Základy teorie práva

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

 

Otázka: Občanské, soukromé a vlastnické právo

Předmět: Právo, Společenské vědy

Přidal(a): Jana Dyčinská

 

 

Základy teorie práva

  • Právo (pozitivní) = soubor norem, vydaný a uznávaný státem, které jsou pro společnost závazné a jejichž zachování je vynucováno státní autoritou
  • Přirozené právo – nezávislé na státní moci, založeno na morálce, princip spravedlnosti, rovnosti, vychází z člověka, jeho přirozenosti, rozumu, svědomí, případně božího záměru, boží vůle

Zlaté pravidlo = jednoduchá zásada vzájemnosti v jednání mezi lidmi („Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“, „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi.“ – Bible)

 

PRÁVO SUBJEKTIVNÍ A OBJEKTIVNÍ

  • Právo subjektivní = souhrn oprávnění, dovoleného chování jedince
    • subjektu práva (fyzická či právnická osoba) v právním vztahu
      – právní možnost chovat se určitým způsobem, subjekt má právo k něčemu či na něco (právo něco (ne)konat, obdržet, požadovat)
    • každý má v mezích svého subjektivního práva možnost volby, zda bude nebo nebude své subjektivní právo vyžadovat, zároveň oprávnění požadovat plnění povinností druhých subjektů
  • Právo objektivní = soupis všech obecně závazných pravidel chování, všech možností, co smím, nesmím či musím
    • písemné vyjádření subjektivních práv závazných pro všechny členy společnosti
    • spolu s pravidly chování jsou stanoveny i sankce jako následek jejich porušení
    • obsaženo v právních normách (nařízeních, zákonech, vyhláškách apod.) – normy hmotného práva

 

PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ

  • Právo hmotné = soustava právních předpisů, které stanoví, jak se mají lidé v právních vztazích chovat, např. co je zakázáno a co dovoleno, většina právních předpisů patří právě do oblasti práva hmotného
  • Právo procesní = speciální právní předpisy, které říkají, jakým způsobem probíhá proces, ve kterém se určité subjektivní právo uplatňuje u soudu nebo jak postupuje státní orgán v případě, kdy rozhoduje o něčích právech a povinnostech

 

PRÁVNÍ A MRAVNÍ VĚDOMÍ

Právní vědomí

  • a) znalost práva
  • b) názory na spravedlnost – nemusí ze subjektivního hlediska vždy odpovídat platnému právu
  • při stagnování odpovědnosti za porušení práva se obvykle vychází ze zásady „Neznalost práva neomlouvá.“ („Ignorantia iuris non excusat.“)
  • platné právní normy se ve vědomí prolínají s jinými společenskými idejemi a postuláty, ty rovněž ovlivňují chování lidí, lidé je dobrovolně akceptují, neboť jim přijdou správné
  • ne všechny normy odpovídající právnímu vědomí jsou vyjádřeny ve formě práva – „Právo je minimum morálky.“
  • Právo je méně přísné než morálka v požadavcích lidského chování (nevěra je nemorální, ne nelegální) ovšem přísnější ohledně následků porušení pravidel než morálka (nevěra se právně netrestá, krádež housek ano)

 

SPRAVEDLNOST A LEGALITA

  • Spravedlnost = takový stav věcí, který je žádoucí a odpovídá podstatě a právům člověka ve společnosti
  • Nespravedlnost = stav, jenž je v rozporu s požadavkem obecného blaha a musí být odstraněn
  • Zákonnost (legalita) = všeobecná závaznost zákony, stav společnosti, který je v souladu s právem, státní orgány jsou při tvorbě práva i při jeho realizaci vázány zákony
  • Legitimita = ospravedlnitelnost, odůvodnění určitého postupu a jeho výsledku, klade důraz na ospravedlnitelnost samotného platného práva, kritérium = spravedlnost

 

 

PRÁVNÍ ŘÁD A PRAMENY PRÁVA

Právní řád = souhrn všech pramenů práva, které platí v určitém státě

  • Občan státu je vázán právním řádem svého státu, i když pobývá na území jiného státu, pokud se nedostává do rozporu s jeho právním řádem

 

Prameny práva = psané i nepsané formy, ve kterých je obsaženo objektivní právo:

