Otázka: Revoluční rok 1848
Předmět: Dějepis
Přidal(a): BetuBauerova a mmka
Revoluční rok 1848 byl nejrevolučnějším rokem 19. století, kdy povstání zasáhla téměř celou Evropu s výjimkou Ruska a Anglie; hlavními důvody byly důsledky průmyslové revoluce, sociální napětí, neúroda a hlad, sílící dělnické a buržoazní hnutí a politické i národnostní požadavky na svobodu, ústavu a sjednocení zemí. V habsburské monarchii vrcholilo české národní obrození a formoval se politický program opřený o austroslavismus, tedy představu federalizovaného Rakouska jako svazku rovnoprávných slovanských a dalších zemí.
Obecné příčiny a charakter revoluce
Většina evropských států (kromě Ruska a Anglie) byla zasažena revoluční vlnou, která bývá nazývána „jaro národů“. Příčinami byly: průmyslová revoluce vedoucí k nezaměstnanosti a růstu moderního proletariátu, snaha buržoazie odstranit feudální přežitky, dělnické hnutí a socialismus, neúroda a hospodářská krize (např. neúroda brambor a hladomor v Irsku), celní bariéry a roztříštěnost trhů a touha národů po svobodě, sjednocení a národnostní rovnoprávnosti. Feudální režimy přetrvávaly především v Rusku, Prusku, Německu a Rakousku, zatímco nejlepší podmínky pro rozvoj průmyslu byly v západní Evropě (Anglie, Nizozemí); ve Vídeňském kongresu a Svaté alianci byly potlačeny myšlenky svobody, rovnosti a bratrství, které se nyní vracely v nové podobě.
Rusko a Anglie – výjimky
V Rusku vládl Mikuláš I., nazývaný „četník Evropy“, který udržoval přísný samoděržavný režim, potlačil povstání děkabristů a podporoval Svatou alianci, a proto se revoluce roku 1848 této země prakticky netýkala. Anglie byla rovněž výjimkou, protože zde již dříve proběhly reformy a průmyslová revoluce byla pokročilejší, takže sociální napětí nevyústilo v celospolečenskou revoluci jako na kontinentu.
Apeninský poloostrov – Itálie
V Itálii vypukla revoluce jako první, v lednu 1848, a hlavním cílem byl boj za sjednocení země a odstranění cizí nadvlády. Povstání na Sicílii bylo zaměřeno proti vládě Bourbonů (Ferdinand II.), vedlo k udělení ústavy pro Království obojí Sicílie a podnítilo vznik republik v Miláně a Benátkách; zároveň probíhaly bouře v severní Itálii.
Sardinii vládl Karel Albert ze savojské dynastie, který byl vnímán jako naděje pro sjednocení, ale dostal se do sporů s Rakouskem. V roce 1848 byla Sardinie poražena v bitvě u Custozy, v roce 1849 pak v bitvě u Novary, což znamenalo neúspěch prvního pokusu o sjednocení a nástup Viktora Emanuela II. na sardinský trůn.
V Papežském státě došlo na podzim 1848 k útěku papeže a v roce 1849 zde byla vyhlášena republika vedená Giuseppem Mazzinim. Zásahem francouzské armády byla římská republika na jaře 1849 potlačena a spolu s tím padly i republikánské režimy v Miláně a Benátkách, čímž se severní Itálie opět dostala pod rozhodující vliv Rakouska.
Francie – od únorové revoluce k druhému císařství
Ve Francii, kde od roku 1830 vládla tzv. červencová konstituční monarchie v čele s Ludvíkem Filipem Orleánským, mělo volební právo jen asi 1% nejbohatších obyvatel (bankéři, velkostatkáři, podnikatelé), a zemi zasáhla hospodářská a průmyslová krize spojená s růstem nezaměstnanosti a dělnickými demonstracemi s heslem „chléb nebo smrt“. Monarchie byla kritizována na tzv. banketech – veřejných shromážděních za reformu volebního práva; zrušení banketu 22. února 1848 vyvolalo v Paříži povstání, lidé stavěli barikády, vtrhli do sídla vlády a 25. února 1848 byla svržena vláda, vyhlášena druhá republika a Ludvík Filip uprchl do Londýna, čímž skončila červencová monarchie (1830–1848).
