Záchranné akce Židů před holocaustem – seminární práce

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

dějiny

 

Téma: Záchranné akce Židů před holocaustem

Předmět: Dějepis

Přidal(a): Barbora Davidová

 

 

Úvod

Původní námět mé ročníkové práce měl být pouze Nicholas Winton a jeho dětské transporty z Československa za druhé světové války, o kterých jsem nedávno dostala knihu Není-li to nemožné, která mě velice zaujala, avšak během studování dalších knih a internetových stránek s tématikou záchrany Židů jsem se dostala k dalším velmi zajímavým jménům, která u nás nejsou až tak moc známá, což je velká škoda. Proto jsem se rozhodla nezabývat pouze sirem Wintonem, ale i dalšími dvěma hrdiny – Irenou Sendlerovou a Raoulem Wallenbergem.

Ve své práci tak chci čtenáře seznámit s různými záchrannými akcemi, které probíhali v Československu, resp. Protektorátu Čechy a Morava, v Polsku a Maďarsku, o nichž se domnívám, že by neměly být zapomenuty, ale naopak se neustále připomínat jako ukázka lidskosti a statečnosti.

 

Antisemitismus

Pojem antisemitismus označuje nenávist a předsudky vůči Židům. Toto označení bylo poprvé užito německým protižidovským aktivistou Wilhelmem Marrem roku 1879. Židé byli obviňováni ze všeho špatného, co se dělo. Příkladem může být například případ Leopolda Hilsnera z roku 1899, který byl obviněn z vraždy mladé křesťanské dívky Anny Hrůzové.

 

Nástup antisemitismu v Německu

Největším propagátorem antisemitismu byl samozřejmě Adolf Hitler, který tuto myšlenku začal přijímat po konci první světové války, kdy začal Židy obviňovat z prohry a přijetí Versailleského míru, který bral za potupu. Roku 1921 se stal Hitler předsedou strany NSDAP (nacionálně – socialistická německá dělnická strana) a v roce 1923 se tato strana pokusila o neúspěšný nacistický puč v Mnichově, který skončil zatčením Hitlera a zakázáním strany.  Ve vězení sepisuje Mein Kampf a přichází s novou taktikou, při které chce získat většinu ve volbách a dostat se tak k moci. Po odchodu z vězení svými projevy získává lidi na svou stranu. Využívá nastolené situace, kdy po válce dochází k velké ekonomické krizi. Podporuje vznik nových pracovních míst pro nezaměstnané, kterých bylo velké množství, hlásá antikomunismus a antisovětismus. Vizí NSDAP byl vznik Velkého Německa spojením ztracených kolonií a dalších územních nároků. Ve volbách v roce 1932 vítězí s velkým předstihem NSDAP a následující rok je Adolf Hitler jmenován říšských kancléřem. V tomtéž roce dojde k zapálení budovy Říšského sněmu, NSDAP vyhrává další volby a vydává zákon prohlašující jejich stranu za jedinou povolenou. Vydán je také zákon obsahující normy o očistě veřejné správy od osob neárijského původu. Vláda kontrolovala veškerý tisk i rozhlas. Dochází k výstavě prvních koncentračních táborů v Německu určených pro politické odpůrce.

Po smrti prezidenta roku 1934 se spojila funkce prezidenta s funkcí říšského kancléře, čímž Hitler začal ovládat celou zemi. Dochází k potlačení demokracie, rozpuštění říšského sněmu a tím byla nastolena totalita. Roku 1935 jsou vydány Norimberské zákony namířené proti Židům, ve kterých například stálo, že nesměli mít majetek, navštěvovat divadla a kavárny, nesměli vykonávat určitá povolání (lékaři, učitelé, …) a museli být označování nápisem nebo šesticípou žlutou hvězdou. Díky tomu došlo k vlně emigrací. Německo se začíná ozbrojovat a tím porušuje Versailleskou dohodu, ve které byl stanoven počet vojska.

V roce 1938 dochází k připojení Rakouska k Německu, což bylo další porušení Versailleské dohody. Na západě Evropy ale v této době docházelo k uplatňování politiky appeasementu[1], což pro Německo znamenalo, že nedocházelo k žádným sankcím ani vojenským protestům proti porušování dohod, naopak to vedlo k podepsání Mnichovské dohody v září 1938, čímž došlo k připojení pohraničního území Československa. Západní mocnosti věřily, že tímto ústupkem bude Hitler spokojen a v Evropě bude klid.

