            Kdo se sebepoškozuje?

V široké veřejnosti stále převládá hluboce zakořeněné přesvědčení, že se sebepoškozují pouze mladí lidé, a to z touhy po pozornosti. Tato domněnka však byla již dávno vyvrácena – neexistuje nic jako „typický mladý člověk, jenž se sebepoškozuje“, poněvadž záměrné sebepoškozování nadále zůstává něčím, co může postihnout kohokoli z nás.

Každý člověk má jiný způsob, jak se vypořádává s problémy, jež jej sužují – někteří se svěří přátelům a rodině, zatímco jiní se uzavřou do sebe. Potlačujeme-li své emoce a skrýváme se ve svém nitru, namísto abychom mluvili o našem vzteku, žalu a bolesti, nátlak na naši duši i tělo, jemuž se snažíme odolávat, se stane neúnosným. V tuto chvíli se někteří lidé uchýlí k jedinému východisku, které jim z jejich pohledu zbývá – otočí svou bolest a vztek proti sobě samým a využijí své tělo jako způsob, jak vyjádřit myšlenky a pocity, které nemohou či se obávají říct nahlas. Je těžké zapomenout bolest, mnohem těžší však je pamatovat si šťastné chvíle, poněvadž nemáme žádnou jizvu, která by nám je připomínala, což může být pro ty, kteří se sebepoškozují, nesmírně složité a mít fatální následky. Občas jim totiž nic nedává smysl a celý jejich svět se rozpadá, a když si uvědomí, že není v jejich silách to zastavit či změnit, uchýlí se k nejsnadnějšímu řešení, které jim přináší úlevu, a zamotají se do začarovaného kruhu bolesti a trápení ještě více.

Cyklus záměrného sebepoškozování, který ve své knize představila Mental Health Foundation[1], nám krásně ukazuje, že jedinci, kteří se sebepoškozují, tak nečiní rádi, ačkoli si to mnozí lidé mohou myslet. Dočasná úleva, kterou jedinci pocítí, když si ublíží, jim přinese chvilkový záblesk naděje, brzy nato se však dostaví zármutek a emocionální trápení, které přeroste v emocionální přetížení, nato nastává panika a opětovné sebepoškození. Je potřeba poskytnout pomoc co nejdříve, poněvadž čím déle tento cyklus trvá, tím beznadějněji se jedinec cítí a tím složitější je z něj uniknout.

Všichni jsme individuálními osobnostmi a je proto důležité pamatovat na to, že každý prožíváme a cítíme jiným způsobem a v jiné míře. Příčina sebepoškozování jednoho člověka proto může být naprostou maličkostí pro druhého, a přesto by ničí pocity či myšlenky v žádném případě neměly být zlehčovány – pokud se někdo trápí natolik, až si jakkoli ublíží, měla by mu být co nejdříve poskytnuta pomoc. O způsobech, jak vyhledat pomoc či pomoci někomu jinému, se ještě zmiňuji v textu níže.

Důvodů, proč si jedinec začne ubližovat, může být spousta a je takřka nemožné vyjmenovat je všechny. Někteří vidí sebepoškozování jako snahu komunikovat s ostatními, jiní touží pocítit úlevu v obtížné situaci či emočním stavu, a dokonce se mohou najít i tací, kteří jen chtějí, aby si jich okolí všimlo. Ať už však za sebepoškozováním stojí cokoli, účel je ve valné většině případů stejný – touha najít někoho, kdo v tom bude s vámi. Volání o pomoc je to i v případě, že od sebe dotyčný odhání ty, kteří by mu ji mohli poskytnout, nebo se své jizvy aktivně pokouší skrývat.

National Health Service ve Velké Británii poskytuje hodnocení faktorů zranitelnosti (Kriegelová, 2008):

Dlouhodobé faktory – zneužívání v dětství, týrání, náhlá ztráta milující osoby, duševní onemocnění, charakter

Krátkodobé faktory – momentální problémy ve vztahu s blízkou osobou, nedostatek podpory, problémy v práci či škole, zdravotní problémy, užívání návykových látek

Precipitující faktory – jsou přítomné několik dní před sebepoškozením a jedná se o úmrtí blízké osoby, finanční potíže, období volna a státních svátků

Někteří lidé jsou k sebepoškozování náchylnější než jiní ať už kvůli tomu, čím si prošli, prostředí, v němž žijí, a lidem, se kterými se stýkají, anebo z důvodu duševní poruchy. Nejčastějšími duševními poruchami, které byly diagnostikovány u jedinců, kteří se záměrně poškozují, jsou hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, posttraumatická stresová porucha a porucha kontroly impulzů v rámci jiných návykových a impulzivních poruch (Kriegelová, 2008).

 

1.2.1       Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti

Marie Kriegelová charakterizuje výše zmíněný hraniční typ emočně nestabilní osobnosti následovně: „Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, často obecně nazýván hraniční porucha osobnosti, je charakterizován emoční nestálostí, narušenými představami o sobě a svých preferencích, intenzivními a nestálými vztahy, strachem z odmítnutí, pocity prázdnoty a sebepoškozujícím chováním.“ (Kriegelová, 2008)

Kriegelová, citující Kreismana a Strause, také uvádí, že hraniční jedinci mají velké problémy s interpersonálními vztahy. Je pro ně složité udržet si odstup od ostatních, a to zejména těch, na nichž jim záleží nejvíce, což vede k jejich zmítání se v extrémech – v jednu chvíli od sebe daného člověka odstrkují a snaží se udržovat si odstup a v té druhé se k němu naopak snaží těsně přilnout; někdy druhého zahrnují láskou a upřímným vděkem, jindy k němu chovají hlubokou iracionální nenávist; touží po intimitě, ale mají z ní strach…

V kontextu se sebepoškozujícím chováním se hraniční jedinci vyznačují záměrným sebepoškozováním, suicidálním chováním, rizikovým chování a setrváváním v násilném vztahu. Někteří autoři chápou záměrné sebepoškozování u hraničních jedinců jako snahu upoutat na sebe pozornost či manipulaci druhými, jiní však tvrdí, že se jedná o metodu, kterou se jedinci snaží sami sebe ochránit tak, že od sebe budou ostatní udržovat v dostatečné vzdálenosti.

 

1.2.2       Alexithymie

Za psychickou poruchu spojovanou se sebepoškozováním lze označit i alexithymii, která se vyznačuje neschopností identifikovat, vyjádřit a popsat své pocity (Merriam-Webster). Metaanalýza založená na pětadvaceti výzkumech potvrdila úzký vztah mezi záměrným sebepoškozováním a alexithymií se střední velikostí účinku (g = 0.57, 95 % CI 0.46-0.69). „Velikost účinku vztahu byla signifikantně větší u vzorků dospívajících ve srovnání se vzorky dospělých a u žen ve srovnání se vzorky mužů.“ (Norman et al., 2020) Ze studie vyplývá, že alexithymie má úzce spjatou souvislost s modelem sebepoškozování, ve kterém si jedinci ubližují za účelem regulace emocionálního požitku, kterému špatně rozumí.

 

1.2.3       Věk

V podvědomí široké veřejnosti stále převládá přesvědčení, že záměrné sebepoškozování je výhradním problémem adolescentů. Adolescence sice stále zůstává obdobím, kdy je míra sebepoškozování nejvyšší, nicméně studie dokazují, že si člověk může začít ubližovat kdykoli, nehledě na jeho věk. Dle psychiatričky MUDr. Andrey Wolné se sebepoškozování zpravidla nejčastěji vyskytuje ve věkové kategorii od deseti do třiceti let, přičemž osobně se s největším zastoupením sebepoškozujících jedinců setkává ve věkové kategorii od čtrnácti do osmnácti let. To je v souladu s fakty, jež ve své knize uvádí Krieglová, která také zmiňuje, že se počátek problému „stále posouvá k nižší věkové hranici“ (Kriegelová, 2008). Důvodem, proč se se záměrným sebepoškozováním nejčastěji setkáváme v adolescenci, je častá obtíž adekvátně regulovat silné emoce.

Kriegelová, shrnující výzkumy Arnoldové, uvádí, že 44 % sebepoškozujících jedinců začalo v období adolescence, 30 % před dvanáctým rokem života (nejnižší věková hranice byla 6 let) a 26 % až v dospělosti. Suttonová, kterou Kriegelová taktéž cituje, se s výsledky Arnoldové víceméně shoduje, tvrdí však také, že až u 6 % jedinců došlo k první epizodě již před dovršením pěti let. Ačkoli se ve starší dospělosti sebepoškozování vyskytuje v mnohem menší míře než v adolescenci, důsledky jsou mnohdy fatálnější – až u každého pátého jedince dochází k sebevraždě. (Kriegelová, 2008)

Výzkum z roku 2002 přišel s výsledky, které nám říkají, že se sebepoškozuje mezi 4,6 % a 6,6 % celkové populace Velké Británie. Ve školním průzkumu téhož roku se k sebepoškozování přiznalo 13 % studentů ve věku patnácti a šestnácti let, přičemž 7 % z nich tak učinilo předchozího roku. Ve výzkumu zahrnujícím 12 529 dětí a mladých lidí ve věku od pěti do patnácti let bylo zjištěno, že 1,3 % z nich se sebepoškozovalo či se o akt pokusilo. Naproti tomu 5 % z celkového množství sebepoškozujících jedinců ve Velké Británii spadá na jedince ve věkové kategorii nad pětašedesát let. (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004)

Výzkumy pro prevalenci záměrného sebepoškozování jsou nesmírně nezbytnou součástí pro řešení problematiky, je však důležité pamatovat na to, že spousta případů povšimnutí unikne, a proto by se na výsledky výzkumů mělo nahlížet pouze jako na přibližné a minimální možné hodnoty.

 

1.2.4       Pohlaví

Při řešení otázky genderových rozdílů záměrného sebepoškozování se studie shodují v jednom – výskyt je u žen i mužů téměř rovnoměrně rozložen. Záznamy ambulantních ošetření a hospitalizací sice uvádí, že se ženy sebepoškozují častěji, nicméně jsou také často zkresleny faktem, že právě ženy se častěji odhodlají vyhledat pomoc i pro mírné formy záměrného sebepoškozování. Genderovým rozdílem může také být skutečnost, že muži agresi spíše externalizují, zatímco ženy ji v sobě potlačují a obrací proti sobě. Muži také mnohem častěji zneužívají návykové látky a alkohol. (Kriegelová, 2008)

Co se týče závažnosti sebepoškození, muži se častěji uchylují k fatálnějším způsobům, které vyžadují zásah lékaře, naproti tomu ženy si ubližují spíše povrchově bez nutnosti lékařského ošetření. (Kriegelová, 2008)

 

1.3     Metody sebepoškozování

Jak jsem již zmínila v kapitole „Terminologie“, sebepoškozování je chápáno jako jakýkoli druh aktu, kdy si jedinec ubližuje. Ačkoli je prakticky nemožné vyjmenovat všechny techniky, pokusím se některé z nich shrnout do krátkého seznamu, který, ač není úplný, nám pomůže pochopit, co všechno se dá do sebepoškozujícího chování zahrnout.

 

1.3.1       Fyzické sebepoškozování

Valná většina lidí si pod pojmem sebepoškozování představí akt, kdy si jedinec fyzicky ubližuje, a opomene skutečnost, že záměrné sebepoškozování zahrnuje i psychické trýznění sebe sama. Nicméně ani povědomí o metodách fyzického sebepoškozování, které je považováno za to „klasické“, není v široké veřejnosti dostatečně rozšířeno a spousta z nich povšimnutí uniká.