Po pádu Ludvíka Filipa byl odvolán ministerský předseda François Guizot a ustavena prozatímní vláda v čele s Alphonsem de Lamartinem, složená ze sedmi umírněných republikánů a tří socialistů (včetně Louise Blanca). Dne 25. února 1848 byla vyhlášena republika se všeobecným volebním právem a dalšími svobodami; pro řešení nezaměstnanosti byly zřízeny národní dílny, avšak po volbách do ústavodárného shromáždění, kde převládli umírnění republikáni a socialisté nezískali žádné mandáty, byly národní dílny zrušeny, což vedlo k červnovému povstání pařížské chudiny v roce 1848, krvavě potlačenému a posilujícímu požadavek „vlády silné ruky“.
V prosinci 1848 byl prezidentem republiky na čtyři roky zvolen Ludvík Napoleon Bonaparte, který omezil všeobecné hlasovací právo a důležitá politická rozhodnutí začal předkládat přímo lidovému hlasování (plebiscitům), nikoli parlamentu. Opíral se o podporu venkova, katolického duchovenstva a majetnějších městských vrstev; v prosinci 1851 nechal zatknout vůdce republikánské opozice, prosadil novou ústavu, jež mu přiznala desetiletý prezidentský mandát se silnými výkonnými pravomocemi, a v listopadu 1852 bylo vyhlášeno druhé císařství s Napoleonem III. v čele.
Styl jeho vlády bývá označován jako bonapartismus, což je přesvědčení, že Napoleon (resp. jeho pokračovatel) v krizových situacích zachrání Francii a zajistí pořádek a blahobyt; druhé císařství trvalo do roku 1870, kdy byla Francie poražena v prusko-francouzské válce.
Německý spolek a frankfurtský parlament
V německých zemích, které tvořily rozdrobený Německý spolek, vypukla revoluce v březnu 1848 pod vlivem únorových událostí ve Francii; hlavním cílem bylo dosažení demokratických svobod a politického sjednocení Německa. Dne 18. března 1848 došlo k revoluci v Berlíně s bojem na barikádách, načež pruský král Fridrich Vilém IV. slíbil svolání ústavodárného sněmu k vypracování konstituce a uvažovanému sjednocení; zároveň zrušil nasazení vojska proti povstalcům.
V květnu 1848 byl svolán celoněmecký sněm do Frankfurtu nad Mohanem – tzv. frankfurtský parlament, který měl vypracovat ústavu budoucího Německa a rozhodnout o podobě sjednocení. Existovaly dvě hlavní koncepce: velkoněmecká (sjednocení všech území Německého spolku, včetně českých zemí a západní části habsburské monarchie) a maloněmecká (sjednocení pouze německých států bez Rakouska).
František Palacký byl do Frankfurtu pozván, ale svou účast odmítl v „Psaní do Frankfurtu“, kde vysvětloval, že české země nebyly nikdy říšským lénem (odkaz na Zlatou bulu sicilskou) a že spojení s Německem je jen záležitostí panovníků, přičemž vyjádřil naději, že samostatné Rakousko bude oporou malým národům, zejména Slovanům, před tlakem větších mocností, jako je Rusko. Nakonec převládla maloněmecká koncepce, byla vypracována ústava federálního německého státu a německá císařská koruna byla nabídnuta pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV., který ji odmítl, protože nechtěl přijmout liberalizující podmínky, a tím ztroskotal pokus o sjednocení parlamentní cestou.
Na jaře 1849 vypukla nová vlna povstání radikálních demokratů, byla však potlačena, frankfurtský parlament rozehnán a panovníci jednotlivých států odmítli ústavu respektovat. V roce 1850 byl obnoven Německý spolek včetně Rakouska, o vedoucí postavení nad Německem soupeřily Rakousko a Prusko a německé země zůstaly roztříštěné.
Habsburská monarchie – rámec a společné rysy
Habsburská monarchie byla mnohonárodnostní stát s dominantním postavením rakouských Němců a silným maďarským národem v Uhrách, zatímco slovanské národy měly omezená práva a požadovaly konstituci, národní sněmy a zrovnoprávnění jazyků. Období vlády Františka I. a kancléře Metternicha se vyznačovalo absolutismem, cenzurou a tajnou policií („františkovsko-metternichovský absolutismus“); po roce 1835 vládl Ferdinand I. Dobrotivý, osobnostně slabší, ale režim zůstal konzervativní až do března 1848.
Revoluční hnutí v monarchii lze chápat jako tři vzájemně propojené revoluce – v německo-rakouských zemích (Vídeň), v českých zemích a v Uhrách. Hlavními cíli byly: zrušení feudálních vztahů (robota, poddanství), zavedení ústavy, občanských práv a svobod a dosažení národnostní rovnoprávnosti a federalizace, zejména pro slovanské národy.
