Otázka: Vznik filosofie, konfucianismus a taoismus, předsokratovská filosofie
Předmět: Filosofie, Společenské vědy
Přidal(a): Petr Babyka
1) Filosofie jako věda
= soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka
- kladení otázek po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku
- hledání obecných vlastností člověka, struktur přírody, společnosti i kosmu
- (kosmos = středověké označení vesmíru)
2) Filosofické disciplíny
Aristotelovo dělení:
- vědy teoretické (fyzika, metafyzika a matematika)
- vědy praktické (etika a politika)
- vědy tvořivé (poetika)
Základní disciplíny
- Ontologie
- = teorie bytí
- zabývá se např. tím, co je bytí a jsoucno, hmota, podstata, čas, prostor apod.
- často se ztotožňuje s metafyzikou
- Aristotelem nazývána první filosofií
- Gnozeologie (též noetika nebo epistemologie)
- = teorie poznání
- problematika vědeckého poznání
- zabývá se problémy zdrojů, podmínek, možností a mezí lidského poznání
- ověřuje otázky pravdy (cíl každého poznání)
- Etika
- = teorie morálky
- zabývá se lidskými soudy o tom, co je dobro a zlo, svoboda, mravní odpovědnost, štěstí, smysl lidského života
- mravní normy a jejich význam pro jednání člověka
- patří sem také ekoetika (etické problémy ekologie)
Další disciplíny
- Filosofická antropologie
- = filosofie člověka
- zabývá se člověkem jako celkem, jeho podstatou, smyslem, vztahem jeho duše a těla, jeho postojem k sobě samotnému
- otázka lidské svobody
- Filosofie přírody
- zabývá se poznáním přírody
- snaží se objasnit zákonitosti přírodního dění
- pokouší se zodpovědět otázky týkající se např. změn v přírodě
- Filosofie jazyka
- zabývá se otázkami významu, vztahu jazyka a skutečnosti, vztahu jazyka a myšlení
- zkoumá, jakou roli hraje jazyk při poznávání
- řeší uplatnění řeči v komunikaci
3) Vznik filosofie
- Předfilosofický postoj člověka ke světu – vychází z mýtu, člověk se ze světa nevyčleňuje
- Mýtus = příběh se symbolickým nebo náboženským významem
-
- tvorba názorů lidí na svět, přírodu a lidské bytí
- vysvětlování účelu věcí, původ států, měst, rodů apod.
- lidé si kladli pouze otázky, na které nacházely odpovědi v mýtech
- Hesiodova soustava řeckých mýtů – počátkem všeho je chaos
- Teoretický postoj člověka ke světu = cesta od mýta k logu
-
- vzniká z údivu, který člověka vytrhne z přirozeného postoje ke světu
- Logos = nahrazení chaosu řádem (kosmem), který je vysvětlitelný lidským rozumem
-
- racionální výklad světa
4) Filosofie a náboženství
- oba pojmy jsou zaměřené na celek skutečnosti
- klíčovou rolí je člověk
- mají mnoho společného, ale často bývají v rozporu
- náboženství – stejně staré jako lidská kultura, citový a iracionální základ, postaveno na víře
- filosofie – poznání vědeckého typu, reálné zkoumání
5) Základní filosofické problémy
Charakterizovány otázkou ,,Co je bytí?“
Bytí = základní vlastnost jsoucna
- tématem se zabývá ontologie
- něco, co je společné pro všechna jsoucna
Jsoucno = vše, co má podíl na bytí (vše, co existuje)
Ontologická diference = rozdíl mezi jsoucnem a bytí
- základní téma filosofie
- zkoumat jsoucna z hlediska jejich bytí znamená zkoumat je jako celek (otázky Proč jsou? Jak jsou?)
Vztah mezi světem, jaký je, a světem, jak se nám jeví
- tématem se zabývá gnozeologie
- zkoumání, zda je náš obraz světa identický, podobný nebo odlišný od objektivní reality
- smyslové vnímání – filosofie nesouhlasí s předpokladem, že předměty jsou takové, jaké je vnímáme svými smysly
6) Dějiny filosofie, proměny základních paradigmat
6.1. Antická filosofie (7. – 6. století př. K.)
- počátky spojeny s prostředím řeckých městských států
- přechod z patriarchální formy vlády do demokratičtější správy polis
- významný ekonomický vzestup oblasti
Dělení antické filosofie
- předsokratovská filosofie (7. – 5. století př. K.)
- filosofie klasického období (5. – 4. století př. K.)
- filosofie v období helénismu a pozdní antiky (4. století př. K. – 529 n. l.)
1) Předsokratovská filosofie
Miléťané
- z města Milétos
- Milétská škola
- první filosofové, kteří začali realizovat přechod od mýtu k logu
- snaha vyložit svět přirozeným způsobem
- hledání pralátky (arché)
- Thalés (624 – 548 př. K.)
- pobýval v Egyptě
- pralátkou je voda (zdroj z řeky Nile) – počátek všeho
- ,,Svět je plný bohů“ (panteismus)
- Anaximandros (610 – 546 př. K.)
– filosof, který se zaobíral astronomií
– apeiron = arché je bezměrné, neurčené, bezmezné
– vše vzniká z přirozené neomezenosti a vrací se do ní zpět
- Anaximenés (585 – 528 př. K.)