Mezi možné způsoby sebepoškozujícího chování může patřit: řezání se, hladovění či přejídání se, zarývání nehtů do kůže, sebetlučení, škrábání či propichování kůže, vpravování předmětů pod kůži (jehel, trnů), kousání se (do tváří, kůže, okusování nehtů), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání, trhání řas či vlasů, pálení kůže, upírání spánku, zabraňování zacelení rány, opařování se (sprcha vařící vodou), obsesivní mytí (až do krvácení), předávkování, odříznutí si části těla atd.

 

1.3.2       Mentální sebepoškozování

Podle psychiatričky MUDr. Andrey Wolné se mentálního nebo také psychického sebepoškozování dopouští každý z nás. Člověka ovlivňuje a determinuje prostředí, v němž žije, a velký vliv má jeho charakter, který formují situace, jimiž si prošel v raném dětství. Mentální sebepoškozování nejčastěji vychází z raných traumat a ve většině případů si neuvědomujeme, že se jej dopouštíme. Může se jednat o podceňování se, kdy jedinec vše dopředu vzdává a označuje se za neschopného, upírání si věcí či aktivit, které člověka dělají šťastným, odhánění milovaných osob, autoakuzace a sociální izolace, které zároveň mohou být jedním z příznaků deprese. Na rozhraní psychického a fyzického sebepoškozování se nachází poruchy příjmu potravy a závislosti. Je to právě mentální sebepoškozování, co vede k suicidálnímu pokusu.

Mentální sebepoškozování je stejně jako to fyzické způsobem volání o pomoc, bohužel se však na jedinci nedá poznat, a dokonce ani on sám si ve valné většině případů neuvědomuje, že si ubližuje, a potřebuje, aby mu někdo pomohl na problém ukázat.

 

1.4     Vyhledání pomoci

Pro sebepoškozující jedince je bolest, kterou si způsobují, často tím jediným, co jim dává smysl, a je pro ně nesmírně obtížné s ní skoncovat. V této kapitole se pokusím shrnout možnosti, které by mohly vést k záchraně někoho vám blízkého či vás samotných.

 

1.4.1       Jak můžu podat pomocnou ruku?

Tato otázka teď pravděpodobně pálí na jazyku většinu z nás a odpověď na ni je vlastně poměrně prostá – buďme tématu otevření. Nejčastějším důvodem, proč se člověk se sebepoškozováním nesvěří, je strach ze zklamání druhých a odsouzení okolím. Sebepoškozující jedinci mívají pocity méněcennosti a trpí utkvělými představami, že jsou na vše sami – aby se tací lidé byli s to otevřít s něčím tak bolestivým a niterným, jako je záměrné sebepoškozování, je nezbytně nutné získat si jejich důvěru. Chceme-li, aby nás k sobě pustili a my tu pro ně tak mohli být, je potřeba ukončit tabuizování tohoto tématu ve společnosti a přestat jej brát na lehkou váhu.

Prvním krokem na cestě k uzdravení je konverzace s blízkou osobou a pokud vytoužené ovoce nepřinese přátelský rozhovor, měla by na řadu přijít okamžitá návštěva psychologa. Mnozí lidé se domnívají, že je u sebepoškozujících jedinců jediným řešením psycholog, nicméně občas to jediné, co člověk potřebuje, je pouze dobrý přítel.

Abychom co nejefektivněji pomohli, měli bychom se řídit radami, které představuje Royal College of Psychiatrists (2020):

Měli bychom – brát sebepoškozování vážně a přistupovat k němu s klidem, pozorně a klidně naslouchat, nesoudit, pomoct danému člověku najít copingové strategie a ujistit se, jestli o tom můžeme mluvit s jeho přáteli/rodinou

Měli bychom se vyvarovat – silným a negativním reakcím, užívání přívlastků „manipulativní“ a „toužící po pozornosti“, vzteku a soustředění se na sebepoškozování jako takové namísto příčin (já bych ještě dodala znehodnocování a podceňování pocitů daného člověka kvůli tomu, že „lidé na tom jsou i hůře“)

 

1.4.2       Jak můžu pomoct sobě?

„Měl/a bych to někomu říct?“ Jedná se o jednu z nejčastějších otázek, kterou si sebepoškozující jedinci kladou, a odpověď na ni je prostá: „Ano. Tisíckrát ano.“ Komunikace je základem řešení problému a ačkoli není jednoduché se odhodlat mluvit o sebepoškozování a důvodech, které za tím stojí, jedná se o zásadní krok k uzdravení. Člověk by neměl mít strach požádat o pomoc, kdykoli potřebuje, a mluvení o svých pocitech neznačí slabost, naopak svěřit se se sebepoškozováním vyžaduje kuráž a sílu. Ne vždy je jednoduché popsat, co se nám odehrává v nitru, a proto je běžné, že člověk při vyjadřování svých emocí může působit chaoticky, nemělo by nás to však odradit – když nedokážeme najít vhodné slovo, jež by naše trápení vystihlo, nezdráhejme se popisovat, jak jen dokážeme.

Je třeba pamatovat na to, že naslouchat může naprosto kdokoli. Mluvit o natolik závažném problému a niterných pocitech dokáže být velmi složité, a proto je důležité, aby se člověk svěřil někomu, s kým se cítí komfortně a komu bezmezně důvěřuje. Může jít o přátele, partnera, rodinu, učitele, psychologa či psychiatra, někoho, kdo se s tím taktéž potýká, nebo lze vyhledat pomoc anonymně na internetu. Možnostem, komu své nitro otevřít, se meze nekladou a je nesmírně důležité, aby o tom někdo věděl a člověk na to nebyl sám. Někdy se může stát, že se po vyhledání pomoci cítíte mnohem hůře, ale je důležité myslet na to, že se jedná o naprosto normální reakci a věřte, že z dlouhodobého hlediska vám bude lépe.

Mental Health Foundation (2006) představila techniky, které mohou rozptýlit, cítí-li člověk nutkavou touhu si ublížit, a já bych zde některé z nich ráda zmínila:

Sepište myšlenky a pocity, které vás znepokojují, a případně papír roztrhejte (způsob zbavení se těchto ošklivých myšlenek). Udeřte nebo se vykřičte do polštáře (způsob, jak bezbolestně ventilovat svůj vztek a frustraci). Projděte se (čerstvý vzduch a pobyt na veřejném místě mohou redukovat vaše nutkání si ublížit). Ventilujte své emoce hlasitými zvuky, jako je zpěv nebo hra na hudební nástroj. Meditujte, kontrolujte svůj dech. Uchylte se ke kreativnímu tvoření. Povídejte si s někým, koho máte rádi.

V souvislosti se sebepoškozováním byl vytvořen takzvaně „The Butterfly Project“ (v doslovném překladu „Motýlí projekt“) a je určen těm, kteří jsou připraveni si přestat ubližovat a potřebují motivaci a podporu tak učinit. (Elysium Healthcare) Myšlenka je jednoduchá – nakreslíte si motýla tam, kde si ubližujete, a pokud kresba vybledne, aniž by došlo k sebepoškození, znamená to, že jste jej udrželi naživu a on tak mohl odletět. Pokud si však ublížíte, motýla musíte umýt a začít od začátku. Projekt je založen na radosti z úspěchu, která sebepoškozujícím jedincům dodá motivaci a posílí vůli, a myšlence, že člověk po malých krůčcích dokáže dojít k vytouženému cíli.

 

Pravidla jsou jednoduchá:

  • Cítíte-li nutkání si ublížit, nakreslete si na dané místo motýla.
  • Pojmenujte jej po milující osobě, nebo někom, kdo si přeje, aby vám bylo lépe.
  • Vašim cílem je udržet motýla naživu – nechte jej vyblednout přirozeně!
  • Pokud si ublížíte, než motýl z vašeho těla zmizí, zemře. Pokud ne, přežije.
  • Motýla vám může nakreslit i někdo jiný. O toho se dobře starejte, poněvadž je výjimečný.

 

1.5            Řeč, která prozradí více než slova

Ačkoli je sebepoškozování zoufalým pokusem volání o pomoc, pro ty, kteří si jakýmkoli způsobem ubližují, je typické skrývání svého trápení a neschopnost o záchranu požádat přímo. Každý z nás může mít ve svém okolí někoho, kdo se sebepoškozuje, a ani o tom nemusíme vědět; často se koneckonců jedná o ty, u nichž bychom to čekali nejméně. Jak ale poznat, komu nabídnout pomocnou ruku? V tuto chvíli je třeba naučit se číst mezi řádky, protože pokud nám o svém problému neřeknou sami, mohou nám o něm povyprávět jejich gesta a činy.

 

1.5.1       Když mluví gesta

Typickým vzorcem chování pro sebepoškozující jedince je zatajování problému a lhaní o psychické pohodě. Slova však nejsou našim jediným prostředkem pro sdělování informací, a proto ve chvíli, kdy nám lžou lidská ústa, je na čase začít poslouchat jejich gesta. Neverbální komunikace dokáže o člověku prozradit ledacos a pokud se naučíme všímat si detailů v lidském chování, i o těch nejzkušenějších lhářích nám řekne špetku pravdy. V identifikaci sebepoškozujících jedinců má znalost řeči těla významnou roli a je třeba pochopit alespoň její základy, které nám mohou ukázat na ty, kterým je nutné podat pomocnou ruku.

Joe Navarro, bývalý agent FBI, své znalosti neverbální komunikace zdokonaloval celých pětadvacet let. O výsledky, které nasbíral v terénu za své působení u bezpečnostních složek a které nemůže přinést žádný vědecký výzkum, se po odchodu do penze podělil s ostatními prostřednictvím knihy „Tajemství řeči těla“, ze které jsem pro tuto seminární práci vybrala několik gest, jež lidem mohou být nápomocna k rozpoznání sebepoškozujících jedinců. Je však důležité mít na paměti, že každý jsme individuální osobnost, a umění řeči těla spočívá i ve schopnosti brát v potaz charakter daného člověka, jeho zdravotní stav a situaci, v níž se nachází. Je proto nutné umět s níže zmíněnými poznatky zacházet a nevyvozovat zbytečně unáhlené závěry.

Prohrabávání vlasů slouží jak u žen, tak u mužů ke zmírnění stresu. Jsme-li zneklidnění, frustrovaní či rozrušení, podvědomě si prohrabáváme vlasy (nebo si je nadzvedáváme z krku), abychom si provětrali hlavu a dotykem stimulovali nervy v kůži. (Navarro, 2019) Pokud se konverzace stočí k tématu záměrného sebepoškozování a člověk, který doposud vyzařoval klidem, si začne opakovaně pohrávat s vlasy, pravděpodobně jej zachvátila úzkost či obavy a bylo by proto rozumné si jej začít více všímat.