Revoluce ve Vídni a v Rakousku
Dne 13. března 1848 vypuklo povstání ve Vídni, jehož účastníci požadovali konstituci, svobody a odstoupení Metternicha jako symbolu neměnnosti; Metternich uprchl v přestrojení do Londýna. Císař Ferdinand I. pod tlakem slíbil ústavu, zrušení cenzury, svolání říšského sněmu, povolení shromažďování a vytvoření nových ministerstev, což vedlo k výraznému uvolnění politického života.
Vídeňská vláda v dubnu 1848 vydala ústavu (s výjimkou Uher), která ponechávala rozhodující moc v rukou panovníka a ministrů, zatímco říšský sněm měl být dvoukomorový – panská sněmovna jmenovaná panovníkem a dolní sněmovna volená jen majetnějšími vrstvami. Demokraté a studenti s ústavou nesouhlasili, povstali, donutili její odvolání a prosadili svolání jednokomorového říšského sněmu voleného muži; císař uprchl z Vídně a vláda následně vydala tzv. oktrojovanou ústavu, která však nikdy reálně nevstoupila v platnost.
V létě 1848 se ve Vídni sešel říšský sněm, v němž působili i čeští politici jako Palacký a Rieger; jeho úkolem bylo vypracovat ústavu pro západní část monarchie a zároveň byl v září 1848 přijat zákon o zrušení roboty a poddanství. V říjnu 1848 však nové povstání ve Vídni a ozbrojené vystoupení radikálních sil bylo krvavě potlačeno, říšský sněm byl přerušen a ústava nikdy nebyla dokončena, přičemž porážka radikálních demokratů znamenala sestupnou fázi revoluce v Rakousku.
Na trůně došlo ke změně – nastoupil František Josef I., jehož vláda sice vyhlásila další oktrojovanou ústavu, ta ale opět nenabyla plné účinnosti a byla součástí postupu, jímž konzervativní síly znovu upevnily moc.
Uhry a maďarské hnutí
V Uhrách stál v čele politického života Lajos Kossuth, který prosazoval maďarský národní program a odstranění císařské orlice z veřejných budov. Maďarský sněm přijal v dubnu 1848 tzv. dubnové zákony, které modernizovaly poměry, ale zároveň posilovaly postavení Maďarů vůči jiným národům v Uhrách, což vyvolávalo napětí.
Na jaře 1849 sesadila uherská revoluční reprezentace Habsburky z uherského trůnu a Kossuth se stal vůdcem nezávislého Maďarska. Císař František Josef I. požádal o pomoc ruského cara; v srpnu 1849 byla uherská armáda poražena ruskými a rakouskými jednotkami (bitva u Világoše) a uherská revoluce byla potlačena, čímž se Habsburkové vrátili na uherský trůn.
České země – politické probuzení a petice
V českých zemích vrcholilo národní obrození, které se postupně posunulo od jazykových a kulturních cílů k politickému programu a prosazení austroslavismu. V Praze se myšlenky o ústavě a právech šířily zejména mezi mladými inteligenty, studenty a pokrokovými právníky, novináři a lékaři sdruženými ve spolku Repeal („vpřed“), který se scházel v hostinci U Zlaté váhy a diskutoval o svobodě tisku, zrušení cenzury a dalších reformách.
Dne 11. března 1848 svolal Repeal první veřejnou schůzi ve Svatováclavských lázních, kde byly formulovány české požadavky a zahájeno zpracování petice císaři; tato schůze byla z hlediska zákona nelegální, ale národními představiteli byla označena za nutnou a „zákonnou“. Byl zvolen Svatováclavský výbor (24 členů, později rozšířený na Národní výbor), jehož úkolem bylo informovat veřejnost o jednáních, sepsat petici a doručit ji císaři do Vídně.
Petice obsahovala tři okruhy požadavků: národnostní (zrovnoprávnění češtiny s němčinou, možnost vzdělávání v češtině, svolání českého zemského sněmu), demokratické a politické (občanské svobody, ústava, právo shromažďovat se, svoboda tisku, svoboda náboženství, nedotknutelnost listovního tajemství) a sociální (zrušení roboty a poddanství). Převládaly v ní liberální myšlenky reprezentované osobnostmi jako Palacký a Rieger; výbor mezitím dorazil do Vídně, kde právě 13. března propukla revoluce, padl Metternich a politické napětí se uvolnilo.
