Člověk v procesu učení – maturitní otázka

 

Otázka: Člověk v procesu učení

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): Kryštof

 

Obsah otázky:

• Zrání a učení
• Psychické procesy poznávací: čití, počitek, vnímání, vjem, představa, p. paměti, p. fantazie (snění, tvůrčí, rekonstr.), typy představivosti (zrakový, sluchový, pohybový)
• Myšlení – řeč, myšlenkové postupy (analýza, syntéza….), formy myšlení (pojem, soud, úsudek)
• Pozornost – druhy pozornosti (úmyslná, neúmyslná), zvláštnosti pozornosti (intenzita, rozsah, stálost, rozdělování, přenášení); roztržitost
• Paměť – fáze; druhy (úmyslná, neúmyslná, logická, mechanická, krátkodobá, dlouhodobá); typy (názorný, slovně logický citový)
• Učení
• Aktivačně-motivační vlastnosti motivační: motiv (impuls, incentiv), potřeby – dělení, pud, zájem (druhy, vlastnosti, záliba), aspirace – životní plány, zvyky – zlozvyky)
• Vůle, volní vlastnosti, pojetí vůle ve filozofii (Nietzsche, Schopenhauer)

 

Zrání a učení

Zrání:

• ovlivňuje předpoklady k rozvoji určitých psychických vlastností či k nějaké důležité změně
• je podmínkou dosažení stavu vnitřní připravenosti k rozvoji jednotlivých psychických vlastností
• je určitým časovým programem pro psychický a tělesný rozvoj jedince
• určitý stupeň zralosti je nezbytný pro vývoj nějaké vlastnosti, tzn. pro efektivní učení
• proces zrání je dán geneticky, má trvalý a neměnný charakter
• vztahuje se k funkční způsobilosti nervových vláken a je chápáno jako jejich opouzdřování, které zdokonaluje vedení nervových vzruchů

 

Učení:

• urychluje proces zrání, ale může se uskutečnit až na určité úrovni zralosti nervové soustavy, až na určitém stupni vývoje se dítě učí vstávat, stát, chodit; nemohou být cvičením navozeny dříve, protože nervové struktury nejsou zralé
• proces, kdy se realizuje rozvoj určitých psychických procesů
• probíhá většinou v interakci se sociálním prostředím, které působí na jedince podněty
• je výsledkem zkušenosti, a to individuální nebo zprostředkované výsledky učení nemají trvalý charakter, jsou ovlivňovány novými zkušenostmi, př. jedinec se adaptuje v novém prostředí

 

Psychické procesy poznávací

Čití, počitek, vnímání, vjem, představa, paměť, fantazie, typy představivosti (zrakový, sluchový, pohybový)

Poznání je vytváření informací o vnějším a vnitřním prostředí ve vědomí člověka, tam; se vytvářejí obrazy odráženého světa, jednotlivé procesy jsou v psychice vzájemně propojeny, procesy poznávací (kognitivní) se dělí: smyslové a rozumové

 

Smyslové:

Čití = proces, kdy dochází k prvnímu spojení organismu a prostředí, přímým působením podnětů na smyslové orgány (receptory) poznáváme jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, na základě činnosti analyzátorů poznáváme např. vůni, chuť

• Počitek je výsledný efekt analyzátoru, jde o odraz jednotlivých vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na receptory člověka. Počitek nezažíváme jednotlivě (izolovaně), ale jen v kombinaci s jinými počitky.
• Druhy počitků: zrakové (barva), sluchové (tóny), čichové (vůně, zápachy), tepelné (chlad, horko), chuťové (slaný, sladký), tlakové (ostrý, tupý), bolesti (palčivá)
• Práh počitku: absolutní – nejmenší velikost podnětu, která vyvolává počitek (tikot hodinek), rozdílový – nejmenší rozdíl podnětů téhož druhu (laici – odborníci)

 

