Psychické jevy – maturitní otázka (2)

 

   Otázka: Psychické jevy

   Předmět: Společenské vědy

   Přidal(a): Filip Olejník

 

Psychické jevy dělíme do tří skupin:

• Psychické procesy
  • Mohou proběhnout v sekundě a okamžitě být vystřídány jinými
  • Paměť, myšlení, vnímání, motivace..
• Psychické stavy
  • Vyjadřují přechodnou, situační charakter jedince
  • Ovlivňuje je řada faktorů jako denní doba, zdravotní stav, vliv vnějšího prostředí, emoce, motivace
  • Doba několik minut až několik měsíců
  • Špatná nálada, deprese, optimismus, pesimismus
• Psychické jevy
  • Dlouhodobá, relativně trvalé znaky osobnosti
  • Schopnosti – inteligence, vlohy, talent, nadání..
  • Dynamické vlastnosti – temperament
  • Rysy osobnosti, charakter

 

POZNÁVACÍ PSYCHICKÉ PROCESY jsou procesy smyslového poznání (vnímání, představivost, fantazie, myšlení, řeč, paměť)

 

VNÍMÁNÍ A ČITÍ

Je základem našeho poznávání vnějšího a vnitřního světa. Je to psychický proces, prostřednictvím něhož poznáváme to, co zrovna v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány.

Předchází mu ČITÍ – proces, při kterém smyslové orgány přijímají informace z okolí. Na smyslové orgány působí stimulační energie, která je přeměněna na nervové signály, jež jsou vyslány do mozku.  Tyto signály jsou zpracovány, tříděny a organizovány – hovoříme o vnímání.

 

VNÍMÁNÍ se dělí na tři procesy:

• recepci – schopnost přijímat podněty smyslovými orgány
• percepci – schopnost nervového systému uvědomovat si podněty
• apercepci – vnímání využívajícího předchozí zkušenost

 

Výsledkem vnímání je:

• počitek – obraz některého jednotlivého znaku vnímaného předmětu (barva, vůně..), nevyskytují se obvykle izolovaně, jsou součástí vjemů
• vjem – zobrazuje obraz předmětu jako celku, tedy výsledek vnímání

 

Vnímání je založeno na třech základních procesech:

• Odlišování objektů – aby jedinec zjistil, kde se jednotlivé předměty nachází, musí je nejprve od sebe odlišit.
  • figury a pozadí – v případě, že se podnět skládá ze dvou jasně odlišených oblastí, pak jednu část jedinec vnímá jako figuru a zbytek jako pozadí
  • sdružování objektů – jedinec má tendenci seskupovat např. velikosti, tvary, barvy do vnímaných celků. Řídí se jednoduchými zákony: zákon blízkosti, podobnosti a uzavírání
• Určování vzdálenosti – pro orientaci jedince ve světě je nutné vnímání vzdálenosti objektů od pozorovatele. Vnímání vzdálenosti pomocí vodítek. např. relativní velikost – pokud se podobné domy liší svojí velikostí, lze menší považovat za vzdálenější
• Určování pohybu – pohyb napomáhá jedinci při vnímání tvaru a prostoru. V případě pohybu rozlišujeme mezi zdánlivým a skutečným pohybem

 

Rozlišujeme DRUHY VNÍMÁNÍ:

• zrakové vnímání – umožňuje poznávat předměty i na značnou vzdálenost a svelkou přesností. Při mnoha činnostech závisí kontrola a regulace pohybů z velké části právě na zraku
• čichové a chuťové vnímání – zabezpečuje schopnost odlišit potravu od látek nevhodných ke konzumaci nebo látek životu nebezpečných
• sluchové vnímání – poskytuje informace o blízkých i vzdálených předmětech, má výstražnou funkci. Sluch má velký význam pro vnímání řeči.
• hmatové vnímání – slučuje informace kožního a pohybového analyzátoru při ohmatávání předmětů
• pohybové vnímání – umožňuje vnímat polohu těla a kontrolovat pohyby
• vnímání doteku – umožňuje vnímat bolest, chlad, teplo atd., slouží k obraně před nebezpečím

 

PŘEDSTAVA je obraz, který vzniká z počitků a vjemů. Proces je pak představivost. Schopnost vybavit si podnět, který v daném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány. Méně přesná než bezprostřední vjem.