Císař Ferdinand I. odpověděl na českou petici tzv. Kabinetním listem z 8. dubna 1848, který sliboval zemský sněm a zrovnoprávnění češtiny s němčinou a bývá označován jako Magna Charta budoucích českých svobod. Současně však rostlo napětí mezi českým a německým obyvatelstvem, zejména v souvislosti s pangermanistickými plány na začlenění českých zemí do sjednoceného Německa a reakcí českých politiků, například Palackého odmítnutím účasti na frankfurtském sněmu.
Slovanský sjezd a austroslavismus
V českých zemích vedla hrozba pangermanismu a požadavek sjednocení Němců k reakci slovanských národů, které chtěly vlastní sněm, kulturní rozvoj a federalizaci monarchie s rovnoprávným postavením. Proto byl na 2. června 1848 do Prahy (Žofín) svolán Slovanský sjezd, jehož předsedou byl František Palacký; účastnili se zástupci Čechů, Slováků, Poláků, Srbů, Chorvatů a dalších slovanských národů monarchie a jednali o budoucnosti Slovanů v Rakousku.
Na sjezdu se střetly různé koncepce: odtržení od Rakouska a vytvoření jedné velké slovanské říše pod ruskou nadvládou (prosazované např. Slovinci a Chorvaty, odmítané Poláky kvůli špatným zkušenostem s Ruskem), koncepce samostatných slovanských států a konečně myšlenka austroslavismu, která převládla. Austroslavismus (Austia + Slávové) chápal Rakousko jako federaci rovnoprávných slovanských a neslovanských zemí a byl spojen se jmény Palacký a Dobrovský; sjezd přijal Manifest k národům evropským, ale nedošel k definitivním závěrům, protože byl násilně přerušen pražskými nepokoji.
Svatodušní bouře v Praze
Svatodušní svátky (12.–18. června 1848) se staly kulisou pražského povstání, tzv. Svatodušních bouří, které probíhaly paralelně se Slovanským sjezdem. Dne 12. června se na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí) konala mše za sbratření všech národů, organizovaná mimo jiné knězem Janem Arnoldem; po skončení mše docházelo k potyčkám mezi účastníky a granátníky, lidé se vydali žádat vysvětlení ke kasárnám generála Alfreda Windischgrätze, velitele ozbrojených sil v Praze.
Při přestřelce byla náhodnou kulkou smrtelně zasažena Windischgrätzova manželka, což generál chápal jako osobní útok; nařídil dělostřelecký zásah (vytáhl děla mimo jiné na Petřín), uzavřel přístupové cesty do Prahy a povolal další jednotky. Bojů se účastnili zejména mladí lidé a studenti, kteří hájili klíčové body města (Karlův most, Klementinum, Karlovo náměstí), ve městě vypukly požáry (např. staroměstských mlýnů) a Windischgrätz zabránil příchodu posil z venkova.
Po týdnu pouličních bojů, dělostřelby a značných ztrát skončily Svatodušní bouře 18. června 1848 porážkou povstalců; nad Prahou byl vyhlášen stav obležení, město bylo donuceno kapitulovat a Windischgrätz se prezentoval jako ochránce Rakouska před revolucí. Následně byly rozpuštěny některé české instituce (např. Národní výbor), část veřejnosti, zejména německomluvná městská elita, se smířila s obnovou pevné vlády a podpora konstitučního hnutí slábla.
Radikalizace a útlum revoluce v českých zemích
Na jaře 1849 připravovali čeští radikálové (např. Karel Sabina, Karel Sladkovský, Karel Havlíček Borovský) nové spiknutí, označované jako „Májové spiknutí“, v němž spolupracovali i s ruským revolucionářem Michailem Bakuninem, považovaným za jednoho z otců anarchismu. Plánované vystoupení v květnu 1849 bylo odhaleno, účastníci byli odsouzeni k trestu smrti, později amnestováni a Karel Havlíček Borovský byl poslán do exilu v Brixenu, což symbolizovalo nástup období nového absolutismu.
Přestože říšský sněm v létě 1848 prosadil zrušení roboty (zákon z 7. září 1848), ústavní projekt pro západní část monarchie nebyl nikdy dokončen a revoluce v Rakousku i českých zemích skončila neúspěchem, následovaným obnovením silné centralizované vlády a omezením svobod. Revoluční rok 1848 však zanechal trvalé dědictví: odstranění nevolnictví, vznik moderní občanské společnosti, politické organizace národních hnutí a formulaci programů jako austroslavismus, které určovaly politický vývoj střední Evropy v dalších desetiletích.