– vnímal arché jako neurčitý vzduch
-> vše vzniká právě z něj (zhušťováním, zřeďováním)
– teorie 4 elementů (voda, vzduch, oheň, půda)
Pythagorejci
- pokračovali v Pythagorově filosofii
- zkoumali svět na základě čísel
- učení o převtělování duše = snaha osvobodit duši z koloběhu života
-> dodržováním zásad uzavřeného učení
-> vzdělávání, autorita, disciplína, zdrženlivost apod.
- založili filosoficko-náboženskou školu (uzavřené bratrstvo se složitým systémem)
- skupina pythagorejců byla nakonec rozehnána -> kvůli snaze uplatnit se v politice
- hudba sfér = zvuk nebeských těles
- Pythagoras ze Samu (580 – 500 př. K.)
– jako první se nazval filosofem
– založil školu (na území jižní Itálie a Sicílie)
– princip čísel
-> každé má svůj význam (např. 10 = dokonalost)
-> vyjadřují nejen rozměr či počet, ale také kvalitu
-> hudba (číselné vztahy se souzvukem tónů
– lidská duše je nesmrtelná
-> prochází očišťováním v nových vtěleních
-> cílem je vysvobodit ji z koloběhu nových zrození
Herakleitova filosofie
- Herakleitos z Efezu (540 – 480 př. K.)
- temný filosof (obtížně srozumitelná filosofie)
- pocházel ze zakladatelského rodu efezských králů
- královskou hodnost postoupil svému bratrovi a začal se plně věnovat filosofii
- považoval se za samouka, nenavazoval na žádného předchůdce
- řešení problému přeměny, změny
- společným prvkem všeho je logos
- podstatou světa je oheň
-> v jeho rozpalování a uhasínání vznikají, mění se a zanikají jednotlivé věci
-> příčinou jejich neustálé změny je boj od sebe neoddělitelných protikladů
-> př. den x noc, zdraví x nemoc, válka x mír
-> stále jsou však v harmonii
- svět je neustálou změnou, jeho podstatou je také dění
- ,,Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“
-> měníme se my i “řeka“
- ,,Vše plyne“
- dialektické myšlení (= protiklady, vývoj světa)
Eleaté
- Elejská škola (založena ve městě Elea)
- poukazují na vztah mezi pravým poznáním (epistémé) a pouhým zdáním (doxa)
- epistémé = výsledek práce rozumu
- doxa = výsledek klamu smyslů
- Xenofanes
- problematika a kritika řeckého náboženství
-> kritika antropomorfismu (= lidská podoba, vlastnosti)
-> kritika polyteismu (víra ve více bohů)
- vyznávání panteismu (Bůh je všechno, je rozptýlen všude a ve všem)
- Parmenides z Eleje (540 – 480 př. K.)
- autorem prvního elejského myšlení
- problematika přeměny, změny
- jeho filosofie popírá herakleitovské dynamické pojetí protikladného bytí
- upustil se od smyslového poznání -> dle něj připoutává člověka k přírodě
- je nelogické připustit si existenci bytí a nebytí zároveň
- ,,Nic nemůže vzniknout z ničeho“
- ,,Bytí je a nebytí není“
- představa, že do světa, do kterého jsme se narodili, byl takový vždycky
- ,,Něco se nelze přeměnit v něco jiného“
-> na druhou stranu změny vnímal
-> dával však přednost rozumu (= racionalismus -> 1. racionální myšlení)
- Zénon z Eleje (490 – 430 př. K.)
- dovršil elejské učení
- aporie = logické paradoxy o nemožnosti pohybu
= existence jediného bytí
= neexistence prázdného prostoru
Mladší fyzikové
- problém přeměny
- dynamická proměnlivost přírody vzniká slučováním neměnných základů bytí
-> dynamický princip
- Empedokles (490 – 430 př. K.)
- neměnné základy světa -> 4 živly (voda, půda, oheň, vzduch)
- princip, který živly spojuje ve věci = láska
- princip, který věci ničí a rozkládá zpět do neměnných živlů = svár
- Anaxagoras (500 – 428 př. K.)
- neměnné základy světa -> tzv. semena (je jich nekonečně mnoho, lze je stále dělit)
- nús = rozum či duch, který hýbá světem
– spojuje semena ve věci i věci ničí a rozděluje je zpět na semena
Atomisté
- návaznost na mladší fyziky
- reakce na aktuální problémy své doby (problém pohybu x klidu, bytí x nebytí)
- Leukippos (500 – 440 př. K.)
- zakladatel atomismu, vyjádřil jeho základní myšlenky
- formuloval logický zákon dostatečného důvodu (= nic se neděje nadarmo)
- Demokritos (460 – 370 př. K.)
- pocházel z Abdér
- označoval svět jako jednotu atomů (jsoucna) a prázdna (nejsoucna, prázdného prostoru)
- atomy -> mají háčky, kterými se spojují (dočasně)
-> spojováním vznikají věci i lidské duše
-> jsou věčné
-> liší se tvarem, velikostí
-> pohybují se v prázdném prostoru (v nejsoucnu)
-> determinismus = atomy mají určené dráhy pohybu
- existence vlastností: těžké, lehké, měkké, tvrdé, u ostatních (barvy, chutě, vůně) je neuznává
- duše je nesmrtelná
- problematika změny -> věci se mění, ale základ je daný
- Epikuros ze Samu (341 – 270 př. K.)
- navázal na Demokrita, odmítl však předurčenost drah atomů
-> atomy dle Epikura padají shora dolů, pohybují se paralelně
-> mají však možnost svobodného odchýlení se od své dráhy a spojení s jinými atomy (spojením vznikne nová věc)