Občas se nám může stát, že hlavou přitakáme v rozporu se slovy, např. na otázku odpovíme „ne“, ale přikývneme. Tento pohyb je často nepatrný, prozrazuje nám však, že to, co daný člověk říká, nemusí být tak úplně pravda. (Navarro, 2019)

Říká se, že oči jsou branami do naší duše, a v neverbální komunikaci skutečně hrají významnou roli a pokud je člověk pozorný, může z nich mnoho vyčíst. Zúžené zorničky signalizují negativní pocity a sdělují nám, že se právě přihodilo něco nepříjemného. Zúžení očních důlků vlivem stažení svalů ukazuje, že člověk cítí obavy, strach nebo pochybnosti, a chvění pod očima prozradí znepokojení či úzkost, neboť drobné svaly pod očima jsou velice citlivé na stres. (Navarro, 2019) Objeví-li se tyto podvědomé reakce u někoho, kdo byl náhle vtažen do konverzace o sebepoškozování, může to znamenat probuzení nepříjemných pocitů a vzpomínek a tím i zvýšené napětí a stres – v tuto chvíli by bylo vhodné dávat na danou osobu pozor. Časté může být i rychlé těkání očima či intenzivní mrkání.

Člověk, který se „pokradmu dotýká nosu a jemně si jej tře ukazováčkem“ se s největší pravděpodobností snaží skrýt napětí a ujistit ostatní, že je vše v pořádku. Podobně je to se zadržováním dechu, které je součástí reakcí útěk, útok a ustrnutí – pokud někdo náhle zadrží dech (někdy až do bodu, kdy se zapomíná nadechnout) ve chvíli, kdy mu byla položena otázka ohledně sebepoškozování, nejspíše zažívá úzkost a zvažuje svou odpověď. (Navarro, 2019)

Nedílnou součástí přetvářky jsou předstírané úsměvy. Jak je ale rozpoznat od upřímných? Podle Navarra „se do hraného úsměvu zpravidla zapojuje pouze jedna strana tváře, případně se stává, že rty při tomto úsměvu směřují k uším, nikoli k očím.“  Je ale třeba si uvědomit, že lidé, kteří jsou ve lhaní zběhlí, ve většině případů zvládají upřímné úsměvy spolehlivě napodobit. (Navarro, 2019)

Některé jedince spolehlivě prozradí poklesnutí brady – v takovém případě se dotyčný cítí ohrožený nebo myslí na něco bolestivého či negativního. Pokud je pro člověka probírané téma bolestivou záležitostí nebo ví něco, co si nepřeje prozradit, může se stát, že bradu natočí k rameni jako to dělávají děti a ve tváři se mu usadí plachý výraz. S tímto chováním se nejčastěji setkáme, když jedinec odpovídá na otázku. (Navarro, 2019)

Velice častým gestem, kterého se podvědomě dopouštíme, cítíme-li se ohrožení a rozrušení, je zakrývání hrdelní jamky nebo hraní si s náhrdelníkem či límečkem košile. Mozek nás instinktivně nutí zakrýt si jedno z nejcitlivějších míst na těle a tím prozrazuje, že se něco děje, a zároveň nám pomáhá zmírnit náhlý příval stresu. Někteří lidé si však s náhrdelníkem pohrávají, pokud jsou znudění, a proto je nutné všímat si zejména odchylek od jedincova běžného chování. Znepokojení a strach taktéž signalizuje náhlé poskočení ohryzku, který je neobyčejně citlivý na emoční stresory a prozrazuje, že daný člověk pravděpodobně zaslechl něco, co jej vykolejilo – u sebepoškozujících jedinců se může jednat například o stočení konverzace na téma sebepoškozujícího chování. (Navarro, 2019)

Ačkoli si to mnohdy neuvědomujeme, i ruce o nás mohou prozradit nepředstavitelné věci. Bylo prokázáno, že lidé, kteří náhle začnou lhát, výrazně méně gestikulují rukama a do gest, která použijí, dají méně důrazu než obvykle. (Navarro, 2019) Troufám si tvrdit, že je gestikulace často podceňována, a tudíž nám může posloužit jako jeden z nejspolehlivějších ukazatelů, že někdo lže.

 

1.5.2       Umění

Je obecně známým faktem, že umění je pro mnohé prostředkem pro vyjádření emocí a sdělení toho, co slovy nedokážou. Pro některé znamená skvělý způsob zábavy a odreagování, jiným je definicí krásy a někomu odráží jeho duši. Výskyt psychických poruch je u umělců, a obzvlášť těch úspěšných, poměrně častý a v jejich tvorbě mnohdy můžeme vidět zřetelný odraz trápení, která je sužují. Například malba Výkřik (Edvard Munch) byla pro autora prostředkem pro pochopení jeho emocí a symbolizuje temná období jeho života, kdy se vypořádával s psychickými poruchami, traumatem a jinými emocionálními trápeními jako ztrátou, samotou a strachem (Beams, 2019), a jeden z nejznámějších malířů Vincent van Gogh, jehož incident s uříznutím levého ucha je považován za sebepoškozující chování, stále toužil malovat, i když pociťoval „málo až žádnou naději“. (Van Gogh Museum, Amsterdam)

Ve spoustě případech si můžeme prvotních náznaků jak duševních poruch a každodenních strastí, tak samotného sebepoškozování povšimnout v uměleckém působení daného člověka. Častým vodítkem může být jedincova přehnaná snaha skrývat svou tvorbu před okolním světem, což může značit strach z toho, že by okolí mohlo v jeho duši odhalit něco, co si přeje, aby zůstalo utajeno. V případě, že vám tento člověk dovolí nahlédnout do své tvorby, kterou obyčejně nikomu neukazuje, říká tím, že vám důvěřuje, a může, ale nemusí se jednat o volání o pomoc. Je ale třeba mít na paměti, že mnozí lidé mají o svých uměleckých schopnostech nízké mínění nebo netouží po pozornosti, takže toto chování nemusí nutně znamenat přítomnost sebepoškozujícího jednání či duševní poruchy.

 

2        Praktická část

2.1            Skutečný příběh

Jak jsem již zmínila v úvodu, osobně znám dívku, o níž vím, že se se záměrným sebepoškozováním potýká. Když jsem poprvé uviděla její rány a zasáhlo mne bolestivé uvědomění, nabyla jsem odhodláním, že udělám vše pro to, aby byla šťastná. Byla to právě touha jí pomoci, která rozhodla o výběru tématu mé seminární práce. Ráda bych zde stručně představila její pocity, trápení jedné úžasné dívky s překrásnou duší, která v jistém období svého života neviděla nic než temné stíny. Pro zachování anonymity jí říkejme Margaret.

Margaret mne poprosila, abych byla opatrná a nenapsala nic, co by čtenáře mohlo zavést k její identitě, a proto jsem se rozhodla pojmout její příběh poněkud jiným způsobem. Tato krátká kapitolka se nezabývá jejím sebepoškozováním jako takovým a je pouhým nástinem jejích niterných pocitů a emocí. Vysvětlila mi, že je pro ni nesmírně důležité, aby lidé pochopili zmatek, který se jí odehrává v mysli, a protože mu nedokáže dát strukturu ona, pokusím se tak učinit já.

Jak jsem pochopila, Margaret si dlouhou dobu nedokázala přiznat, že to, čeho se dopouští, je záměrné sebepoškozování. Její epizody byly v samých počátcích mírné a dle jejích slov ji rány nebolely a pouze ji fascinovalo, s jakou lehkostí se jí malé ranky zacelovaly a hojily. Já se nicméně domnívám, že její mysl – za účelem malou dívku ochránit – jen bolest vytěsnila a ona si ji z toho důvodu pouze nepamatuje. Tvrdila, že to přece nebylo sebepoškozování, protože si jako malá dívenka určitě nechtěla ublížit, a nevěřila mi, dokud jsem ji nenechala přečíst si jednu z kapitol, kde Marie Kriegelová představuje metody záměrného sebepoškozování.

Margaret mi vysvětlila, že jediné, co si z období od svých jedenácti do čtrnácti let pamatuje, je způsob, jakým si ublížila (povrchové zasouvání předmětu pod kůži, škrábání rukou a kousání se do tváří), a stres, od kterého si tím ulevovala. Na sebevraždu pomyslela pouze párkrát a vždy ji vnímala spíš jako východisko v budoucnosti, než že by se o ni v tu dobu chtěla pokusit.

Ačkoli má své emoce v samých počátcích v mlze, to, co cítila a na co myslela, když se poprvé řízla, si pamatuje, jako by to bylo včera. Zezačátku ji do toho nutila nenávist – nenáviděla, jak ji chlapci a muži vnímali a jakými pohledy ji sledovali, když dovršila patnácti let, a (ačkoli dnes přiznává, že byly tyto myšlenky pošetilé a naivní) doufala, že když bude její tělo poseté ranami, muže to znechutí a oni s tím přestanou. Na otázku, zda to pomohlo, se však jen smutně pousmála a zakroutila hlavou.

Řezání bylo v Margaretině případě přechodnou záležitostí a jakmile přerušila kontakt s mužem, který s ní manipuloval a psychicky jí ubližoval, přestala s tím, nicméně dva roky nato přišla o blízkou osobu a opět pocítila nutkání se ke starému zvyku vrátit. Pocity, které v tu chvíli cítila, přirovnala k nočním můrám: „Je to jako když trpíš nočními můrami – jsi strašně unavená, ale i tak se mermomocí snažíš neusnout, protože víš, že když upadneš do říše snů, zase se probudíš s křikem. S mým malým problémem to ale nakonec dopadlo úplně stejně… Ať jsem se snažila sebevíc, nakonec jsem stejně usnula.“

Před tím, než si znovu ublížila, se ale se svým problémem poprvé odhodlala někomu svěřit. Jak mi vysvětlila, měla strach, že pokud by do začarovaného cyklu znovu upadla, už by se z něj nedokázala vymanit, a doufala, že když o tom někdo bude vědět, pomůže jí, pokud se její strachy stanou skutečností. Margaret se mi přiznala, že jediné, po čem tehdy toužila, byl opravdový přítel, a proto se nakonec dokázala otevřít, a to tomu jedinému, komu bezmezně důvěřovala. Také mi řekla, že i přesto, jak slabá se v tu chvíli cítila a jak moc ji bolelo vidět mu v očích lítost a zoufalství, byla na sebe pyšná, že o svém problému dokázala promluvit. Jenže i přesto, že se o svých pocitech pokoušela mluvit, pár měsíců na to si opět ublížila.

Dnes je Margaret téměř osmnáctiletou dívkou, která nadále bojuje se záměrným sebepoškozováním. Ačkoli má před sebou dlouhou, trnitou cestu, v tuto chvíli, kdy tu sedím u počítače, jsou to dva týdny, co si zvládla neublížit. Na mou otázku, co jí pomáhá vydržet, řekla jediné: „Motýli a lidé.“

Margaretin příběh je jasným důkazem, že i lidé, do kterých byste to nikdy neřekli, se mohou potýkat se strašlivými problémy, na něž by neměli být sami. Co tuto dívku každým dnem zachraňuje, je právě vědomí, že má ve svém životě milující přátele, kteří jí jsou oporou, a že má naději na lepší zítřek. Ačkoli by se mnou nesouhlasila, je neobyčejně silnou mladou dámou, která by se za svá trápení neměla stydět.

 

2.2            Dotazníkové šetření

V rámci praktické části své seminární práce jsem vytvořila dva dotazníky, jeden v českém a druhý v anglickém jazyce, za účelem porovnat přístup a pohled na problematiku záměrného sebepoškozování mezi českou národností a národnostmi jinými. Oba dotazníky obsahovaly devatenáct totožných otázek, anglický pak navíc ještě jednu ohledně národnosti respondenta.

