Otázka: Uzlové momenty poválečného vývoje ve světě
Předmět: Dějepis (seminární práce)
Přidal(a): xx
Celý poválečný vývoj byl rozhodujícím způsobem ovlivněn výsledky a důsledky II. světové války. Můžeme jej rozdělit do několika etap.
1945 – 1948
Doznívání válečné spolupráce mezi velmocemi, ale už se objevují vážné rozpory, SSSR nedodržuje dohodnuté smlouvy a závazky. Pomocí nátlaku SSSR se kolem něj formuje blok socialistických států, vzniká světová socialistická soustava. Státy ještě spolupracují při vzniku OSN (1945, hl. orgány jsou Valné shromáždění a Rada bezpečnosti, prvním generálním tajemníkem byl norský diplomat Trygve Lie, dnes António Guterres) Poslední věc, na které se velmoci dohodly, byly mírové smlouvy s německými satelity v roce 1947. Jinak se mezinárodní vztahy postupně zhoršují. Zodpovědnost nese především Sovětský svaz, který manipulací s volbami a nátlakem podpořil vznik komunistických režimů v Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku, Albánii, Československu, rozjíždí se také problém v uspořádání Německa. První, kdo si všiml tohoto vývoje, byl W. Churchill, který již v březnu 1946 pronesl památný projev ve Fultonu – konstatoval rozdělení Evropy na Východ a Západ, přičemž na Východě se k moci dostaly komunistické strany, ačkoliv neměly většinovou podporu, obvinil je z totality. Evropa je podle něj rozdělena „železnou oponou“. Zásadnější spory se objevují v roce 1947 v souvislosti s Marshallovým plánem – plán americké pomoci Evropě, pojmenovaný podle státního tajemníka USA George Marshalla, který plán přednesl na mezinárodní konferenci v Paříži. Američané nabízejí velkorysou pomoc při obnově Evropy, ale podmiňují ji dvěma faktory – obnova bude probíhat na principu vzájemné spolupráce mezi státy, tedy žádné dělení na vítěze a poražené, ale společný postup, druhou podmínkou je americká kontrola toho, jak jednotlivé státy zacházejí s poskytnutou pomocí. Plán byl určen všem evropským zemím, které byly poškozeny válkou, tedy i Sovětskému svazu a jeho satelitům. SSSR ale nabídku odmítl a donutil k odmítnutí i své partnery (trapná role ČSR). Plánu se tak zúčastnily jen země mimo sovětskou zónu. Výsledek byl skvělý, už v roce 1949 se účastnické státy dostaly na předválečnou úroveň, začala fungovat ekonomika, ale hlavní bylo to, že se státy naučily spolupracovat – impuls k evropské integraci. Marshallův plán byl ekonomickou variantou nové americké politiky, která byla vyjádřena prostřednictvím tzv. Trumanovy doktríny. Autorem doktríny je americký diplomat G. F. Kennan, vyhlásil ji americký prezident Harry Truman v roce 1947. Principem je zadržování komunismu – zabránit šíření komunismu tam, kde to ještě jde. Šlo o finanční pomoc státům, kde hrozí komunistický převrat – prvními adresáty se tak staly Řecko (probíhá občanská válka mezi demokraty a komunisty) a Turecko (snaha SSSR o ovládnutí Bosporu a Dardanel nátlakem na tureckou vládu). Obě země obdržely vysoké finanční částky na vybudování vojenských základen a na zlepšení domácí ekonomické situace.
Sovětský svaz na situaci reaguje utužením nadvlády nad svými satelity, nyní odmítá jakoukoliv odchylku od své politiky, odmítá respektovat specifika vývoje v jednotlivých zemích a povolena je pouze tzv. sovětská cesta vývoje. Tato politika je také důvodem k pozdější roztržce s Jugoslávií. Nástrojem této nové sovětské politiky se stává Informbyro – orgán sdružující komunistické strany, ty měly být prostřednictvím Informbyra řízeny a ovládány z Moskvy. Členy se staly KS celého sovětského bloku, ale také KS Francie a Itálie, kde bylo komunistické hnutí poměrně silné a KS byly i ve vládě (důkaz nárůstu prestiže kom. ideologie po II. svět. válce). V čele byl A. A. Ždanov. Projevem této nové politiky SSSR je vyslání sovětských poradců do satelitních zemí, ekonomické reformy po vzoru Sovětského svazu (industrializace, kolektivizace), politické procesy atd.