  • Normativní právní akty, právní obyčeje, zvyklosti, soudní precedenty, normativní smlouvy
  • Normativní právní akty = všeobecně závazné právní předpisy charakteru zákona, zákonného opatření, vyhlášky vládního nařízení apod. – vyznačují se podstatnou mírou obecnosti a jsou spojeny s možností užití státního donucení
  • Obyčej = nejstarší prameny práva, vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem → netvoří se cílevědomě, nepsané právo – jako pramen práva se v současnosti objevuje zřídkakdy (v Evropě ustupuje psanému právu od 19. st., dosud v Islámském právu, v Africe, Asii, ale i VB)
  • Precedens = soudní rozhodnutí, kterým se řídí případy dosud právně neupravené, slouží jako vzor pro rozhodování v budoucnosti
  • Smlouva = nabývá normativního charakteru (a role pramenu práva) tehdy, jsou-li její ustanovení obecná a pokud reguluje celou skupinu právních vztahů, normativní smlouvy jsou hlavním pramenem práva mezinárodního (jinak se většinou týkají individuálního právního vztahu a nemají normativní charakter – nejsou pramenem práva) (Charta OSN, mezinárodní smlouvy EU…)

 

Právní norma = závazné obecné pravidlo chování, které je vyjádřeno zvláštní, státem uznanou formou a jehož zachování je státní mocí vynutitelné (chováním se rozumí činnost i nečinnost)

  • Každou právní normu tvoří:
    a) hypotéza = předpoklad, stanoví podmínky, za nichž se má realizovat pravidlo chování
    b) dispozice = vlastní pravidlo chování, stanoví, komu a jaká oprávnění a povinnosti vznikají
    c) sankce = následky nezachování normy

 

Právní síla

  • Normativní právní akty mají různou právní sílu (=vlastnost právní normy, jež ji činí nadřazenou jiné právní normě)
  • Podle stupně právní síly dělíme předpisy na:
    • a) prvotní (primární, originální, zákonné) – ústavní zákony a zákony
    • b) druhotné (sekundární, odvozené, podzákonné) – nařízení vlády, prováděcí vyhlášky ministerstev/obcí apod.
    • a) má vyšší právní sílu než b)
    • a) tvoří zákonodárný orgán – parlament, případně jsou přijaty v referendu
    • b) slouží k podrobnější právní úpravě věci, schvalují je orgány státní správy nebo vláda
  • mezinárodní zákony (EU) > ústava > zákony (PS) > nařízení > vyhlášky ministerstev > nařízení vyhlášek krajů a obcí

 

PLATNOST, ÚČINNOST A PŮSOBNOST PRÁVNÍ NORMY

  • Platnost právní normy – platná podle všech náležitostí a vydaná příslušným orgánem ve Sbírce zákonů
  • Účinnost právní normy – přesně dané datum, od kdy je norma závazná
  • Působnost právní normy – rozsah použití normy na konkrétní případ
  • Působnost může být: osobní, místní, věcná, časová

 

Druhy právních norem:

  1. Zavazující = přikazující a zakazující
  2. Opravňující

 

ZÁKONY

  • Základní druh normativních právních aktů, stanovují pravidla chování závazná pro jakékoliv subjekty – státní orgány, právnické i fyzické osoby
  • Od běžných zákonů se odlišují zákony ústavní – formou i vyšším stupněm právní síly
  • Zákoník (kodex) = soubor systematicky uspořádaných norem celého odvětví práva (občanský, obchodní, zákoník práce…)
  • Změny a úpravy zákonů jsou prováděny prostřednictvím novel

 

PRÁVNÍ VZTAHY

  • Vztahy mezi subjekty jako nositeli subjektivních práv a odpovídajících právních povinností, které vyplývají z objektivního práva
  • 2 podmínky existence právního vztahu:
    • 1) je dána právní norma, která určuje podmínky vzniku (změny, zániku) a rozsah oprávnění a povinností subjektů právního vztahu (např. občanský zákoník definuje uzavírání kupní smlouvy)
    • 2) vznik, změna nebo zánik právního vztahu jsou spojeny s právně významnými okolnostmi, tzv. právními skutečnostmi (např. uzavření kupní smlouvy)

 

Prvky právního vztahu

  • Subjekty (účastníci) – v právním vztahu jim vznikají práva a povinnosti (např. kupující a prodávající)
  • Obsah – oprávnění a povinnosti subjektů právního vztahu (např. oprávnění kupujícího požadovat prodanou věc a povinnost zaplatit kupní cenu a naopak)
  • Objekt (předmět) – to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů, cíl právního vztahu (např. kupovaná věc)