 

Začátek druhé světové války

V srpnu 1939 letí do Moskvy německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, který se sovětským protějškem V. Molotovem podepisuje pakt o neútočení (bývá nazýván pakt Ribbentrop-Molotov) na příštích deset let. Pakt obsahoval také tajné dodatky o rozdělení sféry moci na území Pobaltí, Finska, Polska a Rumunska. V srpnu také dochází k podepsání dalšího paktu o neútočení mezi Francii a Velkou Británii, a také smlouva s Polskem o vzájemné pomoci v případě napadení.

Německo si i nadále dělalo další územní nároky a to hlavně na Polském území, kde chtěl připojit Gdaňsk a oblast u Baltského moře. Polsko s tím samozřejmě nesouhlasilo a spoléhalo na pomoc západních zemí při případném konfliktu. Avšak 1. září 1939 uskutečňuje Německo vojenský vpád do Polska, který je považován za začátek druhé světové války. O dva dny později vyhlašuje Francie a Spojené království Německu válku. Pořád ovšem doufali, že se to obejde bez delšího konfliktu a dojde k dohodě. Po pádu Varšavy a rozdělení území Polska na tři části, z nichž jednu ovládal také Sovětský svaz podle uzavřeného paktu s Německem, docházelo ke vznikům ghett kolem Krakova, kam byli vyháněni židé.

V dubnu 1940 začalo Německo okupovat Dánsko a Norsko. Francouzská armáda však stále nezasahovala a vyčkávala u svých hranic, proto se této válce přezdívá „válka vsedě“ či „podivná válka“. V květnu ovšem začíná Německo tažení i na západ, ke kterému se připojuje i Itálie. Francie kapituluje. Německo v tu chvíli zůstával už pouze jeden hlavní nepřítel – Spojené království. Zde však je již premiérem Winston Churchill, který prohlásil, že nacismus musí být zničen za každou cenu.

 

Koncentrační tábory

Byly určeny pro politické odpůrce režimu, Židy, homosexuály, Romy, Svědky Jehovovy a další skupiny lidí, které byly pro nacistické Německo nepohodlné. Tábory měly několik účelů, jako například pracovní, vyhlazovací (pro hromadné vraždění) či tranzitní, kde lidé čekali na transport do dalších táborů. První tábor byl založen již v březnu 1933 v Dachau, který byl pracovní a měl zastrašit odpůrce režimu. Po začátku druhé světové války začal jejich počet rychle růst, protože se Hitler snažil „očistit“ Německo a další okupované země. Mezi nejznámější tábory patří například Auschwitz-Birkenau (Osvětim), Treblinka, Majdanek či již zmíněný Dachau. Na našem území to byl hlavně Terezín, kde bylo založeno židovské ghetto, odkud probíhaly transporty na východ.

 

Nicholas Winton

Sir Nicholas Winton se narodil 19. května 1909 v Londýně v německo-židovské rodině, která odešla v roce 1907 z Německa do Británie, avšak vychován byl v křesťanství. Získal dobré vzdělání a pracoval dva roky v bankách v Londýně, Berlíně, Hamburku a Paříži. Závodně šermoval a získal kvalifikaci pilota. Stal se makléřem londýnské burzy. Od poloviny třicátých let k jeho rodině začali jezdit příbuzní a známí z Německa – uprchlíci. Díky těmto událostem mu došla vážnost situace v Evropě. V prosinci roku 1938 měl jet se svým přítelem Martinem Blakem na dovolenou do Švýcarska, avšak pobyt zde zrušili a místo toho přijel Winton do Prahy pomoci Blakeovi v práci pro uprchlíky. A tak začal Wintonova záchranná akce.

 

Postoj Velké Británie

Britská vláda pod nátlakem veřejnosti zmírnila emigrační zákony a souhlasila s přijmutím ohrožených dětí z Německa a Rakouska se zjednodušenými cestovními průkazy. Podmínkou ale bylo, že tím nesmí být zatížen veřejný rozpočet, protože zde byla ekonomická krize. Díky tomu se dostalo do bezpečí několik skupin děti, za které byla složena záruka příbuzných nebo nových pěstounů. Tyto skupiny se ale netýkaly československých dětí.