1948 – 1956
Vrcholná fáze tzv. Studené války – jde o soupeření dvou protikladných světových soustav, které se odehrává všemi prostředky kromě otevřené války. Soupeří se ve všech oborech lidské činnosti. Válce se oba bloky vyhýbají, protože od r. 1949 disponuje i Sovětský svaz atomovou bombou a obě supervelmoci vědí, že jaderná válka by vedla ke zničení celé planety („jaderný šach“), tak hledají jiné formy boje a usilují o vzájemné oslabení či zničení. Je dokončeno budování obou soustav, vznikají organizační struktury jak v sovětském, tak v americkém táboře.
a) Evropská integrace – navazuje na Marshallův plán, západní Evropa si ověřila výhodnost spolupráce, a tak ještě před skončením MP začíná hledání cest k prodloužení vzájemné spolupráce. Už v roce 1949 vzniká Rada Evropy (politický orgán), důležitější je ale vznik tzv. Montánní unie (Evropské sdružení uhlí a oceli, 1951). Iniciátory se stávají západoněmecký kancléř Konrád Adenauer a francouzský ministr zahraničí Robert Schumann. Jde o spolupráci v oblasti těžby a zpracování uhlí a železa – viz název, členy se stávají státy Beneluxu, dále Francie, SRN a Itálie. Jde o první krok evropské integrace, rozšířený v polovině 50. let římskou smlouvou – ta už zahrnuje celkovou hospodářskou spolupráci, vzniká Evropské hospodářské společenství a Euroatom – organizace pro mírové využití atomové energie. Zvyšuje se také počet členských zemí – není nutno dále rozvádět. Spolupráce se rozjíždí i v oblasti vojenské – v roce 1949 vzniká NATO (Severoatlantický pakt) – sdružuje státy demokratického bloku, založeno na principu kolektivní sebeobrany – útok na jednoho člena je útokem na celé společenství.
b) Integruje se i sovětská zóna – Po Informbyru, které má na starosti politické záležitosti vzniká v roce 1949 RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Ta je založena na dlouhodobém plánování ekonomického vývoje v celém sovětském bloku, hlavním principem je, aby ta spolupráce byla nejvýhodnější pro SSSR, který musí být ekonomicky silný na souboj se Západem. Ekonomiky socialistických zemí byly podřízeny zájmům Sovětského svazu, takže třeba ČSR s tradicí lehkého a spotřebního průmyslu bylo vtlačeno do pozice „velmoci“ v oblasti těžkého průmyslu – těžba uhlí a zpracování oceli – vznikají velké průmyslové podniky v Ostravě, na Kladně atd. – dodnes problémy, protože jsme neměli ani dost uhlí ani železnou rudu – vše se dováželo ze SSSR. Platili jsme uranem, který těžili političtí vězni. V roce 1955 pak vzniká také orgán vojenské spolupráce – Varšavská smlouva. Záminkou ke vzniku se staly tzv. Pařížské dohody, podle kterých získává SRN plnou suverenitu, tedy může mít vlastní armádu a vstupuje do NATO i dalších evropských struktur. Varšavská smlouva měla vojenské velení, které mělo na starosti vojenské operace, a politické vedení, které koordinovalo politiku členských zemí a postupně převzalo funkci Informbyra, které bylo zrušeno v roce 1956.