 

Lze dělit dle několika kritérií:

• smyslových orgánů – představy zrakové, sluchové, hmatové, čichové..
• obsahu
  • konkrétní představy – můj kanárek Pepík
  • abstraktní představy – kanárek obecně
• podnětu
  • paměťové představy – znovuvybavení si události z minulosti, něco, co již bylo vnímáno – vzpomínky
  • fantazijní představy – nezávislé na předchozích vjemech, jde o přetvoření paměťových představ na nové představy

 

Představy se do našeho vědomí dostávají prostřednictvím asociačních zákonů (AZ), které hovoří o zákonitostech vzniku asociací. Rozlišujeme následující asociační zákony:

• Zákon dotyku v prostoru a čase– primární AZ, tendence vybavovat si představy, které vnikly do vědomí na témže místě, nebo v témže čase.
• Zákon podobnosti a kontrastu– primární AZ, tendence vybavovat si představy, které jsou podobné nebo protikladné.
• Zákon novosti, časovosti a živosti– 3 sekundární AZ, lépe se vybavují zážitky novější, ty které se několikrát opakovaly a ty, které vyvolaly hluboký dojem.

 

MYŠLENÍ je proces řešení problému. Jde o proces, který zachází s vjemy a představami. Dochází při něm ke zpracování a využívání informací.

Myšlení dělíme na několik forem:

• pojem – základní forma myšlení, jde o vystižení obecných a podstatných znaků jevu
• soud – vyjadřuje vztah mezi jevy nebo jejich znaky
• úsudek – sděluje vztah mezi soudy, rozlišujeme
  • induktivní úsudek – vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů
  • deduktivní úsudek – uplatnění obecného poznatku na konkrétní jev

 

Druhy myšlení lze rozdělit z několika hledisek:

• vývoje:
  • motorické myšlení – vývojově počáteční forma myšlení, k řešení problémů dochází pomocí pohybové manipulace s předměty
  • imaginativní myšlení – pracuje s názornými obrazy a představami
  • propoziční myšlení – pracuje se slovy, větami a pojmy, jde o abstraktní myšlení
• stupně složitosti a abstraktnosti myšlenkových procesů:
  • konkrétní názorné myšlení – problém je vyřešen s využitím názorných představ
  • abstraktně teoretické myšlení – problém je vyřešen s využitím abstraktních představ
• směru řešení problému
  • konvergentní myšlení – směřuje k jednomu cíli, k jednomu způsobu řešení problému
  • divergentní myšlení – hledá několik různých, souběžných řešení, jde o tvůrčí postup

 

Myšlení se realizuje souborem myšlenkových postupů – operací:

• analýza – myšlenkové rozdělení celků na části, syntéza – myšlenkové sjednocování
• abstrakce – myšlenková operace, během které se vyčleňují podstatné a obecné vlastnosti jevů, konkretizace – uplatnění podstatných vlastností jevů na obdobný jev
• indukce – vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů, dedukce – uplatnění obecného poznatku na konkrétní jev
• generalizace – vydělení společných znaků jednotlivých jevů, tyto znaky platí pro všechny prvky téhož druhu
• srovnávání, uspořádání, třídění – nové pojmy jsou srovnávány se známými, srovnání je spojeni s analýzou, syntézou a dalšími

 

Mezi poruchy myšlení patří např.:

• bradypsychismus – zpomalené myšlení, únavou či tox. látkami
• tachypsychismus – zrychlené myšlení, zrychlené tempo řeči, při prožívání zážitků
• bludy – přesvědčení o nesprávné skutečnosti, nelze jedinci vyvrátit.

 

ŘEČ je nástrojem myšlení, který umožňuje komunikaci mezi lidmi. Vyjadřuje myšlenky a umožňuje je sdílet.

Skládá se ze dvou složek:

• receptivní – porozumění, souvisí se schopnostmi přijímat zvukové podněty
• expresivní – vyjadřování, zahrnuje artikulaci

 

Má tři základní funkce:

• označovací, zobrazovací – označuje věci, jevy, vlastnosti..
• výrazovou – vyjadřuje vnitřní stavy jedince
• vybízecí – působí na druhého člověka

 

Rozlišujeme dva druhy řeči­:

• vnitřní – řeč sama pro sebe, není nahlas, např. při čtení knihy, vybavování si emocí..
• vnější – řeč, pomocí které se obracíme ke svému okolí, rozlišujeme řeč mluvenou a psanou

Poruchy řeči mohou souviset s vývojovými vadami, dělíme na:

• afázii – částečná či úplná ztráta schopností rozumět řeči
• mutismus – útlum schopnosti verbálně komunikovat. Příčinou bývá traumatický zážitek
• koktavost – porucha plynulosti řeči
• dyslalii – porucha artikulace. některé hlásky jsou nespávně vyslovovány

 

Paměť je soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení. Je předpokladem možnosti učení a na jejím základě se formuje identita jedince.