 

2.2.1       Dotazník v českém jazyce

První dotazník jsem rozeslala všem studentům i zaměstnancům Gymnázia Jaroslava Žáka, načež mi svou odpověď v časovém rozmezí od 5.  prosince 2022 do 14. prosince 2022 poskytlo 101 respondentů, z toho 66 žen a 35 mužů v zastoupení všech věkových kategorií vyjma dětí mladších jedenácti let. Nejpočetnější skupinou pak byli mladiství ve věku 14 až 18 let.

Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování? – Pětapadesát respondentů jako svou odpověď uvedlo věkové rozmezí 11 až 15 let, třináct pak označilo možnost „více než 19 let“ a pět uvedlo 16-18 let. Co mne však zaskočilo, bylo procentuálně vysoké zastoupení lidí, kteří uvedli, že o sebepoškozování poprvé slyšeli, když jim bylo méně než 11 let – jedná se o 28 respondentů, což činí 27,7 % z celkového počtu.

Kde o sebepoškozování slýcháte? – Podle výsledků průzkumu lidé o problematice nejčastěji slýchají na internetu (78,2 % responzí), nejméně pak v rodinném kruhu (11,9 %). Mile mě překvapilo, že 59 respondentů (58,4 %) o sebepoškozování slýchá ve škole, poněvadž jsem přesvědčena, že je neobyčejně důležité, aby tato problematika nebyla ve školním prostředí v žádném případě tabuizována.

Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování? – Jak jsem již zmínila v teoretické části, jsem si vědoma skutečnosti, že většina lidí nemá o existenci mentálního sebepoškozování ani ponětí – koneckonců ani já, než jsem se o problematiku sebepoškozování začala více zajímat, jsem si příliš neuvědomovala, jak závažným problémem tento způsob může být –, a proto jsem se nemohla dočkat, až si přečtu statistiku odpovědí u této otázky. Možnost „Ano, vím, o co se jedná“ uvedlo 49 respondentů (48,5 %), což mě, upřímně, udivilo. Osmatřicet respondentů (37,6 %) označilo odpověď „Ano, ale nejsem si jistý/á, o co se jedná“ a čtrnáct (13,9 %) se nechalo slyšet, že o mentálním sebepoškozování nikdy neslyšelo.

Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby? – S poměrně kontroverzním tvrzením souhlasilo 51 respondentů (50,5 %), nesouhlasilo 44 respondentů (43,6 %) a 6 jedinců se rozhodlo vyjádřit svůj názor v otevřené odpovědi. Některé responze pak vypadaly následovně: „Může to tak vypadat, ale mám pocit, že v minulosti se o tom, stejně jako o spoustě dalších věcí, jen nemluvilo“ „existovalo i dříve, mění se forma, způsob, vliv mají i sociální sítě“ „Bylo a vždycky bude, dnes jsme jenom díky internetu informovanější.“

Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně? – Pětaosmdesát respondentů s tvrzením nesouhlasí, zatímco jedenáct se domnívá, že se o problematice mluví dostatečně, a čtyři lidé pak vyjádřili svůj názor v otevřené odpovědi. Jeden z respondentů napsal např.: „Nevím, diskuze může na problém upozornit, ale pro některé může být i „návodem“. Podle mě je důležitější nejprve si všímat a pak mluvit cíleně.“

Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí? – V tomto případě se jednalo o otevřenou otázku, kterou dotyčný mohl přeskočit, necítil-li se na její zodpovězení. Otázku vyplnilo 30 respondentů, což činí 29,7 % z celkového počtu všech responzí. Odpovědi jsou velice rozmanité, ve spoustě z nich se však objevují podobné myšlenky, a proto je poměrně jednoduché je rozřadit do třech následujících skupin. Spousta lidí vyjádřila lítost a uvedla, že by měla být sebepoškozujícím jedincům nezbytně poskytnuta pomoc a že by na ně nemělo být nahlíženo jako na slabé či nemocné; jiní tvrdí, že jsou sebepoškozující jedinci „psychicky narušení“ a že je ubližování si hloupé a zbytečné, a našli se i tací, kteří svůj názor vyjádřili poněkud hrubším způsobem a napsali, že „se jim to hnusí“.

Tato otevřená otázka mi dokázala, že skutečně nezáleží na tom, jak je člověk starý, poněvadž v téměř každé věkové kategorii se objevili lidé, kteří jsou schopni se do sebepoškozujících jedinců vcítit, a stejně tak i ti, kteří mi – ať svými hrubými slovy nebo tvrzeními jako „Sebepoškozováním lidi netrpí, je to jejich vlastní hloupé rozhodnutí, nic na světě není tak hrozné, aby se člověk musel sebepoškozovat. Je to úplně zbytečné“ – dokázali, že mentalitu sebepoškozujících jedinců nedokážou pochopit. První, početnější skupina lidí pro mne znamená naději, že se vnímání jedinců, kteří si záměrně ubližují, ve společnosti každým dnem zlepšuje, a ta druhá mě jen utvrdila v přesvědčení, že bychom neměli polevovat ve snaze vzdělávat širokou veřejnost o této problematice.

Jakožto někdo, jehož blízká přítelkyně si v jisté fázi svého života ubližovala, jsem pročítala odpovědi s jistou nervozitou a jsem upřímně ráda, že můžu říct, že se našlo nespočet překrásných odpovědí, které mi byly s to vyhrknout slzy do očí. Například nevinná odpověď jedné dívky (14-18 let), jež uvedla, že „jim chybí kamarádi, kterým by se mohli svěřit“, nebo slova respondentky ze stejné věkové kategorie: „Nemají se komu svěřit. Myslí si, že jsou na vše sami, utíkají před problémy a takovým osvobozením je pro ně smrt. Lidé by jim měli více naslouchat, ať už se řežou, pálí či něco jiného. Člověk je živá bytost mající city, tak by se měla tato vlastnost využívat všude.“

Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje? – Až 62 respondentů uvedlo, že znají někoho, kdo se sebepoškozuje či v minulosti tak učinil, což činí 61,4 %. Je to až děsivě vysoké číslo, které je jasným důkazem, že je sebepoškozování ve společnosti velmi rozšířeným negativním jevem, jímž bychom se měli zabývat.

Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli? – Promluvit si se sebepoškozujícím jedincem se pokusilo 47 respondentů, 11 dotazovaných problém neřešilo, 4 o tom řekli kamarádovi, 3 učiteli a pouze 2 rodičům. Jeden z respondentů uvedl: „Pokusil jsem jim pomoc podle situace. Někde jsem s nimi mluvil, někdy jsem jim rozvíjel iluze, a jindy je to mimo mě a požádám o pomoc jinde.“ Jsem přesvědčena, že jestli by měl existovat nějaký doporučený přístup, kterého bychom se měli držet, ten jeho bych s čistým svědomím dávala příkladem.

Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou? – Nad sebevraždou nikdy nepřemýšlelo 47 respondentů. Z čeho mne však mrazí, jsou zbylá čísla, která říkají, že 42 respondentů na sebevraždu někdy pomyslelo, 8 o ní často přemýšlí a jedna dívka se o ni pokusila. Čistě teoreticky pak nad sebevraždou uvažovali 3 lidé.

Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost? – Vlastní zkušenost se sebepoškozováním nemá 71 respondentů, 14 z nich o tom však přemýšlelo. V jisté fázi svého života si ubližovalo 26 respondentů a 9 se s tím potýká v současné době.

Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili? – Odpovědi těch, kteří mají se sebepoškozováním vlastní zkušenost, nám říkají, že 48,6 % z nich mělo svou první epizodu, když jim bylo 14-18 let, 34,3 % začalo v 11-13 letech, 8,6 % si svou první epizodu nepamatuje a 8,6 %, což činí tři osoby, si poprvé ublížilo již před dovršením jedenácti let.

Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali? – Patnáct respondentů přestalo ve věku 14-18 let, 6 ve věku 11-13 let, 5 z nich si to nepamatuje a 9 si ubližuje v současné době.

Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete? – Jak již bylo zmíněno v teoretické části seminární práce, důvodů, které zapříčiní výskyt sebepoškozujícího chování, může být nespočet, a jen ojediněle je příčinou pouze jeden faktor – to mi dotazníkové šetření potvrdilo, poněvadž valná většina respondentů označila minimálně dvě z uvedených příčin a někteří případně dopsali svou. Největší procentuální zastoupení má v dotazníku stres (21 respondentů, což je 58,3 %), dále sebenenávist (18 respondentů), přehlušení psychické bolesti fyzickou (16 respondentů), problémy ve škole (13 respondentů), problémy v rodině (13 respondentů), deprese (13 respondentů), touha zemřít (8 respondentů), nezájem okolí (8 respondentů), touha něco pocítit (7 respondentů), zvědavost „zkusit něco nového“ (4 respondenti), šikana (4 respondenti), týrání (3 respondenti), snaha upoutat na sebe pozornost (2 respondenti), nespokojenost se svým tělem a sexuální narážky (v tomto případě spolužáci a strýc – 1 respondent).

Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete? – Z odpovědí je patrné, že fyzické sebepoškozování (78 %) u dotazované skupiny lidí sice převládá, nicméně i mentální sebepoškozování má hojné procentuální zastoupení (22 %). Konkrétní odpovědi respondentů pak vypadaly následovně: sebeřezání (20 respondentů), hladovění či přejídání se (19 respondentů), zarývání nehtů do kůže (18 respondentů), úplná sociální izolace (10 respondentů), sebetlučení (10 respondentů), upírání si věcí či aktivit, které mě dělají šťastným/šťastnou (9 respondentů), škrábání či propichování kůže (9 respondentů), kousání se (8 respondentů), závislosti (7 respondentů), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání (5 respondentů), trhání řas či vlasů (3 respondenti), sebepálení (3 respondenti), kousání nehtů (1 respondent), upírání spánku či nadměrné spaní (1 respondent) a 1 respondent od sebe odhání ty, na kterých mu záleží nejvíce.

Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu? – Říct si o pomoc dokáže být neobyčejně obtížné, a proto mě, bohužel, nepřekvapuje těch 14 respondentů, kteří se nikdy se svým sebepoškozováním nikomu nesvěřili, věřím však, že se jednou odhodlají vystoupit ze stínů a začnou o svém problému mluvit, myslím na ně a držím jim palce. Kamarádovi se svěřilo 15 respondentů, 5 svému partnerovi, 5 psychologovi či psychiatrovi, 3 jiným, kteří si taktéž ubližují, 2 učiteli, 2 rodině a jeden chlapec – což mne vehnalo slzy do očí – napsal: „Vlastně jenom teď tady.“

Toužíte vyhledat odbornou pomoc? – Až 20 respondentů odpovědělo, že ne, 8 by chtělo, ale má strach tak učinit, 6 ji již vyhledalo, žádný z respondentů, kteří si ubližují, se vyhledat odbornou pomoc aktivně nesnaží a jeden chlapec uvedl: „Snad ji nepotřebuji, asi jsem se psychicky zocelil.“

Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat. – Tento bod jsem do dotazníku dala čistě ze zvědavosti – mým cílem bylo podnítit respondenty k vyjádření jejich názoru na problematiku, čímž by mi poskytli poslední střípky a já si tak mohla dotvořit ucelený pohled na přístup studentů a zaměstnanců českého gymnázia k sebepoškozujícím jedincům a sebepoškozování jako takovému. Kromě vyjádření podpory při psaní mé seminární práce, která mi vykouzlila úsměv na tváři a za něž bych ráda poděkovala, mi respondenti v mnoha případech vyjádřili dík za to, že jsem se toto téma rozhodla otevřít, a tím mi dokázali, že je mezi námi mnoho lidí, které tato problematika zajímá a kteří jí přikládají na důležitosti. Ráda bych tu některá krásná slova zmínila, poněvadž se domnívám, že by mohla povzbudit každého, kdo se momentálně v začarovaném kruhu sebepoškozování nachází a trápí se, neboť má strach, že je na vše sám.