Dochází také k prvním střetům mezi velmocemi – zásadní spory se objevují při řešení tzv. německé otázky – tedy poválečného uspořádání Německa. To bylo rozděleno na 4 zóny pod správou jednotlivých velmocí (USA, SSSR, F, VB) a měl být realizován program 4D (viz důsledky II. sv. války). Od začátku ale úplně jiný vývoj v západních zónách – obnoven pluralitní politický systém (obnoveny 4 pol. strany – sociální demokracie, liberálové, křesťanští demokraté a komunisté), zahájeny ekonomické reformy založené na principu tržní ekonomiky, zóny se zapojují do Marshallova plánu. V sovětské zóně obnovena jen jedna politická strana – Jednotná socialistická strana Německa (SED), ostatní zakázány, probíhají ekonomické reformy podle sov. vzoru – znárodňování, pozemková reforma, kolektivizace atd. Nezapojení do MP. Od začátku tedy velké rozdíly ve vývoji. V roce 1947 vzniká spojením britské a americké zóny tzv. Bizónie, v dubnu 1948 je připojena i francouzská část a vzniká Trizónie. Na konferenci v Londýně je rozhodnuto o vytvoření státu z Trizonie. Proti tomu protestuje Stalin, chce alespoň celý Berlín, který se nachází v sovětské zóně a je také rozdělen. Po neúspěchu zahajuje v 7/1948 blokádu Berlína – 1. berlínská krize. Chce odříznout západní Berlín a vynutit si jeho připojení. USA ale reagují vytvořením tzv. leteckého mostu a zásobují západní Berlín ze vzduchu. V 5/1949 uznal Stalin porážku a blokádu ukončil. Spor končí vznikem dvou německých států – 9/1949 vzniká ze tří západních zón Spolková republika Německo (prezident Th. Heuss, kancléřem K. Adenauer). Stát se zapojuje do demokratických evropských struktur. 10/1949 pak je vyhlášena Německá demokratická republika (prezident W. Pieck, premiér Otto Grottewohl). Stát se stává dalším sovětským satelitem.
Korejská válka – místo nejtěžšího střetu mezi supervelmocemi. Korea osvobozena z jihu Američany, ze severu Sovětským svazem, území rozděleno podle 38. rovnoběžky. Roku 1948 je rozdělení potvrzeno vznikem dvou států – na severu Korejská lidově demokratická republika pod nadvládou komunistů, podporována SSSR, v čele Kim Ir-Sen, na jihu Korejská republika, podporována USA, v čele Li Syn Man. R. 1950 zaútočila severokorejská armáda podporována SSSR na jižní Koreu, obsazena většina území až na tzv. Pusanský perimetr. Jižní Korea se obrací na OSN, ta označuje KLDR za agresora a rozhoduje o mezinárodním vojenském zásahu (16 zemí, ale 90 % Američanů). Intervence změnila poměr sil, Severokorejci vytlačeni, naopak obsazena většina severní Koreje, fronta se blíží k čínským hranicím – zásah milionu čínských „dobrovolníků“ vrací frontu na úroveň 38. rovnoběžky (11/1950), tady boje pokračují až do roku 1953. Neustále probíhají mírové rozhovory, ale Stalin je blokuje, doufá ve sjednocení pod komunistickou nadvládu. Příměří nakonec uzavřeno až na pařížské konferenci v 7/1953 po Stalinově smrti. Potvrzuje rozdělení poloostrova na dva samostatné státy. Výsledkem je více než 5 mil. mrtvých, z toho asi 54 tisíc Američanů, vznik SEATO, ANZUS.
Vnitřní vývoj v západním bloku – zvyšování napětí se promítlo i do situace v USA – ve vnitřní politice se projevuje obava z komunismu – vrcholí „honem na čarodějnice“, který rozpoutal senátor MC Carthy – „mccarthysmus“ – fanatické vyhledávání a pronásledování komunistů v USA – poprava manželů Rosenbergových (špioni pro SSSR, díky nim pravděpodobně Sovětský svaz získal tu atomovku), Ch. Chaplin nevpuštěn zpět do USA kvůli „podivným“ kontaktům atd. V zahraniční politice uplatněna tzv. Eisenhowerova doktrína – přechod od zadržování k zatlačování komunismu (D. Eisenhower vystřídal ve funkci prezidenta H. Trumana – 1952). Šlo o snahu co nejvíce omezit šíření komunismu, hlavně tam, kde byla šance vývoj zvrátit.
