Zobrazování zemského tělesa na mapách – zeměpis

 

   Otázka: Zemský povrch

   Předmět: Zeměpis

   Přidal(a): Kateřina5

 

Členění map

Mapa je rovinné zobrazení zemského povrchu zmenšené podle určitého měřítka

– prostřednictvím smluvených značek vyjadřuje mapa rozmístění a vlastnosti objektů a jevů na Zemi

– tělesem lépe odpovídajícím skutečnému tvaru naší planety je glóbus

– jde o zmenšený kulový model Země, který znázorňuje planetu bez zkreslení

– glóbus lze však vyrábět pouze v malých měřítkách (např. 1: 40 000 000 apod.), nemůže tedy podrobně znázorňovat vybranou oblast

– z toho důvodu se v geografii i běžné praxi používají zejména mapy

 

Mapy rozdělujeme:

1) Podle měřítka

  • mapy velkého měřítka – do 1 : 200 000 (katastrální mapy, plány, topografické mapy, turistické mapy, autoatlasy)
  • mapy středního měřítka – od 1 : 200 000 do 1 : 1 000 000 (podrobnější obecně zeměpisné mapy, nástěnné mapy menších území, autoatlasy)
  • mapy malého měřítka – nad 1 : 1 000 000 (školní atlasy světa, kapesní atlasy, glóbus)

 

2) Podle obsahu

  • mapy katastrální
    • mapy největších měřítek
    • obsahují pouze polohopis
    • zachycuj pozemková vlastnictví
    • nejčastější měřítka – 1 : 1 000, 1 : 2 000
  • mapy topografické
    • mapy velkých a středních měřítek
    • nejčastější měřítka – 1 : 10 000, 1 : 25 000, 1 : 50 000, 1 : 100 000, 1 : 200 000
    • obsahují výškopis, polohopis i popis objektů a jevů
    • výškopis je znázorňován velmi podrobně pomocí vrstevnic a kót
    • obsahové složky jsou barevně odlišeny (metoda barevných vrstev)
    • jsou vhodné i k měření na mapách
  • mapy tematické
    • nejpočetnější skupina map
    • zobrazují pouze speciální vlastnosti objektů a jevů
    • jsou podrobné, ale jen v určitém tématu
    • např. mapy geologické, klimatické, hydrologické, politické, administrativní, mapy průmyslu, zemědělství, dopravy, obyvatelstva, turistické, dějepisné atd.

 

3) Podle účelu

  1. mapy pro hospodářskou výstavbu
  2. mapy vědecké
  3. mapy vojenské
  4. školní mapy
  5. atlasy

 

Kartografická zobrazení

– názvem kartografická zobrazení označujeme soubor různých matematických metod, převádějících zemský povrch do roviny mapy

– jde o způsoby, kterými je možno sestrojit zeměpisnou síť v rovině mapy

– kartografické zobrazení určuje vztah polohy bodu na zeměkouli k poloze odpovídajícího bodu na mapě

 

1) Podle vlastností kartografických zkreslení

  • plochojevná zobrazení – na mapě zachovávají nezkreslené plochy; zkreslují úhly a délky
  • úhlojevná zobrazení – úhly jsou zachovány; plochy a délky jsou zkresleny
  • délkojevná zobrazení – zachovávají nezkreslené délky, ne však na celé mapě, ale jen podél poledníků nebo podél rovnoběžek
  • vyrovnávací zobrazení – plochy i úhly jsou zkresleny jen do určité míry (zkreslení ploch a úhlů je v rovnováze)

 

2) Podle plochy konstrukční osy

  • zobrazení v poloze normální – konstrukční osa roviny, válce nebo kužele se shoduje s osou glóbu
  • zobrazení v poloze příčné – konstrukční osa leží v rovině rovníku
  • zobrazení v poloze obecné – konstrukční osa prochází středem glóbu v libovolném svěru, který je jiný než u předchozích poloh

 