Vnímání = poznávání předmětů jako celku, které působí přímo na smysly člověka, vnímáním uspokojuje člověk potřebu orientace v prostředí

• Vnímáme: tvar (objekt je malý, velký, plochý, trojrozměrný), prostor (vlevo, vpravo, nahoře), vzdálenost (daleko, blízko), pohyb (objekt se přibližuje, stojí), čas (od 8 let, zkušenost)
• Vjem je výsledkem vnímání. Je odrazem souhrnu vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na naše analyzátory. Ve vjemech se předměty a jevy odrážejí jako celky (na vytváření se podílí více smyslů, dominující postavení má vnímání zrakové).
• Výběrovost vnímání: figura, pozadí, smyslové klamy – vznikají doplňováním toho, co už víme, vznikají působením citů.
• Podprahové vjemy: Některé krátkodobé zrakové či sluchové podměty mohou být pod hranicí našeho rozlišení, např. rychle se střídající obrázky či zvuky, které nejsme schopni si v daném momentu uvědomit.
• Pozorování – plánovité a cílevědomé vnímání.

 

Představivost = (imaginace) je schopnost vytvářet představy, je to proces vytváření si obrazu (představy) objektu, který právě nevnímáme

• Představa je odraz předmětu a jevu, který v daném okamžiku nevnímáme, ale dříve jsme ho mohli vnímat. Může se názorností přiblížit původním vjemům, bývají méně úplné a přesné. Vzpomínková představa (paměti) – to, co jsme již v minulosti vnímali, fantazijní představa – to, co jsme nikdy nevnímali.
• Druhy představ rozlišujeme podle druhu analyzátorů a podle forem vnímání: zrakové, sluchové, pohybové, čichové.
• Fyziologický základ představ: představa zkoušky – bušení srdce.
• Fantazie je psychický proces, který nám umožňuje představovat si takové předměty a jevy, které jsme v dané podobě nikdy nevnímali (čert, tornádo, džungle).
• Druhy fantazijních představ: rekonstruující – četba knihy, představujeme si prostředí, krajinu, osoby, konstruující – tvořivá, sami něco vymýšlíme (píseň), bdělé snění – vytváření představ o vlastní budoucnosti halucinace – přeludy, neskutečné představy (při horečce – vnímány jako vjemy, hlasy mrtvých)
• Typy představivosti: zrakový (vizuální) – tváře, vzhled předmětů, oblečení, sluchový (auditivní) – melodie, zvuk hlasu, pohybový (motorický) – chůze člověka, žáci – co si sami zapsali, smíšený typ – většina lidí

 

Myšlení

Řeč, myšlenkové postupy (analýza, syntéza…), formy myšlení (pojem, soud, úsudek)

K orientaci člověka ve světě slouží nejen smyslové orgány. Smyslové poznání je základem, z něhož vychází další poznání. Poznání nám umožňuje teprve myšlení.

Správné poznání věcí a jevů předpokládá poznání vzájemných souvislostí (květina – zvadlá, hlína – suchá). Myšlení nám umožňuje zprostředkované poznání (návštěva – kouří se z komína = jsou doma). K poznání docházíme tím, že poznatky zobecňujeme (člověk má srdce).

 

Úloha myšlení v poznávacím procesu:

• zprostředkování poznání
• poznávání souvislostí, vztahů
• zobecňující poznávání

Myšlení = nejvyšší forma poznávání, proces vědomého odrazu skutečnosti v souvislosti. Je to zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných zákonitých souvislostí. Oblast toho, o čem přemýšlíme, je širší, než oblast toho, co vnímáme.

Vlastnosti myšlení – hloubka, šířka, přesnost, pružnost, kritičnost, tvořivost

 

Myšlení a řeč – myšlení se uskutečňuje a jeho výsledky se vyjadřují pomocí řeči.

Řeč je schopnost člověka vyjádřit obsah vědomí, je to nástroj myšlení a forma dorozumívání se (světelné signály). Nástrojem řeči je jazyk.