Blake byl do Prahy vyslán Britským výborem pro uprchlíky z Československa. Snažil se dostat ze země dospělé, kterým hrozilo nebezpečí blížícího se Německa. Winton před příjezdem nevěděl, na čem zde Blake pracuje, ale byl odhodlán mu pomoci. Několika spolupracovníkům Britského výboru se podařilo posílat také děti (jednotlivě nebo v malých skupinách) do bezpečí, avšak to nebyla hlavní náplň jejich práce, kterou bylo dostávat pryč dospělé, pro které zařídili víza a našli jim práci. Wintonovi ale osud dětí nebyl lhostejný, a tak se rozhodl zorganizovat hromadný odjezd ohrožených dětí.

 

Wintonova záchranná práce

Jakmile se Winton v Praze zapojil do pomoci ohroženým lidem, začal sepisovat seznam dětí, které na tom byly nejhůře a v největším nebezpečí. Se seznamem letět zpět do Londýna, kde si z vlastního domu udělal kancelář. Snažil se nalézt pěstouny, kteří by se zaručili za děti a nabídli jim ubytování a péči. Každý zájemce, který chtěl pomoci, si mohl vybrat z knihy výstřižků, ve které byly fotografie dětí a informace o jeho rodině a zálibách. Předtím, než mohlo být nějaké dítě posláno do Anglie, musel na úřadech Winton potvrdit, že za něj někdo přebírá zodpovědnost a zaplatit 50 liber. Winton ale oficiálně nepatřil k žádné velké organizaci, a tak měl veškeré papírování a vyřizování na úřadech mnohem těžší. Nejinak tomu bylo se získáváním financí.

Pomocnou ruku Wintonovi nabízeli jeho známí, kteří zajišťovali fungování kanceláře jak v Londýně, tak v Praze. Nesmí se totiž zapomenout, že po skončení jeho třítýdenní „dovolené“ v Československu musel opět nastoupit na burzu. Své charitativní činnosti se tak věnoval ještě po příchodu z práce dlouho do noci. První transport 20 dětí do Švédska, jediné další zemi kromě Velké Británie, která byla ochotná pomoci, se povedl pod záštitou Červeného kříže začátkem 14. března 1939, pouhý den před německou okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Další transporty se již pořádaly pouze do Anglie, v uzavřených vagónech přes Německo a Holandsko.

Protože britské úřady pracovaly velmi pomalu, ale záchrana musela být co nejrychlejší, byl Winton ochoten britská povolení padělat. To znamenalo, že dítě z Čech odjíždělo s falešným dokladem, který Češi i Němci přijali bez zjištění jejich nepravosti. To se ovšem nemohlo očekávat od Britů. Proto byl vždy do přístavu, kam děti měly přijet, poslán člověk, který měl za úkol nenápadně vyměnit falešná víza za ta pravá, která do té doby úřad vydal. Na londýnském nádraží Liverpool Street na děti čekali náhradní rodiče. Poznávali je podle fotografií a podle cedulek s číslem, které mělo každé dítě zavěšeno na krku.

Celkem dokázal Nicholas Winton a jeho spolupracovníci odvést v osmi transportech 654 dětí, dalších 15 jich odjelo z Vídně a jiných míst. Většina dětí byla židovského původu, ale byly zde i děti z rodin známých nepřátel nacismu. Největší transport s 250 dětmi, který byl připraven na 1. září, se již neuskutečnil. Na nádraží se shromáždili rodiny i s dětmi, ale vlak už neodjel. Po vyhlášení války již nemohl být žádný dětský transport uskutečněn. Tuto událost označuje Winton za nejsmutnější okamžik svého života.

Po ukončení činnosti jeho kanceláři vytvořil ze všech dokladů, korespondence a dokumentů jeho spolupracovník sešit, který dal Wintonovi na památku všeho, co spolu dokázali.

 

Reakce veřejnosti

Jeho činy zůstaly dlouhá léta zapomenuty. Sám Winton o nich mluvil před svými známými a rodinou, a ukazoval jim sešit se všemi informacemi, avšak nikdo nevěděl, jak s tím pořádně naložit. Když se na začátku roku 1988 rozhodl utřídit všechny písemnosti a materiály, kterých měl plnou půdu, obrátil se na londýnskou Wiener Library. Zde ho odkázali na historičku Maxwellovou. V té době se zabývala holocaustem a byla za takový nález velice ráda.

Rozhodla se vyhledat zachráněné děti. Začala posílat dopisy na adresy pěstounů, které byly v sešitu, a vydala článek v Sunday Mirror, kde vyzívala, aby se jí tito uprchlíci ozvali. Sami zachráněné děti, v té době již starší lidé, neměly tušení, kdo vlastně za jejich záchranou stojí. Ještě v tom stejném roce se jí povedlo zorganizovat setkání Wintona s jeho „dětmi“ ve studiu BBC v pořadu „Takový je život!“.

 

Setkání s „dětmi“

Produkce pořadu „Takový je život!“ pozvala do studia Nicholase Wintona a posadila ho do první řady. Jeho manželka Greta s ním nebyla, protože to brala jako zbytečnost a raději se na to dívala doma v televizi. Ani jeden neměli tušení, co se na něj chystá. Moderátorka pořadu, Esther Rantzenová, procházela Wintonův sešit a vyprávěla publiku příběh záchrany dětí z Československa. Pak začala procházet seznam dětí a zastavila se u jména Věra Diamantová. V tu chvíli se obrátila na jednu ženu z obecenstva, která seděla po Wintonově levici, a představila ji jako Veru Diamantovou, dnes Gissingovou. Ta se na něj ihned otočila a začala mu děkovat za záchranu svého života, i životy ostatních.

Ve stejném pořadu poté proběhlo o týden později ještě jedno setkání. V první řadě seděl opět Winton, tentokrát si s sebou ovšem vzal manželku jako psychickou podporu, protože počítal s tím, že si na něj produkce opět něco nachystala. A taky že ano. Moderátorka během pořadu požádala, aby v publiku povstali ti, kteří vděčí za svůj život Nicholasi Wintonovi. Stouplo si několik celých řad.

 

Ohlasy

Nicholas Winton dostal řadu ocenění. V roce 1998 byl přijat na Pražském hradě prezidentem Václavem Havlem a vyznamenán řádem T. G. Masaryka. V roce 2002 byl v Británii královnou povýšen do šlechtického stavu a stal se z něj sir Nicholas Winton. V roce 2014 byl také spolu s Winstonem Churchillem vyznamenán Řádem Bílého lva.

Byl celkem třikrát nominován na Nobelovi cenu za mír a to v letech 2008, 2011 a 2013. Nikdy ji však nezískal.

Režisér Matěj Mináč o siru Wintonovi natočil filmy Všichni moji blízcí a Nickyho rodina a dokument Síla lidskosti, který je často promítán nejen ve školách, aby jeho činy nebyly zapomenuty.

1. září 2009 bylo při výročí 70 let od plánovaného posledního transportu dětí odhaleno Wintonovo sousoší na prvním nástupišti pražského Hlavního nádraží.

 

Winton Train

Když se pracovník drah Zbyněk Honys dozvěděl o celém příběhu sira Wintona a zjistil, že se blíží jeho sté narozeniny, chtěl zorganizovat výjezd vlaku z Prahy do Londýna přesně tak, jak to probíhalo v roce 1939. Díky tomuto plánu vznikla společnost Winton Train, která se rozhodla ve spolupráci s Českými dráhami touto cestou připomenout jeho odvážný čin.

Organizátoři začali shánět zachráněné děti, které se poté vrátily zpět do Česka. Setkali se ovšem u nich prvně s negativními reakcemi na jejich plán. Pro většinu to bylo příliš citlivé téma a nechtěly vzpomínat na stále bolestivou minulost, při které přišly o své rodiny. Avšak u dětí žijících v zahraničích se setkali hlavně s nadšením.

Když se začala tato akce plánovat, byl kolem toho velký zájem politiků, médií, známých osobností a investorů. Postupem času ale zájem ustal a rozpočet začal klesat.

Bylo několik možností, jak vlak sestavit. Buď vzít normální moderní soupravu s elektrickou lokomotivou, nebo vzít dobovou parní lokomotivu a o něco novější vagóny, které ovšem v roce 1939 neexistovaly. Zvítězila však až třetí možnost, nejdražší. Vlak měl být sestaven z historických vozů i parní lokomotivy. Začalo oslovování lidí na správných místech a podařilo se sehnat 7 maďarských vagónů, 2 německé a 1 český – salónní vůz T. G. Masaryka z roku 1930, který byl vyroben k výročí jeho 80. narozenin. Lokomotiva byla jedna slovenská a jedna česká. Po získání potřebných povolení ve všech zemích, kterými měl vlak projíždět, se výjezd mohl uskutečnit.