 

Subjekty právních vztahů

  • Fyzické osoby
  • Právnické osoby – korporační (obchodní společnosti, politické strany, družstva, spolky, zájmová sdružení…)
    – nadační (=fondové, instituce založené k vyčlenění určitého majetku s účelovým určením jeho užití)
  • Orgány veřejné správy (obce, kraje), stát a státní orgány

 

PRÁVNÍ ZPŮSOBILOST

  • Právní subjektivita = způsobilost k právům a povinnostem, umožňuje právnickým a fyzickým osobám vstupovat do právních vztahů
  • Účastníci právních vztahů mají trojí druh právní způsobilosti:

    • a) způsobilost k právům a povinnostem – způsobilost být účastníkem právních vztahů – v občanském právu vzniká narozením a zaniká smrtí/prohlášením za mrtvého
    • b) způsobilost k právním úkonům – způsobilost zakládat, měnit či rušit právní vztahy (závisí na věku občana a duševním zdraví) – v občanském právu 18 let, v pracovním 15 let, soud může fyzickou osobu zbavit způsobilosti k právním úkonům či ji omezit
    • c) způsobilost k protiprávním jednáním – způsobilost nést právní odpovědnost za vlastní protiprávní chování

 

 

PRÁVO KONTINENTÁLNÍ A ANGLOSASKÉ

(právní systémy/kultury)

  • Každá země si tvoří svůj právní řád, některé kultury mají k sobě, co se týče práva, blíž než jiné – tvoří společně právní kultury
  • Existují 3 základní typy právních kultur – anglosaské, kontinentální a islámské právo

 

Kontinentální právo

  • Pochází z Evropy, vyvinuto z římského práva, rozšíření do zemí Asie či JA, dnes nejrozšířenější na světě
  • Existují subsystémy kontinentálního práva, která si zachovávají svá specifika – např. subsystém francouzský (frankofonní země, Španělsko…), germánská oblast práva (germánské i jiné země včetně ČR, Japonska a Jižní Korey), subsystém skandinávských států
  • Základním pramenem je zákon, praxe soudů nebo obyčejové zvyklosti nehrají příliš velkou roli
  • Důležitým znakem – dualismus práva
  • Odlišování práva soukromého a veřejného – máme tedy předpisy, které upravují vztahy mezi subjekty, které jsou si rovny, a mezi státem a fyzickými/právnickými osobami

 

Anglosaské právo

  • Angloamerické, common law
  • Vznik v Anglii, rozšíření do britských kolonií, v současnosti jej používá třetina populace (VB, Indie, Ghana, Nový Zéland, ale i USA – někdy angloamerické)
  • Základní prameny práva stejně jako v kontinentálním zákony (vydávány parlamentem) a podzákonné předpisy vydávané exekutivou, ale důležitou roli má i precedent (rozhodnutí soudu) – proto se často označuje jako soudcovské nebo precedentní právo
  • Precedens – funguje tak, že rozhodnutí vyšších soudů jsou závazná pro budoucí rozhodování ostatních soudů, ty se musí řídit principy, které byly v předchozích rozhodnutích nastaveny – stare decisis
  • Podobná skutková situace – případ bude vyřešen na základě stejných principů – stejný/podobný výsledek
  • Pokud soud dospěje k tomu, že se případ skutkově odlišuje od předchozích, může být vytvořen nový precedent – soudy tedy nejen právo aplikují (používají zákony), ale i tvoří
  • Prameny práva jsou zde také obyčejové zvyklosti, ale i právní literatura
  • Také nerozlišuje tolik mezi jednotlivými právními odvětvími a nedělí právo na soukromé a veřejné
  • Hlavní důraz je dáván na jeho použitelnost v praxi – nejsou tak důležité formální definice nebo systematika norem

 