3) Podle druhu zobrazovací plochy

  • azimutální zobrazení
    • zobrazovací plochou je rovina
    • kulová plocha glóbu se převádí do roviny mapy
    • v poloze normální se poledníky zobrazí jako svazek paprsků vycházejících ze středu mapy; rovnoběžky mají tvar soustředných kružnic se středem v pólu
    • využívá se zejména pro mapování polárních oblastí
  • válcová zobrazení
    • zobrazovací plochou je plášť válce
    • kulová plocha glóbu se převádí do pláště válce, který se rozvine do roviny mapy
    • v normální poloze znázorňuje poledníky i rovnoběžky jako rovnoběžné přímky na sebe kolmé
    • využívají se nejčastěji pro zobrazení časových pásem
  • kuželová zobrazení
    • zobrazují glóbus na plášť kužele, který se rozvine do roviny
    • v poloze normální znázorňují poledníky jako svazek paprsků vycházejících z obrazu vrcholu kužele; rovnoběžky mají tvar kruhových oblouků
    • využívá se pro tvorbu map kontinentů a jejich částí (např. mapa Evropy, Asie aj.)
  • obecná zobrazení
    • obrazy poledníků a rovnoběžek se získávají matematickým odvozením
    • využívá se pro tvorbu map celého světa
    • často používaným zobrazením je tzv. mnohokuželové, neboli polykónické zobrazení

 

Kartografické vyjadřovací prostředky

– vyjadřuje se pomocí nich obsah mapy

– kresby nebo symboly se nazývají mapové značky

– jsou uvedeny u geografických map ve vysvětlivkách (legendě mapy) a u topografických map jsou shrnuty v klíči značek

– 3 základní kategorie obsahu mapy jsou výškopis, polohopis a popis

 

Výškopis

– zobrazuje výškovou členitost mapované krajiny

– praxi se používají 3 způsoby znázorňování vertikální členitosti – vrstevnice, kóty a barevná hypsometrie

Vrstevnice (izohypsy) jsou izolinie spojující místa o stejné nadmořské výšce; využívají se zejména pro znázornění výškové členitosti u map velkého měřítka (např. topografické mapy)

Kóty (výškové body) udávají přesnou nadmořskou výšku konkrétního bodu v terénu (např. nejvyšší hora, významný vrchol apod.)

Barevná hypsometrie znázorňuje nejčastěji vertikální členitost u map středního a malého měřítka (atlasy, nástěnné mapy aj.); pro nadmořské výšky se užívají barevné stupnice od zelené po hnědou, pro rozlišení hloubek moře od světlomodré po tmavomodrou

 

Polohopis

– zachycuje v horizontálním směru vzájemnou polohu objektů a jevů v krajině

– znázorňuje se pomocí smluvených značek a barev, které musí být vysvětleny v legendě mapy

– značky se dělí na bodové, čárové a plošné

  • bodové značky = geometrické obrazce a symboly, znázornění objektů (výškové body, budovy, továrny, pomníky, myslivny,…)
  • čárové značky = souvislé čáry, přerušované čáry a uspořádané řady obrazců; znázornění dlouhých objektů, vodní toky, komunikace, hranice; také se jimi značí izolinie= spojnice míst o stejné hodnotě (tlak vzduchu, teplota, …)
  • plošné značky = na mapě vymezené plochy odlišené barvou nebo rastre; znázorňují objekty rozložené na ploše (lesy, pastviny, močály,…)

 

k plošným metodám vyjadřovacích prostředků se řadí také kartogram a kartodiagram

 

Kartogram = obrysová kartografická kresba územní jednotky, na které jsou plošnými značkami nebo barevnou škálou znázorněny statistické údaje týkající se různých geografických jevů (národnostní složení obyvatelstva, zalidnění, zalesnění,…)

  • anamorfóza– plocha odpovídá počtu
  • lokalizované diagramy– průběh teplot,…
  • stuhová metoda– vyjadřuje velikost dopravy
  • tečková metoda

 

Kartodiagram=  kartograficky znázorněný územní celek (administrativní jednotka), v jehož centru je umístěn diagram, vyjadřující kvantitu nebo kvalitu určitého jevu (zaměstnanost, věkové složení obyvatelstva)

 

Popis

– vhodně doplňuje výškopis a polohopis

– jednotlivé názvy zeměpisných objektů a jevů jsou v mapě uvedeny smluveným písmem, které se odlišuje velikostí, druhem, barvou, sklonem a tvarem

 

 

Práce spojené se sestrojením původní mapy

– v současnosti se tvorba map neobejde bez využití výpočetní techniky a speciálních informačních technologií

1) Práce astronomické

  • mají za úkol určit pro celé mapované území přesnou zeměpisnou polohu několika základních bodů pomocí astronomického měření

 