• Druhy řeči: vnitřní – pro sebe, vnější – pomocí slov (mluvená, psaná)
• Jiné dělení řeči: mimická, gestikulační, zvuková – (prostá, modulovaná, artikulovaná – verbální), psaná
• Vývoj řeči: fylogeneticky – primitivní zvukového výrazu – artikulovaná řeč, fyziologicky – v procesu sociální nápodoby rodičů dítětem, spojování vnímaných jevů a předmětů se zvukem

 

Myšlenkové postupy – základní myšlenkové operace jsou:

• analýza – členění celku na části, vyčleňování jednotlivých stránek (vlastností) předmětů a jevů skutečnosti (třídění kostek)
• syntéza – myšlenkové sjednocování, spojování jednotlivých částí (spojení tříd v jednu)
• srovnávání – zjišťujeme podobnost a odlišnost mezi více předměty a jevy
• abstrakce – vyčleňujeme podstatné vlastnosti předmětů, nevšímáme si ostatních, nepodstatných a docházíme k podstatnému znaku
• konkretizace – opak abstrakce, hledání jedinečných vlastností předmětu
• zobecňování – zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů, určování společných zákonitostí určité skupiny (pojem ovoce – plody, které se dají jíst)
• indukce – vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů (Fe, Cu, Ag – vodivé, kovy jsou vodivé)
• dedukce – aplikace obecného poznatku na jednotlivé případy (opak indukce)
• analogie – vyvozování obecného poznatku o předmětu na základě jeho podobnosti s jinými předměty

 

Formy myšlení = rozumíme tím slovní podobu, do které člověk zachycuje výsledky svého myšlení:

• pojem – základní forma myšlení, je to slovní vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu nebo jevu
• soud – vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy (velryba není ryba), soudy obyčejně něco tvrdíme nebo popíráme (stůl, dřevo – stůl je ze dřeva)
• úsudek – vyjádření vztahu mezi dvěma nebo více soudy, premisa je soud, ze kterého vycházíme, závěr je vyvozený soud např. premisa: jablko obsahuje vitamíny a stůl je ze dřeva, premisa: hruška obsahuje vitamíny a dřevo hoří, úsudek: ovoce obsahuje vitamíny a dřevěný stůl může hořet

 

Pozornost

Druhy pozornosti (úmyslná, neúmyslná), zvláštnosti pozornosti (intenzita, rozsah, stálost, rozdělování, přenášení); roztržitost

Pozornost = psychický stav člověka, který se vyznačuje zaměřeností a soustředěností vědomí.

• Zaměřenost vědomí: člověk ve svém vědomí neodráží všechny podněty zvnějšku, vybírá si. Předměty pozornosti se dostávají do centra vědomí a odráží se přesněji, úplněji – přednáška, bolest, obsah vzpomínek).
• Soustředěnost vědomí: rozumíme tím stupeň aktivity naší psychické činnosti, je to intenzita pozornosti, tj. do jaké míry se soustředíme.

 

Podmínky pozornosti

• Vnější podmínky: silné a velké podněty, neočekávané, nové a neobvyklé – budí snáze pozornost
• Vnitřní podmínky: stav bdělosti, únavy a ospalosti. Větší pozornost – jsme-li upozornění na podněty, chyby.