„V pomáhání člověku s tímto problémem je nejdůležitější diskrétnost. Nejhorší co můžete udělat je to slepičit kolem. Neopovrhujme těmito lidmi, nepokladejme to za slabost. Může se to stát každému. Pomáhejme jim, naslouchejme jim. A když na to nestačime… přivolejme odbornou pomoc.“ (muž, 14-18 let)

„Sama jsem se dřív se sebepoškozováním potýkala a vím, jaké to je, když se člověk cítí úplně bezmocný. Doufám, že se o tom ve společnosti začne více mluvit a že vymizí odsuzující předsudky, aby na tyhle hrůzy lidi nebyli sami.“ (žena, 14-18 let)

„Mám tě hrozně moc ráda a jsem nadšená, že sis vybrala tohle téma <3“ (žena, 14-18 let)

„Jsem rád že se o to někdo zajímá“ (muž, 11-13 let)

„Chtěla bych říci, že je úžasné dělat o tomto tématu práci. Myslím si, že by se o tom mělo více mluvit. Lidé by měli vědět jak pomoc dotyčné osobně, měli by umět rozeznat příznaky. Všem kteří se s tím potýkají přeji hodně sil <3 Tobě přeji úspěchy se seminární prací 🤍“ (žena, 14-18 let)

„Děkuju za otevření tohohle tématu. Hodně štěstí při psaní seminárky!“ (žena, 19-29 let)

 

2.2.2       Dotazník v anglickém jazyce

Druhý dotazník jsem rozeslala lidem z celého světa, načež mi svou odpověď v časovém rozmezí od 10. prosince 2022 do 3. února 2023 poskytlo 19 respondentů, z toho 13 žen, 5 mužů a jeden „agender“ ve věku od čtrnácti let. Nejpočetnější skupinou pak byli lidé ve věku 19 až 29 let.

Otázky byly pokládány v angličtině, pro účely své seminární práce je však budu společně s odpověďmi respondentů v této kapitole uvádět ve volném překladu.

Jaká je vaše národnost? – Kvůli rozmanitosti dotazované skupiny museli hned na začátku dotazníku respondenti vyplnit, z jaké země pocházejí, a výsledný seznam národností (v závorce počet respondentů) vypadá následovně: německá (4), americká (3), česká (2), švýcarská (2), polská (1), italská (1), peruánská (1), maďarská (1), slovenská (1), ruská (1), bulharská (1) a jedna respondentka si nepřála národnost uvádět. Z českých respondentů jeden žije přes třicet let ve Spojených státech a ten druhý, když dostal mezi oběma dotazníky na vybranou, se rozhodl pro tento, poněvadž dle jeho slov své pocity dokáže upřímněji a snadněji vyjádřit, má-li možnost se schovat za angličtinu.

Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování? – Stejně jako v českém dotazníku nejvíce respondentů (8) uvedlo věkové rozmezí 11-15 let, dále 5 respondentů označilo možnost „více než 19 let“, 4 respondenti „méně než 11 let“ a 2 respondenti o sebepoškozování poprvé slyšeli ve věku od 16 do 18 let.

Kde o sebepoškozování slýcháte? – Odpovědi byly v porovnání s českým dotazníkem velmi podobné, neboť v obou případech respondenti uvedli, že o sebepoškozování nejčastěji slýchají na internetu (63,2 %) a mezi přáteli (42,1 %) a nejméně pak v rodinném kruhu (5,3 %).

Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování? – Podobné překvapení jako v českém dotazníku na mě u odpovědí na tuto otázku čekalo i zde. Deset respondentů, což činí celých 52,6 % z celkového počtu responzí, přiznalo, že o mentálním sebepoškozováním slyšelo a ví, co to znamená, 6 lidí o něm nikdy neslyšelo a 3 si nejsou jistí, oč se jedná.

Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby? – I zde mezi respondenty převažují ti, kteří se domnívají, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby, a jejich procentuální zastoupení činí 63,2 %. Jedna respondentka (Polka, 19-29 let) vyjádřila svůj názor a zkušenost následovně: „Mám pocit, že obzvlášť kolem roku 2010 došlo k prudkému nárůstu sebepoškozování kvůli jeho intenzivnímu a škodlivému vyobrazení v médiích.“ Další respondent (Američan, 19-29 let) pak uvedl: „Myslím si, že se forma sebepoškozování mění v průběhu generací.“

Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně? – Nesouhlasí 15 respondentů, 3 se pak domnívají, že ano. Jedna dívka (Němka, 14-18 let) zastává názor, že je problematika dostatečně diskutována na sociálních sítích, avšak ve škole by se jí mělo začít věnovat více pozornosti.

Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí? – Otázku vyplnilo 16 respondentů, což činí 84,2 % z celkového počtu všech responzí. Na rozdíl od odpovědí v českém dotazníku se zde neobjevila jediná, která by vyjadřovala negativní či nenávistný postoj k sebepoškozujícím jedincům, což mne zahřálo u srdce. Mou domněnkou je, že je český národ uzavřenější a náchylnější k předsudkům než národy jiné a možná to je příčinou výše zmíněného rozdílu mezi výsledky dotazníků, nicméně stoprocentně jistá si být nemohu, protože to taktéž může být způsobeno skupinou lidí, ke kterým se můj dotazník dostal.

Oproti českým respondentům se odpovědi v anglickém dotazníku taktéž vyznačují větší barvitostí a promyšleností. Některé responze byly poměrně prosté a vyjadřovaly soucit či lítost: „Ne negativně, většinou se soucitem.“ (Maďarka, 19-29 let) Nebo: „Je mi líto, že mají problémy a že je sebepoškozování jedinou cestou, jak je vyřešit.“ (Ruska, 14-18 let) Spousta respondentů se však rozepsala a dokázala mi na problematiku poskytnout nejrůznější pohledy a názory, které by mohly pomoct pochopit, s jakými pocity a myšlenkami se sebepoškozující jedinci mohou potýkat, a proto jsem vybrala čtyři respondenty, jejichž myšlenky bych zde ráda představila.

„Jsou to lidé, kteří hluboce bojují s vlastním obrazem, obvykle depresí a celkově duševním zdravím. Jsou to lidé, kteří trpí ve svém nitru a potřebují navenek ukázat, jak se cítí uvnitř. Potřebují pomoc a podporu. Vím to, protože jsem se sebepoškozovala spoustu let. Od mých dvanácti let – teď je mi jednadvacet.“ (Američanka, 19-29 let)

„Myslím si, že se nemají dostatečně rádi a svůj vztek obrací proti sobě. Možná respektují lidi kolem sebe tak moc, že na ně nedokážou být agresivní, takže je nahrazují svými vlastními těly.“ (Čech, 30-39 let)

„Museli si v minulosti zažít trauma a z nějakého důvodu se za to viní, nebo se nějakým způsobem snaží uniknout svému vlastnímu tělu.“ (Němka, více než 50 let)

„Soucítím s nimi, protože to jsou obvykle lidé, kteří nikdy nebyli naučeni vhodnému východisku pro své intenzivní emoce.“ (Polka, 19-29 let)

Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje? – Stejně jako v českém dotazníku i zde více než polovina respondentů uvedla, že osobně zná někoho, kdo se sebepoškozuje, a to konkrétně jedenáct z nich. Sedm lidí pak nikoho nezná a jeden nemá sebemenší ponětí.

Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli? – Šest respondentů se pokusilo s dotyčným promluvit, pět o tom řeklo svému kamarádovi (z čehož jeden takovému, který byl danému člověku bližší než on sám), jeden rodinnému příslušníkovi, jeden neudělal nic a jeden o tom řekl lékaři. Oproti českému dotazníku, kde spousta lidí problém neřešila, se zde v téže skupině objevuje pouze jediný člověk, což, dle mého názoru, poukazuje na uzavřenost českého národa a jeho nezvyk řešit natolik niterné a bolestivé záležitosti.

Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou? – Nad sebevraždou nikdy nepřemýšlelo 10 respondentů, zato sedm ano a z toho jedna dívka (Peruánka, 14-18 let) uvedla, že nad ní přemýšlí často. Dva lidé pak nad sebevraždou uvažovali pouze teoreticky, aby pochopili ty, kteří se o ni pokusili.

Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost? – Se sebepoškozováním nemá zkušenost 11 lidí, ale jeden respondent o tom uvažoval, zato 3 lidé si v jisté fázi svého života ubližovali a 4 se s tím nadále potýkají.

Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili? – Tři lidé si poprvé ublížili v rozmezí 14 až 18 let, dva mezi 11. a 13. rokem života, jeden respondent mezi 19 a 30 lety a objevila se i odpověď, kdy dané osobě bylo při první epizodě více než 30 let.

Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali? – Tři respondenti, kteří si v současné době již neubližují, označili jako odpověď věkové rozmezí 14-18 let, 19-30 let a více než 30 let. Čtyři lidé se sebepoškozováním bohužel stále bojují.

Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete? – Na rozdíl od českého dotazníku, kde měl největší procentuální zastoupení stres, je zde nejčastější příčinou sebepoškozování deprese (4 respondenti, což činí 57,1 %). Dále sebenenávist (3 respondenti), přehlušení psychické bolesti fyzickou (3 respondenti), problémy ve škole (3 respondenti), stres (3 respondenti), touha zemřít (2 respondenti), šikana (2 respondenti), nezájem okolí (2 respondenti), touha něco pocítit (2 respondenti), problémy v rodině (2 respondenti).

Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete? – I zde převládá fyzické sebepoškozování (75,9 %) nad mentálním (24,1 %) a jejich procentuální poměr vychází téměř totožně jako v českém dotazníku. Konkrétní odpovědi respondentů pak vypadaly následovně: sebeřezání (5 respondentů), hladovění či přejídání se (5 respondentů), závislosti (3 respondenti), úplná sociální izolace (3 respondenti), škrábání či propichování kůže (3 respondenti), zarývání nehtů do kůže (3 respondenti), trhání řas či vlasů (2 respondenti), sebepálení (2 respondenti), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání (1 respondent), kousání se (1 respondent) a jeden respondent od sebe odhání ty, na kterých mu záleží nejvíce.

Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu? – I v tomto případě mají lidé největší důvěru ke svým přátelům, poněvadž 4 respondenti uvedli, že se svěřili právě svému kamarádovi. Psychologovi či psychiatrovi se svěřili 3 lidé, partnerovi jeden člověk, rodinnému příslušníkovi taktéž jeden člověk a jeden respondent o svém problému nikomu neřekl. Tato otázka je jasným důkazem, že by se o sebepoškozování mělo začít mnohem více mluvit v rodinném kruhu, poněvadž analýza výsledků v obou dotaznících ukazuje, jak málo jedinců se svěřilo rodině, což může pramenit z nedostatku důvěry či strachu o problému mluvit.

Toužíte vyhledat odbornou pomoc? – Počet respondentů se rovnoměrně rozložil po dvou mezi tři následující možnosti – „Ne“, „Chtěl/a bych, ale mám strach tak učinit“ a „Ano, aktivně se o to snažím“. Pouze jediný člověk odbornou pomoc již vyhledal.

Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat. – Možnost vzkázat něco na závěr využilo 7 respondentů a já si opět dovolím tu některá slova zmínit, protože mám-li možnost dodat naději komukoli, kdo ji potřebuje, jsem připravená tak učinit.

„Zůstaňte na pozoru. Občas jsou to lidé, u kterých to čekáte nejméně.“ (Němka, 19-29 let)

„Sebepoškozování je obrovským problémem ve společnosti a nemluví se o tom dostatečně. O psychickém zdraví se nemluví dostatečně. Pracovávala jsem v psychiatrické léčebně a dovol mi říct, že celý systém je podělanej. Musíme v této zemi revolucionizovat péči o duševní zdraví. Jak to udělat? Nejsem si jistá. Ale vím, že to potřebujeme.“ (Američanka, 19-29 let)

„Naše tělo nám bylo darováno, takže bychom se k němu měli chovat právě tak, jak se chováme ke každému jinému daru.“ (Čech, 30-39 let)

„Život je příliš krátký na to strávit další den ve válce s vlastním já. Jsi svá největší zbraň, jsi svá největší síla. Jsi milován a jsi dost. Připomeň si, život jde překrásně dál a já půjdu také.“ (žena, 19-29 let)

Jedna respondentka (Italka, 19-29 let) uvedla: „Mám pocit, že se rozpláču, pokud se rozepíšu. Takže raději ne.“ Chtěla bych říct, že i tento přístup je naprosto v pořádku a pokud o svých problémech nedokážete mluvit či je vám to nepříjemné, do ničeho se nenuťte a v žádném případě byste se za to neměli nenávidět. Dejte tomu čas a vyhledejte pomoc, až na to budete připraveni.

V dotazníku se objevila i odpověď v italštině, která zní následovně: „Vorrei che finisse tutto.“ V doslovném překladu to pak znamená „kéž by to všechno skončilo“ a myslím si, že tato slova jedné respondentky dokážou vyjádřit zoufalství a trápení, jimiž si lidé, kteří si záměrně ubližují, prochází, mnohem lépe a barvitěji, než by to dokázal jakýkoli odborník.

 

Závěr

Ve své seminární práci jsem se pokusila nahlédnout na problematiku sebepoškozování ve společnosti. V teoretické části jsem se zaměřila na vytvoření přehledného teoretického rámce zkoumané problematiky, což jsem dokázala, a domnívám se, že praktická část fakta, o kterých se v teorii píše, potvrdila a rozvinula.

Praktická část je rozdělena do dvou kapitol. V první kapitole jsem se pokusila nastínit příběh adolescentní dívky, která se potýká se záměrným sebepoškozováním, čímž jsem umožnila nahlédnout do jejího nitra, což, jak se domnívám, pomohlo pochopit, s jakými pocity a myšlenkami sebepoškozující jedinci bojují, a zároveň jsem této dívce dokázala, že nemusí mít strach o svých trápeních mluvit, poněvadž je viděna a slyšena. Druhá kapitola byla zaměřena na dotazníkové šetření, kdy jsem se pokusila porovnat postoj ke zkoumané problematice mezi dvěma dotazovanými skupinami, a to cizinci všech věkových kategorií a studenty a zaměstnanci českého gymnázia. Rozdíly v odpovědích na otázky byly z valné většiny nepatrné, přesto se však objevily významné odlišnosti, které dokazují, že má český národ k problematice mnohem skeptičtější postoj a přistupuje k ní uzavřenějším způsobem než národy jiné.

Na závěr bych ráda řekla, že pro mě bylo napsání této seminární práce velmi přínosné, neboť prohloubilo mé znalosti o problematice záměrného sebepoškozování, které budu moct využít v praktickém životě, bude-li to nutné. Pokud si ubližujete nebo znáte někoho, kdo se s tímto problémem potýká, nebojte se požádat o pomoc. Neznačí to slabost, naopak tím prokážete svou odvahu a odhodlanost.

 

Seznam použité literatury

  • BEAMS, Sophia. The Scream: A Deeper Analysis of Edvard Munch’s Anxiety-Wrought Piece. Everything Art [online]. 2019 [cit. 2022-12-30]. Dostupné z: https://medium.com/everything-art/the-scream-a-deeper-analysis-of-edvard-munchs-anxiety-wrought-piece-c36d9bbbb4cd
  • KRIEGELOVÁ, Marie. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2333-4.
  • MERRIAM-WEBSTER. (n.d.). Alexithymia. In: Merriam-Webster.com medical dictionary [online]. [cit. 2022-12-28]. Dostupné z: https://www.merriam-webster.com/medical/alexithymia
  • MOUTIER, Christine. Suicidal Behavior. In: MSD Manual Professional Edition [online]. 2021 [cit. 2022-11-18]. Dostupné z: https://www.msdmanuals.com/professional/psychiatric-disorders/suicidal-behavior-and-self-injury/suicidal-behavior
  • NATIONAL COLLABORATING CENTRE FOR MENTAL HEALTH. Self-Harm: The Short-Term Physical and Psychological Management and Secondary Prevention of Self-Harm in Primary and Secondary Care [online]. British Psychological Society (UK), 2004 [cit. 2022-11-19]. ISBN 1-85433-409-3. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK56385/
  • NAVARRO, Joe. Tajemství řeči těla: gesta, která prozradí více než slova. Přeložil Lenka VLČKOVÁ. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-271-2477-0.
  • NORMAN, Hilary, Andrea OSKIS, Lisa MARZANO a Mark COULSON. The relationship between self-harm and alexithymia: A systematic review and meta-analysis. Scandinavian journal of psychology [online]. 24 July 2020, 2020 [cit. 2022-12-28]. Dostupné z: doi:10.1111/sjop.12668
  • Phoenix House adopts the Butterfly Project. Elysium Healthcare [online]. [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.elysiumhealthcare.co.uk/butterflyproject/
  • RICHARDSON, Celia. The truth about self-harm: for young people and their friends and families [online]. Mental Health Foundation, 2006 [cit. 2022-11-18]. ISBN 978-1-903645-99-4. Dostupné z: https://www.mentalhealth.org.uk/sites/default/files/2022-07/MHF-The-truth-about-self-harm-guide.pdf
  • ROYAL COLLEGE OF PSYCHIATRISTS. Self-harm and suicide in adults: Final report of the Patient Safety Group [online]. London: Royal College of Psychiatrists, 2020 [cit. 2023-01-01]. Dostupné z: https://www.rcpsych.ac.uk/docs/default-source/improving-care/better-mh-policy/college-reports/college-report-cr229-self-harm-and-suicide.pdf?sfvrsn=b6fdf395_10
  • SIMEON, D. G.; FAVAZZA, A. R. (2001): Self-injurious behaviors: Phenomenology and assessment. In SIMEON, D. G.; HOLLANDER, E. Self-injurious behaviors: Assessment and treatment. Washington, D.C.: American Psychiatric Publishing, Inc.
  • Vincent’s Illness and the Healing Power of Art: About Van Gogh’s psychiatric disorder. Van Gogh Museum [online]. Amsterdam [cit. 2022-12-30]. Dostupné z: https://www.vangoghmuseum.nl/en/art-and-stories/stories/vincents-illness-and-the-healing-power-of-art

 

Přílohy

Příloha č. 1 – Tabulky s výsledky české verze dotazníku

  1. Jaké je vaše pohlaví?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Žena 66     65,3 %
Muž 35 34,7 %

 

  1. Váš věk?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
14-18 let 68 67.3 %
Více než 50 let 12 11.9 %
19-29 let 9 8.9 %
40-49 let 7 6.9 %
11-13 let 4 4 %
30-39 let 1 1 %
Méně než 11 let 0 0 %

 

  1. Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
11-15 let 55 54.5 %
Méně než 11 let 28 27.7 %
Více než 19 let 13 12.9 %
16-18 let 5 5 %

  1. Kde o sebepoškozování slýcháte?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Internet 79 78.2 %
Škola 59 58.4 %
Přátelé 44 43.6 %
Televize 42 41.6 %
Vlastní zkušenost 24 23.8 %
Odborná literatura 15 14.9 %
Beletrie 14 13.9 %
Rodina 12 11.9 %
Nepamatuji si 3 3 %
Jiná… 0 0 %

 

  1. Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ano, vím, o co se jedná 49 48.5 %
Ano, ale nejsem si jistý/á, o co se jedná 38 37.6 %
Ne 14 13.9 %

 

  1. Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ano 51 50.5 %
Ne 44 43.6 %
Může to tak vypadat, ale mám pocit, že v minulosti se o tom, stejně jako o spoustě dalších věcí, jen nemluvilo 1 0,98 %
nevím 1 0,98 %
Spíše dříve tak pět let zpátky 1 0,98 %
existovalo i dříve, mění se forma, způsob, vliv mají i sociální sítě 1 0,98 %
Myslím si, že lidé se sebepoškozují pokud jsou naprosto znuděni, či z nouze a potřeby, např. únik z válečného konfliktu apod. 1 0,98 %
Bylo a vždycky bude, dnes jsme jenom díky internetu informovanější. 1 0,98 %

 

  1. Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ne 85 84,2 %
Ano 11 10,9 %
Nedovedu posoudit 1 1 %
Nevím, diskuze může na problém upozornit, ale pro některé může být i „návodem“. Podle mě je důležitější nejprve si všímat a pak mluvit cíleně. 1 1 %
nevím 2 2 %
Je to lepší, než to bylo, ale zase nevím, jestli dostatečně 1 1 %

 