Sovětský blok – posíleno komunistické hnutí o Čínu, kde komunisté pod vedením Mao Ce – tunga dovedli úspěšně ke konci desetiletí trvající občanskou válku (1949), naopak dokončena roztržka s Jugoslávií – spor mezi Stalinem a Josipem Broz – Titem vrcholí vyloučením Jugoslávie ze svazku socialistických zemí. Tito se jako jediný diktátor vzepřel Stalinovi, Jugoslávie vstupuje do tzv. třetího světa (ve spojitosti s dekolonizací – viz dále). Důsledkem roztržky je upevňování vlivu Sovětské svazu v satelitech, vrcholí politické procesy se všemi, kteří by se mohli protivit Stalinově vůli (viz politické procesy v ČSR). Stalin v roce 1953 umírá a všichni doufají v obrat ve vývoji (nepokoje v NDR, Polsku, ČSR), bohužel naděje se nepotvrdily. Stalina po boji mezi stranickými špičkami v SSSR vystřídal Nikita Sergejevič Chruščov. Ten v roce 1956 na XX. sjezdu KSSS odhalil Stalinovy zločiny, odsoudil jeho kult osobnosti a stalinismus označil za zločinecký režim. Nová naděje pro sovětské satelity, ale opět marná, jak ukázal další vývoj.
1956 – 1975
Tzv. 1. fáze koexistence dvou rozdílných soustav. Končí nejhorší období konfrontace, oba bloky začínají hledat cestu ke vzájemnému soužití, hledají se možnosti spolupráce. Klesá hrozba světové války. Tato cesta začíná již v roce 1955 na ženevské Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Sešli se zástupci SSSR, VB, USA a Francie a jednali o německé otázce (nedohodli se) a také o Rakousku (dohoda o stažení vojsk, sjednocení země, která vyhlašuje neutralitu). Následuje uvolnění napětí v mezinárodních vztazích, začínají se rozvíjet kontakty. Přesto se objevuje v mezinárodních vztazích několik kritických momentů:
a) II. berlínská krize – příčinou je tzv. odliv mozků z NDR do SRN, způsobený obrovským rozdílem ve vývoji obou německých států, SRN prosperuje a rozvíjí se, V NDR trvalá hospodářská krize, nízké mzdy, drahota, nízká životní úroveň. Proto během 50. let emigrovalo z NDR více než 2 miliony lidí, nejvíce představitelů inteligence – vědci, lékaři, učitelé, umělci atd., většinou přes rozdělený Berlín. Chruščov tedy v roce 1960 opět žádá sjednocení Berlína pod vládou NDR, a když mu ostatní velmoci nevyhověly, bylo rozhodnuto o stavbě Berlínské zdi (1961), která izolovala západní část Berlína, přerušeno veškeré spojení obou částí, průchod jen přes Braniborskou bránu. Později při pokusech o překonání zdi zabity desítky lidí, kteří se přes ni snažili emigrovat.