 

Druhy pozornosti

• neúmyslná (mimovolní): vzbuzují ji zvláštnosti působících podnětů
  • síla (hrom), velikost (hrad), nevšednost, nápadnost (móda), kontrast (malá žena + velký muž), neočekávanost (výkřik v tichu noci), změna (střídání barevných světel v reklamě), zajímavost (napínavý děj), pestrost (květinová zahrada)
• úmyslná (záměrná): člověk ji vzbuzuje a udržuje svým volním úsilím, je to proces vědomého soustředění na určitý proces

 

Vlastnosti a zvláštnosti pozornosti

• intenzita – úplné soustředění (čteme a nevnímáme okolí), úplná rozptýlenost (čteme, ale nevnímáme čtené), stálost – délka soustředěnosti
• rozdělování – schopnost věnovat pozornost dvěma předmětům
• rozsah – je dán počtem předmětů, které pozornost obsáhne
• přenášení – přenášet pozornost z jednoho předmětu na druhý

Roztržitost je neschopnost soustředit se na to, co je v dané chvíli potřebné. Vzniká, když je člověk soustředěn na jiný předmět nebo není schopen se soustředit.

Roztěkanost je nezvládnutí snahy sledovat více předmětů najednou a nejsme schopni se soustředit ani na jeden z nich.

 

Paměť

Fáze; druhy (úmyslná, neúmyslná, logická, mechanická, krátkodobá, dlouhodobá); typy (názorný, slovně logický, citový)

Paměť = psychický proces, který odráží minulé prožívání a chování v našem vědomí, soubor psychických procesů a vlastností umožňující osvojení zkušeností – jejich zapamatování, uchování a vybavení

 

Fáze paměti

• Zapamatování (vštípení) – vytvoření stop a dočasných spojů v mozkové kůře, nutnost porozumět látce, chápat její smysl, poznat souvislosti a vztahy
• Pamatování (uchování v paměti) – zahrnuje čas, který uplyne od zapamatování do vybavení, pro tuto etapu je typický proces zapomínání, neboť vlivem nových zážitků stopy v mozkové kůře slábnou a spoje mezi nimi vyhasínají.
• Vybavování – dochází k aktivizaci minulé zkušenosti, vybavený zážitek není přesnou kopií původního, probíhá jako reprodukce (znovuvybavení vnímaného) nebo znovuvybavení (objekt je vnímán jako známý, nemohu-li si vybavit, sáhnu po učebnici).

 

Podmínky zapamatování: jasné vytyčení úlohy něco si zapamatovat, lépe si zapamatováváme v činnosti, volba správného postupu zapamatování, logické pamatování je účinnější než mechanické, motivace, povaha studijního materiálu a jeho rozsah, opakování a správné časové rozložení

Zapomínání je ztráta, nedostupnost dříve poznaných informací, nejsme schopni vybavit si zážitky či záměrně naučené informace. Dochází k vymizení nebo překrytí určité pamětní stopy. Nejvíce se zapomíná bezprostředně po naučení. Při zapomínání nedochází k oživování informace nebo vytěsňujeme nepříjemné prožitky.

 

Základní druhy paměti rozdělujeme podle toho, jak se uskutečňuje zapamatování a vybavování

• neúmyslná – bezděčná, spontánní, pamatujeme si to, co jsme si nechtěli pamatovat
• úmyslná – záměrná, cíl (naučit se báseň)
• mechanická – osvojení pouhým opakováním, rychlejší zapomínání
• logická – pochopení vzájemných souvislostí
• bezprostřední – krátkodobá
• dlouhodobá

 

Typy paměti vydělujeme podle toho, jak rychle a lehce si zapamatujeme

• názorná – uplatňuje se v 1. signální soustavě (pomocí obrázků a schémat – představy)
• slovně-logická – uplatňuje se ve 2. signální soustavě (klíčová slova)
• citová – lehčí a rychlejší zapamatování, zapamatování si silně zabarvených zážitků

 

Vlastnosti paměti: rychlost vštípení, stálost zapamatovaného, přesnost, pohotovost

 

Učení

• Širší pojem = každé obohacování individuální zkušenosti jednotlivce, které ovlivňuje jeho chování. Vše, co si člověk osvojuje od narození a co vyvolává trvalejší změny chování. Jak u živočichů, tak u člověka.
• Užší pojem = záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností, návyků, forem chování a osobních vlastností. Jen u člověka.