  1. Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
30 29.7%
Že si za to uplně nemužou, ale z nějake časti zase ano. Potřebuji pomoc od někoho jineho, kdo jim ,, otevře oči’’ 1 1%
Mají to jako způsob úniku před stresem a nedokáží to ovlivnit. Potřebují pomoct se s každodenními situacemi vyrovnat ať už odborně, nebo případně jen podporou. Tvoří většinu populace, pouze tomu nedávají pozornost (neumí rozpoznat, že se jedná o sebepoškozování) a nebo se za to stydí. 1 1%
Mají to těžké. Ale přesto jim málokdo pomůže. 1 1%
Mají to těžké, může to souviset i s psychykou. 1 1%
měli by se léčit 1 1%
Měli by se léčit 1 1%
Mělo by se jim dostat patřičné pomoci 1 1%
Mělo by se jim pomáhat 1 1%
mají psychické problémy, potřebují pomoc 1 1%
Mělo by se jim pomoci, nebrat to na lehkou váhu 1 1%
musí si věci vyřešit sami, toto nejí dobrá cesta, vyhledat odbornou pomoc či tak 1 1%
Myslím si o nich, že nevědí, jak se jinak vypořádat s jejich trápením 1 1%
Myslím si, že mají nějaké psychické starosti a bolesti. 1 1%
Myslím si že musí mít v životě, nějaké trápení které je důvodem sebepoškozování, proto by jsme na ně neměli pohlížet jako na blázny, což spousta lidí dělá, možná jsou prostě jen nešťastní a ne zralí do ústavu. 1 1%
Myslím si, že tímto způsobem se snaží něco vyjádřit, požádat o pomoc a také poukázat, že se s nimi něco děje. 1 1%
myslím si, že většinou to jsou lidé, kteří mají problém, se kterým se nemají komu sveřit a toto vidí jako únikové řešení… 1 1%
Mnohdy si ani nemusí uvědomovat, že se sebepoškozují, dokud je na to někdo neupozorní, a pokud ano, často se za to stydí, protože se o tom ve společnosti nemluví tak, jak by mělo. Nemyslím si, že chtějí pozornost, ale spíš touží po záchraně. 1 1%
Myslím, že by si tito lidé měli vždy uvědomit, že sebepoškozování není žádné řešení jejich psychických problémů. Nepomáhají tím sobě ani svým kamarádům/rodině. 1 1%
Mají psychické problémy, jsou uzavření, těžko hledají a přijímají pomoc 1 1%
mají malé sebevědomí a spoustuproblémů, které neumí vyřešit 1 1%
Boji se obcas mluvit 1 1%
Bylo by mi lehčeji, kdyby bylo možné všem těm lidem pomoct, kdyby stačilo lusknout a našli by si jinou alternativu, jak se vyrovnat s bolestí. Bohužel to nejde, takže mě asi jen mrzí, že si tím musí procházet 1 1%
často je spojeno s negativními zážitky, za které se neprávem obviňují 1 1%
Forma volání o pomoc 1 1%
Hledají pomoc 1 1%
Hnusí se mi to 1 1%
Mají nějaký problém, který by se měl řešit 1 1%
Je mi jich líto 1 1%
Je mi jich strašně líto a chtěl bych jim pomoct 1 1%
Je to nemoc, je potřeba, aby se o tom mluvilo , aby se jim dostalo odborné pomocí. 1 1%
Je to podle mě problém, který by se měl řešit. Měl by jim někdo pomoc. 1 1%
je třeba jim pomoci, jak jen to je možné 1 1%
Jsou to lidé ve vážné situaci, ve velice nebezpečně situaci pro jejich život. Důvodu je více proč se poškozují, každopádně je potřeba jim pomoct jak jen to jde. Rozhodně to nejsou lidé slabí, lidé kteří si za to mohou sami. Pokud se nepoškozují úmyslně pro vlastní potěšení tak problematiku způsobuje většinou životní situace, okolí atd. 1 1%
mají deprese nebo psychické poruchy 1 1%
Je mi jich líto. Mrzí mě, že si tím, musí/museli projít. Nikdo si to nezaslouží. 1 1%
Asi jsou na tom psychicky špatně 1 1%
Myslím že je k tomu většinou vede nějaký psychický či jiný problém který nedokáží sami vyřešit 1 1%
naprosto stejni lide jako my 1 1%
rozhodně ne nic negativního 1 1%
Sebepoškozování je, dle mého názoru, zoufalej pokus těla řešit dlouhodobější problém. Ať už je to „osvobozením“ nebo jenom křik o pomoc řeči těla. Tyto lidi jsou v mých očích lidi, kteří křičí o pomoc, ale nebyla jim poskytnuta dlouhodobě. Občas stačí jím ukázat jinou perspektivu, jindy potřebuji, aby jim někdo rozbil iluze které je užívají zevnitř. Ve všech případech však potřebují pomoc. 1 1%
Sebepoškozováním lidi netrpí, je to jejich vlastní hloupé rozhodnutí, nic na světě není tak hrozné, aby se člověk musel sebepoškozovat. Je to úplně zbytečné 1 1%
To je hodně komplikované, často čelí psychické nerovnováze, výkyvům nálad a depresím, šikaně, domácímu násilí, (špatnému vylučování dopaminu). Ovšem může to mít na svědomí spostu jiných důsledků. Měli by si toho všímat lidé v jejich okolí a pomoci jim, protože pro ně samé je těžké si pomoci. 1 1%
Trápí se a tímto volají o pomoc. 1 1%
U těch lidi je spíše problém v komunikaci s jejich okolím než přímo s nimi 1 1%
Psychicky narušení – potřebují pomoc odborníka. 1 1%
Vždy by si měli najít odbornou pomoc, protože i kdyby to dělali jenom proto, aby na sebe upozornili, tak něco není v pořádku 1 1%
Zvolili špatné řešení svých problémů 1 1%
Že je to pro ně často způsob jak si ulevit od vnitřní bolesti, protože jiným způsobem neumí řešit situaci, která jim onu bolest způsobuje. Tou situací může být cokoli, od pocitu nudy, prázdnoty až po obtížné podmínky v rodině, škole… 1 1%
Že jim chybí kamarádi, kterým by se mohli svěřit 1 1%
že jsou na tom špatně, buď už jen z toho že to dělají z toho aby byly zajímavý a nebo mají nějaký problémy 1 1%
že mají nějaký problém se kterým si nevědí rady 1 1%
Že mají psychický problém, od kterého si obvykle ulevují tělesným poškozováním. Jsou to lidé, kteří potřebují pomoc. 1 1%
Zbytečné, své pocity se dají ventilovat i jinak 1 1%
Na jednu stranu nepochopitelná věc, ale na tu druhou každý své problémy řeší jinak. Někdo alkoholem a někdo bohužel takto 1 1%
Příčiny jsou různé, nelze hodnotit a dělat závěr. 1 1%
potřebovali by pomoci, jelikož si myslí, že jsou na všechno sami 1 1%
nedostatek sebevědoní 1 1%
Nejsou psychicky v pořádku a měli by vyhledat odbornou pomoc. 1 1%
Nejsou v pořádku a je potřeba to řešit 1 1%
Nemají se komu svěřit. Myslí si, že jsou na vše sami, utíkají před problémy a takovým osvobozením je pro ně smrt. Lidé by jim měli více naslouchat, ať už se řežou, pálí či něco jiného. Člověk je živá bytost mající city, tak by se měla tato vlastnost využívat všude. 1 1%
nemocní 1 1%
Neodsuzuji je. Určitě si prochází složitým obdobím svého života a není to pro ně jednoduché. I přes to si myslím, že sebepoškozování není správné řešení. Za mě je nejlepší se někomu svěřit, nejlépe někomu, komu můžete věřit. Mně samotné to většinou pomohlo. 1 1%
potřebují odbornou pomoc 1 1%
Neřeším je když vyloženě nechtějí pomoci 1 1%
Nevím, záleží hodně na jednotlivcích. Jak už jsem napsal, jedná se hodně o to, kde zrovna jsou a jak to na ně působí. Osobně jsem se s nikým takovým nesetkal, tudíž nevím, co si o tom mám myslet. 1 1%
nic mi do toho není, podle mého názoru to není příliš účinné, ale pokud se poté cítí lépe, taky záleží v jaké míře se sebepoškozují 1 1%
Nic špatného 1 1%
Nic špatného a nikdo by si to neměl myslet… Když někdo ví že se druhý sebepoškozuje měl by mu hlavně pomoc, ukázat že je tady pro něj. 1 1%
Nic špatného, pravděpodobně bojují s vnitřními démony. 1 1%
Podle mého názoru ti lidé trpí depresemi. 1 1%
neumím ve do nich vcítit….myslím, že je to zbytečné, problémy se dají řešit jinak 1 1%

 

  1. Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ano 58 57,4 %
Ne 39 38,6 %
Znal jsem 1 1 %
Ano, ale teď momentálně se nesebepoškozuje, bylo to v minulosti. 1 1 %
Již si neubližuje 1 1 %
Ještě na základce moje dvě spolužačky tak trochu zkoušely sebepoškozování (řezání se do zápěstí). Naštěstí přestaly a nic se nestalo 1 1 %

 

  1. Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Zkusil/a jsem si s ní/m o tom promluvit 47 69.1%
Neřešil/a jsem to 11 16.2%
Řekl/a jsem o tom kamarádovi 4 5.9%
Řekl/a jsem o tom učiteli 3 4.4%
Řekl/a jsem o tom rodičům 2 2.9%
hledala pomoc u odborníků 1 1,48 %
Osobně jsem se s tím nesetkala 1 1,48 %
řešilo se to 1 1,48 %
Dozvěděla jsem se o tom od maminky sebepoškozované 1 1,48 %
zamyslela jsem se nad tím, jak k dotyčnému člověku přistupuji, a rozhodla se jednat v některých případech jinak 1 1,48 %
Dozvěděla jsem se to o té osobě přes jinou osobu, tak jsem to neřešila 1 1,48 %
Pokusil jsem jim pomoc podle situace. Někde jsem s nimi mluvil, někdy jsem jim rozvíjel iluze, a jindy je to mimo mě a požádám o pomoc jinde 1 1,48 %
Jakmile se osobě dostalo pozornosti, nechala toho 1 1,48 %

 

  1. Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ne 46 45.5%
Ano, pomyslel/a jsem na ni 40 39.6%
Ano, často o ní přemýšlím 8 7.9%
V tuto chvíli ne, ale byla doba kdy jsem na to myslela nepřetržitě. 1 0,98 %
Nikdy 1 0,98 %
Teoreticky ano, ale ne že bych se rozhodovala, zda je v konkrétní moment pro mě řešením. 1 0,98 %
Přemýšlel jsem o sebevraždě, ale ne o sebevraždě vlastní osoby, ale jako o nějakém fenoménu 1 0,98 %
Na jednu sekundu jsem o tom pomyslela, ale potom už nikdy 1 0,98 %
Intrusivní myšlenky? Ano. Já? Nikdy 1 0,98 %
Ano, pokusila jsem se o ni 1 0,98 %
  1. Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ne 57 53.7%
Ano, kdysi jsem se s tím potýkal/a 26 24.5%
Ne, ale přemýšlel/a jsem o tom 14 13.2%
Ano, v současné době 9 8.6%
Jiná… 0 0%

  1. Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
14-18 let 17 48.6%
11-13 let 12 34.3%
Nepamatuji si 3 8.6%
Méně než 11 let 3 8.6%
Více než 30 let 0 0%
19-30 let 0 0%

 

  1. Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
14-18 let 15 42.9%
Neskončil/a jsem 9 25.7%
11-13 let 6 17.1%
Nepamatuji si 5 14.3%
Více než 30 let 0 0%
19-30 let 0 0%
Méně než 11 let 0 0%

 

  1. Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Stres 21 58.3%
Sebenenávist 18 50%
Přehlušení psychické bolesti fyzickou 16 44.4%
Problémy ve škole 13 36.1%
Problémy v rodině 13 36.1%
Deprese 13 36.1%
Touha zemřít 8 22.2%
Nezájem okolí 8 22.2%
Touha něco pocítit 7 19.4%
Zvědavost „zkusit něco nového“ 4 11.1%
Šikana 4 11.1%
Týrání 3 8.3%
Snaha upoutat na sebe pozornost 2 5.6%
Nespokojenost se svým tělem, Sexuální narážky (spolužáci, strýc) 1 2,76 %
nestalo se 1 2,76 %
1 2,76 %

 

  1. Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Sebeřezání 20 57.1%
Hladovění/přejídání se 19 54.3%
Zarývání nehtů do kůže 18 51.4%
Úplná sociální izolace 10 28.6%
Sebetlučení 10 28.6%
Upírání si věcí či aktivit, které mě dělají šťastným/šťastnou 9 25.7%
Škrábání/propichování kůže 9 25.7%
Kousání se 8 22.9%
Závislosti 7 20%
Nadměrné cvičení (do úplného vyčerpání) 5 14.3%
Trhání řas/vlasů 3 8.6%
Sebepálení 3 8.6%
kousání nehtů 1 2,85 %
Několik 1 2,85 %
Odháním od sebe ty, na kterých mi záleží 1 2,85 %
upírání spánku/spaní až 14hodin denně. 1 2,85 %