b) Karibská krize – způsobena situací na Kubě – 1959 – provedli komunisté pod vedením Fidela Castra převrat, svržen diktátor F. Batista a nastolen komunistický režim. Castro provádí sociální a ekonomické reformy, které končí katastrofou – narůstá nespokojenost, která vrcholí v roce 1961 invazí v zátoce Sviní – pokus kubánských emigrantů o svržení Castra, podporovaný a organizovaný CIA, skončil fiaskem. Do situace se vložil Sovětský svaz, kterému vyhovuje spojenec v těsné blízkosti USA. Začínají sovětské dodávky potravin a dalších surovin na Kubu. Roku 1962 se Rusové pokoušejí dopravit na Kubu komponenty k jaderným raketám. Objeveno výzvědnými letouny USA. Začíná karibská krize. Prezident USA J. F. Kennedy má dvě řešení – radikální – potopit sovětský konvoj (jestřábi) = hrozba světové války, nebo umírněný – zabránit lodím v přistání blokádou a vyjednávat (holubice). Kennedy volí druhou možnost a vyjednává s Chruščovem – nalezen kompromis – SSSR stáhne rakety a již nikdy je tam nepošle, za to USA uznají Castrův režim a stáhnou vojáky z Turecka. Hrozba války zažehnána. Chruščova to o 2 roky později stálo pozici v čele SSSR. Byl odvolán a nahrazen neostalinistou I. Brežněvem.
c) Vietnamská válka – po úspěšné válce za nezávislost proti Francii (končí masakrem u Dien Bien Phu, 1954) vznikají dva státy, na jihu Jižní Vietnam, v čele diktátor Ngho Dinh Diem, opírá se o podporu USA, na severu Vietnamská demokratická republika, v čele Ho Či Min, komunistický režim, který má řadu sympatizantů i na jihu. Diemův režim ztrácí podporu, 1963 je diktátor svržen a zavražděn, moc přebírají generálové, hrozí invaze ze severu. USA chtějí zabránit šíření komunismu a hledají záminku k zásahu – 1964 – incident v Tonkinském zálivu (ostřelování amerického plavidla severovietnamskými děly), poté zahajují USA podporu jihovietnamského režimu. Začíná vietnamská válka, kdy bojují jednotky jižního Vietnamu společně s Američany proti Vietcongu (S. Vietnam), který podporují i jihovietnamští partyzáni. Boj veden převážně v džungli, krutosti na obou stranách, likvidace civilistů, defolianty, napalm… atd. Počet Američanů roste, na konci 60. let dosáhl počtu půl milionu vojáků. Válka ale ztrácí podporu i v USA (hippies). Definitivní zlom přináší r. 1968 tzv. ofenzíva TET, kdy jednotky Vietcongu zaútočily na důležitá města na jihu. Útok byl tvrdě odražen, ale brutalita vyvolala v USA vlnu protestů a po ní začíná stahování amerických vojáků z Vietnamu. To je ukončeno r. 1973 – vietnamizace konfliktu – začíná převaha severu, která vrcholí roku 1975 spojením celého území pod komunistickou nadvládou. Pro USA obrovské trauma, dodnes existuje vietnamský komplex, zemřelo asi 57 000 Američanů.
Přesto pokračoval mírový proces, který vrcholí v 1. polovině 70. let – zmírnění napětí v Evropě – tzv. východní politika západoněmeckého kancléře Willy Brandta – podepsána řada smluv, zmírňujících napětí v Evropě (Německo konečně uznalo polské hranice, podepsány dohody mezi oběma německými státy, které se teprve teď uznaly tzv. de iure a mohly oba vstoupit do OSN, podepsána pražská dohoda – omluva Německa za Mnichov a okupaci a česká omluva za odsun Němců po válce). Probíhají i odzbrojovací rozhovory mezi USA a SSSR – podepsána dohoda SALT I o omezení jaderných zbraní (R. Nixon a L.I. Brežněv). Uvolnění vrcholí v roce 1975 podpisem Závěrečného aktu KBSE v Helsinkách –dohoda mezi Východem a Západem o mírové spolupráci, zásady nevměšování se do jiných záležitostí, socialistické státy přijaly do svých ústav dokumenty o lidských právech, potvrzeny hranice států v Evropě a závazek mírového řešení sporů. Podepsaly téměř všechny státy Evropy, ale i USA, Kanada a další světové velmoci. Víra v lepší budoucnost…
Vývoj v blocích: v západním bloku pokračuje proces integrace a všestranně prospěšné spolupráce, zvyšuje se počet členů EHS, rozvoj demokracie.