 

Fáze učení

• Motivační = člověk se ocitne před problémem a uvědomuje si vnitřní (vnější) pohnutky, které jej aktivizují k řešení. Je-li motivace slabá, má člověk tendenci se problému vyhnout. Čím je motivace silnější, tím je aktivita větší.
• Poznávací = začínáme pronikat do problému, uplatňujeme minulou zkušenost, získáváme další informace, prověřujeme různé hypotézy řešení.
• Výkonová = člověk pochopil a vyřešil úkol, osvojil si určitý obsah a zařadil do poznatkové soustavy.
• Kontrolní = prověřujeme správnost řešení úkolu.

 

Křivka učení = podoba mírně nakloněného S. Na začátku jsou výsledky pomalé, pak prudce stoupají, v závěru jsou přírůstky pomalé.

Délka učení = čím je učení delší, tím se schopnost práce mozku snižuje. Potřebnost přestávek, čím je delší odpočinek, tím je lepší vybavování. Délka učení je individuální.

 

Formy učení:

• osvojování vědomostí = učení se poznatkům
• intelektové učení = osvojování metod řešení problémů
• senzomotorické učení = osvojujeme si různé návyky a zručnosti (psaní na stroji, hra na klavír, žongléři: vizuální + motorické učení)
• sociální učení – učíme se žít mezi lidmi, osvojujeme si formy společenského chování (zdravit) a typické lidské vlastnosti (volní, charakterové)

 

Druhy učení

• mechanické = soustavné opakování téhož obsahu
• logické = probíhá na základě pochopení vztahů uvnitř daných obsahů

 

Co ovlivňuje učení

• Činitelé související s jedincem
  • tělesný stav (únava, hlad, nemoc) a psychický stav (nálada)
  • vlastnosti (lenost, vytrvalost), paměť, pozornost
  • motivace, aktivita, zájem
• Činitelé související se situací
  • mikroklima (teplo, osvětlení, hluk)
  • denní režim
  • organizace činnosti (systém, pořádek ve věcech)
  • rodina, škola, vrstevníci, citové klima
  • širší společenské okolí
• Činitelé související s učebním materiálem
  • vztah k učební látce (kladný, záporný)
  • struktura (souvislý text)
  • Rozsah, opakování
  • metodické vedení učitele
  • zvláštnosti učebního materiálu

 

Opakování je jednou ze základních podmínek osvojení látky. Čím je častější, tím více si pamatujeme. Při opakování je důležité soustředění a rozložení v čase. Druhy opakování: orientační, doplňující, systemizující.

Zapomínání – probíhá během bdění rychleji než během spánku.

 

Metody učení

• pochopení
• vybrání a uspořádání nejdůležitějších poznatků (vypsat)
• konkrétní příklady
• doplníme si chybějící vědomosti a dovednosti z jiných předmětů
• vysvětlení (při nejasnosti)
• rozsáhlý celek – pozornost na střední části, protože ubývá motivace
• samostatné vyjádření obsahu (schéma, nakreslení)
• opakování

Chyby – souvisí s procesem osvojování vědomostí a dovedností. Chyba není projevem neschopnosti

 

Aktivačně-motivační vlastnosti motivační

• Motiv (impuls, incentiv), potřeby – dělení, pud, zájem (druhy, vlastnosti, záliba), aspirace – životní plány, zvyky – zlozvyky)

Motivace (lat. movere = hýbat) je aktivita člověka, vyvolaná motivem a končící realizací (uspokojením) motivu. Pod tímto pojmem chápeme uvědomované i neuvědomované psychické faktory, na jejichž základě se uskutečňuje naše chtění a jednání. Motivované chování často provázejí silné emoce.