 

  1. Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ano, kamarádovi 15 44.1%
Ne 14 41.2%
Ano, partnerovi 5 14.7%
Ano, psychologovi/psychiatrovi 5 14.7%
Ano, jiným, co se s tím taktéž potýkají 3 8.8%
Ano, učiteli 2 5.9%
Ano, rodině 2 5.9%
Vlastně jenom teď tady 1 2.9%

  1. Toužíte vyhledat odbornou pomoc?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Ne 20 57.1%
Chtěl/a bych, ale mám strach tak učinit 8 22.9%
Ano, již jsem tak udělal/a 6 17.1%
Snad ji nepotřebuji, asi jsem se psychicky zocelil 1 2.9%
Ano, aktivně se o to snažím 0 0%

 

  1. Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat.
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
87 86.1%
Vždy je potřeba hledat příčinu 1 1%
Vyloučení ze společnosti k tomu vede. 1 1%
V pomáhání člověku s tímto problémem je nejdůležitější diskrétnost. Nejhorší co můžete udělat je to slepičit kolem. Neopovrhujme těmito lidmi, nepokladejme to za slabost. Může se to stát každému. Pomáhejme jim, naslouchejme jim. A když na to nestačime… přivolejme odbornou pomoc. 1 1%
Sebepoškozování je totální blbost, co nemá na světě a hlavně u dětí, co dělat. 1 1%
Sama jsem se dřív se sebepoškozováním potýkala a vím, jaké to je, když se člověk cítí úplně bezmocný. Doufám, že se o tom ve společnosti začne více mluvit a že vymizí odsuzující předsudky, aby na tyhle hrůzy lidi nebyli sami. 1 1%
Pěkný dotazník, jen tak dál. 1 1%
Náhoda, že máme stejný téma seminární práce… 1 1%
Kde začít… je toho hodně, ale myslím, že většinu víš. Pokud budeš chtít z toho něco použít do své práce bránit se nebudu a pokud budeš mít nějaké doplňující dotazy, jsem ti plně k dispozici 🙂 jen tam nedávej mé jméno… Mám tě hrozně moc ráda a jsem nadšená, že sis vybrala tohle téma <3 1 1%
Jsem rád že se o to někdo zajímá 1 1%
Chtěla bych říci, že je úžasné dělat o tomto tématu práci. Myslím si, že by se o tom mělo více mluvit. Lidé by měli vědět jak pomoc dotyčné osobně, měli by umět rozeznat příznaky. Všem kteří se s tím potýkají přeji hodně sil <3 Tobě přeji úspěchy se seminární prací 🤍 1 1%
Hodně štěstí k maturitě 1 1%
Dnešní generace je pro sebepoškozování naprosto katastrofální příklad. Dnešní děti a puberťáci si myslí, že mají vždy pravdu, chovají se jak hodně nepovedení dospělí a nejsou dostatečně citově náklonní k ostatním. Jde hlavně o problém ve výchově ze strany rodičů. Právě rodiče by měli dítě připravit na všemožné životní překážky, mezi které také patří sebepoškozování. Rodiče by měli dítěti vysvětlit, že se to prostě nedělá a hlavně jak se mají chovat k někomu. kdo tím trpí. Bůh ochraňuj nás… 1 1%
Děkuju za otevření tohohle tématu. Hodně štěstí při psaní seminárky! 1 1%
bylo to jen jednou takže nevím jestli se to do toho počítá 1 1%

 

Příloha č. 2 – Tabulky s výsledky anglické verze dotazníku

  1. What is your gender?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Female 13 68,4 %
Male 5 26,3 %
Agender 1 5,3 %

 

  1. What is your nationality?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
German 4 21,7 %
American 3 15,7 %
Czech 2 10,5 %
Swiss 2 10,5 %
Polish 1 5,2 %
Italian 1 5,2 %
Peruvian 1 5,2 %
Hungarian 1 5,2 %
Slovakian 1 5,2 %
Russian 1 5,2 %
Bulgarian 1 5,2 %
I would preferably not say 1 5,2 %

  1. How old are you?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
19-29 11 57,9 %
14-18 3 15,8 %
Over 50 3 15,8 %
30-39 2 10,5 %
40-49 0 0 %
11-13 0 0 %
Under 11 0 0 %

 

  1. How old were you when you first learned of the concept of self-harm?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
11-15 8 42,1 %
Over 19 5 26,3 %
Under 11 4 21,1 %
16-18 2 10,5 %

 

  1. Where do you usually hear about self-harm?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Internet 12 63,2 %
Friends 8 42,1 %
School 8 42,1 %
Personal experience 6 31,6 %
TV 6 31,6 %
Fiction 4 21,1 %
Non-fiction 2 10,5 %
I don’t remember 1 5,3 %
Family 1 5,3 %
Other… 0 0 %

 

  1. Have you ever heard of mental self-harm?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Yes, and I know what it means 10 52.6 %
No 6 31.6 %
Yes, but I’m not sure what it means 3 15.8 %
Other… 0 0 %

 

  1. Do you think people self-harm more nowadays compared to the previous era?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Yes 12 63,2 %
No 4 21,1 %
Dont know 1 5,3 %
I think the form that self-harm takes has changed shape over generations. 1 5,3 %
I feel like especially growing up in the 2010’s there’s been a spike in self harm due to an intense and harmful portrayal in the media 1 5,3 %

 

  1. Do you think the issue of self-harm is talked about enough?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
No 15 78.9 %
Yes 3 15.8 %
Depends (social media yeah, school no) 1 5.3 %

 

  1. What do you think about people who self-harm?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
unfortunately if it comes to those actions there is a really difficult situation behind it 1 6.3 %
They suffer a lot and so they come to harm. 1 6.3 %
They probably suffer and have some issues which need to be taken care of 1 6.3 %
They are people who deeply struggle with self image, depression usually, and overall mental health. They are people who are hurting inside and need to show on the outside how they feel on the inside. They need help and support. I know because I have self-harmed for many years. Since I was 12; and I am 21 now. 1 6.3 %
There is an underlying issue 1 6.3 %
Seek help please 1 6.3 %
Not negatively, mostly with compassion 1 6.3 %
it’s their way of asking for help 1 6.3 %
They must have experienced Trauma in the past and somehow blame themselves for it. Or They somehow try to escape their own Body. 1 6.3 %
I think they don’t like themselves enough and aim their aggression against themselves. Maybe they respect people around too much to be aggressive towards them so they substitute them with their own bodies. 1 6.3 %
They must be given adequate affection and attention from their parents or guardians. In severe cases, therapy must be provided. 1 6.3 %
I think they are clearly suffering and may need or want help but not know how or where to get it. 1 6.3 %
I think these are people that need immediate help and have needed help for awhile. 1 6.3 %
I guess they are not happy with their life. Maybe they have problems at home or mental problems with themselves. 1 6.3 %
I’m so sorry for their problems and that self-harm is the only way to solve them. 1 6.3 %
I feel for them, as it is usually people who were never taught an appropriate outlet for their intense emotions 1 6.3 %

  1. Do you personally know anyone who self-harms?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Yes 11 57.9 %
No 7 36.8 %
No idea 1 5.3 %

 

  1. How did you react when you found out?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
I tried to talk to them about it 6 42.9 %
I told my friend 4 28.6 %
I told a family member 1 7.1 %
I didn’t do anything 1 7.1 %
I told a friend that was closer to them than I was. 1 7.1 %
I told a doctor 1 7.1 %
Don’t know anyone personally at this point in time. 1 7.1 %
I told the teacher 0 0 %

 

  1. Have you ever thought about suicide?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
No 10 52.6 %
Yes, I have 6 31.6 %
I have but only as itself. I have never considered it as a thing to do. 1 5.3 %
Thought about it but more in a way to understand people who did or tried it 1 5.3 %
Yes, I think about it a lot 1 5.3 %

 

  1. Do you have a personal experience with self-harm?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
No 11 57.9 %
Yes, I self-harm 4 21.1 %
Yes, I used to self-harm 3 15.8 %
No, but I have thought about doing it 1 5.3 %
Other… 0 0 %

 

  1. How old were you when you first self-harmed?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
14-18 3 37.5 %
11-13 2 25 %
Over 30 1 12.5 %
I don’t remember 1 12.5 %
19-30 1 12.5 %
Under 11 0 0 %

 

  1. How old were you when you stopped self-harming?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
I haven’t stopped yet 4 50 %
I don’t remember 1 12.5 %
19-30 1 12.5 %
14-18 1 12.5 %
Over 30 1 12.5 %
11-13 0 0 %
Under 11 0 0 %

 

  1. What was/is the reason for your self-harm?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Depression 4 57.1 %
Self-hate 3 42.9 %
The wish to feel less mental pain 3 42.9 %
Problems at school 3 42.9 %
Stress 3 42.9 %
The wish to die 2 28.6 %
Bullying 2 28.6 %
Disinterest from other people 2 28.6 %
The urge to feel something 2 28.6 %
Family issues 2 28.6 %
Other… 0 0%
Seeking attention 0 0%
The curiosity to „try something new“ 0 0%

 

  1. What was/is your method of self-harm?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Self-cutting 5 71.4%
Starvation/overeating 5 71.4%
Addiction 3 42.9%
Self-isolation 3 42.9%
Scratching the skin 3 42.9%
Digging nails into the skin 3 42.9%
Pulling out the hair/eyelashes 2 28.6%
Self-burning 2 28.6%
Running away from things, activities, and people that make me happy 1 14.3%
Exercising too much (until complete exhaustion) 1 14.3%
Self-biting 1 14.3%
Other… 0 0%
Self-punching 0 0%

 

  1. Have you confided your self-harm to anyone? If so, to whom?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
Yes, to my friend 4 57.1%
Yes, to a psychologist/psychiatrist 3 42.9%
Yes, to my partner 1 14.3%
Yes, to a family member 1 14.3%
No, I haven’t 1 14.3%
Other… 0 0%
Yes, to someone who also self-harms 0 0%
Yes, to my teacher 0 0%

 

  1. Do you want to seek out professional help?
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
No 2 28.6%
I would like to but I’m scared to do it 2 28.6%
Yes, I’m currently working on it 2 28.6%
Yes, I’ve already done it 1 14.3%
Other… 0 0%

  1. If there is anything more you would like to say, feel free to do it now.
ODPOVĚĎ RESPONZÍ PODÍL
12 63.1 %
Vorrei che finisse tutto 1 5.3 %
Stay alert. Sometimes it’s the people you least expect. 1 5.3 %
Self harm is a huge issue in society and it is not talked about enough. Mental health is not talked about enough. I used to work in a psychiatric hospital and let me tell you, the entire system is busted. We need to revolutionize mental healthcare in this country. How to do that? I’m not sure. But I know we need it. 1 5.3 %
Our body was given to us so we should treat it well as we do every other gift. 1 5.3 %
Kate, are you okay? 1 5.3 %
Life is too short to spend another day at war with yourself. You’re your biggest weapon, you’re your biggest strength. You are loved and you are enough. Remind yourself, life goes on beautifully and so will I. 1 5.3 %
I feel like crying if I write. So I prefer not to. 1 5.3 %

 

Příloha č. 3 – Cyklus záměrného sebepoškozování

  • https://www.mentalhealth.org.uk/sites/default/files/2022-07/MHF-The-truth-about-self-harm-guide.pdf
💾 Stáhnout materiál   ✖ Nahlásit chybu
error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.