Sovětský blok: Chruščovův projev na XX. sjezdu KSSS vyvolal naděje na změnu – 1956 – nepokoje v NDR a Polsku – potlačeny, pokus o změnu poměrů v Maďarsku – nejvážnější krize v sovětském táboře v 50. letech – nepokoje a demonstrace v Budapešti, do čela Imre Nagy, povstání se šíří, Nagy vyhlašuje neutralitu Maďarska a vystoupení z VS a RVHP. Zákrok sovětských tanků, stovky mrtvých, povstání potlačeno, Nagy a jeho kolegové popraveni, do čela dosazen János Kádár. Tisíce lidí emigrují (podrobněji SD). Další krize přichází v 60. letech – pokus o reformu v Československu, vrcholící „pražským jarem 1968“ (viz ČSR po válce) Tento i další pokusy ale tvrdě potlačeny = tvrdý kurz Brežněvova neostalinismu – potvrzen tzv. Brežněvovou doktrínou omezené suverenity – jednotné hlasování na půdě OSN podle pokynů SSSR, právo vojenského zásahu všude, kde podle názoru SSSR bude ohrožen socialismus.
1975 – 1989
Druhá fáze koexistence. Po uvolnění v první polovině 70. let přichází velké zhoršení mezinárodních vztahů. To je způsobeno především tím, že SSSR nedodržuje zásady dohodnuté v Helsinkách, angažuje se v revolucích v Africe a především v roce 1978 začíná ruská invaze do Afghánistánu, která přerůstá ve válku. To vede ke zvýšení napětí, což se projevuje rozmisťováním jaderných raket středního doletu ve střední Evropě. U nás a v NDR ruských, V SRN amerických, projevuje se i americkým bojkotem olympijských her v Moskvě (následně soc. tábor bojkotuje OH r. 1984 v Los Angeles). Američané začínají s programem Strategické obranné iniciativy (projekt tzv. hvězdných válek), jde o to, kdo vojensky ovládne vesmír (prezident R. Reagan). To stojí obrovské peníze, Američané se zadlužují, ale SSSR se dostává na pokraj ekonomické katastrofy. Objevují se další protesty v socialistickém táboře. Ty největší v Polsku, kde vzniká hnutí Solidarita, v čele s Lechem Walesou, usilující o ekonomické a politické reformy v Polsku. Před vojenským zásahem SSSR zachránil Polsko gen. Wojciech Jaruzelski, který se zmocnil vlády, vyhlásil výjimečný stav a potlačil nepokoje. Změna nastává až v polovině 80. let, kdy se do čela SSSR dostává Michail Gorbačov. Ten chce odvrátit katastrofu a zahajuje mírové rozhovory s USA (řada schůzek mezi Reaganem a Gorbačovem, vedoucích ke skutečnému snižování počtu jaderných zbraní). Gorbačov přichází také s novou politikou, která je charakterizována pojmy perestrojka (přestavba) – jedná se o řadu politických, společenských a ekonomických reforem a glasnosť (otevřenost, informovanost) – o reformách se má otevřeně diskutovat, nesmí být dělány bez účasti veřejnosti, odborníků atd. Mění se také postoj vůči sovětským satelitům. Gorbačov dává najevo, že nebude bránit nikomu v opuštění socialistického tábora, ve všech zemích se rozbíhá proces uvolňování napětí, který pak vrcholí na konci 80. let rozpadem socialistické soustavy. Na přelomu 80. – 90. let probíhají v socialistických zemích změny, vedoucí k obnově demokracie, rozpadá se Sovětský svaz, sjednocuje se Německo, končí Varšavská smlouva i RVHP (podrobněji viz SD).
V demokratickém světě pokračuje proces integrace, Evropská společenství se mění v Evropskou unii, snaha o společnou měnu, bezpečnostní politiku, koordinaci hospodářství, volný trh atd. V 90. letech se se do těchto demokratických struktur postupně zapojují také bývalé socialistické země. (Česká republika vstupuje do NATO v roce 1999, do EU v roce 2004)
