Otázka: Filozofické teorie
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): chestnut
Vývoj gnoseologických a ontologických teorií v dějinách filozofie. Hmota, prostor, čas.
Gnoseologie – termíny
– jedna ze základních disciplín filozofie
– zkoumá lidské poznání, jeho vznik, proces, předmět
– ZFO: Zdali je svět poznatelný?
– řec.: gnosis = poznání, logos = věda => věda o poznání
– lat. podoba: noetika = nauka o poznání -> noetická literatura – Karel Čapek (trilogie – Hordubal, Povětroň, Obyčejný život)
– epistemologie – nauka o vědeckém poznání světa (není součástí filozofie)
– pojmy: – poznání samotné – cílevědomá lidská činnost, kterou si člověk osvojuje skutečnost za účasti smyslů,
skrze psychické stavy a procesy, včetně racionálního poznání, často se zapojují
iracionální prvky/ zkušenost (intuice, vůle) => výsledkem je poznatek
– objekt – to, co se snažíme poznat X subjekt – ten, kdo poznává
Gnoseologie jako věda, problémy
1) ZFO: Je svět poznatelný?
=> agnostici optimisté -> věří v poznatelnost světa
agnostici pesimisté -> nevěří v poznatelnost, pochybují -> od učených skepsí po metodické skepse ->
pochybnost = metoda (Descartes – „Cognito ergo sum.“)
agnostik – zaujímá postoj, který se odmítá vyjádřit k poznatelnosti světa -> zkušenost není schopna tak
složitou věc řešit, pojmenovat
– problémy gnoseologie: 1) co poznávat? – Koperníkovský obrat v 17. stol.) -> objekt se přesouvá k subjektu
2) možnosti lidského poznávání světa? – Jsme my jako lidé schopni svět poznat?
(trópy, idoly)
3) cesty poznání? – Jakou roli hrají smysly, jakou rozum, jakou víra,….?
sv. Augustin: „Věř, abys rozuměl.“
sv. Tomáš Akvinský: rozum + víra = rovnocenné
4) hranice člověka? – Jak daleko může člověk dojít v poznání?
(Immanuel Kant: svět věcí o sobě, svět věcí o nás)
5) (2. pol. 19. stol.) – Existuje pravdivé poznání? Existuje něco jako objektivní pravda?
– verifikovatelnost / falzifikovatelnost poznání
– př.: geocentrismus -> heliocentrismus -> Kepler -> …
6) pravdivost a sdělitelnost – tím se zabývá hermeneutika
Historický vývoj gnoseologie
ANTIKA
– Sofisté – relativizace poznání (je svět poznatelný?)
– etický relativismus – tvoří ten, kdo není dokonalý -> vznik nedokonalého
– gnoseologický relativismus – vše plyne, nic není stálé
– Prótagorás z Abdéry – „Mírou všech měr je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích,
že nejsou.“
– Gorgiás z Leontín – „Nic není. I kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat, i kdybychom
to mohli poznat, nemohli bychom to sdělit druhým.“
– Aristotelés – vědecký přístup na základě zkušenosti, 1. velký systematik (dělení rostlinných a živočiš. druhů)
– spis Logika = Organom – nástroj ke správnému myšlení (sylogismus)
– Eleaté – popírají existenci prázdného prostoru -> svět je strnulý, nevyvíjí se
– Zenón z Eleje – aporie – důkazy proti pohybu (letící šíp)
– Atomisté – svět i duše jsou tvořené atomy (primární, sekundární vlastnosti) -> existuje volný prostor -> svět se vyvíjí
– Leukippos – optimista – vše existuje z nějakého důvodu, poznání je individuální
– škola Efeská – Herakleitos – „panta rei“ (řeka plyne) -> boj protikladů – příčina změn -> svět se vyvíjí
STŘEDOVĚK
– rozum, víra, dogmata
– sv. Augustin – „Věř, abys rozuměl.“
– sv. Tomáš Akvinský – rozum + víra
– 5 důkazů boží existence: 1. existují změny => existuje prvotní impuls
2. vše má svoji příčinu => musí být prvotní příčina
3. věci existují nebo neexistují => musí existovat nutnost
4. skutečnost se dělí dle stupňů dokonalosti -> musí
existovat nejvyšší dokonalost
5. v uspořádání věcí je smysl, je i ve směřování věcí =>
musí existovat něco, co dané věci řídí
– Pierre Abélard – „Nelze věřit něčemu, čemu nerozumím., „Poznávám, abych věřil.“
– „vyřešil spor o univerzálie“
NOVOVĚK – rozmach gnoseologie, empirická metoda
– Galileo, Koperník, Kusánský, Bacon (idoly, metoda indukce) „Ani mravenec, ani pavouk, ale
včela.“ racio + empirické poznání
– 17. stol. Koperníkovský obrat
– I. Kant – snaha umazat z racia i empir.