Vypravení vlaku se uskutečnilo 1. září 2009, 70 let od plánovaného posledního transportu dětí, který se již neuskutečnil. Vlak vyjel v 9:01 od prvního nástupiště pražského Hlavního nádraží. Jely v něm hlavně zachráněné děti v doprovodu rodinných příslušníků, ale bylo zde i pár studentů středních a vysokých škol, kteří zvítězili v soutěži „Inspirace dobrem“, či Wintonova dcera Barbara s rodinou.  Po příjezdu k německým hranicím došlo z provozních důvodů k výměně obou lokomotiv. To stejné se opakovalo i u holandských. Poblíž vlaku neustále popojížděly 4 auta, aby bylo cokoliv po ruce (např. čerstvé květiny k narozeninám) a v případě jakýchkoliv zdravotních komplikací byly připraveny na převoz pacienta do nemocnice. U kanálu La Manche přestoupili pasažéři na loď a poté na území Velké Británie opět do vlaků. Byl zde však problém se sehnáním dobových vagónů i lokomotivy, protože nádraží zde mají nízko zavěšené troleje a vysoká nástupiště, díky čemuž musely být nakonec použity novější, které na nádraží vjet mohly.

Slavnostní příjezd do Londýna 4. září na Liverpool Street Station byl přítomen sám sir Nicholas Winton.

Sir Nicholas Winton v květnu tohoto roku oslavil 106. narozeniny. Stále žije v Londýně a je často navštěvován svými „dětmi“ a jejich rodinami. Na světě je nyní okolo 6 000 lidí, kteří vděčí za svůj život právě jemu.

 

Irena Sendlerová

Irena Sendlerová narozená 15. 2. 1910 ve Varšavě byla polská sociální pracovnice, učitelka a jedna z hlavních postav protinacistických odbojů. Zemřela 12. 5. 2008 ve věku 98 let. Za druhé světové války zachránila kolem 2 500 židovských dětí z Varšavského ghetta.

 

Pomoc Židům

Byla dcerou lékaře, ke kterému chodili většinou jako pacienti chudí Židé. Díky tomu se již jako malá dostala blízko do jejich komunity, naučila se jidiš[2] a kamarádila s židovskými dětmi.

S problémy vystudovala Varšavskou univerzitu a stala se sociální pracovnicí na varšavském magistrátu. Po nacistické okupaci byl zákaz sociální pomoci židovským rodinám, avšak Irena na úřadě vytvořila s dalšími zaměstnanci skupina, která jim i nadále chtěla pomáhat. Podařilo se jim zfalšovat dokumenty od asi 3 000 Židů, kteří se díky tomu stali čistokrevnými Poláky a mohli tak stále dostávat podporu.

Po rozdělení Varšavy na čtvrť židovskou, německou a polskou došlo v listopadu 1940 k uzavření židovského ghetta. Na malém prostoru přežívalo statisíce hladovějících lidí, ve velkém se zde také šířil tyfus[3]. Ireně se povedlo pro sebe a spolupracovnici zfalšovat další dokumenty – pracovní legitimaci zdravotního oddílu, který bojoval s nakažlivými nemocemi. Díky tomu se jako sestra Jolanta dostávala několikrát za den do ghetta, kam pašovala léky a potraviny. V této době také začala v malém počtu vyvážet osiřelé děti z ghetta ven, kde se jich také ujímala.

V červenci 1942 začala likvidace ghetta a transport Židů do vyhlazovacích táborů. Irena se rozhodla, že se pokusí zachránit alespoň co největší počet dětí. V prosinci 1942 vznikla Rada pro pomoc Židům, tzv. Žegota, která za války zachránila tisíce životů. V Žegotě byla Irena pověřená vedením dětského oddělení.

Bylo několik způsobů, jak se dařilo dostávat děti z ghetta. Prvním způsobem bylo jejich schování v nákladním autě, které vozilo čisticí prostředky, kde byl řidičem jeden ze spolupracovníků, nebo v sanitkách či pohřebních vozech (byly mnohdy schované v rakvích nebo pytlích pro mrtvoly jakožto oběti tyfu). Druhým způsobem bylo dostat se přes sklepy domů, které s ghettem sousedily. Třetí způsobem byla tramvaj, která měla vozovnu na území ghetta. Čtvrtým způsobem pak bylo dostat se pryč přes soudní budovu, která se nacházela částí také na území ghetta, ačkoliv všechny vchody z jejich části byly zamčené. Ovšem jedním ze spolupracovníků byl vrátný, který jim na domluvené znamení otevřel dveře.