Základními procesy paměti jsou:

• kódování – přeměna informace do takové formy, kterou paměť dokáže uchovat. Vzniká paměťová stopa
  • bezděčné – zapamatování informací, které jedince upoutaly. Souvisí často se silným emočním zážitkem
  • úmyslné – zapamatování si informací, jež souvisí s vytyčeným cílem a vůlí
• uchování – zapamatované informace přebývají v paměti
• vybavení – znovupoznání a reprodukce uchovaných informací

 

U paměti rozlišujeme několik druhů podle:

• délky uchování obsahů
  • krátkodobá – trvá vteřiny, vzácně minuty. Rozsah krátkodobé paměti je omezený na 5 – 9 prvků (tzv. magické číslo 7±2). Kapacitu lze zvýšit spojováním prvků do logických celků (např. mnemotechnické pomůcky). Pro zachování informace v krátkodobé paměti, je třeba si informaci opakovat
  • dlouhodobá – je relativně pasivní část paměti uchovávaná v nevědomí, může uchovávat informace delší dobu, někdy po celý život, neustálým opakováním jsme získali stopy a spoje
• kognitivního hlediska
  • deklarativní – uchovává fakta a události.
    • Epizodická – pro osobní zážitky, události, vztah k rodině, emoce.
    • Sémantická – pro obecné informace, fakta, učení
  • nedeklarativní – uplatňuje se při osvojování dovedností, návyků, zvyků
• způsobu ukládání do paměti
  • mechanická – zakládá se na memorování, vznikají řetězce paměťových prvků, při zapomenutí jednoho prvku z řetězce je vybavování přerušeno
  • logická – stojí na utřídění látky a na jejím pochopení.

 

Motivační procesy

MOTIVACE  je souhrn činitelů, aspektů, které jedince podněcují, podporují, aktivizují, dodávají mu energii = motivují ho k určité činnosti či chování a nebo naopak tuto aktivitu tlumí.

EMOCE jsou psychické jevy, které hodnotí různé skutečnosti, situace, události, průběh a výsledky činnosti jedince. Vyjadřují prožívání subjektivního stavu jedince a jeho vztah k podnětům, které na něj působí.

 

Mezi ZÁKLADNÍ EMOCE patří:

• štěstí – příjemný stav, se kterým souvisí vysoká míra pozornosti a jistoty
• smutek – vysoce nepříjemný stav, spojený s nejistotou a touhou po malé pozornosti
• strach – vysoce nepříjemný stav, spojený s vysokou mírou nejistoty a vysokou mírou nekontrolovatelnosti

 

Mezi charakteristické vlastnosti emocí patří:

• subjektivnost –prožívání emocí je zcela individuální
• spontánnost – emoce vstupují nechtěně, jsou bezprostřední reakcí na podnět, nelze ovládat
• předmětnost – emoce jsou spojené s nějakou věcí, osobou, myšlenkou..
• aktuálnost – emoce se týkají současnosti, jejich vyjádření je okamžitý proces
• polarita – emoce snadno přecházejí z jedné krajnosti do druhé
• vliv na psychické procesy – emoce ovlivňují např. myšlení, paměť

 

ZNAKY CITŮ jsou:

• protikladnost
• smíšenost
• pestrost časového trvání
• podmíněnost – stereotypnost citových reakcí
• aktuálnost
• nakažlivost
• citová adaptace
• hloubka emocí
• výrazovost emocí navenek

 

DĚLENÍ CITŮ:

Podle průběhu a délky

• afekty
  • prudký a krátkodobý citový výbuch na určitý podnět, převyšuje rozum,
  • vztek, zděšení, překvapení, zoufání, radost
• nálady/ pocity
  • psychické stavy trvající minuty/ hodiny až dny a týdny
  • dodávají zabarvení našim zážitkům
  • jsou vyvolávány vnějšími i vnitřními činiteli
  • např. smutek ze ztráty blízkého, radost z výhry, tréma,
• vášeň
  • silné a hluboké city, které se zmocňují celého člověka a ovládají jeho myšlení
  • nemusí být tak dlouhodobé jako citové vztahy, v projevu jsou ale silnější
  • někdy se vytrácejí, někdy přecházejí do citového vztahu; pozitivní i negativní
• citové vztahy
  • trvalé dlouhodobé city, které ovlivňují jednání člověka a mají různou hloubku
  • hluboké citové vztahy (láska, nenávist)
  • povrchnější citové vztahy (obliba, …)