• Motiv je vnitřní hybnou silou jednání a chování člověka. Je to vše, co podnítí člověka k tělesné nebo fyzické aktivitě a udržuje ho v ní – je to dynamizující činitel.
• Impulz = vychází z nitra člověka (nesledovat televizi, uspokojit potřebu hladu), incentiv – vychází z okolního prostředí člověka (podněty, stimuly – úkoly, které má člověk plnit – uvědomění si hrozícího trestu)

 

Potřeba je motivační silou, je to nedostatek či nadbytek něčeho. Charakterizuje ji celkové napětí se záporným emocionálním zabarvením a příprava na činnost, pokud je uspokojena – mizí. Stav nedostatku z pocitu prázdnoty, něco člověku chybí (hlad = potřeba nasycení). Stav přebytku vychází z pocitu napětí, přetlaku (přebytek energie).

 

Druhy potřeb:

• biologické (fyziologické) = prvotní, jsou vrozené (potřeba vody, kyslíku, potravy)
• psychické (psychosociální) = druhotné, odvozené, vznikají s rozvojem lidské psychiky (potřeba bezpečí, štěstí)
• kulturní – vznikají ve vztahu člověk a kultura (potřeba vzdělávat se, učit se, sportovat)

 

Dělení potřeb:

• primární potřeby: potřeba kyslíku, potřeba potravy, potřeba spánku, sexuální potřeba
• sekundární potřeby: potřeba jistoty a bezpečí, potřeba podnětů, změny a činnosti (malé dítě – stále změna), potřeba sociálního styku, porozumění, vzájemné pomoci (kamarádi), potřeba výkonu a společenského uznání (dobrý výsledek – snaha vyniknout ještě více), potřeba poznávat (zájmy), potřeba estetická, potřeba uskutečňovat v životě určitý záměr nebo cíl

 

Pud je vrozená hnací síla k činnosti, je to komplex chování organismu, které se dědí a nutí ho nějak jednat. Vztah mezi potřebami a pudy není jednoznačně vyřešen.

 

Základní pudy:

• pud hladu, pud žízně, pud bolesti
• pud sebezáchovy
• pohlavní pud – zachování rodu

 

Síla pudu je rozmanitá, např. mateřský pud – od nuly až k opičí lásce.

 

Zájem je trvalé úsilí člověka zabývat se předměty (činnostmi), které ho upoutávají z poznávací nebo citové stránky. Jsou spojeny s vykonáváním určitých činností, podporují rozvoj osobnosti, vedou ke zdokonalování vědomostí. Jeho funkcí je plnit úlohu určitého uvolnění, relaxace. Vyznačuje se výběrovým vztahem k předmětu. Je to velmi silný aktivační činitel.

Zájem se projevuje:

• úsilím o aktivní střetávání s předmětem zájmu
• úsilím o dokonalejší poznání, ovládání předmětu zájmu
• kladným citovým zabarvením

 

Druhy zájmů:

• materiální = usilují o uspokojování materiálních potřeb, často zavrženíhodné (chamtivost)
• společenské = snaha prospět
• duchovní = touha poznat oblasti přírodního a společenského života

 

Druhy zájmů podle úrovně:

• aktivní – činorodé, člověk sám tvoří
• pasivní – pouze vnímá předměty svého zájmu (sportovní fandovství)

 

Vlastnosti zájmů:

• šířka – mnohostrannost, pestrost (opak – nedostatek zájmů)
• hloubka – určuje míru úsilí, které mu člověk věnuje
• stálost – jak dlouho má člověk zájem

Záliba je vyhraněný, často ústřední zájem.

 

Sklony nazýváme zaměření člověka k vykonávání určitých činností. Obvykle se vyvíjí ze zájmů, neztotožňují se s nimi.

 

Aspirace (ambice) charakterizujeme jako směřování k určitým hodnotám, které jsou ztělesněny ve vytýčených cílech a plánech. Souvisí s realizací dílčích záměrů (dobře vystudovat školu). Pro osobnost je charakteristická přiměřenost x nepřiměřenost ambicí.