Když se děti dostaly z ghetta, musely být umístěny na bezpečné místo. Buď do ověřených polských rodin, nebo do klášterů a ústavů. Všem se sháněly falešné rodné listy.

V říjnu 1943 byla Irena zatčená gestapem, které ovšem nevědělo, jak důležitou osobu vlastně chytili. Znala všechny členy Žegoty a jejich úkryty, věděla o většině lidí, kteří spolupracovali na umisťování dětí. Jako jediná ale hlavně vedla „kartotéku“ všech dětí vyvedených z ghetta se zašifrovanou informací o jejich původním i krycím jménu a umístění. Byla brutálně a dlouho mučena, ale nepromluvila. Věděla, že by tím mohla zabít zachráněné i jejich opatrovníky a spolupracovníky. Po třech měsících byla odsouzena k smrti zastřelením.

Žegota se ji snažila z vězení dostat, což se nakonec povedlo, když obrovskou sumou dolarů uplatili jednoho z gestapáků, který ji v den plánovaného zastřelení tajné propustil. Zároveň zajistil zapsání jejího jména na seznam popravených. Ihned po útěku schovala „kartotéku“ do zavařovacích sklenic, které zakopala. Až do konce války se skrývala pod falešným jménem, ale i nadále se podílela na pomoci Židům.

 

Život po druhé světové válce

Bohužel i po konci války na ni nečekala šťastná budoucnost. Odmítala komunistickou ideologii a jako členka Žegoty byla často vyslýchána Státní bezpečností. Jen díky jedné ze svých zachráněných Židovek se vyhnula zatčení[4], které by pro ni znamenalo opět trest smrti.

Věnovala se stále sociálním aktivitám. Pracovala v domovech důchodců a sirotčincích.

 

Objevení příběhu pro veřejnost

Příběh paní Ireny byl dlouho utajován před velkou částí lidí. V době komunismu v Polsku nepřipadalo v úvahu poukazovat na takovéto činy.

Na podzim 1999 vytvářely 4 americké středoškolačky projekt na historickou olympiádu. Při hledání tématu narazily na článek vydaný v roce 1994, který vyprávěl o lidech, kteří zachraňovali Židy za druhé světové války. V něm se poprvé setkaly se jménem Irena Sendlerová a s informací, že zachránila kolem 2 500 dětí, která je fascinovala natolik, že o ní vytvořily svůj projekt. Vytvořily podle jejího příběhu vlastní krátkou divadelní hru, kterou poprvé v únoru 2000 odehrály před třídou. Hra se jmenovala Život v zavařovačce.

Do Irenina příběhu se natolik zakously, že po zjištění, že stále žije ve Varšavě, jí napsaly první dopis. Korespondece poté probíhala až do její smrti.

Dívky toužily se vydat do Polska – setkat se s ní a navštívit Osvětim. Potřebné peníze jim na to daroval jeden židovský středoškolský učitel poté, co na jejich škole odehrály své představení. Během návštěvy jim Irena opravila některé chyby v její hře, o kterých nevěděly. S opravenou verzí vystupovaly dívky po celé Americe. Do Polska se poté vydaly ještě dvakrát.

Díky těmto dívkám se o Irenu a její příběh v Polsku i USA vzedmul velký zájem.

 

Ocenění

V roce 1965 byl Ireně Sendlerové udělen titul Spravedlivý mezi národy, kterým jsou oceňováni lidé nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem. V té době jí ovšem komunistická vláda nepovolila cestu do Izraele, kam se dostala až o 18 let později v roce 1983. V listopadu 2003 obdržela nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílého orla. V roce 2007 byla navržena na Nobelovu cenu za mír.

 

Raoul Wallenberg

Raoul Gustav Wallenberg se narodil 4. srpna 1912 do vlivné švédské rodiny. Ve Spojených státech vystudoval architekturu, ale stal se diplomatem. Během druhé světové války působil v Budapešti, kde se mu podařilo zachránit desítky tisíc maďarských židů před holocaustem. Válku přežil, ale při osvobozování Budapešti byl 17. ledna 1945 odveden vojáky Rudé armády, protože ho díky studiu ve Státech považovali za amerického špiona. Ten den byl spatřen naposledy. Údajně zemřel 16. července 1947 v Sovětském svazu, avšak tato informace nebyla nikdy oficiálně potvrzena.