 

CITOVÉ VZTAHY:

– prožívání subjektivního vztahu k předmětům zvláštní hodnoty, k lidem nebo k sobě samému

• dlouhotrvající ráz
• jen tam, kde je zvláštní hodnota, kladná i záporná. Hodnota může být prožívána vědomě nebo nevědomě ( nevysvětlitelná nesympatie). Vůlí lze ovládat jen minimálně (žárlivost)..
• ovlivňuje je minulost, ale jsou zaměřeny do budoucnosti (nenávist – pomsta).
• Citové vztahy tvoří určitou dispozici (připravenost) pro vznik určitých citových reakcí a citových vztahů. (nenávist – špatná nálada – afekt).
• intenzivní citové vztahy jsou silným motivem jednání (vražda z nenávisti).
• vyhraněné citové vztahy brání objektivnímu hodnocení.

 

VŮLE označuje soubor psychických procesů a vlastností, které zajišťují řízení lidské činnosti a dosahování cílů, zejména v situacích, kdy je potřeba se rozhodnout mezi několika možnostmi nebo překonávat překážky.¨

 

FÁZE VOLNÍHO JEDNÁNÍ dělíme na:

• Přípravná fáze
  • hlavní roli zde hraje motivace, protože musí vzniknout důvod, proč vůbec potřebujeme jednat
  • motiv
  • střet zájmů
  • rozhodnutí a přijetí zodpovědnosti za rozhodnutí
  • sebeorganizování: organizování všech procesů potřebných k realizaci záměru
• Realizační fáze
  • vlastní jednání
  • důležitou roli zde hraje regulace prováděné činnosti
• Cílová fáze
  • kontrola, zda se blížíme k cíli
  • pokud ho dosáhneme, zhodnocení celého procesu
  • aktivují se vlastnosti, týkající ses svého vlastního sebeobrazu: sebevědomí, sebeúcta, sebepodceňování, kritičnost

 

HIERARCHIE POTŘEB DLE MASLOWA

Fyziologické potřeby

Fyziologické potřeby jsou základní potřeby lidského organismu a mají nejvyšší prioritu. Skládají se převážně z těchto potřeb:

• Potřeba dýchání
• potřeba regulace tělesné teploty
• potřeba tělesné integrity
• potřeba vody
• potřeba spánku
• potřeba přijímaní potravy
• potřeba vylučování a vyměšování
• potřeba fyzické aktivity
• potřeba rozmnožování

 

Potřeba bezpečí, jistoty

Jakmile jsou naplněny fyziologické potřeby, začnou narůstat potřeby jistoty a bezpečí:

• jistota zaměstnání
• jistota příjmu a přístupu ke zdrojům
• fyzická bezpečnost – ochrana před násilím a agresí
• morální a fyziologická jistota
• jistota rodiny
• jistota zdraví

 

Potřeba lásky, přijetí, sounáležitosti

Po naplnění fyziologických potřeb a potřeb bezpečí přichází třetí vrstva – sociální potřeby. Ty se ve všeobecnosti skládají z citových vztahů jako např.:

• přátelství
• partnerský vztah
• potřeba mít rodinu

 

Potřeba úcty, uznání

Všichni lidé mají potřebu být respektováni, což zahrnuje i potřebu mít přiměřenou sebeúctu. Úcta a uznání představuje typickou lidskou potřebu být přijímán, oceňován a respektován ostatními.

 

Potřeba seberealizace

Seberealizace je instinktivní potřeba naplnit své schopnosti a snaha být nejlepším jakým jen člověk může být. Naplnit své možnosti osobního rozvoje.

Maslow definoval seberealizované osoby takto:

• Přijímají okolnosti života (včetně sebe sama) namísto toho, aby je odmítali nebo se jim vyhýbali.
• Jsou spontánní v tvorbě svých myšlenek a činů.
• Jsou tvořiví.
• Zajímají se o řešení problémů, často i o řešení problémů jiných lidí. Řešení těchto problémů hraje v jejich životě často klíčovou roli.
• Cítí blízkost jiných lidí a všeobecně si váží života.
• Mají vnitřní etiku, která je nezávislá na vnější autoritě.
• Posuzují jiné lidi bez předsudků, způsobem, který je možné považovat za objektivní.