 

Cíl je uvědomovaný směr aktivity. Cíle jsou různé – něco koupit, napsat atd.

• krátkodobé
• dlouhodobé (naučit se cizí jazyk)

 

Životní plány představují systém cílů, kterých chce člověk v budoucnosti dosáhnout, odrážejí chápání smyslu života.

 

Zvyky jsou tendence za určitých okolností, v určité situaci nebo v určitém čase vykonávat nějakou činnost. Pokládají se za neuvědomované aktivační činitele. Tvoří „druhou přirozenost člověka“ – dobře zakořeněné naučené způsoby chování. Jsou-li dobře upevněné, stávají se vlastnostmi (zvyk udržovat pořádek – vlastnost pořádkumilovnost).

 

Vůle, volní vlastnosti, pojetí vůle ve filozofii

(Nietzsche, Schopenhauer)

Vůle je psychický proces, kterým člověk řídí svoji činnost zaměřenou na dosažení vědomě vytyčených cílů a jímž překonává překážky. Je vlastní jen člověku, uvědomujeme si cíl činnosti, volíme si způsob a prostředky dosažení cíle. Člověk musí využít poznávací a citové procesy, z nichž může čerpat informace a energii. Souhrnně označuje pojem vůle soubor volních procesů a volních vlastností. Vůli tedy můžeme chápat jako proces nebo jako komplex vlastností osobnosti.

 

Rozdíl mezi impulzivním a volním jednáním

• impulzivní jednání: impulz – čin, akce
• volní jednání: impulz – rozvažování o cílech a prostředcích – čin, akce

 

Fáze volního jednání

• Přípravná fáze – vznikají a začínají vznikat motivy jako hnací síly aktivity a dochází k předběžnému vytýčení cíle. Uvědomění si požadavku zvenčí a poznání vnitřního motivu.
• Rozhodovací fáze – proces volby cíle, rozhodování a boj motivů. Z více možných cílů nebo způsobů dochází k vybírání jednoho cíle nebo způsobu. Motivy mohou být kladné nebo záporné. Rozhodování bývá složité, často zdlouhavé, může být i impulzivní (zkratové), pod vlivem citových důvodů můžeme realizovat neuvážené nápady. Závisí na více činitelích – morálka, zájem, zkušenost.
• Realizace rozhodnutí – spojeno s kratším nebo delším časovým úsekem. V této době překonáváme očekávané (neočekávané) překážka – únava, změna bydliště.

 

Volní procesy při zakončení činnosti – kontrola výsledků.

Volní procesy a řeč – vnější a vnitřní řečí člověk dává sám sobě příkazy, vybízí se ke zdolání překážek.

 

Vlastnosti vůle

• cílevědomost – své jednání podřizujeme přesně stanovenému cíli
• zásadovost – v jednání se přidržujeme pevných zásad
• vytrvalost – neustupujeme před překážkami a neúspěchy
• rozhodnost a ráznost – po rozumné úvaze se rozhodneme a uskutečníme svůj cíl (asertivita – schopnost sebeprosazení se), odvaha, risk
• samostatnost – nepřijímat cizí volní rozhodnutí
• pružnost – korekce volního jednání v měnícím se prostředí
• iniciativa – neodkládat záměrnou činnost a nečekat, až nám někdo poradí, jak jednat
• sebeovládání – vyžaduje umění ovládat své nálady, přemáhat strach, únavu
• stálost, odolnost
• sebevláda, sebekázeň – regulace vlastní aktivity

 

Friedrich Nietzsche

• Vůle k moci, nadčlověk: Lidstvo učinilo boha nadčlověkem, samo se stalo slabým, nepatrným. Bůh musí zemřít, aby žil nadčlověk. Vůlí k moci překoná nadčlověk dosavadního člověka.

 

Arthur Schopenhauer

• Svět jako vůle a představa, Svět jako vůle = zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. Když spíme, jsme mrtví, ale vůle nás udržuje naživu.