Další rozdíly mezi kontinentálním a anglosaským právem

  • V kontinentálním se soudy řídí zákony a rozhodování ostatních soudů berou spíše jako podpůrnou argumentaci, v anglosaském je nutné znát řešení předchozích případů
  • Řízení před soudy v common law řízen adversárním systémem – soudce zcela nestranný a ponechává strany, aby předkládaly svá tvrzení a důkazy, např. v trestním řízení mají státní zástupce a obžalovaný před soudem postavení rovnocenných stran, které dokazují svou pravdu
  • V kontinentálním naopak existuje systém inkviziční – soud má povinnost zjistit správně a objektivně stav věci
  • Oba právní systémy se vlivem globalizace a mezinárodního obchodu sbližují
  • Zatímco anglosaské začíná čím dál více kodifikovat soubory norem, kontinentální klade stále větší důraz na sjednocování rozhodování soudů

 

Islámské právo

  • V některých státech stále platí tradiční práva, jedním z nich je šaría = islámské právo, hlavním pramenem Korán, svatá kniha muslimů
  • Sunnitská větev šaríi používá také jako pramen sunnu, šíitská se aplikuje zejména v Íránu
  • Většina muslimských států používá kombinovaný systém práva, kdy mají sekulární zákony pro věci veřejné, a šaría pouze pro islámské rodinné právo (rozvody, dědictví, výchova dětí…), sekularismus = státní moc, státní instituce a stát sám mají být nezávislé na náboženství a náboženském uvažování

 

SYSTÉM PRÁVA A PRÁVNÍ ODVĚTVÍ

Mezinárodní a vnitrostátní

  • Mezinárodní – zabývá se vztahy mezi státy, státy a mezinárodními organizacemi, mezinárodními organizacemi navzájem
  • Vnitrostátní – řeší vztahy mezi subjekty na území jednoho státu

Veřejné a soukromé

  • Veřejné – vztah stát-občan, odvětví – ústavní, trestní, správní, finanční
  • Soukromé – vztah občan-občan, odvětví – rodinné, občanské, obchodní

Hmotné a procesní

  • Hmotné stanoví závazná a vynutitelná pravidla
  • Procesní určuje postup jednotlivce a státních orgánů při porušení práva a způsob sankcionování (např. jednání u soudu)

 

HISTORIE PRÁVA

  • Chammurapiho zákoník (2. tisíciletí př. n. l.) – „oko za oko, zub za zub“, Babylonie
  • Zákon dvanácti desek (449 př. n. l.) – římské právo
    • Velmi stručný text, vytesaný do kamene, zachován jen v citátech, jen zásady a sporné body, nicméně je to první zákoník, který se neodvolává na božské autority, a dokonce přímo předpokládá, že se bude měnit (novelizovat). Týká se práva soukromého (hmotného i procesního) i trestního. Vychází ze zásady rovnosti občanů, nedotknutelnosti majetku a dědictví v mužské linii. Věřitel dostával moc nad dlužníkem (jež se časem zmírnila), vyšetřování i případný výkon trestu musel provést sám.
  • Corpus iuris civilis (6. st.)
  • Kanonické právo (ordály) = církevní právo
  • Code civil (1804)
  • Občanský zákoník (1896) – Německo
  • Všeobecný zákoník občanský (1811) – Rakousko-Uhersko

 

Právní vývoj českých zemí:

  • 9. století: Zákon sudnyj ljudem
  • 11. století: Dekreta Břetislavova – ukončení pohanských tradic
  • 12. století: Statuta Konráda II. Oty (první psaný zákoník v českých zemích)
  • 13.-14. stol.: právní partikuralismus – právo městské, dvorské, zemské církevní (nejednotný právní řád)
    • V počátcích státu se právo stanovuje formou nařízení panovníka horní zákoník (sepsán 1300-1305 za Václava II.) (česky Právo královské horníků, resp. Královské horní právo) Zároveň se uplatňovalo církevní právo, ordály zrušeny za Karla IV.
  • 16. stol.: první právní předpisy upravující státní organizaci (Zemské zřízení království českého, Zemské zřízení markrabství moravského apod.)
  • 17. a 18. stol.: Obnovené zřízení zemské (1627/1628) – vydáno po neúspěšném stavovském povstání a pomohlo prosazovat absolutismus
    • Reformy Marie Terezie a Josefa II.
    • tereziánský a josefínský trestní kodex, tereziánský kodex soukromého práva
  • 19. století: Všeobecný zákoník občanský (1811)
  • 20. století: ústavní listina z roku 1920, Ústava 9. května, Ústava z roku 1960, Ústava z roku 1968, ústava České republiky (platní od 1. 1. 1993)