– popis apriorního poznání – bez zkušenosti (velký třesk)
postpriorního poznání – získané na základě zkušenosti
– J. Locke + I. Kant – „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech, kromě rozumu samého.“
– 4 obsahy vědění – čas, prostor, příčinnost, zákonitost
– 19. stol. – dělení na: scientistní – reakce na iracionalismus (filozofie života, filozofie existencialismu)
antropologický proud – (vůle, intuice, naděje)
– fenomenologie – zabývá se zkušeností, tím, jak se věci samy člověku ukazují v jeho vlastním vědomí
– výjimka, cíl – čisté fenomény odproštěné od zkušenosti
– nezkoumá jevy, ale jak my vnímáme (jevy v čisté podobě)
– Jan Patočka – předmětem nejsou dějiny, ale to, co dělá dějiny dějinami -> proces na pozadí
– hermeneutika – za své bere zpřístupnění laikovi
– nauka o metodách správného chápání a porozumění textů (náboženských, filozof., právních)
– 20. stol. – mnoho proudů, filozofie opouští metafyziky
– dostává se na úroveň filozofie jazyka (pravdivost a sdělitelnost)
Ontologie
– ontologie – základní filozofická disciplína – nauka o bytí
– ZFO: jaký je svět?
– bytí – je základní vlastnost jsoucna, vše, co náleží k životu
– jsoucno – je přítomnost ve vztahu k univerzu nebo univerzum samo
– individuální život – život jedince
– ontos = bytí, logos = věda
Hmota, prostor, čas a vztah mezi nimi -> pohyb, vývoj, nevývoj
Anzenbacher – rozdělil substance
substance
nehmotná hmotná
(idealismus, kvantita) (těleso zaujímá prostor, kvalita – materialistická)
živá neživá
(oživená) = živá bytost (neoživená), neživá příroda,
neoduševnělé
smyslová (živočich) nesmyslová (rostliny)
rozumná nerozumná
(člověk) (zvířata)
Co je samotný prostor?
– existují 3 druhy jsoucen: tělesa, živé bytosti, živočichové (prapodstaty jsoucna), 1 druh podřízení
– Aristotelés – Jaké jsou vlastnosti těles?
– jsou rozprostřená – zaujímají prostor -> využívají to, aby mohla hraničit s jinými tělesy
= KOEXTENZITA (např.: klářiny hranice)
– jsou mobilní – pohybují se, jsou aktivní, mění polohu
– činnost těles – tělesa na sebe navzájem působí (přitahují se X odpuzují se)
– slepice a vejce (hýla a morfé -> spojení zapříčiní 1. hybatel)
PROSTOR JE HMOTNÉ NEBO NEHMOTNÉ POVAHY?
– říká: není tělesný, ani netělesný
– má velikost, nemá hmotu
=> není látka, ani forma, ani zdroj pohybu => prostor NENÍ NIC
– tvoříme jej negativně na tělesech; je tam, kde je těleso
– skutečné objektivně je těleso -> je koextenzitou míst
=> PROSTOR NENÍ NIČÍM, NENÍ-LI TAM TĚLESO
– prázdnota neexistuje
– i v prázdném prostoru, kde není těleso, se něco děje -> musí existovat něco, co vše uvádí
ve změny: zavádí ÉTHER
-> fyzika to označuje pole
– působením probíhají vzájemné síly, vlnění, energie -> je toho nekonečné množství
-Einstein -> vlnění a síly nám zakřivují prostor (Einstein) -> ČASOPROSTOR
=> nemůžeme zakřivit prostor bez změny plynutí času (OTR formuloval r. 1915)
– r. 1921 dostal Nobelovu cenu za vysvětlení fotoefektu a zásluhy o teoretickou fyziku
– časoprostorová dimenze, čas plyne všude různě
– Einstein to jen spočítal, doloženo o 60 let později empiricky
– sporný podíl na programu zpracování jaderné energie (ve vojenství) -> poukázal na Něm.
– přizván do USA, odmítl -> člen antimilitaristického hnutí
– někteří filozofové tvrdí, že by se čas mohl stále opakovat, jelikož celý čas existuje v jednom okamžiku
– Stephen Hawking – potvrzuje existenci času jednoduchým tvrzením: Jedeme-li autem, jedeme do kopce,
zatočíme a jedeme určitou dráhu, jako délku. To jsou tři dimenze, ale ještě jedeme nějakou
dobu, to je jasný důkaz o existenci času
– dílo: Stručná historie času
OTÁZKA KONEČNOSTI A NEKONEČNOSTI VESMÍRU
– Giordano Bruno – myšlenka nekonečného vesmíru (svět je složen z monád,…)
– Platón – vesmír je nekonečný
– Aristotelés – vesmír vnímá jako ohraničené těleso
– říká: „Je zřejmé, že těleso vesmíru není nekonečné.“ -> je konečný
– další názory: – do současnosti existují pouze matematické modely vesmíru
– Isaac Newton – sestavil 1. model prostoru a času -> uveřejnil v principech matematiky
– pro něj je to prostor
– čas považuje za věčný a neměnný
– vesmír dle něj stvořen před několika tisíci lety
– spor o diferenciální počet s Leibnizem – vyhrál Newton (člen Royal Society = králov. společ.)
– bod singularity – (o nekonečné hustotě hmoty a energie – rozpínání vesmíru), velký třesk
– Galileo Galilei – pokračuje v koperníkových názorech heliocentrismu
– psal o tom italsky -> šíření mezi lidmi
– 2. stol. po koper. 1616 -> církev: koperníkánství je kacířské učení -> Galileo odvolal
– znovu po r. 1632
– dílo: Dialog o 2 systémech světa (nucen odvolat před inkvizičním soudem)
– sv. Augustin – čas vnímám, nevím podstatu
– čas spojen s pohybem (př.: ciferníkové hodiny, růst člověka, smrt)
– je tam, kde je subjekt, který ho vnímá -> objektivně neexistuje
– od 20. stol. je čas neodlučitelně spjat s prostorem – časoprostor – Einstein