 

Záchrana maďarských židů

V  březnu 1944 došlo k obsazení Maďarska německou armádou, které zde chtělo povraždit židy a tak s nimi udělat tzv. „konečné řešení“. Za utajení se začala v koncentračním táboře  Mautshausen plánovat systematická likvidace židovského obyvatelstva. V červenci přijíždí do Budapešti Wallenberg, který měl pomáhat na švédském velvyslanectví.

Začal Židům vydávat ochranné pasy, které je označovaly za švédské občany. Ačkoliv tyto dokumenty neměly žádnou právní návaznost, tak byly maďarskými i německými úřady za podpory úplatků uznávány. Založil s dalšími diplomaty několik tzv. ochranných domů, které na sobě měly vyvěšeny švédské vlajky a byly nazývány například Švédská knihovna nebo Švédský výzkumný ústav. Díky nim byly zachráněny další tisíce Židů.

V lednu 1945 vyšel najevo nacistický plán o vyhlazení obyvatelstva budapešťského ghetta. Wallenberg napsal vrchnímu veliteli wehrmachtu[5] v Maďarsku a pohrozil mu trestním stíháním za válečné zločiny po konci války, který se víc a víc blížil. Zastrašení se povedlo a plán na vyhlazení se nerealizoval.

 

Ohlasy

Na vyjasnění případu zmizení Wallenberga byla ustanovena švédsko-ruská komise, která na něm pracovala několik let. Šetření ovšem přineslo jenom několik možných verzí, ale ani jedna z nich nebyla oficiálně potvrzena.

Wallenberg je brán jako jeden z národních hrdinů Švédska. Po celém světě má několik pomníků. Byl mu udělen titul Spravedlivý mezi národy a v roce 1981 dostal čestné občanství Spojených států amerických.

 

Závěr

Ve své ročníkové práci jsem se zabývala významnými činy sira Nicholase Wintona, Ireny Sendlerová a Raoula Wallenberga. Hlavní část je věnována siru Wintonovi, který nejvíce souvisí s Českou republikou a postupem let se u nás stal známou osobností, což je jenom dobře, protože je potřeba si neustále připomínat statečnost a obětavost takovýchto lidí. V další části se můžete dočíst o práci Ireny Sendlerové v Polsku ve Varšavském ghettu. Tato žena je v naší zemi velmi málo známá a je to veliká škoda. A poslední nejkratší část je věnována záchraně Židů v Maďarsku od mladého švédského diplomata Raoula Wallenberga.

Díky psaní této práce jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací, které mě velice zaujaly a chci se o tuto tématiku více zajímat i nadále.

 

Seznam použitých zdrojů

Knihy:

  • Filippi Codaccioni, Ange-Marie: Dějiny 20. století, Mladá fronta 1994, Praha
  • Winton, Barbara: Není-li to nemožné…, Argo 2014, Praha
  • Věra Gissingová a Muriel Emanuelová: Nicholas Winton a zachráněná generace, X-Egem 2002, Praha
  • Magdalena Wagnerova & Milan Vodička: Winton Train: po 70 letech znovu do Londýna, Winton Train 2009, Praha
  • Mieszkowska, Anna: Děti Ireny Sendlerové, Víkend 2010, Praha
  • Ströbinger, Rudolf: Záhada Wallenberg, VOTOBIA 2001, Olomouc
  • Levy, Adam: Simon Wiesenthal a jeho případy, Mladá fronta 1996, Praha

Internetové zdroje:

  • dejepis.com
  • varianty.cz
  • cbsnews.com

Jiné zdroje:

  • Dokumentární film Síla lidskosti, Mináč Matěj, 2002, Česká republika/Slovensko

 

[1] Politika appeasement = usmiřování pomocí ústupků; praktikována hlavně Velkou Británii (premiér Neville Chamberlain)

[2] Jidiš = západogermánský jazyk, kterým hovoří kolem 4 miliónů Židů

[3] Tyfus = infekční smrtelné onemocnění

[4] Zachráněná žena byla manželkou šéfa Státní bezpečnosti ve Varšavě. Když zjistila, že chtějí na Irenu podat zatykač, vyprávěla svůj příběh záchrany života svému muži. Povedlo se jí vyprosit stažení zatykače.

[5] Wehrmacht = ozbrojené síly nacistického Německa

Napsat komentář