2) Práce geodetické

  • zajišťují důležité podklady pro výškopis a polohopis mapy

trigonometrická síť

  • základní geodetickou metodou je trigonometrie
  • na mapovaném území se vytvoří hustá síť bodů, z nichž nejdůležitější jsou v terénu vyznačeny měřičskými věžemi
  • všechny body mají určenou přesnou polohu
  • měří se teodolitem
  • hlavní body se v přírodě značí žulovým kamenem, nad ním je žulový památník a nad významnými je dřevěná věž
  • trojúhelníky nejsou všechny stejné, jsou nerovnoměrně rozmístěny
  • v ČR 40 000 bodů, základní je vrch Pecný
  • 4 řády

 

nivelační síť

  • metodou pro měření nadmořských výšek je nivelace
  • v bodech je přesně zaměřena nadmořská výška
  • základní bod – Lišov (hraniční část mezi Třeboňskou a Českobudějovickou pánví)
  • Staré mapy – od hladiny Jaderského moře (Terst)
  • Nové mapy – od hladiny Baltského moře (pevnost Kronštadt u Petrohradu)
  • hladiny se liší o 40 cm
  • měří se nivelačním přístrojem – měří vertikální úhel
  • 4 řády nivelačních bodů
  • kromě Lišova v ČR ještě 9 bodů, nejstabilnější je Kozí hůrka u Hrušovan

 

3) Práce topografické

  • týkají se podrobného polohopisného a výškopisného měření v terénu, případně vyhodnocování leteckých a družicových snímků
  • topografové dávají mapě podrobný obsah, který zanášejí do mapových listů

 

4) Práce kartografické

  • zpracovávají výsledky topografických měření do formy kartografického díla
  • topografický obsah je nutné zjednodušit, upravit a zvolit vhodné vyjadřovací prostředky neboli znakový klíč
  • výsledkem práce kartografů je čistokresba výsledné mapy tzv. autorský originál
  • důležitou součástí vzniku mapy je kartografická generalizace
    • jde o proces výběru, zjednodušení a zevšeobecnění obsahu mapy
    • do mapy se zakreslují pouze objekty důležité a nezbytné pro konkrétní mapu, méně důležité a nepodstatné prvky se do mapy nezakreslují

 

5) Práce reprodukční

  • jsou závěrečnou fází procesu tvorby map
  • zabývají se reprodukcí a tiskem map
  • reprodukčními pracemi se zabývá obor kartografická polygrafie

 

Družicové a letecké snímkování

Letecké snímkování

  • provádí se ze speciálně upravených letadel
  • mají relativně malou rychlost (250-300 km/h)
  • v podlaze mají zabudovaný zvláštní citlivý fotografický přístroj
  • ve svislém směru fotí terén
  • fotí se v pásech, aby se fotky překrývaly ze 2/3
  • funguje zhruba 100 let (od první světové války – pohyby vojsk)
  • při pozorování snímků stereoskopem se vytváří trojrozměrný prostorový model zobrazované krajiny
  • mohou být podkladem pro vyhotovení topografické mapy
  • Výhody:
    • rychlost – během krátké doby velké území
    • přesnost
    • lze vyčíst vývoj

 

Družicové snímkování

  • z různě vysoko letících družic

1) meteorologické a pro výzkum přírodních zdrojů

  • obíhají po subpolárních oběžných drahách
  • výška letu 500 – 1 000 m
  • 1 oblet Země = 100 minut
  • Meteosat, NOAA, LANDSAT

 

2) stacionární

  • uvedou se do takové rychlosti aby „visely“ nad jedním územím
  • obíhají v rovině rovníku ve výši 36 000 km
  • snímky jsou globální – na jediném snímku je zobrazena téměř celé polokoule
  • tyto snímky se dálkově posílají na Zemi
  • rozlišovací schopnost nepřesahuje 1 – 5 km

 

3) kosmické laboratoře s lidskou posádkou

  • používají šikmé oběžné dráhy
  • výška letu bývá 200 – 400 km
  • snímkuje se většinou fotografickými kamerami a snímky se přivážejí na Zemi
  • mají vysokou rozlišovací schopnost (10 – 14 m)
  • Skylab (USA), Soljut (Rusko)

 

Výhody:

  • velké území naráz
  • rychlost
  • i nedostupné oblasti (polární oblasti, pouště)

Nevýhody:

  • zkreslení
  • atmosférické jevy překáží





Další podobné materiály na webu: